Google

Jedovatá večeře pro národ

Datum:5 září, 2013
Komentáře
Přidej

Na podzim tohoto roku připravila Česká kancelář kurzů Alfa celonárodní hluboce ekumenickou iniciativu nazvanou Zveme Česko na večeři. Záměrem je – aby se demonstrovala „jednota církve“ – uspořádat v tomto období pod jednotnou záštitou na různých místech v různých sborech kurzy Alfa. Na první pohled se to může zdát jako chvályhodná akce, neboť pořadatelům jde přeci o šíření evangelia. Nicméně tomu tak není.

Ve 4. kapitole 2. knihy Královské čteme, jak Elizeus vyslal svého služebného mládence, aby připravil prorockým synům pokrm. Muž vyšel na pole a nasbíral plodiny, které neznal – a které byly jedovaté. Synové proročtí to poznali, až když krmi okusili, a zvolali: „Smrt v hrnci, muži Boží!“ Elizeus proto musil učinit zázrak s moukou, aby se ona kaše se dala jíst. Podstatnou součástí kurzů Alfa je právě společenství u jídla, jak napovídá i název iniciativy. Ti, kteří tyto kurzy připravují, jsou tak velmi podobni onomu Elizeově mládenci – ne snad fyzicky, že by připravovali otrávenou večeři, ale duchovně, že účastníkům nevědomky předloží jedovatou duchovní stravu. Mnozí z nich tak mohou činit z upřímné touhy po šíření evangelia; to ovšem není rozhodující. Onen mládenec měl jistě také jen ty nejlepší úmysly. I když jednal v naivitě a neznalosti, byla jen milost Boží a zázrak, že nikoho neusmrtil. Stejně tak mnozí pořádají kurzy Alfa v naivitě, že tak pomáhají šířit evangelium, ale ve skutečnosti jen napomáhají hubit mnohé duše a v posledku i církev.

Je proto namístě, aby zvlášť dnes na podzim povstali synové proročtí a volali: „Smrt v hrnci! Alfa kurzy jsou jedovaté!“ Poté je třeba tyto nebiblické novoty opustit, neboť není žádné mouky a žádného Elizea, který by kurzy Alfa uzdravil. Tento článek nebude důkladným a podrobným rozborem kurzů Alfa jako takových; podíváme se jen na několik základních důvodů, proč je nanejvýš záhodné se této akce nezúčastnit a stranit se všeho s ní spojeného.

1. Ekumenismus

Ekumena je prodchnuta kurzy Alfa již velmi dlouho (existuje ostatně i jejich verze přizpůsobená římským katolíkům na míru) a toto je jen vyvrcholením dlouhodobého trendu. Mezi pořadateli této akce budou proto i římskokatolické farnosti. Kardinálové Duka i Vlk ostatně iniciativě vyjádřili podporu. Na to, co schvalují a posvěcují služebníci Antikristovi, bychom si měli dávat nejvyšší možný pozor.

V první církvi podle apoštolského vzoru platilo, že přicházel-li kdo a nepřinášel učení Kristovo, nebyl přijímán do domu ani pozdravován (2. Jan 1:10). Dnes podle moderních vzorů platí, že se spojíme s kýmkoliv, kdo byť jenom trochu připomíná křesťana, abychom šířili jakoukoli zvěst, která byť jenom trochu připomíná evangelium. Pořadatelé takto chtějí demonstrovat jednotu církve; demonstrují však jenom spojení s nevěstkou babylonskou, která v rámci rekatolizace po Bílé hoře zasela símě dnešního ateismu, jak i píše Jan Amos Komenský. Můžeme si být jisti, že akce, na které se podílí organizace, která český národ duchovně zbídačila, žádnou duchovní obrodu do naší země nepřinese. Už jen toto by byl dostatečný důvod, abychom se této iniciativy drželi tak daleko, jak to jen jde.

2. Bídná doktrína

Ačkoliv evangelizace není polem pro detailní teologické debaty, musí být pevně zakotvena v solidní a hluboké biblické doktríně. Tak i napomínal svého syna u víře Timotea apoštol Pavel: „Budiž sebe pilen i učení, a v tom trvej; nebo to čině, i samého sebe spasíš, i ty, kteříž tebe poslouchají.“ (1. Tim. 4:16) Ten, kdo chce svým posluchačům předložit pravou cestu života u evangelium, musí být pilen, musí si dávat (mimo jiné) veliký pozor na své učení, aby bylo zdravé, důsledné, důkladné a pevně zakotvené. Nesmí se spokojit s pár křesťansky znějícími frázemi o Boží lásce.

