Google

Jenom věc kultury, závěrečné poznámky

Datum:14 května, 2016
Komentáře
Přidej

Vztahem Božího lidu ke kultuře okolo něj a toho, nakolik může přejímat kulturu – totiž kulturu v užším pojetí, zejména hudbu – vytvořenou lidmi ze světa, jsme se zabývali již ve dvou článcích, které odpovídaly na rozšířený podpůrný argument pro toto přejímání, totiž že když se přebírá jenom kultura, tak to nevadí, protože kultura je v jádru neutrální. Jeden článek se tímto argumentem zabýval obecněji, druhý konkrétněji se zvláštním zaměřením na rockovou hudbu. Nemá význam zde opakovat již řečené, i když oba články zdaleka nemohly pokrýt problematiku v celé její šíři a zaobývat se všemi jejími aspekty. Nicméně je vhodné přidat ještě několik poznámek na okraj, abychom neopominuli adresovat důležité související otázky a záležitosti.

Povrchní fráze

Onen základní argument na podporu užití moderních stylů hudby v církvi, že to je jen věc kultury, že Pánu Bohu se líbí všechny styly hudby, případně že je dokonce všechny stvořil, a že nejdůležitější je srdce, ukazuje na bídu povrchního smýšlení dnešních křesťanů. Ona je to nakonec totiž jenom fráze, i když se na první pohled zdá, že jde k jádru věci. Lidé, kteří ji užívají, se domnívají, že se nezůstávají na povrchu, ale pronikli hlouběji k samé podstatě. Kulturní pláštík se přeci mění, závisí na čase a místě, ale Pánu Bohu záleží na srdci, tak proč se zabývat tím proměnlivým a míjet to zásadní?

Když se to podá takto, zní to dobře, dává to pocit, že dotyčný jde do hloubky a ti, co se staví třeba právě proti rockové hudbě, nechápou, co je skutečně podstatné, na čem skutečně záleží. V přechozích článcích jsme si však ukázali, jak zavádějící tento argument je, a že se ve skutečnosti podstaty vůbec nedotýká. Lidé, co toto tvrdí, ignorují historii rock’n’rollu, jeho úzkou historickou spojitost s odvrácením se od Pána Boha a uvolněním stavidel nepravosti; ukazují že nemají tušení, že sami rockoví hudebníci vnímají a uznávají, že do jejich tvorby se „otiskuje“ všemožná nečistota a zlá žádost, a mnoho dalšího. Věta „Hudba v církvi je jen věcí kultury“ tak představuje jen naoko hluboce znějící frázi, přičemž ti, co jí užívají, vlastně o pozadí a povaze moderních hudebních stylů skoro vůbec nepřemýšleli a nezkoumali ji.

Jedná se ovšem jen o jeden příklad mnohem rozšířenějšího problému; křesťané dnes nechtějí skutečně hluboce přemýšlet a zkoumat a spokojují se jen s hezky znějícími floskulemi. U zástupů vyznávajících křesťanů můžeme smutně pozorovat, že jejich teologická argumentace v duchovních věcech spočívá takřka cele na frázích. Kdyby toho nebylo, nemohlo by například vzkvétat celé ekumenické hnutí, resp. nemohlo by mít tak širokou podporu. „Musíme se milovat“, a „hlavní je přeci věřit v Pána Ježíše“, zní z mnohách úst. Debaty o teologických rozdílech mezi katolíky a protestanty jen zamlžují to skutečně podstatné, vzájemnou lásku a víru v Krista.

Jak to zní hezky a hluboce – ale jak povrchní takové argumenty ve skutečnosti jsou! Kdybychom je totiž uplatnili skutečně důsledně, museli bychom se v ekumeně spojit i s jehovisty (pokud by o to tedy stáli). Jehovisty přeci také musíme milovat, a jehovisté také věří v Pána Ježíše, že umíral za jejich hříchy. Ano, vskutku je tomu tak. Jediné, co nám brání se s nimi spojit, jsou teologické rozdíly, zejména trojiční učení. Ale debaty o rozdílných doktrínách jsou přeci vedlejší. Už jen z toho vidíme, jak hloupé a povrchní je předhazovat „lásku a víru v Pána Ježíše“ jako podporu pro ekumenismus, aspoň tedy bez podrobnější kvalifikace, co tím myslíme. To ale málokdo dělá, protože kdyby to udělal, celý koncept by se mu rozpadl pod rukama.

Ano, s jehovisty se nespojujeme, protože sice vyznávají, že Pán Ježíš za ně umíral na křízi a vstal z mrtvých, ale co to konkrétně znamená a jak přesně se to vztahuje k jejich spáse, je něco docela jiného, než co učí evangelium. Například vzkříšení v pojetí jehovistů není tělesné, ale „duchovní“. (A to je jen jeden z mnoha příkladů zásadních rozdílů.) To není žádný nepodstatný detail; tak, jako byl vzkříšen Kristus, budou vkzříšeni i ti, které On spasil. Nebyl-li Kristus vkzříšen tělesně, nebudeme ani my.

Obdobný princip platí i u katolíků. Když katolík řekne, že Pán Ježíš ho skrze smrt na kříži vysvobodil z jeho hříchu, znamená to pro něj něco jiného, než když to řekne přesvědčený evangelikální protestant (co konkrétně, to je otázka na samostatný článek). Co se týče lásky, jehovisty jistě máme milovat, ale to samo o sobě neznamená, že se s nimi spojíme v ekumeně. A proč by to mělo znamenat toto ve vztahu ke katolíkům? Někdo by zde snad argumentoval historicky, že jehovisty nikdo nikdy nepovažoval za pravé křesťany, ale to samé platilo o římskokatolické církvi, kterou ještě v 19. století protestanté všech směrů považovali za církev Antikristovu, případně aspoň antikristovskou.

Fráze, že se máme spojit, protože nejdůležitější je láska a víra v Krista, je ve skutečnosti neobyčejně povrchni, protože se odmítá zaobírat podstatou římskokatolické cesty spásy, podstatou papežského systému a věrouky. Ti, kdo poukazují na rozdíly mezi evangelikálním protestantismem a papeženectvím, ve skutečnosti jdou mnohem hlouběji a mnohem blíže jádru problému. Ale pod vlivem hezky znějících frází si vyznávající křesťané myslí opak. Jak nebezpečné a klamavé je spoléhat se a vycházet z takových frází! Varujme se jich, a vážně přemýšlejme o skutečné podstatě věcí.

Problém světskosti

Důvod, proč se vůbec přišlo s argumentem, že se u hudby užívané při bohoslužbě jedná jen o věc kultury, byla zjevně snaha se vyhnout nařčení ze světskosti a přizpůsobování se světu. Kdyby Boží lid adaptaci rockové hudby s přidanou křesťanskou zvěstí kvalifikoval jako přizpůsobování se světu, debata by skončila dříve, než začala. Muselo se tedy přijít s nějakým ospravedlněním, odůvodněním – a argument s kulturou přišel proto velmi vhod. To je úspěšná ďáblova metoda. Když chce ten Zlý svést křesťany ke světskosti a přizpůsobování se světu, nemůže tak činit otevřeně, na to by nikdo neskočil. Musí to zamaskovat, aby světskost nevypadala jako světskost. A když se mu to povede, má už napůl vyhráno; do budoucna bude mít čím dál snadnější práci, jak uvést církev do větší a větší světskosti, aniž by proti tomu kdo vystoupil nebo vůbec zpozoroval problém.

Co se týče moderní hudby a světskosti, satan uspěl. Křesťané se nechali oklamat povrchními argumenty a nešli pod povrch, k jádru věci. Co je svět, co je světskost? Zjednodušeně řečeno, svět je (biblicky vzato) to, co stojí v opozici vůči Pánu Bohu a Jeho vládě; světskost pak milování světa a toho, co svět – to jest, opozice vůči Hospodinu – vyprodukuje. A jak jsme již demonstrovali, rocková hudba je produktem opozice vůči Pánu Bohu a Jeho svatým řádům. Jestliže oddávání se této hudbě není projevem světskosti, pak nic takového jako světstkost ani neexistuje. Ne, že by nebylo i mnoho dalších příkladů světskosti, ale tento je přímo učebnicový.

Přijetí a adaptace této hudby proto nemohlo zůstat bez následků a již nějakou dobu církev sklízí její ovoce. Úpadek bázně Boží a vnímání vážnosti Božích věcí je jedním z nich. Bohoslužba je zaměřená na člověka, na zážitek, Pán Ježíš se pro mnohé mladé lidi stal kamarádem takřka na jejich úrovni, a způsob, jakým někteří hovoří o nebeském Otci, se ani nedá reprodukovat. Nechuť vůči stezkám starým, vůči přístupu k Božím věcem, jaký byl před několika desítkami let běžný mezi znovuzrozenými křesťany všech denominací, je často větší, než odpor vůči přejímání cest světa. Ale tomuto ovoci se nemůžeme divit; je to jen to, co ve vyznávajících křesťanech kultivovala tvorba lidí, kteří otevřeně vystupovali proti biblické morálce a všemu vlivu, které křesťanství mělo na společnost. Nejsmutnější ovšem je, že za tu dobu, co při bohoslužbě užívají moderní „chvály“, se církev dostala tak daleko, že bude obhajovat i toto zkažené ovoce, že vůbec není zkažené.

„Vykoupená“ kultura

V souvislosti s tématem vztahu křesťanů ke kultuře nelze neokomentovat jeden rys nového evangelikalismu, a to program „vykoupení kultury“. To je poněkud široký pojem, ale v zásadě to znamená aktivně a pozitivně působit ve společnosti, podílet se na všem, co dělají ostatní, přetvářet své okolí svým vlivem, aby reflektovalo křesťanské hodnoty, nebo s nimi aspoň bylo spojeno. „Vykupováním“ kultury je třeba i to, když křesťané analyzují populární filmy a seriály a hledají v nich duchovní poselství, na které „napasují“ něco z Bible.

Před tím, než pokročíme dál, musíme poukázat na to, že vztahovat termín „vykoupení“ na kulturu je problematické. Vykoupení je především zaplacení ceny za hřích, a tedy se z principu vztahuje ke konkrétním lidem, které Pán Ježíš Kristus vykoupil svou drahou a neporušitelnou krví. Pán Ježíš umíral za hříšníky, za své vyvolené, ne za společnost nebo dokonce kulturu. Jistě, proměna jednotlivce a skrze proměnu jednotlivců potažmo proměna společnosti je na toto vykoupení úzce navázána, ale proměna a vykoupení nejsou jedno a to samé. Správně by se proto o nemělo mluvit o „vykupování“ kultury, ale o její proměně.

Když však odhlédneme od terminologie, ono „vykupování“ kultury nemusí znít na první pohled tak špatně, vždyť evangelium přeci přináší změnu nejen v životech znovuzrozených jednotlivců, ale i obce a společnosti. A Hospodinova jest země, a plnost její. To, že křesťané chtějí ve všech směrech ovlivňovat svět okolo nich, přece nemůže být špatné.

Inu, v obecné rovině nikoli; jde ovšem o to, jestli to děláme biblickým způsobem. Naše okolí máme ovlivňovat tím, že budeme přinášet evangelium a žít jako křesťané. Nic efektivnějšího dělat nemůžeme. Žít jako křesťan ovšem neznamená jen něco dělat, ale i nedělat: „Dostiť jest zajisté nám na tom přeběhlém času života [našeho], v němž jsme vůli [těla podle obyčeje] pohanů páchali, chodivše v nestydatých chlipnostech, v žádostech, v zbytečném pití vína, v hodování, v opilství a v ohyzdném modlosloužení. A protož když se k nim nepřipojujete v takovém jejich vydávání se v rozpustilosti, zdá se jim to cosi nového býti, [a] rouhají se tomu“ (1. Pt. 4:3-4).

O tom by se dalo mluvit dlouho, nicméně zde poukažme jen na jeden důležitý – a problematický – aspekt novoevangelikálního „vykupování“ kultury, konkrétně ignorování jedné důležité skutečnosti. Ten, kdo chce „vykupovat“ kulturu, by neměl zapomenout na to, že jestli můžeme vůbec něco nazvat „vykoupenou“ kulturou, pak je to ona „staromódní“ (protestanská) církevní kultura se svými starými písněmi, důstojností a formálním oblečením, proti které se dnes mnozí tak vymezují, že je již pro lidi nerelevantní, že je již neoslovuje. Tato kultura vytvořená v průběhu mnohých let znovuzrozenými lidmi, posvěcenými, oddělenými, kteří byli formováni Božím Slovem a svou tvorbou reflektovali Jeho svatý charakter. A nelze pominout i skutečnost, že tato kultura byla v podstatě společná všem protestanským větvím, ať už baptistům, metodistům či presbyteriánům. Tyto denominace mezi sebou měly některé veroučné rozdíly, ale co se týče praktického života církve, byly si velmi podobné.

Dále bychom měli vnímat, že ona tradiční církevní kultura není taková, jaká je, pouhou náhodou. Je taková, protože reflektuje Boží charakter. Nemysleme si, že pokud by se hypoteticky skutečně podařilo „vykoupit“ dnešní západní kulturu, že by se ta nová vykoupená kultura nějak zásadně odlišovala od té staré, mimo detaily. Měla-li by ta nová „vykoupená“ kultura odrážet Boží charakter a vůli, musela by nutně směřovat v zásadě stejným směrem, jakým církevní kultura šla ještě před 70-80 lety. Tímto směrem ovšem noví evangelikálové ani v nejmenším nejdou, ba právě naopak. Ono „vykupování“ kultury v moderním smyslu tak je spíše přebíráním dnešní kultury – a proto se dnešní církev tak odkloňuje od dřívějších standardů.

Závěr

Jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? A jaké obcování světla s temnostmi? A jaké srovnání Krista s Beliálem? Aneb jaký díl věřícímu s nevěřícím?“ (1. Kor. 6:14-15) Vykoupení a nevykoupení jdou úplně opačným směrem, úplně proti sobě. Žádný skutečný soulad zde nikdy nenajdeme. Nevěřící nezajímá tradiční církevní kultura ne primárně proto, že by byla nemoderní, ale proto, že je „vykoupená“ (opět, lze-li to tak vůbec říci).

Jak málo vyznávajících křesťanů dnes, když se zabývají věcmi kultury, přemýšlí o těch záležitostech z pohledu takových základních principů Písma, majíce na paměti lidskou přirozenost, jak nám ji líčí Boží Slovo! Pak ovšem nemohou docházet ke správným záměrům, když Písma nejsou základním východiskem jejich úvah. A to už se vracíme k otázce povrchnosti, kterou jsme se zabývali na začátku. I v této věci je tedy potřeba, aby církev oprášila základy a vrátila se skutečně k biblickému, písmáckému, duchovnímu zvažování. Jinak věci kultury nikdy nepochopí správně a snadno sejde z cesty, jak ostatně vidíme všude okolo. Kéž Pán sám dá tu milost a otevře oči svému lidu, aby dovedl všechno rozsuzovat duchovně, jak se sluší a patří.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: