Google

Pýcha sem, pýcha tam

Datum:Červenec 11, 2017
Komentáře
Přidej

„Rozhněval se Eliáb velmi na Davida a řekl: Proč jsi sem přišel? A komus nechal kolikasi těch ovec na poušti? Známť já pýchu tvou a zlost srdce tvého“ (1. Samuelova 17:28).

David, ač byl zbožný muž podle Božího srdce, se přesto musel ve svém životě vyrovnat s mnoha falešnými obviněními, počínaje těmi od lidí, kteří vůči němu ponoukali Saule (1. Sam. 24:9), přes služebníky krále Chanuna, syna Náhasova (2. Sam. 10:3), až třeba po Semei, který ho vinil ze zkázy domu Saulova (2. Sam. 16:7-8). V mnoha Žalmech toto ostatně předložil před Hospodina, vylévaje před Ním své srdce: „Ó Bože chvály mé, nečiň se neslyše. Nebo ústa nešlechetného a ústa lstivá proti mně se otevřela, mluvili proti mně jazykem lživým, a slovy jizlivými osočili mne, válčí proti mně beze vší příčiny“ (Žalm 109:1-3).

Ze známé kapitoly o zabití Goliáše vidíme, že takové zkušenosti měl David již v útlém mládí. V ní čteme, jak před izraelskými bojovníky vyjádřil svůj podiv, že nejenže se dobrovolně v zástupech nehlásili o tu čest zabít bezbožníka, který se rouhá Pánu Bohu a Jeho lidu, ale jejich neochota byla taková, že král Saul musel dokonce vypsat velmi štědrou odměnu – něco takového chtěl totiž vyjádřit svou nevěřícnou otázkou: „Co bude dáno muži tomu, kterýž by zabil toho Filistinského a odjal pohanění od Izraele? Nebo kdo jest Filistinský neobřezaný ten, že pohanění uvodí na vojsko Boha živého?“ (1. Sam. 17:26) Tento odvážný postoj ovšem odsuzoval jeho nejstaršího bratra Eliába, který si sám na Goliáše netroufl; proto na Davida zaútočil s obviněním z pýchy.

Žel v dnešní církvi má Eliáb mnohem více následovníků než David. Lidí, kteří by statečně zaujali biblické stanovisko pro Pána, byť třebas odsuzuje, ať už přímo či nepřímo, jiné vyznávající křesťany, je jako šafránu. Za to, když už se vyskytnou, nikdy vedle nich nechybí ti, kteří by je pro jejich postoj obvinili z pýchy. Je to tak všeobecný jev, že můžeme říci, že pokud někdo nebyl jinými křesťany obviněn z pýchy, asi se nikdy nepostavil za Boží věci. (Na druhou stranu z toho ovšem nevyplývá, že když někdo byl obviněn z pýchy, pak určitě proto, že takové stanovisko zaujal; taková obrácená implikace samozřejmě neplatí.) Jak tedy na podobná eliabovská obvinění reagovat a co si o nich myslet?

Jak snadné…

První věc, kterou si musíme uvědomit, je, že odpověď obviněním z pýchy je velmi levná. Oproti jiným obviněním nestojí žádnou „námahu“, aby mohlo uspět. Jestliže někdo obviní druhého z jiných hříchů, lži, modlářství, neposlušnosti Písma, hlásání bludů, musí to nějak doložit. Co dotyčný učinil, kdy to učinil, jaké má důkazy, případně proč je onen čin ten a ten hřích – např. při obvinění ze lži musí doložit, že předmětné tvrzení bylo nepravdivé a že to vzhledem k okolnostem musel obviněný vědět. Taková obvinění nelze házet do pléna jen tak bez přípravy, jinak se snadno prokážeme falešnými žalobci.

Taková bývají i prvotní obvinění, na které se reaguje křikem o pýše. Většinou v sobě zahrnují nějaké doklady toho, co měl ten či onen učinit, spolu s vysvětlením, proč je to hřích a v čem to překračuje normy Písma. Ostatně, pokud tyto věci kdo pomine přidat, strhne na sebe ještě větší lavinu ostré kritiky, než by přišla vůči doloženému obvinění (a že ta bývá dosti prudká i při tom doloženém obvinění). Samozřejmě musíme zdůraznit, že kritika vůči nedoloženému obvinění je oprávněná, protože to je vydání křivého svědectví proti bratru svému. Toho si křesťané, kteří varují před zlem vkrádajícím se do církve, však obvykle bývají vědomi.

Když však někdo přijde s věcným, něčím doloženým obviněním, lze ho také věcně posoudit. Jestli o někom kdo říká, že tím a tím hlásá nebiblické věci, v tom a v tom se oddává světskosti, a v onom překračuje příkazy Písma, každý může sám podle předložených důkazů posoudit sám, zda je to pravda. To jsou objektivní věci. Pýchu však lze objektivně posoudit těžko, neboť do srdce druhým nevidíme. Některé skryté postoje srdce, například pokrytectví, může odhalit nekonzistentnost života, ale rozpoznat pýchu jen z toho, že někdo poukazuje na nějaké zlo, nelze, protože to stejně tak dobře tak může činit ze správných motivů horlivosti pro pravdu Boží a z touhy, aby se lidé zastavili na svých cestách a činili pokání.

Přestože však striktně vzato nelze pýchu prokázat, s obviněním z ní se přichází velmi snadno, protože prakticky v každé situaci je dostatečně hodnověrné. Člověk dokáže být pyšný skoro při všem. V pýše může kázat, modlit se, dávat almužny, starat se o chudé a činit spoustu dalších samo v sobě dobrých věcí (člověk může dokonce se skrytou pýchou dávat najevo svou pokoru); a to platí i pro napomínání a varování před odpadnutím. Ale to vše může činit i ze správných motivů, z lásky k Hospodinu, pravé poslušnosti Jemu a touhy prospět bližním.

Jelikož pýcha je záležitostí srdce, nedá se striktně vzato obvinění z ní vyvrátit ani potvrdit. Buď uvěříte tvrzení dotyčného, že není pyšný, nebo neuvěříte. Považme příklady Božích mužů Písma i Spasitele samého. Jak prokážeme, že v určitých situacích nejednali v pýše? Mohlo být výrazem pýchy, když Josef coby faktický vládce Egypta jednal tvrdě s bratry, aby prozkoušel jejich srdce? Když Jozue vedl Izraelity do boje proti obyvatelům Kanánu? Když Nátan obvinil Davida z hříchu s Betsabé? Když Eliáš svým postojem odsoudil lid pro kulhání na obě strany na Karmelu? Když Jeremiáš 40 let usvědčoval Židy z hříchu, pro který přijde soud? Když Nehemiáš tahal navrátivší se lid za vlasy pro hřích manželství s nevěřícími? Mohl být pyšný Pavel, když káral Korintské nebo napomínal apoštola Petra?

Odpověď musí být – teoreticky ano. Jistě, nevěříme, že skutečně byli pyšní, ale je to proto, že máme důvěru v jejich charakter, a ne s ohledem na vnější okolnosti. Jejich skutky totiž lze překroutit, lze je vyložit tak, že byly produktem pýchy. To ostatně lze i u činů Pána Ježíše. Jak snadno by šlo říct, že projevil pýchu při vyhnání penězoměnců z chrámu! Jistě, to by si žádný křesťan ve skutečnosti netroufl, protože by to bylo rouhání proti Svatému Božímu. Ale kdyby někdo dnes udělal něco byť jen trochu podobného, obvinění z pýchy by se na něj sypala ze všech stran. Vidíme, že všechno lze vyložit jako pýchu, a takové obvinění se těžko vyvrací, ať už by naše srdce bylo sebepokornější. Co na to lze vůbec říci? Snad jen: „Pán zná mé srdce, a ví, že nejednám v pýše.“ Pokud však lidé nebudou chtít věřit našemu charakteru, těžko uvěří našim prohlášením, že v pýše nejednáme.

Chabý protiargument

To je také důvod, proč s obviněním z pýchy lidé dnes tak rádi přicházejí; je to ten „nejlevnější“ protiargument, se kterým se mohou vytasit. Nevyžaduje žádné biblické zkoumání, žádné obtížné přemýšlení nad adresnými protiargumenty, žádnou analýzu, žádné dokazování. Zároveň je to však protiargument, který zrazuje toho, jenž ho užije, neboť ukazuje na jeho slabou pozici a absenci argumentů jiných.

Když totiž na nějaké falešné obvinění – které je však objektivního rázu, tzn. týká se něčeho, co je vyvratitelné – lidé mají co odpovědět, patrně nepoužijí protiargument pýchy. Představme si, že někdo někoho obviní z krádeže. Přirozená reakce obviněného je: „A co jsem ukradl? “ Jestliže žalobce obvinění upřesní, může třeba poukázat, že v dobu, kdy měl údajně spáchat ten skutek, byl někde úplně jinde a činil něco jiného. Jinými slovy – bude se hájit věcně. Pokud však na věcné obvinění někdo bude odpovídat protiobviněním z pýchy, není to vlastně velmi podivná reakce? „Jsi zloděj!“ „No ty jsi ale pyšný, že mi to říkáš! A co tvoje hříchy? Nesuď, abys nebyl souzen!“ Neukazuje takový, že vlastně nemá co odpovědět? Protože pokud existuje odpověď věcná – „to není pravda, a to z těch a těch důvodů“ – proč s ní nepřijít? Nebo proč s ní aspoň nepřijít na prvním místě, a varování před pýchou nepřidat až poté, co bude na obvinění z hříchu odpovězeno věcně?

Stejný princip platí u obvinění ze kázání bludu, z tolerování hříchu nebo třeba z modlářství, klanění se sochám. Když z toho někdo někoho falešně obviní, přirozená reakce je popření, případně dožadování se důkazů: „Kdy jsem měl tolerovat hřích? Čím jsem spáchal modlářství? V čem jsem hlásal bludy?“ Případně může vysvětlovat, proč je to, co činil, biblické, nebo to, co říkal, ve skutečnosti pravda Písma.

Obvinění z pýchy dále vyvrací sama sebe, měla-li by být aplikována důsledně. Často jsou totiž spojena s výzvou, ať se dotyčný stará o své hříchy, vždyť sám přeci není dokonalý. Jestli je však obvinění druhých automaticky výrazem pýchy, protože se člověk zabývá druhými místo sebou, což odpůrce neusvědčuje protiobviněním z pýchy sám sebe? Podle vlastní logiky by se měl zabývat sám sebou, svými hříchy – neboť ani on jistě není bez hříchu – a jelikož to nyní neučinil, ale raději se zabýval hříchem pýchy druhých, sám projevil pýchu. Do důsledku vzato by pak nešlo nikomu říci nic. To je však samozřejmě absurdní. Proto neobstojí ani premisa, že nikdo by neměl poukazovat a varovat před hříchy, kompromisy a duchovním sklouzáváním od pravdy u druhých, neboť je to vždy výraz pýchy.

I z toho znovu vidíme, že na věcné vystoupení se má rovněž odpovídat věcně. To, že lidé raději šermují údajnou pýchou, ukazuje, že věcně odpovědět ani neumí. Ztratili, nebo možná ani nikdy neměli schopnost argumentovat biblicky. Téma, kterým se nyní zabýváme, tedy vztyčuje varovný prst dnešní církvi ve více než jednom směru.

Patřičná reakce

Být obviněn z pýchy pro zaujetí postoje pro Pána a Jeho svatou pravdu není nic příjemného. Jak tedy správně na takový výpad reagovat? Na prvním místě musíme zdůraznit, že není na místě opustit svůj postoj nebo i vůči oponentům jen učinit ústupky. Obvinění z pýchy není argument – je to naopak doklad jeho absence. Jestli změnit názor, pak jen na základě věcné, tématu se přímo dotýkající biblické argumentace.

Stát neochvějně proti takovému útoků není jednoduché. Jsme lidé, máme emoce a něco takového se nás dotýká. Ale to vše můžeme předložit Pánu. David také těžce nesl různá falešná obvinění, a v různých Žalmech o tom hovoří, když vylévá své srdce před Hospodinem: „Nepřátelé moji veseli jsouce, silí se, a rozmnožují se ti, kteříž mne bez příčiny nenávidí, a zlým za dobré mi se odplacujíce, činí mi protivenství, proto že dobrého následuji. Neopouštějž mne, Hospodine Bože můj, nevzdalujž se ode mne“ (Ž. 38:20-22). Stejně tak můžeme činit i my. Pán Bůh ví, co prožíváme a jak na nás takové zápasy doléhají. Proto k Němu s nimi můžeme přicházet:

Cokoli tě rmoutí, tíží,
jho ať tvých či cizích běd,
směle pospěš s každou tíží
na modlitbě k Pánu hned.

Proto tedy můžeme vložit celou věc Jemu do rukou. Nemusíme hájit sebe, jen pravdu, za kterou stojíme. Pokud tak učiníme, Pán sám se postará. Pamatujme na důležitý postoj, který nás učí Spasitel v kázání na hoře: „Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi“ (Mt. 5:5). Co to v praxi znamená, ukazuje třeba Mojžíš, nejtišší ze všech lidí. Když proti němu mluvili jeho sourozenci, sám na svou obhajobu nečinil nic. A Hospodin tento postoj poctil, když vzal věci do svých rukou (Nu. 12). Proto se můžeme vždy odvolávat k Němu: „Pán ví, jak to se mnou je, zda jsem pyšný či nikoliv; a pokud bude chtít, tak mne sám obhájí, tak či onak. Ale pravda, kterou jsem pro Jeho jméno ohlašoval, stojí.“ Určitě však nemáme propadat hněvu a útoky oplácet ve stejném duchu, abychom vždy jednali, jak psal Pavel: „Ne sami sebe mstíce, nejmilejší, ale dejte místo hněvu; nebo psáno jest: Mně pomsta, já odplatím, praví Pán“ (Řím. 12:19).

Při tom všem ovšem nemáme vůči těm, kdo nás takto obviňují, chovat hořkost a zlou vůli. Ani Pán Ježíš nezlořečil těm, jenž Ho křižovali, ale modlil se za ně. Lépe je chovat vůči nim lítost pro to, co na ně může dopadnout, a prosit za ně, aby, dá-li Pán, se zastavili na své cestě a vše důkladně zvážili. Dalším příkladem, na který můžeme pamatovat, je onen velký typus Krista, král David, který, když mu zle a lživě utrhal Semei, řekl k Abizai: „Co vám do toho, synové Sarvie, že zlořečí? Poněvadž Hospodin jemu rozkázal: Zlořeč Davidovi, i kdož by směl říci: Proč tak činíš? (…) Nechte ho, ať zlořečí, nebo jemu rozkázal Hospodin“ (2. Sam. 16:10-11). David vnímal, že za tím vším je dovolení Boží prozřetelnosti, a tak pokorně snášel falešná nařčení.

U falešných obvinění z pýchy bychom měli Boží prozřetelnost vnímat dvojnásobně. Nezapomeňme totiž, že skutečně máme sklon k pýše. Proto Pán taková nařčení ve své svrchovanosti dovoluje. I když jsme třeba nyní jednali, nakolik jen můžeme věřit svému srdci, ze správných pohnutek, neznamená to, že tomu tak bude vždy. S pýchou nepřestaneme zápasit do konce života. Vezměme si tedy k srdci jakožto výstrahu i falešná obvinění z pýchy, a vždy, když k němu dojde, prosme Pána o milost a ochranu, abychom před Ním zůstali pokorní. Hospodin dobře ví, proč dovolil, aby obvinění z pýchy přišlo, a tak se tomu podřiďme. Ne tak, že slevíme ze svého postoje – v tom neustupme ani o píď, stojíme-li na pravdě Písma – ale tím, že se oddáme sebezkoumání a modlitbě, abychom se vyvarovali pýchy srdce, jak to jen jde.

Závěr

V prorockém mesiášském Žalmu 69 čteme o postoji Spasitele, jak mu šlo o Boží věci, a jak pro to snášel mnohá příkoří: „Pro tebe snáším pohanění, [a] stud přikryl tvář mou. Cizí učiněn jsem bratřím svým, a cizozemec synům matky své, proto že horlivost domu tvého snědla mne, a hanění hanějících tě na mne připadla. Když jsem plakal, postem [trápiv] duši svou, bylo mi [to] ku potupě obráceno“ (Ž. 69:8-11). Učedníci si na to ostatně vzpomněli, když Kristus vyhnal penězoměnce z chrámu.

Tento postoj srdce by neměl být učedníkům toho dokonalého Mistra neznámý, vždyť máme odrážet Jeho charakter. Boží věci a zachování jejich neposkvrněnosti by mělo být naší prioritou, horlivost o ně by nás měla stravovat, jako stravovala Jeho horlivost o dům Boží. Pokud tomu tak bude, můžeme počítat s tím, že to mnozí nepochopí – a nejen nevěřící, ale i křesťané, často i nejbližší. Tak, jako byl svatý zármutek, o němž píše prorok v Žalmu, obrácen proti němu ku potupě, i my můžeme čekat, že náš postoj pro Pána bude převrácen v něco jiného, a často to bude právě obvinění z pýchy. Tím bychom neměli být překvapeni ani přespříliš zaraženi, jakkoliv je to nepříjemné. Nicméně to vše máme – nepolevujíce ve svém stání pro Něj – vložit do Jeho rukou a prosit Jej, ať nás působením svého Ducha zachová pokornými. Kéž nám v tom Pán všem pomáhá a je milostiv. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.