Google

Mistrův plán paracírkevních organizací

Datum:Červenec 10, 2013
Komentáře
Přidej

Poslední léta se zejména v paracírkevních organizacích – a to i v Čechách – velmi rozmáhá způsob vedení a vyučování nově obrácených skrze pyramidální strukturu. Tím je myšleno, že v zásadě každý zainteresovaný má na starosti jednoho či více křesťanů, kteří jsou „mladší ve víře“, smíme-li to tak říci; když jeho svěřenec, „učedník“, nějakým způsobem vyspěje, dostane na starosti sám někoho nově obráceného, a jeho původní učitel si vezme pod svá křídla zase někoho jiného. Tímto způsobem lze aspoň matematicky vzato dosáhnout značného početního růstu. Často se tento způsob nazývá „multiplikace“.

Toto pojetí růstu a činění učedníků nespadlo z nebe. Její základ nalezneme v knize R. E. Colemana Mistrův plán spasení (v originále Master Plan of Evangelism; v češtině vyšlo i pod názvem Mistrův plán zvěstování evangelia), na kterou se ostatně zastánci často odkazují. Celá myšlenka spočívá v zásadě v tom, že plán Pána Ježíše, jak rozšířit do světa evangelium, bylo vychovat na svém osobním příkladě a skrze úzké obecenství následovníky – učedníky -, kteří následně budou podobným způsobem vychovávat další vůdce. Jako příklad tohoto se často dává příklad vztahu apoštola Pavla a Timotea, i když, nemýlím-li se, Coleman to v knize nepoužívá. Na první pohled se zdá, že toto pojetí má solidní biblický základ. Vzhledem k tomu a také ke skutečnosti, jak se v dnešní zkompromisované době rozmáhá (už to je poněkud varovný signál), je tedy namístě se touto knihou a tím, jak je dnes aplikována, více zabývat a prozkoumat to. „Všeho zkuste; což dobrého jest, toho se držte.“ (1. Tes. 5:21)

Je R. E. Coleman důvěryhodný učitel?

Když se zabýváme nějakou knihou, na prvním místě by nás měl zajímat její autor, protože je to první nápověda, zda bude kniha dobrá a prospěšná či nikoli. Kdyby byl autor dejme tomu jehovista, pak už nemusíme obsah knihy nějak důkladně zkoumat, protože je jasné, že bude zásadně ovlivněna zhoubným jehovistickým učením. Bylo by skutečně hloupé důkladně zkoumat jehovistické knihy, abychom se mohli držet něčeho málo dobrého, co bychom v nich mohli najít. Apoštol Pavel k ničemu podobnému Tesalonické nevybízí; verš hovoří o tom, že máme zkoumat věci, které na první pohled působí nevinně, abychom se drželi jen toho nejlepšího, nejprověřenějšího a nejčistšího.

V dnešní době internetu není těžké zjistit, že pan Coleman je v nejlepším případě extrémně zkompromisovaný nový evangelikál. Jeden z jeho titulů (konkrétně Master of Theology) má z Princetonského teologického semináře. Připomeňme, že tento seminář pohltil liberalismus a modernismus již ve 20. letech, což v roce 1929 vyústilo odchodem Bibli věrného Johna Greshama Machena a jeho žáků a následné založení Westminsterského teologického semináře. Jestli byl Princeton beznadějně liberální již před 80 lety, jak je na tom asi dnes? A jak na takové škole může Písmu věrný křesťan vydržet, natožpak z ní mít titul?

Prof. Coleman od roku 2001 působí na Gordonově-Conwellově teologickém semináři. Ten vznikl spojením dvou starých seminářů, Gordonova a Conwellova, a jejím prvním děkanem (angl. president) byl Harold Ockenga, který je duchovním otcem celého novoevangelikálního hnutí a jeho kompromisu posledních 70 let. Seminář byl tak samozřejmě úzce navázán na práci Billyho Grahama. V dnešní době již nemají zřejmě žádný problém s ženami kazatelkami, neboť například přijímají granty ze speciálních fondů zřízených pro ženy, které na kazatelky studují. Učitelé na tomto semináři přijímají i takové teology jako byl Karl Barth (toho dokonce staví na roveň Jana Kalvína), kterého jsou schopni na svých stránkách nazývat „největším teologem 20. století“. Je sice hezké, že se ve vyznání víry hlásí k učení o neomylnosti Písma, ale k čemu to je, když vyvyšují někoho, kdo přesně toto popíral? To je novoevangelikální kompromis v praxi. Na tom všem má R. E. Coleman podíl už jen tím, že na takové škole učí, protože o takových věcech musí vědět. Můžeme tedy očekávat, že tento člověk má dostatečné duchovní rozpoznání, aby vedl církev ke správnému biblickému porozumění jejího úkolu zde na zemi a ke správné aplikaci v dnešní době? To asi těžko.

Největší problém Mistrova plánu

Ačkoliv Mistrův plán spasení není žádné teologické veledílo a má celou řadu jednotlivých chyb, pokládám za vhodné se na úvod zaměřit na nejzásadnější nedostatek celého konceptu, který se ostatně významným způsobem projevuje právě v paracírkevních organizacích. Jak už to v teologických pojednáních často bývá, větší problém je to, co se v nich nepíše, než to, co se v nich píše; v tomto případě to platí tak na půl, ale nakonec podstatná část problému přeci jen vyplývá z toho, co kniha pomíjí řešit.

Pan Coleman píše o tom, že je třeba se zaměřit na výchovu dalších mladých vůdců, kteří jednou povedou další, nebo jeho slovy, zástupy. Obecně vzato to není nijak špatná myšlenka. Kdybychom to aplikovali tak, že si má církev dát zvláštní pozor na to, jak a kým jsou vedeni a vyučování její budoucí kazatelé, či tak, že relativně mladší muži v úloze starších budou vykonávat svou službu po boku letitých starších, z jejichž zkušenosti budou moci čerpat, pak bychom tomu mohli přisvědčit. Prof. Coleman však o tom takto nepíše a paracírkevní organizace to tak nepraktikují (ony ostatně ani nemohou, když nemají biblickou církevní strukturu).

V knize – a následně tím více v praxi paracírkevních organizací – jsou vlastně smíchány dohromady dvě věci. Na jedné straně je zde důraz na výchovu nových vedoucích, na druhé výzva k intenzivní osobní péči o znovuzrozené křesťany. Jak už jsme uvedli, mohli bychom směle přitakat důrazu na výchovu mladých kazatelů, a stejně tak můžeme souhlasit s tím, že nově obrácení lidé potřebují zvláštní péči, vedení, příklad a povzbuzování, aniž by se na tom musel výlučně podílet jen kazatel (i když by v tom ovšem měl mít zásadní roli). Nicméně tyto dvě věci nejdou dost dobře míchat. Ano, v některých případech mohou splývat. Někdy Pán povolává do kazatelské služby (na začátku samozřejmě do kazatelského semináře) i poměrně čerstvě obrácené lidi – jako příklad bych mohl uvést vzácného bratra a služebníka evangelia Rev. Ivana Fostera. Nicméně většinou tomu tak není.

Pan Coleman volá k tomu, aby každý nově obrácený měl svého osobního vůdce – jeho slovy „křesťanského přítele, kterého by mohl následovat až do chvíle, kdy bude moci sám vést jiné“. Problém je, že Písmo nikde nepíše, že vést druhé je úkol každého křesťana (nepočítáme-li vedení dětí rodiči, které je zvláštním a specifickým případem). Naopak, pastýři jsou započítáni mezi služebnosti (Ef. 4:11), které z podstaty věci nemůže vykonávat každý, a dokonce jich bude v církvi menšina oproti „obyčejným členům“ (tento výraz dávám do uvozovek, protože samozřejmě i tito mají v církvi svou nezbytnou službu a úkol a jistě nejsou žádnou nižší kastou křesťanů). Navíc v tomto textu čteme o „pastýřích a učitelích“, a mnozí komentátoři to vykládají jako jeden úřad, který v sobě nerozlučně spájí dva aspekty, učení a vedení, neboť tyto od sebe dost dobře nelze oddělit.

Apoštol Jakub varuje: „Nebuďtež mnozí mistři,“ (Jk. 3:1) kteréžto slovo v Novém zákoně označuje učitele Zákona. Je-li úřad pastýře spojen s úřadem učitelským, analogicky můžeme říct, abychom nebyli mnozí pastýři. Když apoštol Pavel píše o služebnostech Korintským, pokládá řečnickou otázku: „Zdali [jsou] všickni učitelé?“ (1. Kor. 12:29) Tím jasně ukazuje, že učiteli nejsou zdaleka všichni. Stejně nejsou zdaleka všichni pastýři. K pastýřské službě je třeba zvláštního povolání od Pána skrze Jeho Slovo, což ale R. E. Coleman v podstatě pomíjí a v praxi je to ignorováno úplně.

Komu se zodpovídáme?

Důležitým aspektem, zdůrazňovaným i v knize, ale zejména paracírkevními organizacemi, je, že každý vyučovaný má být pod dohledem onoho svého „křesťanského přítele“, kterému má být vykazatelný. Jelikož by to mělo fungovat tak, že vyučovaný se postupně stane učitelem někoho dalšího, nad kým má dohled – aniž by přestal být pod dohledem svého učitele -, v praxi se tak buduje hierarchická pyramida ne nepodobná episkopátu, s tím rozdílem, že všichni jsou potencionální „biskupové“. V paracírkevních organizacích se navíc nezřídka duchovními učiteli stávají lidé jen o pár let starší než nově obrácení (jak věkově, tak duchovně), takže je to trochu, jako když po revoluci učily děti angličtinu učitelky, které byly v učebnici jen o pár lekcí napřed. Něco takového neměl při psaní své knihy na mysli zřejmě ani R. E. Coleman. Někdy Pán povolává do vedoucího úřadu i hodně mladého člověka, ale když takoví převažují či jsou jedinými pastýři, rozhodně to není zdravá praxe.

Písmo však žádnou takovou strukturu nezná tak jako tak. Apoštolové nic takového nevytvářeli. Nefungovalo to tak, že zde byla skupina rostoucí pod dohledem apoštola Petra, jiná pod dohledem apoštola Jana, jiná pod Pavlem apod. Naopak, snahu Korintských se něčemu takovému přiblížit apoštol Pavel velmi kritizoval (1. Kor 1:12-13). To, co apoštolové dělali, bylo, že zakládali místní církve, kde ustanovili nebo ordinovali Pánem povolané starší (Sk. 14:21-23).

Pomineme-li vztahy věřících rodičů a věřících dětí, pak v rámci církve jediná zodpovědnost a podřízenost nebo „vykazatelnost“ vůči lidem, kterou Písmo zná, je podřízenost vůči ordinovaným starším (ordinací přitom nemyslíme nějaký samočinný rituál, ale jednoduše oficiální potvrzení služebníka do úřadu církví). „Povolni buďte správcům vašim a poslušni buďte jich; oniť zajisté bdějí nad dušemi vašimi, jako ti, kteříž počet mají vydati; ať by to s radostí činili, a ne s stýskáním. Neboť by vám to nebylo užitečné.“ (Žd. 13:17) Výklad, který by tento text vztáhl na „křesťanské přátele“, o kterých píše Coleman, by byl naprosto účelový. Písmo o žádných takových vztazích zodpovědnosti a podřízenosti samozvaných učitelů a jejich osobních žáků nezná a naopak takovou autoritu a vedení předpokládá u starších (1. Tim 3:5).

Často se argumentuje vztahem apoštola Pavla a Timotea. Nesmíme však zapomenout, že tento příklad má svá specifika daná tím, že Pavel měl coby apoštol všeobecně výjimečné a neopakovatelné postavení (je zajímavé, kolik excesů dnes v církvi je proto, že se toto naprosto výjimečné postavení apoštolů ignoruje), a také tím, že Timoteus byl rovněž ordinovaným služebníkem, starším v Efesu (viz 1. Tim 1:3-4, 4:14), byť třebas ještě mladého věku. Vztah svatého apoštola a ordinovaného služebníka, nebo chceme-li, vztah starého zkušeného kazatele a mladého učícího se kazatele nelze jen tak bez dalšího převádět na vztahy „obyčejných“ věřících. Tím nechceme říct, že křesťan, který nemá v církvi žádný úřad, nemůže nově obrácenému nijak prospět, že ho nemůže směřovat svým příkladem, vést jej skrze napomínání a usměrňování blíže k Pánu Ježíši nebo mu vysvětlit nějakou nejasnost, ale nemůže zde být žádný oficiální vztah zodpovědnosti a podřízenosti. Takové vztahy jsou podle Písma možné jen mezi ordinovanými služebníky a jejich ovečkami, případně mezi věřícími rodiči a jejich dětmi. Hierarchická struktura, která dnes v paracírkevních organizacích tak bují, proto nemá žádný solidní biblický základ.

Další nedostatky knihy

Zmínil jsem, že kniha Mistrův plán spasení má celou řad jednotlivých chyb. Nyní se na ně krátce podíváme. Na prvním místě je třeba zmínit, jak nevhodně R. E. Coleman vyjadřuje některé skutečnosti, které se vztahují k pozemskému životu Pána Ježíše. Ačkoliv byl plně člověkem, přesto zůstal stále plně Bohem. Coleman se o Kristu však vyjadřuje, řekněme, často příliš lidsky. Například píše, že Pán Ježíš na učedníky „vyloženě vsadil výsledek celé své služby.“ Dále můžeme číst, že „zástupy zmatených a rozháraných lidí byly hotovy následovat, ale Ježíš sám jim nebyl schopen poskytnout osobní péči, kterou potřebovali. Jeho jedinou naději bylo získat lidi prostoupené Jeho životem, kteří by to udělali za něj.“ Na jiném místě stojí, že „na počátku své třetí velké cesty po Galileji si Ježíš bezpochyby uvědomil, že přišel čas, aby se učedníci zapojili do práce přímo.“ Tolik příklady pro ilustraci.

Způsob, jakým zde pan Coleman o Pánu Ježíši, našem dokonalém Spasiteli a Bohu píše, je minimálně nevhodný. Je pravda, že Božství Pána Ježíše autor nikde nezpochybňuje a píše o něm, ale jak vidíme na uvedených úryvcích, často přeci jen není patřičně zdůrazněno a nepatřičnou formulací poněkud zamlženo. Skrze toto lidské popisování Pána Ježíše přispívá k všeobecnému nízkému pohledu na našeho dokonalého Spasitele. O Vševědoucím Synu, který je Moudrostí samou (Př. 1:20-33) prostě nelze říci, že si něco uvědomil. Stejně tak je velmi nemoudré popisovat Krista jako někoho, kdo byl závislý na svých učednících. Pán Ježíš nikoho z nás ani v nejmenším nepotřebuje. Mohl si kdykoli svolat houfy andělů (Mt. 26:51) a mohl si stvořit volající kamení (Lk. 19:40). Žádný věrný služebník evangelia, když už by hovořil o tom, že Pán Ježíš k něčemu učedníky potřeboval, by neopomněl zdůraznit, že hovoří jen po lidsku, s ohledem na naše omezené chápáni, ale že ve skutečnosti Kristova služba nezávisela na žádném člověku. Spíše by se však takovým vyjádřením moudřeji vyhnul. Ano, Kristus si nás lidi používá, ale nemysleme si ani na minutu, že na nás něco záleží; je proto velmi nebezpečné takové smýšlení jakkoliv podporovat.

Podobný problém se týká popisu učedníků. Dnes je vůbec moderní definovat a charakterizovat biblické hrdiny víry skrze jejich pády a nedostatky. Učedníci jsou v knize líčení jako v podstatě hloupí a omezení jedinci, kteří ale měli upřímná srdce a tak si je Pán Ježíš nakonec vychoval. Můžeme třeba číst, že „učedníci se stále pletli Místru pod nohama, zrovna jako malé děti, které se dožadují tatínkovy pozornosti.“ Učedníci jistě nebyli dokonalí a Písmo nás zvlášť v evangeliích o jejich chybách informuje. Přesto je však třeba mít na paměti, že v onom oblaku svědků apoštolové zaujímají významnou pozici. V jistém smyslu jsou našimi otci ve víře (1. Kor 4:15). Neslučuje se s povinným ctěním rodičů, když o nich hovoříme, charakterizovat je skrze jejich nedostatky, i kdyby se to zakládalo na skutečnosti. Nejde zde o to, abychom tyto chyby skrývali nebo o nich mlčeli. Jde zde však o celkový přístup. Lze mít apoštoly ve veliké úctě a stále hovořit o jejich chybách. R. E. Coleman tak v žádném případě ovšem nečiní.

Skupinky

Jedním z podstatných aspektů tohoto „učednického“ systému je i setkávání v neformálních skupinkách, což se v knize výslovně píše (na neformálnost je v ní ostatně dáván docela důraz). V paracírkevních organizacích to tak ostatně funguje, skupinky jsou jejich páteří. Celá problematika skupinek by si zasloužila zvláštní pojednání, nicméně zde jen krátce nastíníme některé aspekty se zvláštním zaměřením na Mistrův plán. Někdo by současné skupinky přirovnal k novozákonním domácím církvím, jako byla například ta Filemonova (Fil 1:2); to, co si pod pojmem skupinky dnes obvykle představíme, je ovšem specifická forma obecenství, jejíž důrazy většinou nekorespondují s obecenstvím u Božího Slova, jak má být. Kdyby byl jediný rozdíl oproti nedělením bohoslužbám či biblickým hodinám jiné místo setkání, nemuseli bychom se tím nijak zvlášť zabývat, nicméně tak tomu obvykle zdaleka není.

První věc, která by měla každého ihned velmi zarazit, je, že pan Coleman propaguje, že si každá skupinka může v rámci církve vypracovat vlastní kázeň (angl. discipline), což je vskutku podivuhodně nebiblická myšlenka. Ať už jsme zastánci presbyterního či kongregačního zřízení, mělo by nám být jasné, že kázeň nemůže být nikdy vnitřní záležitostí jakékoliv samovolně utvořené skupiny, která si funguje uvnitř církve jako malá církvička sama pro sebe. Když apoštol Pavel řešil kázeňské záležitosti sboru v Korintě, obracel se na celý sbor (např. 1. Kor. 5:1-7). Takové výzvy jsou však paracírkevním organizacím vodou na jejich mlýn, protože jejich aplikace vede k tomu, že církev vlastně ani nepotřebují.

Právě neformální charakter skupinek, který R. E. Coleman tak vyzdvihuje, je jejich největším problémem, protože to podporuje moderní postmoderní přístupy a formování církve dle lidských líbostí. Neformální charakter skupinek až příliš často vede k tomu, že jsou formovány nikoliv objektivními potřebami každého křesťana – což je zejména duchovní zbudování skrze kázané Božího Slovo – ale skrze individuální potřeby subjektivně vnímané, například emocionálně se „nabít“ skrze zpívání chval či vymluvit se ze svých problémů v rámci „sdílení“. Mnoho lidí také skupinky navštěvuje, jak jim to zrovna vyjde, a jsou tak skrze to povzbuzování smýšlet i o biblických hodinách či dokonce nedělních bohoslužbách jako o něčem dobrovolném, kam můžeme přijít, když se nám to zrovna hodí a jak se nám chce. Pan Coleman si v knize pochvaluje, že zakládání takových skupinek je známkou přicházejícího probuzení. Jeho kniha je stará 50 let, avšak nevím o žádném skutečném probuzení, které by skupinky přinesly, a nijak se tomu nedivím, protože se svým antropocentrickým pojetím obecenství probuzení ani přinést nemohly.

Paracírkevní organizace a oddělení

I když se to na první pohled nemusí zdát, celá problematika paracírkevních organizací úzce souvisí s otázkou oddělení (separace). Paracírkevní organizace fungují tak, že stojí mimo církevní strukturu a fungují nezávisle, většinou více či méně ekumenicky. Často se i snaží spolupracovat s místními církvemi nebo tuto snahu aspoň deklarují, ale v praxi to nikdy nemůže fungovat. Lidé zapojení do paracírkevní organizace budou mít z podstaty věci svoje těžiště vždy v ní a do místní církve se zapojí vždycky v nejlepším případě jen tak napůl, a častěji spíše jen formálně. Dost dobře nelze plně žít v místní církvi a přitom pracovat mimo její rámec. (Dodejme, že práce v rámci církve neznamená nutně práci zaměřenou dovnitř církve; jde ovšem o práci, která je církví přímo zastřešena a za kterou místní církev či aspoň denominace plně zodpovídají).

Jaké jsou důvody takové praxe? Někdy to může být prostou snahou po velikosti. Mnozí megalomanští křesťané se často nejsou ochotni smířit s malou, ale věrnou prací. Možná nepopírají užitečnost a legitimitu takových malých prací, ale oni sami nic takového nechtějí, myslí od počátku ve velkém. A když chce být někdo velký, v rámci jedné denominace nemůže plně dosáhnout toho, co chce (což pro malou evangelikální scénu u nás platí dvojnásob). Je mnohem jednodušší stát mimo a ekumenicky spojovat křesťany ze všech možných kruhů.

Druhý důvod, proč paracírkevní organizace často fungují mimo rámec církví, je ten, že na tom jsou denominace i místní sbory tak bídně, že v jejich rámci nejde žádná rozumná a užitečná práce pro Pána vykonávat. Těm, kteří jsou zapálenější, tak často přijde jednodušší buď z nich k sobě přilákat ty horlivější mladé lidi, nebo si vychovat nově uvěřivší k obrazu svému, než marně a zbytečně zápasit uvnitř církví, které duchovně umírají v důsledku kompromisu a neochoty učinit pokání.

Zde přichází na řadu otázka oddělení. Je třeba přisvědčit tomu, že mnohé denominace a sbory se zbavily evangelia, takže je v jejich rámci zbytečné vyvíjet jakoukoliv činnost, protože by měla jen sociální rozměr. Správná reakce na takovou situaci je však něco takového jasně označit a plně se od toho oddělit. Potom se takoví mohou buď připojit k Pánu a Písmu věrné církvi, nebo-li, není-li nic takového k dispozici, začít takovou budovat, ovšem podle skutečně biblického modelu.

Paracírkevní organizace tak zůstávají napůl cesty. Správně se nespojují s aktivitami padlých církví, ale zároveň opustily biblický model církve. V jejich čele stojí místo kazatele ředitel a místo starších se na vedení podílí výbory, rady, project manažeři a podobně, stejně jako ve světských organizacích. To můžeme jen stěží považovat za biblický způsob správy. Můžeme tedy konstatovat, že druhý uvedený důvod je do relevantní, nicméně paracírkevními organizacemi zvolený způsob řešení je krajně nevhodný a působí další problémy, neboť přes snahu integrovat nově uvěřivší členy do místních církví pro ně často třeba i nechtěně vytvářejí bariéry. Noví křesťané si od počátku navykají na jiný způsob fungování „církve“, který je pro ně dokonce atraktivnější (už jen proto, že v paracírkevních organizacích jsou většinou zapojeni mladí lidé, kterým je vše uzpůsobeno na míru, ale zcela v nich chybí regulující prvek křesťanů nejstarší generace), takže pak mohou mít problém se přizpůsobit skutečně biblickému modelu církve.

Závěr

Kniha Mistrův plán spasení je reakcí na tehdejší aktuální problémy (které mimochodem přetrvaly až dodnes). R. E. Coleman správně kritizuje praxi, kdy se uspořádá masová evangelizace, která vyplodí zástupy lidí, jež zvednou ruku na výzvu, ty se pak následně nahrnou do místních sborů a za půl roku je drtivá většina takových „obrácených“ zpět ve světě. Takto to fungovalo i při evangelizacích Billyho Grahama. Jednou z příčin, kterou pan Coleman ovšem neuvádí, byl právě kompromis dr. Grahama  a  jeho ochota spolupracovat prakticky s každým (i s římskými katolíky), takže lidé byli posíláni do církví, které se o ně ani nemohly postarat, neboť samy neměly evangelium. Výsledky potom samozřejmě musely být tristní.

Podobně paracírkevní organizace vznikají jako reakce na bídu většinové církve. Často si kladou za cíl přinášet obnovu do upadajících církví. Colemanova kniha a koncept je pro ně proto atraktivní. Problém je, že jak teorie, tak praxe je biblická jen tak napůl. Nedivíme se proto, že k žádné skutečné obnově nedochází a pomalu a neznatelně se kumulují další problémy. Bídu církve totiž nevyřeší žádné akce, velkolepé vize a propracovaná metodologie. Bídu církve může vyřešit jenom hluboké a upřímné pokání. Proto, aby však mohla pokání učinit, musí vidět, odkud vypadla. Jedním velkým vyučováním o takovém pokání církve je Pláč Jeremiášův, ve které toto prorok velmi zdůrazňoval, aby si Židé po pádu Jeruzaléma uvědomili svou velikou duchovní bídu. Takový nářek nad sebou potřebuje církev i dnes. Když se takto pokoří před Hospodinem, On ji jistě opět povýší, a nebude k tomu potřebovat žádné paracírkevní organizace ani Mistrovy plány spasení. Neučiní-li tak, nepomůže jí, ani kdyby na jeden místní sbor bylo deset paracírkevních organizací.

Kéž je nám Pán milostiv, který se laskavě někdy ukazoval i k naší vlasti, zemi české, a přivede zase českého Jákoba z vězení hříchu a kompromisu. Pro svou slávu a jméno našeho Pána Ježíše to učiň Ty sám, svatý Hospodine. Amen i amen.

2 komentáře Přidej

  1. Kateřina says:

    (Kopíruji svůj příspěvek z GS)

    Děkuji za článek. Víceméně odpovídá na otázku, kterou jsem tu poměrně nedávno položila. Sama jsem byla členkou jedné z těchto organizací, účastnila jsem se skupinek i jejich vedení s tím, že je to správný plán pro můj život. Ale necítila jsem se v tom dobře, zvlášť kvůli pocitu, že musím kopírovat chování a způsob života této skupiny bez ohledu na to, jaká ve skutečnosti jsem. Nakonec se ukázalo, že to není jen pocit, ale že tito lidé mezi sebou nesnesou někoho, kdo klade nepříjemné otázky.

    Jestli to dobře chápu, tyto organizace jsou ale dnes ještě „dál“ v tom, že Jméno Ježíš už neříkají nahlas, aby neodradili potenciální ovečky a schovávají se za osobní růst a podobné současné psychologické trendy?

    • Martin Hýsek says:

      Dobrý den,

      děkujeme za komentář. Co se týče otázky, pak nelze obecně tvrdit, že je u paracírkevních organizací s tímto učednickým systémem skrývání jména Pána Ježíše vždy přítomným znakem. Nemusela by to být pravda, i kdyby jen proto, že k tomu některé ještě „nedospěly“. Nicméně setkat se s tím lze docela často, a to i v Čechách. Co můžeme říci, je, že když se někdo odchýlí od biblické praxe v jedné věci, časem se bude odchylovat v dalších a dalších. Přebírání psychologických a manažerských postupu je dosti běžné směřování. A když už se jednou někdo vydá tímto směrem, skrývání jména Kristova a pravých záměrů není nic neobvyklého a nelze se tomu divit. Takoví se pak snaží nevěřící „nachytat do spasení“; neobrácený člověk přijde na přednášku třeba právě o osobním růstu, lehce se mu tam podsune Pán Ježíš a nakonec se ten člověk má obrátit, ani neví jak. Toto samozřejmě nemůže fungovat. V zásadě tedy máte pravdu, že se toto děje, a že čím déle některá paracírkevní organizace působí, tím větší je pravděpodobnost, že tomu tak v důsledku nutného úpadku bude. Jenom je třeba být opatrný v tom tvrdit, že se skrývání Krista musí vyskytovat nutně u všech, čemuž ale myslím rozumíte.

      Abychom zamezili případnému nedorozumění, jenom chceme dodat, že s ekumenickým portálem Grano Salis nemáme nic společného, i když víme, že tam někdo některé naše příspěvky publikuje.

      V Kristu

      Martin Hýsek

  2. Kateřina says:

    Děkuji za odpověď a za uvedení na pravou míru.

    Nemůžu do toho trendu zahrnout všechny takové organizace jednoduše jen proto, že kromě té, ve které jsem se kdysi pohybovala, žádnou jinou neznám.

    Ale slyšela jsem, že taková „manažerská“ hnutí (se skrytými evangelizačními úmysly) v současnosti existují ve větším počtu a spíš jsem se chtěla dozvědět, zda je tomu tak.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: