Google

Apoštol lásky o oddělení

Datum:9 ledna, 2016
Komentáře
Přidej

Učení o oddělení od bludu, falešných učitelů a zkompromisovaných bratří není už dlouho v církvi populární (bylo-li kdy vůbec). Mnozí by dnes i popírali jeho pravdivost. Boží Slovo o oddělení však jasně hovoří: „A netáhněte jha s nevěřícími. Nebo jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? A jaké obcování světla s temnostmi? A jaké srovnání Krista s Beliálem? Aneb jaký díl věřícímu s nevěřícím? A jaké spolčení chrámu Božího s modlami? Nebo vy jste chrám Boha živého, jakož pověděl Bůh: Že přebývati budu v nich, a procházeti se, a budu jejich Bohem, a oni budou mým lidem. A protož vyjdětež z prostředku jejich a oddělte se [od nich,] praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás“ (2. Kor. 6:14-17). „Přikazujemeť pak vám, bratří, ve jménu Pána našeho Jezukrista, abyste se oddělovali od každého bratra, kterýž by se choval neřádně a ne podle naučení vydaného, kteréž přijal od nás“ (2. Tes. 3:6). „Nyní pak psal jsem vám, abyste se nesměšovali [s takovými], kdyby kdo, maje jméno bratr, byl smilník, neb lakomec, neb modlář, neb zlolejce, neb opilec, neb dráč. S takovým ani nejezte“ (1. Kor 5:11). A to uvádíme jen několik hlavních případů.

O oddělení píše i apoštol Jan, zejména ve svém druhém listu. Každé Písmo je živé a mocné a ve všech dobách užitečné, nicméně tato krátká epištola je dnes, v době rozmachu nového evangelikalismu, aktuálnější snad než kdykoliv dříve (nakolik něco takového jde říci). „Přichází-li kdo k vám, a tohoto učení [tzn. učení Kristova] nepřináší, nepřijímejte ho do domu, aniž ho pozdravujte. Nebo kdož takového pozdravuje, přiúčastňuje se skutkům jeho zlým“ (2. Jan 10-11). V myslích dnešních ekumenismem odkojených křesťanů mají tato slova jen omezený dopad; podle mnohých se dají dnes aplikovat možná tak na jehovisty nebo mormony. Ve skutečnosti, studujeme-li pečlivě, co Jan píše, uvidíme, jak dalekosáhlý dopad tyto výstrahy Božího Slova mají.

(Ne)vyznávat Jezukrista

První věc, kterou bychom neměli minout, je, že Jan, když píše o nebezpečných bludařích, na které si má Boží lid dávat takový pozor, vždy používá negativní vymezení. Mnozí bludaři vyšli na svět, kteříž nevyznávají Jezukrista přišlého v těle. Každý, kdož přestupuje a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha. Přichází-li kdo k vám, a tohoto učení nepřináší, nepřijímejte ho do domu. To jsou slova Ducha Svatého; Písma nejsou inspirována, to jest, vdechnuta, jen co do myšlenek, ale co do slov. Jejich pisatelé byli puzeni nebo neseni Duchem (2. Pt. 1:21), takže nezapsali jen obsah toho, co chtěl Pán Bůh svému lidu zjevit, ale sama slova, samotná konkrétní vyjádření, obraty, gramatické vazby (v původních jazycích, ovšem). To je velmi důležité. Duch Boží, když zde skrze Jana hovoří o nutnosti mít se na pozoru a oddělovat se od bludařů, tyto lidi definuje ne ani tak tím, co dělají, ale tím, co nedělají. To, co aktivně dělají, hraje samozřejmě rovněž důležitou úlohu, ale není to zdaleka vše.

O bludařích čteme, že nevyznávají Krista přišlého v těle. Vyznávat Krista přišlého v těle neznamená jen vyjádřit souhlas s nějakým konceptem vtělení. Janovi zde nejde o nějakou abstraktní doktrínu s minimálním praktickým dopadem; jde mu o jádro evangelia. Popírá-li kdo vtělení, popírá ve svém důsledku celé spásné dílo Pána Ježíše Krista, Božího Syna, druhé Osoby Trojice, jedné podstaty s Otcem, který přišel na zem, přijav lidskou přirozenost zcela prostou hřícha (aniž by ztratil či jakkoliv omezil svou Boží přirozenost), aby zde živ dokonalým životem místo nás naplnil Boží zákon, snášel na kříži zástupně Boží spravedlivý hněv vůči nám naprosto zkaženým a převráceným hříšníkům, vstav z mrtvých zvítězil nad smrtí a vstoupil na nebesa coby náš jediný Prostředník. Vyznávat Krista přišlého v těle znamená se srdečně, přesvědčeně a určitě přihlásit k této pravdě.

Bludaři, o kterých Jan hovoří, nějakého Krista hlásali. Ale nestáli na výše uvedeném plném evangeliu. Popírali bod křesťanské doktríny, který ovšem tvořil neoddělitelnou součást evangelia, a tak celé evangelium naprosto vyprázdnili. Ale apoštolu nevadilo jen to, že tito lidé něco popírali; dostatečně závažná proň byla sama skutečnost, že jasně nevyznávali plné evangelium, jehož je Kristus středem a obsahem.

Dnes z kazatelen mluví mnoho kazatelů, kteří by výslovně nepopírali nějaký zásadní bod křesťanské doktríny – Božství Pána Ježíše, Jeho bezhříšnost, narození z panny, ukřižování, vykoupení skrze Jeho krev, vzkříšení a podobně. Ale také o těchto věcech příliš nemluví. Nedá se vlastně říci, jaká je jejich pozice. Řeknou třeba něco o Pánu Ježíši coby Božím Synu, ale nikdo neví, jestli tím nemyslí, že Kristus je Božím synem ve stejném smyslu, jako jsme Božími dětmi my křesťané. Nebo hovoří o naději ve vzkříšení, ale nikdo si nemůže být jist, jestli „vzkříšením“ nemyslí to, že Kristus „žije“ dál ve svém učení. V jejich filosofických promluvách se posluchač těžko orientuje; sice používají křesťanům dobře známé pojmy jako víra, Bůh, Kristus, ale jejich skutečný obsah se ztrácí v rádoby hlubokém vyjadřování. Jsou jako píšťalka, harfa nebo trouba, které svým nejistým hlasem nevydávají rozlišitelný zvuk, a tak není vědíno, co se píská anebo hrá, a zda se strojiti k boji.

Plné evangelium bez přídavků

Je mimo rozumnou diskuzi, že praví věřící nemohou mít na církevní úrovni obecenství s těmi, kdo nemají Boha, byť by se sebehorlivěji vydávali za křesťany. Takovým je třeba sloužit ku pokání a víře, a nechtějí-li slyšeti, nedají-li si říci po jednom či dvou napomenutích, musíme se od nich podle pokynů apoštola odvrátit (Tt. 3:10). A Duch Svatý nám – vedle dalších mnohých míst Písem – zde ukazuje, podle čeho soudit, zda někdo má Boha či nikoliv. „Každý, kdož přestupuje a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha“ (viz verš 9). Učení Kristovo, to je učení Pána Ježíše, jehož je On sám středem a obsahem, zcela ve smyslu předchozích odstavců. Naprosto vzdálen Hospodinu ovšem podle tohoto verše není jen ten, kdo hlásá opak toho, co Pán Ježíš, nebo něco zásadně odlišného, ale i ten, kdo hlásá něco nad to.

To byl případ judaizujících učitelů, proti kterým bojoval Pavel v listu Galatským. Ti nepopírali Kristovu zástupnou smrt na kříži nebo Jeho vzkříšení. Naopak, ochotně by se k tomu přiznali a osvědčili by, že tomu věří. Ale něco si přidali: „Nebudete-li se obřezovati podle obyčeje Mojžíšova, nebudete moci spaseni býti“ (Sk. 15:1). Proto o nich Pavel praví: „Bychom pak i my neb anděl s nebe kázal vám mimo to, což jsme vám kázali, prokletý buď. Jakož jsme již pověděli, a ještě znovu pravím: Jestliže by vám kdo [co jiného] kázal mimo to, což jste přijali, prokletý buď“ (Gal. 1:8-9). Jestliže někdo nekáže plné evangelium nebo naopak něco více, než jen evangelium, musíme se od něj oddělit. Boží Slovo tak vylučuje jakékoliv obecenství pravého Božího lidu s římskokatolickou církví. Marné jsou argumenty, že oni přece také věří v Pána Ježíše a těm základním věcem, jako evangelikálové, neboť papežská církev přestupuje a nezůstává v tom, ale naopak přidává nutnost křtu, mše a dalších falešných římských svátostí, přímluvy svatých a Marie, potřebu očistce, nezbytnost dobrých skutků ku spáse a mnoho podobného.

