Google

Požehnaná horlivost Fínese

Datum:Červen 17, 2013
Komentáře
Přidej

V Písmu a zejména ve Starém zákoně se často nacházejí pasáže, se kterými si dnes mnozí křesťané neví rady, jak se s nimi vyrovnat, natož, jak by je dnes, v době plně zjeveného evangelia a v tzv. „době milosti“ (jako by ve Starém zákoně nehrála milost Boží stejně zásadní roli) měli aplikovat. Jeden z takových textů se nachází ve 25. kapitole Numeri, který hovoří, jak se Izraelci opět zvrhli a jak byl odvrácen Boží hněv. „V tom, když pobyl Izrael v Setim, počal lid smilniti s dcerami Moábskými. (…) A aj, jeden z synů Izraelských přišel, a přivedl k bratřím svým ženu Madianku, na odivu Mojžíšovi i všemu množství synů Izraelských; oni pak plakali u dveří stánku úmluvy. To když uzřel Fínes, syn Eleazara, syna Aronova, kněze, vyvstal z prostředku množství toho, a vzal kopí do ruky své.A všed za mužem Izraelským do stanu, probodl je oba dva, muže Izraelského, i ženu tu skrze břicho její; i odvrácena jest rána od synů Izraelských. Zhynulo jich pak od té rány dvadceti čtyři tisíce.“ (Nu 25:1.6-9)

Mnohým křesťanům něco takového přijde šokující. Jak mohl někdo – a navíc kněz – něco takového udělat, vejít do stanu a probodnout ty dva hříšníky? Neměl je snad předtím aspoň vyzvat k pokání a dát jim šanci duchovní záchrany, a ne je rovnou svým činem poslat do pekla? Ještě více zarážející je pro takové však to, že toto jednání Pán Bůh schválil a velmi požehnal. „Tedy mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Fínes, syn Eleazara kněze, syna Aronova, odvrátil prchlivost mou od synů Izraelských, kdyžto horlil horlivostí mou u prostřed nich, tak abych neshladil synů Izraelských v horlivosti své. Protož díš: Aj, já dám jemu smlouvu svou pokoje. I bude míti on i símě jeho po něm smlouvu kněžství věčného, proto že horlil pro Boha svého, a očistil syny Izraelské.“ (Nu 25:10-13)

Jak tomu porozumět, a hlavně, jak toto Boží Slovo aplikovat dnes? Což máme vzít do ruky oštěpy a začít zabíjet hřešící křesťany na potkání? To jistě ne. V tomto přeci jen nalézáme mezi Starým a Novým zákonem – ač je mezi nimi podstatná a principiální jednota – rozdíl. Ve starém vysluhování, aby Hospodin důrazněji a efektivněji vyučoval svůj lid, zalíbilo se Mu manifestovat své soudy jasněji a viditelněji, a to i skrze lidské ruce. Proto měli Izraelci příkaz kamenovat mnohé přestupníky Zákona, aby se všichni vyučili tomu, že za jeho překročení přichází soud, a to zejména soud v pekle; proto zde také bylo v pořádku, že soud Boží vykonal Fínes vlastní rukou. V době Nového zákona, když máme pravdu plně zjevenou, nejsou tyto soudy již osvědčovány skrze ruce lidské, ale vykonává je Hospodin sám, ať už zasáhne hříšníka již zde na zemi rázným smetením, nebo až v pekle věčným trýzněním. Proto již my takové hříchy nemáme sami trestat smrtí, jen je označit a odsoudit jako hříchy, oddělit se od nich a očekávat na soud Boží – nebude-li dotyčný samozřejmě činit pokání – případně na soudy Pánem Bohem zmocněných veřejných úřadů a vládců (Řím. 13:1-5). Zdálo by se tedy, že tento text pro nás nemá již skoro žádný význam, ale opak je pravdou. I dnes nás učí nás důležitým principům, které platí tehdy stejně jako dnes.

1. Je dobré horlit

Pochvala a požehnání od Pána Boha na Fínese přišla, protože horlením horlil. Hospodin sám velmi horlí pro svůj lid: „Takto praví Hospodin zástupů: Horlím pro Jeruzalém a Sion horlením velikým.“ (Zach. 1:14) „Z té příčiny takto praví Panovník Hospodin: Jižť zase přivedu zajaté Jákobovy, a smiluji se nade vším domem Izraelským a horliti budu příčinou jména svatosti své.“ (Ez. 39:25) „I bude horlivou milostí zažžen Hospodin k zemi své, a slituje se nad lidem svým.“ (Jl. 2:18) Slovo horlení se dá přeložit také jako žárlivost. Žárlivost je popuzena skutkem, který ji dráždí. Žárlivého muže donutí, aby rázně vystoupil proti jednání své ženy, které žárlivost vzbuzuje. I Hospodin sám sebe popisuje jako žárlivého Boha: „Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý [nebo: žárlivý], navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí mne.“ (Ex. 20:5) Proto můžeme číst verše jako 1. Kr. 14:21: „Činil také lid Judský to, což zlého jest před Hospodinem, a k zůřivosti ho popudili hříchy svými, kterýmiž hřešili, více nežli otcové jejich všemi věcmi, kteréž činili.“ Žárlivý Bůh nemůže něco takového jen tak přejít.

Podobně horlivost pro Hospodina se vyznačuje tím, že člověka nenechá klidným, setká-li se se vzpourou vůči Hospodinu, vidí-li, že někdo svým bezostyšným hříchem šlape po Boží svatosti, nebo slyší-li, že někdo svévolně a vědomě popírá Boží pravdu. Ten, kdo horlí pro Hospodina, něco takového nemůže vydržet, nemůže nezasáhnout. Když Fínes viděl, jak onen muž a žena svůj hřích staví bezostyšně na odiv před zraky všech starších Izraele, jeho horlivost, později tak požehnaná, mu nedala, že musel vstát a zastavit to. To je pravá horlivost. Takovou horlivost měl i Pán Ježíš, když viděl, jak je Boží dům znesvěcen všelikými kupci, a vzal tedy bič, zpřevracel stoly, rozházel peníze a všechny z chrámu vyhnal. „I rozpomenuli se učedlníci jeho, že psáno jest: Horlivost domu tvého snědla mne.“ (Jan 2:17) Horlivý člověk také nehledí na osobní následky. Výše uvedený verš o horlivosti domu Božího je citát z Žalmu 69., který celý zní takto: „Cizí učiněn jsem bratřím svým, a cizozemec synům matky své, proto že horlivost domu tvého snědla mne, a hanění hanějících tě na mne připadla.“ (Ž. 69:9-10)

Horlivost pro Boží věci horlícího odděluje od ostatních, činí ho cizím i těm nejbližším, kteří ho považují za blázna či fanatika. Proto je však také tak požehnaná, protože ukazuje skutečnou lásku k Pánu Bohu, jehož věci jsou pro takového člověka tak drahé, že pro ně obětuje vše, i pověst i dobré vztahy, jen aby se zastal Jeho slavného a svatého jména. Kéž takto horlíme pro Pána Boha a jeho věci, pro dům Boží, pro Boží církev! Máme zde pro to tedy předloženy minimálně tři dobré důvody: (1.) Hospodin sám takto horlí pro nás, sám se za nás ve své horlivé milosti zasazuje a ve svém horlivém milosrdenství šel tak daleko, že pro nás obětoval svého Syna. Neměl bys proto i ty, drahý křesťane, stejně horlit pro Něj, který takto horlí pro tebe? (2.) Pro Svatého Izraele takto horlil i Pán Ježíš, který je naším dokonalým Vzorem a Vůdcem. K Němu se máme připodobňovat ve všem; což bychom tedy neměli stejně horlit? Neměli bychom stejně vystupovat proti všem apostázím a kompromisům církve, jako činil i On? Jistěže měli. (3.) Takový postoj Pán Bůh velmi chválí a žehná. S Fínesem pro jeho horlivost ustanovil smlouvu pokoje a dal mu veliké požehnání. Chceš, křesťane, být požehnán? Pak horli pro Boží věci, pro Jeho svatost, a proti kompromisu, nestydatému hříchu a apostázi.

2. Jsou situace, kdy je třeba jednat velmi radikálně

Dnes se velmi často vyzývá k všeobecné moudrosti a opatrnosti. Jistě jsou mnohé oblasti, kdy je třeba moudře zaujmout spíše rezervovanější postoj. Nicméně tento text nám ukazuje, že nastávají situace – a nejsou tak výjimečné, jak by se mohlo zdát – kdy opatrnost a bázlivost, byť skrývaná za „moudrost“, přináší zkázu. Představme si, že by Fínes vešel do stanu a začal těm dvěma domlouvat, že to, co dělají, není dobré, a jestli by s tím nechtěli přestat. To by bylo úplně směšné. Ničemu by to samozřejmě nepomohlo, naopak, zkáza skrze ránu Boží by byla mnohem větší a padlo by mnohem více lidí. Jediné, co ji mohlo zastavit, byl radikální čin. Fínes se jej nebál udělat a byl za to nadmíru požehnán.

Je to zásadní, a přitom dnes velmi opomíjený princip – s hříchem, kompromisem a apostází je nutno jednat adekvátně, což často znamená velmi razantně, i za cenu pobouření a pohoršení možná i většiny lidí. Vzpomeňme na hřích Elího, který spočíval v tom, že nezasáhl adekvátně vůči bezbožnosti svých synů. Ti dva převrácenci – z nichž jeden se mimochodem jmenoval také Fínes – smilnili s ženami u stánku a jediné, co jim Elí řekl, bylo: „Proč činíte takové věci? Nebo já slyším zlé slovo o vás ode všeho lidu tohoto. Nikoli, synové moji, neboť není dobrá pověst, kterouž já slyším, že odvracíte lid Hospodinův.“ (1. Sam. 2:23-24). Na takový hrozný hřích s takovými hroznými následky („odvracíte lid Hospodinův“) jim v podstatě jen řekl, že to je moc špatné a neměli by to dělat, místo co by jim nabil holí a vyhnal je, aby nemohli dál znesvěcovat stánek a svádět lid. Proto mu Pán Bůh skrze mládenečka Samuele oznámil soud: „A ukáži jemu, že já soudím dům jeho až na věky pro nepravost, o níž věděl; nebo znaje, že na se zlořečenství uvodí synové jeho, a však nezbránil jim.“ (1. Sam. 3:13) Elí své syny napomenul, ale vzhledem k situaci bylo slovní napomenutí hrozně málo. V Božích očích to bylo, jako by neudělal nic, protože jim v tom nezabránil; proto také na svůj dům přivedl záhubu. Fínes naopak situaci adekvátně zabránil, proto na svůj dům přivedl požehnání.

Když dnes někdo horlí Fínesovou horlivostí pro Boží věci a Jeho svatost, zástup lidí v církvi takového člověka odsuzuje, že je fanatik a že nemá lásku. Naopak opatrnický postoj, tak typický pro Elího, je vyzdvihován právě jako příklad lásky, mírnosti a moudrosti. Opouští se i taková základní Boží ustanovení, jako církevní kázeň, a když někdo neústupně vystupuje proti kompromisu a apostázi, volá se po sáhodlouhé debatě, po snášení se v lásce a „jednotě v rozdílnosti“. Církev již nemá – a co je horší, ani nesnese – muže jako Nehemiáš, který když se dozvěděl, že kněz Eliasib dovolil Tobiášovi uložit si své věci v síních domu Božího, nikoho se neptal, s nikým nediskutoval, jednoduše šel a všechno vyházel (viz Neh. 13. kapitola). Proto je také dnes církev plná světa, plná Tobiášových věcí, protože nikdo nepovstal a nevyházel je.

3. Církev takové nutně potřebuje

Hospodin výslovně řekl, že Fínes „odvrátil prchlivost mou od synů Izraelských“. Jaké štěstí měl Izrael, ona starozákonní církev, že v tu chvíli byl v jejím prostředku takový muž! Jistě by to pro všechny dopadlo mnohem hůř, kdyby Fínes nehorlil svou horlivostí a neodhodlal se ke svému ráznému činu. Čteme, že i tak zahynulo 24.000 lidí. Jaké představuje Fínesův příklad povzbuzení pro ty, kteří by chtěli takto horlit! Ten, jenž horlí pro Hospodina, může své církvi mnoho prospět, i když třeba stojí osamoceně. Hospodin nám zde ukazuje, že horlivosti svých svatých si cení natolik, že je pro ni ochoten milostivě zmírnit následky vzpoury mnohých ostatních. Je až nepochopitelné, že u Něj jeden čin svaté horlivosti  převážil nad čtyřiadvacetitisícinásobným hříchem. Jaké milosrdenství Boží!

Snad Pán Bůh tímto zvláštním způsobem vyvyšuje horlivost, protože je tak vzácná. I v onom nesčetném zástupu Izraele se našel jen jeden jediný, který horlil. Dnes je tomu nejinak. Podobně v se době Eliášově se proti oněm 400 Bálovým prorokům postavil jen Eliáš sám. Kdo ví, jak by to dopadlo s oním mlčícím zástupem, který opatrně – a nečinně – čekal, jak se onen duchovní zápas na Karmelu vyvine (1. Kr. 18:21), kdyby Boží muž nezaujal tak pevně své stanovisko, a kdyby nakonec všechny ctitele Bále nepobil (v. 40). Eliáš vskutku „velice horlil pro Hospodina Boha zástupů.“ (1. Kr. 19:10). Proto také, i když „byl týmž bídám jako i my poddaný, modlitbou modlil se, aby nepršelo, i nepršel déšť na zemi za tři léta a za šest měsíců, a zase modlil se, i vydalo nebe déšť, a země zplodila ovoce své.“ (Jk. 5:17-18) V té době se v Izraeli za déšť jistě modlily zástupy Židů. Pán Bůh však vyslyšel jen horlivého Eliáše. Jen pro jeho horlivou modlitbu se Hospodin nad národem milostivě sklonil, a dal mu svlažující déšť.

Horliví Boží muži a ženy, i když častokrát nebo spíše většinou stojí osamoceně a mají velikou opozici, hýbou církvemi, proto je církve také nutně potřebují. Puritánští kazatelé často zmiňovali příklad Athanasia, který se osamoceně postavil proti zástupu ariánů, a díky jeho horlivosti se nám zachovala doktrína o Trojici. Považme také, jak veliké požehnání přinesl církvi osamocený, ale statečný postoj horlivosti mužů jako John Wycliffe, Mistr Jan Hus nebo Martin Luther, který se postavil před Wormský sněm se slovy: „Mé svědomí je svázáno Božím slovem. Jednat proti němu není ani bezpečné, ani žádoucí; proto nemohu a nechci odvolat. Zde stojím, nemohu jinak; pomáhej mi Bůh.“ Víme, že všechno je milost a dílo Boží, nicméně po lidsku můžeme říci, že kdyby nebylo osamělé horlivosti takových mužů, nejsme zde nyní ani my. Ó, jak církev opět potřebuje Fínese, Eliáše, Athanasia, Wycliffa, Husa, Luthera a jim podobné! Smiluj se nad námi, Pane, nezavrhuj nás a dej nám takové muže, pro slávu jména Tvého! Amen i amen.

Aplikace s ohledem na evangelium a Písmo

Jak máme však tento text Písma aplikovat konkrétně, a zejména, pro co a proti čemu máme konkrétně horlit? Mezi křesťany je přeci tolik rozdílných názorů. To máme tvrdě vystupovat proti každému, kdo s námi ve všem nesouhlasí a oproti všemu, co je v rozporu s naší teologií? To dozajista nikoli. Horlit máme zejména proti kompromisu a apostázi, a pro evangelium a pravdu Písma svatého.

Evangelium je základ všeho, proto je proti každému, kdo by jej popíral a hlásal něco jiného, ohlašováno prokletí (Gal. 1:9) Je proto třeba horlit proti každému, kdo by hlásal, že jsme před Hospodinem ospravedlněni na základě skutků, a ne z pouhé víry (něco jiného je důraz na skutečnost, že ospravedlněný člověk skutky potvrzuje Boží milost v jeho životě, jak na základě Abrahamova příkladu hlásá apoštol Jakub). Je třeba jako kacíře napomínat – a případně následně vyvrhnout (Tt. 3:10) – každého, kdo by popíral vykoupení skrze Kristovu krev, kterou nás Pán Ježíš smířil s Otcem (a leckdo by se asi divil, kolik liberálních a neoortodoxních učenců tuto doktrínu, kterou pohrdavě nazývají „satisfakční teorií“, odmítá). Aniž bychom chtěli upozaďovat důležitost následování Pána Ježíše, musíme stejně razantně odmítnout názor, že jsme ospravedlněni na základě následování Kristova příkladu. To jsou hereze, které přivedou duši do pekla. Jestliže se někdo nachází v církvi, kde takové a jim podobné falešné doktríny bují nebo se tolerují, má před Hospodinem povinnost praštit do stolu a říct, že tohle se nesmí trpět a že jestli se z toho nebude rychle činit všeobecné pokání, odchází.

Stejně důležité je horlivostí horlit proti jakémukoliv popírání pravdy a inspirovanosti Písma, a pro Boží Slovo. Písmo je naším základem, jediným a plně postačitelným zdrojem všeho, co potřebujeme vědět o své spáse, o Pánu Bohu, o Pánu Ježíši a o svatém životě, abychom to mohli patřičně v moci Ducha aplikovat. Jestliže někdo jakýmkoliv způsobem popírá nebo podrývá jeho slovní inspirovanost Božím Duchem a plnou autoritu, bezchybnost a neomylnost ve všech ohledech, pak je apostátník a nelze s ním mít nic společného. Nezáleží pak, jestli tak činí z pozice klasického liberalismu nebo jeho Karlem Barthem modifikované verze, nevhodně nazývané neoortodoxie, když je to vlastně neoliberalismus. Karel Barth v zásadě učil, že Bible není Božím Slovem, ale svědectvím omylných lidí o Bohu, které se stává Božím Slovem, když skrze něj k člověku promluví Duch svatý. Něco takového je třeba naprosto a razantně odmítnout. Když čteme Písmo, můžeme si být vždy jisti, že to, co čteme, je plně Božím Slovem, i když tomu třeba nerozumíme nebo nás to neoslovuje. Proto je také nutné se striktně a důsledně oddělit od všeho, co je tímto bludem byť jen načichlé. Je však třeba si dávat pozor na schopnost těchto lidí svou nevěru v Boží Slovo hezkými slovy zamluvit, sic bychom byli snadno obelstěni.

Ó křesťane, sedíš-li pod kazatelnou člověka, který z Bartha čerpá nebo ho i jen uznává, máš povinnost proti tomu rázně vystoupit a oddělit se od toho (tedy ze sboru veřejně a s patřičným odůvodněním odejít), nebude-li sbor i kazatel činit pokání a nenavrátí-li se plně k pravdě Písma. Podobně jsi-li v denominaci, která tuto teologii byť jen toleruje, nemáš tam co dělat, chceš-li být věrný Pánu. Často zmiňuji oddělení baptistického kazatele C. H. Spurgeona, který opustil svou denominaci proto, že přes jeho varování nebyla ochotna se rázně vypořádat s několika relativně ojedinělými kazateli, kteří začali pokukovat po přijetí liberální vyšší kritiky Bible. To byl vskutku Fínesovský postoj, kterému Hospodin bohatě požehnal. O Spurgeonovi slyšeli i křesťané, kteří mají o křesťanské historii jen to nejzákladnější povědomí. Naopak na jméno nějakého jeho současníka z britské baptistické jednoty by si vzpomněl asi jen velmi sečtělý člověk. Pán Bůh pro onu horlivost zvelebil jeho jméno, jako zvelebil jméno Abrahamovo (Gn. 12:2), a naopak ty, kteří nehorlili a učinili s těmito věcmi kompromis, uvrhl do zapomnění.

Aplikace v dalších oblastech

Toto jsou dvě nejzásadnější oblasti, nejsou však jediné. Zmínili jsme, že Elí vyčítal synům, že odvrací lid Hospodinův. Tento důvod, pro který starý kněz své syny napomenul (i když, jak víme, velmi bídně a naprosto nedostatečně), je dodnes platný. Musíme horlit proti všemu, co odvrací církev od Krista a od Hospodina zástupů, a naopak horlit pro všechno, co církev uvádí v pravou známost Svatého. Nejde jen o odvracení od Pána Boha ve smyslu, že někdo někoho vede, aby Hospodina neuctíval a zcela naň zapomněl. Jde o odvracení od poznání Hospodina i Krista v pravdě, jak se On, Trojjediný Boha, sám zjevuje v Písmu, v Jeho svatém milosrdenství i hněvu. Stejně jde o odvracení od Božích norem svatosti ke světskosti. Elího synové konkrétně odvraceli lid Hospodinův svým hříšným a světským způsobem života, kterým coby špatné příklady před celým Izraelem světskost legitimizovali. Izraelci si mohli snadno říci: Když toto dělá kněz, tak co bych nemohl já? Proto je třeba horlit proti světskosti a pro svatost Božího lidu.

Oblastí, které by bylo třeba zmínit, je mnoho, ale zmíníme jen některé. Jednou z nejaktuálnějších je otázka moderní hudby a tzv. „chval“, které postupně vytlačují staré duchovní písně (jenž nemají přízvisko ‚duchovní‘ náhodou). Většina lidí by dnes argumentovala, že to je věc okrajová, na které nezáleží, a že je v ní tedy na místě se navzájem tolerantně snášet. Zde však nejde jen o otázku oblíbeného stylu, který má zkrátka každý jiný, jak by se zastánci moderní světské hudby v církvi snažili lidem namluvit. Jde zde o biblické principy bohoslužby a o to, zda se necháme ovlivnit světskými protibiblickými filosofiemi. Bohoslužba nebyla za prvé nikdy otázka toho, co si usmyslel sloužící, ale co přikázal Pán Bůh. Hospodin nikdy nepřijímal kainovskou oběť, kdy si obětující obětoval Pánu Bohu podle svých vlastních líbostí a nápadů. Za druhé při bohoslužbě Pán Bůh nikdy netoleroval přebírání světských vzorů, naopak, když si to Izraelci zařídili podle příkladu okolních národů, byli vždy tvrdě trestáni.

Naposledy zde jde o samotné pojetí bohoslužby, jestli bude rozumná (jak žádá Písmo, Řím. 12:2) nebo existencionalistická. Existencialistickou bohoslužbou myslím takové „chválení“, které staví do popředí a na první místo jakýsi extatický zážitek, který je vykládán jako dotek Boží, i když je ve skutečnosti vypůsoben uměle skrze rytmickou hudbu. Existencialistickou ji nazývám proto, že se myšlenkově inspiruje postojem tohoto světa, který se snaží dosáhnout něčeho vyššího, autentičtějšího, „opravdovějšího“, a to právě skrze mimořádné zážitky (do extrému je tato snaha dovedena u uživatelů drog). Mnoho křesťanů se pod vlivem tohoto moderního pojetí, které mimochodem jen kvete u charismatiků, snaží dosáhnout něčeho podobného v křesťanském hávu, a ony „chvály“ jim v tom slouží docela dobře.

Nejde zde tedy jen o to, jestli máme zpívat tu či onu konkrétní píseň, jde zde o konflikt dvou zcela protichůdných pojetí, které se dlouhodobě nemohou snášet a jedno nakonec vytlačí druhé. Jedno zastupuje bohoslužbu biblickou, rozumnou, duchovní, posvěcenou, takovou, která dává do středu Pána Boha takového, jaký je, a snaží se Mu jak to jen jde přizpůsobit. Reprezentují ji ony staré hluboké duchovní písně (byť ne automaticky každá stará píseň je dobrá, jejich přístup a pojetí je principiálně správné). Druhé pojetí staví na filosofii, vycházející z živlů světa, je mělké, extatické, tělesné, světské, staví do středu člověka a jeho prožitek (jakkoli se přitom ohánění chválením Pána Boha) a snaží se svatého Boha přinutit, aby se přizpůsobil lidským líbostem. Proto je třeba moderní „chvály“ odmítnout a odsoudit jako celek, protože jejich koncepce je zcela nebiblická a naprosto deformuje myšlení zainteresovaných lidí, kteří se skrze ně učí o Pánu Bohu smýšlet a přistupovat k Němu dočista antropocentricky.

Všeobecně je třeba horlit proti všemu, co do církve přišlo pod přímou inspirací a vlivem světské filosofie. Apoštol Pavel varuje: „Hleďtež, ať by vás někdo neobloupil moudrostí světa a marným zklamáním, uče podle ustanovení lidských, podle živlů světa, a ne podle Krista.“ (Kol. 2:8) Slovo, které zde kraličtí překládají jako „moudrost světa“, je φιλοσοφία, filosofie. Světská filosofie oblupuje a odvrací křesťana od Krista, proto je třeba razantně odmítnou vše, co z ní vychází, ať už je to současná populární psychologie se svými bláznivými recepty na úspěšné manželství, výchovu dětí, zaměstnání a život celkově, nebo metody moderního managementu, které se tak rozmohly při evangelizacích. Je třeba pevně a Fínesovsky stát proti moderním feministickým přístupům, které se snaží rozbít Boží model rolí a vztahů v rodině i církvi. Podobně nesmíme mít nic společného s postmodernismem a zejména jeho relativistickým přístupem k pravdě, který je mimochodem zcela patrný v dnešní ekumeně. To jen jako stručné a dozajista nikoli vyčerpávající představení dalších aktuálních oblastí, ve kterých je místě horlit. Že mezi ně patří vše spojené s římským katolicismem, není třeba doufám zdůrazňovat.

Nepatřičné zneužití

Již jsem zmínil, že v mnohých oblastech není tento Fínesovský postoj správné aplikovat a je třeba být o poznání zdrženlivější. Jsou to oblasti, ve kterých je zcela legitimní držet se svého poznání Písma, hájit ho a i argumentovat proti pohledům jiným, ale vskutku v jiném duchu, než v duchu Fínesovy horlivosti. V oblastech, které nastíním, je na místě se držet postoje apoštola Pavla, který o věrných křesťanech s odlišnými názory, které nepopírají evangelium, Písmo svaté ani samy o sobě neodvrací od Pána Boha, říkal: „A pakli v čem jinak smyslíte, i toť vám Bůh zjeví.“ (Fil. 3:15) A čeho konkrétně se tedy tento postoj týká?

Na prvním místě je třeba zmínit protestantské denominační distinktivy, například formu správy církve. Je zde kongregační princip, kterého se drží například baptisté, nebo presbyterní (synodní) forma správy, případně episkopální. Neříkám, že to je věc, nad kterou se má mávnout rukou, že je to úplně jedno (třeba episkopátu bych se sám pokud možno vyhnul a silně bych ho nedoporučil, protože v něm příliš mnoho spočívá na jednotlivcích). Je naprosto legitimní hájit „svůj“ princip správy nebo argumentovat proti ostatním formám správy. Každý by si však měl uvědomovat, že i když to jistě není nepodstatná otázka, zdraví a čistota církve na ní nestojí. Žádní forma správy není sama o sobě schopná zabránit odpadnutí, a je mnoho odpadlých kongregačních i presbyterních církví, stejně jako jsou velmi dobré kongregační i presbyterní církve. Já sám se nyní přikláním k presbyternímu zřízení, protože jsem na jeho podporu slyšel víc biblických argumentů než na obhajobu kongregacionalismu, a protože jsem na vlastní oči viděl, jak snadno se kongregační princip zvrhne v demokracii. Je mi však naprosto jasné, že kdyby někdo odešel ze zkompromisované presbyterní církve a přidal se k skutečně zásadovým baptistům, viděl by to pravděpodobně úplně opačně, a je to hodné respektu. Takže ještě jednou – je zcela v pořádku být pevně přesvědčen o svých denominačních distinktivách a hájit je oproti ostatním, ale je třeba si poctivě přiznat, že nejsem méně náchylný vůči kompromisu a aspostázi jen proto, že jsem presbyterián / baptista / metodista apod., a podle toho přistupovat ke svým nezkompromisovaným, Pánu a Písmu věrným bratřím z ostatních denominací.

I když jsem kalvinista, chci zdůraznit, že není na místě důrazně horlit proti arminianismu jako takovému. Ano, jsem přesvědčen, že se arminiáni se svými důrazy a výklady mýlí, a radoval bych se, kdyby všichni spočinuli ve slavných biblických doktrínách milosti, které nás učí, že naše spása je od A po Z dílo Boží, aby byl Hospodin co nejvíce vyvýšen a člověk zbaven veškeré chlouby. Nicméně i zde platí principiálně to samé, co výše. Je v pořádku hájit své přesvědčení z Písma, a hodlám tak z milosti Boží činit. Nicméně odmítám, že by jedině kalvinisté byli Pánu věrnými křesťany (a jsou tací, kteří by to tvrdili). Jsou kalvinistické sbory, kterým by se měl každý vyhnout obloukem, a arminiánské sbory, které je pro jejich čistotu a věrnost radost navštívit. John Wesley byl arminián, ale žádný rozumný kalvinista nebude popírat, že si ho Pán Bůh mocně použil. Stejně tak písně jeho bratra Charlese patří mezi perly každého kancionálu a každý kalvinista je bude s radostí zpívat (ony jsou ostatně svým vyzněním velmi kalvinistické).

Naproti tomu je třeba důrazně vystoupit proti překroucením obojího zejména co se týče evangelizace. Arminiánský důraz na svobodné rozhodnutí člověka přináší nebezpečí a pokušení to neobrácenému hříšníku jaksi „usnadnit“ – podpořit onu lidskou vůli a popotáhnout ho ke Kristu nejen evangeliem, ale i různými triky. Evangelisté tak lákají lidi na zajímavý program, světskou hudbu v křesťanském hávu, všelijaké akce a snaží se z církve udělat pro neobráceného člověka atraktivní místo, kam by rád přicházel, a doufají, že když se mu přitom podsune krátký proslov o Pánu Bohu, že ho to jako celek přitáhne k Pánu Ježíši. Lákají lidi ze světa ke Kristu světem. Proti něčemu takovému naopak potřeba horlit je, protože to ničí církev a je to jako utíkání se o pomoc do Egypta. Musíme si však být vědomi, že jsou mnozí dobří a zásadoví arminiáni, kteří by něco takového razantně odsoudili a neměli s tím nic společného (a na druhou stranu se podobné praktiky nevyhýbají ani kalvinistům). Proto toto není důvod pro horlení proti arminianismu jako takovému. Na druhé straně je zde stejně převrácený hyperkalvinismus, což je přesvědčení, že ti, které Pán Bůh vyvolil, stejně nakonec uvěří, takže není třeba vůbec evangelizovat a zvát ke Kristu. To je bezbožnost, proti které všichni věrní kalvinisté – mimo jiné i zmíněný C. H. Spurgeon – důrazně vystupovali, a to víc, než proti celému arminianismu. V této oblasti je tedy třeba horlit jako Fínes ne proti těmto učením jako takovým, ale proti jejich převráceným aplikacím, což budou jednotně činit všichni věrní a nezkompromisovaní křesťané bez ohledu na to, kam se řadí.

Poslední oblastí, kterou zde zmíním – i když by šlo hovořit i o dalších – je otázka eschatologie. Je zcela nepochybné, že Pán Ježíš přijde na tuto zem znovu a přijde viditelně ve své slávě. Z toho nelze uhnout. Nicméně je třeba přihlédnout k tomu, že celá otázka posledních věcí není vůbec jednoduchá. Tím nechci postmodernisticky tvrdit, že všechny pohledy – premilenialismus, amilenialismus, postmilenialismus – mají vlastně pravdu. Nemají, logicky musí být správný pouze jeden. Je však podle mého na místě v této oblasti uznat svou omezenost, pro kterou nemohu své věrné bratry s odlišným názorem odsoudit, byť bych byl třeba o svém pohledu dosti přesvědčen. Žádná z těchto pozic není dokonalá a každá má svá slabá místa, včetně premilenialismu, který je dnes mezi evangelikály asi nejrozšířenější. Proto není na místě, když jedni horlí jako Fínes proti druhým, i když je legitimní, pokud svůj pohled hájí. Já například považuji dispenazcionalistický premilenialismus (ten, který učí o tajném vytržení před sedmiletým soužením) za jeden velký omyl, který přinese jen hořké zklamání, ale – i když na to chci upozorňovat – uznávám, že se nejedná ani o popření evangelia, ani o popření Písma, ani o něco, co samo o sobě odvádí křesťany od Krista a svatého života, takže proti němu nebudu horlit stejně jako třeba proti barthianismu.

Závěr

Někdo by řekl, že zaobírat se vystupováním proti takovým věcem, které v článku byly popsány, jen odvrací od toho nejpodstatnějšího. Máme přeci na prvním místě žít pro Krista a zvěstovat evangelium, tvrdí takoví. Zní to velmi hezky, nicméně máme také „statečně bojovat o víru, kteráž jest jednou dána svatým.“ (Ju. 1:3) Ten, kdo se horlivě neoddělí od kompromisu a apostáze s tím, že se „zaměřuje na to důležité“, je jako Lot, který se usídlil na rovinách sodomských. Nevyhne se tomu, aby se se svými stany přiblížil až k Sodomě a nakonec se usídlí přímo v ní. Důvod, proč tyto věci zdůrazňujeme, je ten, že právě chceme, aby si církev uchovala evangelium a mohla pro Pána Ježíše Krista efektivně žít. Ten, který spolu s Lotem učiní kompromis, může očekávat v nejlepším případě, že stěží zachrání sám sebe. Stejně jako v případě Lota se však takový nebude moci divit, když z jeho dětí vyrostou přinejlepším světáci a jeho další potomstvo bude už vyloženě bezbožné a bez evangelia, jako byli Moábci i Ammonitští.

Duchovní degenerace bývá rychlá, nechají-li se nerušeně bujet škodlivé vlivy. Naopak Fínes přinesl požehnání i svému potomstvu, jak pravil Hospodin: „Aj, já dám jemu smlouvu svou pokoje. I bude míti on i símě jeho po něm smlouvu kněžství věčného, proto že horlil pro Boha svého.“ (Nu. 25:12-13) Horlivost je potřebí, aby se nám evangelium vůbec zachovalo ve své čistotě a plnosti. Proto buďme horliví jako Fínes. Ó, kéž Hospodin sám sešle oheň shůry na oltář našich studených srdcí, aby vzplála svatou horlivostí. Popatř, Pane Bože náš, na tvář Pomazaného svého, na našeho Prostředníka Pána Ježíše Krista, a učiň to v našich životech Ty sám pro jméno Své, zásluhy Kristovy a v Jeho jménu. Amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.