Google

Marné úsilí kardinála Contariniho

Datum:Květen 11, 2014
Komentáře
Přidej

“Kteříž mne ctí, poctím, kteříž pak mnou pohrdají, v pohrdání přijdou.” (1. Sam. 2:30)

Jména reformátorů jako Martin Luther nebo Jan Kalvín jsou všeobecně známá nejen mezi protestanty, ale i římskými katolíky a aspoň trochu vzdělanými nevěřícími. Tito muži se plně oddali Hospodinu a zápasili za jimi poznanou Boží pravdu – zejména o ospravedlnění pouhou vírou a spasení pouhou milostí – a to nehledě na cenu, kterou museli zaplatit a trápení, kterým kvůli ní museli projít. Z milosti Boží pro vyvýšenost známosti Krista Ježíše Pána svého všecky věci pokládali škodou býti, a pro něj všechno ztratili a měli to jako za lejna, aby Krista získali, a v Něm nalezeni byli, nemající spravedlnosti své, kteráž jest z zákona, ale tu, kteráž jest z víry Kristovy (Fil. 3:8-9). Pán Bůh se k jejich úsilí ve své milosti přiznal a poctil je.

Tito muži nebyli jistě ve své době jediní, kterým se dal Pán Ježíš skrze svého Ducha takto poznat, které si Hospodin použil jako své nástroje a kteří zavrhli skutkaření v římskokatolické církvi tak rozmohlé. V tomto kontextu bychom mohli zmínit jména jako Ulrich Zwingli, John Knox, Philipp Melanchton, Hugh Latimer, ale i mnohé další. Jméno Gasparo Contarini nicméně drtivé většině lidí, křesťany nevyjímaje, asi nic neřekne, a jak uvidíme, není ani divu. Život tohoto muže nicméně přináší důležité poučení, byť v jiném smyslu, než životy výše zmíněných reformátorů.

Contariniho život a osobnost

Gasparo Contarini se narodil ve stejném roce jako Martin Luther (1483) v Benátkách do významné šlechtické rodiny. Dostalo se mu dobrého vzdělání na univerzitě v Padově a posléze se stal diplomatem, mimo jiné na dvoře Karla V. Habsburského. V roce 1521 se účastnil i sněmu wormského, který se zabýval Lutherovou reformací. Contarini se nicméně s Lutherem nikdy nesetkal; na tom není nic divného, neboť sněm začal na konci ledna, ale Luther se dostavil, aby pronesl svou známou řeč “Zde stojím” až v půlce dubna, a u toho již Contarini přítomen nebyl. V roce 1535, jej coby úspěšného diplomata papež Pavel III. jmenoval ještě coby laika kardinálem; o rok později z něj udělal biskupa.

Nejzajímavější na Gasparu Contarinim je ještě třetí spojitost s Martinem Lutherem, a to, že s ním v podstatě sdílel pohled na doktrínu o ospravedlnění. Contarini, jak píše historik 19. století J. A. Wylie, byl muž “ryzího života, srdečné povahy a osvícených názorů.” Vnímal, že římskokatolická církev potřebuje změnu a obrodu; proto se zapojil do hnutí Spirituali, které si kladlo za cíl reformovat římskokatolickou církev zevnitř skrze duchovní obrodu. Zabývali se proto studiem Písma, na základě čehož Contarini dospěl k přesvědčení, že ospravedlnění člověk dosahuje vírou a že je pro člověka nezbytné, aby mu byla právě skrze víru přičtena spravedlnost Kristova. Jelikož vnitřní posvěcení, které je v římskokatolickém učení – zejména po Tridentském koncilu – v “procesu” ospravedlnění nezbytné, podle Contariniho nemůže než být vždy velmi nedokonalé, křesťan se k němu pro své ospravedlnění nesmí obracet, ale potřebuje pohlížet vírou vždy ke Kristu. Jestliže tedy Contariniho učení tomu Lutherovu neodpovídalo ve všem, minimálně se mu jistě blížilo.

Proč se tedy tento kardinál nestal reformátorem a nepostavil se Lutherovi, Kalvínovi a dalším po boku? Inu, byl zde jeden rozdíl, a to naprosto zásadní. Pro reformátory byla pravda Boží nade všechno; pro Luthera s učením o ospravedlnění církev stojí a padá. Nic není důležitější, než se postavit v této věci na pravdu Boží. Ne tak to ovšem viděl Contarini. Jistě, nauku o ospravedlnění skrze víru považoval za velmi důležitou, ale zachování vnější jednoty římskokatolické církve a poddanost papeži pro něj měla přeci jen přednost. V této kontroverzi se spolehl na papežskou autoritu a celé to nakonec svěřil papežovi do rukou. (Papežský stolec věc nakonec “vyřešil” na Tridentském koncilu, kde nad hnutím Spirituali s jeho pojetím ospravedlnění převládli římskokatoličtí tradicionalisté a oficiální doktrína položila důraz na lidské skutky, načež toto obrodné hnutí brzy poté upadlo v zapomnění.)

Kardinálovo marné úsilí

Ve svém zapálení o zachování dosavadní vnější náboženské jednoty tehdejší Evropy hrál Contarini důležitou roli na koncilu v Řezně (1541), který usiloval o nalezení společné řeči mezi katolíky a protestanty a kde Contarini předsedal papežské delegaci. Papež Pavel III. vyslal Contariniho jakožto projev dobré vůle; vzhledem k jeho názorům bylo o něco pravděpodobnější, že se mu podaří dosáhnout shody. Koncilu se účastnil i Kalvín, i když si od něj moc nesliboval. O motivech reformátorů píše Wylie toto: “Boží muži z řad protestantů si také přáli překlenout rozdělení, za předpokladu, že by se toho dosáhlo bez pohřbení reformace. Když pomysleli na oběti, které pokračování zápasu implikovalo, zpustošení skrze války, krev, která by musela být prolévána na polích a popravištích – nechtěli se zodpovídat z ukvapeného zavření dveří vůči jakémukoliv dobře a upřímně míněnému pokusu o jednotu.”

Papež Pavel III. si vcelku logicky přál, aby se jako první projednávala otázka papežské autority. Contarini se nicméně od jeho instrukcí odchýlil a soustředil debatu na základní otázky křesťanské víry, které považoval za základ případné dohody. Po nějakou dobu byl postup diskuze překvapivě rychlý a hladký, když obě delegace byly schopné v otázkách jako původní hřích, svobodná vůle nebo ospravedlnění najít vcelku přijatelnou shodu. Kalvín byl velmi překvapen, že papežští delegáti činili v pro něj zásadních doktrinálních otázkách takové ústupky; nejspíše to lze v nemalé míře přičíst právě Contariniho vlivu, který byl některým protestantským pohledům v mnoha ohledech nakloněn již předtím.

Poté následovala otázka autority církve a svátostí. Některá potenciálně výbušná témata se odložila na později, nicméně přese všechno se shodu najít nepodařilo; vše ztroskotalo na otázce večeře Páně a římské doktríně transsubstanciace. Zde strany shodu nenašly a když se k tomu přidaly dříve odložená témata papežské moci, uctívání svatých a podobně, císař musel koncil, když již diskuze k k ničemu nevedla, rozpustit. A jak píše Wylie, kdyby koncil uspěl, vývoj dějin by byl jistě jiný, nicméně horší. Historik ovšem následně poukazuje, že Boží plány jsou nejen větší a moudřejší, ale prospěšnější než myšlenky lidské. Reformace by skončila na půli cesty a římskokatolická církev by se nijak zásadně nezměnila. Byl to proto Hospodin sám ve své prozřetelnosti, který zmařil úsilí kardinála Contariniho a jemu podobných, kteří sice možná chtěli upřímně jednotu, ale – jak se ukázalo – nejednalo by se o onu jednotu z Ducha Božího, jednotu podřízenou pravdě Slova Božího, ale o jednotu podřízenou papežské tiáře, možná s nějakými kosmetickými změnami změnami v dosavadní praxi. (Po selhání rozhovorů ostatně Contarini císařovi řekl, aby vše nechal být a svěřil záležitost plně do papežových rukou.) Přes všechny dobré úmysly tak bylo kardinálovo snažení marné.

Smutná mýlka

Toto nicméně nebyla jediná nebo poslední věc, kterou se Gasparo Contarini zapsal do historie; tento muž hrál také významnou roli v papežském uznání jezuitského řádu. Když Ignác z Loyoly se svými kolegy přišel v roce 1537 do Itálie, aby papež schválil jeho plán na založení tzv. Tovaryšstva Ježíšova, Contarinimu a jeho společníkům z hnutí Spirituali se zalíbil a byl jimi velmi vřele přijat. Možná kardinál dospěl k závěru, že plán tohoto zapáleného a zároveň systematického mystika přinese do katolické církve onu změnu a reformu, kterou si on sám přál a o kterou usiloval. (V zakládajícím dokumentu řádu se ostatně psalo, že jeho cílem je “zdokonalování duší v životě a v křesťanském učení a šíření víry skrze veřejné kázání, službou Božího Slova, duchovní vysluhování, skutky lásky a obzvláště skrze vyučování mladých a nevyučených v křesťanských zásadách;” není překvapivé, že takový plán člověku jako Contarini imponoval.)

Ignác z Loyoly později Contariniho nazval “naším nejoddanějším patronem” a vyjádřil se, že to, že jej papež přijal, schválil jeho návrh a stvrdil vznik řádu svou bulou (což se stalo v roce 1540), byla z velké míry zásluha Contariniho podpory a vlivu. Dnes už se jen obtížně odpovídá na otázku, jak by kardinál hodnotil skutečné působení jezuitského řádu, neboť na nějakou reflexi se mu již nedostalo času – necelé dva roky po založení řádu, který podporoval, zemřel. Jezuiti, vázáni slibem bezpodmínečné poslušnosti papeži, se ovšem posléze stali jedním z jeho hlavních nástrojů protireformace a jejich škodlivý vliv pocítily v době po Bílé hoře i české země. Přes možné dobré úmysly a přes možnou nevědomost tak kardinál namísto pravé reformace římskokatolické církve a rozvlažení od tváři Páně nepřímo způsobil pravý opak. Takovým smutným koncům se však nemůže vyhnout nikdo, kdo přes všechna varování Písma zůstává v převrácené a odpadlé organizaci, bez ohledu na to, jaké má úmysly a záměry.

Závěr a poučení

Z toho, co o kardinálu Contarinim víme, můžeme usoudit, že se jednalo o upřímného člověka s vcelku ušlechtilými motivy. Přes to všechno nicméně jeho životní úsilí nepřineslo dlouhodobé ovoce, na rozdíl od úsilí Lutherova, Kalvínova a jim podobných, kteří skrze svou víru umřevše, ještě mluví (viz Žd. 11:3). Contarini totiž nezvolil patřičnou cestu, cestu Boží. Ačkoliv aspoň do nějaké míry poznal pravdu, učinil kompromis a nepostavil ji přede vše ostatní. Vnější jednota církve coby organizace pro něj byla víc. Nepostavil se jako Eliáš za Boží pravdu třeba proti všem a za každou cenu. Nevyšel s Kristem za stany, mimo tábor tehdejší oficiální církve, nesouce pohanu Kristovu, a nepoctil Pána Boha tak, jak měl; naopak, pohrdl Božím příkazem oddělit se od falešné církve (2. Kor. 6:14-18, Zj. 18:4 apod.). Nakonec, byť možná nevědomky, podpořil organizaci, která posléze šířila duchovní zkázu po celá staletí, v našich zemích nevyjímaje. Je tak vskutku smutnou, byť málo známou postavou historie.

Poučení je zde zřejmé. Dobré úmysly neznamenají automaticky požehnání – je třeba jít Boží cestou, nikoli lidskou. Vlastní moudrostí a svými plány člověk ničeho nedosáhne. Někomu by se mohlo zdát logické, že lepší je zůstat a snažit se něco reformovat zevnitř, ale tato cesta, cesta bez oddělení, výsledky nepřináší, jak ukazuje mimo všechno ostatní také příklad kardinála Contariniho. Mnozí se také v ekumenickém hnutí pokoušejí nalézt nebo vytvořit jednotu, odsouvajíce Boží pravdu stranou. I v tom se však Contarini hořce zklamal, a stejně tak se zklamou marnou, Hospodinem nepožehnanou snahou i tito jeho moderní následovníci. “Neboť nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě.” (2. Kor. 13:8) Kéž by se tak i z života tohoto (právem) málo známého muže dnešní křesťané poučili, kudy cesta nevede, a navázali na požehnanou cestu reformátorů, cestu oddělení a stání za Boží pravdou za každou cenu.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: