Google

František Šebesta: Křesťanská věrouka pro školu a dům

Datum:Červenec 15, 2016
Komentáře
Přidej

Česká reformovaná dogmatika z 19. století

– Když Lukáš v úvodu svého evangelia píše jakémusi Teofilovi, vysoce postavenému muži, křesťanu, uvádí, že jej sepsal proto, aby Teofil zvěděl jistotu těch věcí, jimž byl vyučován. V řeckém originále je zde užito slovo katecheo, ze kterého pochází i termín katechismus. Z příkladu Teofila vidíme, že vyučování obrácených ve věcech víry bylo v první církvi běžnou věcí. Když lidé uvěřili, církev dbala na to, aby byli ve své víře také utvrzeni, aby hlouběji a důkladněji porozuměli, čemu uvěřili, aby rostli u víře, aby „již více nebyli děti, zmítající se a točící každým větrem učení v neustavičnosti lidské, v chytrosti k oklamávání lstivému“ (Ef. 4:14). A podobně činíval Boží lid v každé době, snad mimo časů duchovního úpadku.

Děti i nově uvěřivší byli vždy na prvním místě učeni Božímu Slovu, aby byli jako Timoteus, jenž od dětinství svatá Písma znal, kteráž mohou moudrého učiniti k spasení skrze víru, kteráž jest v Kristu Ježíši. Tuto známost Bible nelze nahradit ničím, a k tomu je třeba vést na prvním místě. Ovšem svatá Písma je třeba nejen znát, ale i jim rozumět. Komorník královny Kandáces sice četl proroka Izaiáše, ale tomu, co četl, nerozuměl. Nevěděl, o kom Izaiáš hovoří – a tedy mu zvěst nemohla prospět. Kdyby Pán Bůh neposlal Filipa, aby k němu přisedl do vozu a na základě 53. kapitoly mu kázal o Pánu Ježíši, bylo by tomu s komorníkem jako v podobenství o rozsévači, kdy některá zrna padla podél cesty, a přileteli ptáci, i szobali je. „Každý, kdož slyší slovo království a nerozumí, přichází ten zlý a uchvacuje to, což jest vsáto v srdce jeho. To jest ten, kterýž podle cesty vsát jest“ (Mt. 13:19) Božímu Slovu potřebujeme správně porozumět, a k tomu potřebujeme pomoci, jak osvědčil i sám komorník: „Kterakž bych mohl [rozuměti], leč by mi kdo vyložil?“ (Sk. 8:31)

Proto v historii církve a denominace, aby byl Boží lid seznámen se základním učením Písma svatého, vytvářely různé materiály, pomůcky – klasicky to byl katechismus, ale nejen to. V českých zemích tomu nebylo jinak. Jednota bratrská vydala svůj katechismus v roce 1615. Poté po Bílé hoře na dlouhá (takřka) dvě století neměli praví věřící moc možností přijít s nějakým zdravým materiálem k vyučování život dávajícím pravdám evangelia. Z Boží milosti však v 19. století, kdy postupně nastávalo větší a větší uvolnění a vznikaly tak nové či obnovené evangelikální církve, Pán přeci jen vedl zbožné muže k sepsání některých užitečných knih, shrnujících biblické doktríny.

Jednou z takových je i Křesťanská věrouka pro školu a dům, vydaná v roce 1886, sepsaná Františkem Šebestou (1844–1896), kazatelem tehdejší Evangelické církve v Rakousku, konkrétně větve helvétského – tzn. reformovaného, kalvinistického vyznání. (Po tolerančním patentu vytvořili čeští luteráni a reformovaní v Evangelické církvi dosti volnou unii; se vznikem Československa se v roce 1918 spojili do Českobratrské církve evangelické. V té době už byla tato církev však notně nakažena z Německa přicházející nevěreckou liberální teologií.) František Šebesta se narodil v Kloboukách u Brna. Po absolvování gymnázia v Těšíně studoval bohosloví na vídeňské fakultě, kde jej ovlivnil profesor reformované dogmatiky Eduard Böhl, obdivovatel Martina Luthera. Profesor jej poté doporučil za vikáře v nizozemském sboru v Elberfeldu; v tomto holandském reformovaném sboru se František Šebesta upevnil v reformované doktríně. Po nějaké době se vrátil do českých zemích, kde sloužil jako kazatel nejprve v Nikolčicích a poté v Hustopečích, kde také sepsal svou Křesťanskou věrouku.

František Šebesta byl Pánu oddaný, věrný kazatel, kterému velmi záleželo na duchovním prospěchu Božího lidu. To bylo jeho motivem k sepsání své knihy, která je svým způsobem systematickou teologií, a která, jak byl přesvědčen, k tomuto cíli napomůže. V předmluvě ke svému dílu osvědčuje: „Pravému věřícímu nemohou články víry nikdy býti věcí lhostejnou a suchopárnou, vždyť má býti vždy hotov k vydání počtu všelikému, kdož by od něho požádání zprávy z naděje té, kteráž jest v něm; jak má ale vydati počet z věci, kteréž nezná? Jen neznámostí pravého a zdravého učení hyne církev naše. Protož doufám, že i v době náboženské vlažnosti mnohý po pravdě Boží toužící z knihy této poučení a potěšení pro srdce vážiti bude; neb jsem nechtěl vykládati svou moudrost aneb učení svrablavým uším lahodné, nýbrž hleděl jsem ve všem ukázati z Písma, že sám Kristus jest naší moudrostí, spravedlností, posvěcením a vykoupením; a kdo miluje Krista, bude také Slovo Jeho milovati.“ Kéž by toto bylo v mysli a srdci každého křesťana v dnešní době!

Oddanost neomylné pravdě Bible ostatně prostupuje celou knihou; autor ujišťuje, že Písma nejsou „pouhým vypravováním nějaké události dávno minulé, nýbrž živým pravidlem víry i života.“ V souladu s postojem všech pravých věřících stojí na tom, že Bible „sluje Slovo Boží, proto že nejen v sobě obsahuje slova Boží, nýbrž jest samo Slovo Boží.“ Jaká tragédie, že v jeho církvi, dnes již zcela odpadlé, nezůstali muži jako on, kteří bezvýhradně věří tomu, co Pán Bůh ve svém Slově řekl, a nespekulují o něm podle svých bláznivých výmyslů!

Pro důkladnějšímu pozorumění učení Božího Slova podle reformovaných doktrín nelze než knihu vřele doporučit. Pro Františka Šebestu není reformační věrouka pouhou sbírkou článků a pravd, nýbrž princip, jež nás vede, jak říká, abychom byli „srdcem reformováni, tj. obnoveni, a sloužili Bohu v duchu a v pravdě“. Jeho Křesťanská věrouka tak přehledným způsobem předkládá učení Písma svatého, jak je s drobnými rozdíly chápala a dodnes chápe většina reformovaných církví. Nemusíme souhlasit naprosto se všemi body jejího výkladu – např. s obhajobou reformovaného pohledu na křest dětí (který je ovšem pořád velmi odlišný od toho papeženského) – ale dnešní křesťané přesto dobře učiní, pokud se do této knihy důkladně začtou. Možná zjistí, jak málo toho vědí, a jak mnoho potřebují vyučit v porozumění zvěsti Božího Slova ve všech aspektech a různých detailech. Kéž Pán sám dá tu milost, aby i po 130 letech dílo jeho služebníka Františka Šebesty přinášelo ovoce v životech Jeho oveček, a to podle míry toho, nakolik přesně vyučuje pravdám Božího svatého a neomylného Slova. Amen i amen.

Křesťanská věrouka pro školu a dům (PDF, 8.5 MB)

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: