O skladateli duchovních písní Johnu Newtonovi (1725-1807) něco slyšela většina křesťanů, jak byl původně otrokářem a námořníkem, ale z milosti Boží se obrátil a stal se kazatelem evangelia, jak si sám pro sebe připravil nápis na svůj náhrobek: „John Newton, kazatel, kdysi nevěrec a zhýralec, obchodník s otroky v Africe, byl přebohatou milostí našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista zachován, obnoven, omilostněn a povolán ke kázání té víry, kterou dlouho usiloval zničit.“ Rovněž většina ví, že o svém obrácení složil velmi známou píseň „Amazing Grace“ (Tvá vzácná milost).

Newtonova duchovní tvorba se však nedá zúžit jen na tento bezesporu klenot. Nakonec, v jednu dobu skládal jednu duchovní píseň týdně – střídal se v tom, byť nepravidelně, se svým přítelem Williamem Cowperem, se kterým své kongregaci přednesli každý týden jednu novou duchovní píseň ku vzdělání za týden. To vnímali jako velmi potřebné, neboť jejich sbor v Olney v jihoanglickém hrabství Buckinghamshire byl plný chudých a málo vzdělaných lidí, pro které chtěli vystihnout pravdy Božího Slova ve snadno zapamatovatelné písňové formě. Výsledkem byl sborník nazvaný Olney Hymns, prvně vydané v roce 1779, s celkem 348 písněmi, z nichž Newton složil 281. Olney Hymns brzy získaly značnou popularitu a byly zpočátku často vydávány v nových edicích, a později nejznámější písně z nich přešly do jiných křesťanských zpěvníků.

S jistým povzdechem musíme konstatovat, že přes poměrně širokou obeznámenost s osobou Newtona neplatí v českém protestantském evangelikálním prostředí totéž o jeho tvorbě. Nakonec, ačkoliv Amazing Grace existuje v několika českých překladech, nedá se říci, že by některý z nich mezi českými protestanty univerzálně zdomácněl; v mnohých českých zpěvnících duchovních písní, užívaných při bohoslužbách, se píseň nevyskytuje vůbec. Nejblíže k tomu, být považována za „křesťanskou klasiku“, tj. za píseň, kterou převzali a zpívají věřící ze všech protestantských proudů, má zřejmě Věci vypráví se krásné (Glorious Things of Thee Are Spoken), ale ani tu nenalezneme všude. Oproti některým velmi známým písním jeho současníků Charlese Wesleyho (např. Kristus Pán vstal z hrobu dnes, Lásko Božská, nejveřelejší nebo Jezu, milovníče můj) a Isaaca Wattse (např. Když zřím ten divuplný kříž či Ó, Bože v dobách minulých) jsou Newtonovi písně u nás v praxi méně známé a méně zpívané, což je škoda. Česká církev by jimi byla velmi obohacena.

John Newton coby skladatel psal písně hutné; měl dar od Pána do nich zakomponovat mnoho hlubokého duchovního obsahu. Zabýval se všemi oblastmi duchovního života, od bídy nespasených, přes obrácení, pokoj a smíření v Kristu skrze evangelium, zkoušky a zápasy, růst ve svatosti, ctění Boží milosti a velikosti, modlitbu po druhý příchod Páně a budoucí blaženství vykoupených v nebesích. Většina písní měla 4 a více slok, často dlouhých, v nichž mohl řádně rozvinout dané téma, kterým se v ní zabýval.

Mnoho z Newtonových písní má v sobě obsaženo něco, co těm moderním ve velké míře, ne-li obecně, chybí – konfrontují. Jejich cílem není přivést člověka skrze emocionální aranžmá a pozitivně laděný text k příjemným pocitům, ba, rádoby duchovní extázi; místo toho často kladou před adresáty zrcadlo Boží pravdy, aby se v něm zkoumali a je-li potřeba, napravili svá předsevzetí a cesty. Jednou z takových písní je i Jak o Kristu smýšlíš (What Think Ye of Christ?). Název a první slova vychází z otázky Pána Ježíše zákoníkům: „Co se vám zdá o Kristu? [Tj. co si o něm myslíte, jak na Něj nahlížíte.] Čí jest syn? Řkou jemu: Davidův. Dí jim: Kterakž pak David v Duchu nazývá ho Pánem, řka: Řekl Pán Pánu mému: Seď na pravici mé, dokudž nepoložím nepřátel tvých za podnože noh tvých?“ (Mt. 22:42-44)

