Google

Maso obětované modlám

Datum:Říjen 23, 2016
Komentáře
Přidej

Oddíl o mase obětovaném modlám patří v dnešní době mezi docela známé a v praxi rovněž poměrně významné texty. Povědomí o něm mívají i křesťané, co jinak z Bible tolik neznají. Je tomu zejména proto, že když se vyskytne nějaká kontroverzní otázka, zda křesťané mohou nebo nemohou činit to či ono, často se prohlásí – a to hlavně v novoevangelikálních kruzích – že se jedná o příklad analogický masu obětovanému modlám, a aplikuje se na něj právě tato kapitola. I když aplikace je poněkud nadnesené slovo, neboť až příliš často, ne-li většinou, se přeskakuje důkladný výklad oddílu v jeho přirozeném významu, tedy co to znamenalo pro křesťany v Korintu v 1. století, a rovnou se hovoří o tom, „co to pro nás znamená dnes.“ Jelikož se začíná od konce, má aplikace jen malou návaznost na oddíl samotný. A protože se otázka masa obětovaného modlám většinou vykládá tak, že záleží na osobním přesvědčení, zda jíst či nejíst, v praxi celé zástupy křesťanů docházejí k závěru, že oni tu či onu spornou věc praktikovat mohou, neboť s tím nemají problém (a jsou „silní ve víře“).

Že pod kategorii „masa obětovaného modlám“ spadá v dnešní církvi všechno možné, tedy vskutku nemůže překvapit, neboť to umožňuje dnešním vyznávajícím křesťanům činit, což se jim vidí, jako v době soudců. Typicky se ona analogie vztahuje na moderní hudbu. Ale lze se setkat i s názorem, že se tento text dá použít na otázku přijatelné míry intimností mezi věřícím chlapcem a dívkou, kteří spolu chodí, nebo dokonce na spor o ženy kazatelky. Až k takovým bláznivým závěrům dnes moderní křesťané dochází, a ospravedlňují si to tím, co apoštol Pavel psal o mase obětovaném modlám.

Je však taková aplikace uvedeného oddílu legitimní? Skutečně si z něj máme vzít toto? Abychom na tu otázku mohli odpovědět, musíme biblický text nejdřív dobře pochopit v jeho původním, přirozeném smyslu. Zaměříme se tedy, co vlastně chtěl Pavel sdělit korintským křesťanům v 1. století. Jedině tehdy, když toto dobře pochopíme, budeme moci tento oddíl nějak aplikovat pro naši dobu.

Obecný úvod

Než začneme se samotným výkladem předmětných kapitol Písma, musíme na prvním místě upozornit, že otázku masa obětovaného modlám řeší nejen kapitola 8, ale i dvě následující. Kapitoly 8 až 10 tvoří jeden celek. Někdy se na to zapomíná, jelikož 9. kapitola zdánlivě řeší něco, co s masem obětovaným modlám nesouvisí; při dalším čtení však vidíme, že v půlce 10. kapitoly se k problematice masa obětovaného modlám apoštol Pavel opět vrací, aby celý svůj argument dokončil. Je proto třeba celou věc vykládat s ohledem na celek, a neskončit ve 13. verši 8. kapitoly.

Dále musíme vzít na vědomí, že s otázkou masa obětovaného modlám je spojena i 14. a 15. kapitola Římanům, která rovněž řeší (mimo jiné) jedení masa. Ta je pro naše účely důležitá zejména proto, že je z ní převzat pojem silný ve víře (Řím. 15:1), s nímž se v kontextu masa obětovaného modlám operuje. Silný ve víře je dán do protikladu slabému ve víře (o mdlých, slabých, se píše i v 1. Korintských, o „mdlých ve víře“ pak výslovně ve 14. kapitole Římanům). Silní ve víře jsou ti, co jedí, slabí ve víře ti, co nejedí. Ze 14. kapitoly Římanům se pak s oblibou cituje zejména 3. verš, totiž že „ten, kdož jí, nepokládej sobě za nic toho, kdož nejí; a kdo nejí, toho nesuď, kdož jí“. Ti, kteří nechtějí, aby jim někdo říkal, co je vhodné a co nepatřičné, sami sebe automaticky zařadí mezi „silné ve víře“, kteří s klidem mohou dělat, co se jím zlíbí, a tím ve svých očích celou záležitost uzavírají.

Nicméně pravý význam pojmů „silný“ a „slabý“ ve víře je dnes povětšinou nepochopen. Většina křesťanů se domnívá, že se týká síly nebo slabosti v osobním přesvědčení, že jde o rozdíl mezi těmi, co věří pevně a nepohnutelně, a mezi těmi, co pochybují a kolísají. To je však omyl. Rozdíl mezi silným a mdlým spočívá v míře poznání, v míře porozumění pravdě Boží. Víra někdy v Božím Slově označuje obsah toho, čemu je věřeno. V tom smyslu třeba apoštol Juda píše, abychom „statečně bojovali o víru, kteráž jest jednou dána svatým“ (Ju. 3). Tím nemyslí, aby křesťané bojovali o to, nepřestávat věřit, ale aby si udrželi obsah toho, co bylo jednou dáno svatým a nezaměnili jej za něco jiného, za něco falešného. Víra v tomto kontextu označuje ne akt věření, ale obsah, doktrínu.

Stejně i v našem oddíle a ve 14. kapitole Římanům víra označuje obsah toho, čemu je věřeno; silní ve víře, jsou tedy ti, jenž dobře vědí, čemu věří, jenž rozumí biblickým principům, o které se zde jedná, a mdlí, slabí ve víře, v tom naopak nemají úplně jasno, mají nedostatky v porozumění. Ostatně v 8. kapitole 1. Korintským se už od počátku hovoří o poznání, jenž někteří mají a někteří ne. Je tak poněkud paradoxní, že tolik dnešních křesťanů, kteří se považují za silné ve víře, vlastně dokazuje, že jsou ve víře ve skutečnosti mdlí, slabí, protože v této věci Bibli tak málo rozumí.

Majíce na mysli tyto základní skutečnosti, můžeme se již zaměřit na podrobnější výklad 8.-10. kapitoly 1. Korintským. Jedná se o bohatý oddíl, o kterém bychom mohli popsat mnoho stran, ale zaměříme se především na to, jak apoštol Pavel rozvíjí svůj argument o mase obětovaném modlám, a jak do něj jednotlivé verše zapadají.

Výklad verš po verši

81 V těch pak věcech, kteréž modlám obětovány bývají, víme, že všickni známost máme. [A] známost nadýmá, ale láska vzdělává. 2 Zdá-li se pak komu, že něco umí, ještě nic nepoznal, tak jakž by měl znáti. 3 Ale jestliže kdo miluje Boha, tenť jest vyučen od něho.

Apoštol Pavel v 1. listu Korintským mimo jiné odpovídal na jejich dotazy ohledně mezi nimi ožehavých otázek, například na otázku manželství versus svobodný stav v 7. kapitole. Nyní přechází k dalšímu dotazu, o mase obětovaném modlám. Je pochopitelné, proč bylo pro Korintské důležité zrovna toto. Korint bylo poměrně veliké město a pohanská bohoslužba v něm měla významné místo. S masem obětovaným pohanským božstvům se dalo setkat takřka na každém kroku (viz níže, kap. 10). Jak se k němu tedy postavit, zda jíst či nejíst, byla pro korintské věřící poměrně logická otázka, a zároveň velmi kontroverzní. Jedni se stavěli za to, že s produktem pohanské bohoslužby nemůžou mít křesťané nic společného, a druzí naopak za to, že je to jen maso, a jelikož pohanská božstva neexistují, nemůže jeho jedení přinášet Božím dětem žádnou újmu, a to dokonce ani, děje-li se tak v rámci pohanských bohoslužeb.

Když na tento dotaz Pavel odpovídá, nejprve se obrací na silné ve víře, tedy na tu skupinu křesťanů, kteří dobře rozumí základnímu principu (do kteréžto skupiny on sám ostatně patřil viz v. 4), totiž, že je jen jeden pravý Bůh a že pohanská božstva neexistují. Vzhledem k verši 7 je zjevné, že slovo „všichni“ nelze brát zcela absolutně, neboť někteří v Korintu toto poznání přeci jen nemají. Všichni zde tedy znamená „my všichni silní ve víře“ v kontrastu vůči slabým ve víře, tedy těm, jenž takové poznání neměli a do jejichž řad Pavel samozřejmě v této věci nepatřil.

Na tomto porozumění si silní korintští křesťané patrně zakládali. Proto je apoštol musel ihned v jistém smyslu usadit, protože jejich postoj nebyl zdravý. Sice měli jasno v teorii, ale teorie bez praktického života lásky k ničemu prospěšnému nepovede. Láska nezůstává jen u sebe a proto má na rozdíl od prázdné teorie dobrý užitek pro celou církev. Jestli je kdo namyšlený pro své poznání, jestli si pyšně myslí, že pronikl do podstaty věcí, a nemá přitom tu lásku, která dbá na ostatní, tak vlastně ničemu nerozumí. Je to ten, kdo miluje Pána Boha – a tím pádem i ostatní, neboť lásku k Pánu Bohu a lásku k bratřím nelze oddělit – kdo má to správné porozumění podstatě věcí. Jelikož v originále ve 3. verši stojí, že kdo miluje Boha, ten je poznán od něho, někteří komentátoři jej vykládají podle možného smyslu slova „poznat“ coby „uznat, schválit“ takto: „Kdo miluje Pána Boha, ten je Jím uznán za člověka se správným poznáním.“ Obojí výklad nicméně sděluje velmi podobnou myšlenku a není až tak důležité, ke kterému se přikloníme.

4A protož o pokrmích, kteříž se modlám obětují, víme, že modla na světě nic není, a že není jiného žádného Boha než jeden. 5 Nebo ačkoli jsou někteří, ješto slovou bohové, i na nebi i na zemi, (jakož jsou mnozí bohové, a páni mnozí), 6 ale my máme jediného Boha Otce, z něhož všecko, a my v něm, a jednoho Pána Ježíše Krista, skrze něhož všecko, i my skrze něho.

Druhá polovina 1. verše až do konce třetího verše tvoří jakousi vsuvku; apoštol, než pokračoval ve svém výkladu o mase obětovaném modlám, považoval za nezbytné nejprve napomenout a nasměrovat na nejdůležitější princip, totiž lásku, které je nutné dávat přednost před pyšným zakládáním si na svém porozumění. Když na to tedy upozornil, mohl se vrátit k vysvětlení samotné problematiky masa obětovaného modlám.

Všichni, co mají v této věci správné poznání, rozumí, že modly, kterým pohané obětují, nejsou žádní bohové, ani nereprezentují žádné bohy, neboť existuje jen jeden pravý, živý Bůh, a to Trojjediný Bůh Bible. Modlou se v tomto kontextu nemíní primárně socha, ale božstvo obecně. Tedy Zeus, Afrodíté, Apollón, Athéna a další nesčetní řečtí bohové nic nejsou, neexistují, na rozdíl od Hospodina. I když je na světě mnoho mocných bytostí, které v určitém smyslu mohou být nazvány bohy a pány, pro nás křesťany to nemá význam, protože jediný, kdo může být v pravdě a v plném smyslu slova nazván Bohem, je náš Otec a Pán Ježíš Kristus, který je naším vším.

Slovo v 5. verši, že jsou mnozí bohové a páni, zní na první přečtení poněkud podivně; nezapomínejme všal, že v některých kontextech Písmo termín ‚bůh‘ používá i pro někoho jiného, než Hospodina. Použilo-li jej o člověku, vyjadřovalo to, že daná osoba v určitém smyslu Pána Boha na zemi zastupovala nebo reprezentovala, totiž, že jednala v Jeho autoritě. Mojžíš měl být bohem faraonovi (Ex. 4:16), to znamená, že mu v Božím jméně vyřizoval poselství, a že co řekl, mělo stejnou váhu, jako by Pán Bůh promluvil přímo z nebe. V 82. Žalmu se bohy nazývají soudcové, tedy ti, co v Boží autoritě vykonávají spravedlnost, a jimž byl dán coby Jeho služebníkům od Něho meč k trestání nespravedlivých (viz Řím. 13:1-6). Co se týče duchovních bytostí, v Jobovi jsou andělé nazváni syny Božími (Job 1:6). A sám satan je označen za boha světa tohoto (2. Kor. 4:4). Ovšem i když je na nebi i zemi mnoho mocných stvoření, neznamená to, že božstva, jenž pohané uctívají, skutečně existují. Pořád platí, že „modla na světě nic není“.

7 Ale ne ve všechť jest to umění. Nebo někteří s svědomím pro modlu až do dnes jako modlám obětované jedí, a svědomí jejich, jsuci mdlé, poškvrňuje se.

Zde apoštol již směřuje mysle silných křesťanů k praktickému uplatnění lásky, na níž jim dával důraz z počátku. Ano, oni dobře vědí, že pohanská božstva jsou vymyšlená, ale nejsou ve sboru sami. Ne všichni to tak vnímají, nebo jsou o tom ve své mysli pevně přesvědčeni bez sebemenších pochyb. Do některých se jejich pohanská výchova vtiskla tak, že se nedokázali zbavit dojmu či aspoň strachu, že Jupiter, Afrodíté, Apollón a další skutečně existují. Samozřejmě, nebylo tomu v tom smyslu, že by je stále byli nakloněni uctívat. Ne, oni je zavrhli se vším všudy a nechtěli s nimi mít nic společného, toužili se oddat jen pravému Bohu Bible, Stvořiteli nebe i země. Jelikož se však pořád domnívali, že ti bohové existují, báli se, že pokud by se vydali jejich vlivu, negativně by je jejich moc ovlivnila.

Tito slabí křesťané vycházeli z předpokladu, že pohanská božstva vykonávají nad masem, jim obětovaném v rámci pohanských obřadů, nějakou svou zlou moc, čímž ho navždycky znečišťují. Jejich slabé, nepoučené svědomí tím bylo samozřejmě ovlivněno; pokud by tito věřící obětované maso jedli, jejich svědomí by při tom pracovalo a říkalo by jim, že se tím jedením znečišťují. Proto by bylo jejich svědomí poškvrněné, a jíst by byl pro ně hřích. V Římanům 14:23 v podobném kontextu apoštol Pavel píše: „Kdož pak rozpakuje se, kdyby jedl, odsouzen jest, nebo ne z víry [jí]. A cožkoli není z víry, hřích jest.“ Pokud si myslíme, že něco nemáme dělat a přesto to uděláme, hřešíme, i když to samo o sobě třeba zlé není. To platilo i u slabých Korintských, jedli-li maso obětované modlám.

8 Nečiníť pak nás pokrm vzácných Bohu. Nebo budeme-li jísti, nic tím lepší nebudeme, a nebudeme-li jísti, nic horší nebudeme.

Přesvědčení slabých Korintských, že masu obětovanému modlám je třeba se vystříhat za každou cenu a za každých okolností, i když nevycházelo ze špatných motivů, přeci jen nestálo na solidních principech. Jídlu přikládali příliš velkou důležitost. V pravé, duchovní víře o něj tolik nejde. Všechno jídlo „Bůh stvořil k užívání s díkčiněním věřícím a těm, jenž poznali pravdu“ (1. Tim. 4:4). Nicméně to užívání se týká jen tohoto života a nemá význam pro věčnost. „Království zajisté Boží není pokrm a nápoj, ale spravedlnost a pokoj a radost v Duchu svatém“ (Řím. 14:17). Není to něco, na čem má křesťan budovat svůj duchovní život, jak čteme v kontextu židovských ceremoniálních předpisech o čistých a nečistých pokrmech: „Výbornéť jest zajisté, aby milostí upevněno bylo srdce, a ne pokrmy, kteříž neprospěli těm, jenž se jimi vázali“ (Žd. 13:9).

V tom měli silní křesťané v Korintu v principu pravdu. Jídlo obecně je čistě neutrální záležitost; jíst maso nepřináší žádný duchovní užitek, nejíst neznamená žádnou duchovní ztrátu. Ten, kdo jí, i ten, kdo nejí, jsou na tom před Pánem Bohem úplně stejně, a apoštol Pavel to samozřejmě přiznává. Ovšem i když to byl pro „silnou“ stranu sporu významný argument, má rovněž svou druhou stranu. Jelikož jedením masa obětovaného modlám nelze nic duchovně získat, měli silní Korintští jen málo důvodů trvat na svém právu jíst; oni sami by tím nic nezískali a naopak mohli duchovně uškodit druhým, jak Pavel ukazuje dále.

8. verš je důležitý s ohledem na aplikaci v dnešní době. Chce-li někdo podřadit nějakou současnou kontroverzní otázku pod případ masa obětovaného modlám, měl by se zamyslet, zda skutečně odpovídá uvedené charakteristice, totiž, že když to budou věřící činit, nic jim to z duchovního hlediska nepřinese, a jestli ne, o nic tím nepřijdou. Je vhodné poznamenat, že mnoho otázek, na které se až bezmyšlenkovitě „aplikuje“ 8. kapitola 1. Korintským, toto nesplňuje, ne v očích zainteresovaných osob. Vezměme si třeba otázku hudby: proponenti moderních stylů by se nedomnívali, že jim „chvály“ nic nedají, nebo aspoň ne nic oproti starým duchovním písním. Naopak, řekli by, že jejich zavedení má veliký užitek, pomáhá jim srdečněji chválit Pána Boha a má potenciál přilákat mladé lidi. Nehrát „křesťanský“ rock je v jejich očích ztráta. Bez ohledu na to, jestli mají pravdu (jakože nemají), ukazuje to, že otázku moderní hudby pravděpodobně nelze pod případ masa obětovaného modlám podřadit, neboť není naplněna podmínka 8. verše.

9 Ale vizte, aťby snad ta vaše moc nebyla k urážce mdlým. 10 Nebo uzří-li kdo tebe, majícího známost, a ty sedíš při pokrmu modlám obětovaném, zdaliž svědomí toho, kterýž jest mdlý, nebude přivedeno k tomu, aby také jedl modlám obětované? 11 I zahyne pro to tvé vědění bratr mdlý, za kteréhož Kristus umřel. 12 A tak hřešíce proti bratřím, a urážejíce svědomí jejich mdlé, proti Kristu hřešíte.

Ano, obecně vzato by silní křesťané sice měli právo – neboť to je v tomto kontextu význam slova „moc“ – maso obětované modlám jíst, neboť jídlo jako takové je věcí z duchovní hlediska nepodstatnou (neoddáváme-li se obžerství), ale to neznamená, že by maso jíst měli. Je zde toho víc, co je třeba zvážit, než jen samotnou povahu obětovaného masa, zda je samo v sobě poškvrněné či nikoliv. Křesťané musí pamatovat na své bratry, jak je ovlivňují, k čemu je vedou svým příkladem. Kain se ptal, „zdaliž jsem já strážným bratra svého?“, a odpověď na jeho otázku by byla ano, je – a stejně tak i my.

Příklady táhnou, a příklady bratří v Kristu zvlášť. Příklad silného křesťana jedoucího maso v chrámě může snadno vést slabého křesťana, aby jej v jeho praxi následoval. Nezapomeňme, že v pohanské korintské společnosti byl na křesťany vyvíjen silný společenský tlak, aby se účastnili pohanských obřadů; ten, kdo se jich stranil, se z většinové společnosti vylučoval. Slabý křesťan by tedy mohl být zviklán, viděl-li by nějakého svého bratra, jak sedí v chrámu a jí. „Když to dělá ten a ten, tak na tom možná není nic tak hrozného.“ Nicméně jelikož je jeho svědomí v této záležitosti pořád slabé a nepoučené, nebude moci jíst maso bez následků, totiž zcela bez výčitek, a tím pádem bez hříchu. Tento slabý bratr, vykoupený Pánem Ježíšem, příkladem silného křesťana bude zaveden do duchovně velmi nebezpečné situace, která by mohla skončit i ztroskotáním ve víře. Uvádět svou praxí ostatní věřící do takové situace znamená pohrdat Kristem a hřešit proti Němu. Pán Ježíš se za toho mdlého bratra obětoval, neustále za něj oroduje a má o něj všelikou péči jako dobrý Pastýř, a jestli na to někdo nedbá, jestli někdo s klidem uvádí do nebezpečí toho, kterého Spasitel miluje věčnou láskou, bezpochyby hřeší. „Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili“ (Mt. 25:40).

Vidíme, jak je důležité nepředbíhat a nedocházet příliš rychle k závěru, že to či ono je naprosto neutrální věc, že na tom nezáleží, a proto to můžeme klidně dělat. To byl postoj silných Korintských. Na základě jednoho principu, totiž, že pohanští bohové neexistují a nemohou nijak ovlivnit maso, které se jim obětuje, se oddávali všemu, co bylo s obětovaným masem spojené. Nezvážili však vše; apoštol Pavel jim připomíná, že musí pamatovat i na jiné principy, zde konkrétně ohled na druhé. Tak je tomu často i v jiných případech. Křesťané se chytnou jednoho principu, třeba i v zásadě správného, pravdivého, a podle něj pak posuzují vše. Často však již nezváží, že se té záležitosti dotýkají i jiné principy, rovněž důležité, které praktický postoj vůči ní zásadně ovlivňují. Příklad silných Korintských nás vede k tomu, abychom se měli opatrně s argumentem „na tom přeci nezáleží, to můžeme klidně dělat.“ Možná na tom nezáleží s ohledem na jednu pravdu Písma, ale záleží na tom s ohledem na úplně jinou pravdu Písma, stejně důležitou.

13 A protož jestližeť pohoršuje pokrm bratra mého, nebudu jísti masa na věky, abych nezhoršil bratra svého.

Ohled na druhé nutně vede k zaujetí razantního praktického postoje. Pavel takový postoj zaujal a předložil ho před silné Korintské, aby jej následovali. Pokud bratr vnímá jedení obětovaného masa jako hřích, tak než by ho k němu svedl, nejenže nebude jíst maso obětované modlám v pohanských chrámech, s kteroužto reakcí by se asi spokojili mnozí jiní, ale raději nebude jíst maso vůbec. Co kdyby se ten bratr spletl a myslel si, že Pavel jí maso obětované modlám, když by apoštol jedl jen maso obyčejné? To Boží muž nechtěl riskovat. Pán Ježíš řekl, že „kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí na hrdlo jeho, a pohřížen byl do hlubokosti mořské“ (Mt. 18:6), a Pavel to bral velmi vážně.

Jaký to postoj! Jaký to ohled na druhé! Jaká láska! Jaké sebeobětování! Kdybychom jej měli i my dnes, spousta kontroverzí v církvi buď zcela vymizí, nebo se podstatně zmenší.

Povšimněme si, že Pavel nepíše, že Korintští musí zaujmout stejně radikální postoj. K něčemu takovému druhé donutit nejde. Ale uvádí přesto svůj příklad, aby na ně zapůsobil. Jestliže je apoštol pro svůj ohled na druhé zajít až tak daleko, že nebude jíst vůbec maso, pak přestat jíst maso obětované modlám v rámci pohanských bohoslužeb je to nejmenší, co mohou silní Korintští udělat.

91 Zdaliž nejsem apoštol? Zdaliž nejsem svobodný? Zdaliž jsem Jezukrista Pána našeho neviděl? Zdaliž vy nejste práce má v Pánu? 2 Bychť pak jiným nebyl apoštolem, tedy vám jsem; nebo pečet mého apoštolství vy jste v Pánu. 3 Odpověď má před těmi, kteříž mne soudí, ta jest.

V deváté kapitole Pavel navazuje na 13. verš a dále ukazuje, jak on sám staví prospěch bratří nad ten svůj a jak kvůli nim ani neuplatňuje svá práva. Nejprve předkládá, co vše by si mohl právoplatně nárokovat. To, že tak nečinil, nebylo proto, že k tomu nebyl oprávněn. Pavel měl svobodu v Kristu jako všichni křesťané a nadto byl apoštolem. To dokazuje tím, že se mu osobně vzkříšený Kristus zjevil (apoštolem mohl být jen očitý svědek vzkříšení Pána Ježíše, Sk. 1:22), a tím, jak On sám požehnal jeho službě mezi Korintskými, kteří jej sami přijali jako Božího posla.

Pavel sice musel zápasit s těmi, kteří jeho apoštolskou autoritu popírali – tím se ostatně zabývá podstatná část 2. listu do Korintu – ale Korintští neměli žádný důvod jeho apoštolství neuznávat. I kdyby jej měli ostatní, oni ne, protože došli ke známosti Spasitele skrze jeho mocnou službu mezi nimi. To byla Pavlova odpověď těm, kteří byli nakloněni popírat pravost jeho apoštolství (3. verš se vztahuje ke veršům předchozím, a ne k následujícím).

Tuto krátkou sebeobhajobu Pavel předkládá proto, aby někdo nemohl odmítnout celý jeho následující argument. Chtěl vysvětlit, na co všechno by měl nárok, který raději nevyužil, a že Korintští by měli jednat podle stejného principu. Někdo z jeho kritiků by však mohl říci, že celý ten argument neplatí, protože Pavel nebyl žádný skutečný apoštol a na nic z toho neměl stejně právo, takže se ničeho nemohl vzdát. Tomu tedy apoštol na úvod předchází.

4 Zdaliž nemáme moci jísti a píti? 5 Zdaliž nemáme moci sestry ženy při sobě míti, jako i jiní apoštolé, i bratří Páně, i Petr? 6 Zdaliž sám já a Barnabáš nemáme moci díla zanechati?

Moc, o které Pavel mluví, je právo nemuset vedle služby kázání sám zaopatřovat své živobytí, ale být materiálně podporován církví, a nejen on sám, ale případně i se svou rodinou, kdyby nějakou měl. Tak tomu bylo i s ostatními apoštoly, a proč by tomu mělo být jinak s Pavlem a Barnabášem? V čem jsou jiní, že jen oni sami by se museli povinně vedle kázání ještě věnovat zemskému zaměstnání, aby se uživili?

7 I kdo bojuje kdy na svůj náklad? Kdo štěpuje vinici, a ovoce jejího nejí? Aneb kdo pase stádo, a mléka od stáda nejí? 8 Zdali podlé člověka to pravím? Zdaliž i zákon toho nepraví? 9 Nebo v zákoně Mojžíšově psáno jest: Nezavížeš úst volu mlátícímu. I zdali Bůh o voly pečuje? 10 Čili naprosto pro nás [to] praví? Pro násť jistě napsáno jest. Nebo kdo oře, v naději orati má; a kdo mlátí v naději, naděje své má účasten býti. 11 Poněvadž jsme my vám duchovní věci rozsívali, veliká-liž by věc byla, kdybychom my vaše časné věci žali? 12 Kdyžť jiní práva svého k vám užívají, proč ne raději my? A však neužívali jsme práva toho, ale všecko snášíme, abychom žádné překážky neučinili evangelium Kristovu. 13 Zdaliž nevíte, že ti, kteříž o svatých věcech pracují, z svatých věcí jedí, [a] kteříž oltáři přístojí, s oltářem spolu díl mají? 14 Tak i Pán nařídil těm, kteříž evangelium zvěstují, aby z evangelium živi byli.

To, že mají služebníci Boží právo na materiální podporu, dokazuje Pavel pěti způsoby. Za prvé je to obecný princip, který platí ve všech zaměstnáních – jak vojáci, tak zemědělci i pastýři berou obživu ze své práce, tak proč by neměli kazatelé? Jsou přeci bojovníci na Božím díle, rozsévají Boží Slovo a pasou Boží stádce. Proč by tak měli na rozdíl od svých světských protějšků činit na svůj náklad, zadarmo?

Nejedná se ovšem jen o světskou zásadu, která by neměla oporu v Písmu, v zákoně. Mojžíš dal Izraeli úplně stejné ustanovení. Sice se týkalo hospodářských zvířat, ale argumentem od menšího k většímu se dá snadno dovodit, že pro lidi platí totéž. Jestliže se Pán Bůh stará o voly, aby měli materiální prospěch ze své práce, tak se jistě tím více stará o lidi, aby měli totéž. Lidé – a Boží děti zvlášť – mají větší cenu než mnoho vrabců, a rovněž větší cenu než mnoho volů.

Za třetí to vyplývá z obecných principů spravedlnosti. Pavel s Barnabášem pracovali pro duchovní – a tím pádem i věčný – prospěch křesťanů. Na spravedlivou odměnu by měli podle předchozích principů právo, i kdyby jim prospěli jen tělesně, a tím víc, prospěli-li jejich věčným duším. Být od nich materiálně zajištěni je tedy to nejmenší, čeho se jim mohlo dostat zpět.

Za čtvrté Boží služebníci byli vždycky živi ze své služby, i ve Starém Zákoně. Levíté a kněží, ustanovení k přinášení obětí za lid Hospodinu, měli právo na část z obětí, které Izraelité přinášeli. „Nebudou míti kněží Levítští a všecko pokolení Levítské dílu a dědictví s [jiným lidem] Izraelským, oběti ohnivé Hospodinovy a dědictví jeho jísti budou“ (Dt. 18:1). Proč by tedy neměli být živi ze své služby i kazatelé v Novém Zákoně?

A naposledy, kdyby nestačily všechny předchozí důvody, je to i přikázání Pána Ježíše Krista. Ten, kdo káže evangelium, má mít z evangelia obživu. „Jdětež. Aj, já posílám vás jako berany mezi vlky. Nenostež pytlíka, ani mošny, ani obuvi, a žádného na cestě nepozdravujte. A do kteréhožkoli domu vejdete, nejprvé rcete: Pokoj tomuto domu. A bude-liť tu syn pokoje, odpočineť na něm pokoj váš; pakli nic, k vámť se navrátí. A v témž domu ostaňte, jedouce a pijíce, což u nich jest, nebo hoden jest dělník mzdy své. Nechoďtež z domu do domu. Ale do kteréhožkoli města vešli byste, a přijali by vás, jezte, což před vás předloží. A uzdravujte nemocné, kteříž by v něm byli, a rcete jim: Přiblížiloť se k vám království Boží“ (Lk. 10:3-9).

15 Jáť jsem však ničeho toho neužíval. Aniž jsem toho proto psal, aby se to při mně tak dálo, anoť by mi mnohem lépe bylo umříti, nežli aby kdo chválu mou vyprázdnil. 16 Nebo káži-li evangelium, nemám se čím chlubiti, poněvadž jsem to povinen; ale běda by mně bylo, kdybych nekázal. 17 Jestliže pak dobrovolně to činím, mámť odplatu; pakli bezděk, úřadť jest mi svěřen. 18 Jakouž tedy mám odplatu? Abych evangelium káže, ukázal, že jest bez nákladů evangelium Kristovo, proto abych zle neužíval práva svého při evangelium.

Nyní už apoštol Pavel přechází k hlavnímu argumentu této části oddílu. Sice psal, že by měl právo na materiální zabezpečení ze strany Korintských, ale o to mu nešlo. Nechtěl najednou začít od nich vyžadovat podporu nebo peníze. To by nikdy neudělal; jeho ctí bylo vykonat úkol, který mu Pán Ježíš svěřil, bez zemské odplaty. On ve svém svědomí ani nemohl jinak; kázání byla jeho povinnost, nemohl si vybrat, zda to bude činit či nikoliv. Ale to, že tak činil zadarmo, dokazovalo jeho upřímnost, že kázání pro něj nebylo jen záminkou k dosažení zemské slávy, statků či postavení. A to byla jeho chlouba a čest, jakož i důvod smělosti proti jeho nepřátelům.

Rovněž zde nepomiňme podtext ve vztahu ke korintským křesťanům že vzdal-li se Pavel pro druhé svých práv apoštola na zajištění živobytí ze strany církve, tak to nejmenší, co mohou Korintští učinit, je se pro druhé vzdát jedení masa obětovaného modlám.

19 Svoboden zajisté jsa ode všech, všechněm sebe samého v službu jsem vydal, abych mnohé získal. 20 A učiněn jsem Židům jako Žid, abych Židy získal; těm, kteříž pod zákonem jsou, jako bych pod zákonem byl, abych ty, kteříž pod zákonem jsou, získal. 21 Těm, kteříž jsou bez zákona, jako bych bez zákona byl, (nejsa bez zákona Bohu, ale jsa pod zákonem Kristu), abych získal ty, kteříž jsou bez zákona. 22 Učiněn jsem mdlým jako mdlý, abych mdlé získal. Všechněm všecko jsem učiněn, abych vždy některé k spasení přivedl. 23 A toť činím pro evangelium, abych účastník jeho byl.

Materiální zabezpečení nebyla jediná oblast, ve které Pavel zapřel sám sebe pro prospěch druhých. Pro prospěch evangelia se vzdal všeho, čeho jen mohl, i když vůči nikomu nebyl ničím zavázán. Jednal-li se Židy, dbal pro ně na židovské ceremonie, aby si před nimi zcela nezavřel dveře, i když sám jimi v Kristu již vázán nebyl. Kdyby před Židy ostentativně ignoroval levítské předpisy a chrámovou bohoslužbu, Židé by jej považovali za odpadlíka od víry otců a jako takového by jej odmítli poslouchat.

Před pohany se naopak o specificky židovské předpisy, jako třeba o obřízku, vůbec nestaral, i když to neznamenalo, že by v Kristu opustil Boží morální zákon, desatero, a vydával se ve všelijakou bezbožnost. Ne, on byl v zákoně Kristu, totiž, pro Krista, kvůli Němu. Coby pro křesťana pro něj bylo desatero stále závazné. V tom Pavel nechtěl ve svých čtenářích vzbudit mylný dojem. Nicméně k tomu, aby se pohan stal křesťanem, se nemusel stát židovským proselytou, a tedy nebyl důvod pohany zavazovat specificky židovskými předpisy. Pro obrácení ke Kristu a posvěcený život to nebylo nutné a proto před pohany Pavel ceremonie odložil. V tom smyslu byl Pavel pohanům bez zákona.

Co se týče slabých křesťanů, kteří dobře nechápali všechny důsledky evangelia, netlačil na ně víc, než mohli v tu chvíli unést, ale aby je mohl trpělivě vyučovat v pravdě, přizpůsobil se jim ve věcech, které se nedotýkaly podstaty evangelia a svatého života. To vše činil pro evangelium, aby měl na evangeliu podíl i s jeho užitky. Jak píše komentátor Charles Hodge, „je nezbytné žít pro evangelium, abychom mohli být účastníky evangelia.“ A opět, jestliže se takto pro prospěch a šíření evangelia obětoval Pavel, nejedení masa obětovaného modlám bylo to nejmenší, co mohli a měli učinit silní Korintští.

Tyto verše by jistě stály za důkladnější rozbor, protože jsou v dnešní době velmi zneužívány a převraceny k ospravedlnění neospravedlnitelného, totiž připodobňování se světu. Apoštol Pavel se ve světskosti nikomu nikdy nepřizpůsoboval, naopak, všechny před ní důrazně varoval. Oblast přizpůsobení, o které zde hovoří, se týkala židovských ceremonií, nikoliv světské a bezbožné kultury. Na to nezapomínejme.

24 Zdaliž nevíte, že ti, kteříž v závod běží, všickni zajisté běží, ale jeden béře základ? Tak běžte, abyste dosáhli. 25 A všeliký, kdož bojuje, ve všem jest zdrželivý. A oni zajisté proto, aby porušitelnou korunu vzali, ale my neporušitelnou. 26 Protož já tak běžím, ne jako v nejistotu, tak bojuji, ne jako vítr rozrážeje, 27 ale podmaňuji tělo své, a v službu podrobuji, abych snad jiným káže, sám nebyl nešlechetný.

Tento text je velmi známý a jeho význam je zřejmý. Vítězství v křesťanském životě vyžaduje sebezapírání. Podobně, jako pro dosažení svého cíle mnohé obětuje atlet nebo voják, mají mnoho obětovat i věřící, tím spíš, že jejich odměna je mnohem větší a slavnější, než jejich, neboť je věčná, neporušitelná, nepomíjitelná. Tak i apoštol Pavel žil svůj život střídmě a zdrženlivě, zapíral svoje tělo a své tělesné sklony, aby se snad neukázalo, že byl celý život neupřímný a nemusel slyšet slova: „Pravím vám, [žeť] vás neznám, odkud jste. Odejdětež ode mne všickni činitelé nepravosti“ (Lk. 13:27).

I když se jedná o velmi hluboké a důležité verše, o nichž se dá popsat mnoho papíru, pro nás je nyní důležitá jen otázka, jak se vztahují ke kontextu masa obětovaného modlám. Apoštol Pavel zde plynule přechází od prvního důvodu, proč to maso nejíst, k důvodu druhému. Předtím vedl silné Korintské, aby se obětovaného masa vzdali, aby nesváděli své bratry do hříchu. I když by třeba měli právo jej jíst, mají si ho odepřít, podobně jako si Pavel kvůli druhým odepíral svá práva. A nyní jim v přirozené návaznosti ukazuje, že stejně jako on se mají sebeobětovat pro evangelium a jeho prospěch, aby na něm měli podíl, to jest, byli účastni jeho ovoce.

Být účastníkem evangelia něco stojí, úsilí, námahu sebezapření, je to ustavičný zápas se svým tělem a hříšnými sklony. Takto zápasit je pro všechny křesťany obecná povinnost. A vzhledem k tomu, že je pro Korintské nezbytné být zdrženliví a vynakládat úsilí pro duchovní prospěch svůj i druhých, nejíst maso obětované modlám je opět to nejmenší, co mohou a mají udělat. S ohledem na to je malicherné dbát na své „právo“ jíst maso obětované modlám. Nejíst jej koneckonců patří mezi to sebezapírání. To je zase nevyslovená myšlenka, kterou lze vyčíst „mezi řádky.“

101 Nechciť pak, abyste nevěděli, bratří, že otcové naši všickni pod oním oblakem byli, a všickni moře přešli, 2 a všickni v Mojžíše pokřtěni jsou v oblace a v moři, 3 a všickni týž pokrm duchovní jedli, 4 a všickni týž nápoj duchovní pili. Pili zajisté z duchovní skály, kteráž za nimi šla. Ta pak skála byl Kristus. 5 Ale ne ve mnohých z nich zalíbilo se Bohu; nebo zhynuli na poušti.

V 10. kapitole apoštol pokračuje v tom, co načal na konci kapitoly předchozí. Potřebu a nezbytnost sebezapírání nyní dokládá příkladem z biblické historie, na který by křesťané neměli zapomínat. Izraelité v Egyptě byli stejně jako my účastni převelikých výsad. Pán Bůh se k nim ke všem převelice sklonil. Všichni začali velmi dobře – vyšli z Egypta, putovali pod zvláštním Božím vedením a přešli vírou přes moře, čímž se stali Mojžíšovými učedníky a byli tím formálně zasvěceni Hospodinu. Všichni se sytili nebeskými věcmi, jejichž zdrojem byl Pán Ježíš Kristus sám. Měli vše, co si jen mohli přát pro zdárné dovršení jejich putování do zaslíbené země. Nemohli si v ničem stěžovat, v duchovních věcech a privilegiích neměli nedostatku. Ale přesto jim to neprospělo, neboť z té generace vešli do Kanánu jen Jozue a Kálef. Všichni ostatní zemřeli na poušti pro svůj hřích, protože nezapírali své tělesné a hříšné sklony.

6 Ty pak věci ku příkladu nám se staly, abychom nebyli žádostivi zlého, jako oni žádali. 7 Protož nebuďte modláři, jako někteří z nich, jakož psáno jest: Posadil se lid, aby jedl a pil, a vstali, aby hrali. 8 Aniž smilněme, jako někteří z nich smilnili, a padlo jich jeden den třímecítma tisíců. 9 Ani pokoušejme Krista, jako někteří z nich pokoušeli, a od hadů zhynuli. 10 Ani repcete, jako i někteří z nich reptali, a zhynuli od záhubce. 11 Toto pak všecko u figůře dálo se jim, a napsáno jest k napomenutí našemu, kteříž jsme na konci světa. 12 A protož kdo se domnívá, že stojí, hlediž, aby nepadl. 13 Pokušení vás nezachvátilo, než lidské. Ale věrnýť jest Bůh, kterýž nedopustí vás pokoušeti nad vaši možnost, ale způsobíť s pokušením také i vysvobození, abyste mohli snésti.

To vše má sloužit jako příklad a výstraha. Nejedná se jen o nějakou vzdálenou historii, která nemá žádný vztah k současnosti. Naopak, křesťané by měli vnímat, že jestli nezdrženlivým Izraelcům neprospěly jejich neobyčejné výsady, pak nemohou očekávat, že oni dopadnou jinak, budou-li v tělesnosti a nezdrženlivosti následovat jejich příkladu, ať už by se to konkrétně týkalo zlé žádosti, modlářství, smilstva, pokoušení nebo reptání. Toho všeho se mají věřící vyvarovat, a to zvlášť nyní, když po Kristově vzkříšení již nastaly poslední časy. Toto varování mělo Korintské ještě více motivovat, aby vytrvale běželi tak, aby dosáhli ceny a při svých duchovních bojích pěstovali zdrženlivost.

Silní, poučení věřící si na to měli dávat obzvláštní pozor. Ti byli nakloněni si pro své duchovní poznání myslet, že jim nic nehrozí. Byli si dokonce tak sebejistí, že se nebáli účastnit modlářských pohanských bohoslužeb. Ale žádné výsady, a dokonce žádný dosavadní pokrok, kterého věřící dosáhli, není zárukou, že v budoucnu nepadnou. Pokud se ve své sebejistotě nevyvarují těch věcí, pro které padli Izraelci v dobách Mojžíše, stane se jim to samé. Povzbuzením k odolávání pokušení je skutečnost, že zatím nebyli podrobeni žádným nadlidským, neúnosným zkouškám a že Pán Bůh je, budou-li jen usilovat se Jemu líbit, nenechá padnout, ale dá jim sílu a připraví z něj východisko. I když apoštol ve 12. a 13. verši hovoří pravděpodobně o pokušení obecně, přeci jen z jeho slov vyplývalo, že silní Korintští měli všechny důvody vyvarovat se jedení masa obětovaného modlám v rámci pohanských bohoslužeb. To pokušení se jich účastnit není tak hrozné, a Pán Bůh jim v tom jistě pomůže.

14 Protož, moji milí, utíkejtež modlářství. 15 Jakožto opatrným mluvím. Vy suďte, co pravím. 16 Kalich dobrořečení, kterémuž dobrořečíme, zdaliž není společnost krve Kristovy? [A] chléb, kterýž lámeme, zdaliž není společnost těla Kristova? 17 Poněvadž jeden chléb, jedno tělo mnozí jsme; všickni zajisté jednoho chleba účastni jsme. 18 Pohleďte na Izraele podlé těla. Zdaliž ti, kteříž jedí oběti, nejsou účastníci oltáře?

Nyní Pavel přirozeně z druhého důvod, proč obětované maso nejíst, přechází k důvodu třetímu, a to, že účastnit se bohoslužeb v pohanských chrámech a jíst maso obětované modlám v jejich rámci je modlářství, kterého se mají podle příkladu Izraelitů vyvarovat, ba, utíkat od něj. Předtím o modlářství hovořil obecně, v kontextu potřeby křesťana sebezapírat se, aby měl podíl na evangeliu, a nyní o modlářství hovoří konkrétně ve vztahu k jedení obětovaného masa.

S účastí na pohanských bohoslužbách je to podobné jako s účastí na večeři Páně. Pití vína a jedení chleba při vysluhování, spojené s modlitbami díků a prosbou o požehnání, křesťany spojuje s jejich Pánem, přivádí je do obecenství s Ním a vyjadřuje jejich podíl na Kristově oběti. Jelikož se věřící účastní této památky společně, v obecenství, tvoří při tom jedno duchovní tělo. To je význam verše 17. Tak to z duchovního hlediska fungovalo i v židovství; jedení obětí při starozákonních obětech bylo výrazem bohoslužby Hospodinu a tedy i duchovního obecenství s Ním i ostatními židovskými věřícími.

Stejný princip platí i při pohanských bohoslužbách. Ať už kdo chce nebo nechce, pokud se účastní pohanské bohoslužby a jí při ní obětiny, uctívá tím pohanská božstva a vstupuje do duchovního společenství s pohany – a s démony, jak Pavel vysvětluje následně.

19 Což tedy dím? Že modla jest něco? Aneb že modlám obětované něco jest? 20 Anobrž což obětují pohané, ďáblům obětují, a ne Bohu. Nechtělť bych pak, abyste vy byli účastníci ďáblů. 21 Nemůžete kalicha Páně píti i kalicha ďáblů; nemůžete účastníci býti stolu Páně i stolu ďáblů. 22 Či k hněvu popouzíme Pána? Zdaž silnější jsme jeho?

Tím vším Pavel nechtěl říci, že pohanská božstva nakonec přeci jen existují, že Zeus, Apollón, Afrodíté a další jsou skutečné bytosti. Ani to neznamená, že pohanská bohoslužba má nějakou magickou moc, která by maso trvale znečišťovala. Ne; obětované maso je pořád normální maso; ale pokud je jedeno v kontextu pohanské bohoslužby, konstituuje to duchovní obecenství s démony. Opět zde vidíme podobnost s večeří Páně; ta také neovlivňuje chléb a víno magickým způsobem, že už poté navždy zůstanou posvěceny. Chléb při ní pořád zůstává normálním chlebem a víno normálním vínem. Ale pokud je přijímáme při vysluhování večeře Páně, konstituuje to duchovní obecenství s Kristem.

Proto se křesťané nesmí pohanských bohoslužeb účastnit, a to ani tak, že budou „jen“ jíst obětiny. Pokud tak budou činit v rámci pohanské bohoslužby, je to služba ďáblům. Pohanská bohoslužba, která je urážkou svatého Boha Bible, je bezesporu hříchem, neboť je v přímém rozporu s prvním přikázáním. A kdo slouží hříchu, slouží ďáblu. Proto jsou pohanské oběti vlastně oběti ďáblům, démonům, ať už si to pohané uvědomují či nikoliv. A s ďábly nemají mít křesťané nic společného. Ten, kdo je v obecenství s Kristem, nemůže mít obecenství s ďábly, neboť „na toť jest zjeven Syn Boží, aby kazil skutky ďáblovy“ (1. Jan. 3:8).

23 Všecko mi sluší, ale ne všecko jest užitečné; všecko mi sluší, ale ne všecko vzdělává. 24 Žádný nehledej svých věcí, ale jeden každý toho, což jest bližního.

Zde apoštol opakuje, co již uvedl předtím, v 6. kapitole. Co se týče vedlejších věcí, které samy v sobě nemají morální rozměr, obecně zde platí křesťanská svoboda. Jídlo jako takové morální rozměr nemá: „Nebo všeliké stvoření Boží dobré jest, a nic nemá zamítáno býti, což se s díků činěním přijímá“ (1. Tim. 4:4). Ale to ještě neznamená, že se těmto věcem máme bezhlavě oddávat. I když jíst maso není nemorální, neznamená to, že to vždy prospívá, ať už nám samým, nebo ostatním. Jíst obětované maso při pohanských bohoslužbách neprospívá dotyčnému, protože jej to uvádí do obecenství s ďábly a vzbuzuje hněv Kristův (viz v. 22), a neprospívá to ostatním, kteří špatným příkladem mohou být svedeni k hříchu. Proto místo starání se o maximální využití svých práv se mají věřící starat o co největší duchovní prospěch druhých – čímž ostatně nejvíc prospějí i sobě, neboť si tím shromažďují poklad v nebesích.

25 Všecko, což se v masných krámích prodává, jezte, nic se nevyptávajíce pro svědomí. 26 Nebo Páněť jest země i plnost její. 27 Pozval-liť by vás pak kdo z nevěřících, a chcete jíti, vše, cožkoli bylo by vám předloženo, jezte, nic se nevyptávajíce pro svědomí.

Apoštol v předchozích verších psal, že všechno, co nemá morální charakter, je přípustné a dovolené, a nyní ukazuje, v jakém kontextu se může svoboda jíst maso uplatňovat. Když se tak děje při jiné příležitosti, než při pohanských bohoslužbách, není třeba se tím trápit.

Zde je třeba pochopit jeden historický detail. Když pohané přinesli maso k oběti, část masa byla spálena na oltáři, část připadla jim a část pohanskému knězi. Co se nespálilo, se potom v rámci obětí jedlo. Ale často se nesnědlo všechno; zejména pohanský kněz nemohl všechno spotřebovat. Něco tedy bylo možné prodat na tržiště, do masných krámů. Proto lidé v Korintu, když si kupovali na tržištích maso, nevěděli, jestli bylo obětováno modlám či nikoliv.

To představovalo velký problém pro slabé křesťany, kteří neměli poznání, že obětované maso není nečisté samo o sobě. Ti se proto raději vyhýbali všemu masu, aby si náhodou nekoupili to obětované. Vyhýbat se obětovanému masu za všech okolností, ve všech situacích nicméně nebylo nutné. Když šli křesťané na tržiště, nevyhledávali maso obětované modlám úmyslně, nespojovali se vědomě s pohanskou bohoslužbou, prostě si jen chtěli koupit jídlo. I když si tedy náhodou vybrali maso obětované modlám, nevadilo to, neboť zde chyběl onen nebezpečný a nepřijatelný aspekt duchovního obecenství s pohany a ďábly. A to maso samo o sobě nebylo ovlivněno žádnou magickou mocí pohanských božstev (ale ani démonů), která by jej napořád znečistila. Stejně tak se netřeba trápit původem masa na běžných, civilních návštěvách nevěřících sousedů nebo přátel. Zde společné stolování neznamená duchovní obecenství, ale pouhé civilní společenství.

Na kontextu velmi záleží. Boží lid se má vyhýbat spolčování se s hříšníky oddávajícími se svým hříchům. Proto Korintští neměli mít žádný podíl na hříšné pohanské modloslužbě, a s masem konzumovaným v jejím rámci neměli mít nic společného. Jíst totéž maso koupené běžně na tržišti či v řeznictví však věřící s hřešícími hříšníky nespojuje, ne přímo; chybí zde vědomost a záměr. To pojítko je jen nepřímé, až nahodilé, a nedá se mu vyhnout, sic jinak musili by z tohoto světa vyjíti. Podstatné je, nesměšovat se s hříšníky, když páchají hřích, ne záměrně, a ne tak, abychom s nimi měli obecenství, kterým bychom vyvolávali dojem, že jejich hřích schvalujeme nebo nám nevadí.

28 Pakli by vám někdo řekl: Toto jest modlám obětované, nejezte pro toho, kdož oznámil, a [pro] svědomí. Páně zajisté jest země i plnost její. 29 Svědomí pak pravím ne tvé, ale toho druhého. Nebo proč by měla svoboda má potupena býti od cizího svědomí? 30 A poněvadž já s díků činěním požívám, proč za bezbožného jmín býti mám [pro to], z čehož já díky činím?

Korintští ovšem ani při tom přijatelném, civilním jedení masa obětovaného modlám nemají zapomínat na princip, který jim apoštol kladl na srdce v 8. kapitole, a totiž nesvést někoho svým příkladem k hříchu. Kdyby nějaký slabý křesťan přeci jen odmítal všechno obětované maso, i to podávané v rámci civilní návštěvy nevěřících, měl by se jeho bratr ve víře jeho konzumaci vyhnout, z důvodů uvedených ve verších 8:9-12. I když pro své osobní svědomí se takový nemusí na nic ptát, pro zachování čistého svědomí druhého je třeba se masu vyhnout. Ostatně by to jen zbytečně vedlo k tomu, že by ho slabý bratr mohl odsuzovat za jedení toho, zač on sám Pánu Bohu děkoval. Proč by to měl silný křesťan svým jednáním povzbuzovat, když se tomu může snadno vyhnout?

31 Protož buď že jíte, neb pijete, aneb cožkoli činíte, všecko k slávě Boží čiňte. 32 Bez úrazu buďte i Židům i Řekům i církvi Boží, 33 jakož i já ve všem líbím se všechněm, nehledaje v tom svého užitku, ale mnohých, aby spaseni byli.

Tento známý verš většinou chápeme ve smyslu „vše čiňte se záměrem oslavit Pána Boha; ve všem, co činíte, mějte na prvním místě na mysli Jeho slávu.“ Ale lze ho chápat i tak, že vše, co činíme, máme činit takovým způsobem, aby to Hospodina mohlo oslavit. Jedení masa obětovaného modlám některých Korintských v pohanském chrámu, při kterém navíc nedbali, jak negativně to může ovlivnit jejich bratry, kdyby je při tom viděli, Pána Boha oslavit nemohlo. Korintští tedy museli být na závěr napomenuti, aby si při jídle a pití i všem ostatním počínali takovým způsobem, aby to mohlo být ke slávě Boží. Nezbytnou součástí toho je se vyvarovat uvedení v pohoršení všechny lidi, ať už Židy, pohany či křesťany, a neublížit jim tak duchovně, ať už tím, že je uvedou do hříchu, nebo v hříchu utvrdí. Upřednostňování duchovního prospěchu druhých je pro život k Boží slávě nezbytné. Tímto upomenutím toho, co již předložil předtím, apoštol Pavel svůj výklad končí.

Shrnutí

Na závěr ještě zbývá se krátce zamyslet nad současnou aplikací. Když se v dnešní době křesťané zabývají masem obětovaným modlám, na prvním místě se snaží najít moderní analogie. S masem obětovaným modlám se moderní západní člověk nesetká celý život, necestuje-li zrovna po exotických krajinách. Takže aby pro nás měl uvedený text nějaký význam, musíme si přijít na nějakou současnou obdobu, co lze k problému Korintských přirovnat, „co by to bylo v dnešní době, kdyby Pavel psal nám.“ Popravdě řečeno, najít něco takového není vůbec jednoduché. Za prvé je třeba pamatovat na kvalifikaci danou veršem 8:8 (viz komentář k němu). Už jen to samo vyloučí z aplikace většinu kontroverzních otázek, na něž se náš oddíl často vztahuje. A za druhé, většina srovnání bude jen velmi hrubá, shodující se jen v základních obrysech, a proto sporná.

I kdyby ovšem někdo přišel s velmi dobrou, odpovídající moderní obdobou problému s masem obětovaným modlám, neměl by zapomínat na hlavní důraz celého oddílu. A tím je nejíst maso obětované modlám. Ano, apoštol o tom nehovořil absolutně, že by zakazoval jíst v každém myslitelném případě, ale jeho hlavní důraz je zřejmý. Ze 73 veršů jich ani ne 10 hovoří o tom, zda, popř. kdy lze jíst, a ve zbytku argumentuje, proč a kdy nejíst. Poměr je zde velmi výmluvný. Celý oddíl o mase obětovaném modlám, i když ho nezakazuje absolutně, je hlavně o tom, proč ho nejíst. Pokud bychom tedy dnes nějakou kontroverzní otázku zařadili pod maso obětované modlám, měli bychom dospět k závěru, že to spíš dělat nemáme, než máme. Aplikace by tedy měla být opačná, než většinou je.

Nicméně lámat si hlavu, co vše lze podřadit pod příklad masa obětovaného modlám, není nutné. Pro náležitou aplikaci tohoto oddílu v životě Božího lidu to není potřeba. Apoštolu Pavlovi také nešlo jen o to, vyřešit pro Korintské jejich dilema, zda jíst či nejíst. Ano, to měl na mysli také, ale šlo mu o víc. Dotaz Korintských využil jako příležitost vysvětlit jim ještě důležitější a podstatnější principy, které předložil jako důvody, proč obětované maso nejíst. Jedná se zejména o důležitost lásky, která vede k tomu, abychom před svými právy dávali přednost duchovnímu prospěchu druhých a neuváděli je svým příkladem do hříchu. Dále jde o nezbytnost úsilí žít středmě, sebezapírat se, bojovat s pokušením a tělesnými žádostmi a snažit se žít, jak se sluší na evangelium, abychom mu nekladli překážky, ale podporovali jeho šíření a měli na něm účast, podíl. A naposledy, abychom se vyhýbali vědomému, přímému nebo dokonce záměrnému směšování se s hříšníky oddávajícími se svým hříchům. To jsou obecně platné principy, u kterých není potřeba žádné podřazování pod případ masa obětovaného modlám a které by si křesťané při aplikaci 8.-10. kapitoly 1. Korintským měli vzít k srdci především.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: