„I přišel muž Boží k Elí a řekl jemu: Takto praví Hospodin: (…) Víces ctil syny své nežli mne“ (1. Samuelova 2:27.29).

Doba soudců byla v dějinách Izraele obdobím značně nestálým. Veliká vítězství střídaly hluboké pády. Soudci, které Hospodin povolával, byli velmi rozdílní, od velikých služebníků Božích, o nichž čteme jen málo negativního, jako třeba Otoniel, až po ty, jejichž život je v mnoha ohledech smutným čtením, jako třeba Samson. Ale i o něm čteme, jak v Božích službách učinil veliké věci, když pobil oslí čelistí tisíc mužů nebo když při své smrti zahubil 3.000 Filistýnských, Božích nepřátel. U Elího, který byl rovněž soudcem (viz 1. Sam. 4:18; zajímavé je, že patrně působil zhruba ve stejné době jako Samson), však vesměs vidíme jen tragické výsledky a žádné skutečné duchovní vítězství. Jeho doba skončila porážkou Izraele a ukořistěním schrány úmluvy Filistýnskými – i když to z Boží milosti nebyl konec definitivní; On stále jednal, když už lidé jednat nemohli, a navíc na Elího místo nastoupil Samuel.

Důvod, proč Elí tak selhal a dovedl Boží lid k takovému konci, ukazuje náš verš. Stál za tím špatný vztah vůči jeho synům, totiž, že je kladl na nesprávné místo, na místo první. Ctil je nad Hospodina, což bylo vlastně modlářství. Biskup J. C. Ryle varoval: „Naléhavě vás prosím, nečiňte ze svých dětí modly – leč je Pán Bůh odejme a vaši modlu zničí, jen aby vás usvědčil z vašeho bláznovství!“ Elí to zakusil na vlastní kůži, když se podle slova Hospodinova – jednou skrze nejmenovaného proroka, podruhé skrze malého Samuele – dočkal toho, že jeho synové zahynuli oba ve stejný den v bitvě.

Ctít své děti nad Hospodina je tedy velmi nebezpečné – pro nás, pro naše děti, ale i pro církev. Tam, kde vyznávající křesťané ctí své děti nad Pána Boha, nemůže církev růst a prosperovat, naopak, půjde to s ní nutně od desíti k pěti. Puritán William Gouge řekl, že rodina je malá církev, nebo aspoň její živoucí ztělesnění. Když se rodiče neodváží nebo neodhodlají uplatňovat svoje přesvědčení vůči svým dětem, jakkoliv je to třeba bolestné, jejich kompromis nakonec dřív nebo později převládne i v církvi. Duchovní úpadek bude nevyhnutelný. Stalo se to v Izraeli v době Elího a stane se to všem, kteří budou následovat jeho příkladu. Na tuto věc si tedy všichni křesťanští rodiče musí dávat veliký pozor.

Dobrý muž Elí

Nebezpečí, které všem rodičům hrozí, je větší, než si mnozí uvědomují. Již zmíněný biskup Ryle dále psal: „Vychovávejte své děti s ustavičnou bázní, že vůči nim budete příliš shovívaví. To je bod, na nějž si musíte všichni dávat převeliký pozor. Je přirozené být měkký a něžný vůči svému vlastnímu tělu a krvi, a musíte se třást před tím, že to s měkkostí a něžností vůči nim přeženete.“ To se stalo Elímu – a byla to tak vážná věc, že převážila všechno ostatní, co na něm bylo dobrého. Elí totiž byl v mnoha ohledech dobrý muž, a nakolik můžeme říci, spasený zbožný muž, který znal Hospodina; ale tato jedna věc byla takovou skvrnou na svědectví jeho života, že jej v celkovém obraze musíme vnímat negativně.

Že Elí byl dobrý muž vidíme například v tom, že mu šlo o Boží věci, a to dokonce na prvním místě – ve 4. kapitole například čteme, že když Izrael bojoval s Filistýnskými a jeho synové byli v bitvě, Elí čekal na zprávy a jeho srdce se lekalo. Ne však za jeho syny, ale za truhlu Boží. O to mu šlo především. Je pravda, že jeho strach o truhlu smlouvy ukazoval, jak na tom byl Izrael v té době duchovně bídně, protože kdyby bylo vše, jak mělo být, tak by se Elí o truhlu vůbec bát nemusel. Nicméně to nemění nic na tom, že mu tehdy šlo o Boží věci víc než o syny. Matthew Poole k tomu píše, že tím prokázal vroucí horlivost pro Hospodina a Jeho slávu a službu, které upřednostňoval před přirozenými city a časnými zájmy, když ve srovnání s truhlou nedbal ani na své děti. Elímu jednoduše na Božích věcech záleželo. Nelze to popřít, Bible nám to sama říká.

Dále vidíme, že Elímu šlo o čistotu bohoslužby, a to na příkladu z 1. kapitoly, kdy Elí napomenul Annu, když si myslel, že je opilá. Pravda, v tomto případě se mýlil; Anna samozřejmě opilá nebyla, jen vylévala v modlitbě před Pánem Bohem své srdce. Nepopíráme, že Elí mohl a měl tu celou věc posoudit lépe a citlivěji, neměl hned předpokládat to nejhorší. Nicméně jeho motivy nebyly zlé; sice jednal v omylu, kterého se mohl vyvarovat, ale z jeho pohledu zakročil správně. Nechtěl připustit a nemohl tolerovat, aby lidé přicházeli k bohoslužbě bez bázně Boží, dokonce v opilosti, a tak ihned přispěchal s napomenutím. Pokud by ve stánku skutečně byla nějaká opilá žena, Elí by reagoval naprosto správně. Takže přes svůj omyl zde Elí prokázal, jak mu záleželo, aby byl Hospodin ctěn, jak se sluší a patří. V tomto Elí převyšuje mnohé dnešní kazatele, kteří, i když vidí něco zlého – nebo co se jim aspoň jako zlé jeví – nechají to často být, nenapomenou a z různých důvodů hřích tolerují. Elí ovšem nebyl ochoten tolerovat hříchy lidu, když se domníval, že nějaké vidí. Elího úsudek sice v případě Anny nebyl správný, ale jeho srdce bylo na pravém místě, protože to činil z touhy po čistotě bohoslužby.

Naposledy zmiňme, že Elí měl bázeň Boží a věděl, jak k Hospodinu správně přistupovat. Když Pán Bůh volal na malého Samuele a Elí to napotřetí pochopil, dokázal Samuelovi správně poradit, jak má reagovat a co říci: „Mluv, Hospodine, nebo slyší služebník tvůj.“ To byla správná rada; Elí zde Samuela učil správnému přístupu k Pánu Bohu v poslušnosti a bázni Boží. Ano, Elí znal Hospodina a byl lepším mužem než mnozí křesťané dnes, včetně kazatelů. Měl starost o Boží věci, šlo mu o čistotu bohoslužby, nezdráhal se napomenout, když se domníval, že vidí hřích, dovedl správně poradit, jak přistupovat k Pánu Bohu. Přesto však jeho životní svědectví, jak jej podává Písmo, povšechně vyznívá negativně, a to proto, že své syny ctil více než Hospodina.

Rozhodující slabina

V čem přesně jeho hřích spočíval? Pán Bůh skrze proroka řekl: „Proč pošlapáváte obět mou, i suchou obět mou, kterouž jsem přikázal v příbytku tomto? A víces ctil syny své nežli mne, abyste tyli prvotinami všech obětí suchých Izraele lidu mého“ (1. Sam. 2:29). To pošlapávání Božích obětí činili Elího synové sami; nečteme, že by se na něm měl Elí podílel přímo. Písmo praví: „Synové pak Elí byli bezbožní, a neznali Hospodina. Nebo těch kněží obyčej při lidu byl: Kdokoli obětoval obět, přicházel kněžský mládenec, když se maso vařilo, maje v ruce své hák třízubý, a vrazil jej do nádoby neb do kotlíku, neb do pánve, aneb do hrnce, a cokoli zachytil hák, to sobě bral kněz. Tak činívali všemu lidu Izraelskému, kteříž tam přicházeli do Sílo. Nýbrž, prvé než tuk zapalovali, přicházel mládenec kněžský a říkal člověku, kterýž obětoval: Dej masa, ať upeku knězi, nebo nevezme od tebe masa vařeného, ale surové. Jemuž odpověděl-li člověk ten: Nechť jest prvé zapálen tuk, a potom vezmeš sobě, čehož žádá duše tvá, on říkal: Nikoli, ale dej hned; jestliže pak nedáš, mocí vezmu. I byl to hřích mládenců těch před Hospodinem velmi veliký; nebo pohrdali lidé obětmi Hospodinovými“(1. Sam. 2:12-17).

Elího podíl byl „nepřímý“, protože jim nezabránil, jak řekl Pán Bůh skrze malého Samuele: „Já soudím dům jeho až na věky pro nepravost, o níž [Elí] věděl; nebo znaje, že na se zlořečenství uvodí synové jeho, a však nezbránil jim“ (1. Sam. 3:13). To bychom měli dobře zaznamenat zejména s ohledem na to, že Elí své převrácené syny pro jejich hřích nějakým způsobem napomenul. „Elí pak byl starý velmi a slyšel všecky věci, kteréž činili synové jeho všemu Izraeli, a kterak obývali s ženami, kteréž přisluhovaly u dveří stánku úmluvy. I řekl jim: Proč činíte takové věci? Nebo já slyším zlé slovo o vás ode všeho lidu tohoto. Nikoli, synové moji, neboť není dobrá pověst, kterouž já slyším, že odvracíte lid Hospodinův. Zhřeší-li člověk proti člověku, souditi ho bude soudce; pakli kdo zhřeší proti Hospodinu, kdo se zasadí o něho?“ (1. Sam. 2:22-25). Ale je zjevné, že to nebylo dostatečné, jinak by nad ním Pán Bůh nevynesl svůj soud. Elí měl zakročit podstatně rázněji, měl se svými syny učinit krátký proces, hnát je pryč ze stánku, nenechat je tam sloužit, a ne přijít jen s pouhou slovní výtkou bez činu.

Proč to Elí tedy neučinil? Protože nevěděl, že si situace vyžadovala rázný postup? Protože nedbal na Boží věci? Protože mu málo záleželo na čistotě bohoslužby a duchovním stavu národa, který jeho synové odvraceli od Hospodina? Nikoliv, již jsme ukázali, že to není pravda. Elímu na Božích věcech záleželo a měl správné biblické přesvědčení. Jeho tragédie byla, že jej nedokázal uplatnit vůči svým nejbližším. Kdyby ty hříchy, co páchali jeho synové, činil kdokoliv jiný, třeba přisluhující levítové, Elí by nepochybně neotálel a vyhnal by je. Muž, který napomenul prostou ženu, když se domníval, že je v Božím stánku opilá, by neváhal zbavit úřadu hřešící levíty. Ale učinit totéž se svými syny už nedokázal; to by bylo příliš bolestné, příliš by to stálo, zasahovalo ho to příliš osobně, než aby to učinil. A proto Pán Bůh řekl, že ctil své syny více než Jeho.

Pevné a nepohnutelné přesvědčení

To jestli skutečně ctíme Pána Boha nade všechno, i nad svou rodinu, se ukáže v tom, jestli budeme v praxi konzistentně držet své standardy a uplatňovat své přesvědčení, ke kterému jsme došli z Bible, a to i vůči svým nejbližším. Bibličtí křesťané například ví, že homosexualita je hřích a ohavnost před Hospodinem. Co když se k ní však přihlásí jejich děti? Budou stát za tím, že jediná cesta je pokání a opuštění tohoto hříchu v plné víře v Krista a očišťující moc Jeho krve (1. Kor. 6:9-11), a nebo uhnou a svůj biblický postoj zmírní či dokonce opustí? Žel, v posledních letech i mnozí vyznávající evangelikálové jdou druhou cestou.

Ano, uplatňovat standardy Písma vůči svým dětem tak, že se postavíme i proti nim, je velmi těžké. (Nezapomeňme ovšem na slova Spasitele: „Bude rozdělen otec proti synu, a syn proti otci, mátě proti dceři, a dcera proti mateři, svegruše proti nevěstě své, a nevěsta proti svegruši své“, viz Lk. 12:53). Selhali v tom i dobří Boží muži Písma. David nepotrestal Absolona za jeho zločin, nic by neodepřel Amnonovi a nikdy nezarmoutil Adoniáše, aby řekl: Proč jsi to učinil? I Samuelovi se tento problém zcela nevyhnul, když jeho synové, které ustanovil za soudce, se na nějakou dobu uchýlili po lakomství, a berouce dary, převraceli soud (viz 1. Sam. 8:2).

Nicméně Samuel nebyl stejný případ jako Elí, protože on s tím velmi pravděpodobně něco udělal, situaci napravil. Když později vyzýval Izrael, aby proti němu vydali svědectví, jestli je kdy okradl nebo učinil něco zlého, nikdo proti němu nic nevynesl. „Vydejte svědectví proti mně před Hospodinem a před pomazaným jeho, vzal-li jsem čího vola, aneb vzal-li jsem čího osla, utiskl-li jsem koho, ublížil-li jsem komu, aneb vzal-li jsem od koho úplatek, abych na něm přehlédl něco, a navrátím vám. Odpověděli: Neutiskl jsi nás, aniž jsi ublížil nám, aniž jsi co vzal z ruky kterého člověka“ (1. Sam. 12:3-4). Kdyby Samuel nechal své syny pokračovat v hříchu jako Elí, lid by mu to těžko mohl nepřipomenout – Samuelovi synové ostatně byli přítomni. Ano, ty, Samueli, jsi nám nic nevzal, ale své syny si brát úplatky klidně nechal, řekli by. O žádné takové reakci ale nečteme, takže se můžeme oprávněně domnívat, že Samuel vše napravil.

Vyžadovalo to od něj ovšem sebezapření, odhlédnutí od přirozené otcovské náklonnosti vůči svým synům. Řešení celé situace pro něj jistě nebylo nic příjemného. Že tak učinil, dokládá, že nakonec přeci jen ctil Hospodina více než své tělo a krev. Prokázal, že byl z Boží milosti hoden svého Spasitele, jak Pán Ježíš řekl: „Kdo miluje otce neb matku více nežli mne, neníť mne hoden; a kdož miluje syna nebo dceru více nežli mne, neníť mne hoden“ (Mt. 10:37). Něco takového však v sobě nevypůsobí člověk sám, bez Boží pomoci.

Závěr

Předmět ctění synů nad Hospodina je neobyčejně vážný a každého rodiče by měl vést k sebezkoumání a prosbám za Boží milost. Jak obstojíme my, když neobstáli ani muži jako Elí či David? Nicméně skončíme povzbuzením. Pán Bůh řekl, že ty, kteříž Jej ctí, poctí (1. Sam. 2:30), a své slovo potvrdil na příkladu Anny, Samuelovy maminky. Na začátku se Anna usilovně modlila ve stánku modlila za narození syna, a přitom Pánu Bohu slíbila, že bude-li vyslyšena, odevzdá jej a zasvětí cele Jemu. Tento svůj slib pak splnila; jak jen Samuel dostatečně vyrostl, přivedla jej do stánku Božího a nechala ho tam, aby sloužil Hospodinu, byť to pro ni jistě bylo velmi těžké. Věděla však a stála za tím, že sliby Hospodinu se musí plnit, ať to stojí, co to stojí.

V tomto Anna ctila Hospodina nad svého syna, a Hospodin to velmi požehnal – například Matthew Henry řekl, že Samuel jí byl za 7 synů. A to požehnání se nevztahovalo jen na její rodinu, ale i na celý Boží lid. Samuel se stal soudcem, rok co rok obcházel Izrael a vyučoval lid, a Pán Bůh si to po nějaké době – pravda, po dlouhých 20 letech – použil a dal ze své milosti probuzení, o kterém čteme v 7. kapitole 1. Samuelovy. Kořeny tohoto probuzení ovšem sahaly mnoho let zpět, už ke chvíli, kdy se Anna modlila v hořkosti duše za syna a slíbila, že když jí ho Hospodin dá, odevzdá jej Jemu, čímž ctila Hospodina nad své dítě.

Podobně jako úpadek Izraele začal v rodině Elího, který ctil syny víc než Hospodina, i jeho probuzení započalo v rodině Anny, která ctila Hospodina víc než svého syna Samuele. Pán Bůh vždy osvědčí své Slovo, soudem a vydáním těch, kteří jej neposlechli, a požehnáním a pomocí těm, kdo ano. Jistě, ctít Hospodina nad své děti a uplatňovat vůči nim své biblické přesvědčení za všech okolností je velmi těžké, protože nám to není přirozené; ale nakonec zjistíme, že ctít své děti nad Hospodina je ještě těžší, až na nás dopadnou jeho důsledky. Vnímejme proto svou velikou potřebu Božího zmocnění a pomoci, protože bez vedení a působení Ducha Svatého v životech našich a našich dětí nezmůžeme nic.