Google

Jan Amos Komenský: O duchovním zpěvu

Datum:Září 22, 2013
Komentáře
Přidej

I když historie české církve neoplývá takovým zástupem zbožných a Písma znalých mužů jako například historie církve anglické či skotské, přesto z Boží milosti máme některé vzácné reky víry, na jejichž zbožnost můžeme navazovat a z jejichž moudrosti a poznání Božích věcí můžeme čerpat. Jedním z nejvýznačnějších je vedle Mistra Jana Husa poslední biskup Jednoty bratrské Jan Amos Komenský. Tohoto muže většina národa vnímá jako význačného pedagoga, což je jistě pravda, nicméně Komenský byl na prvním místě zbožným mužem, který miloval Pána Ježíše a Boží Slovo a napsal také mnoho duchovních spisů (ostatně ani jeho spisy pedagogické – jako například Informatorium školy mateřské – nejsou bohatého duchovního obsahu prosté).

Jedno z kratších Komenského děl je pojednání O duchovním zpěvu. Jedná se vlastně o úvod k novému upravenému – již exilovému – vydání bratrského kancionálu. Aby tamější český Boží lid ze zpěvníku vzal co největší duchovní užitek, sepsal Komenský tento úvod, ve kterém vypisuje, co je zpěv obecně a k čemu slouží, historii zpěvu v církvi Boží, sestavování nového vydání kancionálu a naposled, jakými principy se musí lid Boží řídit, aby jeho zpěv vždy přinášel Pánu Bohu řádnou a svatou chválu a přispíval ke spasitelnému vzdělání. Pro hloubku a důkladnost tohoto výkladu bývalo v pozdějších dobách pojednání vydáváno samostatně právě pod názvem O duchovním zpěvu, jakž jej také překládáme i my zde v PDF verzi ke čtení a stažení.

V protikladu k dnešní době, kdy lidem v církvi zpěv slouží k podporování těla a vyhovování lidským líbostem, kdy se v myslích rozbujel mystický nesmysl o tom, že skrze chválu vstupujeme do Boží přítomnosti (do Boží přítomnosti vstupujeme věrou skrze krev Kristovu a ne jinak), a kdy se v moderních písních nekonečně opakuje pár plochých frází o Boží lásce, Komenský zdůrazňuje, že vedle primárního cíle, což jest vzdávání Pánu Bohu náležité pocty v bázni Boží, slouží svaté zpěvy (tedy zcela odlišné od písní světských) církvi ke spasitelnému vzdělání v Božích věcech, z čehož vyplývá, že „církevní zpěvy mají býti čistým Božím slovem, mluveným ústy Božích proroků, nebo mají býti aspoň založeny na Božím slovu, z něho vzaty, jako jiné písně, složené od pobožných a osvícených učitelů.“

Ačkoliv zpěvem obveselujeme své duše, Komenský zdůrazňuje, že u svatých zpěvů „nesmí však tato veselost ducha vycházeti z vnějšího halekání anebo zvuků hudebních nástrojů, ale z rozvažování Božích skutků a pociťování sladkosti Jeho milosrdenství.“ Napomíná také, že „svatý zpěv se má konati uctivě a vážně.“ Vidíme tedy, že toto Komenského pojednání, třebas nepříliš rozsáhlé, je pro naši dobu nanejvýš aktuální a potřebné, abychom se navrátili k oslavování Pána Boha tak, jak je Jemu libé, a které skutečně přispívá k budování těla Kristova. Kéž si česká církev vezme spis O duchovním zpěvu za svůj a čte jej zejména ke svému vyučení, ale – jak je třeba – i ke svému napomenutí.

O duchovním zpěvu (PDF,151 kB)

2 komentáře Přidej

  1. Znovuzrozený says:

    1) Prosím o nenazývání Jana Husa Mistrem (Mt 23,8)
    2) Jak si vysvětlit appelly ze Žalmů ve stylu „Zpívejme Hospodinu píseň NOVOU“
    3) Zavrhnout písně světské či nezavrhnout? A když pat proč?

    • Martin Hýsek says:

      1) Mistr je vysokoškolský titul – Mistr Jan Hus byl rektorem Karlovy univerzity. Je to tedy podobné, jako když se říká např. doktor Edvard Beneš (ne, že bych tyto dvě osobnosti jinak srovnával). Pán Ježíš ve vámi citovaném verši hovoří o tom, že Jeho učedníci si nemají sami v sobě osobovat autoritu, aby panovali nad vírou svých bratří, jako by člověk mohl být ostatním být neomylným vůdcem a pánem. Stejně mi následující verš nezakazuje nazývat svého tatínka otcem. Mistr Jan Hus dozajista nikomu není neomylnou autoritou (jeho učení mělo ve skutečnosti ještě mnohé nedostatky), takže nevěřím, že používání tohoto akademického titulu je porušením Kristova zákazu.
      2) Myslím, že nejlepší vysvětlení těchto pobídek je, že se jedná o výzvu skládat a zpívat písně Pánu Bohu ve větším světle Nového zákona. Zatímco v Žalmech je zvěst o Pánu Ježíši, Mesiáši a Vykupiteli lidstva ještě skryta za závojem (2. Kor. 3:14), v Novém zákoně je již zjeven plně. Žalmisté tedy vyzývali, že až přijde plné světlo evangelia o vykoupení Božím, má Boží lid zpívat píseň novou, ve které by tuto plně vyjevenou Boží spásu vyzpíval novým a obšírnějším způsobem. A takových písní, které hlubokým způsobem hovoří o Pánu Ježíši a spásném díle kříže, máme již myslím dostatek. Toto kristocentrické vysvětlení je dozajista mnohem uspokojivější, než pohled, že by měl Boží lid donekonečna skládat nové a nové písně (tím méně nové písně v nových hudebních stylech). To nutně neznamená, že by dnes již bylo zakázané něco nového složit, ale potřeba nových písní dnes již z Boží milosti díky dědictví, které máme, skoro není.
      3) Písně světské, které reflektují a jsou přímo ovlivněny bezbožnou a protibožskou kulturu tohoto světa, nutné zavrhnout je (1. Jan 2:15-17, 1. Kor. 15:33). Jsou ovšem i písně složené nevěřícími lidmi tohoto světa, u kterých se to nijak zvlášť neprojevuje – bylo by asi těžké najít něco imanentně hříšného a destruktivního na písničce Kočka leze dírou. Na druhou stranu to nepřináší nijak zvláštní užitek. Kdo neposlouchá, nic neztrácí, kdo poslouchá, nic nezíská. Tolik k tématu obecně, dále bychom se museli zabývat konkrétními písněmi a styly, kam který zařadit.

  2. David Kohout says:

    Tato kniha je naprosto dokonalým dědictvím moudrosti našich zbožných předků. Žalmista často vyzývá Boží lid ke zpěvu. Jestli je ale zpěv církve libující tělu, pak přeci není třeba koho a proč povzbuzovat. To není ale případ Žalmisty, který si je vědom, že zbožný zpěv vyžaduje umrtvování naší tělesnosti, koncentraci a odhodlání, a proto jsou výzvy Písma ke zpěvu tak na místě. Zpěv církve je jedním z nejmocnějších nástrojů evangelizace!

  3. Marie says:

    Vážený pane Hýsku, děkuji Vám za zprostředkování poučného spisu O duchovním zpěvu. Bohužel však nemohu souhlasit s posledním citovaným souvětím z Vašeho komentáře o postoji ke světským písním: „… bylo by asi těžké najít něco imanentně hříšného a destruktivního na písničce Kočka leze dírou. Na druhou stranu to nepřináší nijak zvláštní užitek. Kdo neposlouchá, nic neztrácí, kdo poslouchá, nic nezíská.“ Pokud to chápu správně, museli bychom do této kategorie písní, jejichž poslechem „nic nezískáváme“ zahrnout např. veškeré bohatství naších národich lidových písní a potažmo i veškeré hudební, literární, výtvarné a jiné umění, které nebylo vysloveně tvořeno věřícími autory k Boží slávě. Podle mého názoru však i skrze ušlechtilé „světské“ umění může Bůh promlouvat k lidské duši.

    • Martin Hýsek says:

      Dobrý den, u toho zisku musíme rozlišovat, o jakém zisku hovoříme, zda časném nebo duchovním. Duchovním ziskem rozumíme to, co nás podporuje na cestě do slávy v posvěcení Ducha a víře v Pána Ježíš, časným ziskem pak to, co má užitek jen pro tento život. V předchozím komentáři šlo o užitek duchovní či věčný. Slovy „Kdo neposlouchá, nic neztrácí, kdo poslouchá, nic nezíská“ jsem se nepřímo odkazoval na slova apoštola Pavla ohledně jezení masa: „Nečiníť pak nás pokrm vzácných Bohu. Nebo budeme-li jísti, nic tím lepší nebudeme, a nebudeme-li jísti, nic horší nebudeme.“ Mohli bychom třeba namítnout, že jezení masa nějaký užitek má, např. že je to zdroj bílkovin. Jenže o to zde Pavlovi nejde. Jde mu o pohled věčnosti – v nebi už opravdu nebude záležet na tom, kdo jedl a kdo nejedl maso. Ale bude záležet na tom, kdo svým příkladem sváděl slabé bratry k hřešení a kdo se snažil, jak jen mohl, se tomu vyhnout.

      Tak i mě šlo o duchovní hledisko, nikoliv časné. Ne, že by poslouchání hudby, která reflektuje principy, které Páhn Bůh vtiskl do svého stvoření (harmonii, řád, krásu, čistotu atd.), bylo špatné nebo nemělo časný užitek. Je hezké, když se můžeme potěšit krásnou hudbou, i když pochází od nevěřících a nespasených lidí. Ale duchovní užitek z hlediska věčnosti to samo o sobě nemá. Apoštol Pavel Mozarta nikdy neslyšel, a o nic tím duchovně nebyl ochuzen. V nebi na tom nebude záležet. Na čem však záleží, je, jestli zde na zemi uctíváme Hospodina tak, jak je náležité na Jeho třikrát svaté jméno, a jestli do své bohoslužby nepřebíráme světské styly, které jsou produktem vzpoury vůči Pánu Bohu (viz články Jenom věc kultury).

      Ušlechtilé světské umění, jako třeba toho zmíněného Mozarta, se nás jistě dotýká a probouzí v nás emoční odezvu, protože to hudba prostě dělá. Ale to neznamená, že tak Pán Bůh promlouvá k naší duši. Hospodin k nám promlouvá svým Slovem a svou pravdou. Skutečným Božím promlouváním je, když se nás dotknou krásná slova duchovní písně, která nám tlumočí nějakou biblickou pravdu. To, že se nás na přirozené, duševní (nikoliv duchovní, to rozlišujme) úrovni dotýká hudba jako taková, sice není špatné, ale neznamená to, že se s námi něco opravdu děje na úrovni duchovní. Pod vlivem emocí se můžeme velmi snadno podvést, abychom si to mysleli, a přitom to není pravda. Proto je na místě se mít na pozoru. To je ostatně jeden z velkých problémů charismatického způsobu bohoslužby, který je převážně tělesný, a to nadšení nepochází z působení Božího, ale z přirozeného, zemského působení hudby.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.