V rámci blížícího se výročí počátku reformace jsme si připomněli dnes již nepopulární pravdu o tom, že reformátoři a po další tři staletí i jejich následovníci vnímali římskokatolickou církev jako nevěstku babylonskou, království Antikristovo, a že reformaci považovali za vyjítí z něj a osvobození se z pout ďábelské lži, vedoucí miliony do pekla. Zdůraznili jsme rovněž, že to nebyl pohled jen jednoho či dvou nejvýznamnějších představitelů reformace, ale naprosto všech, bez ohledu na všechny ostatní rozdíly, které mezi sebou měli; toto přesvědčení ostatně přetrvávalo až do 19. století a drželi se jej po nich puritáni i další muži Boží jako Whitefield, Edwards, Spurgeon – a mohli bychom vyjmenovávat myriády dalších. A i ti, kteří měli na toho Antikrista s velkým A jiný pohled, jako třeba John Wesley, J. C. Ryle a historičtí premilenialisté, pořád osvědčovali antikristovský charakter Říma.

Po nezbytném exkurzu do spisů reformátorů se však musíme ještě zaměřit na to, co s tím my dnes po pěti stech letech. Jaký k tomu zaujmout postoj? Jak tomu rozumět? Co to pro nás prakticky znamená? To jsou důležité otázky. Téma Antikrista je důležité; a vůči konkrétnímu obvinění nelze přistupovat jen tak lhostejně, přišli-li s ním lidé, jejichž práci na Boží vinici jsme velmi zavázáni. Nějak se s ním musíme vyrovnat. Žel, často se s tím dnešní protestanté vyrovnávají až příliš snadno, pokud jsou si ovšem vůbec tohoto historického postoje svých předchůdců vědomi. I proto musíme přijít s dalším nezbytným komentářem vůči předchozímu pojednání, aby se protestanté dnes aspoň zastavili a znovu zamysleli, když už nic víc.

Zásadní činitel

Důležité je vnímat, že reformátoři nenazývali papeže Antikristem, jenom aby tím lépe ospravedlnili svoje oddělení, ale že byli všichni vskutku pevně přesvědčeni, že jím je. Naopak, oddělení od Říma vyplynulo právě z tohoto přesvědčeni, jímž byli ujištěni, že činí vůli Boží, když podle Jeho příkazu vychází z padlého Babylona (Zj. 18:1-5).

Nesmíme zapomínat, jak hluboce byla v lidech počátku 16. století zakořeněna představa naprosté nezbytnosti vnější jednoty církve – ještě více, než v dnešní ekumenické době. Představa opuštění církve Boží a založení nějaké církve nové byla pro první reformátory zpočátku naprosto nemyslitelná. Pokud jim zpočátku vůbec přišlo na mysl oddělení od Říma, považovali by to za donatistické schizma, kterého se i později vystříhali a nechtěli s ním být spojováni. Donatisté byli raně křesťanská skupina, která (mimo jiné) odmítala opětovné přijetí do církve těch, kteří při pronásledování selhali a zapřeli víru. Protože většinový názor tehdejší církve byl, že po pokání tito křesťané mohou být přijati zpět, donatisté se proti ní vydělovali a byli proto považováni za schizmatiky. Proti donatistům vystupoval i Augustýn, což byl jeden z důvodů, proč byla tato skupina i ve středověku – aspoň mezi vzdělaným klérem – dosti známá. V 16. století nikdo nechtěl, aby na něm ulpěla nálepka donatistického schizmatika, který se odděluje od církve Boží jen proto, že není absolutně dokonalá.

Proto původně reformátoři z římskokatolické církve nechtěli odejít, chtěli ji – se vším všudy, s papežem, kardinály, všemi arcibiskupy a biskupy i se vším lidem – navrátit k evangeliu. Kdyby nedospěli k tomu, že církev římská je církev Antikristova, patrně by ji nikdy neopustili a jejich reformační snahy by přišly vniveč, jako se stalo těm, kteří se v téže době pokoušeli napravit Řím zevnitř, ale jejichž vliv zanikl s Tridentským koncilem. Bez rozpoznání antikristovského charakteru římskokatolické církve by tak nebyla žádná reformace – resp. žádné trvalé ovoce reformace – protože reformátoři by si netroufli ji opustit, kdyby byli přesvědčeni, že je sice pokleslou a nedokonalou, ale v jádru pořád pravou církví Boží. A bez oddělení by je nakonec Řím zpacifikoval, ať už tak či onak. To by také znamenalo, že všichni dnešní protestanté by nyní seděli v římskokatolických kostelích, což by měla být představa značně neveselá.

Důvody pro přesvědčení reformátorů

Pohled, že papež je antikrist, je v očích dnešních křesťanů tak zjevně neopodstatněný, že nad ním vůbec nepřemýšlí a zavrhují ho bez sebemenšího zaváhání, na čemž má významný podíl i dispenzacionální premilenalismus – i když, jak jsme již uvedli, historicky i premilenialisté vnímali antikristovský charakter římského katolicismu, byť jej nespojovali přímo s tím Antikristem.

Reformátoři ztotožňovali Antikrista podle 13. kapitoly Zjevení – která hovoří o šelmě – se systémem, a to v souladu s Danielovými viděními, podle kterých šelmy označovala různá království, perské, řecké, římské apod. Antikrist tedy pro ně na základě tohoto porovnávání předmětných částí Písma nebyl jednotlivec, ale posloupnost papežů v římskokatolickém „království“. To, že Antikrist bude působit v církvi a postaví se do jejího čela, vnímali ze slov apoštola, že se posadí v chrámě Božím. Nový zákon jen zřídka používá spojení „chrám Boží“ pro onen fyzický chrám v Jeruzalémě, a Pavel sám nikdy. Podle toho nechápali tento verš tělesně, ale duchovně.

Co se týče charakteru Antikrista, reformátoři nepochybovali, že se plně odráží v papežství. Četli, že Antikrist se bude povyšovat nade všecko, což slove Bůh, anebo čemuž se děje Božská čest, a viděli, jak byl papež staven na úroveň Boha a Krista. To vyplývalo už jen z jeho rouhavého titulu „Vikář Kristův“, totiž Jeho zástupce na zemi, čímž se stavěl na Jeho výsostné místo. Ale to nebylo vše. Papežové byli v historii přímo nazýváni bohy. To bychom měli vědět i z naší historie, protože i mistr Jan Hus psal o lidech, co „pravie, že papež jest Buoh zemský, a tak mají dva bohy.“ (Zdroj) Papež Julius II. byl na 5. lateránském koncilu, který skončil jen těsně před začátkem reformace, osloven v proslovu takto: „Dbej, ať neztratíš tu spásu, ten život a ten dech, který jsi nám dal, neboť jsi pastýř, jsi lékař, jsi vládce, jsi hospodář, v krátkosti, jsi jiným bohem na zemi.“ (Zdroj) Toho všeho si byli reformátoři dobře vědomi, a sami vyznávali, že se na tom v době své nevědomosti podíleli. Zwingli napsal: „Který pohanský národ kdy ctil jako Boha člověka, kterému je zítra, nebo spíše i dnes, určeno zemřít, jako my ctíme římského biskupa? Aniž to můžeme popřít. Nazývali jsme jej „Bohem na zemi“ [zde v poznámce Zwingli odkázal právě na výše uvedený citát z 5. lateránského koncilu, byť si spletl jméno papeže] a ctili jsme člověka s mnohem uctivěji než Pána Boha.“ (Zdroj, str. 46)

Další důvod, proč reformátoři vnímali papežství coby Šelmu, bylo jeho historické pronásledování všech, kdo proti němu hájili čistější evangelium. Když hleděli na zřízení kruté a krvavé inkvizice, pronásledování Valdenských, vyhlazení Albigenských, upálení mistra Jana Husa, nemluvě o mnohých útocích na další, méně známé skupiny věřících, a když sami tyto věci zakoušeli – proto, že se postavili za evangelium Kristovo oproti jejím bludům – divíme se jim, že v tom viděli naplnění slov Písma, že Šelma bude „bojovati s svatými a přemáhati je“ (Zj. 13:7)?

Podobně silně vnímali římskokatolické odvolávání se na údajné zázraky činěné různými svatými a na zvěsti o divech, které se měly stát zde či onde. Životy svatých, které byly častým námětem kázání, se jimi jen hemžily – ostatně ke svatořečení bylo a je potřeba, aby „svatí“ učinili právě nějaký „potvrzený“ zázrak. Sklony k mysticismu v lidech bázeň před takovými domnělými zázraky jen umocňovaly. To vše odpovídalo popisu Antikrista, jehož příchod má být podle Písma „se vší mocí a divy i zázraky lživými“ (2. Tes. 2:9).

Reformátoři rovněž vnímali, že odstoupení, o kterém v souvislosti s příchodem Antikrista hovoří Pavel v 2. Tes. 2:3, souvisí s odvrácením se od víry, o kterém píše v 1. Tim. 4:1 a násl., když varuje před těmi, jenž budou zabraňovat lidem se ženit a nutit je ke zdržování se pokrmů. To je projev antikristovské apostáze. Římskokatolický povinný celibát kněží (spolu s různými povinnými půsty) odpovídá tomuto učení ďábelskému. Řím jej ostatně dodnes neopustil a tento významný znak antikristovského náboženství v něm tedy přetrvává. Luther sám ostatně napsal, že i kdyby papež na svět nepřinesl jiné zlo, než zákaz manželství, stačilo by to, abychom jej mohli označit za Antikrista, neboť z tohoto jediného zákazu vzešlo tolik zla (zdroj, str. 890, §2779). O zlých důsledcích celibátu jsme se ostatně mohli přesvědčit v posledních letech velmi intenzivně v souvislosti s různými skandály se zneužíváním dětí, kterých vyplavalo na povrch víc než dost.

Nejpodstatnější aspekt

Nicméně nejvýznamnější pro ně při identifikaci Antikrista patrně bylo, že stojí proti Kristu tím, že se jej snaží nahradit, což vyplývá ze samého jeho označení, neboť řecké „anti“ znamená jak proti, tak namísto. Ovšem tím, že se někdo snaží dát cokoliv namísto Krista, stojí automaticky proti Němu, protože On musí ve všem prvotnost držet (Kol. 1:18). Antikrist, jehož působení je se „všelikým podvodem nepravosti,“ nebude vystupovat proti Kristu a popírat Jej otevřeně. To by nikoho nesvedl, ani zcela nominální křesťany, kterým chybí jakýkoliv osobní vztah s Hospodinem. Antikristovské odpadnutí však zasáhne primárně církev, nikoliv svět; v tom je jeho nebezpečí, a proto nás před ním Písmo varuje. Svět už stejně sveden je. Všechna varování před falešnými proroky a antikristy, jsou adresována církvi, protože svedou mnohé vyznávající věřící. Proto ovšem musí navenek působit Antikrist jako křesťan, věřící člověk, Boží dítě, někdo, kdo ctí Krista.

Ano, Řím nikdy Krista výslovně nezapřel, že by řekl, že není Bůh, že není Spasitel, že jej nepotřebujeme, že v Něm není spása. Ale přišel se spousty výmyslů, které v praxi stavěl a staví místo Krista. Místo Spasitelovy dokonalé oběti na kříži jednou pro vždy postavil svou pravidelnou eucharistickou oběť ve mši (viz kánony 897-899 kanonického práva). Místo Jeho výlučného prostřednictví postavil své kněze, svou verzi Marie a myriády svých svatých. Místo Krista coby jediného Krále své církve postavil papeže coby vikáře Syna Božího, kterému musí být každý pro svou spásu poddán (viz bula Bonifáce VIII. Unam Sanctam z roku 1302: „Dále prohlašujeme, říkáme, stanovujeme a oznamujeme, že všechna lidská stvoření zcela pro nezbytnost spásy podléhají římskému veleknězi“).

Místo plné spoléhání víry na Jeho přičtenou spravedlnost předložil římský katolicismus lidem spoléhání se na mix víry a skutků, když smíchal ospravedlnění s posvěcením a první učinil závislé na druhém. A mohli bychom pokračovat. Každopádně, tím vším, ač se slovy k Pánu Ježíši pořád hlásil, Řím de facto vymazal a nahradil vše, co On činil, podobně jako judaizátoři, s nimiž se potýkali Galatští, nikdy nepopřeli Kristovo spásné dílo na kříži, ale de facto jej vymazali tím, že k němu přidali nezbytnost obřízky. Papež, jako i všichni ostatní antikristové, tak nezůstává v učení Kristovu, ale přestupuje jej, přidává k němu spoustu dalších věcí. Proto reformátoři označovali papežství za systém Antikristův, systém „místo-Krista“.

Tolik jen pro aspoň nějaký základní přehled; téma je samozřejmě natolik široké a rozsáhlé, že jej nemůžeme postihnout jen v několika odstavcích. Zdůrazněme si ovšem ještě, že co se týče tohoto přesvědčení, reformátoři od sebe jen nekopírovali; ano, shodli se v této věci, ale každý měl svůj zvláštní důraz. Luther nejvíc stavěl proti papeži-antikristu, že lidi okradl o Písmo a možnost vlastního úsudku, jakož i to, že nahradil ustanovení Kristova svými falešnými svátostmi, jimiž popíral pravou víru. Kalvín zdůrazňoval ten aspekt, že papež coby Antikrist je produktem velkého odpadnutí církve. Pro Zwingliho byl především zosobněním falešného náboženství, vedoucího do zatracení. Melanchton si velmi všímal, jak papež změnil Boží ustanovení a nahradil je svými. Bucer útočil zejména na falešnou oběť mše a chtěl učinit zadost římskokatolickým pověrám, stejně jako Bullinger (viz Ronald C. Cook: Antichrist Exposed, 2002, s. 239-240).

Jistě, nemůžeme říci, že jeden reformátor hovořil o něčem, co druhý ani nezmínil; nicméně jejich hlavní zaměření nebyla úplně stejná. To vyplývalo z toho, jak došli ke svým závěrům ohledně identifikace Antikrista z trochu jiných pozic; nešlo zde tedy o vzájemné kopírování, ale o individuální, osobní učinění si názoru.

Co z toho plyne pro nás dnes

Co však s tímto postojem reformátorů máme učinit my dnes? Přeci nemusíme slepě věřit něčemu jen proto, že tomu věřili naši předchůdci. To by šlo proti jejich základním principům, když trvali, že jedinou autoritou ve věcech víry a praxe je Boží Slovo a ne názory člověka. To je jistě pravda. Přesto by bylo pošetilé tento historický postoj jen tak šmahem odmítnout. Považme, že se na identifikaci papežství coby Babylona shodli nejen reformátoři, ale až do počátku 19. století všichni protestanté, a na jeho antikristovském charakteru se i poté shodli s těmi křesťany, kteří vzhledem ke svému premilenialismu očekávali jiného Antikrista s velkým A. To není malá věc. Ten veliký oblak svědků nemůžeme jen tak bezmyšlenkovitě přehlédnout.

Nezapomeňme, že muži, které jsme zmínili v prvním článku, měli rozdílné pohledy na mnoho otázek. Luther a Kalvín se lišili v pohledu na večeři Páně. Wesley a Whitefield měli spor ohledně kalvinismu a arminianismu. Spurgeon byl na rozdíl od většiny reformátorů kredobaptista (zastával křest na vyznání víry, oproti křtu dětí věřících). Někteří zastávali presbyterní zřízení, jiní byli kongregacionalisté, a ještě jiní se přikláněli k episkopátu. A samozřejmě bychom u nich našli rozdílné výklady mnohých pasáží Písma. Ale v této věci se všichni shodli. Jestli nad takovým jednotným svědectvím někdo jen tak mávne rukou a šmahem tento postoj zavrhne, aniž by se zastavil a řekl si, že tuto věc musí více prozkoumat, je vskutku pošetilec a projevuje neobyčejnou duchovní pýchu. Znovu, nikdo není povinen přejmout tento postoj jenom proto, že jej zastávali protestantští předkové, ale toto mocné svědectví tolika mužů z onoho oblaku svědků by nás mělo vést aspoň k zamyšlení, když už k ničemu víc.

Vážíme si těchto mužů? Čerpáme z jejich moudrosti a duchovního vhledu? Čteme jejich spisy? Citujeme je rádi? Pokud ano, ale zároveň jsme přesvědčeni, že papežství je pravou církví Kristovou, na níž nelpí ani stín antikristův, pak se musíme ptát sami sebe, jak se mohli všichni tuto muži tak zásadně mýlit. Jistě, neomylný není nikdo a ani to, že nějaký názor zastává většina, nezaručuje automaticky, že je správný. Ale aby se takto zásadně mýlil nespočetný zástup Božích mužů, jejichž duchovnosti a vhledu si obecně velmi ceníme  – jako třeba Spurgeona – je přeci jen značně nepravděpodobné.

Jedna věc je být přesvědčen, že se zmýlili v identifikaci toho Antikrista s velkým A, ale pořád správně rozpoznali antikristovský charakter Říma. Splést s hlavního Antikrista s jinými antikristy může mnoho lidí; ten rozdíl není zase tak propastný. Splést si však pravou církev Boží, byť třeba v něčem pomýlenou a nedokonalou, se systémem Kristu zcela protikladným, není ovšem jen tak běžný omyl, jaký se nevyhne ani těm nejlepším. To je jako splést si tmu se světlem, byť poněkud zastíněným, nebo černou s bílou, byť poněkud zamazanou. Lze mužům s tak špatným úsudkem důvěřovat vůbec v něčem? Kdyby někdo nazval pravého, znovuzrozeného, byť v něčem nedokonalého křesťana zplozencem pekla a synem ďáblovým, také bychom to jen tak nepřešli, že se zkrátka spletl. A stejně tak nemůžeme přejít takový „omyl“ našich předků ve víře – byť ne o jednotlivci, ale o církvi – byl-li to skutečně omyl, jak se mnozí dnes domnívají. Na to je to příliš závažné. To bychom je museli obecně označit za nedůvěryhodné vůdce. Co by to však říkalo o naší protestantské víře, pokud jsou všichni její historičtí vůdcové nedůvěryhodní? Promysleme si tedy znovu důsledky radikálního odmítání jejich postoje vůči Římu coby království Babylona.

Můžeme se na to podívat ještě z jiného úhlu. Jak je možné, že nějaký subjekt vykazuje tolik znaků Antikrista, že po celá staletí zmate všechen znovuzrozený Boží lid v protestantských církvích, včetně těch nejlepších – možná můžeme dokonce říci zejména ty nejlepší – ale zároveň nepatří ani mezi ty mnohé antikristy s malým a, o kterých psal Jan vedle varování před hlavním Antikristem? Jak pravděpodobné to je? To jsou otázky, který si musí zodpovědět každý, kdo by chtěl naprosto odmítnout uvedený historický postoj. (Nyní neútočíme na premilenialistické bratry, kteří uznávají antikristovský charakter papežství, aniž by jej měli za Antikrista samého. Ti ze svého pohledu vcelku rozumnou odpověď mají, protože rozpoznat antikrista od Antikrista není jednoduché, a tento omyl i mnohých není až tak dalece nepravděpodobný, ani tak zásadní co se týče duchovní důvěryhodnosti.)

Někdo by však možná řekl, že antikristovské znaky sice vykazovala raně novověká církev v době Luthera, ale dnes se Řím již změnil, takže již papež není ani antikristem s malým a. Toto však již není jen nepravděpodobné, ale zhola nemožné. Řím se totiž nikdy od své minulosti a od svých historických dogmat, pro která zejména jej reformátoři ztotožnili s Babylonem, neodstřihl, naopak se k nim hlásí a staví na nich, a ba, dokonce je rozšiřuje (z neomylnosti papežství, neposkvrněného početí a z něho vyplývající bezhříšnost Marie a její nanebevstoupení Řím učinil oficiální doktrínu až v posledních cca 150 letech, resp. 70 letech). Ani 2. Vatikánský koncil, kterým mnozí tak rádi argumentuji, nepředstavoval takový předěl, neboť ten se hned od počátku odkázal na předešlé koncily – 1. Vatikánský a nechvalně známý Tridentský, který potvrdil doktríny, proti kterým reformátoři vystupovali – a potvrdil, že na nich stojí a z nich vychází.

Není možné, aby se z antikrista stal postupným vývojem kristovec a z antikristovského systému pravá církev Boží, ne bez jasného předělu spojeného s pokáním a odvržením dosavadního způsobu žití a fungování. To už by se rovnou postupnými krůčky, ale bez jasného předělu spojeného s pokáním, mohl stát křesťan ze satanisty.

Závěr

Označení papeže za antikrista by dnešní křesťané vesměs považovali za postoj nanejvýš výstřední, ba, obskurní a naprosto neudržitelný. Tak dalece ekumenismus ovlivnil jejich mysle, že mnozí to nejen odmítají sami pro sebe, ale rovněž proti takovému postoji tvrdě útočí. Zapomněli už na svou historii. Zapomněli, proč se jejich předkové ve víře od římskokatolické církve oddělili. Zapomněli na přesvědčení mužů, ke kterým se hlásí a které obdivují, jako byl Spurgeon, Wesley a mnozí další.

Tím však činí újmu nejenom sobě, ale i římským katolíkům, v jejichž prospěch chtějí vystupovat tím, že tuto historickou protestantskou pozici jak jen mohou poplivou. Nezapomeňme, co byla reformace. Bylo to Boží působení, díky němuž zástupy římských katolíků skrze kázání Božího Slova uzřely světlo evangelia, poznaly do pekla vedoucí bludy Říma a vyšly z duchovního Babylona za Kristem, aby v Něm nalezly plnou spásu. Tito římští katolíci poznali, že v papežský systém není cestou života, ale smrti. Sám Luther se o tom přesvědčil osobně, když po několik let – ač činil vše, co jej „Matka církev“ učila, že má činit – nemohl přesto najít pokoj s Hospodinem a vysvobození z viny hříchu a odsouzení zákona. Ale nejen on, všichni prvotní protestanté z vlastní zkušenosti poznali, že římská církev není pravá církev, která jen některé věci popletla, ale že je skrz naskrz zkažená nevěstka, která je jen opájela svým smilstvím.

Toto pro ně byla reformace. (Při této příležitosti si připomeňme, že jádro sporu mezi reformátory a Římem se ani po půl tisíciletí nezměnilo.) Ale tím, že dnešní ekumenická církev bere papeženství za jednu z pravých církví, podporuje dnešní římské katolíky v jejich pozici a má podíl na tom, že tyto nešťastné duše jsou okradeny o to, co Hospodin dal ze své milosti zakusit protestantům první generace, totiž vysvobození ze tmy a poznání světa evangelia, spásy z pouhé milosti, pouhou vírou, pouze skrze Krista, bez jakýchkoliv přídavků.

A dále, ti podle jména protestanté, kteří hájí papeže a nemohou snést, když jej někdo po vzoru těch, jenž je předešli, označuje za Antikrista, by se nyní při příležitosti 500. výročí měli zastavit a zamyslet. Což mají ze svého pohledu vůbec co slavit, co si připomínat? Jedna věc je jistá, kdyby reformátoři nyní povstali z hrobů, k jejich vzpomínkovým akcím by se nepřipojili, naopak by je velmi odsoudili, a nakolik můžeme podle stylu jejich spisů odhadnout, neváhali by užívat i těch nejostřejších slov. Přitom, jak jsme již uvedli, bez tohoto poznání by nebyla žádná reformace a dnešní protestanté by dnes seděli v římskokatolických kostelích, neznaje nic z evangelia, které jim bylo předáno. Ať se tedy zamyslí, zda svými oslavami jen nevzdělávají hroby proroků a neozdobují hroby spravedlivých, čímž ovšem jen osvědčují sami proti sobě, že jsou synové těch, kteří stáli proti nim. To je nanejvýš vážná věc. Je dobré si připomínat minulost, ale dnešní protestantismus je v situaci, kdy je proň mnohem, mnohem důležitější zkoumat ve světle té minulosti svou přítomnost. Pro své vlastní dobro, aby nakonec neodsoudil sama sebe.