Naše tělesná přirozenost je v jádru velmi pohodlná. Člověku je vlastní si věci jak jen může ulehčovat a vyhýbat se námaze, starostem a řešením, najde-li si jen způsob, jak se jimi nezatěžovat. Rádi pečujeme o tělo podle žádostí jeho – proto nás před tím Písmo tak varuje. V ničem více se tato tendence neprojevuje tak, jako u našich duchovních povinností. Na prvním místě se to týká povinnosti činit pokání a věřit evangeliu. Je to povinnost tak těžká, že bez působení Božího Ducha v srdci je zhola nemožná. Ale i když Pán působí, není to bez zápasu a vynakládání úsilí. Sám Pán Ježíš ostatně vyzýval: „Snažujte se vcházeti těsnou branou; neboť (pravím vám), mnozí usilovati budou vjíti, ale nebudou moci“ (Lk. 13:24). Apoštol Pavel vystihuje kráčení za Pánem a vítězné se blížení bráně nebes jako běžecký závod, jako boj a jako box (1. Kor. 9:24-25), a sám o sobě psal: „Úsilně chvátaje, k cíli běžím, k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši“ (Fil. 3:14).

I když je spása cele z Boží milosti, Hospodinu se zalíbilo, abychom s bázní a třesením spasení své konali a snažili se povolání a vyvolení své upevňovati, nebo to činíce, nepadneme nikdy. Dokud budeme na této zemi, musíme podstupovat namáhavý zápas. Tomu se ale lidé přirozeně snaží vyhnout, a tak přichází s cestičkami, které jim mají cestu do nebe usnadnit. Proto v církvi tak bují antinomianismus, laciná milost a v nemenší míře – ritualismus.

Obřízka a spása

Spoléhání se na vykonávání ceremonií není zdaleka doménou římského katolicismu (i když ten toto „umění“ dovedl takřka k dokonalosti), ale provází lidstvo od nepaměti, ba, už od samého počátku. Co jiného byla Kainova oběť, nespojená s vírou? A tak to pokračovalo od marného spoléhání se Izraelitů na pouhou fyzickou přítomnost archy úmluvy (1. Sam. 4:4-5), přes volání se ze strany Židů v době Jeremiášově: „Chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův jest“ (Jer. 7:4) až po snahy získat spásu skrze rituál křtu a požívání chleba a vína při večeři Páně. Konání ceremonií je snadné, k tomu lidé nepotřebují znovuzrození ani Ducha Svatého, a proto k tomu přirozeně tíhnou.

I biblické historie nepříliš znalý křesťan nemůže minout, že problém ritualismu byl spojen i s obřízkou. První církev musela zápasit s falešnými učiteli, kteří z ní učinili podmínku spásy: „Nebudete-li se obřezovati podlé obyčeje Mojžíšova, nebudete moci spaseni býti“ (Sk. 15:1). Těm podlehli i Galatští, kterým musel Pavel vysvětlit, že podíl na zaslíbeních daných Abrahamovi nemají ti, kteří jsou jeho potomky toliko podle těla, ale ti, kteří jsou z víry Jezukristovy, neboť Abraham je „otcem obřízky těch, kteříž ne z obřízky toliko jsou, ale kteříž kráčejí šlepějemi víry otce našeho Abrahama, kteráž byla před obřezáním“ (Řím. 4:12).

Obřízka tedy není rozhodující; neníť ani Žid, ani Řek, tzn. obřezaný Izraelita a neobřezaný pohan, ale všickni jedno jsou v Kristu Ježíši (viz Gal. 3:28). „Obřízka nic není, též neobřízka nic není, ale zachovávání přikázaní Božích“ (1. Kor. 7:19), „poněvadž jeden jest Bůh, kterýž ospravedlňuje obřízku z víry, a neobřízku skrze víru“ (Řím. 3:30). „Nebo v Kristu Ježíši ani obřízka nic neprospívá, ani neobřízka, ale víra skrze lásku dělající“ (Gal. 5:6), „ale nové stvoření“ (Gal. 6:15). A tak „ne ten jest Žid, kterýž jest zjevně; aniž to jest obřezání, kteréž bývá zjevně na těle; ale ten jest Žid, kterýž vnitř jest Židem, obřezání [maje]srdečné v duchu, a ne podlé litery; jehož chvála ne z lidí jest, ale z Boha“ (Řím. 2:28-29).

Zůstává nám však jedna otázka k zodpovězení. Obřízku totiž nevymysleli lidé, ustanovil ji Hospodin sám. Proč tak učinil, když „ani obřízka nic neprospívá, ani neobřízka, ale víra skrze lásku dělající“? Jistě to muselo mít nějaký hluboký duchovní význam. Pán Bůh je Duch, a vše co činí, je v jádru duchovní – což platí i pro obřízku.

Pro zodpovězení této otázky je nejlépe se obrátit k nějakému vskutku duchovnímu muži, a jedním z nejpovolanějších je bezpochyby Matthew Henry, o kterém se Charles Spurgeon vyjádřil, že je „hluboce duchovní, nebeský a přínosný, najde užitečné věci v každém oddíle.“ Čtěme tedy jeho výklad předmětného oddílu ze 17. kapitoly 1. Mojžíšovy s velikou pozorností. Zaznamenejme zejména, jak ve svém komentáři tento Boží muž hledí k těm svrchním, neviditelným věcem, a jak je kristocentrický. Ten, kdo chce lépe porozumět, jak je Pán Ježíš ve středu Písem, těžko najde mezi lidmi lepšího průvodce, než Matthewa Henryho.

Genesis 17:7-14

Zde máme:I. pokračování Boží smlouvy, které naznačují tři věci: –1. Je ustavená; nemá být změněna ani zrušena. Je stálá, je stvrzená a je upevněná tak, jak to jen Boží moc a pravda dokáže.2. Je dědičná; je to smlouva nejen s Abrahamem (pak by zemřela s ním), ale i s jeho semenem po něm, nejen s jeho semenem podle těla, ale podle ducha.3. Je věčná ve svém evangelickém smyslu a významu. Smlouva milosti je věčná. Je od věků ve svých radách a na věky ve svých důsledcích; vnějšně se uděluje svou pečetí na semeni věřících a vnitřně se v každém věku uděluje Duchem, a to Kristovu semeni.

II. Obsah Boží smlouvy: je to smlouva zaslíbení, velikých a drahých zaslíbení. Zde máme dvě, které jsou samy o sobě zcela dostačující: –1. Že Pán Bůh bude jejich Bohem, v. 7-8. Veškeré výsady, radost a naděje plynoucí ze smlouvy jsou shrnuty v tomto. Člověk nepotřebuje nic víc, aby byl šťastný. Co je Pán Bůh sám pro sebe, to bude i pro svůj lid; jejich bude Jeho moudrost, aby je vedla a radila jim; jejich bude Jeho moc, aby je chránila a podpírala; jejich bude Jeho dobrota, aby je zaopatřovala a utěšovala. Cokoliv, co věřící mohou očekávat od Pána Boha, kterému slouží, shledají, že jim v Něm patří. Už to by postačilo, ale není to vše.2. Jejich věčným dědictvím měla být země Kanán, v. 8. Pán Bůh předtím zaslíbil tuto zemi Abrahamovi a semeni jeho, k. 15:18. Ale zde, kde je zaslíbena coby věčné dědictví, na ni jistě musí být pohlíženo jako na typus nebeské blaženosti, která zůstává Božímu lidu, Žd. 4:9. To je ta lepší vlast, na kterou Abraham hleděl, jejíž udělení odpovídalo nesmírnému rozsahu a dosahu slibu, že Hospodin jim bude Bohem; takže kdyby to Pán Bůh takto nepřipravil a neurčil, styděl by nazývat se jejich Bohem, Žd. 11:16. Jako byla jistá země Kanán pro sémě Abrahamovo podle těla, tak je jisté nebe pro jeho duchovní sémě skrze věčnou smlouvu a k věčnému dědictví. Nabídka tohoto věčného života je učiněna skrze Slovo a potvrzena skrze svátosti všem, které jsou pod vnějším vysluhováním smlouvy; a její závdavek je dán všem věřícím, Ef. 1:14. O Kanánu je zde řečeno, že je to země, kde byl Abraham příchozím, tzn. cizincem; a nebeský Kanán je země, které jsme ještě cizí, protože se ještě neukázalo, co budeme.

III. Znamení smlouvy, totiž obřízku, pro kterou je samotná smlouva nazývána smlouvou obřízky, Sk. 7:8. O té smlouvě je zde řečeno, že ji má Abraham a jeho sémě ostříhat, neboť je jakoby stejnopisem té věčné smlouvy, v. 9-10. Je nazvána znamením a pečetí (Řím. 4:11), neboť byla1. pro Abrahama a jeho sémě potvrzením těch slibů plynoucích z té Boží části smlouvy, které je ujišťovalo, že ty sliby vskutku dojdou svého naplnění, že časem svým bude Kanán jejich; a skutečnost, že toto ustanovení pokračovalo i po obdržení Kanánu, naznačuje, že tyto sliby hleděly dál, k jinému Kanánu, který stále musí očekávat. Viz Žd. 4:8.2. Závazek pro Abrahama a jeho sémě k plnění té povinnosti, která byla jejich částí smlouvy; nejen povinnost přijmout smlouvu, souhlasit s ní a mrtvit zkaženost těla (což obřízka znázorňovala bezprostředně a předně), ale obecně ostříhat všechna Boží přikázání, která jim měla být kdykoliv v budoucnosti oznámena a uvedena v známost; neboť člověk, kterýž se obřezuje, jest povinen všecken zákon naplniti, Gal. 5:3. Ti, kdo chtějí, aby jim Pán Bůh byl Bohem, musí přivolit a uložit si, že budou Jemu lidem. Tedy,(1.) obřízka byla krvavé ustanovení; neboť všecko podlé zákona krví očišťováno bývá, Žd. 9:22. Viz Ex. 24:8. Ale když již Kristus prolil svou krev, jsou již všechna krvavá ustanovení zrušena; obřízku tedy (v jistém smyslu) nahrazuje křest.(2.) Byla specificky určena mužům, ač ženy byly do smlouvy zahrnuty též, neboť muž je hlavou ženy. I v našem království se přísaha věrnosti požaduje jen od mužů. Někteří si myslí, že v obřízce se prolévala jen krev mužů, neboť se v ní bral zřetel na Pána Ježíše Krista a Jeho krev.(3.) Měla se v ní odříznout předkožka, neboť hřích se přenáší obecným plozením, a hledělo se v tom k zaslíbenému semeni, jež mělo pocházet z beder Abrahamových. Jelikož se Kristus ještě neobětoval, Pán Bůh chtěl, aby s ním člověk vstoupil v smlouvu tím, že obětoval nějakou část svého těla, a žádnou jinou část nemůže snadněji postrádat. Je to skrytá část těla, protože pravá obřízka je obřízka srdce: Pán Bůh tak dal nepoctivému oudu hojnější poctivost, 1. Kor. 12:23-24.(4.) Toto ustanovení se mělo vykonávat na dětech, když měly osm dní a ne dříve, aby nejprve nabyly nějakou sílu a dokázaly snést tu bolest, a aby mezitím nad nimi přešel aspoň jeden sabat.(5.) Obřezány měly být i děti cizozemců, jejichž byl pán rodiny pravým vlastníkem (v. 12-13), v čemž bylo příznivě hleděno na pohany, kteří měli být časem svým přivedeni do rodiny Abrahamovy, a to skrze víru, viz Gal. 3:14.(6.) Důsledné zachovávání tohoto ustanovení bylo vyžadováno pod velmi přísným trestem, v. 14. Pohrdání obřízkou bylo pohrdáním smlouvou; když rodiče neobřezali své děti, nebezpečí padlo na jejich hlavu, jako v případě Mojžíše, Ex. 4:24-25. A co se týče těch, jenž nebyli obřezáni v dětství a nevešli sami pod toto ustanovení, když vyrostli, Pán Bůh se s nimi jistě vypořádal. Když neodříznou svou předkožku, Pán Bůh je odřízne ze svého lidu. Je nebezpečné zlehčovat Boží ustanovení a žít v jejich zanedbávání.