Google

Příkaz a zákaz souzení

Datum:Prosinec 3, 2014
Komentáře
Přidej

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ (Matouš 7:1)

„Suďte spravedlivým soudem.“ (Jan 7:24)

Slova Pána Ježíše Krista z kázání na hoře o souzení jsou dozajista jedny z nejcitovanějších z celé Bible. Znají je i nevěřící, a vyznávající křesťané je často užívají. Pro některé se jedná dokonce o nejoblíbenější verš, řekli bychom – alespoň dle toho, jak často jej citují oproti jiným veršům Písma. Pro mnohé se stal štítem a pavézou proti takřka jakémukoliv poukázání na cokoliv špatného nebo aspoň nemoudrého. (Autor tohoto článku byl tímto veršem jednou konfrontován, když vyjádřil pochybnost nad perspektivností manželství, které jistí křesťané uzavřeli asi tří týdny poté, co se poznali.)

Hodně míst z Bible se zneužívá, ale asi málokteré v takové míře a tak hojně – což platí nejen pro dnešní dobu, ale pro všechny, poněvadž člověk se ve své podstatě nemění, působí v něm stále stejná zkaženost. Nicméně na druhou stranu nelze popřít, že tato slova Pána Ježíše nelze brát na lehkou váhu; navíc podobná varování či výtky nalezneme i na mnohých jiných místech, ať už u apoštola Pavla či Jakuba. Jak tedy oněm známým slovům Pána Ježíše přesně rozumět a snad ještě předněji, jak je řádně aplikovat, abychom nepřevraceli cest Páně přímých k vlastní záhubě?

Bez souzení se křesťan neobejde

Na prvním místě musíme zdůraznit, že Boží člověk musí soudit, musí rozsuzovat, musí rozlišovat mezi dobrým a zlým, moudrým a nemoudrým, prospěšným a škodlivým, svatým a světským. K tomu mají jasný biblický mandát, a ba, i příkaz: „Nejmilejší, ne každému duchu věřte, ale zkušujte duchů, jsou-li z Boha; nebo mnozí falešní proroci vyšli na svět.“ (1. Jan 4:1) „Pilně se pak varujte falešných proroků, kteříž přicházejí k vám v rouše ovčím, ale vnitř jsou vlci hltaví. Po ovocích jejich poznáte je. Zdaliž sbírají z trní hrozny, aneb z bodláčí fíky? Takť každý strom dobrý ovoce dobré nese, zlý pak strom zlé ovoce nese.“ (Mt. 7:15-17)

Máme-li zkoumat duchů a varovat se falešných proroků, musíme rozsuzovat podle kritérií Písem, a pak té soudit ty, kteří v testu neodpoví. Pán Ježíš proto slova o nesouzení nemohl mínit absolutně, aby vyloučil jakékoliv vynášení soudů. Bylo by zcela absurdní, kdybychom si měli dávat pozor na ovoce všemožných učitelů a proroků a zároveň o nikom nesměli říci, že je falešný prorok (protože to je samozřejmě souzení), ať už bude ovoce jeho života sebezkaženější. Už jen zdravý rozum zapovídá takovou aplikaci.

Nicméně nejsme ponecháni napospas pouhé lidské moudrosti a zemské moudrosti; Boží Slovo samo dává dost konkrétních příkladů souzení. Pán Ježíš sám mnohokrát odsoudil farizeje a zákoníky, a to nejen obecně, ale i konkrétně a do očí. Někdo by však řekl, že na Pána Ježíše se zákaz souzení samozřejmě nevztahuje, protože – na rozdíl od nás – jako svatý a dokonalý Bůh neměl žádné mrvy (či třísky), jež by si musel vyndávat z očí, ale my, kteří v mnohém klesáme všichni, se mu musíme za každou cenu vyhnout.

Považme tedy příklad apoštola Pavla. Pavel, ač zbožný a posvěcený muž, jistě nebyl bezhříšný a dokonalý; sám o sobě vyznával, že je prvním z hříšníků a naříkal nad zkažeností svého těla (1. Tim 1:15, Řím. 7:24). Přesto tento muž razantně odsoudil smilníka v korintské církvi, a to dokonce na dálku, aniž by se předtím s tím člověkem osobně setkal a záležitost s ním probral: „Já zajisté, ač vzdálený tělem, ale přítomný duchem, již jsem to usoudil, jako bych přítomen byl, abyste toho, kterýž to tak spáchal, ve jménu Pána našeho Jezukrista sejdouce se spolu, i s mým duchem, s mocí Pána našeho Jezukrista, vydali takového satanu k zahubení těla, aby duch spasen byl v den Pána Ježíše.“ (1. Kor. 5:3-5 – to samé řecké slovo, které je zde přeložené jako ‚usoudil‘, se nachází i v Mt. 7:1.) A toto apoštol předkládá jako autoritativní apoštolské rozhodnutí, kterým se měla církev řídit, aniž by se o tom debatovalo. Souzení tedy vskutku je aspoň někdy na místě.

To se zejména týká lidí, které Pán povolal do vedoucího úřadu v církvi, ať už kazatele nebo staršího. Jak apoštol instruoval Timotea a Tita, starší má dbát na zdravé učení a čistý život – zejména u sebe, aby byl ve všem příkladem, ale pak také, aby mohl druhé vést a napravovat, jako šafář, kterému je velikým Pastýřem svěřena péče a zodpovědnost za ovce (viz Židům 13:17).

Pravý význam slov Pána Ježíše

Dobrat se smyslu, který měl při těchto slovech z kázání na hoře náš Spasitel na mysli, není nikterak těžké, protože jej ihned vysvětluje. Slova jsou namířena proti těm, kteří kritizují a soudí druhé pro (relativní) maličkosti, zatímco sami dělají buď totéž, nebo i něco horšího. Když má někdo v oku břevno, pak se dost dobře nemůže legitimně snažit pomáhat jiným s pouhou třískou. Aplikace je jednoduchá – vyjmout břevno ze svého oka, a pak teprve takový může prohlédnout, aby pomohl bratru, jenž má v oku pouhou třísku.

Soudit má člověk na prvním místě sám sebe: „Zkusiž tedy sám sebe člověk … ješto kdybychom se sami rozsuzovali, nebyli bychom souzeni.“ (1. Kor. 11:28.31) Přímý kontext se samozřejmě týká rozsuzování sama sebe při přijímání večeře Páně, ale je více než vhodné si tato slova na sebe vztáhnout obecněji. Večeře Páně není jedinou příležitostí, kdy mají křesťané zkoumat a rozsuzovat sami sebe, svůj vztah s Pánem a to, jestli se nevydali na cestu odpornou Hospodinu – i když při slavení této památky je to obzvlášť důležité. Rozvedeme-li poněkud ilustraci Pána Ježíše, o vlastní oči bychom se měli starat více než o oči druhých.

Je přitom dobrým principem na sebe uplatňovat přísnější metr než na jiné. Někteří kazatelé zdůrazňovali, že když na někoho ukazují prstem (ukazováčkem) s tím, že má či nemá dělat to neb ono, zároveň přitom ukazují třemi prsty (prostředníčkem, prsteníčkem a malíčkem) na sebe – tedy že na sebe míří třikrát víc, a třikrát víc to aplikují sami na sebe. Podobně i apoštol Pavel píše Korintským: „Podmaňuji tělo své a v službu podrobuji, abych snad jiným káže, sám nebyl nešlechetný.“ (1. Kor. 9:27) Když kázal a napomínal jiné, uvědomoval si, že o to více se musí vynasnažit umrtvovat své tělo, ve kterém stále přebývá hřích, a držet sám sebe na uzdě, jak to jen jde, aby sám nepadl.

Toto vše však neznamená, že aby kdo mohl vynášet spravedlivý soud (ve smyslu prvních odstavců), musí být bez hříchu; to by znemožňovalo jakékoliv vykonávání biblické kázně. Titus měl přísně trestat, tedy kárat, věřící na Krétě (Tt. 1:10-13 – opět si povšimněme, jak přísně apoštol Pavel dokázal odsoudit). Tento mladý Pavlův spolupracovník dozajista nebyl prost všeho hříchu, jako není v tomto těle nikdo z nás. Přesto měl soudit, a v případě potřeby i odsoudit – kdyby někdo jeho kárání vytrvale ignoroval. Obecné poukázání na lidskou hříšnost (např.: „Proč soudíš toho a toho hříšníka? Cožpak jsi sám bez hříchu?“) tak není argumentem pro odmítnutí veškerého souzení. Na druhou stranu, takový člověk, zejména, je-li povolán do úřadu, by měl vynikat v praktické zbožnosti, jak ukazují i v předmětné pasáži listu Titovi předcházející verše, a neměl by sám ty hříchy činit. Jak píše v komentáři na tento text Charles Spurgeon, „hřích můžeme trestat, kárat, ale ne, pokud se mu oddáváme; můžeme protestovat proti zlu, ale ne, pokud jej svévolně praktikujeme.“

Některá praktická vodítka

V dnešní době všeobecného zmatku a překrucování cest Páně přímých je vhodné nastínit konkrétněji některé oblasti či příklady, kdy se máme podle slov Kristových vskutku vyhnout činění nesprávných soudů, ale také poukázat na výjimky z nich.

Za prvé bychom se měli varovat unáhleným soudům o stavu jednotlivých vyznávajících křesťanů, kteří se hlásí k biblickému evangeliu, co se týče jejich spásy. „Kdož by pak řekl bratru svému: Rácha, povinen bude před radou státi; a kdož by řekl: Blázne, povinen bude pekelný oheň [trpěti].“ (Mt. 5:22 – slova rácha a blázen označují člověka marného, respektive bezbožného, prázdného před Pánem Bohem.) V církvi je dozajista mnoho koukolu, ale Pán Ježíš varoval před jeho přespříliš horlivým vytrháváním, kdy hrozí, že by byla vytržena i pšenice. Někdy je vskutku obtížné rozlišit slabého, ale pořád pravého věřícího od pokrytce – který třeba i podvedl sám sebe mylným přesvědčením, že se vskutku znovuzrodil – protože oba nenesou dostatečně zřejmé ovoce obrácení. Kdybychom mohli pozorovat každodenní život Lota a jeho ženy, možná bychom jen těžko rozlišili jejich duchovní stav, zejména, když oba dokázali vydržet mnohá léta v Sodomě. Lot však byl vpravdě spasen, a jeho žena ne, i když ten rozdíl se ukázal až ve dni soudu. Jidáš zradil Pána Ježíše a Petr Jej zapřel; navenek si v tom byli velmi podobní, ale jeden byl znovuzrozený a činili pokání, a druhý nebyl a zahubil své tělo i duši.

I v nejlepších církvích tak lze nalézt mnohé pasivní křesťany, ve kterých se nijak zvlášť neprojevuje duchovní život, ale to neznamená, že by měli být všichni vyloučeni jako neobrácení. Někteří z takových obrácení jsou, někteří ne, ale člověk, který nevidí do srdce, mnohdy nedokáže přesně rozlišit, kdo je kdo, a tak to nemáme soudit předčasně, „až by přišel Pán, kterýž i osvítí to, což skrytého jest ve tmě, a zjeví rady srdcí“ (1. Kor. 4:4).

Nicméně jsou případy a okolnosti, kdy se neznovuzrozený křesťan (který je křesťanem jen dle jména), projeví tak zjevně, že lid Boží musí jasně a rázně reagovat. Některé skutky a postoje jsou jednoduše s pravou vírou neslučitelné a zjevně prokazují zkaženost srdce. Když se Šimon pokoušel koupit od apoštolů moc udílet Ducha Svatého, jasně tím prokázal, že v jeho srdci stále vládne hřích, lakota a zkaženost, a že ani v nejmenším nepochopil dar Boží milosti, na níž spása stojí, a apoštolové to nenechali být jen tak, ale jasně ho odsoudili a označili za neznovuzrozeného – a podle toho ho volali k pokání (Sk. 8:18-24). O tomto by se dalo mnoho psát; nyní se však spokojme s konstatováním, že ani podobenství o koukoli v pšenici nevylučuje biblickou kázeň a i vyloučení ze sboru toho, kdo přes napomínání a vedení zatvrzele a svévolně setrvává ve svém hříchu.

Za druhé bychom si měli dávat pozor na souzení motivů a bezhlavě obviňovat z hrubého pokrytectví. Do srdce na rozdíl od Pána Ježíše nevidíme. Vlastně to souvisí s prvním bodem, protože pokrytci nemají podílu v království nebeském. Hodně se tím zabývá apoštol Pavel, když hovoří o vzájemném přijímání a respektu mezi bratry silnými ve víře a slabými ve víře. Jeden mohl mít tendenci v nedůležitých věcech – jako byly některé židovské ceremonie, kterých se jistí věřící z židovských řad stále drželi – druhého znevažovat coby zákoníka, který se nedrží podstaty, totiž Krista, a druhý prvního zase soudit jako pokrytce, který nebere vážně úsilí o posvěcenost. Ani jeden však neměl těmto tendencím vyhovovat. To, že někdo dělá či propaguje věci, se kterými bychom nesouhlasili, neznamená nutně, že má špatné a pokrytecké motivy, aspoň ne vědomě.

Některá jednání nebo určité situace však na pokrytectví velmi zjevně poukazují, a pak je na místě na to též upozornit. Pán Ježíš odsoudil pokrytectví zákoníka, který se stavěl proti uzdravování v sobotu, a poukázal na jeho nekonzistenci, že neměl problém s tím, činit dobře dobytku, když se o něj lidé starali i v sobotu, ale oponoval péči a projevení milosrdenství člověku, stvořenému k obrazu Božímu (viz Lk. 13:10-17). Jan Křtitel obviňoval z pokrytectví ty farizeje, kteří přicházeli ke křtu, ale jejich život nenesl sebemenší důkaz pokání a změny života (Mt. 3:7-8). Podobně, jedná-li někdo jako Sanbalat, že se nejprve staví proti Božímu dílu a Božímu lidu, a pak jako by nic otočí a vydává se za přítele, aniž by se veřejně distancoval od svých dřívějších postojů, nemusí se křesťané ostýchat takového odsoudit; jedná se nepochybně o pokrytce. A takových příkladů bychom mohli předložit ještě hodně.

S ohledem na tento bod, zabývající se hodnocením upřímnosti a pokrytectví, však nesmíme pominout, že to, že je někdo subjektivně upřímný a nedá se označit za pokrytce, neznamená, že si jeho postoje nezaslouží odsouzení. Jistě bychom kupříkladu našli nemálo subjektivně upřímných jehovistů; to ale neznamená, že nemůžeme veřejně zavrhnout jejich víru, byť třeba v osobní lítosti nad tím, v co se zapletli a čím byli svedeni. To platí i pro římský katolicismus; v tomto sytému nalezneme jistě subjektivně upřímné římské katolíky, ale co jim to pomůže, přimkli-li se k organizaci, která objektivně postrádá evangelium? Není to proto primárně srdce jednotlivců, proti čemu se ve svém odporu vůči papeženectví stavíme (i když v jednotlivých případech zejména vůdčích postav Říma tomu tak být může), ale ten systém a ta zhoubná doktrína, která je váže. (Obecně platí, že když už jsme nuceni soudit, obecně bychom se měli zaměřovat pokud možno na objektivní a prokazatelné skutečnosti, ať už se to týká veřejně vyhlašovaného zlého a pokřiveného učení, nebo zřejmého zkaženého ovoce u jednotlivců či skupin.)

Za třetí bychom si měli dávat pozor, chystáme-li se soudit někoho, kdo ve svém životě prokázal Pána a Jeho milost. Tento bod je v dnešní době obzvlášť důležitý, i když je zejména v určitých kruzích třeba určité opatrnosti. Na začátek tedy předejděme možnému nepochopení, překroucení a špatné aplikaci. Žádná člověk – mimo Božího Syna, Pána Ježíše – nikdy nebyl neomylný, a tedy nikdo nemůže být nekritizovatelný. Každý může padnout; žádný člověk si nemůže nárokovat, že nesmí být souzen a odsouzen (a nikomu něco takového nemůžeme absolutně přičítat). Když tedy někdo dělá či učí něco zjevně zlého či nesprávného, křesťané se proti tomu musí postavit, ať už se jedná o kohokoliv. Tak se Pavel postavil proti Petrovi, sloupu církve, když se ten nechal strhnout judaizujícími učiteli: „A když byl přišel Petr do Antiochie, zjevně jsem jemu odepřel; hoden zajisté byl trestání. Nebo prve nežli jsou přišli někteří od Jakuba, jídal s pohany, a když přišli, ucházel a odděloval se od nich, boje se těch, kteříž byli z Židovstva. A spolu s ním v tom pokrytství byli i jiní Židé, takže i Barnabáš uveden byl v jejich pokrytství. Ale [já] uzřev, že nesprostně chodí v pravdě evangelium, řekl jsem Petrovi přede všemi: Poněvadž ty jsa Žid, pohansky živ jsi, a ne Židovsky, proč pohany k Židovskému způsobu vedeš?“ (Gal. 2.11-14)

Žádná úcta k člověku nesmí převážit úctu k pravdě. A tak když někdo, byť jinak zbožný člověk, zbloudí z cest Páně a uhne napravo či nalevo, křesťané vůči tomu nemají mlčet, ale postavit se proti tomu. Zejména v charismatických církvích mívají věřící tendenci toto opomíjet (i když netvrdíme, že to je nutně problém všech charismatických sborů, nebo že jinde se něco takového nevyskytuje); vystoupit proti „Pánem pomazanému proroku“ či dokonce „apoštolovi“ s sebou někdy může nést ostrakizaci i vyloučení (ať už sociální nebo formální). Někdy to vezme až závažný skandál, než se sbor rozhodne postavit čelem vůči nedobrým věcem, které jejich vůdci přináší, a menší věci se pod záminkou poslušnosti představených zametají pod koberec. Něco takového je jednoduše zlé, a nedá se omluvit žádnými verši o poslušnosti autorit.

Nicméně opačný problém je neméně častý a závažný. Dnešní dobu charakterizuje velká sebejistota a pýcha a neochota se podřídit téměř komukoliv a čemukoliv – a to i v církvi. A čím větší ignorance, tím větší pýcha. Každý si o sobě myslí, že ví všechno nejlépe sám; i když třeba Písmo ani moc nezná a většinou mu nerozumí, stále si myslí, že se se svými pár vytrženými veršíčky může stavět proti komukoliv. Na to je si třeba dávat veliký, veliký pozor. Vystoupit proti zbožným a posvěceným lidem – a zejména Pánem povolaným služebníkům evangelia – v jejichž životě je patrná moc Boží (nikoliv snad skrze nějaké pochybné zázraky, ale moc zbožnosti ve svatosti a oddělenosti od světa), je vážnou věcí. To byl ostatně hlavní problém farizeů – nebáli se oponovat a soudit Pána Ježíše, který před jejich zraky tak mocně dokazoval Boží moc nejen skrze divy a zázraky, ale též svou (naprosto dokonalou) svatostí, a na tento jejich zlý postoj Pán Ježíš také především mířil.

Ano, ve smyslu předchozích odstavců uznáváme, že i takoví mohou chybovat a odchýlit se, nicméně není to zase tak časté. Většinou ti, kteří soudí zbožné a posvěcené křesťany, kteří Pána ve svém životě dlouhodobě dokazují, činí špatně. Je vysoce pravděpodobné, že když se někdo proti takovým staví a kritizuje je, proviňuje se přesně tím, před čím Pán Ježíš varuje, že vidí třísku v oku svého bratra (jestli by se vůbec jednalo byť jen o třísku), ale již ne břevno v oku svém. A Písmo opozici vůči zbožným mužům, zejména, jsou-li v úřadě, nijak nepodporuje. „Povolni buďte správcům vašim a poslušni buďte [jich].“ (Žd. 13:17) A proto Pavel praví Timoteovi: „Proti staršímu žaloby nepřijímej, leč pode dvěma nebo třmi svědky.“ (1. Tim. 5:19) Činit něco takového je vážnou věcí, a i tehdy, když je pro souzení zbožného a posvěceného staršího či kazatele oprávněný důvod, nemělo by se to činit lehkovážně, ale s rozvahou a mnohou modlitbou, a s o to větší ostražitostí vůči sám sobě.

Závěr

Slova Pána Ježíše Krista o nesouzení patří mezi nejzneužívanější a nejpřekroucenější verše celé Bible. Až příliš mnozí si myslí – protože tak byli vyučeni – že křesťan se tedy nesmí stavět proti hříchu, odpadnutí, falešným učitelům a světskosti v církvi. Někteří by si snad i představovali, že výrok „jakým soudem soudíte, [takovýmž] budete souzeni“ znamená, že pokud budou všem všechno tolerovat, i Pán Bůh nad jejich hříchy přimhouří oči, i když doufejme, že tak daleko jsme se ještě nedostali. Na druhou stranu se však dnes vyznávající křesťané nestydí brát na lehkou váhu své zbožné představené a stavět se proti nim i bez závažných důvodů. Aplikace těchto veršů tak bývá až příliš často naprosto obrácená. Boží Slovo je však vždy vyvážené, a kéž k tomu z milosti Boží i my vždy směřujeme. Zahleďme se tedy do svých srdcí, neboť máme jistě i jako česká církev i jako jednotlivci mnoho co napravovat, a to v obou směrech. Kéž nám v tom pomáhá sám Soudce vší země. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: