Google

„Složitá“ otázka sodomie, část 3.

Datum:Říjen 9, 2017
Komentáře
Přidej

O sodomii napsal puritán Thomas Manton, že je to „hřích, který má v sobě dost nečistoty na to, aby poškvrnil i jazyk, jenž o něm mluví.“ Bezpochyby patří mezi hříchy, o nichž je mrzko i mluviti (Ef. 5:12). Jak jsme již zmínili dříve, její rozebírání nás nijak netěší a vskutku bychom o ní raději nemluvili. Stejně tak bychom nejraději ve svých argumentech neodkazovali na obdobné ohavnosti – například ty popsané v Leviticu 18:6-17 nebo 18:23 – abychom na těchto extrémních příkladech zdůraznili některé logické důsledky falešných argumentů. Nicméně lidé dnes již tak otupěli, že bez nich by snad ani nepochopili relevantnost pointy, kterou mají demonstrovat.

Přitom všem chceme mít s Boží pomocí na paměti, abychom se vyjadřovali velmi opatrně, podle již zmíněných slov apoštolových z 5. kapitoly Efezským. Mysle druhých musíme vést k přemýšlení nad nečistými věcmi co nejméně to jde, což dnes v církvi mnozí pomíjí a o věcech smilstva, i když proti nim třeba vystupují, zároveň hovoří tak otevřeně, že se to nesluší. Tím pak často nadělají víc škody než užitku. Pán nás toho uchraň zejména v souvislosti se sodomií.

Když jsme tedy přednesli tuto důležitou poznámku – a poté, co jsme již dříve zodpověděli na některé obecné argumenty a argumenty zpochybňující, že hřích Sodomských vskutku spočíval v homosexuální žádosti a jednání – na závěr rozebereme argumenty dotýkající se ostatních veršů, které o tématu sodomie hovoří.

Verše Leviticus 18:22 a 20:13 se týkají kultické praxe.

U takové námitky se musíme přirozeně zeptat, je-li to pravda, a pokud ano, co z toho vyplývá. Co se týče první otázky, odpoví na ní zejména kontext, ve kterých se nacházejí. Je pravda, že 18. kapitola začíná zákazem jednat podle skutků Egyptských a Kananejských, nicméně to samo o sobě nutně neznamená, že to je jen s ohledem na jejich modlářství. Ihned poté následuje výčet různých druhů krvesmilných vztahů, jejichž podrobný rozpis silně naznačuje, že zde jde o záležitost v prvé řadě obecné morálky, než o jejich možný vztah k modlářským rituálům. Kdyby zde Hospodinu šlo více o spojení s modlářstvím než o skutek samý, pak by Mojžíš nemusel jít v oněch zákazech do takových detailů a rozepisovat všechny případy jednotlivě.

Těsně před veršem 22 čteme o provádění dětí Molochovi, což by někdo mohl vnímat jako důkaz kultického charakteru hříchu v něm popsaného; nicméně ohavnost tohoto rituálu nespočívá jen v tom, že je prováděn Molochovi. V některých případech znamenalo provádět děti ohněm přímo je obětovat na oltáři (viz Ez. 16:20), což je strašlivé zlo samo o sobě bez ohledu na nějakou modlu. Častěji se však děti prováděly ohněm jen symbolicky v zasvěcovacím rituálu, a takovou praxi má tento verš spíše na mysli. Šlo zde však o víc než jen o „pouhé“ modlářství. Jak píše komentátor Albert Barnes: „Tento rituál v Mojžíšových časech přináležel spíše do oblasti magie než jednoznačné modlářské bohoslužby a mohl být praktikován coby očistné zaklínadlo nebo křest ohněm pro děti zplozené z krvesmilstva a cizoložství.“

To vysvětluje, proč v kapitole, ve které se hovoří takřka výlučně o různých druzích smilstva, najednou text „přeskočí“ na nějaké rituály. Hospodin zde v podstatě říká: „Naprosto vystříhejte se všeho krvesmilstva. A ať vás ani nenapadne, abyste děti, které z takového hříšného spojení vzejdou, očišťovali v různých magických obřadech a mysleli si, že tím svou zvrácenost zahladíte a vše bude v pořádku.“ Takže i zde jde o obecně morální otázku, a ne jen o věc kultické praxe. A podle toho musíme posuzovat i vše ostatní v této kapitole. Je to věc mravů a čistoty, primárně věc sedmého, nikoliv druhého přikázání.

Nicméně i kdyby zde o kultickou praxi šlo, co by z toho pro posouzení homosexuality vyplývalo? Určitě ne to, co si její apologeti myslí, totiž ospravedlnění stejnopohlavních „manželských“ svazků. Tento závěr stojí na předpokladu, že jediné, co na uvedených skutcích vadí, je právě spojení s modlářstvím. To bychom pak ovšem museli aplikovat i na ostatní hříchy v kapitole zakázané, a tvrdit, že z té kapitoly nelze vyvodit, zda jsou stále hříšné, když je lidé činí „civilně“, bez vztahu k pohanským praktikám – ale takový absurdní závěr by nikdo rozumný ohledně hříchu vypsaných ve 20. nebo 23. verši 18. kapitoly nečinil.

Rovněž si musíme uvědomit, proč měl a má skutky spojené s modlářstvím Hospodin v takové ohavnosti – totiž proto, že představují praktický výsledek popření Jeho Božské autority a vlády nad člověkem coby Jeho stvořením. Největší přikázání je „Milovati budeš Hospodina Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, a budou slova tato, kteráž já přikazuji tobě dnes, v srdci tvém“ (Dt. 6:5-6). S tím je nutně spojená poslušnost Jeho přikázání (Jan 14:15). Modlářství, ctění jiných bohů, představuje odepření lásky vůči Pánu Bohu a pramení ze vzpoury vůči Němu, nebo ze zapomenutí se na Něj (viz Dt. 8:19). Proto se měl Boží lid vystříhat všeho, co je s modlářstvím spojené, aby nepřevrátilo jeho srdce a neodvrátilo ho od lásky ke svému Bohu. Vystavení se modlářství nikdy na člověku nezůstane bez následků (viz Jer. 2:5. 2. Kr. 17:15).

Porozumět tomuto principu s ohledem na klasické modlářství není těžké. Co z toho však vyplývá dnes pro otázku sodomie? Inu mnoho. Hospodinu jsou nanejvýš ohavné všechny skutky, které pramení z odmítnutí Jeho autority, a nezáleží, zda se toto odmítnutí manifestuje v pohanském modlářském kultu nebo jinak; jádro problému zůstává stejné. Celé moderní LGBT hnutí, které za posledních několik desetiletí naprosto zformovalo západní společnost k obrazu svému, stojí na odmítnutí Boží autority. V jeho čele nestáli lidé zbožní, ale naopak, naprostí bezbožníci, kterým ani v nejmenším nezáleželo, jaká je Boží vůle. Jejich srdce bylo v jádru stejné, jako srdce pohanských modlářů v Kanánu. Neprojevilo se to sice ve stejné formě, ale to na podstatě věci nic nemění. Proto musí lid Boží odmítnout vše s ním spojené.

To, s čím takoví lidé přišli, musí být nutně zkažené a nečisté. „Kdo toho dokáže, aby čisté z nečistého pošlo? Ani jeden“ (Jb. 14:4). Proto se má církev vystříhat všeho, co je s hnutím LGBT spojené, aby se skrze jeho vliv neodvrátili od pravé, poslušné lásky ke svému Pánu – natožpak aby jeho cíle adaptovala ve své víře a praxi. Snažit se sloučit sodomii s křesťanstvím je stejně bláznivé, jako když se Židé snažili sloučit pohanské praktiky Kananejských s ctěním Hospodina podle starozákonního zjevení. Není to možné a Hospodin to nikdy nepřijal, ba naopak, vždy to skrze proroky velmi káral a svými soudy přísně trestal.

Na závěr znovu připomínáme, že verše Leviticus 18:22 a 20:13 se kultické praxe netýkají. Ale nakonec to není rozhodující, protože ať si o této otázce učiníme jakýkoliv názor, praktická aplikace vždy vede k zavrhnutí sodomie v jakémkoliv kontextu. V této souvislosti rovněž odkazujeme na článek Užitek civilního zákona, zejména jeho výklad k verši Leviticus 18:22.

Slova apoštola Pavla z 1. kapitoly listu Římanům o těch, kteří zaměnili přirozený styk za nepřirozený, míří na ty, kteří tak učinili v průběhu svého života, aby vyzkoušeli něco nového, čím by ukojili svou nezřízenou žádost; na jejich základě tedy nelze odsoudit homosexuály, kteří měli vždy náklonnost ke stejnému pohlaví, a proto nic nemohli zaměnit.

Tento argument lidem bojujícím za „práva LGBT menšiny“nepomáhá tak, jak by si někteří z nich mysleli, protože i kdyby byl pravdivý, protože pořád by tento verš odsuzoval osoby tzv. bisexuální – viz ono „B“ ve zkratce – kterým je jedno, s jakým pohlavím se vydávají ve smilstvo, jakož i ty homosexuály, kteří si „uvědomili“ svou orientaci až v průběhu života, třeba až v manželství (přirozeném, nikoliv stejnopohlavním). Jak první, tak druzí totiž skutečně individuálně zaměnili přirozený styk za nepřirozený, jedno pohlaví za druhé, a verš se na ně tedy vztahuje v každém případě.

Nicméně apoštol Pavel zde nehovoří jen o těch, kteří tuto změnu učinili individuálně v průběhu života, což lze snadno doložit odkazem na kontext. Zaměnění přirozeného styku za nepřirozený totiž není jediné zaměnění, o kterém v 1. kapitole Římanům píše: „Nebo směnili slávu neporušitelného Boha v podobenství obrazu porušitelného člověka, i ptactva, i hovad čtvernohých, i zeměplazů. Protož i Bůh vydal je v žádosti srdce jejich k nečistotě, aby zprznili těla svá vespolek, [Jako] ty, kteříž směnili pravdu Boží za lež, a ctili i sloužili stvoření raději nežli stvořiteli, kterýž jest požehnaný na věky. Amen.“

V prvním případě v citovaném oddíle Pavel v originále používá slovo ἀλλάσσω (allassó) a v druhém odvozené slovo μεταλλάσσω (metallassó), přičemž výraz metallassó nacházíme i ve verši 26 u zaměnění přirozeného tělesného užívání za nepřirozené. Je jasné, že zaměnění pravdy Boží a uctívání Hospodina musíme vykládat stejně jako zaměnění tělesného styku. A pokud bychom zaměnění tělesného styku vztahovali pouze na individuální zaměnění v průběhu života, měli bychom totéž učinit u zaměnění ctění pravého Boha. Pak bychom museli oddíl vyložit tak, že Pavel odsuzuje Židy, kteří původně ctili Hospodina, ale později od Něj odstoupili a začali uctívat třeba Jupitera, a nemohli bychom učit, že text hovoří i proti pohanům, kteří v životě v Boha Izraele nevěřili, a tedy nikdy žádné ctění individuálně v průběhu života nezaměnili.

To je však výklad zjevně absurdní. Slovem „zaměnit“ zde apoštol zjevně vyjadřuje, že tito lidé místo toho, co měli dělat – ať už sloužit pravému Stvořiteli nebo praktikovat jen přirozený intimní život s opačným pohlavím v rámci manželství – dělali opak, totiž ctili stvoření nebo směřovali svou žádost vůči stejnému pohlaví. To, jestli učinili záměnu v technickém slova smyslu, tzn. že předtím činili A a pak začali činit B, nebo jestli se oddávali B po celý život, nemá pro jeho argument význam. To zaměnění spočívá jednoduše v tom, že místo správné věci dělali špatnou.

Stejným způsobem musíme vykládat i slova o mužích, kteří opustivše přirozené užívání ženy, rozpálili se v žádosti své jedni k druhým. Jestliže záměnu přirozeného styku u žen musíme vykládat tak, že nezáleží, zda jej dříve praktikovaly nebo praktikovat nikdy ani nezačaly, pak takový výklad nemůžeme připustit ani u mužů. Takové rozdílné standardy vůči mužům a ženám z ničeho v textu nevyplývají a žádná strana je nemůže přijmout.

Mimo to ještě zaznamenejme, že Pavel zde neodsuzuje jen samotnou homosexuální praxi, ale i žádost. Smilstvo, ať už sodomitské nebo ne, je již záležitostí srdce, a nikoliv pouze vykonaného činu. „Z srdce zajisté vycházejí zlá myšlení, vraždy, cizoložstva, smilstva, krádeže, křivá svědectví, rouhání. Tyť jsou věci poškvrňující člověka“ (Mt. 15:19-20). Proto již samotná homosexuální orientace je hříšná, podobně jako je hříšné pro muže oddávat se žádostivosti po cizí ženě, a naopak. Jestliže by bylo hříšné svou touhu tady a teď realizovat, je hříšná i sama žádostivost. „Každý, kdož by pohleděl na ženu ku požádání jí, již zcizoložil s ní v srdci svém“ (Mt. 5:28).

Praktikovaná sodomie je vždy hříšná, a nejen to, je ohavností před Hospodinem. Sodomitskou žádost nelze realizovat dovoleným způsobem, na rozdíl od přirozené vzájemné přitažlivosti mezi mužem a ženou, k čemuž slouží manželství, viz 1. Kor. 7:2-4. (I když před manželstvím se těmto žádostivým myšlenkám nemají budoucí manželé ještě oddávat, jelikož je ještě nemohou realizovat podle vůle Boží.) Proto i samotná žádost po stejném pohlaví, jakkoliv by se halila do roucha „orientace“, je hříchem.

Slovo aresonokoités, popř. malakoi v 1. Kor 6:9 a 1. Tim. 1:10, vztahované na homosexuály, má nejasný význam.

Je pravda, že slovo aresonokoités, které Pavel na těchto místech užívá, je ve starověké řecké literatuře velmi neobvyklé. To však nutně neznamená, že je nejasné. Je to složenina ze dvou velmi jasných slov, ἄῤῥην nebo αρσην (arrhén, arsén), znamenající jednoduše muž, osoba mužského pohlaví, a κοίτη (koité), totiž ležet, přeneseně mít pohlavní styk – z něho ostatně pochází i termín koitus.

Toto spojení je přes jeho nezvyklost dost jasné, což si můžeme dobře demonstrovat i z češtiny, totiž na jeho kralickém překladu „samcoložníci“, který je velmi doslovný, možná až kalk (není zřejmé, jestli kraličtí užili slova, které se v jejich době již používalo, nebo s českým ekvivalentem přišli sami). Toto slovo dnes rovněž slýcháme velmi zřídka, mimo kontext Bible kralické patrně vůbec. Přesto by o jeho významu nikdo nepochyboval ani nad ním nedumal.

Někdo namítne, že etymologie slova neurčuje nutně jeho význam, a obecně to je pravda, význam slova odpovídá jeho etymologickému původu jen někdy. Je to tedy tento případ? Slovo arseonokoités se vůbec poprvé objevuje právě v Pavlových spisech, a je možné, že se jedná přímo o Pavlův neologismus. Pokud někdo přijde s neologismem, který ovšem nijak nevysvětluje, je nanejvýš pravděpodobné, že jeho zamýšlený význam se nebude lišit od významu, který lze vyvodit z jeho etymologie. A u slova arsenokoités musíme vzít v úvahu rovněž jeho pravděpodobný zdroj, totiž řecký překlad verše Leviticus 18:22 „nebudeš obcovati s mužským pohlavím, scházeje se s ním jako s ženou“, který v Septuagintě zní: „καὶ μετὰ ἄρσενος οὐ κοιμηθήσῃ κοίτην γυναικός“ (kai meta arsenos ú koiméthésé koitén gynaikos), kdy je pro ‚mužské pohlaví‘ a ‚obcovat‘ užito přesně těch slov, ze kterých se skládá arsenokités.

I z toho lze dobře vyvodit, že arsenokoités skutečně označuje muže obcující s muži. A podle toho můžeme dobře určit, že i sousedící slovo μαλακοὶ (malakoi) v 1. Kor. 6:9, které doslova znamená „měkcí“, skutečně označuje mladé muže zneužívané pro prostituci, jak se také v té době často používalo. Slovem malakoi Pavel označuje ty, kteří při této zvrácenosti zaujímají pasivní postavení, a slovem arsenokoités ty, kteří mají roli aktivní.

Závěr

Moderní apologeti sodomie ve snaze dodat svému postoji kredibilitu a etablovat ho v teologickém diskurzu coby jeden z legitimních postojů, který si zaslouží aspoň respekt a toleranci, když ne přímo přijetí, říkají, že otázka sodomie je složitější, než se zdá, a že biblické verše, které o ní hovoří, jsou jasné jen zdánlivě. To se snaží mimo jiné dokázat argumenty, kterými jsme se zabývali. Vidíme však, že se vždy jedná jen o chytání se stébla, nebo o sofismy spojené s překrucováním a natahováním Písma, případně vybírání si z něj jen toho, co se jim hodí.

Tento argument je nicméně vhodné posuzovat i z historického hlediska. V dějinách křesťanství (které nyní bereme v nejširším možném smyslu) vyvstal bezpočet různých náboženských proudů, a pokud započteme i různé sekty, bylo by jich ještě víc. Jejich teologové přicházeli s mnoha různými pohledy na mnoho různých otázek, včetně těch, které by vyznávající evangelikálové považovali za naprosto jasné. Domníváme se, že lze mít nějaké legitimní pochyby o Boží Trojici, Božství Pána Ježíše, realitě Jeho vzkříšení, věčného utrpení v pekle a podobných záležitostech? –– Ne? To je dobře. Vězme však, že přesto po celou historii přicházeli různí teologové a různými argumenty se tyto doktríny snažili vyvrátit. Každý dvojznačný oddíl, každý nejasný text, každé obtížně přeložitelné slovo, vše doslova rozpitvali ve snaze nalézt chyby ve výkladech a argumentech názorových oponentů.

Když tyto zástupy posoudíme jako celek, můžeme směle říci, že neminuli nic, na co by byť jen teoreticky mohli poukázat jako na mylný výklad Bible. Pro dosažení svého dohromady zpochybnili výklad každého verše, jakkoliv byl na první pohled jasný a zřejmý. To jistě neznamená, že měli vždy pravdu, ani náhodou. Ale ukazuje to, že Písmo bylo v průběhu historie prozkoumáno tak důsledně takovými skeptiky (ne nutně vůči všemu, ale vůči nějakému učení, každý vůči jinému), že žádná jeho skutečně sporná otázka nemohla reálně až do našich časů zůstat bez povšimnutí – když bez zpochybnění nezůstaly ani otázky, které považujme za nesporné, viz výše.

Otázky sodomie a její hříšnosti však po celá staletí až do doby před několika desetiletími zůstala mezi všemi skupinami, všemi proudy, jasná a nesporná. A to nemluvíme jen o relativně úzce vymezené skupině evangelikálů či reformovaných; ne, platí to, i když hovoříme o římských katolících, jehovistech, mormonech i tvrdých liberálech 19. a první poloviny 20. století, kteří jinak neváhali zpochybnit kde co, včetně historicity takových mužů Starého zákona jako Mojžíš, David nebo Šalomoun.

První hlasy na teologickou obhajobu sodomie se začaly objevovat až někdy v 60. nebo 70. letech minulého století, tedy v době, kdy začalo sílit hnutí, které si kladlo za cíl homosexualitu společensky i právně legitimizovat. Takže až do doby, kdy vznikla poptávka po reinterpretaci příslušných biblických pasáží – neboť sodomii bylo obtížnější obhajovat, když mnoho lidí zejména v americké společnosti stále věřilo, že je hříchem a ohavností před Hospodinem – tedy do té doby se na této otázce shodli všichni teologové všech proudů, kteří by se jinak neshodli prakticky na ničem, a z nichž mnohé rozhodně nelze obvinit z toho, že by bezmyšlenkovitě přijímali tradiční ortodoxní učení, ba právě naopak, kteří přirozeně tíhli k postojům heterodoxním.

I to ukazuje, že argumenty apologetů sodomie se nezakládají na exegezi, ale eisegezi Písma, totiž ne na jeho výkladu, jak stojí a leží, ale na vkládáním svých názorů do něj. Pak tuto otázku ovšem lze jen těžko považovat za složitou – vkládáním do Písma lze zpochybnit vše, i ty nejjasnější verše, jaké si jen lze představit – což ospravedlňuje ironizující uvozovky, které lemují „složitost“ v názvu této série článků.

Nicméně ať už lidé, cizoložící Slovo Boží a lstivě s ním nakládající, namluví sobě či druhým ohledně předmětných veršů cokoliv a přijdou s jakýmkoliv v jejich očích relevantním pro-sodomitským výkladem, nakonec to nebude mít význam. Pán Bůh nebude oklamán. Před Jeho soudnou stolicí se nikdo, kdo převracel Jeho cest přímých a obhajoval, co On nazval jasně ohavností, nebude moci vymluvit, že se legitimně zmýlil, protože celá otázka byla přeci tak komplikovaná. Kéž by Pán ze své milosti dal, aby tito lidé na mysli porušení a při víře spletení nemohli více prospívati, aby nemoudrost jejich zjevná byla všechněm – pro Jeho slávu, zachování svaté oddanosti Jeho lidu, a v neposlední řadě i pro ně samé a pro ty, které svedli, aby někdy dal jim Pán Bůh pokání ku poznání pravdy, aby sami k sobě přijdouce, dobyli se z osidla ďáblova, od něhož jsou zjímáni k vykonávání jeho vůle. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.