Google

Alfred Edersheim: Jákobův zápas s andělem Hospodinovým

Datum:30 dubna, 2018
Komentáře
Přidej

Když studujeme, jakým způsobem přistupovali Boží muži v Novém zákoně k výkladu a aplikaci Starého zákona, můžeme vypozorovat různé formy. Někdy se zabývali velmi detailním rozborem jednoho verše – například apoštol Pavel zakládá svůj argument ve 3. kapitole Galatským na tom, že je v Gen. 12:3 a 22:18 užito slovo v jednotném a nikoliv množném čísle. Ale někdy se dívali na události Písma z velkého nadhledu, pozorujíce vývoj Božího království v průběhu staletí; třeba Štěpán ve své řeči před radou rozebral události pokrývající období asi tisíce let, kdy na různých příkladech poukazoval, jak praví Boží služebníci zažívali od svých bratří – ať už myslíme bratry v užším nebo širším slova smyslu – odmítnutí, čímž nepřímo obvinil velekněží z toho, že učinili to samé Hospodinovu Mesiáši Pánu Ježíši.

Svoje místo mají při zaobírání se Božím Slovem obojí přístupy, jak detailní rozbor nejmenších jednotlivostí, tak souhrnné kompilace Božího jednání v průběhu staletí. A samozřejmě i přístup prostřední, například rozbor života jedné biblické osobnosti nebo rozbor kapitoly či dvou. Všechny druhy výkladu mají svoje úskalí, ale zaobírání se událostmi Písma z nadhledu je asi přeci jen o něco těžší, už jen proto, že stejně vyžaduje důkladné znalosti jednotlivostí. Křesťané mívají patrně větší problém pro samé stromy vidět les, než přijít s výkladem konkrétních veršů či oddílků.

Biblické komentáře se častěji zaobírají právě jednotlivostmi; mnohdy komentátoři postupují při výkladu verš po verši. To má jistě velikou hodnotu. Ale stejně vzácné a zároveň méně obvyklé je rozebírání biblických dějin, jak se v nich odráží evangelium a Boží plán spásy. Významným a požehnaným komentářem druhého typu je sedmidílná Biblická historie Starého zákona (Bible History of the Old Testament) od Alfreda Edersheima (1825-1889).

Tento muž se narodil ve Vídni do židovské rodiny. Již jako dítě projevoval veliké nadání, a tak jej jeho bohatý otec poslal na studia – absolvoval gymnázium a posléze Vídeňskou univerzitu. V průběhu vysokoškolských studií však rodina výrazně zchudla a mladý Alfred se tedy odstěhoval to Pešti (která se v té době ještě nespojila s Budínem do Budapešti), kde se živil jako učitel jazyků, v nichž byl velmi zběhlý – v jeho rodině se například běžně užívala angličtina. Zde se seznámil s několika kazateli zásadové Svobodné presbyterní církve Skotska, zejména s Johnem Duncanem. Na základě jejich služby se obrátil k Pánu Ježíši coby zdávna zaslíbenému Mesiáši.

Poté začal studovat ve Skotsku teologii; v roce 1846 vstoupil do kazatelské služby. Ze začátku rovněž sloužil asi rok jako misionář Židům v Německu a v Rumunsku. V roce 1848 se oženil s Mary Broomfieldovou, se kterou měl 7 dětí. Po její smrti v polovině 60. let 19. století se znovu oženil se Sophií Hancockovou. Již předtím však pro své zdravotní problémy musel opustit kazatelskou službu ve sboru ve Starém Aberdeenu. Sloužit začal opět v malém přístavním městě na jihu Anglie, v Torquay. Z této pozice rezignoval opět pro chatrné zdraví v roce 1972. O 3 roky později přestoupil do anglikánské církve, kde působil jako vikář a posléze jako profesor teologie. Zemřel náhle roku 1889 ve Francii v Mentonu, kde se léčil – tam mimochodem ani ne o 3 roky později zemřel i Charles Spurgeon.

V průběhu svého života se Edersheim věnoval psaní knih. Jeho nejzásadnějším opusem byl Život a časy Mesiáše Ježíše (The Life and Times of Jesus the Messiah), který chronologicky popisuje službu Pána Ježíše se zvláštním přihlédnutím k židovské kultuře, historii a náboženství té doby. Toto rozsáhlé dílo je velmi zajímavým a užitečným pohledem na události zachycené v evangeliích, které díky detailnímu rozboru židovského farizeismu (ve smyslu proudu v judaismu) a saduceismu pomáhá lépe pochopit některé promluvy Pána Ježíše a střety farizejů a saduceů s Ním. Mezi další významné knihy Alfreda Edersheima patří například Historie židovského národa po zničení Jeruzaléma Titem (History of the Jewish Nation after the Destruction of Jerusalem by Titus, 1856), Chrám a jeho služba v časech Ježíše Krista (The Temple and Its Ministry and Services at the Time of Jesus Christ, 1874) nebo Črty z společenského života Židů za dnů Kristových (Sketches of Jewish Social Life in the Days of Christ, 1876).

Alfred Edersheim byl bezpochyby velikým učencem. Velmi dobře ovládal hebrejštinu – ve svém díle ostatně často uvádí doslovné překlady citovaných veršů – a vyznal se v biblické i obecně blízkovýchodní historii, geografii, archeologii dalších souvisejících disciplínách. Ač to všechno při sepisování své Biblické historie využil, jakožto duchovní muž však vnímal, že samo o sobě je to málo, jak vyznal: „Ale když jsem učinil toto vše, jen ve mně roste stále silněji pocit, že je zde ještě jiné a vyšší porozumění Bibli, bez něhož je vše ostatní marné. Nejen znát význam historie Písma, ale uvědomovat si její duchovní aplikaci; vnímat její věčný význam, zakusit je sami na sobě, tak říkajíc – to je jediné užitečné studium Písma, vůči němuž vše ostatní může sloužit jen jako vnější příprava. Kde má být výsledkem „učení, trestání, napravování, správa, kteráž náleží k spravedlnosti,“ tam musí být Učitelem Ten, od Něhož „všelikéť Písmo jest vdechnuté.“ „Nebo kdo z lidí ví, co jest v člověku, jediné duch člověka, kterýž jest v něm? Takť i Božích věcí nezná žádný, jediné Duch Boží.“ Ale cílem a koncem toho všeho je Kristus – nejen „konec k ospravedlnění všelikému věřícímu“, ale též Ten, v Němž „kolikžkoli jest zaslíbení Božích, jsou: Jest a Amen.“

V celém svém díle Alfred Edersheim na uvedený princip velmi dbal. Podporování duchovního smýšlení a rozumění líčení Písma prostupuje celou knihou. Tento přístup je o to užitečnější, že neopomíná posuzovat jednotlivé události v širším kontextu, s ohledem na to, co předcházelo i následovalo. Tím nám připomíná lekce, jež nám často v denním čtení kapitoly či dvou na pokračování – které je samozřejmě také velmi užitečné a přináší svá zvláštní požehnání – mohou uniknout.

Krásným příkladem je kapitola, v níž Edersheim svým typickým květnatým stylem líčí návrat Jákoba od Lábana, zápas u brodu Jaboku a opětovné setkání s bratrem. To byl vskutku zlomový moment v Jákobově životě, a co přesně pro patriarchu znamenal, velmi vzácně náš vídeňský rodák vystihuje. Kéž nám tedy Pán požehná toto vzácné biblické studium.

Jákobův zápas

Nyní se blížíme tomu, co lze popsat jako vrchol v Jákobově duchovní historii. Jakkoliv se předchozí historie Abrahamova lišila od té Jákobovy, přesto v určitém smyslu to, co byla hora Moria pro Abrahama, se pro jeho vnuka stal brod potoka Jabok: místo zkoušky a rozhodnutí – s tím rozdílem, že jeden k němu s novým jménem již šel a druhý jej s novým jménem opustil, spolu se vším, co z toho vyplývalo.

Jedno obávané setkání pominulo a jeho předpokládané nebezpečí bylo odvráceno. Jákob ve svém strachu „ušel tajně“ od Lábana. Byl pronásledován jako od nepřítele, ale Pán Bůh v tom všem způsobil pokoj. Stoje u svého „Mispah,“ viděl, jak Lában se svými společníky mizí za kopcem v Galád a jak se jejich kopí a oštěpy lesknou na slunečním světle, když se prolínají borovicovými a dubovými lesy, které pokrývají úbočí hory. Jeden nepřítel byl již za ním; ale měl se setkat s nepřítelem dalším a mnohem hrozivějším. Při jednání s Lábanem se mohl Jákob spravedlivě odvolat na svou dlouhou službu a na bezohlednou sobeckost svého zaměstnavatele. Ale co mohl říci Ezauovi, aby ospravedlnil nebo zmírnil, co v minulosti učinil? Jak se s ním mohl setkat? A choval jeho bratr stále svůj záměr se mu pomstít, pro který Jákob před dvaceti lety uprchl? Na tyto otázky neexistovala žádná odpověď, mimo té, které mohla porozumět jedině víra: že když se nyní navrátil do své domoviny a čelil nebezpečí, které na něj čekalo, bylo to skrze přímé vedení Hospodina samého. Je-li tomu tak, musí být Jákob v bezpečí.

Ani netrvalo dlouho, než přijal takové obecné ujištění, které mělo posílit jeho víru. Když opustil hory galádské, vstoupil Jákob do země zaslíbené, kterou později vlastnil kmen Gád. Otevřel se mu nádherný výhled. Taková krása, plodnost, svěžest zeleně a bohatství pastvin; temné horské lesy nahoře a bohaté pláně dole, takové, jaké chudá Palestina, zbavená svých stromů a jejich vláhy – země rozvalin – neviděla po mnoho století. A zde, když vstoupil do země, „potkali se s ním andělé Boží.“ Dvacet let předtím, když ji opouštěl, se s ním setkali v Bethel a tak říkajíc jej doprovázeli na jeho cestě. A nyní jej v podobném příslibu vítali při jeho návratu. Jenom tehdy andělé při své službě vystupovali a sestupovali, zatímco nyní to bylo „vojsko Boží,“ které jej mělo hájit v blížícím se zápase, pročež také Jákob nazval to místo Mahanaim, „dvě vojska“ nebo „dva tábory.“ A jestli je v Bethel viděl „ve snu,“ teď se mu zjevili v bdělém stavu, jako by mu chtěli poskytnout ještě větší ujištění.

Takovou útěchu Jákob vskutku potřeboval. Z Mahanaim poslal svému bratru Ezauovi vzkaz, který jej měl usmířit. Poslové se však vrátili bez odpovědi, mimo té, že Ezau sám jde proti svému bratru, a to v čele skupiny čtyř set mužů. To bylo jistě dostatečně znepokojivé, bez ohledu na to, že Ezau se právě (jak zanedlouho ukážeme) vydal na válečnou výpravu proti Seir, postupuje se čtyřmi sty muži, kteří se pravděpodobně shromáždili okolo jeho zástavy, aby mohli drancovat a prolévat krev, podobně jako divoké beduínské kmeny, které dodnes pouští hrůzu všude tam, kde se objevují. I neobdržet žádnou odpověď by bylo samo o sobě pro někoho, jako byl Jákob, velikou zkouškou. Až dosud se mu svou vynalézavostí dařilo odstranit každou překážku a vyhnout se každému nebezpečí. Ale teď byl naprosto bezmocný tváří v tvář nepříteli, před nímž nemohl ustoupit, ani mu uniknout.

Svatý text říká: „Jákob pak bál se velmi, a rmoutil se náramně.“ Opatření, ke kterým se uchýlil, to dokazují. Rozdělil svou karavanu do dvou skupin v naději, že kdyby Ezau napadl jednu, druhá by mohla během řeže uniknout. To, k čemu toto směřovalo, bylo velmi pochybné a přinejlepším dost smutné. Jákob to musel hluboce pociťovat, a proto se oddal modlitbě. Mísil vyznání své naprosté nevhodnosti s prosbou o vysvobození před nebezpečím, jež bylo před ním, postupně předkládal před Pána Boha Jeho výslovný pokyn vrátit se do Kanánu, Jeho dřívější milosrdenství i Jeho milostivá zaslíbení, a současně se na Pána Boha obracel jako na Jehovu, Abrahamova a Izákova Boha smlouvy. Žádná z těchto proseb nemohla selhat. To zoufalé volání bylo přípravou na to, co mělo následovat: Jákob se nyní učil obdržet to, co mu Hospodin zaslíbil dát, jinak než prostřednictvím svých vlastních snah.

Známe s téměř naprostou jistotou přesné místo, kde se uskutečnila ta nejdůležitější událost v Jákobově životě. Bylo to u brodu Jaboku, soutoku dvou potoků, které tečou z východu do Jordánu, mezi Galilejským a Mrtvým mořem, a to téměř uprostřed mezi těmito dvěma body. Ba, je jen jeden použitelný brod Jaboku, „a dokonce i zde,“ jak zaznamenal jeden současný cestovatel, „silný proud dosahuje výšky koňských popruhů.“ Krása a bohatství celého okresu jsou nanejvýš pozoruhodné – krajina podobná parku, střídavě s líbeznými palouky, pokrytými bohatou úrodou; „stromy a keře seskupené v půvabné rozmanitosti,“ které pak vykukují do nádherného údolí Jordánu s téměř tropickou vegetací, a dále do palestinských kopců. Při pohledu dolů na brod takřka není potok Jabok vidět pro houštiny oleandrů, pokrývajících jeho břehy; zatímco na strmějších svazích na obou stranách dubové lesy přechází v tmavé borovice.

V této samotě byla noc. Na obloze svítily nesčetné hvězdy – kdysi záruka slibu daného Abrahamovi. Působivé ticho přerušovalo jen zurčení Jaboku a bučení stád, když přecházela přes potok, či přípravy na přepravu žen, dětí a služebnictva. Jákob již poslal napřed dost velké množství dobytka a ovcí v oddělených houfech, z nichž každý, jak postupně přicházel k Ezauovi coby dar od jeho bratra, mohl přispět k upokojení jeho hněvu nebo uspokojit chamtivost jeho společníků. Nakonec všichni odešli, každý pastýř s poselstvím míru. Ženy i děti se bezpečně utábořily na jižní straně Jaboku. Jen Jákob sám zůstal na břehu severním. Byl to čas samoty – „a zůstal Jákob sám,“ úplně osamělý, jako když poprvé opustil dům svého otce.

Tam na oleandrových březích Jaboku se stalo to, co mělo od té doby pro církev Boží ten nejhlubší význam. „A tu zápasil s ním muž až do svítání.“ Ten „Muž“ byl anděl Hospodinův, v Němž byla Jeho Přítomnost. „A vida, že ho nepřemůže, obrazil jej v příhbí vrchní stehna jeho; i vyvinulo se příhbí stehna Jákobova, když zápasil s ním.“ Zápolení skrze fyzický zápas už nebylo možné. Ale následoval zápas úplně jiný. „A řekl: Pusť mne, nebť zasvitává. I řekl (Jákob): Nepustím tě, leč mi požehnáš.“ Jákob nyní poznal, co je jeho soupeř zač a jaký zápas bojuje, a usiloval o úplně jiné vítězství a zcela jinými prostředky, než předtím. Už nečekal, že zvítězí ve své síle. Prosil o požehnání od Toho, s Nímž dosud zápasil jen proto, aby zvítězil.

To požehnání bylo uděleno. Ale nejprve mu Pán připomněl jeho staré jméno, které vyjadřovalo jeho starou historii – Jákob, „úskočný, ten, jenž svépomocí vystrnaďuje;“ pak mu udělil jméno nové, příznačné pro jeho novou zkušenost a lepší zápas v modlitbě: Izrael, „kníže u Pána Boha.“ V tomto novém jméně měl „statečně zacházet s Bohem i lidmi“ a „přemoci“ všechny nepřátele. Ale tajuplné jméno Anděla ještě neměl znát; neboť „tajemství pobožnosti“ nemělo být plně zjeveno, dokud se nenaplní všechny záměry, pro které se měl Jákob stát Izraelem. A nyní „dal mu tu požehnání.“ „Tedy nazval Jákob jméno místa toho Fanuel (tvář Boží); nebo jsem viděl Boha tváří v tvář, a obnovena jest duše má. I vzešlo mu slunce, když pominul Fanuel, a kulhal na nohu svou. Protož nejedí synové Izraelští až do tohoto dne té žily krátké, kteráž jest v vrchním příhbí stehna.“ A „až do tohoto dne,“ doslova, tento zvyk „synové Izraelští“ zachovávají.

Nuže, co znamenala tato vážná změna? Jistě něco symbolizuje – ale co? Byla to skutečná změna, ale symbolizovala Jákobovu minulost, přítomnost i budoucnost. Ten „muž,“ který zápasil s Jákobem „až do svítání,“ byl Hospodin. Ano, Jákob byl věřícím dědicem zaslíbení, ale po celý svůj život zápasil s Pánem Bohem – snažil se dosáhnout úspěchu vlastní silou a vlastními prostředky. I když se zdálo se, že se potýkal s lidmi, ve skutečnosti se potýkal s Pánem Bohem. A Pán Bůh se také potýkal s ním. Nakonec byl další zápas nemožný. Jákob zchroml, neboť Pán Bůh obrazil jej v příhbí vrchní stehna jeho. V Ezauově přítomnosti tak byl Jákob bezmocný. Ale předtím, než se mohl střetnout se svým nejobávanějším zemským nepřítelem, musel se „střetnout“ s Pánem Bohem, se kterým po celou tu dobu, byť nevědomky, zápasil skrze své lidské snahy a prostředky. Zápas s Ezauem nebyl ničím; zápas s Hospodinem vším. Pán nemohl být na Jákobově straně, dokud ten nezchroml a nenaučil se používat jiné zbraně než ty, které užíval ve svém vlastním boji. Pak Jákob poznal, s kým doposud zápasil. Nyní se uchýlil k jiným zbraním, totiž k modlitbě; a hledal a našel jiné vítězství, totiž vítězství v požehnání Hospodinově a v Jeho síle.

Pak také, vskutku při „svítání,“ obdržel nové jméno a s ním novou moc, ve které statečně zacházel s Pánem Bohem i člověkem. Jákob, pravda, „kulhal na nohu svou,“ ale byl nyní Izraelem, knížetem u Pána Boha. A doposud po všechny věky tento zápas a toto vítězství v zoufání nad našimi vlastními snahami a ve vytrvalé modlitbě „nepustím tě, leč mi požehnáš,“ byly a jsou pro děti Boží tím nejvzácnějším symbolem. Neměli bychom rovněž dodat, že stejně jako prorok Ozeáš na toto poukázal jako na symbol historie Izraele (Ozeáš 12:4), tak se to cele naplní, když „obrátí zřetel ke mně, kteréhož jsou bodli, a kvíliti budou nad ním?“ (Zachariáš 12:10)

Když Jákob přešel v ranních ranních hodinách Jabok, lesk kopí a oštěpů ve slunečním světle mezi temnými borovicovými lesy značil příchod Ezaua se čtyřmi sty muži. Ale Jákob se již neměl čeho bát: ten jediný skutečný zápas již skončil. Když se Jákob vrátil, aby získal zemi a zaslíbení, bylo nezbytné, aby vše, co bylo v jeho osobní historii minulostí, skutečně pominulo – bylo tomu tak! Po té noci již Jákob nikdy znovu nebojoval tělesnými zbraněmi; a ač se to staré jméno Jákob znovu a znovu objevuje vedle toho nového, mělo to jen připomínat, jemu i nám, že ten starý Jákob, byť kulhal, ještě nezemřel, a že i v nás je vždy dvojí přirozenost, stejně jako u Jákoba a Izraele. To, co následovalo, nemůžeme popsat lépe než slovy současného německého autora: „Jákob, který v zápase s andělem Hospodinovým zvítězil skrze modlitbu a naléhavé prosby, nyní vítězí skromností a pokorou proti Ezauovi, který přichází se s ním setkat se čtyřmi sty muži.“

Jak bylo již naznačeno, Ezau se pravděpodobně právě vydal na vojenskou výpravu na horu Seir, která měla za důsledek, že dobyl zemi, v níž se následně usadil (Genesis 36:6-7). To vysvětluje, proč se objevil v čele ozbrojené skupiny. Možná se chtěl současně pomstít svému bratru tím, že jej velmi znepokojí a ukáže mu kontrast jejich vzájemného postavení; nebo se až do poslední chvíle nedokázal rozhodnout, jak se vůči svému bratru zachová. V každém případě pod Božím vedením, které je nade vším, a „překonán Jákobovou pokorou a vlídností vlastního srdce, Ezau padl na šíji svého bratra a líbal ho. Se zdráháním přijal Jákobovy štědré dary a nabídl mu, že ho až do cíle jeho cesty doprovodí se svými ozbrojenými muži – návrh, který Jákob v přátelském duchu odmítl. Tak se oba bratři, dlouho citově odloučení, vzájemně smířili. Jejich vzájemné porozumění zůstalo až do dne jejich smrti nenarušeno.“

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: