31. října uplyne bez tří let půl tisíciletí od chvíle, kdy Martin Luther přibil na vrata wittenbergského kostela svých 95 tezí, čímž započala reformace (v roce 2017 si tedy budeme připomínat vskutku významné výročí). Sám Luther se řadí mezi nejvýznamnější a nejznámější reformátory, spolu s Kalvínem, Zwinglim a možná Melanchtonem. Nicméně v této době si Pán Bůh vzbudil, zmocnil a pomazal svým Duchem mnohé další muže víry, na které se zejména v našich zemích již tolik nevzpomíná – Heinrich Bullinger, Theodore Beza, Martin Bucer, John Knox, Thomas Cranmer, Jan Laski (který působil v dnes velmi katolickém Polsku) a mnozí další. Mezi nimi má své nepominutelné místo i neprávem opomíjený – a smutně mezi dnešními křesťany málo známý – horlivý kazatel a evangelia William Farel, kterému se někdy výstižně přezdívá Eliáš z Alp.

Dětství, studium, obrácení

William Farel se narodil v roce 1489 v Dauphinéských Alpách, u francouzského města Gap, které se nachází asi 70 km jižně od Grenoblu. Jeho rodiče byli velmi oddanými a horlivými římskými katolíky, kteří věřili každému slovu, které vyšlo u úst papežových kněží. Williama – nebo po francouzsku Guillauma – v tomto směru velmi ovlivnili; pozdější reformátor vyznával, že byl papeži a římské církvi naprosto oddán, a to do té míry, že by zlostně skřípěl zuby jako vlk vůči každému, kdo by proti „svatému otci“ řekl křivého slova.

Mladý muž velmi bažil po vzdělání. V roce 1510 se tedy vydal do Paříže, kde začal studovat na Sorboně pod křídly jednoho z nejvýznamnějších a nejschopnějších učenců pařížské univerzity té doby, starého profesora jménem Jacques Lefèvre d’Étaples (cca 1455-1536). Lefèvre navštívil Afriku i Asii a studoval vše, co se dalo: staré jazyky, poezii, historii, matematiku, teologii i další obory. Vyčníval nad všechny své kolegy jak v učenosti, tak v náboženské oddanosti. Ač sám mírného ducha, horlivého Farela si d’Etaples velmi oblíbil a mladík i stařec se spolu oddávali uctívání soch, obrazů, relikvií a svatých, jímž byli oba velmi oddáni. V průběhu času však Farel začal pociťovat nepokoj v duši; Pán Bůh v něm začal svým Duchem pracovat, a student se mohl čím dál více přesvědčovat, že tyto věci „mají sic tvárnost moudrosti, v způsobu té nábožnosti a v pokoře pošmourné, i v neodpouštění tělu, a však nejsou v žádné platnosti, leč k nasycení těla.“ (Kol. 2:23) Prožíval tak něco podobného, co zhruba v té době mučilo duši Lutherovu.

Jan Kalvín, ač sám jejím absolventem, ve svých Institucích Sorbonnu nazval rodičem všech bludů. Jaký to ovšem zázrak milosti Boží, že právě z této papežskými herezemi prosáklé univerzity zvláštním způsobem zazářilo světlo evangelia! Stalo se tak v roce 1519, kdy začal d’Etaples sepisovat životopisy římskokatolických svatých. Do jisté míry ve svém díle pokročil, ale pak ho napadlo, že by mohl pro své spisy najít nějakou inspiraci v Bibli. Obrátil se tedy k Božímu Slovu a začal jej důkladně studovat. Brzy však zjistil, že Písmo předkládá vskutku jiný druh svatých, než papeženectví, a že v mužích a ženách víry jako byli Noe, Abraham, Rút, Job, David, Abigail, Ester, Jeremiáš, Daniel, Marie, Petr, Pavel a mnozí další, září svatost a obraz Kristův vskutku jiným světlem než v životech těch, jimiž se oháněl papež. Začal tedy Bibli studovat důkladněji, a z Boží milosti mu z ní zazářily první paprsky evangelia.

„Spasení je z milosti, ospravedlnění je z pouhé víry a brány nebes otevírá jen kříž Kristův, a nic jiného,“ začal říkat svým žákům, učíc je základům tehdy tak šokující pravdy, se kterou tak mocně v Duchu Svatém vystoupil Luther, Kalvín a další. Jacques Lefèvre d’Étaples, ač celý život setrval v římské církvi, kterou se marně snažil reformovat zevnitř (jeho spisy jí však byly odsouzeny jako bludařské), tak přeci jen připravil půdu šíření reformačního hnutí ve Francii tím, že významně ovlivnil mladé muže, kteří zvedli svíci evangelia a šířili jeho světlo dál.

Williama Farela nové učení jeho starého přítele a mentora velmi zasáhlo. Dřív by cokoliv, co by odporovalo římskokatolickému dogmatu, horlivě a zuřivě odmítal, ale nyní Duch Boží jeho srdce již nějakou dobu obměkčoval, aby v něm mohlo vzklíčit símě evangelia. Vnímajíc svou neschopnost učinit nic pro svou spásu, když mu nepomohly ani hodiny strávené na modlitbách ke svatým a jiné skutky falešné papežské zbožnosti, pochopil, že musí být spasen pouhou milostí nebo vůbec. Pochopil, že nemůže uctívat nic a nikoho jiného, než Spasitele samotného. Opustil proto papeže a jeho bohoslužbu, aby se mohl vydat Pánu Ježíši Kristu a sloužil jen Jemu – a v Něm vskutku našel to, co žádala jeho duše, spasení a pravý pokoj s Otcem.

Ohnivý kazatel

Nově znovuzrozený Farel začal hned zvěst, která mu přinesla pokoj a radost v Duchu Svatém, šířit dál. Kázal evangelium horlivě, neohroženě a s neobyčejným zápalem. Jeho hlasitý hlas se jako zvuk hromu rozléhal na mnohých místech; zpočátku v Meaux, a poté, když byl z Francie vyhnán, ve Švýcarsku, kde následně usilovně pracoval mezi lidmi po 40 let. Důvodem pro vyhnání bylo jeho silné odsuzování a ohnivá kázání proti užívání všemožných obrazů a soch při bohoslužbě. Tak, jako je dříve miloval a byl jim nadevše oddán, si nyní po svém znovuzrození tyto modlářské předměty nanejvýš zošklivil a celý život proti modlářství, které Pána Ježíše tak snižuje a uráží, bojoval.

William Farel vskutku vykupoval čas; každou chvíli, jak jen mohl, zasvětil službu svému Pánu a Vykupiteli, a nenechal se od toho odradit ničím, ať už pohrůžkami, pronásledováním či násilím. Všeho toho se mu dostalo v hojnosti. Nazývali ho svůdcem, heretikem a ďáblem. Když kázal, lidé ho často vyháněli, spílali mu, někdy ho poplivali i bili až do bezvědomí. Někteří se ho pokoušeli otrávit nebo i zastřelit (jednou ho zachránilo jen to, že pistole v kritickém momentu selhala – což byl samozřejmě projev Boží ochranitelské moci vůči svým služebníkům). Víc než jiní tak rozuměl apoštolu Pavlovi, když psal: „V pracech [býval jsem] hojněji, v ranách přílišně, v žalářích hojněji, v smrtech častokrát. Od Židů pětkrát čtyřidceti [ran] bez jedné trpěl jsem. Třikrát metlami mrskán jsem, jednou jsem byl ukamenován, třikrát jsem na moři tonul, ve dne i v noci v hlubokosti [mořské] byl jsem. [Na] cestách často, v nebezpečenství na řekách, v nebezpečenství od lotrů, v nebezpečenství od svého pokolení, v nebezpečenství od pohanů, v nebezpečenství v městě, v nebezpečenství na poušti, v nebezpečenství na moři, v nebezpečenství mezi falešnými bratřími; v práci a v ustání, v bděních často, v hladu a v žízni, v postech častokrát, na zimě a v nahotě.“ (2. Kor. 11:23-27)

Farel však podobně jako apoštol hlásal přes všechny překážky dál. Někdy dokonce vešel do kostela, kde kněz zrovna zpíval mešní liturgii (jako se v římské církvi dělá dodnes), zcela ho ignoroval, vystoupil na kazatelnu a začal hlasitě kázat. V některých případech ho lidé vyhodili, ale jindy – včetně kněze – poslouchali a obrátili se. A takové chvíle byly Božímu muži největší odměnou.

Ve Švýcarsku Farel nejprve zvěstoval znovuobjevenou pravdu okolo jezer Neuchâtel a Leman. Slovo, které přinášel, vskutku nenechávalo posluchače v klidu, ať tak či tak; někde naň reagovali pobouřeně a s útokem vůči reformátorovi, ale někde jej s horlivostí a radostí přijali, jako třeba ve městech Meiry nebo Neuchâtel, kde se též následně zbavili všech modlářských předmětů. Farel se však nespokojil s přivedením jen jednoho či dvou švýcarských měst ke světlu evangelia, a vydal se kázat dál. Přes částečný úspěch, kdy se skrze Slovo obrátilo několik lidí, ho vyhnali z Orbe a pak i z Bernu, a tak se reformátor obrátil k Ženevě, kde již nějakou dobu toužil rozsévat seménka pravé biblické víry v Krista.

Počátek práce v Ženevě

Přišel tam v roce 1532; občané města ho přivítali a nechali ho po dvakráte kázat. Poprvé Farel hovořil o nadřazené autoritě Písem nad papežem, koncily a tradicí, a podruhé o milostivém Božím odpuštění v Pánu Ježíši. Reakce byly bouřlivé a protichůdné; po určitých peripetiích se zde ovšem Farel na nějaký čas usídlil, aby za pomoci některých přátel a kolegů – jako byl např. Pierre Viret nebo Antoine Froment – vykořenil z města všemožné bludy papeženectví a utvrdil srdce v prosté víře evangelia. Přes opozici a všemožná protivenství Pán Bůh jejich práci žehnal, a v roce 1535 se městská rada definitivně přiklonila na protestantskou stranu a v Ženevě byla zakázána papežská mše a následně i hazard, různé formy rouhání, tanec nebo různé maškarní průvody, spojené s všelijakou necudností.

Farel si však bylo dobře vědom, že toto nebyl konec a cíl jeho úsilí. Vnější reformace, pouhé vnější přizpůsobení se lepším principům, nestačí; musí být reformována též srdce, musí být upevněna v osobní víře evangelia. Jako čteme v proroku Ezechielovi: „A když se hanbiti budou za všecko, což páchali, způsob domu i formu jeho, i vycházení jeho, též vcházení jeho, i všecky způsoby jeho, všecka ustanovení jeho, všecky, pravím, způsoby jeho i všecky zákony jeho v známost jim uveď, a napiš před očima jejich, ať ostříhají všeho způsobu jeho i všech ustanovení jeho a činí je.“ (Ez. 43:11)

I když město udělalo dobrý krok vpřed, když si aspoň v určitém vnějším pokání uvědomilo marnost svých dřívějších způsobů, marnost své falešné římskokatolické modloslužby, lidé potřebovali být též vyučeni ve stezkách zbožnosti, vyučeni v milosti, která vede k tomu, „abychom odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě, a spravedlivě, a zbožně živi byli na tomto světě, očekávajíce té blahoslavené naděje a příští slávy velikého Boha a Spasitele našeho Jezukrista“ (Tt. 2:12-13); potřebovali být vyučeni celé radě Boží, kterou by si uložili v srdce. Někteří totiž, zbaveni jha papeženectví, nechtěli na sebe plně vzít jho Kristovo a svobodu evangelia měli za zástěru pro různou bezuzdnost. Stejně jako v době Jozue tak i nyní zůstávalo „země velmi mnoho k opanování.“ (Joz. 13:1)

William Farel si uvědomoval, že on sám nemá obdarování, aby tuto velikou práci zvládl. Byl ohnivým kazatelem a jako Eliáš mocně zápasil s Bálovými proroky, i on stál proti Římu a v moci Ducha bojoval proti modlářství a pověrám a volal k návratu evangelia. Nebyl však velikým teologem, systematickým vykladačem Písma a koneckonců ani organizátorem; nebyl takovou vůdčí osobností, aby církev v Ženevě zbudoval ve víře tak, jak bylo v oné situaci potřeba, zvlášť, když některé staré zvyky a postoje mezi lidmi přes všechny snahy a pokrok stále přetrvávaly.

Farel a Kalvín

Pán Bůh měl ve své prozřetelnosti ovšem připravené řešení. V srpnu 1536 Ženevou zrovna projížděl mladý, tehdy sedmadvacetiletý Jan Kalvín. Byl na cestě z Itálie, kde navštívil vévodu z Ferrary a jeho manželku, dceru Ludvíka XII., které utvrzoval ve víře. V té době již publikoval první vydání svých slavných Institucí, které se rychle rozšířily. V Ženevě chtěl jenom přespat; nezamýšlel se zde usídlit. Hledal tiché, klidné místo, kde by se mohl dále věnovat studiu Božího Slova a sepisování dalších teologických pojednání, a tím Ženeva nebyla.

Farel byl s Institucemi seznámen a v jejich autorovi rozpoznal muže zvláštně obdarovaného právě těmi kvalitami, o kterých si byl sám vědom, že je postrádá či jimi aspoň neoplývá v takové míře. Dokonce již nějakou dobu přemýšlel, že by Kalvína vyhledal a poprosil jej o pomoc s utvrzením reformace ve Švýcarsku. A nyní jej Prozřetelnost sama přivedla až před jeho práh; když se proto dozvěděl, že je Kalvín ve městě, urychleně jej navštívil a přesvědčoval jej, aby zůstal a podpořil zde věc evangelia. Kalvín nicméně z důvodů výše uvedených odmítl, neboť se domníval, že by měl církvi Kristově sloužit výhradně jako spisovatel a vykladač Písma, a ne jako aktivní organizátor jejich záležitostí. S tím se však Farel nemínil smířit a řekl mladému muži, že pokud nyní odmítne tuto příležitost a nepomůže církvi Boží, Hospodin sám učiní, že jeho studium mu nebude k požehnání, ale k prokletí. Slova pronikla Kalvínovi až k srdci; v těch slovech jakoby k němu promluvil Pán Bůh sám a zastavil ho na jeho cestě. Rozhodl se tedy zůstat a učinit s Boží pomocí, co bude v jeho silách pro utvrzení a upevnění pravé víry.

Když Farel dosáhl toho, aby se slavný reformátor připojil k jeho práci, ustoupil v jistém smyslu do pozadí, aby vůdčí úlohu převzal právě Kalvín, neboť byl přesvědčen, že to bude pro církev nejužitečnější. Ukázal tak velikou pokoru; i když byl o 20 let starší a přirozeně by si mohl nárokovat důležitější pozici a postavení, zapřel sám sebe a všechny ambice, které by snad teoreticky mohl mít, to vše pro prospěch Kristovy věci a spořádání církve. Vskutku tak nesmýšlel více, než se mu podle míry jeho obdarování slušelo smysliti. (Kéž by stejné srdce měli všichni Kristovi služebníci!) To neznamená, že nečinil nic – působil dále jako Kalvínova pravá ruka a jejich úsilí bylo společné – ale těžiště se přesunulo z něj na jeho mladšího přítele.

Problémy a vyhnání z Ženevy

Politické a církevní uspořádání Ženevy, které Kalvín zřídil, bylo ve své podstatě teokratické, principiálně založené na starozákonním uspořádání, které panovalo v Izraeli. V tom reformátor jistě chyboval. Jak zmiňuje dr. Cairns, nedostatečně zvážil, že teokracie může fungovat jen tehdy, jsou-li zde Duchem Svatým přímo inspirovaní proroci, kteří by přinášeli přímé instrukce do konkrétní situace. Už proto tedy není starozákonní teokracie jen tak přenositelná do poapoštolské doby. Formu správy města, kterou zřídil, tedy nezvolil ideálně. Nicméně jeho cíl plně odpovídal evangeliu, které když zakoření, vede ke změně života jednotlivce i společnosti.

Jak již bylo poukázáno, Ženeva byla na začátku 16. století mravně zpustlým městem, a v této oblasti před sebou měli reformátoři stále mnoho práce, aby vykořenili všelijaké zlozvyky a neřesti. Ač se mnozí vnějšku přiklonili k učení Písem, ne zdaleka všechna srdce jím byla vskutku očištěna a proměněna; jako i dnes ani tehdy lidé neslyšeli rádi konkrétní výzvy ke křižování těla a umrtvování žádostí. Namnoze se tam tedy dělo to, co prožíval prorok Ezechiel: „I scházejí se k tobě, tak jako se schází lid, a sedají před tebou lid můj, a poslouchají slov tvých, ale nečiní jich. A ačkoli je sobě ústy svými libují, však za mrzkým ziskem svým srdce jejich odchází. A aj, ty jsi jim jako zpěv libý pěkného zvuku a dobře vznějící. Slyšíť zajisté slova tvá, ale žádný jich nečiní.“ (Ez. 33:31-32)

Mezi lidmi začala postupně narůstat nespokojenost a povstali někteří, kteří se začali proti novému řádu otevřeně bouřit. Záminkou jim byla otázka, zda má být při večeři Páně užíváno nekvašeného chlebu – což byl nepodstatný detail vzhledem k tomu, že ty, kteří ji vznesli, nechtěli Kalvín s Farelem pro absenci dobrého ovoce v jejich životech k přijímání vůbec připustit. Na Velikonoce roku 1538 se proti reformátorům srotil veliký zástup; nakonec však se však vřava rozpustila, a místní kronikář mohl s úlevou napsat, že se vše obešlo bez krveprolití. Událost se však neobešla bez následků, protože den nato byli Kalvín s Farelem z Ženevy vykázáni.

Další práce a konec života

Kalvín se tedy obrátil do Štrasburgu (aby se do Ženevy posléze vrátil) a Farel do Neuchâtelu, kde měl již nějaké zázemí a kde se usídlil na celý zbytek života. Ač se přátelé nyní rozešli, zůstali spolu nadále v kontaktu a dopisovali si. Farel svého přítele přesvědčil, že by se měl oženit. Kalvín si tedy na radu jiného přítele a reformátora, Martina Bucera, vybral Idelette Storder de Bure, vdovu po Johnu Storderovi, bývalém anabaptistovi, který se však, slyšíc Kalvínovy výklady Písma, připojil k jeho práci, nicméně posléze zemřel na mor. William Farel jimi byl požádán, aby je oddal. Vůči pozdějšímu Farelovu manželství měl ovšem Kalvín silné výhrady, protože Farel se oženil až v 69 letech, a to s mladičkou dívkou, což Kalvín vnímal jako pro muže Farelova věku – a kazatele zvlášť – nevhodné. Nicméně v moudrosti Páně psal ostatním kazatelům v Neuchâtelu, aby “s trpělivostí snášeli nerozum starého mládence.”

Manželství nicméně neuhasilo Farelův zápal pro evangelium a věci Boží. Sice se usadil v Neuchâtelu, ale nedá se říci, že by tam meškal. Jako Samuel každého roku obcházel Bethel a Galgala a Masfa, i Farel pravidelně procházel švýcarské země, aby dále šířil evangelium a kázal pravdu Boží; dvakrát přitom navštívil i Německo. Opozice vůči němu se ani po letech nezmírnila. Jednou kázal na dominikánském hřbitově, přičemž mniši nechali zvonit všechny zvony, aby přehlušili jeho mocný hlas. Navrátil též do rodného města Gap, kde přes královský zákaz skrze veřejná kázání přiváděl své spoluobčany ke Kristu (k Pánu Ježíši zde přivedl také své 4 bratry).

Roku 1564 jej Kalvín informoval o své nemoci. Přes vysoký věk (takřka 75 let) a přes Kalvínovy prosby, aby nejezdil – právě z ohledu na přítelovo stáří – jej Farel v Ženevě navštívil, aby svého přítele na smrtelné posteli potěšil a podpořil. Po Kalvínově smrti želel, že odešel velký Boží muž a napsal, že by si přál, aby raději on odešel místo něho. Z Boží prozřetelnosti měl ovšem odejít brzy – asi rok – po něm. Ještě předtím však – již po několikáté – navštívil město Metz, kde kázal evangelium, a to se stejnou horlivostí, jako kdysi před lety, když jako mladý muž začínal prohlašovat pravdy Boží v rodné Francii. Jako Kálef tak mohl říci: „Aj, již dnes jsem v osmdesáti pěti letech, a ještě nyní jsem při síle jako tehdáž, když poslal mne Mojžíš. Jaká byla síla má tehdáž, taková i nyní síla má jest k boji, a k vycházení i k vcházení.“ (Joz. 14:10-11) Po návratu z Metz však ulehl do své postele a 13. září 1565 po dlouhé a těžké, ale věrné službě odešel do slávy ke svému Pánu.

Závěr

William Farel byl za svého života kontroverzní osobností. Byl nenáviděný i milovaný, přijímaný i odmítaný, jak už tomu u Božích mužů, kteří vystoupí proti apostázi, bývá. Jako Eliáš byl mužem ohně; ne snad, že by činil zázraky spojené s ohněm jako starozákonní prorok, ale byl stejně jako on vskutku pokřtěný Duchem Svatým a ohněm a ohnivě také kázal evangelium a stavěl se proti bludům a odpadnutí své doby. Jako se Eliáš potýkal se 450 Bálovými proroky, i Farel zápasil proti velikému množství kněží a mnichů. A jako Boží muž Písma i on neznal kompromis. Netoleroval žádné kulhání na obě strany; buď papež a římské jho nebo Pán Ježíš Kristus a evangelium, nic mezi tím. Žádné sbližování, žádné ekumenické hovory, žádné „Evangelikálové a katolící společně“, jak se činí dnes.

Někteří historici popisují Williama Farela jako člověka, který dokázal jen bořit a ne budovat. Farel byl vskutku bouřlivým, prudkým a zaníceným mužem, který se před ničím a nikým nezastavil. Někdy bychom řekli, že překročil míru, například, když zakročil proti jednomu poutnímu procesí, vzal jim nějaký obraz (či snad sošku) a hodil ji do řeky. Lehko se nám však mluví a posuzuje nyní, 500 let od reformace, v době svobody, kdy nám nehrozí pronásledování či dokonce ztráta života. Přesto se málokdo odváží veřejně vystoupit proti bludům naší doby, nebo třeba veřejně odsoudit papeženectví. Farel se odvážil, ač mu za to vše hrozilo upálení. Jako Eliáš se s horlením odvážil postavit na Boží stranu, ať už bylo riziko jakékoliv a ať už ho to stálo cokoliv; vskutku výstižně jej tak k Eliášovi také přirovnávali a stále přirovnávají.

Když apostáze dosáhne vrcholu, je zapotřebí Eliáše, aby se jí v Boží moci postavil a přemohl ji. Někdy nepomůže nic jiného, než oheň; někdy je zapotřebí ohnivého proroka. Farel byl takovým mužem, a i díky němu mohla reformace ve Švýcarsku zakořenit, už jen proto, že svým úsilím připravil místo pro Kalvína. Takové muže potřebuje církev i dnes. Jestliže dá Pán Bůh povstat nějakým novým Farelům, nebudou to muži v církví oblíbení a populární. Ve skutečnosti se proti takovým vždy zvedne – i mezi vyznávajícími křesťany – veliká opozice. Takové muže, plně vydané Kristu a Jeho věci, si však Pán mocně použije ke své slávě a pro prospěch své církve, a proto je církev potřebuje. Ó, kéž nám sám Pán slávy takové muže dá.

Pro Krista, lide Boží, spěj k praporu a v zbroj,
ať tam se reci množí, kde nejvíc zuří boj.
Vztek nepřátel ať vzpruží mdlé rámě silou lví,
na škůdce vzdor ať muži udatně odpoví! Amen i amen.