Ten, kdo chce předkládat evangelium, musí mít jasno v tom, jaký je Pán Bůh, kdo je Pán Ježíš, jaký je přirozený člověk, co je hřích, jaké jsou jeho důsledky, a co přesně pro nás znamená Kristovo dílo kříže. Alfa kurzy, jak jsou koncipované (a jeho autoři velmi dbají na to, aby se od této koncepce organizátoři neodchylovali), předkládají jen velmi povrchní a zploštělou verzi skutečného biblického učení. O charakteru Hospodinově se člověk nedozví o moc víc, než že je láska. Jistě, Boží dobrota vůči nám lidem je nepochybnou pravdou Písma (viz např. Lk 6:35-36), nicméně není to zdaleka celý obraz.

Pán Bůh je ve všem dokonale spravedlivý (Pl. 1:18), je zcela svatý, takže nemůže na hřích ani pohledět (Abk 1:13), je Bohem, který se hněvá na hříšníky každý den (Ž. 7:12), který neponechá spravedlivé činy poslušenství víry a bezbožné skutky nevěry nepotrestané (Ex 20:5-6) a který je ve všech svých vlastnostech – dobrotě, svatosti, spravedlnosti a moci – s nikým naprosto nesrovnatelný (Iz 40:25-26). Apoštol Jan píše: „Vímeť, že Syn Boží přišel, a dal nám smysl, abychom poznali Toho Pravého, a jsmeť v tom Pravém, i v Synu jeho Ježíši Kristu. Onť jest ten pravý Bůh a život věčný.“ (1. Jan 5:20) Jedním z důvodů, proč Pán Ježíš přišel na svět, bylo, abychom mohli plně a osobně poznat svého Stvořitele a Boha. Alfa skrze své zcela nedostatečné vykreslení Pána Boha nejenže nevede účastníky k tomuto plnému poznání, ale spíše mu ještě staví do budoucna překážky, když od počátku v lidech buduje falešné představy vyhovující líbostem jejich neznovuzrozených myslí.

Stejně je třeba zachovat biblický pohled na přirozeného člověka, tedy že je v důsledku Adamova hříchu zcela padlým hříšníkem (viz Řím. 3:10-18, 5:12-19). Je v přirozenosti svého smyšlení a bytí nepřítelem Božím, odděleným od Něj, nepoddaným Jeho dokonalému zákonu (Řím. 8:6-8) a také jeho přestupníkem, před očima svatého Hospodinem ohavným, zasluhujícím Boží trest, věčné zavržení v pekle (Zj 21:8). Hřích je pak biblicky definován jako „přestoupení zákona“ (1. Jan 3:4). Tvůrci Alfa kurzů ovšem popisují hřích jen v subjektivní rovině; má to být ‚nepořádek, který si děláme v našem životě.‘ To není biblická definice hříchu. Hřích má jistě v našem životě velké následky, ale na prvním místě jde o nekonečnou urážku a vzpouru proti nekonečnému Bohu (proto je také trestán nekonečným utrpením v pekle). Jestli chce kdo v pravdě poznat Boží lásku, dobrotu, trpělivost, shovívavost a milosrdenství vůči nám lidem, musí pochopit, jak hrozný je hřích a jak ohavný je hříšník v Božích očích. Pak teprve může v plném smyslu vyznat spolu s prorokem Jeremiášem: „Veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli. Nepřestávajíť zajisté slitování Jeho.“ (Pl. 3:22)

Jedině pokud si uchováme tento pohled na hřích, uchováme si správný pohled na dílo kříže, které je středem celého evangelia. Neporozumíme jinak dostatečně, proč Pán Ježíš musel vykonat, co vykonal. Neporozumíme Boží lásce a milosrdenství. A co je nejhorší – nebudeme moci mít dostatečně vysoký pohled na našeho Spasitele, nedoceníme nikdy plně (tak plně, jak v tomto těle jen můžeme) Jeho svatost, krásu, dokonalost, vyvýšenost a plnou dostatečnost ve spáse. Nepochopíme hlubokost a vysokost a širokost a dlouhost toho, že Pán Ježíš „učiněn jest nám moudrost od Boha, i spravedlnost, i posvěcení, i vykoupení.“ (1. Kor. 1:30)

Jeden kazatel popisuje zvěst Alfy o kříži takto: „Jsme zanecháni jen s nedostatečným pohledem na to, proč musel Pán Ježíš zemřít. Kříž je tak nakonec jen o málo víc než vizuální pomůckou, která ukazuje, že Pán Bůh je sebeobětující se a milující. Smrt Pána Ježíše je prezentována jako akt lásky, nicméně bez jakéhokoliv spojení se skutečnosti Božího svatého hněvu. To je velmi vzdálené od biblického učení o smíření a vykoupení [skrze krev Beránka].”

Pán Ježíš zástupně místo nás snášel spravedlivý a svatý Boží hněv, aby nás vykoupil a před Pánem Bohem učinil čistými. „Bez krve vylití nebývá odpuštění vin.“ (Žd. 9:22) Přijatými Hospodinem jsme tak JENOM v Pánu Ježíši Kristu, jsme-li znovuzrozeni z Ducha a Duchem připojeni do duchovní církve, které je Kristus hlavou a jejímž údům takto jednotlivě i jako celek skrze Sebe a své prostřednictví umožňuje mít obecenství se svatým Bohem Otcem. Jedině ta zvěst, která sráží přirozeného člověka do prachu jako ztraceného a peklu zatraceného hříšníka a která vyvyšuje svaté a dokonalé zástupné vykupující dílo Pána Ježíše na Golgotě a Jeho osobu jako jediného Prostředníka a Zdroj života, si může činit nárok být pravým a čistým evangeliem. Kurzy Alfa takovou zvěst nemají. Pomněme tak, co praví apoštol Pavel: „Běda by mně bylo, kdybych nekázal [evangelium].“ (1. Kor. 9:16)

3. Slibné lidské moudrosti řeči

Důraz na způsob prezentace je pro kurzy Alfa velmi typický a příznačný. Velký důraz je dáván na vytvoření příjemné atmosféry – k čemuž slouží mimo jiné právě ona večeře – a za každou cenu nekonfrontační styl po celou dobu. V materiálech se můžeme dočíst, že při Alfě jde o učení a smích, zábavu (learning and laughter). Řečníkům je silně doporučováno, aby se hned na počátku snažili uvolnit atmosféru několika vtipy. To ovšem není biblický způsob prezentace evangelia.

Nejde o to, že bychom při evangelizaci museli záměrně a cíleně vytvářet prostředí neosobní a plné napětí. Jde o to, že máme zvěstovat evangelium, a to způsobem, který předkládá Boží Slovo, tedy „ne v moudrosti řeči, aby nebyl vyprázdněn kříž Kristův.“ (1. Kor. 1:17) Apoštol Pavel proto dále píše: „A řeč má a kázaní mé nebylo v slibných lidské moudrosti řečech, ale v dokázání Ducha svatého a moci, aby víra vaše nebyla založena v moudrosti lidské, ale v moci Boží.“ (1. Kor. 2:4-5) Při kázání evangelia se nesmíme spoléhat na lidské recepty tělesné moudrosti, co na lidi platí, ale na to, že ono samo „moc zajisté Boží jest k spasení každému věřícímu.“ (Řím. 1:16) Jde tedy o to, vysvětlit evangelium dostatečně důsledně a pochopitelně, to vše v bázni Boží a důvěře v moc Božího Ducha.

Spoléhání se na humor a příjemnou, nekonfrontační atmosféru je tak velmi nebezpečné a zrádné. Netvrdím, že říci při kázání říct něco humorného je apriori hřích a že se tomu musí kazatel vyhnout vždy a za každou cenu. Je nicméně třeba vnímat povahu a důležitost zvěsti, která je hlásána. Evangelium není nic, co bychom mohli brát lehkovážně. Jak chce kdo žertovně a uvolněně mluvit o věčném zatracení v pekle, o lidské vzpouře vůči svatému a dokonalému Bohu a o Jeho hněvu, který „zjevuje se zajisté (…) s nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, pravdu Boží v nepravosti zadržujících?“ (Řím. 1:18) Evangelium je také otázka života a smrti; není to nějaká nezávazná nabídka, ale velmi vážná a naléhavá věc. Proto zpíváme v duchovní písni: ‚Pojď, dítko milé, ten sladký hlas i tebe zove, pojď, dokud čas! Kdož ví, zda zítra ozve se zas? Ó, nemeškej a pojď!‘

Z podstaty evangelia tedy příliš nejde při jeho zvěstování vytvářet příjemnou nekonfrontační atmosféru a Boží služebníci se o to ani nikdy nesnažili. Vzpomíná si snad někdo na nějaký vtip z kázání apoštola Petra či Pavla? Bavil se snad Herodes u trestajících slov Jana Křtitele? Naopak, jejich posluchači se z toho, co tito muži říkali, často cítili nepříjemně. Felix se ulekl slovům o spravedlnosti, zdrženlivosti a budoucím soudu (Sk. 24:24-25) Posluchači letničního kázání apoštola Petra byli zkormouceni v srdci (Sk. 2:37). Když Ezdráš vykládal slova Zákona, lid plakal (Neh. 8:9). Když Báruch četl slova proroctví Jeremiášova, knížata byla předěšena (Jr. 36:16). Joziáš si při slyšení Zákona roztrhl roucho (2. Par. 34:19). A podíváme-li se do církevní historie, můžeme si být jisti, že když Jonathan Edwards četl své kázání Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha, příjemná a uvolněná atmosféra také ve shromáždění nepanovala.

Ano, vyvolat v lidech napětí a stres není dozajista cílem evangelizace. Cílem je volat ztracené hříšníky ku pokání z mrtvých skutků. Když to ovšem někdo dělá věrně, vzbuzování takových pocitů v posluchačích se nevyhne a nemá se o to ani snažit. Vidíme tedy, že zvěst Alfa kurzů není bláznovým kázáním Krista ukřižovaného, jak má pravé evangelium být.

4. Jiný duch

Že Alfa kurzy probíhají v charismatických církví, kde dávají na prapodivné extatické zážitky velký důraz, není překvapením. Nicméně je znepokojující, že si získaly oblibu i v jinak (relativně) necharismatických církvích. To, že jsou kurzy Alfa charismatismem nejenom ovlivněny, ale na něm přímo založeny a jím prodchnuty, je nepochybné. Jednou z nejdůležitějších součástí kurzu je tzv. víkend s Duchem svatým, kde také dochází k většině konverzí. Jak lze ovšem vyrozumět ze svědectví účastníků, neděje se tak skrze kázání slova Božího, kterým by byli lidé voláni k pokání z mrtvých skutků (tedy nejenom ze špatných věcí, které jsme udělali, ale z celého dosavadního způsobu života, včetně lidských pokusu o skutky dobré) a pokornému přijetí Krista, k víře v Něj jako jediného Pána a Spasitele a ke spoléhání se na Jeho zástupnou smírčí oběť na kříži.

Na tomto víkendu je důraz na naplnění Duchem svatým. Lidé mají prosit o naplnění Duchem a dar jazyků. Taková „naplnění“ lidí, kteří předtím často ani nečinili pokání, bývají (aspoň někdy a někde) doprovázena podivnými jevy – tělesným vzrušením, brněním, mrákotami, transem a neovladatelným smíchem a chichotáním. Takové reakce v Písmu na plnou přítomnost Ducha Božího nenacházíme. „Vždyť Bůh není původ neřádu, ale pokoje.“ (1. Kor. 14:33) Jelikož Duch svatý znamená (zapečeťuje) ty, kteří uvěřili, je zbytečné vyzývat k modlitbám za plnost Ducha ty, kteří se ještě neobrátili. Ano, Písmo vybízí k tomu, být naplněn Duchem svatým, ale jen v pravdě věřící (Ef. 5:18), protože pro nikoho jiného to není možné. Kurzy Alfa tak často neoprávněně obrací Hospodinem ustavené pořadí vstupování do obecenství s Ním a plnosti nového života v Duchu svatém.

Otázka jazyků je na delší diskurz, ale zde si poukážeme jen na jednu věc – pozorný čtenář Skutků apoštolských si všimne, že kdykoliv někdo obdržel dar jazyků (mimochodem, původní řecké slovo znamená vlastně dialekty, skoro nářečí, tedy lidské jazyky), vždy u toho byli apoštolové. Naopak když Filip přinesl evangelium do Samaří, nikdo nic takového neobdržel a museli přijít apoštolové Petr a Jan a vzkládat na uvěřivší ruce. Pro obdržení tohoto daru byli apoštolové nezbytní. O jazycích dále čteme jen u Korintských, mezi kterými apoštol Pavel strávil aspoň rok a půl, takže není divu, že mezi nimi byli bratři s tímto darem. Možnost předávat tento dar byla ostatně jedním ze znaků apoštolství (2. Korintským 12:12; proto to také Filip mezi Samařskými nemohl učinit). Jelikož se kurzů Alfa žádní apoštolové neúčastní, můžeme právem usoudit, že veškeré manifestace domnělé plnosti Ducha svatého – včetně mluvení v jazycích – nepochází z Ducha, ale spíše z těla, vybičovaného lidmi vypůsobenými extázemi.

Závěr

Apoštol Pavel káral a trestal Korintské, že „kdyby někdo přijda, jiného Ježíše vám kázal, kteréhož jsme my nekázali, aneb kdybyste jiného ducha přijali, kteréhož jste prve nepřijali, anebo jiné evangelium, kteréhož jste od nás nevzali, slušně byste to snášeli.“ (2. Kor. 11:4) Toto varování zní i nám. Pravý křesťan, kteří chodí sprostně (prostě) v Kristu, nemá klidně snášet, když někdo něco takového činí. Nemá jen tak snášet kázání jiného nebo polovičního Krista, projevy jiného ducha nebo jiné evangelium, a jestli je snese, je něco velmi v nepořádku.

Ježíš, který je zvěstován v kurzech Alfa, je jen poloviční, není v pravdě a v plnosti Pánem Ježíšem Kristem Písma, nevyznačuje se ozdobou svatosti, moci a síly. Evangelium Alfy není plným evangeliem, ale spíše jeho náhražkou či lacinou napodobeninou. A to, jak tělesně je celý kurz orientován – důraz na člověka místo na Spasitele, na pocity místo prostou víru v zaslíbení evangelia, zprostředkovaná dokonalým Prostředníkem Pánem Ježíšem Kristem, na lítost místo pokání a na senzace místo posvěcení – ukazuje, že jeho duch není Duchem Božím, ale duchem těla. „Ti, kteříž jsou v těle, Bohu se líbiti nemohou.“ (Řím. 8:8)

Ačkoliv nemůžeme kategoricky tvrdit, že na kurzech Alfa nedochází k žádným opravdovým obrácením, vzhledem k všemu výše uvedenému je otázkou, kolik účastníků je na nich – byť neúmyslně – pořadateli i sebou samými podvedeno, když jsou ujišťováni, že jsou novými stvořeními v Kristu, ačkoliv nedošlo k pravému biblickému obrácení a pokání. Je tedy na místě se mít před kurzy Alfa velmi na pozoru a navrátit se k biblickému způsobu získávání duší – prostému kázání pravého, plného a čistého evangelia.

Ani případná pravá obrácení na těchto kurzech nejsou dostatečným důvodem, abychom v nich pokračovali. Považme – cožpak to, že Elizeus udělal zázrak a uzdravil onu kaši z její jedovatosti, takže se z ní všichni najedli, mělo vést onoho mladíka, aby si ani pro příště nedával pozor na to, co sbírá, či aby snad dokonce ony tykve sbíral úmyslně? To by bylo velmi bláznivé. Tento mladý muž měl zajisté převelmi děkovat za nezaslouženou milost Boží, že nikomu neublížil a že jeho chybu svatý a dobrý Hospodin nakonec obrátil v dobré, a propříště si dávat veliký pozor, aby sbíral jen suroviny dobré a zdravé. Stejně tak i my, když někdo dojde v pravdě spásy na takové akci, bychom měli převelice děkovat za nezasloužené Boží smilování a Jeho převelikou moc, ale propříště se všemu podobnému vyhýbat a obrátit se k tomu čistému a pravému. Kéž nás sám Pán vede stezkami života, stezkami prozářenými evangeliem, aby si tak svým ustaveným způsobem i skrze nás přivedl ty ovečky, které mu patří, do svého ovčince, aby tak byl jeden ovčinec a jeden Pastýř. Amen i amen.

(V tomto článku jsem čerpal informace zejména z knížečky The Alpha Course Examined od Rev. Colina Mercera)

Žádné komentáře Přidej

Napsat komentář: Martin Hýsek Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *