Čím více se bude blížit 31. října, tím více bude v církvi – ale i ve světě – skloňována reformace ve všech pádech. Pětisté výročí počátku hnutí, které změnilo západní civilizaci a koneckonců i celý svět, nelze dost dobře ignorovat. Protestantské církve mají samozřejmě zvláštní důvod ohlížet se zpět s vděčností za to, co Pán Bůh v té době učinil, či bychom mohli říci, začal činit. Nebo by aspoň měly, kdyby se od cest svých předků ve víře tak neodvrátily.

Ignorovat výročí přibití 95 tezí Martina Luthera na dveře wittenbergského kostela si však nemůže dovolit ignorovat ani římskokatolická církev. Představuje to pro ni ovšem poněkud prekérní situaci, protože z jejího pohledu je reformace samozřejmě veliká tragédie, rozdělení a opuštění „svaté matky církve“. S tím se papežství musí nějak vypořádat, protože dost dobře v souvislosti s oslavami nemůže neříci něco pozitivního. Zároveň si ale nemůže podřezávat větev pod svou ekumenickou agendou, která má za cíl přivést všechny „zbloudilé“ zpět do svého lůna.

V této situaci Římu nezbývá nic jiného, než zaujmout postoj, který skutečně zaujímá – ocenit u Luthera a dalších snahu reformovat církev a přinést změnu, obnovu, ale zároveň vyjadřovat lítost nad tím, že došlo k rozdělení. Kardinál Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů, proto v tomto smyslu na stránkách deníku Osservatore Romano napsal komentář, v němž uvedl, že „skutečným cílem Martina Luthera nebylo rozdělení církve, nýbrž obrodné hnutí uvnitř katolické církve. (…) Absolutně nechtěl odtržení se od katolické církve a založení církve nové, nýbrž zamýšlel obnovu celého křesťanstva v duchu evangelia“. Vznik samostatné reformované církve byl dán z velké části politickými úmysly (např. přijetí protestanství některými městy). Rozdělení církve je proto nutné chápat jako dočasné selhání původního záměru a nouzové východisko. Skutečný úspěch reformace by nyní představovalo překonání rozdělení a jedna církev, obnovená podle evangelia“ (zdroj). Co si o tom máme myslet? Je toto hodnocení výstižné?

Lutherovy první kroky

Je pravda, že když Luther zveřejňoval své teze, na nějaké oddělení církve vůbec nemyslel a patrně ho vůbec nenapadlo, že by k němu mohlo dojít. Šlo mu o to, postavit se proti zlé praxi dominikánských mnichů v čele s Johannem Tetzelem, kteří prodávali odpustky, aby získali peníze na výstavbu baziliky sv. Petra ve Vatikánu. Ty vedly některé z jeho farníků, že u zpovědi (v té době si Luther ještě nebyl vědom jejího nebiblického charakteru) sice vyznávali své hříchy, ale nejevili sebemenší ochotu je opustit, odvolávše se právě na Tetzelovy pergameny s odpustky. A samozřejmě to bylo okrádání lidí skrze lži.

I proto se rozhodl proti tomu vystoupit. Nevnímal to ovšem jako vystoupení proti římskokatolické církvi ani proti papeži; naopak, domníval se, že církev a papež stojí na jeho straně. V 50. a 51. tezi dokonce píše: „Křesťany je třeba učit, že kdyby papež věděl o vyděračství kazatelů odpustků, radši by připustil, aby se bazilika sv. Petra rozpadla v prach, než aby byla vybudována z kůže, masa a kostí jeho ovcí. Křesťany je třeba učit, že by bylo papežovo přání a povinnost prodat baziliku sv. Petra, aby dal peníze těm, ze kterých je pouliční prodavači odpustků vymámili.“

Když si protestant Lutherovy teze přečte dnes, patrně ho zarazí, jak málo je v nich vidět hlavní důrazy reformace, jak je vnímáme dnes, vyjádřené v 5 solas. Obsahovaly už zárodky principů, které po nějaké době přemohly bludy Říma, ale doposud jen zárodky. Zatím byly zaměřeny spíše prakticky, i když se jednalo o teologické pojednání; soustředily se více na zlé projevy, než na samé jádro problému, totiž, že papeženství jednoduše nestojí na Písmu. A to byl důvod, proč zpočátku Martin Luther skutečně o nějakém oddělení vůbec neuvažoval – protože ještě nechápal, jak hluboko sahá ten zkažený kořen, který chtěl vyvrátit.

Běžný postup reformačních úsilí

Na tom ovšem není nic divného a nemělo by nás to překvapit. Se snahami o reformu, obnovení, navrácení Božího lidu to tak často bývá. Vidíme to i v dřívější historii, u Wycliffa a Husa. Jan Hus se zpočátku ve své kritice zaměřoval na zkažený život kněží a to, že nepasou řádně své ovečky. Proto měl v té době i podporu arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka. Až postupem času se dostával víc k jádru problému, k pochopení bludného učení, na kterém Řím stál a stojí, i když je samozřejmě ještě neprohlédl zdaleka celé. Bylo to až na konci jeho zemské služby, kdy se ve svém spise O církví (De Ecclesia) postavil římské pojetí církve coby hierarchického systému v čele s papežem coby hlavou a kardinály coby údy, a začal učit, že církev je obecenstvím těch, které Pán Bůh vyvolil ke spáse. Až ve svém zajetí (a ne ze své hlavy) rozpoznal, že při večeři Páně má být přijímán nejen chléb, ale i víno. Od kritiky zlého ovoce se až časem dostal ke kritice zlého kořene, byť stále jen částečné.

S Wycliffem, Jitřenkou reformace, to bylo podobné. Když se na základě otřesné zkušenosti s epidemií moru obrátil ke studiu Písma, nepřišel na všechno hned. Ano, vystoupil proti papežské stolici, ale i v jeho kritice byl vývoj. Zpočátku se opět týkala praxe odpustků a papežovy snahy panovat jako světský suverén, která se projevovala ve vybírání nezanedbatelné sumy po anglických poddaných. Jeho argument byl, že papež může vykonávat svou autoritu buď v oblasti světské, nebo duchovní, ale nemůže mít obojí; musí si vybrat. Zpochybnil tedy nadřazenost papeže nad anglickým králem a podpořil světskou suverenitu anglického království; nicméně v té době obecně papežovu autoritu v duchovních věcech uznával. Až později začal proti papežovi vystupovat absolutně, nazývaje ho Antikristem. Rovněž doktrínu transsubstanciace odmítl až později. I Wycliffe se k jádru problému, k porozumění, jak je římské učení bludné, tedy dostával postupně, když se zprvu soustřeďoval více na zjevná zneužití moci, a až po mnohaletém studiu Písma vystoupil proti kardinálním doktrínám papežství.

To, že i upřímní reformátoři nevidí hned plný rozsah duchovních problémů, které chtějí napravit, vidíme ostatně i v Písmu svatém, například v životě krále Joziáše. Ten nastoupil na trůn po dlouhé, bezbožné vládě Manasese, která přes jeho pokání – které přišlo nejspíše až na konci jeho vlády – zanechala Judu v katastrofálním duchovním stavu, a po 2 letech panování Amona, který rovněž činil, což jest zlého před očima Hospodinovýma. Joziáš vnímal, že je na tom jeho lid duchovně bídně a že s tím něco musí udělat. Proto od svých 18 let začal vyčišťovat své království od velikých, zjevných hříchů – zejména uctívání Bálů – a opravovat chrám. To byly vše dobré a chvályhodné snahy, ale při tom všem Joziáš stále plně nevnímal, jak hluboce se Juda odvrátil od Božích cest. To pochopil, až když kněz Helkiáš našel knihu zákona a předčítal mu z ní. Až tehdy Joziáš plně seznal, jak „veliký jest hněv Hospodinův, kterýž jest vylit na nás, proto že neostříhali otcové naši slova Hospodinova, aby činili všecko, což psáno jest v knize této“ (2. Par. 34:21). To porozumění nepřišlo hned na začátku jeho snah – trvalo několik let, než k němu dospěl.

Vývoj Lutherovy pozice

I když Luther skutečně zpočátku nechtěl římskokatolickou církev opustit, nelze tvrdit, že jeho oddělení představuje selhání původního záměru. Naopak, představuje jeho logické vyvrcholení jeho snah, spojené s důkladnějším porozuměním jádra problémů, proti kterým v roce 1517 začal bojovat. Není selháním původního záměru, když lépe pochopíme podstatu věci, kterou se zabýváme, a na základě toho změníme postup. Představme si, že někdo chce opravit nějakou svou věc která přestala fungovat. Zpočátku si ji chce nechat, protože doufá, že ji úspěšně opraví. Pak ji ale otevře, začne se důkladně dívat dovnitř a zjistí, že je naprosto prorezivělá a zničená, tak, že ji již rozumně opravit nejde. Racionálnější je ji vyhodit a koupit novou. Selhal snad ve svém původním záměru? To těžko, jelikož ten záměr byl především mít funkční věc. Oprava byl jenom domnělý způsob, jak toho dosáhnout – a když dotyčný změnil ten způsob, totiž rozhodl se pro koupi nové věci, neboť se ukázalo, že původní záměr je neproveditelný, neznamená to, že jeho záměr selhal. Naopak, spíš by jeho záměr selhal, kdyby trval na provedení beznadějné opravy, protože by to znamenalo, že nebude mít onu věc funkční.

Podobně Lutherův záměr bylo mít živou, poslušnou, oddanou církev stojící na evangeliu. Zpočátku si myslel, že toho dosáhne skrze obnovu římské církve. Ale po nějaké době zjistil, že její obnova není možná pro její antikristovský charakter. V roce 1520 napsal spis Babylonské zajetí církve, ve kterém označil papeže za Antikrista – i když dílo se zabývalo především 7 římskokatolickými svátostmi. Reformovat antikristovskou církev je z podstaty věci nemožné. Oddělení je jedinou možnou reakcí: „I slyšel jsem jiný hlas s nebe, řkoucí: Vyjděte z něho, lide můj, abyste se nepřiúčastňovali hříchům jeho a abyste nepřijali z jeho ran, neboť dosáhli hříchové jeho až k nebi a rozpomenul se Bůh na nepravosti jeho“ (Zj. 18:4-5). Proto Luther také napsal: „Sbohem, nešťastný, beznadějný, rouhačský Říme! Přišel na tě hněv Boží, jak sis zasloužil! Hojili jsme Babylon, ale není zhojen, opusťme jej, aby se stal příbytkem draků, užasnutím a ckáním, a odpovídal svému jménu Bábel, věčné zmatení; nový pantheon bezbožnosti.“

Svůj dřívější postoj ve světle nového poznání Luther zavrhl a varoval před ním: „Nade vše ostatní vyzývám křesťanského čtenáře a prosím jej pro našeho Pána Ježíše Krista, aby četl mé rané knihy velmi obezřetně a s velikou lítostí, vědouce že dříve jsem i já byl mnich, a jeden ze vskutku zběsilých a zuřivých papeženců. Když jsem se postavil proti odpustkům, byl jsem tak plný a opilý, ba, tak ovládnutý papežskou doktrínou, že bych ve své veliké horlivosti byl připraven i vraždit – nebo bych byl aspoň rád viděl a pomohl tomu, aby k těm vraždám došlo – každého, kdo by nebyl poslušen a poddán papeži i byť jen v tom nejmenším. (…) Proto, křesťanský čtenáři, v mých raných knihách shledáš, v kolika bodech jsem se tenkrát pokorně poddával a podvoloval papeži, které od té doby odsuzuji coby nejhroznější rouhání a ohavnost, a o kterých chci, aby byly jako takové navěky drženy a odsouzeny. Amen. Přičti tedy tento můj omyl, nebo, jak to jedovatě nazývají mí protivníci, tuto mou nekonzistentnost, tomu času a mé ignoranci a nezkušenosti. Zpočátku jsem byl naprosto sám a bez spomocníků, a navíc, abych řekl pravdu, jsem byl ve všech těch věcech nezběhlý a příliš neučený, abych mohl hovořit o tak vysokých a závažných věcech.“

Luther tedy sám zjevně pozdější oddělení nepovažoval za selhání svého původního záměru z roku 1517. Naopak, za selhání by považoval, kdyby ve svém tehdejším postoji zůstal, protože by stál v ignoranci pravé podstaty věcí. Vznik samostatné protestantské pozice tedy dozajista nevyplýval toliko z politických záměrů; naopak, jejím hlavním impulzem bylo plné rozpoznání bludů Říma – a to není hodnocení jen naše, ale reformátora samého.

Závěr

Kardinál Koch dává ve svém textu veliký důraz na obnovu církve zevnitř, bez oddělení, coby správný postoj, jenž měl být v té době zaujat. Zní to na první pohled hezky, ale nezapomeňme, že Luther nebyl jediný, kdo se v uvedené době snažil o reformu, obrodu římskokatolické církve, a někteří, jenž stáli na podobných principech jako on, činili tak, jak kardinál Koch tvrdí, že měl po celou dobu činit i náš dobrý německý doktor, totiž zevnitř, bez narušení vnější jednoty církve. Mohli bychom uvést příklad kardinála Contariniho nebo francouzského teologa Jacquese Lefèvra d’Étaplese. Vzhledem k tomu, jak málo známí tito muži jsou, si každý může udělat představu, jak úspěšní ve svých snahách asi byli.

Je třeba ostatně dodat, že kdyby Luther skutečně uspěl s obrodou římského katolicismu zevnitř, znamenalo by to konec toho systému; vedlo by to k zavržení papežské autority, římské tradice coby autority ve věcech víry, uctívání Marie a svatých, mše a transsubstanciace, kněžského úřadu, učení o znovuzrození skrze křest a spoustu dalších věcí. Papeženství by přestalo být papeženstvím. Předpokládáme, že pan kardinál Koch by z něčeho takového nebyl příliš nadšen. Církev, která by byla skutečně obnovená podle evangelia, by v žádném případě nemohla tolerovat římskokatolické bludy, prakticky popírající primát a výlučnost osoby a díla Pána Ježíše Krista, ani její modlářství a vyvyšování lidské tradice a lidských ustanovení. Kdyby skutečně došlo k takové obnově římskokatolické církve, jenž by toto vše naprosto zbořila, velmi bychom se radovali a vzdávali za to Pánu Bohu chválu, čest a dík. Ale dokud se tak nestane, žádný pokoj a jednota s Římem nejsou pro pravý Boží lid možné. Vnímali to reformátoři, a měli bychom to vnímat i my.