Co do svého obsahu lze říci, že se jedná o zhuštěný komentář na verš z 1. Janovy 5:12: „Kdožť má Syna, máť život; kdož nemá Syna Božího, života nemá.“ Vysvětluje totiž, co to skutečně znamená, mít Syna, a jak mnozí svodí sama sebe, když se domnívají, že Jej mají, a není to pravda. Takoví budou jednou říkat: „Pane, Pane, zdaliž jsme ve jménu tvém neprorokovali, a ve jménu tvém ďáblů nevymítali, a v tvém jménu divů mnohých nečinili?“, ale uslyší, že je Mesiáš nikdy neznal (viz. Mt. 7:22).

Spása je jistě ze samotné víry, ale to, zda máme spásnou víru, prokazují skutky, jak učí apoštol Jakub – a zejména to dokazuje láska k Pánu Ježíši. Jak poukazuje J. C. Ryle, i na soudu Božím se stejně jako u našich zemských soudů bude každý případ posuzovat podle důkazů, to jest, podle ovoce života. Proto tak často čteme v Písmích, že Hospodin bude soudit jednoho každého podle jeho skutků, a nejsou to jen starozákonní verše. Tam, kde vidíme ovoce Ducha, z nějž je první láska, zejména láska ke Spasiteli, tam lze směle doufat, že dotyční skutečně došel ospravedlnění skrze víru; v opačném případě je víra mrtvá, to jest neexistující.

Pán Ježíš Kristus musí být vše ve všem (Ef. 1:23), a to platí i o naší spáse. Ta závisí od A po Z na jeho spásném díle a na tom, aby ji vůči nám Duch Svatý aplikoval skrze víru. Proto je tak důležité stát za Spasitelovým Božstvím, protože nikdo menší, než Bůh sám, než osoba Trojice Boží, by nám takto vším nemohla být. I kdyby některý z andělů na sebe mohl vzít lidské tělo a být ukřižován, jak by nás mohl spasit? A jak by mohl spasit ty miliony a miliony duší, onen nespočetný zástup v nebesích, který viděl apoštol Jan? Na to by žádná menší krev, než krev Syna Božího, rovného s Otcem, nemohla stačit, a ten, kdo tomu nevěří, prozrazuje svůj ztracený a neznovuzrozený stav.

Ale nestačí být jen přesvědčen o Kristově Božství. To je podmínka nutná, ale nikoliv postačující. Za tím stojí např. i oficiální římskokatolická nauka. Na Kristovo spásné dílo je třeba spoléhat cele a nic k němu nepřidávat, natožpak Jej brát jako poslední pojistku, když by snad naše skutky selhaly a nedosáhly „minimálního“ Božího standardu potřebného pro vstup do nebe. I takový postoj selže, protože Boží standard pro vstup do slávy je naprostá dokonalost, a jestli ji neobdržíme od Krista a nespolehneme se cele jen na Jeho roucho spravedlnosti, jsme ztraceni. Pán Ježíš se o zásluhy na naší spáse nebude dělit s nikým a ničím, nejméně ze všeho s námi samými a našimi skutky, které jsou samy o sobě beztoho jako roucho ohyzdné. Ne Kristus a skutky, ne Kristus a církev, ne Kristus a rituál, ale solus Christus, jedině Kristus sám.

Dále je nutno pamatovat, že Mesiáš nás nepřišel jen spasit v našem hříchu, ale i z naších hříchů. To jest, z jejich viny a odsouzení, ale nejen to, i z jejich moci. „Tak i vy za to mějte, že jste zemřeli zajisté hříchu, ale živi jste Bohu v Kristu Ježíši, Pánu našem. Nepanujž tedy hřích v smrtelném těle vašem, abyste povolovali jemu v žádostech jeho“ (Řím. 6:11-12). Posvěcení, byť na tomto světě není nikdy dokonalé a celé, je součástí naší spásy. Ne v tom smyslu, že si musíme ospravedlnění svým posvěcením dodatečně zasloužit či potvrdit (jako bychom byli ospravedlněni podmínečně, na zkoušku, dokud nedosáhneme určité úrovně posvěcení), ale v tom smyslu, že Pán Ježíš coby Král (tj. v rámci svého královského úřadu) jej působí v těch, které ospravedlnil. Kde toto zcela chybí, jsou velké pochybnosti, zda byl dotyčný vůbec ospravedlněn.

Tyto všechny věci stručným, ale výstižným a burcujícím způsobem v písni John Newton vyjadřuje, a proto je velmi vhodné zaznamenat její duchovní bohatství, protože v moderní charismatismem ovlivněné křesťanské písňové tvorbě takové klenoty chybí. Čím méně hutného obsahu v nich je, tím více opakování, nezřídka jako pouhé mantry. Čím dříve se Boží lid srdcem navrátí k těmto klenotům a obecně k rozumné bohoslužbě, aby v křesťanech skutečně slovo Kristovo přebývalo bohatě se vší moudrostí, učíce a napomínajíce sebe vespolek žalmy, a zpěvy, a písničkami duchovními, s milostí zpívajíce v srdci svém Pánu (viz Kol. 3:16), tím lépe. Generaci zpátky bylo pozdě.

Jak o Kristu smýšlíš se často zpívá na melodii s názvem „Green Fields“ nebo někdy „De Fleury“, viz zde. Jedná se o úryvek ze skladby Selská kantáta od Johanna Sebastiana Bacha (Mer hahn en neue Oberkeet, BWV 212), který řekl, že cílem veškeré hudby nemá být nic jiného, než sláva Boží a občerstvení duše. Tato melodie, zejména ve spojení s Newtonovými slovy, Bachovo motto naplňuje víc než dostatečně.

Český překlad:

1. Jak o Kristu smýšlíš, je test
tvé víry a všeho, co máš;
i v ostatním musíš se plést
když správně naň nenazíráš.
Jak Ježíše tvé srdce zří,
zda lásky tvé hlavní jest cíl,
tak Pán Bůh se ti nakloní
a milost či hněv jest tvůj díl.

2. Dle některých prý stvořen byl,
co pouhý muž neb anděl snad,
však takových peklo jest cíl,
vždyť to, co já, měli by znát:
Tak převelký jestiť můj hřích,
tak hrozně jest vinen můj duch,
že v krev Jeho nedoufal bych,
bychť nebyl si jist, že jest Bůh.

3. Jsou ti, kteří spásou Jej zvou,
však na skutky spoléhají
a věří, že dá pomoc svou,
když, co mohou, udělají.
Když sami si nepostačí
(což vědí, že může se stát),
pak na váhu se uráčí
i Kristovo jméno si dát.

4. Jsou ti, co Jej nazývají
svým pokladem, svou radostí,
však neřestí plno mají,
od světa se neoprostí.
Jak Jidáš Jej pozdravují
a s polibkem zrazují hned;
což, Pane, si představují,
že pekla tak uniknou běd?

5. Když na Krista takto jsem ptán,
ač slabá je odpověď má
já odvětím, že jest můj Pán,
můj život, můj chléb, síla má,
můj Pastýř, můj manžel, můj druh,
můj Spasitel z hříchu všech bíd,
má naděje, můj díl, můj Bůh,
mé všechno, co mohu jen chtít.

Anglický originál:

1. What think ye of Christ? is the test
To try both your state and your scheme;
You cannot be right in the rest,
Unless you think rightly of Him;
As Jesus appears in your view,
As He is beloved or not,
So God is disposed to you,
And mercy, or wrath are your lot.

2. Some take Him a creature to be,
A man, or an angel at most:
Sure these have not feelings like me,
Nor know themselves wretched, and lost;
So guilty, so helpless, am I,
I durst not confide in His blood;
Nor on his protection rely,
Unless I were sure He is God.

3. Some call Him a Saviour in word,
But mix their own works with His plan;
And hope He His help will afford,
When they have done all that they can;
If doings prove rather too light,
(Admitting their efforts may fail)
They purpose to make up full weight,
By casting His name in the the scale.

4. Some call Him the pearl of great price,
And say He’s the fountain of joys,
Yet  feed upon folly and vice,
And cleave to the world and its toys;
Like Judas, the Savior they kiss,
And while they salute Him, betray;
Ah! what will professions like this
Avail in his terrible day?

5. If ask’d what of Jesus I think,
Although my best thoughts are but poor;
I say He’s my meat and my drink,
My life, and my strength, and my store,
My shepherd, my husband, my friend,
My Saviour from sin, and death’s gall,
My hope from beginning to end,
My portion, my Lord, and my all.