Google

Bohuslav Ignatius: Souhlas učení českých bratří s učením reformovaných církví

Datum:Srpen 28, 2016
Komentáře
Přidej

Česká větev reformace, která měla svůj základ už u Mistra Jana Husa, ne-li ještě před ním (mohli bychom poukázat na jeho předchůdce, například Matěje z Janova nebo Jana Milíče z Kroměříže, který při své cestě do Říma napsal na dveře jednoho z kardinálů „Antikrist již přišel a v církvi sedí“). U těchto mužů šlo samozřejmě jen o počátek reformních snah, a Pán Bůh jim ve své svrchovaní prozřetelnosti nedal prohlédnout až na dno všech bludů papežské církve. Přesto s však v naší zemi Hospodin mocně jednal a měl svůj lid. Po Husovi převzal korouhev pravdy nejplněji Řehoř Krajčí, nebo také jednoduše bratr Řehoř, a jím založená Jednota bratrská. Tam zářilo světlo evangelia nejjasněji, a Hospodin zde ze své milosti dal povstat mnoha vzácným a zbožným mužům, milujícím pravdu, od Lukáše Pražského přes Jana Blahoslava až k Janu Amosi Komenskému.

Česká reformace byla svým způsobem samostatná a jedinečná; proto se k ní v historii našeho národního obrození a po zavedení tolerančního patentu obracely oči všech pravých, znovuzrozených evangelikálních věřících u nás coby ke zdroji potěšení a inspirace, aby následovali České Bratří jako i oni následovali Krista. Tento pohled a důraz má své místo, vede-li nás k tomutéž, totiž následování Bratří ve věrnosti, poslušnosti, oddanosti, bázni Boží a zejména církevní kázni, dnes tak zanedbávané, na kterou oni ovšem dávali obzvláštní důraz.

Nicméně v tom někdy můžeme ztrácet povědomí a vnímání toho, jaké místo zaujímá ta česká reformovaná církev v širší historii reformace. Pán nejednal jen v našem lidu, ale od 16. století takřka po celé Evropě, a jednotlivé proudy a skupiny o sobě dobře věděly, působily na sebe a ovlivňovaly se (byť samozřejmě ne vždy tak, aby jedna podle druhé upravila své učení v té či oné oblasti). Soustředit se na naši domácí církev je vzácné, ale svůj význam má i připomínat si, jaké bylo její místo v reformaci celoevropské. Český křesťan třebas i zná základní historické skutečnosti, jako např. hovory Bratří s Lutherem, ať už za dob Lukáše Pražského nebo později za Jana Augusty; nicméně někdy se to vnímání Jednoty bratrské v širším kontextu reformace může přesto vytrácet.

Aby si český čtenář mohl více uvědomovat a rozjímat o podivuhodném působení Boží prozřtelenosti nejen v kontextu ryze českém, ale i širším, evropském, a více vnímal, jak vzácné a podivuhodné toho Boží jednání na celém našem kontinentě je, předkládáme mu knihu Bohuslava Ignatia Souhlas učení českých bratří s učením reformovaných církví. Ta dokládá, jak byli naši Čeští Bratři v podstatných doktrínách Písma zajedno s kalvínskou (nebo též švýcarskou čili helvétskou) větví reformace; reformovaná církev totiž je totiž historicky jen jiné označení pro církev hlásísí se ke kalvinismu, totiž doktrínám milosti. Ač je historie reformace české a svýcarské tak odlišná, je povbuzením vidět, jak Pán Bůh sám na různých místech v různých časech různými způsoby vedl svůj lid k poznání své svaté pravdy. Byť ani mezi pravým Božím lidem zde na zemi nebude ve všech jednotlivostech dokonalý soulad, základní pravdy evangelia vnímali věrní křesťané vždy stejně.

Bohuslav Ignatius se v knize zabývá otázkou, zda měli Čeští Bratří blížeji ve svém učení a postojích blíže luheránům či reformovaným, totiž kalvinistům, a dokazuje z jejich konfesí, katechismu, poznámek v Šestidílce, kancionálů a dalších zdrojů, že pravda je to druhé. I když Ignatius uměl česky, Souhlas učení českých bratří s učením reformovaných církví byl původně napsán německy, do našeho jazyka byl přeložen až v 70. letech 19. století na základě iniciativy prof. Eduarda Böhla a jeho studentů. (Böhl byl mimo jiné profesorem Františka Šebesty; jestli se Šebesta podílel i na překladu Ignatiova díla, nám není známo, ale spíše ne; v uvedené době už měl po studiích.) Obsáhlý doslov k ní dopsal významný reformovaný evangelický kazatel a teolog Heřman z Tardy, který vyvrací jeden pokus o vyvrácení Ignatiova díla z konce 18. století.

Všeobecně lze tuto knížečku vřele doporučit, neboť její základ a podstata nespočívá v ničem jiném, než v poukazování na doložitelná fakta o tom, čemu Bratří věřili. Osobní postoje autora se projevují jen v malé míře, tu a tam problesknou, například v dosti ostrém odmítání obnovené Jednoty v Ochranově pod vedením Zinzendorfovým (Johann Gottlob Carpzov odmítal pietistické hnutí, které ochranovské ovlivnilo). Přes nedostatky, které tato obnovená Jednota měla, nelze pominout jejich neobyčejný misijní zápal a oddanost pro získávání duší a Boží věci, kdy skupina asi 600 věřících vyslala do světa na 100 misionářů. Rovněž teze, že reformovaní převzali své učení přímo od Bratří, je dosti sporná; spíše Pán Bůh dal oběma větvím dojít pravdy z Písma působením Ducha Svatého v největší míře samostatně (i když co se týče řádu a kázně, která v Jednotě panovala, sami reformátoři – jako například Martin Bucer – vyjadřovali nad ní radost a obdiv vůči ní). Takové a podobné poněkud sporné postoje se však v knize projevují spíše výjimečně, a neubírají z jejího ve zbytku pravdivého obsahu.

Souhlas učení českých bratří s učením reformovaných církví (PDF, 372 kB)

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: