Co se týče světa, tzv. LGBT hnutí, které si klade za cíl prosazovat zájmy sodomitů, již prakticky zvítězilo. Tu a tam ještě někteří vyjádří nelibost nad nejpokleslejšími způsoby, jakým se homosexuálové prezentují na svých „pochodech hrdosti“ nebo znepokojení nad důsledky snah, aby se jim umožnila adopce, na děti, které by neměly vyrůstat v normální rodině, ale je jich čím dál méně, a i to se týká spíše zemí bývalého východního bloku (aspoň hovoříme-li o zemích západní civilizace), které jsou z pohledu „progresivního“ západu zaostalé. Samotné homosexuální vztahy jako apriori nemorální již odsoudí vskutku jen málokdo.

Takový duchovní a mravní rozklad je sice velmi smutný, ale na jednu stranu se nelze ničemu divit. „Svět všecken ve zlém leží“ (1. Jan 5:19). Nic jiného jsme nemohli čekat, neboť Písmo jasně říká, že to je důsledek odvrácení se od pravého Boha: „Směnili pravdu Boží za lež, a ctili i sloužili stvoření raději nežli stvořiteli, kterýž jest požehnaný na věky. Amen. Protož je vydal Bůh v žádosti ohavné. Nebo i ženy jejich změnily přirozené sebeužívání v to, kteréž jest proti přirození. A podobně i mužské pohlaví, opustivše přirozené užívání ženy, rozpálili se v žádosti své jedni k druhým, mužské pohlaví s mužským pohlavím mrzkost pášíce, a spravedlivou mzdu, kteráž na jejich blud slušela, sami na sebe uvodíce“ (Řím. 1:25-27)

Mnohem horší a tragičtější však je, že to stejné již vidíme i v církvi, která má být sloup a utvrzení pravdy – a to nemluvíme jen o liberálních protestantských denominacích hlavního proudu, ale i o těch, které by se hlásily k evangelikalismu. Obhájci sodomie, kteří tvrdí, že se nejedná o zvrácený hřích, který je v absolutním rozporu s Božím Slovem, raší jako houby po dešti. Tyto falešné učitele musí ti, jenž chtějí věrně stát pro Pána, konfrontovat, aby nesváděli Boží lid a nemohli uvádět sekty zatraceni. Proto apoštol Pavel vyzýval Timotea, aby „přikázal některým jiného učení neučiti“ (1. Tim. 1:3), a varoval Tita, že některým „musejí ústa zacpána býti“ (Tt. 1:11). Ano, těmto lidem nelze fyzicky zabránit, aby své bludy šířili, ale můžeme je vyvracet a poukazovat na pravdu Boží v Písmu svatém – a nejen můžeme, ale musíme.

Nyní se tedy zaměříme na některé argumenty – nejprve obecného rázu – s nimiž apologeti sodomie přicházejí, a poukážeme si, proč jsou naprosto mylné a nepřijatelné.

Odmítavé biblické verše míří na lidi oddávající se nezřízené homosexuální žádosti, ale nedají se vztáhnout na věrný, láskyplný manželský homosexuální svazek.

Odpověď na tento argument se skládá ze tří protiargumentů. Vyvrací ho jednak mlčení Písma, jednak odsouzení Písma, jednak pozitivní učení Písma.

Za prvé, Bible se o ničem takovém jako o homosexuálním manželství nezmiňuje, ač toho jinak o manželství obsahuje mnoho. Obhajování Bibli neznámé formy manželství je přidávání s k Písmu, před kterým ono samo velmi varuje. Jak praví Westminsterské vyznání víry: „Celá rada Boží týkající se všeho nezbytného pro Jeho slávu a pro spásu, víru a život člověka, je buď výslovně stanovena v Písmu, nebo z něj může být vyvozena dobrými a nezbytnými vývody; k čemuž nelze nikdy nic přidat, ať už skrze nová zjevení Ducha, nebo lidské tradice.“ Boží Slovo to osvědčuje: „Nepřidáte [nic] k slovu, kteréž já přikazuji vám, aniž [co] ujmete od něho, abyste [tak] přikázaní Hospodina Boha svého, kteréž já přikazuji vám, zachovali“ (Dt. 4:2) „Všeliká výmluvnost Boží přečištěná [jest]; onť jest štít doufajících v Něho. Nepřidávej k slovům Jeho, aby tě nekáral, a byl bys ve lži postižen“ (Př. 30:5-6).

Za druhé, Písmo nejenže nezná homosexuální manželství, ale nadto označuje sodomii za ohavnost v Božích očích, viz Leviticus 18:22. Vztahy, které jsou před svatým Hospodinem ohavné, nelze učinit přijatelnými jenom tím, že na to dáme nálepku manželství, zejména, činíme-li tak, aniž by nás k tomu Boží Slovo sebeméně opravňovalo.

A za třetí, Písmo jasně ukazuje, že manželství je vztah muže a ženy, a že jedině takový manželský vztah může být ke slávě Boží. „Což jste nečtli, že ten, kterýž stvořil s počátku, muže a ženu učinil je? A řekl: Protož opustí člověk otce i matku, a připojí se k manželce své, i budou dva jedno tělo“ (Mt. 19:4-5) „Ženy mužům svým poddány buďte, jako Pánu. Nebo muž jest hlava ženy, jako i Kristus hlava církve, a onť jest spasitel těla. A protož jakož církev poddána jest Kristu, tak i ženy mužům svým ve všem. Muži milujte ženy své, jako i Kristus miloval církev, a vydal sebe samého za ni. (…) Žádný zajisté nikdy těla svého neměl v nenávisti, ale krmí a chová je, jakožto i Pán církev. Neboť jsme oudové těla jeho, z masa jeho, a z kostí jeho. A protoť opustí člověk otce svého i matku, a připojí se k manželce své, i budouť ti dva jedno tělo. Tajemství toto veliké jest, ale já pravím o Kristu a o církvi“ (Ef. 5:22-26.29-32).

Manželský vztah mezi mužem a ženou v sobě zahrnuje veliké tajemství, neboť jedinečně a neopakovatelně ukazuje na vztah Krista a církve. Muž je v něm zvláštním obrazem Pána Ježíše a žena zvláštním obrazem církve. Tomu odpovídá i jejich vzájemné postavení, kdy se žena má muži podřizovat. To nijak nesouvisí s jejich temperamentem ani přáními, je to dáno pouze jejich rolí nerozlučně spojenou s jejich pohlavím. I sebesubmisivnější manžel musí být hlavou i té sebedominantnější manželky, jestli oba chtějí, aby jejich vztah odrážel svůj duchovní, nebeský vzor. Kristus je hlavou církve jednoduše proto, že je Kristus, a bylo by naprosto nepřijatelné, aby byl v jejich vztahu čímkoliv jiným; stejně tak církev je podřízena Kristu, protože prostě nemůže zaujímat jiné postavení vůči Bohu zjevenému v těle, který sám sebe za ni obětoval, aby ji vykoupil. A proto ani manžel s manželkou nemohou své vzájemné role měnit – ne snad, že by mezi nimi byl takový rozdíl, jako mezi Spasitelem a církví, ale proto, že je reprezentují.

„Homosexuální manželství“ vztah Krista a církve reprezentovat nemůže, i kdybychom pominuli předchozí dva argumenty, jakože je pominout nelze. I kdyby ti dva chtěli ve svém vztahu ukazovat na postavení autority a podřízenosti mezi Kristem a církví, nemohou, protože nikdy nemohou vystihnout jeho podstatu. Oni se mohou domluvit, že jeden bude hlava a druhý podřízený, nebo to mohou určit podle svých povah, ale tím pořád nevystihnou ono tajemství, o němž mluví Pavel. Povahu vztahu Krista a církve neurčuje ani dohoda mezi nimi, ani temperament, ale přirozenost jejich bytí. To reflektuje biblické manželství, kde vztahy autority a podřízenosti určuje mužská a ženská přirozenost manžele a manželky – na rozdíl o svazku sodomitů. A když to spojíme s tím, co jsme uvedli v předchozích odstavcích, dohromady to myšlenku „homosexuálního manželství“, na které se nemají vztahovat odsuzující verše Písma a které je naopak s Písmem v souladu, zcela vyvrací.

Pán Ježíš se tímto tématem nezabýval, tak proč my?

Argument z mlčení v tomto případě dokazuje jen velmi málo. Za prvé musíme pamatovat, že i když nemáme záznam o tom, že by se Spasitel vyjádřil k sodomii, víme, že velmi vystupoval proti smilstvu, totiž každému mimomanželskému sexuálnímu vztahu: „Z srdce zajisté vycházejí zlá myšlení, vraždy, cizoložstva, smilstva, krádeže, křivá svědectví, rouhání. Tyť jsou věci poškvrňující člověka“ (Mt. 15:19-20) Vedle toho jasně osvědčil, že manželství je v Božích očích jen mezi mužem a ženou: „Což jste nečtli, že ten, kterýž stvořil s počátku, muže a ženu učinil je? A řekl: Protož opustí člověk otce i matku, a připojí se k manželce své, i budou dva jedno tělo. A tak již nejsou dva, ale jedno tělo“ (Mt. 19:4-6). Z toho vyplývá, že i dle samotného učení Kristova jsou homosexuální svazky vyloučené.

Pokud jde o samotný argument z mlčení, jeho význam musíme posuzovat podle kontextu, ve kterém se děje. Kupříkladu dnes asi málokterý kazatel káže svým posluchačům proti vraždám – a nyní nemáme na mysli specifické případy vražd, o kterých dnešní společnost často popírá, že jsou vraždami, jako potraty, eutanázie apod., ani hříchy srdce, které Písmo dává na roveň vraždám, jako nespravedlivý hněv nebo nenávist, ale to, co si pod pojmem vražda přirozeně představíme, tzn. případ, kdy někdo někoho úmyslně zastřelí, ubodá, uškrtí atd.

„Bratři a sestry, vražda je hřích, nesmíte nikoho zastřelit, uškrtit, otrávit, nebo ho jinak zabít, to je velmi zlé!“ To vskutku slýcháme ve svých sborech málokdy. Znamená to, že dnešní kazatelé nepovažují vraždu za hřích, nebo že ji berou na lehkou váhu? Při všem úpadku dnešní církve takový závěr učinit nemůžeme. Spíše z toho musíme vyvodit, že o tom nemluví, protože to není třeba: všichni, křesťané i nekřesťané, chápou a souhlasí, že vražda je zlá, a sbory až na nepatrné výjimky nemusí řešit případy, kdy nějaký jejich člen někoho úmyslně zabil. Každý musí respektovat, že se kazatelé věnují jiným věcem, než aby horovali proti něčemu, co každý ve společnosti uznává jako zlo a co prakticky nikdo v církvi nepáchá. Měli by raději vykupovat čas a zabývat se naléhavějšími otázkami, kterých je i tak víc než dost.

Kontext mlčení Pána Ježíše vůči sodomii je podobný. Židovská společnost měla od Mojžíše již 1500 let zákon, podle kterého se taková praxe měla trestat smrtí. Odmítavý pohled na sodomii se musel předávat v rodině Abrahamově ovšem ještě dávno předtím na základě zkušenosti s Božím soudem nad Sodomou. To vše se v židovské společnosti 1. století hluboce obtisklo. Všichni věděli, že sodomie je proti Božímu zákonu a co za ni hrozí. Nikdo to mezi nimi nezpochybňoval, a z ničeho nemůžeme usuzovat, že by se jednalo o rozšířenou praxi. Kristus tedy neměl důvod o tom zvlášť hovořit, stejně jako dnešní kazatelé nemají příliš důvodů kázat proti vraždám. Naopak se musel velmi soustředit, aby vyvrátil všemožné bludy, které mezi Židy v důsledku působení zákoníků, farizeů a saducejů panovaly. Musel se zkrátka zabývat naléhavějšími věcmi.

Naproti tomu Pavel, apoštol pohanů, tuto zvrácenost jasně adresoval, protože v řecko-římském světě, kde působil, byla sodomie velmi rozšířená. A apoštol dával jasně najevo, že co píše, píše z autority Kristovy – na úvod svých epištol vždy uváděl, že je apoštolem, vyslancem Boha Otce a Pána Ježíše Krista. Co psal, psal v Jeho jménu, a má to stejnou váhu, jako Kristova přímá slova. Argument o Spasitelově mlčení je tak vadný ze všech možných úhlů pohledu.

Bible homosexuální orientaci v moderním smyslu nezná, natožpak oddanou lásku osob stejného pohlaví, a proto se k ní nevyjadřuje. Nelze tedy na základě některých jejích veršů homosexualitu odsuzovat.

Za prvé tento argument zcela ignoruje dokonale moudrou Boží inspiraci Písem. Bible sice vznikla v době, v níž vznikla, a nějak to musíme při jejím výkladu reflektovat, ale to neznamená, že je dílem své doby – přičemž si musíme uvědomit, že na tomto nevyjádřeném předpokladu celá teze stojí. Písmo má svůj původ u Ducha Svatého, který přesně věděl a určil, co v něm být má a co nemá. To, že o údajném možném a přijatelném homosexuálním svazku nic neříká, je velmi významné. Když o tom Písmo nehovoří, jak si můžeme dovolit jej schvalovat? Což Duch nevěděl, že se tato otázka bude v naší době debatovat? Proč tedy nechal do Bible zapsat jen slova odsuzující sodomii, a nikoliv slova vyjadřující přijetí milujícího homosexuálního svazku? Když zároveň jasně osvědčil, abychom ke slovům Bible nic nepřidávali?

Někdo řekne, že to je stejně mylný argument z mlčení, jako výše u Pána Ježíše Krista. Jenže mlčení Pána Ježíše není tak podstatné, pokud o tom tématu píší jiné části Bible. Hospodin nikdy nezamýšlel, že inspirována jsou jen slova Mesiáše a žádná jiná. Stejně, jako je jedno, jestli o něčem píše třeba Matouš a ne Marek, tak nerozhoduje ani, jestli o tom či onom píšou jen epištoly a ne evangelia. (Můžeme i říci, že Pán Ježíš o tomto tématu nemluvil, protože ve své vševědoucnosti věděl, že o něm bude psát pod puzením Ducha Pavel a Juda.) Ale jestli se o přijatelnosti homosexuálního svazku aspoň v jistých kontextech nepíše v Bibli nikde, zatímco se sodomie všeobecně zavrhuje, významné to rozhodně je, zejména s ohledem na učení o insipiraci Písem Duchem Svatým. Byl to přímý záměr Ducha Božího, aby v Písmu nebylo nic o možnosti „homosexuáního manželství“ (ani tacitně), a naopak aby v něm byla homosexuální praxe nejpřísněji odsouzena. Co z toho vyplývá, je nasnadě.

Nicméně tento argument můžeme vyvrátit i z mnohem „přízemnějšího“ hlediska. Antický svět totiž pojetí homosexuality blízké tomu modernímu znal. Tudíž o tomto konceptu museli mít novozákonní pisatelé povědomí – ale na jejich postoji to nic nezměnilo. Jak píše doktor Robert A. J. Gagnon: V protikladu s klamnými tvrzeními, že lidé řecko-římského světa neměli žádný pojem o oddaných homosexuálních svazcích, existuje mnoho důkazů o koncepci a existenci milujících homosexuálních vztahů, včetně polooficiálních „manželství“ mezi dvěma muži nebo mezi dvěma ženami. Navíc známe některé řecko-římské moralisty, kteří existenci milujících homosexuálních vztahů uznávali, byť i tyto odmítali jako nepřirozené.

V Platónově Sympoziu (ca. 380 př. n. l.) komik Aristofanes říká v poznámce vůči vztahům mezi dvěma muži: „[Ti dva muži] spolu jdou životem… toužíce se spojit a být sloučeni v jedinou bytost… a stát se ze dvou jednou osobou“ (192E). Jeho poznámky se staví proti pozitivnímu pohledu na homoeroticismus, vyjádřený na banketu Faidrem a Pausaniem.

Ani Faidros (na banketu milovník Eryximacha) ani Pausanias, který byl milovníkem tragického básníka a hostitele Agathóna (vztah, který začal, když bylo Agathonovi, nyní jedenatřicetiletému, 18 let), neobhajují sexuální požitkářství. Naopak, zdůrazňují přitažlivost duše či mysle více nežli těla a to, jak vztah podněcuje mravní výjimečnost. Pausanias zvláště zdůrazňuje, že „láska není sama v sobě dobrá či zlá,“ ale je v pořádku, když je „činěna správně“ a „ze správných důvodů;“ a že milovníci, kteří milují pravě, „jsou ochotni milovat s očekáváním, že budou s tím druhým do konce života a že jej spolu budou sdílet… jako by byli spojeni v jedinou bytost s duší milovaného“ (181D, 183E). 

Je tedy zřejmé, že Aristofanés vyjadřuje Pausaniův pohled na sebe sama, když ten první tvrdí, že muži, kteří milují muže, „nejsou nakloněni přírodou (fýsei) k manželství ani plození dětí, jsou k tomu však nuceni zákonem nebo zvykem (nomos)“, což znamená, že muži ve svazku „spolu žijí své životy coby svobodní“ (192A-B).

V Plútarchově Dialogu o lásce (konec 1. až počátek 2. století našeho letopočtu) Protogénes tvrdí, že láska mezi člověkem a mužem je nadřazená, ne proto, že je požitkářštější, ale proto, že místo toho, aby „měla za cíl sklízení plodů potěšení (hēdonēn), přichází prostřednictvím přátelství až ke konci a cíli ctnosti“ (750D; 4).

(…) Klement z Alexandrie zmiňuje „ženy… které proti přírodě… se žení se ženami“ (Paidagōgos 3.3.21.3). Je zřejmé, že manželství znamená závazek; závazek však nemění nepřirozenou a hříšnou povahu toho vztahu.

Zejména apoštol Pavel s tím vším musel být obeznámen; ostatně víme, že o řeckých filosofech měl dobrý přehled (viz Sk. 17:28). Přesto nikde ani v nejmenším nenaznačuje, že to, co píše o sodomii, by se nemělo vztahovat na trvalé oddané homosexuální svazky. K tomu Robert Gagnon dále uvádí: Pavel vycházel z židovských Písem a židovského prostředí, které stálo jednoznačně proti homosexuální praxi, dokonce i té v manželském svazku. Například židovský historik z prvního století Josefus sdělil tuto zřejmou skutečnost svým římským čtenářům takto: „Zákon [Mojžíšův] uznává pouze pohlavní styk, který je podle přirozenosti, to jest se ženou, … ale oškliví si styk mužů s muži“ (Proti Apionovi 2.199). Několik rabínských textů zakazuje manželství mezi dvěma muži (Sifra na Leviticus 18:3, Genesis Rabbah 26.6, Leviticus Rabbah 23.9, b. Hullin 92b.), přičemž jeden při odkazu na egyptské praktiky dokonce zakazuje manželství mezi dvěma ženami (Sifra na Leviticus 18:3).

Je proto sotva překvapující, že dokonce i homosexuální učenec Louis Crompton tento bod uznává ve svém rozsáhlém díle Homosexualita a civilizace: „Jakkoliv dobře myšlená [interpretace, že] Pavlova slova nebyla zaměřena na ‚bona fide‘ homosexuály ve vzájemně věrných a oddaných vztazích… se zdá nucená a nehistorická. Pavel ani jiný židovský spisovatel tohoto období nikde ani v nejmenším nenaznačuje, že by za nějakých okolností vztahy stejného pohlaví přijal. Představa, že homosexuálové se mohou vykoupit vzájemnou oddaností, by byla Pavlovi nebo kterémukoli jinému Židu či ranému křesťanu zcela cizí.“

Za zmínku stojí také zjevná nesprávnost tvrzení, že starobylý svět neznal nic, co by se podobalo tomu, jak chápou lidé homosexuální orientaci nebo vrozené vlivy na alespoň nějaký homosexuální vývoj v dnešní době. Jak poznamenává klasik Thomas K. Hubbard: „Homosexualita v této éře [tj. raného císařského období Říma] přestávala být pouze jinou praktikou osobního potěšení a začala být považována za základní a ústřední kategorii osobní identity, výlučná a a protikladná k orientaci heterosexuální.“

Tímto nedoporučujeme Roberta Gagnona jako spolehlivý zdroj ve věcech teologie (ostatně svá doktorandská studia absolvoval na nyní již velmi liberálním Princetonském teologickém semináři), ale tento jeho text, který shrnuje podstatná fakta, je pravdivý.

Bible se tématu homosexuality dotýká v pouhých šesti verších. To je příliš málo na to, aby to ospravedlnilo pozornost, kterou jí církev dnes věnuje.

Předně nelze akceptovat předpoklad, že důležitost nějakého tématu automaticky určuje to, kolikrát se o něm Písmo zmíní. To by vedlo k absurdním závěrům, že církev nemusí věnovat pozornost hříchům jako je krvesmilstvo, páchání zvráceností se zvířaty nebo zneužívání dětí, protože o prvním se v Bibli hovoří zhruba stejně často jako o sodomii, o druhém jen ve dvou verších v Mojžíšově zákoně a o třetím vůbec.

Dále nelze opomenout, že Sodoma a Gomora, kterou pro tento hřích Hospodin zcela podvrátil, se staly zosobněním těch nejhorších hříšníků a příslovečným příkladem Božího soudu (viz Juda 7, ale i mnohá další místa). S ohledem na to lze jen těžko tvrdit, že se jedná o nepodstatnou maličkost.

Mimo to musíme připomenout, že nejde jen o specifické negativní verše proti sodomii. Ty musíme vnímat v kontextu toho, co Písmo obecně praví na jedné straně o nečistotě a hříchu, a na druhé straně o svatosti, čistotě a Boží vůli pro člověka ohledně manželství. „Tať jest zajisté vůle Boží, totiž posvěcení vaše, abyste se zdržovali od smilstva, a aby uměl jeden každý z vás svým osudím vládnouti v svatosti a v poctivosti, ne v líbosti žádostí jako i pohané, kteříž Boha neznají“ (1. Tes. 4:3-5). Pro intimní partnerský život Pán Bůh od počátku určil manželství mezi jedním mužem a jednou ženou. To nemůže člověk přestupovat, jinak sesmilní. „Z příčiny smilstva, jeden každý manželku svou měj, a jedna každá měj muže svého“ (1. Kor. 7:2).

Každý pokus toto zrelativizovat a nahradit Boží svatou autoritu lidskými názory a pohledy musí každý věrný křesťan odmítnout – a obhajování sodomie a „homosexuálního manželství“ je přesně takovou věcí. (Pavel ve výše uvedeném verši nedává možnost, aby pro vyhnutí se smilstvu měl některý muž svého manžela nebo některá žena svou manželku.) Takže to v žádném případě není maličkost.

A nakonec upozorněme, že zde jde o otázku přizpůsobování se světu. Po staletí nikoho v církvi ani nenapadlo sodomii obhajovat nebo aspoň relativizovat její hříšnost. To po dlouhou dobu platilo dokonce i pro liberální teology. Vše se změnilo až v posledních několika desetiletích – poté, co změnil svůj pohled na homosexualitu tento svět. Jaký lepší důkaz toho, že se dnešní církev přizpůsobuje světu takřka bezprecedentním způsobem, ještě chceme? A jaký pošetilec by s ohledem na to mohl tvrdit, že otázka sodomie je nevýznamná?

Závěr

Apoštol Petr varuje všechny věřící, že „ďábel jako lev řvoucí obchází, hledaje, koho by sežral“ (1. Pt. 5:8), a svádí lidi, aby se uchýlili zpět po satanu (viz. 1. Tim. 5:15). Už od počátku se ten starý had snažil zpochybnit Boží pravdu: „Tak-liž jest, že vám Bůh řekl…?“ (Gn. 3:1) Zpochybnění toho, že hřích je hříchem, je nejsnadnější způsob, jak člověka svést. A my lidé na to ochotně a rádi reagujeme. Už v době Jeremiáše lid miloval, když mu proroci prokovali lživě, a Izaiáš musel psát o těch, kdo jim říkali: „Mluvte nám pochlebenství, prorokujte oklamání. Sejděte s cesty, svozujte od stezky, nechať se vzdálí od tváří naší Svatý Izraelský“ (Iz. 30:10-11). Tím spíše reagujeme na toho Svůdce, knížete lži a podvodu, který dobře ví, jak nás podpořit v našich přirozených hříšných sklonech.

I proto dnes mnozí, včetně těch v církvi, odvrhují biblický pohled na sodomii a ochotně naslouchají jejím apologetům. Bláznivě se domnívají, že tím homosexuálům projevují lásku, a přitom jim činí to nejhorší zlo, totiž utvrzují je v páchání ohavností, které je neomylně dovedou do pekla, nebudou-li činit pokání a neodvrátí-li se od svých hříchů. „Zdaliž nevíte, že nespravedliví dědictví království Božího nedosáhnou? Nemylte se, (…) samcoložníci (…) dědictví království Božího nedůjdou“ (1. Kor. 6:9-10). Kdo může jen tušit, kolik sodomitů dnes v pekle proklíná ty, kteří jim projevovali takovou „lásku“!

Co je však nejpodstatnější, s čím bychom chtěli pro tuto chvíli skončit: pro sodomity je naděje. Je jiná, než naděje na široké přijetí společností a i církví v jejich neproměněném stavu, ale je zároveň mnohem lepší. Je to naděje, která spočívá v přijití ke Spasiteli v pokání, aby byli obmyti, posvěceni a ospravedlněni ve jménu Pána Jezukrista a skrze Ducha Boha našeho. K čemuž ovšem nebudou mít důvod, neuslyší-li jasné osvědčení, že „kteříž takové věci činí, hodni jsou smrti“ (Řím. 1:32), nebo jim nadto budou schvalovány a omlouvány dokonce skrze rádoby biblické argumenty. Ať už se jedná o argumenty obecného rázu, nebo o argumenty specifičtější, na které se zaměříme v dalším článku.