Křesťané se mají vystříhat obecenství na církevní úrovni s kýmkoliv, kdo nepřináší plné evangelium, nebo hlásají něco navíc. Nestačí nemít nic společného s jehovisty, co nevěří v Trojici. Jsou kazatelé, co technicky vzato nehlásají vyložené bludy, aspoň většinou; z jejich učení se ovšem nedá dát dohromady jasný obraz biblické cesty spásy. Hovoří spíše o obecné Boží lásce k člověku, o Jeho touze lidem odpustit a mít s nimi vztah. Někdy zmíní následování Krista. Možná dokonce vyzvou k víře v Krista, aniž by ovšem vysvětlili, co to vše obnáší – uznání svého hrozného hříchu před Hospodinem a naprosté beznadějnosti svého stavu, plné spolehnutí se Krista, vykoupení Jeho obětí, očištění od hříchu skrze Jeho prolitou krev, a nutnost zavrhnutí všech ostatních nadějí. Nepředkládají nutnost znovuzrození a pokání z mrtvých skutků, to jest z celého dosavadního života.

Nemáme se spokojit s tím, že takoví lidé, když na ně zatlačíme, ze sebe vymáčknou jakési zhruba ortodoxní vyznání. Je jejich zvěst prosycená výše shrnutými pravdami? Vyznívá z ní jasně a beze všech pochyb hrůza hříchu, naprostá ztracenost člověka a jedinečnost Kristova, v kterémžto spočívá jediná naděje pro hříšníka? Jestliže ne, pak takoví nepřináší evangelium, přináší něco méně. (A co se týče římského katolicismu, papež sice může hovořit o víře v Krista, ale přináší nejen něco, ale hodně nad to, a v principu pro něj tedy platí totéž.) A podle jasného příkazu apoštola praví věřící nemají svými postoji či činy vzbuzovat dojem, že jsou tito lidé v jejich očích pravými bratřími a služebníky Kristovými – čili, mají se od nich oddělit.

Související námitky a mýty

S oddělením se v dnešní církvi pojí několik rozšířených domněnek, na základě kterých se tato doktrína odmítá. Boží Slovo na ně však velmi účinně odpovídá, a 2. list Janův v tom hraje důležitou roli. Za prvé, nelze vyvrátit, že Boží Slovo hovoří o oddělení; zde to máme černé na bílém. „Nepřijímejte ho do domu, aniž ho pozdravujte. Nebo kdož takového pozdravuje, přiúčastňuje se skutkům jeho zlým“ (verše 10-11). A základem pro toto oddělení je –– učení.

V dnešní ekumenické době se často proklamuje, že „učení rozděluje, láska spojuje“. Na učení nemáme bazírovat, to může jít stranou, důležité je se milovat a společně následovat Ježíše. Jenže jakého Ježíše chceme následovat? Můžeme následovat Pána Ježíše Krista Bible, věčného Božího Syna, druhou Osobu Trojice, jedné podstaty s Otcem, nebo ariánského Ježíše, nejvyšší stvořenou bytost, ale pořád stvoření. Tito dva jsou zcela odlišné osoby. A hle, abychom se rozhodli správně, potřebujeme učení. „Nezabývejme se učením, kažme Krista ukřižovaného.“ Dobře, ale jakého ukřižovaného Krista? Pána Ježíše, který na kříži snášel Boží hněv místo nás, aby nás smířil se spravedlivě rozhněvaným Bohem, nebo Ježíše liberálů, který toliko dal na kříži příklad sebeobětování, abychom jej napodobovali a skrze to si vysloužili spásu sami? To jsou zcela rozdílné věci, tyto různé Ježíše nelze zaměnit ani sloučit. A abychom to rozhodli, aby naše „hlásání Krista ukřižovaného“ mělo vůbec nějaký obsah, natožpak praktickou aplikaci, potřebujeme učení. Kázat Krista znamená kázat doktrínu. Zvěstovat Jej, aniž bychom hlásali nějaké učení, je doslova a v plném smyslu nemožné.

Apoštol Jan to dobře věděl, a proto skrze vdechnutí Ducha Svatého položil jakožto základ pro oddělení právě učení, doktrínu. Uvedené moderní teze mu zjevně ani na mysl nepřišly. Očividně též nevnímal nějaký rozpor mezi křesťanskou láskou a oddělením od těch, co nepřinášejí evangelium. Jana mnozí nazývají apoštolem lásky, a ne neoprávněně; kolik jen toho o lásce napsal! Ani ve své druhé epištole, tak krátké, k ní neopomněl vést: „A nyní prosím tebe, paní, ne jako nové přikázání předkládaje tobě, ale to, kteréž jsme měli od počátku, abychom milovali jedni druhé“ (verš 5). Ihned poté ovšem píše o nutnosti oddělení od bludařů pro jejich učení. Žádný rozpor zde tedy není a nelze tyto dvě věci stavět proti sobě.

Láska pro Jana totiž nebyla pouhopouhý sentiment, který zavrhuje veškeré rozlišování a pod záminkou dobrotivé tolerance přijímá všechno a všechny. Musí být vždy spojená s pravdou, a projevuje se srdečnou a upřímnou poslušností Božích přikázání – o tom mnoho psal ve všech svých listech. Nejinak to viděl i Pavel: „Láska (…) se neraduje z nepravosti, ale spolu raduje se pravdě“ (1. Kor 13:6). A jak by to také mohl vidět jinak, když byl při psaní puzen stejným Duchem? Písmo je ve všem jednotné a přesně v něm do sebe vše zapadá.

Závěr

Oddělení od bludařů, kteří nepřináší evangelium, apoštol předkládá ve své druhé epištole s velikou urgencí: „Hleďtež sebe, abychom neztratili toho, o čemž jsme pracovali, ale odplatu plnou abychom vzali“ (verš 8). To píše v kontextu varování před mnohými bludaři, kteří vyšli na svět. Máme si dávat pozor, abychom jim nepodlehli, abychom se drželi zdravého učení, evangelia, a nebyli svedeni, pro což bychom přišli minimálně o svou odměnu a kdoví, nedopadlo-li by to s námi ještě hůře. Bludy a falešné učení jsou nadmíru nebezpečné. Boží Slovo o tom hovoří zcela jasně. V Novém zákoně před falešnými učiteli nebo proroky a jejich zvěstí nějak varují až asi na tři výjimky všechny knihy. Jak na to dnešní církev zapomněla! Následky vidíme dnes a denně.

Kéž Hospodin sám dá rozvlažení od tváři Páně a vede svou církev tak, jak ji vždy vodíval, v pravdě. Střízliví buďme a bděme; bylo-li mnoho bludařů a antikristů ve světe v době Janově, oč horší to musí být dnes, kdy jsme o 2000 let blíže příchodu Kristově? Vizte, aby vás žádný nesvedl. Nebo mnozí přijdou ve jménu mém, řkouce: Jáť jsem Kristus, a svedouť mnohé“ (Mt. 24:4-5). Buďme obezřetní a na pozoru, pamatujíce, že stejně nebezpečné jako vyložený blud je i to, že zvěst o spáse něco neobsahuje nebo naopak obsahuje „jen“ něco navíc. Držme se proto pevně a nepohnutelně víry jednou dané svatým, čistého a plného evangelia o Pánu Ježíši Kristu, jediném a dokonalém Spasiteli hříšníků, a varujme se všech, o kterých nemůžeme říci, že tuto zvěst přinášejí, ať už z jakéhokoli důvodu. Kéž je Pán sám nám v tom převelice milostiv. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *