Otázka rozsahu lidské zkaženosti, která byla a je předmětem mnoha teologických sporů mezi kalvinisty a arminiány, se některým křesťanům může zdát poněkud akademická, odtržená od praktického křesťanského života. Hlavní je přeci vnímat, že jsme hříšníci a že potřebujeme vykoupení a odpuštění hříchů skrze spásné dílo Pána Ježíše na kříži. Spoléhá-li kdo ve své spáse plně na Krista, bude zachráněn, ať už zastával ten či onen názor. Doktrinální spory, jenž rozdělují i upřímné křesťany, k ničemu nevedou a jen odpoutávají pozornost od toho skutečně podstatného, totiž živé víry ve Spasitele a následování Jeho.

Je pravda, že naše spása přímo nezávisí na správném pohledu na tuto otázku. Ten, kdo vyznává, že je hříšný, že potřebuje Spasitele, a přichází k Němu v pokání a s vírou, že On jej podle zaslíbení Písma očistí od každého hříchu, bude spasen, i když nebude dostatečně chápat plný rozsah své hříšnosti. To však neznamená, že pokřivené a neúplné chápání lidské hříšnosti spásu neovlivňuje v žádném smyslu. Ano, neokrádá o spasení pravé, znovuzrozené, byť pomýlené křesťany, ale staví zásadní překážky pro neznovuzrozené.

Biskup J. C. Ryle v jednom kázání řekl: „Je velmi málo bludů a falešných učení, jejichž počátky se nedají vystopovat k mylným pohledům na zkaženost lidské přirozenosti. Mylný názor o nemoci s sebou vždy přinese mylný názor na lék. Mylný názor na zkaženost lidské přirozenosti s sebou vždy ponese mylný názor na ten velký protijed a lék na onu zkaženost.“ Je to veliká pravda. Tento výrok se dá ještě doplnit tak, že i tam, kde zásadní bludné učení snad nepovstalo přímo z mylného pohledu na lidskou zkaženost, bylo oním mylným pohledem velmi podpořeno a zakořenilo i díky němu. A falešné učení, jiné evangelium, už spásu lidí ovlivňuje naprosto zásadně, neboť dává falešnou naději těm, kdo spásnou víru nikdy neměli, čímž je jen utvrzuje v zaslepené cestě do pekla.

To neznamená, že každý, kdo zastává mylný nebo neúplný pohled na zkaženost lidské přirozenosti, nutně upadne do všech níže uvedených bludů; nicméně u toho, kdo do nich upadl, patrně shledáme, že v této věci choval nebiblický či nedostatečně biblický názor. A i kdyby jeho blud neplynul z mylného pohledu na lidskou zkaženost přímo, mylný pohled na lidskou zkaženost jej v onom bludu aspoň podpořil a posílil. Tam, kde lidé náležitě vnímají, jak „příliš velmi hříšný hřích“ je, se bludům nemůže dobře dařit. A o které zásadní bludy jde především?

1. Bludy ohledně přirozenosti Spasitele

Máme na mysli především popírání Božství Pána Ježíše, s čímž je samozřejmě spojená i doktrína Boží Trojice, neboť pokud Kristus nemá Božskou přirozenost, nemůže být Pán Bůh trojjediný.

Otázka Spasitelovy přirozenosti je nadmíru důležitá. Pokud nemůžeme dojít spásy sami ze sebe, pak se musíme ptát, jaký musí být Ten, skrze Něhož jsme spaseni. Odpověď bude souviset s mírou naší neschopnosti. Pokud se někdo domnívá, že člověk potřebuje pomoci jen trochu, pak nebude tolik vnímat nutnost, aby Vykupitel člověka byl nezbytně co do své přirozenosti sám všemohoucí Bůh. Ale pokud porozumíme plné váze toho, co o nemožnosti spásy učil Kristus, nezbude místo pro domněnky, že Spasitel je pouhou stvořenou bytostí, andělem, byť nejvyššího řádu. „Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku“ (Jb. 4:18). Kristus na zděšenou otázku učedníků: „I kdož může spasen býti?“ odpověděl: „U lidíť jest nemožné, ale ne u Boha; nebo u Boha všecko možné jest“ (Mt. 10:26-27).

Ale jak je to u Pána Boha možné? Považme ten nespočetný zástup spasených lidí v nebesích, který viděl apoštol Jan ve svých viděních. Jediný hřích by každého z nich odsoudil do věčného pekla – a všichni z nich spáchali hříchů nespočet, nezřídka včetně těch nejohavnějších. Všichni byli z přirozenosti „nesmyslní, tvrdošijní, bloudící, sloužíce žádostem a rozkošem rozličným, v zlosti a v závisti bydlíce, ohyzdní, vespolek se nenávidíce“ (Tt. 3:3). Pro každého z nich byla spása podle člověka naprosto, naprosto nemožná. A nespočetné zástupy takových měl spasit z věčného zatracení stvořený anděl nebo dokonce pouhý jiný člověk, jakkoliv svatý? Tomu nemůže uvěřit nikdo s aspoň špetkou zdravého rozumu. Je jediná logická cesta, jak si zachovat víru v Krista coby stvořenou bytost místo Krista coby vtěleného Boha – snížit ve svých myslích závažnost hříchu a rozsah lidské zkaženosti.

Není proto náhoda, že jeden z nejnižších pohledů na hřích a hříšnost chovají unitáři. Podle svých vlastních slov se tomu slovu spíše vyhýbají. Hřích je podle nich jednání v rozporu s naším svědomím. Unitáři znají pojem pokání, ale bez vztahu k víře v Kristovu zástupnou oběť. Jelikož neuznávají žádný původní hřích ani hříšnou přirozenost, nevidí žádnou potřebu pro zástupnou oběť Pána Ježíše na kříži (viz zde). A pokud není k vykoupení a odpuštění potřeba Kristovy oběti, není potřeba ani, aby byl „Bůh zjeven v těle„. Unitářské odmítnutí Božství Pána Ježíše a učení o Trojici jde ruku v ruce s jejich pohledem na hřích. Kdyby spolu s Pavel rozuměli, jaká je to hrůza, být prodaný hříchu, kdyby vnímali, jak bídný je jejich přirozený stav, nemohli by popírat Božskou přirozenost Spasitele – ta by totiž byla jejich jedinou nadějí, neboť by věděli, že nikdo jiný než Bohočlověk by je nemohl spasit.

2. Bludy ohledně výlučnosti cesty spásy

Biblické křesťanství je v dnešním pluralistickém světě kamenem úrazu máločím více, než svou exkluzivitou co se týče cesty k Pánu Bohu. „Já jsem cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne“ jsou slova, která mnozí nedovedou strávit, a proto se jim odpadlé a kompromisující církve snaží přizpůsobit. Proto se šíří domněnky, že nezáleží na tom, čemu člověk věří, jen když věří upřímně a srdečně. Pán Bůh je přeci Otcem všech lidí bez ohledu na původ. Proto ochotně přijme i buddhisty, muslimy, hinduisty a možná i mravné ateisty. To bylo učení nejen Matky Terezy, ale i C. S. Lewise.

Nepřekvapí, že v debatě na toto téma – které se často zahaluje do pláštíku tajemna, že „nevíme, jak to s takovými nakonec bude, to je Boží věc“ – se málokdo dotkne základního problému. Nejsou snad tito upřímní buddhisté, muslimové atd. hříšníci? Nemají naprosto zkaženou lidskou přirozenost, která poškvrňuje i jejich nejlepší snahy, že jsou jako roucho ohyzdné? A pokud tomu tak je, jak to mohou překonat? Pouhou upřímností?

Copak jsme mohli svou hříšnost překonat pouhou svou upřímností my, vyznávající znovuzrození křesťané? Cožpak jsme mohli dosáhnout spásy na základě čehokoliv, co jsme učinili nebo mohli vůbec doufat, že učiníme? Což nám to nebylo naprosto nemožné? A co platí o nás, platí i o všech ostatních, protože nakonec není rozdílu. I když všichni nehřešíme stejným způsobem či ve stejné míře, jádro problému, zkažené hříšné srdce, je stejné u všech. Jediný lék, který nám mohl pomoci, byla Boží milost v Pánu Ježíši Kristu a očištění Jeho drahocennou krví, vylitou na kříži, které jsme se chopili vírou. Nic menšího nemohlo stačit, nic menšího by z té propasti hříchu nemohlo vysvobodit.

Když tedy někdo doufá v jiné cesty, v nějaká zadní vrátka, což to není proto, že dostatečně nezvážil nebo že pozapomněl a dostatečně nevnímá závažnost problému lidského hříchu a zkaženosti lidské přirozenosti? Kdyby to měl na paměti, nemohl by než uznat, že pro lidi v otroctví hříchu není jiné záchrany, než v dokonalém Pánu Ježíši samotném.

3. Bludy ohledně Kristovy smrti na kříži

Ani největší odpadlíci od biblické víry nepopírají realitu Kristovy smrti na kříži – na rozdíl od Jeho vzkříšení. Ohledně významu ukřižování pro člověka už však přicházeli různí lidé s různými teoriemi. Boží Slovo učí, že Kristus svou smrtí na kříži smířil s Otcem své ovce, že na sebe vzal jejich hříchy a snášel jejich trest místo nich. Obětoval se za ně a tím je vykoupil z hříchu – zaplatil cenu za hřích, kterou je smrt (Řím. 3:23). „Skrze Něho (…) smířil s sebou všecko, v pokoj uvodě skrze krev kříže Jeho“ (Kol. 1:20). „V mír uvodě oboje v jednom těle Bohu skrze kříž“ (Ef. 2:16). „Byvše nepřátelé, smířeni jsme s Bohem skrze smrt Syna jeho“ (Řím. 5:10). „Onť jest [obět] slitování za hříchy naše“ (1. Jan 2:2). „On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj [vzložena,] (…) Hospodin uvalil na něj nepravosti všech nás“ (Iz. 53:5-6). „Kterýžto hříchy naše na svém těle sám vnesl na dřevo, abychom hříchům zemrouce, spravedlnosti živi byli, jehož zsinalostí uzdraveni jste“ (1. Pt. 2:24).

Pokud uvážíme ohavnost hříchu v očích svatého Boha, jehož oči jsou tak čisté, že „na zlé věci hleděti, a na bezpráví se dívati nemůže“ (Abk. 1:13), pochopíme, proč Kristus musel zemřít – a proč musel zemřít právě jen a jen Kristus, a nikdo jiný. Hříšníci nemohou zůstat v Boží přítomnosti. „Ty, ó Bože silný, neoblibuješ bezbožnosti, nemá místa u tebe nešlechetník“ (Žalm 5:5). Svatý Hospodin zástupů také nemůže nechat hřích nepotrestaný, to by popřel svůj spravedlivý charakter. Měli-li jsme mít naději na věčný život v obecenství s Pánem Bohem, musel být nejdřív vyřešen problém hříchu, který nás od Něj odděluje. Hřích musel být potrestán, a to na člověku, protože člověk zhřešil; proto se Pán Ježíš stal plně člověkem. Nemohl být ovšem potrestán na pouhém člověku, protože takový by nemohl nést tu nepředstavitelnou váhu hříchu celého světa od stvoření, a proto musel být Spasitel plně Bohem. Protože jakkoliv veliký hřích je, pořád není na rozdíl od našeho Spasitele nekonečný.

Aby lidé mohli popřít pravdu Božího Slova ohledně zástupné vykupující oběti Krista na kříži – kde na sebe vzal naše hříchy a snášel za ně Boží hněv a trest – a nahradit ji něčím jiným, musí předtím ze své mysli vytěsnit biblickou koncepci hříchu. Liberálové přichází se smrtí na kříži, která je pouhým morálním příkladem, který když budeme následovat, dojdeme přijetí od Pána Boha. Takový nedostatečný pohled je přímo spojen s tím, že nevěří tomu, co Písmo učí o hříchu, protože kdyby tomu věřili, pak by se nemohli spokojit se Spasitelovou smrtí, která nám jen dává příklad a nic víc. To by nijak nevyřešilo jejich donebevolající hřích. (Ne, že bychom neměli následovat příklad Pána Ježíše v Jeho sebeobětování se z lásky vůči člověku, ale kdyby to mělo být to jediné, co pro nás Jeho smrt znamená, bylo by to příliš málo a nemohlo by nás to zachránit z té nesmírné propasti).

Pokud by někdo ve své mysli spojil biblický pohled na hrůzu hříchu a liberální pohled na význam Kristovy smrti, nutně by musel propadnout zoufalství, protože druhé ve své omezenosti neodpovídá velikosti prvního. Liberálové ovšem sami nad sebou nezoufají, čímž dokazují, že vnímají hřích velmi omezeně (oni většinou hovoří o hříchu jen v sociálním smyslu, jako o společenské nespravedlnosti, kterou je třeba odstranit skrze sociální programy). Jedno je s druhým úzce spojené, a navzájem se podpírá a utvrzuje.

4. Bludy ohledně svátostí

Jde především o sakramentalismus, totiž římskokatolické zásadní zveličování moci svátostí, zejména křtu a eucharistie, které jsou podle papežství nezbytné ku spáse. Rovněž s tím souvisí sacerdotalismus, tedy přesvědčení, že kněz je prostředníkem mezi člověkem a Pánem Bohem.

Spojování lidské spásy s prováděním rituálů z ní vlastně dělá něco dost levného. V evangelikálních kruzích se oprávněně upozorňuje, jaký problém je povrchní evangelizace, která nabízí lacinou milost, ale to ještě není nic proti laciné milosti nabízené sakramentalismem. V římskokatolické nauce působí svátosti samy ze sebe, ex opere operato. Rozhodující je aktivita kněze, který proměňuje hostii v Krista, aby ho katolíci mohli tělesně přijímat. Proto jej také římskokatolická teologie nazývá „jiným, druhým Kristem“ (alter Christus). Jak by ovšem mohl hříšník, který zná rozsah a hloubku svého zotročení, spoléhat na to, co podstatně závisí na aktivitě pouhého člověka? Jen zaslepení a neteční se s něčím takovým mohou spokojit.

Někdo by namítl, že římští katolíci vnímají hřích velmi vážně, protože jsou přesvědčeni, že se od svých hříchů i přes odpuštění musí očistit v očistci. Ale už jen to, že otevírají možnost tomu, že od hříchů může očistit také něco jiného, než dokonalá krev svatého Božího Syna, ukazuje, že ve skutečnosti mají na hřích pohled nízký.

Znovu musíme zopakovat, že ten, kdo skutečně poznal hrůzu hříchu, se nemůže spokojit s ničím jiným, než s Kristem a Jeho dokonalou obětí, a jestli se někdo spokojí s něčím menším, s pouhým rituálem, jenž vykoná kněz při liturgii, pak tu hrůzu plně nepoznal. Kdyby poznal, musel by při mši propadnout naprostému zoufalství nad stavem a vyhlídkami své duše, protože jak něco takového může vysvobodit z takové nepostihnutelné propasti? Jediná naděje je v Hospodinu samém, a ne v tom, co vykoná člověk. „U lidíť jest nemožné, ale ne u Boha; nebo u Boha všecko možné jest“ (Mt. 10:26-27). „Já, já jsem Hospodin, a žádného není kromě mne spasitele“ (Iz. 43:11).

5. Bludy ohledně věčnosti

Jde především o popírání věčného trestu v pekle, které se v poslední době začíná objevovat i mezi lidmi, kteří se hlásí k evangelikalismu. Pán Bůh je přeci příliš milující, příliš milosrdný, než aby nechal lidi věčně trpět v pekle jenom proto, že neuvěřili v Pána Ježíše. To musí být nějak jinak. Buď nepůjdou do pekla vůbec, nebo pro ně bude po nějaké době šance se z pekla dostat, nebo v něm jen shoří, tzn. zcela přestanou existovat. Ale věčné utrpení? To není možné. Přesto o tom Písmo zcela jasně hovoří: „I půjdou tito do trápení věčného, ale spravedliví do života věčného“ (Mt. 25:46). A jestli by kdo tvrdil, že slovo věčný zde v kontextu trápení neznamená ‚nikdy nekončící‘, pak totéž musí tvrdit i o věčném životě.

A proč takový trest? Inu, není snad odpovědí na tuto otázku právě „příliš velmi hříšný hřích“? Ono nepřátelství v mysli své vůči Hospodinu, které ovládá srdce každého přirozeného člověka? Není důvodem, proč tolik lidí i v církvi zápasí s realitou pekla – a ostatně i s jinými Božími soudy, o kterých čteme v Bibli (jako třeba soud nad kananejskými národy, vykonaný skrze izraelský národ) – právě to, že nevnímají nebo nepamatují, jak ohavný je hřích vůči Hospodinu? Jak hroznou věcí je vzpoura člověka vůči svému věčnému Stvořiteli?

Ano, pro člověka v jeho přirozené samospravedlnosti je to těžké vnímat. Naše omezená mysl přirozeně přichází jen s omezeným pohledem na Boží spravedlnost a na své provinění vůči ní. Proto bychom měli Pána prosit, aby nám i více ukázal, jací jsme ve své přirozenosti byli a z čeho nás Pán Ježíš vysvobodil. Považme jen, jaké následky přinesl jediný Adamův pád, jediná neposlušnost jediného přikázání. Všechny války, hladomory, nemoci, zločiny, všechno to zlo v celých dějinách. A co by pak měly spravedlivě přinést takové nespočetné hříchy, které my lidé denně pácháme?

Pokud s tím vším zápasíme, bezpochyby je za tím naše omezené vnímání jádra problému, totiž hrůzy hříchu a velikost zkaženosti naší přirozenosti. Ale je zde ještě druhá stránka věci, a to je velikost Spasitele. Jestliže náš hřích spravedlivě přináší věčné zatracení v pekle, jak veliký musí být Ten, který z pekla vykoupil nespočetný zástup duší, které viděl apoštol Jan ve svých viděních! Je proto dobré přemýšlet nad hrůzou hříchu, protože to ochraňuje před upadnutím v bludy ohledně věčnosti, ale je ještě lepší, vede-li nás to k rozjímání o velikosti, moci a milosrdenství Pána Ježíše, protože On ochraňuje před upadnutím ve věčné zahynutí.

Závěr

Uvedené příklady jistě nejsou jedinými oblastmi, u nichž bludy vyplývají nebo jsou upevňovány nízkým, nedostatečným pohledem na hrůzu hříchu a zkaženost lidské přirozenosti. Je to jen několik hlavních oblastí, nad nimiž můžeme rozjímat, nakolik je náš pohled na ně ovlivněn naším pohledem na hřích. Mimo to bychom mohli hovořit například o tom, jak omezené vnímání lidské zkaženosti a nesmírné závažnosti hříchu paradoxně vede k zákonictví – domnívat se, že si svými skutky můžeme vysloužit Boží přízeň a spásu, může jen ten, kdo si myslí, že jeho situace v hříchu není nakonec tak špatná.

Je rovněž důležité zmínit, že když hovoříme o nízkém pohledu na hřích, nejde nám pouze o oficiální teologické postoje. Někdo může vyznávat, že věří v doktrínu naprosté zkaženosti, ale v praxi bídu svého přirozeného stavu vnímat jen velmi málo, tak, že se to nijak neprojeví v jeho osobním životě, v hledání Hospodina, v usilovnosti modliteb, v ničem. Nicméně na druhou stranu doktrinální postoje bezvýznamné nejsou, protože to, čemu věříme, nutně ovlivní i náš život.

V posledních desetiletích vidíme, jak se i v evangelikálních kruzích objevují snahy prosazovat doktríny zcela cizí, které historicky všichni uznávali coby jasné a zjevné bludy. Lidé jako Robb Bell popírají věčné utrpení v pekle. Kvůli vlivu ekumenického hnutí čím dál víc vyznávajících křesťanů uznává nebo aspoň toleruje falešné sakramentální evangelium papeženství. Mnozí jsou otevřeni možnosti spásy pro lidi, kteří nikdy nevyznali osobní víru v Krista. A mohli bychom pokračovat.

Jeden z důvodů je i upadající vnímání hloubky naší bídy a naprosté beznadějnosti našeho stavu v hříchu – aspoň podle člověka. Kdyby křesťané rozuměli a intenzivně pociťovali to, co apoštol Pavel, když volal „Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?“, nemohli by tolik zápasit s učením zástupů falešných učitelů, vlků v rouše beránčím, kteří se snaží mezi evangelikály zasít semena bludů, které dříve neměli šanci zaset, neboť byly okamžitě rozpoznány a vykořeněny. Měli-li by pavlovský postoj, pak by je blahoslavené zoufalství nad sebou samými muselo vést k tomu, více se upnout ke Spasiteli a plněji spoléhat na Jeho dílo ve všem – primárně u sebe, ale pak by totéž museli v zájmu konzistentnosti aplikovat i vůči druhým, a vyvarovávali by se tolerance a uznávání vedlejších cestiček, obcházejících těsnou bránu a úzkou cestu. Varujme se toho. „Nebo prostranná brána a široká cesta jest, kteráž vede k zahynutí, a mnoho jest těch, kteříž vcházejí skrze ni. Nebo těsná jest brána a úzká cesta, kteráž vede k životu, a málo jest nalézajících ji“ (Mt. 7:13-14).