Google

Tajné recepty a skryté pravdy

Datum:Leden 16, 2014
Komentáře
Přidej

Po pádu komunismu se s otevřením hranic pro české křesťany otevřely nové možnosti a obzory. Křesťanská literatura, jejíž množství i výběr byly do té doby omezené, do naší země začala přicházet v kvantech. To, co se na Západě rozvíjelo po celá desetiletí, sem přišlo velmi rychle, a smutně to spíše uškodilo než prospělo. Pravda je taková, že nové křesťanské knihy má cenu číst už nějakou dobu jen minimálně (jedná se takřka výhradně o ty, které se zabývají specifickými záležitostmi dnešní doby jako např. charismatismus, moderní křesťanská hudba, nový evangelikalismus, evoluce a podobně) a ty, které se překládají do češtiny, prakticky vůbec.

Nikoho však nemusí trápit myšlenka, že by mohl přijít o nějaký klenot, neboť i kdyby v oné záplavě bylo něco skutečně dobrého, pak je to jednak nejspíš k nalezení ve spisech zbožných mužů minulosti a druhak je kontraproduktivní se probírat kupou plev, zda by v ní nebyla k nalezení nějaká zrníčka. Základní problém, kterým se v tomto článku budeme zabývat, je natolik rozšířený a týká se takového množství knih, že je možné se dopustit jistého zevšeobecnění, neboť případné výjimky nevyvrací obecný trend.

Hledání nové pravdy

Za velikou poptávkou po moderních křesťanských knihách je skryté přesvědčení nebo pocit křesťanů, že jim uniká nějaká důležitá pravda, podle které by si měli zařídit život – a je lhostejné, jaké oblasti se to týká, zda manželství, výchovy dětí, života v církvi, evangelizace nebo něčeho jiného. Návrat domů dokonce prodává knihy s názvy jako třeba Pět tajemství, která musíte objevit dříve, než zemřete (není žádným překvapením, že tato „tajemství“ nemají žádný přímý biblický obsah) nebo Do pátku bude vaše dítě jiné, kde je čtenářům předkládán jakýsi „pětidenní akční plán, který opravdu funguje!“ Lidé se těchto knih chytají v naději, že tahle jim konečně ukáže recept na spokojenost nebo úspěch v té či oné oblasti, který jim doteď unikal. To, co zkoušeli doteď, jim nefungovalo tak, jak si představovali, tak očividně potřebují něco jiného.

To vše se navíc míchá s vrtošivou zálibou v nových věcech. Lidé dychtí stále po něčem novém a libují si ve „svěžích, nonkonformních a nekonvenčních“ pohledech na věci, zvlášť, pokud jsou podávány lehkou, čtivou a zábavnou formou. To, co je staré, není již tolik relevantní a navíc se je nutno oprostit od těch mnohých chyb minulosti. Mnozí autoři proto v podstatě píší, že církev v tom či onom byla doteď vlastně úplně mimo a je třeba, aby odvrhla své tradiční pohledy a dosavadní praxi a začala jednat podle nových přístupů.

Něco možná fungovalo dřív, před 50, 100, 200 lety, ale nyní se již příliš mnoho změnilo. Nemá-li se z církve stát relikt minulosti, který již (post)modernímu člověku v (post)moderní době nemá co říci, musíme přijít na nové recepty, na to, co funguje dnes. Je třeba se poučit ze současné kultury (jsou proto autoři, co čeprají duchovní pravdy z holywoodských filmů). Je třeba se držet rad všelijakých odborníků nebo těch, co mají mnohaletou praxí, ti už leccos viděli, leccos zanalyzovali, leccos mají vyzkoušené. U těch je naděje, že přišli na to, co opravdu funguje dnes, že přišli na onu pravdu a recept (v té či oné oblasti), která je tak potřeba a která dnes tak schází.

(Na okraj ještě zmíníme ty, kteří do důsledku vzato tvrdí, že obvyklý pohled církve na Pána Ježíše je problematický, neboť je moc předuchovnělý, a že bychom se na něj měli dívat vlastně více tělesněji – oni by to tak asi přímo nenapsali, ale v podstatě to tak je. „Skutečný“ Ježíš byl podle nich vlastně mnohem světštější, než si křesťané myslí a než je „tradiční“ Ježíš prezentován – byl přeci nazýván „člověk žráč a piján vína“ [Mt. 11:19] a první zázrak, který učinil, bylo proměnění vína ve vodu na svatbě. To jistě ukazuje, že Kristus měl vlastně rád večírky a dovedl se také s jinými odvázat, takže na něčem takovém tedy není nic špatného. Svatý Pán Ježíš již není relevantní, a když lidé přijmou Jeho „opravdový“ obraz, který zkostnatělá církev odmítá, budou moci svobodněji prožívat svůj vztah s Pánem.)

Všechno potřebné k životu a zbožnosti

Výše uvedené příklady je možno důkladně rozebírat ještě dlouho, ale nakonec by to k ničemu podstatnému nevedlo a zbytečně by to ubíralo místo tomu skutečně podstatnému. Ano, je pravda, že nám dnes něco chybí, něčeho se nedostává. Jen zaslepený člověk by to neviděl nebo chtěl popírat. Není to ovšem absence nových přístupů, receptů a metod, co způsobilo současnou bídu. Jestli je totiž nějaká zásadní pravda, která křesťanům dnes uniká a která dává odpověď na všechny naše otázky, zápasy a problémy, pak je to to, že to, co nám Pán Bůh poskytnul, nám postačuje, zcela ve smyslu toho, co píše apoštol Petr: „Jakož nám od jeho Božské moci všecko, což [potřebí bylo] k životu a ku zbožnosti, darováno jest, skrze známost toho, kterýž povolal nás k slávě a k ctnosti.“ (2. Pt. 1:3)

V kontextu s hledáním zásadních pravd a receptů se tento článek bude zabývat především dostatečností Božího Slova. Dostatečností Božího Slova není samozřejmě míněno, že má-li kdo Bibli, není mu třeba zmocnění a jednání Ducha Svatého (kdo jiný dokáže zasáhnout a proměnit zkažené lidské srdce, než On?), že se nepotřebuje modlit, že se obejde bez obecenství a podpory Božího lidu, tedy obecně, že může ignorovat Pánem Bohem ustanovené prostředky milosti, skrze které se realizuje praktický křesťanský život. Je tím míněno, že nám Pán Bůh dal své Slovo, abychom nezůstávali v nevědomosti o tom, co máme v té které oblasti života činit, a že tomuto zjevení nic nechybí.

Co Pán Bůh činí, je dokonalé, nic tomu neschází; a když Hospodin k Písmu zakázal cokoliv přidávat nebo ubírat (Zj. 22:18-19), jasně tím také ukázal, že všechno je relevantní a nic nemá být opomíjeno, a druhak, že k tomu není žádných přídavků vůbec zapotřebí. To, co je zapotřebí, je jak to jen jde, poznat, co nás Písmo vlastně učí, a pak jej aplikovat. Co se týče oné plnosti, jde o poznání obsahu Písma v celém jeho harmonickém kontextu (jsou verše, jejichž pravý význam lze pochopit teprve, když jsou porovnány s jinými částmi Bible); je samozřejmě velmi nemoudré se upínat na jeden či dva vytržené veršíky, když jich je celkem víc než 31.000.

Jednoduché…

Nespoléhat se na pouze na Boží Slovo (samozřejmě ve spojení se vším ostatním, modlitbou atd.) je vlastně velmi nelogické. Ohlíží-li se kdo jinam, hledajíc odpovědi a recepty na problémy svého života a sboru, vlastně tím vyjadřuje, že Pán Bůh není schopen (nebo ochoten) sám zaopatřit, sám ukázat, co mají Jeho děti činit, sám je vést; je nutná také lidská moudrost a lidské rady – a v praxi často i lidí nevěřících (pomněme však na 1. Žalm!). Ve skutečnosti však Pán Bůh je více než mocen a plně ochoten vést svůj lid sám svými cestami, které se tělu možná mohou zdát bláznovstvím (ale i to bláznovství Boží jest moudřejší nežli lidé, 1. Kor. 1:16), a poskytnout mu skrze své zjevení všechny nutné prostředky. Když Hospodin vyvedl Izraelský lid do pouště, bohatě ho také zaopatřil – dal mu mannu, která je živila po celou dobu putování na poušti.

Ve skutečnosti jsou základní Boží principy (duchovně) úspěšného a požehnaného života osobního, rodinného a církevního nakonec docela prosté. Jedním z důvodů je, že skrze Boží Slovo – spolu s bázní Boží – dává Pán Bůh moudrost, a to zejména moudrost praktickou, moudrost každodenního života: „Začátek učení tvého osvěcuje, a vyučuje sprostné rozumnosti.“ (Žalm 119:130) „Nade všecky své učitele rozumnější jsem učiněn; nebo svědectví tvá jsou má přemyšlování.“ (119:99) „Nebo Hospodin dává moudrost, z úst jeho umění a opatrnost.“ (Př. 2:6) Podobných veršů bychom přitom mohli přidat ještě hodně.

Druhá věc je, že Písmo čtenáře ujišťuje, že Boží cesty jsou srozumitelné a pochopitelné i pro ty nejprostší, jak ukazuje proroctví Izaiáše: „Bude také tam silnice a cesta, kteráž cestou svatou slouti bude. Nepůjde po ní nečistý, ale bude samých těchto; [tou] cestou jdoucí i nejhloupější nezbloudí.“ (Iz. 35:8) Tato kapitola prorocky popisuje požehnání, které přinese příchod Mesiáše, a tento verš hovoří o cestě evangelia, o cestě do Božího království. Je to cesta úzká, cesta svatá, po níž nemůže jít žádný, kdo nebyl očištěn krví Beránka; je to cesta jen pro pokorné, ale budiž Hospodinu dík, že ne jen pro chytré! (To bychom se my lidé, od přirození blázni ve svém hříchu, po ní daleko nedostali.)

Velmi to ladí s tím, co psal apoštol Pavel Korintským: „Vidíte zajisté povolání vaše, bratří, že nemnozí [jsou mezi vámi] moudří podle těla.“ (1. Kor. 1:26) Většina křesťanů v jejich sboru byli velmi prostí, obyčejní lidé, ne nijak učení, ne zběhlí v různých filosofiích, neobeznámení s nejnovějšími výdobytky soudobého myšlení. Takové si Hospodin ve své moudrosti ovšem vyvolil. A když si je takové vyvolil, jistě jim i připravil cestu života, po které by také mohli ve své prostotě a obyčejnosti jít a nezbloudit – což znamená, že základní principy křesťanského života (a všech jeho podstatných oblastí), na kterých také nejvíce záleží, jsou prosté a jednoduché.

K „odhalení“ základních principů, na kterých postavit život, proto křesťané nepotřebují světem inspirované polofilosofické nebo psychologizující myšlenky, se kterými většina současných křesťanských autorů přichází. „Zdali není Boha v Izraeli, že jdete dotazovati se Belzebuba, boha Akaron?“ (2. Kr. 1:3) Není třeba hledat radu 400 proroků Achabových; raději se spolu s Jozafatem ptejme: „Což není zde již žádného proroka Hospodinova, abychom se ho zeptali?“ Ptejme se po Božím Slově, oné přepevné řeči prorocké, a dostaneme odpověď.

… i obtížné

Z výše uvedeného nevyplývá, že na křesťanství je jednoduché všechno, to by nebyla pravda. Nikdo jistě nebude tvrdit, že Bible jako celek je jednoduchá. Každý, i ten nejlepší písmák, musí vyznat, že jeho poznání a pochopení Písma je velmi omezené, a že jsou oddíly, jejichž plný smysl je mu uzavřen. Ostatně, Bible se zaobírá nekonečným, neomezeným Bohem; bylo by tedy nanejvýš nelogické domnívat se, že v ní pro nás bude všechno snadno pochopitelné. U mnohých oddílů je tak třeba mnoho rozjímat a studovat, duchovním to, což duchovního jest, přivlastňujíce (1. Kor. 2:13) – a to častokrát nejen u oddílů, které jsou složité na první pohled, jako například některá vidění Ezechiele nebo Zachariáše, ale i u oddílů, u kterých si i můžeme myslet, že jim dobře rozumíme. To nicméně nevyvrací předchozí teze. V Bibli je jak víc než dost hrubého pokrmu pro dokonalé, tak i mléka pro duchovní novorozence. Písma jsou na jednu stranu tak hluboká, že na jejich dno zdaleka nedohlédne ani ten nejhlubší myslitel, ale na druhou stranu jejich základní pravdy a zvěst dokáží obsáhnout i malé děti. (To zdůrazňoval třeba i Ch. H. Spurgeon; Hospodin se ostatně zjevil třeba i malému Samuelovi.)

Výše uvedené také neznamená, že Písma znalý křesťan bude vždy přesně vědět, co má dělat. I ten nejlepší se může dostat a nejspíš také dostane do obtížné situace, ve které bude muset Pánu vyznat se zbožným králem Joziášem, že neví, co by činiti měl, a že toliko na Něj patří oči jeho (2. Par. 20:12). V životě nás Boží prozřetelnost někdy skutečně vede do složitých situací, na které se zdánlivě nedají vztáhnout žádný konkrétní principy nebo příkazy, co bychom měli činit.

To ovšem nijak nevyvrací onu výše uvedenou plnou postačitelnost toho, co nám Pán Bůh zjevil a poskytl. Nesmíme zapomenout, že se na takové situace vztahují principy obecné. Za prvé je zde zaslíbení, že Pán dá praktickou moudrost tomu, komu se nedostává a v důvěře o ni prosí (Jk. 1:5-6), a pak nás Písmo na mnohých místech vyzývá a povzbuzuje k trpělivému očekávání v modlitbách na Boží jednání (např. Ž. 27:14, 40:11, 130:5-8, Pl. 3:25-26, Iz. 8:17, 33:2 apod.).

U některých věcí Písmo dává jasné instrukce, ba, jasné příkazy, třeba při výchově dětí (např. Dt. 6:5-6, 32:45, Př. 13:24, 19:18, 22:6, 29:17, Ef. 6:4 apod.). Bude-li je kdo ignorovat, mohl by se za děti modlit třeba 24 hodin denně a očekávat přitom na Hospodina a Jeho jednání, ale nebude to k ničemu (to na druhou stranu samozřejmě neznamená, že by při výchově dětí nehrály modlitby za ně zásadní roli). Pokud Pán něco konkrétního skrze Písmo zjevuje a přikazuje, Jeho lid tak má bez nějakých spekulací činit; tam, kde žádné konkrétní instrukce nejsou, vede Písmo k prostému spoléhání se na Boží jednání. Pokud nám Pán neukázal, co dělat, je to proto, že se rozhodl se oslavit skrze svůj přímý zásah. (Je nutno si však dávat pozor na to, zda v našem případě není absence konkrétních instrukcí dána jen ignorací biblických pravd.)

Prostá, ale pevná víra Božímu Slovu

Někomu se výše uvedené teze mohou zdát výrazem naivity, dostatečně nepoučené reálným životem. Nicméně to poslední, co by mělo být záměrem tohoto pojednání, by bylo vzbuzovat nějaký krátkodobý entusiasmus, který pod tíhou různých překážek rychle vyhasne. Pravá víra není a nemůže být jako ono zrno padnuvší na místo skalnaté, které rychle vzešlo, ale pod slunečním žárem zase rychle uschlo. V žádném případě není účelem článku v někom vzbuzovat marné, krátkodobé a tělesné nadšení, že stačí být poslušen příkazům Písma a bude hned mít snadný život, přecházejíce od jednoho rychlého úspěchu k druhému a prožívajíce samé nebe a žádný mráček.

I když základní principy požehnaného křesťanského života nejsou složité, samotný život víry vskutku jednoduchý není. Pán Bůh totiž víru svého lidu nejen může vystavit zkoušce, ale zcela jistě to také učiní. Toho, co ve víře křesťan očekává, se proto nedočká pokaždé hned, ale někdy na ně bude muset čekat i velmi dlouho; vývoj událostí se bude častokrát dokonce zdát zcela v protikladu toho, co ve víře v zaslíbení Božího Slova očekává.

Příkladů Písma máme velmi mnoho. Abraham dostal zaslíbení, že jemu a jeho potomstvu bude dána země Kanán; poté trvalo ovšem ještě 25 let, než se mu vůbec narodil dědic (Izmaele, který nebyl synem zaslíbení, nepočítáme), kterého měl ještě později dokonce obětovat; a co se týče země, jemu samému nakonec patřilo jen pole, které koupil jako místo pro rodinnou hrobku. Přesto však celou dobu žil v důvěře, že Pán Bůh naplní to, co zaslíbil, i když to tak dlouhá léta vůbec nevypadalo. Proto Písmo doporučuje jeho víru: „[Abraham] v naději proti naději uvěřil, že bude otcem mnohých národů, podle toho povědění: Takť bude símě tvé, a nezemdlev u víře, nepatřil na své tělo již umrtvené, ješto téměř ve stu letech byl, ani na život Sáry [také již] umrtvený, ale o zaslíbení Božím nepochyboval z nedověry, nýbrž posilnil se věrou, dav chválu Bohu, jsa tím jist, že cožkoli zaslíbil, mocen jest i učiniti.“ (Řím. 4:18-21)

Mladičký David dostal zaslíbení, že si jej Hospodin zvolil a pomazal za krále místo Saule. Co však následovalo? Korunovace a vláda? Nikoli – právě naopak, dlouhá léta pronásledování a usilování o život. Dvakrát po něm Saul hodil kopí, poslal do jeho domu vojáky, dvakrát proti němu vytáhl s vojskem, když se musel skrývat na poušti, a mohli bychom pokračovat dlouho. Zorobábel a Židé po návratu z Babylonského zajetí v poslušnosti Mojžíšovu zákonu odmítli při opravě chrámu asistenci polopohanských národů, od kterých měli být odděleni. Ti si následně na králi Asverovi (Artaxerxovi) vymohli zastavení stavby; to trvalo asi rok a půl nebo dva, ale nesmíme zapomenout, že v tu chvíli Židé nevěděli, na jak dlouho to bude. Bylo by pro ně velmi snadné uvěřit, že vlastně udělali chybu, že to trochu přehnali, a snažit se o nějaký kompromis a spojení s těmi okolními obyvateli, aby mohla oprava pokračovat. Oni tak však neučinili. Povzbuzeni i napomenuti Božím Slovem skrze Zachariáše a Agea se dali opět do díla a Hospodin je ve všem zaopatřil a pomohl jim.

Někomu se taková víra navzdory všemu může zdát slepá. Nicméně není tomu tak; je to víra, která zná svého Boha, která vyznává: „Vím, komu jsem uvěřil!“ (2. Tim. 1:12) Ví, že Hospodin je všemohoucí, že vládne nade vším a že má vše plně pod kontrolou. Slepá je naopak nevěra, která nebere Boží charakter a moc řádně v potaz. Apoštol Pavel píše o těch, „v nichžto bůh světa tohoto oslepil mysli, totiž v nevěrných [tzn. nevěřících].“ (2. Kor. 4:4)

Prostá víra v dnešní době

Je pravda, že nelze říci, že by se dnes mezi křesťany o víře hovořilo málo. Ústa bývají vskutku víry plná. Mnohdy je však na místě se obávat, jak je tomu v praxí, a to zejména s ohledem na výše uvedenou pravdu Písma, že se na výsledky někdy musí dlouho čekat. „Proto že ještě do jistého času [bude] vidění, a směle mluviti bude až do konce, a nesklamáť. Jestliže by [pak] poprodlilo, posečkej na ně; neboť jistotně dojde, aniž bude meškati.“ (Abk. 2:3) Jak často to dnes křesťané neumí!

Považme například otázku evangelizace a získávání duší. Z Bible jasně vyplývá, že vnějším nástrojem Božího lidu má být kázání Božího Slova (Řím. 10:14.17, 1. Kor. 1:17, Gal. 1:16 apod.) a svědectví změněných životů (Mk. 13:9, 1. Tes. 1:8-10, 1. Tim. 3:7, Zj. 12:11 apod.). Ano, je zapotřebí moudrost a jistý ohled na pozadí a původ posluchačů (1. Kor. 9:20-22), ale v zásadě ničeho jiného, než příkladu svatého života a jednoduchého, prostého hlásání plného a nezkresleného evangelia není třeba. (Potřebujeme také samozřejmě moc Ducha Svatého, který by pracoval v srdcích nevěřících, ale to není něco, co bychom ovlivňovali přímo, leč skrze pokorné modlitby za Boží působení a skrze neuhašování Ducha.)

Je pravda, že služba nevěřícím může být někdy aspoň v jistém smyslu frustrující. Často se stává, že někomu svědčíme, zveme ho k Božímu Slovu, varujeme ho před peklem, poukazujeme mu na Pána Ježíše jako jedinou Pravdu, Cestu i Život, říkáme mu o odpuštění hříchů skrze krev Beránka a snažíme se být příkladem a projevovat lásku jak to jen jde, ale srdce dotyčného zůstává tvrdé a ne a ne se obrátit.

Takové zkušenosti dnes mnohé vedly k přesvědčení, že taková „staromódní“ evangelizace už nefunguje. Církev musí tedy přijít s něčím novým. Na kázání do kostela lidé nechtějí moc přijít, tak se přitahují na moderní hudbu nebo kdo ví co. Lidi ze světa jsou tak lákáni na svět v církvi. Lidé také neradi slyší o pekle, takže se to raději vynechá a lichotí se jim, jak je Pán Bůh miluje. Nebo se udělá ještě jiná změna, aby se církev učnila lidem ze světa „relevantnější“.

Rozmach „nových přístupů k evangelizaci“ tak demonstruje, jak se rychle křesťané nechávají odvrátit od prostého spoléhání na Boží zaslíbení a cesty zjevené v Jeho Slovu. Nevidí rychlé výsledky a nechávají se přesvědčit, že se vlastně spletli a musí na to jinak, místo co by setrvávali na modlitbách a pokračovali v jim svěřeném díle. John Hyde, který byl na začátku 20. století misionářem v Indii, měl také prvních několik let pramalý úspěch, ale poté se Hospodin k jeho věrnosti a úpěnlivým, vytrvalým modlitbám přiznal a dal probuzení, kdy se za rok obrátilo 400 lidí.

Pán po svých dětech nechce, aby vlastní moudrostí a vlastními metodami „obraceli“ lidi ke křesťanství. Obrácení je práce Ducha Svatého, kdy On sám lidi v srdci obviňuje z hříchu, a z spravedlnosti, a z soudu (Jan 16:8). Pán požaduje jen věrnost v službě Jemu, ať už budou výsledky jakékoliv: „Vyhledává se při šafářích [toho], aby každý z nich věrný nalezen byl.“ (1. Kor. 4:2) Noe byl kazatelem spravedlnosti po 120 let, leč nakonec s ním do archy vstoupila jen jeho nejužší rodina. Jeremiáš kázal proti hříchu Judských po 40 let, ale jeho služba skončila zničením Jeruzaléma, vyhnanstvím a zajetím lidu mimo těch nejchudších. Přesto, že po lidsku jejich úsilí nemělo žádný výsledek, Pán Bůh je nám předkládá jako veliké příklady víry. (To vše neznamená, že nemáme toužit a zápasit o spásu zástupů okolo nás a že nad absencí obrácení lze jen tak mávnout rukou; nesmíme ovšem upřednostnit čísla před věrností a poslušností.)

Užitek dobrých knih

Ještě se krátce vrátíme ke křesťanským knihám, v úvodu tak kritizovaným. Někomu by se z toho možná mohlo zdát, že křesťan nemůže mít užitek i z jiných knih než z Bible. Není tomu tak. Užitek z křesťanských knih může být a také je velký – aspoň z těch správných a dobrých knih, stejně jako je a může být velký užitek z dobrých kázání. I apoštol Pavel žádal Timotea, aby mu přinesl knihy (2. Tim. 4:13).

Co ovšem kvalifikuje dobrou křesťanskou knihu? Na prvním místě musí stavět ne na moudrosti lidské, na tom, nač přišel člověk ve své tělesné moudrosti, ale na moudrosti Boží, jakkoliv se tato může zdát bláznovstvím (veršů z Přísloví bychom na to jistě našli víc než dost). Musí proto nechat promlouvat Boží Slovo samotné – to znamená, že musí poukazovat na to, co o tom či onom (podle jejího tématu) říká Bible, a musí to vykládat. Měly být také hojně používat biblické příklady. Takové knihy nám mohou velmi prospět, neboť si dnes často ani neuvědomujeme, co všechno Písmo o různých oblastech našeho života říká.

Nelze než vyzdvihnout spisy puritánů, neboť ty přesně toto splňují. Sola scriptura pro ně nebylo žádné prázdné heslo, vskutku jej uváděli do praxe a nechtěli svým čtenářům předkládat nic jiného, než biblické principy a příkazy. O Johnu Bunyanovi Charles Spurgeon řekl, že ten muž musel citoval Boží Slovo snad v každé druhé větě a že kdybyste ho řízli, Písmo by z něj vytékalo místo krve. Thomas Brooks ke všemu, co napsal, dal minimálně 5 biblických příkladů, nezřídka i více. Je pravda, že občas zmiňuje i nějaké příklady z historie či přírody, ale kdyby je neuvedl, na jeho knihách by se nic podstatného nezměnilo a ničím by neutrpěly. (Na okraj musíme vyslovit obavu, že dnes je tomu až příliš častokrát naopak; křesťanské knihy překypují příklady „ze života“ a jen sem tam se objeví něco z Bible – leckdy pokrouceného – a kdyby to tam nebylo, nic by podstatného by se na nich nezměnilo.)

Takové knihy je dnes potřeba číst, jedině takové knihy mohou poukázat na řešení současných problémů. Boží pravdy a principy jsou nadčasové, nemění se. Chce-li kdo najít nějaký recept na úspěch v rodinném životě nebo v čemkoliv jiném, nemusí netrpělivě čekat na to, až zase vyjde zase něco nového, tentokrát již zaručeného. Všechno to bylo Hospodinem v Bibli zjeveno a bylo to „objeveno“ už dávno před námi muži, kteří znali Písmo bez nějakého přehánění desetkrát lépe než dnešní křesťané a jejichž zbožnost a bázeň Boží byly vskutku příkladné. Není však záměrem tohoto článku vyvyšovat člověka jako takového; to všechno byla jen milost a dílo Boží v jejich životech, a oni sami by jistě vyznali s apoštolem Pavlem: „Ne že bychom dostateční byli mysliti něco sami z sebe, jakožto sami z sebe, ale dostatečnost naše z Boha jest.“ (2. Kor. 3:5)

Pravý fundamentalismus

Na tomto místě přidám osobní vložku – právě zjištění, o kolik více Boží muži minulosti rozuměli celé radě Boží, mě přivedlo k fundamentalismu. S otázkami a nejasnostmi, se kterými jsem se předtím potýkal dlouhá léta, si oni dovedli dobře poradit a dali na ně už dávno jasné, srozumitelné a praktické odpovědi, navíc potvrzené životem. Přesvědčili mě, že nepotřebujeme něco nového, ale něco starého, co bylo společné všem pravým věřícím všech věků (ne, že by mezi pravými věřícími nebyly žádné rozdílné pohledy a názory, ale v podstatných věcech byla vždy jednota).

Potvrzuje to i list Judův, který bychom mohli nazvat manifestem fundamentalismu. Juda na úvod píše: „Nejmilejší, všecku snažnost vynakládaje na to, abych vám psal o obecném spasení, musil jsem psáti, vás napomínaje, abyste statečně bojovali o víru, kteráž jest jednou dána svatým.“ (Ju 1:3) První věcí hodné zřetele je onen závěr verše, že víra byla jednou dána svatým. Víra zde, stejně jako na mnoha jiných místech v Písmu, označuje doktrínu, učení evangelia, tedy obsah toho, čemu křesťané věří. Tato víra byla svatým dána jednou, to jest, jednou provždy; ne, že každá generace dostane něco nového, ušitého na míru doby. Musí být tedy principiálně vždy stejná a je stejně relevantní po všechny doby. Ve stejném smyslu se píše v listu Židům, že Kristus byl jednou obětován; nemusí se to opakovat, nemusí se to aktualizovat, ani není potřeba žádné nové oběti; stejně tak nám není třeba žádné nové víry, žádných nově objevených doktrín, žádné radikální aktualizace a změny pro dnešní dobu.

Je zde ovšem druhý aspekt – o onu univerzální víru všech pravých křesťanů je třeba bojovat, zápasit. To znamená, že o ni může (viditelná) církev přijít, může ji opustit, může o ni být okradena, nebude-li si dávat pozor na falešné učitele, uvádějící sekty zatracení. Juda by byl rád psal výklad těch vzácných věcí, ale chápal, že v současné situaci by to neprospělo. To, co by o společné víře adresátům napsal, by totiž časem bylo nejspíš překrouceno nebo by o to skrze bludy a lstivé řeči byli okradeni. Proto vyzývá k zápasu o víru. To je druhý aspekt fundamentalismu: o to, co bylo církvi z milostí Boží dáno, je třeba bojovat, je třeba se stavět proti těm, kteří chtějí šířit své vymyšlené řeči. Pokud církev bojovat nebude, postupně o to přijde, bude ďáblem okradena.

Závěr

To je přesně to, co se církvi přihodilo v posledních 50-60 letech (a vlastně i dříve, vezme-li se v úvahu kontroverze s liberalismem a neoortodoxií). Nebojovalo se o víru a tak byla postupně více a více opouštěna a nahrazována náhražkami. Výsledek je zmatek, kdy jeden každý, což se mu za dobré vidělo, činí (Sd. 21:25), ale zároveň nikdo vlastně neví, co se současnou mizérií. Receptů se navrhuje spousta, ale samotná skutečnost, že se objevují stále nové a nové, ukazuje, že žádný z nich nefunguje. Nefunguje, protože nemá Boží požehnání. Bez toho, aby Hospodin lidskému činění milostivě požehnal, nezmůže nikdo nic. I Pán Ježíš řekl: „Beze mne nic nemůžete učiniti.“ (Jan 5:5) A lidským snahám, které ve svém základu stojí na lidské moudrosti, Hospodin nepožehná: „Běda synům zpurným, dí Hospodin, skládajícím radu, kteráž není ze mne.“ (Iz. 30:1)

Pán Bůh žehná prostému poslušenství víry, poslušnosti toho, co zjevil v Písmu (ne proto, aby skrze to lidé dosáhli ospravedlnění, ale aby jakožto z milosti ospravedlnění tak oslavili Hospodina, kterýžto konečný cíl předkládá i Juda, viz verš 25). Starozákonní proroci nehlásali nic jiného. Neříkali sníženému Izraeli, že na to musí úplně jinak, nově; naopak volali je k návratu: „I osvědčoval Hospodin proti Izraelovi a proti Judovi skrze všecky proroky [i] všecky vidoucí, řka: Odvraťte se od cest svých zlých, a ostříhejte přikázaní mých a ustanovení mých vedlé všeho zákona, kterýž jsem vydal otcům vašim, a kterýž jsem poslal k vám skrze služebníky své proroky.“ (2. Kr. 17:13) Ani Jeremiáš nevolal po něčem novém: „Zastavte se na cestách, a pohleďte, a vyptejte se na stezky staré, která jest cesta dobrá, i choďte po ní, a naleznete odpočinutí duši své.“ (Jer. 6:16)

Ani my ve Svobodné presbyterní církvi nechceme činit jinak. Nemáme nejmenší zájem prosazovat své vlastní nápady a myšlenky, na které bychom s velkou slávou přišli díky vlastní chytrosti. Já rozhodně nejsem původcem výše uvedených postojů, jen jejich ubohou ozvěnou. Kdyby křesťané v naší zemi skutečně čerpali z velikánu minulosti jako byli Jan Kalvín, Charles Spurgeon, John Owen, Thomas Watson, Richard Baxter, Jan Amos Komenský, Johnatan Edwards, Martyn Lloyd-Jones, Arthur W. Pink, F. B. Meyer, Thomas Brooks, bratři Bonarové, Matthew Henry, John Gill a mnozí další, pravděpodobně bych vůbec žádný blog nepsal.

Na úplný závěr lze jen vyjádřit přání, aby dnes nikdo nebyl jako oni Izraelci, kterým Hospodin osvědčuje skrze Izaiáše: „Rozprostíral jsem ruce své na každý den k lidu zpurnému, kteříž chodí cestou nedobrou za myšlénkami svými.“ (Iz. 65:2) Kéž by o nikom neplatilo, co bylo řečeno o Božím lidu v Ozeáši: „Vypsal jsem jemu znamenité věci v zákoně svém, [ale] neváží sobě rovně jako cizí věci.“ (Oz. 8:12) Kéž by Boží Slovo a jeho ustanovení, na kterých z milosti Boží stály generace našich předků ve víře, nebyly divné, nebyly dnešní církvi cizí, nebyly nerelevantní, nebyly něčím, co je v praxi vlastně v pohrdání a bez vážnosti. Kéž se nad námi sám nejsvatější a nejmocnější Pán slávy ve svém převelikém milosrdenství smiluje a obrátí naše srdce „k zákonu a svědectví“, a odvrátí od „slova toho, v němž není žádné záře.“ (Iz 8:18) Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.