Google

Perly J. C. Rylea: Lukáš 12,49-53

Datum:Leden 14, 2017
Komentáře
Přidej

Jestliže náležitě vnímáme, kdo a jaký je náš Spasitel a Král Ježíš Kristus, nemůže nás překvapit, že ne všemu, co řekl, budeme hned rozumět. V Kristu „jsou skryti všickni pokladové moudrosti a známosti“ (Kol. 2:3) a „učiněn jest nám moudrost od Boha“ (1. Kor. 1:30). Tato Boží moudrost, jenž v Něm přirozeně přebývala a kterou On sám byl, je přirozenému člověku nepostižitelná, nemůže ji sám dosáhnout. „Zdaliž nevíš, zdaž jsi neslýchal, [že] Bůh věčný Hospodin, kterýž stvořil končiny země, neustává ani zemdlívá, a že vystižena býti nemůže moudrost Jeho? “ (Iz. 40:28) I učedníci sami mnohdy nepochopili, co jim jejich Mistr říkal. „Ale oni nesrozuměli slovu tomu, a bylo před nimi skryto, aby nevyrozuměli jemu. A báli se Ho otázati o tom slovu“ (Lk. 9:45).

Jestliže ani učedníci, kteří s Pánem Ježíšem chodili nepřetržitě po 3 roky a neustále mohli naslouchat Jeho slovům a učit se od Něj, ne vždy porozuměli Spasitelovým výrokům, nemůžeme se divit, jsme-li na tom podobně i my dnes. Slova Pána Ježíše z konce 12. kapitoly Lukáše o křtu, kterým má křtěn býti, a je ssoužen, dokudž se nevykoná, stejně tak jako o rozdělení, které přišel uvést, mohou mnohé křesťany mást, ať už proto, že vůbec nerozumí jejich smyslu, nebo proto, že si je nedovedou dát do souladu s jinými částmi Písma. Pro lepší pochopení takových veršů je proto vhodné konzultovat dobré biblické komentáře, které vykládají text „podle pravidla víry“. Velmi prakticky zaměřený komentář k evangeliím od zbožného biskupa Rylea patří mezi takové.

Ve svém výkladu J. C. Ryle vede k vděčnosti za tu horlivost Spasitele, se kterou konal své spásné dílo, a za Jeho ochotu a dobrovolnost, se kterou za nás podstoupil smrt. Takový postoj nepochybně má pěstovat každé pravé dítě Boží, zrozené ne ze krví, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. Neméně důležitou lekcí, kterou dobrý biskup z uvedených veršů vyvozuje – a je to vývod náležitý – je však i varování před nerealistickým očekáváním všeobecného pokoje a jednoty, než Pán Ježíš přijde podruhé. Takové snahy o vytvoření jednoty mezi všemi, kdo se nazývají křesťany, církev za poslední století velmi ovlivnily, a nikoliv k dobrému. Jeho slova o těch, kteří „jsou připraveni obětovat téměř cokoliv a hodit přes palubu i zdravé učení, pokud by tím zajistili pokoj,“ by se měla téměř tesat do kamene, stejně jako upozornění, že „i zlato může být koupeno příliš draho, a pokoj je k ničemu, byl-li získán na úkor pravdy.“

Je to veliká pravda, plynoucí z celého Božího Slova, že dokud budou na zemi obrácení a neobrácení, žádná pravá jednota nebude: „Ale jakož tehdáž ten podlé těla zplozený protivil se tomu, kterýž byl podlé Ducha, tak i nyní“ (Gal. 4:29). Všichni ekumeničtí křesťané by si tedy měli klást zásadní otázky o povaze znovuzrození. Co to je? Jak se člověk stane znovuzrozeným? Je znovuzrození nadpřirozené dílo Božího Ducha v srdci, které v člověku probouzí víru a vede ho k pokání a ke změně života? Nebo je to něco, co se děje automaticky (ex opere operato) ve křtu, jak tvrdí římskokatolická církev? Nebo je znovuzrození vlastně přirozený morální pokrok člověka, jak by zastávali různí liberálové?

Nezapomeňme, tyto možnosti se navzájem vylučují. Nemohou platit zároveň. Nelze je sloučit, přivést v soulad. Jediné, co s tímto zásadním rozdílem lze v rámci ekumeny mezi katolíky, liberály a evangelikály činit, je ignorovat jej. Jednotu lze vybudovat jen za cenu obětování této pravdy: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti království Božího“ (Jan 3:3). A to je příliš veliká cena. Buďme proto i tímto výkladem biskupa Rylea varováni. (Text v originále je k dispozici např. zde.)

Lukáš 12,49-53

Výroky Pána Ježíše v těchto pěti verších jsou obzvlášť závažné a podnětné. Odhalují pravdy, u kterých by každý opravdový křesťan udělal dobře, kdyby jim věnoval pozornost a rozvažoval je. Vysvětluje věci v církvi a ve světě, které jsou na první pohled těžko pochopitelné.

Za prvé se z těchto veršů učíme, jak naprosto se srdce Kristovo upínalo k dokončení díla, které přišel na tento svět vykonat. Říká: „Křtem mám křtěn býti,“ – křtem utrpení, ran, muk, krve a smrti. Žádná z těch věcí jím však nepohnula. A dodává: „Kterak jsem ssoužen, dokudž se nevykoná!“ Vyhlídka přicházejícího soužení Ho ani na okamžik neodradila. Byl připraven a ochoten všechno snést, aby získal svému lidu věčné vykoupení. Horlivost pro věc, které se ujal, v Něm byla jako hořící oheň. Oslavit svého Otce, otevřít ztracenému světu dveře života, opatřit zřídlo k očištění od všeho hříchu a nečistoty skrze obětování sebe samého, to byly ustavičně nejhlavnější myšlenky v Jeho mysli. Byl stísněn ve svém duchu, dokud toto veliké dílo nedokončil.

Vždy pamatujme, že veškerá utrpení pro nás Kristus podstoupil ochotně, dobrovolně a ze své vlastní svobodné volby. Nepodřídil se jim trpělivě jen proto, že se jim nemohl vyhnout. Nesnášel je bez reptání jen proto, že jim nemohl uniknout. Po třiatřicet let žil skromným životem, protože miloval tak činit. Zemřel bolestnou smrtí s ochotnou a připravenou mysli. Jak v životě, tak ve smrti naplňoval věčné úradky, jimiž měl být Pán Bůh oslaven a hříšníci spaseni. Činil tak celým svým srdcem, jakkoliv veliký zápas to vyžadovalo od Jeho těla a krve. Měl líbost v činění Boží vůle. Byl ssoužen, stísněn, dokud ji nedokonal.

Nepochybujme, že Kristovo srdce v nebi je stejné, jako bylo na zemi. Pociťuje nyní stejně hluboký zájem na spáse hříšníků, jako jej dříve pociťoval na umírání místo nich. Pán Ježíš se nikdy nemění. On včera i dnes tentýž jest, i na věky. Je nezměrně ochoten přijímat, omilostnit, ospravedlnit a vysvobodit lidské duše z pekla. Usilujme si být vědomi této Jeho ochoty a učme se jí bez pochybování věřit a vkládat v ní bez obav svou důvěru. Je zaručenou pravdou, kdyby jí lidé jen věřili, že Kristus je mnohem ochotnější nás spasit, než jsme my ochotni být spaseni.

Nechť je horlivost našeho Pána a Mistra příkladem všemu Jeho lidu. Nechť je rozjímání nad Jeho spalující připraveností za nás zemřít v naší paměti jako žhavé uhlí a vede nás k tomu, žít pro Něj a ne pro sebe. Myšlenka na to by jistě měla probudit naše spící srdce, roznítit a zahřát naše studené city, a vést nás k úzkostlivému vykupování času a činění něčeho pro Jeho chválu. Horlivý Spasitel by měl mít horlivé učedníky.

Dále se z těchto veršů dozvídáme, jak je marné očekávat od kázání evangelia všeobecný pokoj a soulad. Učedníci, jako většina Židů té doby, pravděpodobně očekávali okamžité zjevení Mesiášova království. Mysleli si, že je již na dosah čas, kdy vlk ulehne s beránkem a lidé už nebudou více ubližovat a škodit druhým (Iz 11:9.) Náš Pán viděl, co bylo v jejich srdcích, a usměrnil jejich předčasná očekávání zarážejícím výrokem: „Což se domníváte, že bych přišel pokoj uvésti na zemi? Nikoli, pravím vám, ale rozdělení.

Na první pohled je v tomto výroku něco velmi zarážejícího. Zdá se těžko sladit s tou andělskou písní, která mluvila o „pokoji na zemi“ coby souputníku Kristova evangelia (Lukáš 2:14). Přesto, jakkoliv překvapivě ten výrok zní, fakta potvrzují, že je doslovně pravdivý. Pokoj je jistě produktem evangelia všude tam, kde je mu uvěřeno a kde je přijato. Ale všude tam, kde jsou posluchači evangelia, kteří jsou zatrvzelí, nekající a odhodlaní nechat si své hříchy, se to poselství pokoje stává příčinou rozdělení. Ti, kteří jsou podlé těla, budou nenávidět ty, kteří jsou podle Ducha. Ti, kteří se rozhodli žít pro tento svět, budou vždy zle nakloněni vůči těm, kteří se rozhodli sloužit Kristu. Můžeme nad tímto stavem věcí truchlit, ale nemůžeme mu zabránit. Působení milosti a hříšná přirozenost se nemůže smísit o nic víc než olej a voda. Dokud se lidé neshodnou na základních principech ve věcech víry, nemůže mezi nimi být žádný skutečný upřímný vztah. Dokud jsou někteří obrácení a jiní neobrácení, nemůže být žádný skutečný pokoj.

Varujme se nebiblických očekávání. Očekáváme-li, že uvidíme, jak jsou jednoho srdce a jedné mysli lidé předtím, než se obrátí, budeme neustále zklamáváni. Tisíce dobře mínících lidí dnes ustavičně volá po větší „jednotě“ mezi křesťany. Aby jí dosáhli, jsou připraveni obětovat téměř cokoliv a hodit přes palubu i zdravé učení, pokud by tím zajistili pokoj. Takoví by udělali dobře, kdyby si uvědomili, že i zlato může být koupeno příliš draho, a že pokoj je k ničemu, byl-li získán na úkor pravdy. Bezpochyby zapomněli na Kristova slova: „Nepřišel jsem pokoj uvésti na zemi, ale rozdělení.

Nenechme se nikdy pohnout těmi, kteří obviňují evangelium, že je příčinou sporů a rozdělení na zemi. Takoví lidé jen ukazují svou ignoranci, když tak mluví. Není to evangelium, co je na vině, ale zkažené srdce člověka. Nemůže za to ten Boží slavný lék, ale porušená povaha Adamova pokolení, která podobně jako tvrdohlavé dítě odmítá lék určený k jejímu vyléčení. Dokud někteří muži a ženy nebudou činit pokání a neuvěří, a někteří ano, nutně budou rozdělení. Být tím překvapen je vrcholem pošetilosti. Samotná existence rozdělení je jedním z důkazů Kristovy vševědoucnosti a pravdy křesťanství.

Děkujme Pánu Bohu, že se již blíží doba, kde na zemi žádná rozdělení nebudou, ale kdy všichni budou jedné mysli. Ten čas nastane, až Pán Ježíš, Kníže pokoje, znovu osobně přijde a položí každého nepřítele pod své nohy. Když bude Satan svázán, když budou bezbožní odděleni od spravedlivých a vrženi tam, kam patří, tehdy a ne dříve nastane dokonalý pokoj. Tohoto požehnaného času očekávejme, vyhlížejme jej a modleme za něj. Noc pomíjí. Den je na dosah ruky. Naše rozdělení jsou jen na krátký čas. Náš pokoj bude trvat věčně.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: