Jsou tři věci, které nám Písmo říká o přirozenosti Boží. Za prvé, „Bůh je duch“ (Jan 4:24). V řečtině není žádný neurčitý člen, a říci „Bůh je [nějaký] duch“ je nanejvýš problematické, neboť Jej to staví na stejnou úroveň s ostatními. Pán Bůh je „duch“ v tom nejvyšším slova smyslu. Protože je „duch“, je nehmotný, nemaje viditelnou podstatu. Měl-li by Pán Bůh hmotné tělo, nebyl by všudypřítomný, byl by omezen na jedno místo; ale jelikož je duch, naplňuje nebe i zemi. Za druhé, „Bůh je světlo“ (1. Janova 1:5), což je opak „tmy“. V Písmu „tma“ znamená hřích, zlo, smrt; a „světlo“ svatost, dobrotu, život. To, že Bůh je světlo, znamená, že je sumou vší dokonalosti. A za třetí, „Bůh je láska“ (1. Janova 4: 8). Neznamená to jen, že Pán Bůh „miluje“, ale že je Láskou sám o sobě. Láska není pouze jednou z Jeho vlastností, ale samou jeho přirozeností.

Dnes je mnoho těch, jenž hovoří o lásce Boží a vůbec neznají Boha lásky. Na Boží lásku se obyčejně pohlíží jako na druh přívětivé slabosti, jakousi dobromyslnou shovívavost; je snížena na pouhý mdlý sentiment, modelovaný podle lidských emocí. Ovšem pravda je taková, že o tomto, stejně jako o všem ostatním, musí být naše smýšlení formováno a usměrňováno tím, co o tom zjevuje Písmo svaté. To, že je tomu naléhavě potřebí, je zřejmé nejen z nevědomosti, která tak všeobecně převládá, ale i z bídného duchovního stavu, který je nyní všude mezi vyznávajícími křesťany tak smutně evidentní. Jak málo skutečné lásky pro Pána Boha je! Jedním z hlavních důvodů toho je, že se naše srdce tak málo zaobývají Jeho předivnou láskou ke svému lidu. Čím lépe se obeznámíme s Jeho láskou – s jejím charakterem, plností, požehnaností – tím více bude naše srdce přitahováno v lásce k Němu.

1. Boží láska je ničím neovlivněná.

Tím míníme, že v objektech Jeho lásky nebylo nic, co by ji vyvolalo, nic ve stvoření, co by ji přitahovalo či podněcovalo. Láska, kterou jedna stvořená bytost cítí k jiné, je vždy kvůli něčemu v ní; ale Boží láska je svobodná, dobrovolná, ničím nezpůsobená. Jediný důvod, proč Bůh někoho miluje, nalezneme jen v Jeho svrchované vůli: „Ne proto, že by vás více bylo nad jiné národy, připojil se k vám Hospodin, a vyvolil vás, nebo menší vás počet byl nežli jiných národů, ale proto, že miloval vás Hospodin“ (Dt. 7:7-8). Bůh miluje svůj lid od věčnosti, a nic ve stvoření tedy nemůže být příčinou toho, co se nachází v Bohu od věčnosti. On miluje sám ze Sebe, „podle uložení svého“ (2 Tim. 1:9).

„My milujeme jej, nebo on prvé miloval nás“ (1. Jan 4:19). Pán Bůh nás nemiluje, protože jsme milovali Jeho, ale miloval nás dříve, než jsme k Němu chovali byť jen kousíček lásky. Miloval-li by nás Pán Bůh na oplátku za naši lásku, pak by to z Jeho strany nebylo ničím nezpůsobené; ale jelikož nás miloval, když jsme my byli bez lásky, je zjevné, že jeho láska nebyla ničím ovlivněná. Je velmi důležité, má-li být Pán Bůh poctěn a srdce Jeho dětí utvrzena, abychom měli co se týče této vzácné pravdy zcela jasno. Boží láska ke mně, a ke každému z „Jeho vlastních,“ nebyla v ničem vyvolaná něčím v nich. Co bylo ve mně, co by přitahovalo Boží srdce? Naprosto nic. Ba naopak, všechno, co Jej odpuzovalo, všechno vypočtené tak, aby si mě musel ošklivit – hříšná, zvrácená hromada zkaženosti, s ničím dobrým ve mně samém.

„Co ve mně zasloužit si mohlo uznání,
či Stvořitele potěšilo?
Ó Otče, musím zpívat, že tomu bylo,
Neb se Tobě tak zalíbilo.“

2. Je věčná.

A to nevyhnutelně. Bůh sám je věčný, a Bůh je láska; proto, stejně jako sám Pán Bůh neměl žádný počátek, neměla ho ani Jeho láska. Uznáváme, že takový koncept daleko převyšuje chápání našich velmi omezených myslí, nicméně, kde nemůžeme pochopit, můžeme se aspoň sklonit v zbožném uctívání. Jak jasné je svědectví Jeremiáše 31:3, „i však milováním věčným miluji tě, pročež ustavičně činím tobě milosrdenství.“ Jak požehnané je vědět, že velký a svatý Bůh miloval svůj lid, než byly stvořeny nebe a země, že na ně upnul Své srdce od věčnosti. Je to jasným důkazem, že Jeho láska je ničím nezpůsobená, neboť On je miloval nekonečné věky před tím, než vůbec existovali.

Stejnou vzácnou pravdu předkládá Efezským 1:4-5: „Jakož vyvolil nás v něm před ustanovením světa, abychom byli svatí a nepoškvrnění před oblíčejem jeho v lásce, předzřídiv nás k zvolení za syny.“ Jaké chválení by toto mělo vyvolat v každém z Jeho dětí! Jak to utišuje srdce: jelikož láska Boží ke mně neměla žádný počátek, nemůže mít ani žádný konec! Jelikož je pravda, že „od věků až na věky“ je Bůh silný, a jelikož „Bůh je láska,“ pak je také pravda, že „od věků a až na věky“ miluje svůj lid.

3. Je svrchovaná.

To je také zřejmé z logiky věci. Pán Bůh sám je svrchovaný, nikomu nezavázaný, sobě samému zákonem, jednající vždy podle své vlastní svrchované vůle. Jelikož je Pán Bůh svrchovaný, a jelikož je láska, nutně z toho vyplývá, že Jeho láska je svrchovaná. Protože je Pán Bůh Bohem, činí, co se mu zlíbí; protože je Pán Bůh láska, miluje, koho se Mu zlíbí. To sám výslovně potvrzuje: „Jákoba jsem miloval, ale Ezau nenáviděl jsem“ (Řím. 9:13). V Jákobovi nebyla o nic větší příčina, aby byl objektem Boží lásky, než byla v Ezauovi. Oba měli stejné rodiče a narodili se ve stejnou dobu, byvše dvojčata; přesto Pán Bůh jednoho miloval a druhého nenáviděl. Proč? Protože se Mu tak zalíbilo.

Svrchovanost Boží lásky nutně vyplývá ze skutečnosti, že není ovlivněná ničím ve stvoření. Proto prohlašovat, že příčina Jeho lásky leží v Pánu Bohu samotném, je jen jiný způsob, jak říci, že miluje, koho se Mu zlíbí. Předpokládejme na chvíli opak. Připustíme-li, že Boží láska byla řízena čímkoliv jiným než Jeho vůlí, pak by miloval podle příkazu, a kdyby miloval podle příkazu, byl by pod zákonem lásky, a tedy ani zdaleka ne svoboden, ničím neomezen; Bůh sám by byl ovládán zákonem. „V lásce předzřídiv nás k zvolení za syny skrze Ježíše Krista podle“ – čeho? Nějaké znamenitosti, kterou v nich předzvěděl? Ne; podle čeho pak? „Podle dobře libé vůle své“ (Ef. 1:4-5).

4. Je nekonečná.

Cokoliv spojené s Pánem Bohem je nekonečné. Jeho bytí naplňuje nebe i zemi. Jeho moudrost je neomezená, neboť On zná všechno, ať už z minulosti, současnosti či budoucnosti. Jeho moc není ničím svázána. neboť pro Něj není nic příliš těžkého. Takže ani Jeho láska nemá omezení. Je v ní hlubokost, do níž žádný nemůže proniknout; je v ní vysokost, které žádný nemůže dosáhnout; je v ní dlouhost a širokost, kterou nelze měřit jakýmikoliv lidskými měřítky. Krásně to naznačuje Efezským 2:4: „Ale Bůh, bohatý jsa v milosrdenství pro velikou lásku svou, kteroužto zamiloval nás“; slovo „veliký“ se zde shoduje s „Bůh tak miloval“ v Janovi 3:16. To nám říká, že Boží láska nás tak přesahuje, že ji nelze docenit.

Žádný jazyk může plně vyjádřit nekonečnost Boží lásky, neboť ji nemůže pochopit žádná mysl; „přesahuje každé pomyšlení“ (viz Efezským 3:19). I ty nejlepší myšlenky, které může omezená mysl o Boží lásce zformovat, její pravou podstatu ani přinejmenším nevystihují. Nebe není tak vysoko nad zemí, jako je Boží dobrota nad naše nejvznešenější představy, jaké jsme vůbec schopni vyplodit. Je to oceán, který se dme nad všechny hory odporu v těch, kteří jsou jejími objekty. Je to zřídlo, ze kterého plyne vše potřebné dobro pro všechny, kdo v ní mají podíl.

(John Brine, 1743)

5. Je neměnná.

Stejně jako u Pána Boha není „proměnění, ani pro obrácení se jinam zastínění“ (Jakub 1:17), tak i Jeho láska nezná změny ani zmenšení. Červíček Jákob o tom dává mocný příklad: „Jákoba jsem miloval,“ prohlásil Hospodin, a to i přes všechny jeho nevěru a vzpurnost jej nikdy milovat nepřestal. Jan 13:1 předkládá další krásný příklad. Této noci jeden z apoštolů řekl: „Ukaž nám Otce“; jiný Jej zapřel se zapřísaháním; všichni z nich se pohoršili a opustili Ho. Přesto „milovav své, kteříž byli na světě, až do konce je miloval.“ Boží láska není předmětem žádných proměn. Božská láska „silná jest jako smrt, (…) vody mnohé nemohly by uhasiti tohoto milování“ (Píseň Šalamounova 8:6-7). Nic nás od ní nemůže odloučit; Římanům 8:35-39.

„Ta láska nemá žádnou mez
a nic ji nezmění,
z jednoho zdroje od věků
vždy stejná pramení.“

6. Je svatá.

Boží láska se neřídí rozmary, pohnutími mysli nebo sentimentem, ale principem. Stejně jako Jeho milost vládne ne na úkor, ale „skrze spravedlnost“ (Řím. 5:21), tak i Jeho láska není nikdy v rozporu s Jeho Svatostí. To, že „Bůh je světlo“ (1 Jan 1: 5), je zmíněno dříve než „Bůh je láska“ (1 Jan 4:8). Boží láska není pouhou přívětivou slabostí nebo zženštilou měkkostí. Písmo prohlašuje, že „kohož miluje Pán, tohoť tresce, a švihá každého, kteréhož za syna přijímá“ (Žid. 12:6). Pán Bůh nad hříchem nepřimhouří oči, ani ve svém vlastním lidu. Jeho láska je čistá, nesmíšená s jakoukoliv přecitlivělou sentimentalitou.

7. Je milostivá.

Láska a přízeň Boží jsou neoddělitelné. Toto je jasně uvádí Římanům 8:32-39. Co je ta láska, od níž nás nemůže nic odloučit, snadno vidíme v záměru a rozsahu bezprostředního kontextu: je to ta dobrá vůle a milost Boží, která uložila vydat svého Syna za hříšníky. Ta láska byla tou podněcující mocí Kristova vtělení: „Neboť Bůh tak miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal“ (Jan 3:16). Kristus zemřel ne, aby nás Pán Bůh miloval, ale proto, že miloval svůj lid; Golgota je tím nejvyšším projevem Boží lásky. Kdykoliv jsi v pokušení pochybovat o Boží lásce, křesťanský čtenáři, navrať se ke Golgotě.

V tom tedy máme více než dostatečný důvod, proč důvěřovat Pánu Bohu a být trpěliví v utrpení přicházejícím z Jeho ruky. Kristus byl milován Otcem, ale přesto nebyl zproštěn chudoby, pohanění a pronásledování. Lačněl a žíznil. Proto nebylo v rozporu s Boží láskou ke Kristu, když lidem dovolil naň plivat a bít Jej. Ať tedy žádný křesťan nezpochybňuje lásku Boží, když je podávána skrze bolestivé soužení a pokušení. Bůh Krista na zemi neobdařil časným blahobytem, neboť „neměl, kam by hlavu sklonil.“ Ale dal Mu Ducha „ne v míru“ (Jan 3:34). Porozumějme tedy, že hlavními dary Boží lásku jsou duchovní požehnání. Jaké požehnání, vědět, že když nás svět nenávidí, Pán Bůh nás miluje!

——————————–

Arthur Walkington Pink (1.4.1886 – 15.7.1952) byl anglický reformovaný teolog a autor mnoha spisů. V mládí se zabýval teosofií, ale z Boží milosti poznal prázdnotu a marnost této filosofie a obrátil se celým srdcem k Pánu Ježíši a pravdě Písma. Nějakou dobu působil v Kentucky, později však pro kompromis a duchovní úpadek církve stál odděleně sám a věnoval se studiu Písma a sepisování duchovní literatury, to vše v duchu starých puritánů. Za svého života nebyl příliš známý, natožpak populární, ale po jeho smrti začaly být jeho knihy vydávány ve větším měřítku.

Původní text v angličtině je dostupný zde. Jedná se o kapitolu z Pinkovy knihy The Attributes of God (Vlastnosti Boží).