Tento rok se bude svět i církev v rámci pětistého výročí reformace touto nanejvýš významnou kapitolou církevních dějin zaobírat ze všech možných úhlů pohledu. Připomene si její příčiny a důsledky, významné osobnosti i jejich zápasy. Krize středověké společnosti, Tetzelova mise s odpustky, přibití 95 tezí, učené disputace, spálení papežské buly, sněm ve Wormsu, slavná Lutherova slova „zde stojím a nemohu jinak,“ sepsání Augspurské konfese, vydání Institucí, Kalvínovo působení v Ženevě, o tom všem a mnohém dalším toho jistě uslyšíme dost a dost, a nic proti tomu, neboť pro pochopení a pojmutí reformace má to vše veliký význam.

Jeden aspekt reformace si však budou dnešní ekumenické církve připomínat velmi nerady, zmíní-li jej vůbec, a přitom se jedná o aspekt, který sami reformátoři považovali za velmi důležitý. My dnes vnímáme, že chtěli obnovit prvotní křesťanství, vrátit se k evangeliu, jak jej učili apoštolové, ale zapomněli jsme, že reformace pro ně zároveň znamenala uniknout ze spárů Antikrista. To byla druhá strana mince. Tím, že Řím nahradil ospravedlnění pouhou věrou svým záslužnictvím, večeři Páně připomínající dokonalou oběť Kristovu mší se svou opakující se nekrvavou obětí, panování Spasitele panováním papeže, prostřednictví Kristovo svými knězi a tisíci dalšími prostředníky v čele s jejich verzí Marie, se v jejich očích prokázal být tím, kdo jednak stojí proti Kristu, jednak chce Krista nahradit – protože obojí je zahrnuto v řeckém „anti“, které znamená jak „proti“, tak „namísto“.

Vůči Antikristu nelze z podstaty věci zaujmout slabé stanovisko – je-li kdo o někom přesvědčen, že je tím člověkem hřícha, nemůže to dost dobře jen tak odsunout stranou. Na to je to příliš vážná věc. Proto ani reformátoři toto důležité eschatologické téma neodsouvali, věnovali mu pozornost a dávali naň ve svých spisech důraz. A jak je z jejich spisů vidět, neváhali o svém přesvědčení – když již bylo utvrzené – vydat jasné svědectví, bez vytáček a uhlazování, aby snad někoho neurazili. Podívejme se tedy nyní, co o papežství z tohoto úhlu pohledu řekli a napsali.

Martin Luther

Nejvýznamnější představitel reformace v Německu, o podstatě papežství začal mít pochybnosti již poměrně brzy, na přelomu roku 1518 a 1519. V prosinci 1518 v dopise svému příteli Václavu Linkovi napsal: „Uvidíš, jestli je mé podezření správné, že v Římě vládne skutečný Antikrist, o kterém mluví sv. Pavel.“ A v březnu vyjádřil tytéž pochyby Spalatinovi, kaplanovi a sekretáři Fridricha III.: „Nejsem si jist, jestli je papež Antikrist nebo jeho apoštol.“ (Zdroj)

Jasný soud poprvé Luther přednesl ve svém spise Babylonské zajetí církve z roku 1520, které se zabývá nebiblickou povahou 7 římskokatolických svátostí. Zde uvádí: „I když jsem popřel, že by mělo papežství nějaká Boží práva, pořád jsem uznával, že mělo nějaká práva lidská. Ale poté, co jsem slyšel a četl nejsubtilnější chytráctví těch kašparů, kterými tak důmyslně vztyčují svou modlu – nemaje mysl v těchto věcech zcela nepoučitelnou – nyní vím a jsem si jist, že papeženství je království Babylonu a moc Nimroda, toho silného lovce.“ (Zdroj)

A dále: „Všechny věci napomáhají k dobrému vyvoleným Božím. Jelikož je však jen málo těch, kdo rozumí slávě křtu a blaženosti křesťanské svobody nebo kteří je mohou pochopit pro papežovu tyranii – za sebe ulevím své mysli a svědomí prohlášením, že pokud papež a všichni papeženci neodhodí všechny své zákony a tradice, nenavrátí církvím Kristovým svobodu a nezačnou tu svobodu učit, jsou vinni smrtí všech těch duší, které hynou v tomto prokletém otroctví, a že papeženství není v pravdě nic jiného než království Babylona a samého Antikrista. Neboť kdo je ten člověk hřícha a syn zatracení, než ten, kdo svým učením a ustanoveními zmnožuje hřích a záhubu duší v církvi, zatímco sedí v církvi, jako by byl Bůh? Všechny tyto předpoklady byly po mnohé věky naplněny v papežské tyranii. Ta udusila víru, zatemnila svátosti, potlačila evangelium, zatímco bez konce vydávala a rozmnožovala svá vlastní přikázání, která nejsou jen bezbožná a svatokrádežná, ale nanejvýš ignorantská a barbarská.“ (Zdroj)

Dalším významným dílem, ve které Luther předkládal varování před papežem coby Antikristem, byl jeho Otevřený dopis křesťanské vrchnosti německého národa ohledně reformy stavu křesťanstva, kde píše: „Berou od Krista způsob panovníka a dávají jej papeži, zanechávajíce způsob služebníka, aby zcela zanikl. Papež by tedy mohl být rovnou Proti-krist, kterého Písma nazývají Antikristem, neboť jeho přirozenost, dílo a skutky jsou proti Kristu, pro zničení Kristovy přirozenosti a díla.“ (Zdroj)

Pro wittenbergského mnicha tato otázka nebyla jen něco akademického, naopak, zosobňovala jeden z podstatných bodů jeho zápasu. Vnímal to dokonce tak silně, že křesťany důrazně varoval před tím, tento zápas nepodstupovat: „Jestliže celým svým srdcem nezápasíš proti bezbožné nadvládě papeže, nemůžeš být spasen. Kdokoliv má zalíbení v náboženství a bohoslužbě papežství, bude navěky ztracen. Jestliže to odmítneš, musíš čekat, že tím na sebe přivedeš všechny druhy nebezpečí, i smrt. Ale je lépe být vystaven takovým nebezpečím v tomto světě, než mlčet! Dokud budu žít, budu svým bratřím odhalovat ten hrozný mor Babylona, z bázně, aby mnozí, kteří jsou s námi, nepadli jako ostatní do té bezedné jámy.“ (Zdroj)

Smír zde nebyl podle Luthera možný: „Nedovedu si představit, jak by mohl nastat pokoj mezi námi a papeženci, neboť žádná strana se nepoddá té druhé, a je zde věčný boj mezi semenem ženy a semenem toho starého hada; oni se nikdy boji neunaví. Časní králové a vládci (když už mají bojování dost), se shodnou na klidu zbraní; ale v tomto případě se nelze něčeho takového nadít, neboť my nemůžeme odstoupit a ani neodstoupíme od vyznání pravé křesťanské víry a Božího Slova, a ani druhá strana neupustí od svého modlářství a rouhání. Ďábel nedopustí, aby byla jeho noha odťata, aniž Kristus dovolí zabránit kázání svého Slova; proto si nedokážu představit žádný pokoj ani smír mezi Kristem a Beliálem.“ (Zdroj)

Z toho důvodu se proti Římu usilovně modlil, to vše pro slávu Boží a spasení duší, čemuž obojí v jeho očích papežství překáželo: „Ó Kriste, můj Pane, pohleď na nás a dej, aby již přišel den Tvého soudu, a znič símě satanovo v Římě. Tam sedí ten, o kterém psal apoštol Pavel, že se bude protivit a povyšovat nade všecko, což slove Bůh, ten člověk hřícha, syn zatracení.“ (Zdroj) Jeho rozloučení s římskokatolickou církví bylo tedy definitivní, jak bylo také podle varování Písma nezbytné: „Sbohem, nešťastný, beznadějný, rouhačský Říme! Přišel na tě hněv Boží, jak sis zasloužil! Hojili jsme Babylon, ale není zhojen, opusťme jej, aby se stal příbytkem draků, užasnutím a ckáním, a odpovídal svému jménu Bábel, věčné zmatení; nový pantheon bezbožnosti.“ (Zdroj)

Další reformátoři lutherské větve

Lutherův blízký přítel a spolupracovník Filip Melanchton byl v mnoha ohledech jeho protikladem. Zatímco Luther byl velmi rázný a v ničem si nebral servítky, Melanchton byl naopak mírný a jemný. Přesto, když šlo o antikristovský charakter papežství, neváhal naň rázně zaútočit. Ve svém Traktátu o moci a primátu papeže (Tractatus de Potestate et Primatu Papae) píše: „Ale je zjevné, že římští biskupové a jejich přívrženci hájí bezbožné učení a bezbožnou formu bohoslužby, a je jasné, že znaky Antikrista se shodují se znaky papežova království a jeho následovníků. Neboť při popisu Antikrista ve svém dopise Tessalonicenským jej Pavel nazývá protivníkem Kristovým, který mu oponuje a povyšuje se nad každého tak zvaného boha nebo předmět uctívání, takže se posadí v chrámě Božím, prohlašuje o sobě, že je Bůh (2. Tes. 2:3-4). Mluví tedy o někom, kdo vládne v církvi, a ne o králích národů, a nazývá toho člověka „protivníkem Kristovým“, protože přijde s učením, které bude odporovat evangeliu a bude si osobovat božskou autoritu.“ (Zdroj)

V roce 1521 vydal Melanchton spolu s malířem Lucasem Cranachem starším knížečku Pasional Christi und Antichristi (Pasionál Krista a Antikrista; pasionál byla středověká kniha popisující život a umučení buď Krista nebo světců). V ní byly – podobně jako za Jana Husa na stěnách betlémské kaple – vedle sebe dány obrázky toho, co činil Kristus a co v protikladu činil papež, spolu s texty Písma proti textům kanonického práva. Byl to tak razantní útok na papeže, že jej mnozí historici dříve mylně považovali za dílo Luthera; Melanchton však, když šlo o charakter papežství, neváhal zaútočit podobně intenzivně jako jeho přítel.

Mužem podobného charakteru jako Melanchton byl i Martin Bucer. Štrasburgskému reformátorovi šlo velmi o pokoj a jednotu mezi protestanty; snažil se být jakýmsi mostem mezi kalvínskou a lutherskou větví. Nicméně i on se o Římu vyjadřoval jasnou, nekompromisní řečí: „Nejobtížnější čas pro církev, kterým stále prochází v tolika národech, bylo, když byla utlačována po tolik staletí ve službě Antikristu, jakož lze vidět v tolika dnešních evropských národech. Neboť antikristové, pseudobiskupové a kněžstvo, následujíce svou hlavu, Nejvyššího Antikrista, nejprve hrozně otrávili učení evangelia. (…) Vpravdě tedy evropské církve nikdy nebyly v horším stavu, než když římský Antikrist nastolil nad mnohým křesťanským lidem svou tyranii, v níž pokračuje i dnes s podporou mnohých panovníků a národů“ (Melanchton and Bucer, 1969, str. 209). Pro vše toto bylo pro Bucera nutné se od papežství jasně oddělit: „Jelikož církev Antikristova i v těchto věcech [tj. křesťanských svátků] odporuje vší slušnosti a správnému pořádku věcí, je nezbytné od ní naprosto odstoupit a ba, přímo proti ní vystupovat přijetím zcela opačných postupů…“ (Common Places of Martin Bucer, 1972, str. 209).

Kalvínská větev reformace

Jan Kalvín papeženství nešetřil o nic méně než jeho německý protějšek: „Abych shrnul tu věc [tj. o papeži] několika slovy: popírám, že je apoštolský stolec ten, kde nelze vidět nic než otřesné odpadnutí; popírám, že je vikář Kristův ten, kdo zuřivým pronásledováním evangelia dokazuje svým jednáním, že je Antikrist; popírám, že je nástupce Petra ten, kdo dělá, co jen může, aby zničil každé zbudování, které činil Petr; popírám, že je hlava církve ten, kdo svou tyranií rozsápává a trhá církev, když ji předtím odloučil od Krista, její jediné a pravé Hlavy.“ (Zdroj)

Kalvín byl o své identifikaci Antikrista plně přesvědčen: „Některým se zdá, že jsme nedůtkliví utrhači, když nazýváme římského biskupa Antikristem. Ale ti, kdo si to myslí, nevidí, že vlastně z prudkosti obviňují Pavla, podle kterého mluvíme, ba, jehož slovy mluvíme. Ale namítal-li by kdo, že Pavlova slova mají jiný význam a že je překrucujeme proti římskému biskupu, krátce ukážu, že mohou být chápána jen o papežství. Pavel říká, že Antikrist bude sedět v chrámě Božím (2. Tes. 2:4). V jiné pasáži Duch, když jej vykresluje v osobě Antiocha, říká, že jeho vláda se bude vyznačovat nabubřelými slovy marnosti (Dan. 7:25). Z toho dovozujeme, že jeho tyranie bude více nad dušemi než těly, tyranie postavená proti duchovnímu království Kristovu. Jeho přirozenost je tedy taková, že odstraňuje nikoliv jméno Krista či církve, ale spíše používá jméno Krista coby záminku a skrývá se pod jménem církve coby pod maskou. (…) Nadto, když znak, kterým charakterizuje Antikrista, je, že okrade Pána Boha o čest a přivlastní si ji, dává tím hlavní rys, na který bychom se měli při hledání Antikrista zaměřit; zejména když pýcha tohoto popisu vede k otevřenému zpustošení církve. Vidouce tedy, že je jisté, že římský biskup si nestoudně přisvojil nejvlastnější vlastnosti Boží a Kristovy, nemůže být pochyb, že je vůdcem a vlajkonošem bezbožného a ohavného království.“ (Zdroj)

Kalvínův švýcarský předchůdce Ulrich Zwingli toho sice v porovnání s jinými napsal o papežství coby systému Antikristově méně, nicméně ani on neváhal v této věci přinést jasné slovo. Přál si, aby bylo proti němu vystupováno, pokud to bude ze správných motivů. O anabaptistech proto psal: „Vím, že v [papežství] působí síla a moc ďábla, totiž Antikrista. Ale nemohu schválit, že prohlašují Slovo Boží jenom pro jejich nenávist k papeži. Mnohem více si přeji, aby jejich motivem pro odporování Antikristu byla láska Boží a snaha ulevit břemeni svých bližních. Byli-li bychom jako Kristus, každý by od papežství odpadl, protože by rozpoznal, že za ním nestojí nic než klamná okázalost. [V tomto duchu] uspěje vše, co pro to učiníme. A žádám, abychom zlomili moc papežství nikoliv mocí nenávisti, ale mocí lásky k Bohu a k bližním. (…) Papežství musí být zkaženo, nebo se skryje, dokud znovu nebude moci potlačit evangelium. Ale ničím nebude důkladněji poraženo, než Slovem Božím (2. Tes. 2), protože jakmile jej svět přijme, bez nucení se od papežství odvrátí.“ (Principle Works of Zwingli, svazek 7, s. 135.)

Ani Heinrich Bullinger neměl o povaze papeženství pochyby: „[Kristus] v evangeliu výslovně říká: ‚Kdežkoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tuť jsem já u prostřed nich.‘ A znovu: ‚Aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa.‘ Je-li tedy se svou církvi, ta nepotřebuje žádného vikáře, zástupce; neboť vikář nahrazuje toho, kdo není přítomen. Kdekoliv je tedy vikář Kristův uznáván, tam není Kristus, a na tom místě tedy vládne antikrist.“ (Zdroj) Proto je třeba se od římské církve oddělit: „[Apoštol Jan] často hrozil věčnou záhubou těm, kdo uctívají šelmu, ale zasliboval život ve slávě těm, kdo ji zavrhnou a utečou od ní, pokud budou lnout jen ke Spasiteli světa, Pánu Ježíši Kristu. Proto naše odstoupení od stolice nebo církve římské bylo nejen správné, ale i nezbytné, jako něco, co nám přikazuje sám Pán a jeho svatí apoštolové, které pokud neuposlechneme, nebudeme moci býti spaseni. (…) Neboť to odstoupení je zcela bez viny, které není od pravé, ale od falešné církve; ne od lidu Božího, ale od pronásledovatelů lidu Božího; ne od artikulů víry a zdravého úsudku církve, ale od bludů, které artikule víry zatemňují, a od bezbožných tradic a zkaženosti lidské; které navíc není učiněno lehkovážně, ale z nutnosti, ne z touhy po novotách, ale kvůli pravé víře, abychom opustivše obecenství temnosti mohli být shromážděni spolu s Kristem, tím pravým světlem, a všemi Jeho údy.“ (Zdroj)

Reformace za kanálem La Manche

Ani reformátoři z britských ostrovů, kteří vesměs přináleželi ke kalvínské větvi, nehleděli na Řím jinak. Uvedeme již jen několik krátkých citátů pro doložení. Nicholas Ridley: „Stolice v Římě je stolice satanova a její biskup, který udržuje její ohavnosti, je vskutku sám Antikrist. A pro tento důvod je tato stolice ta samá, kterou sv. Jan ve svém Zjevení nazývá Babylonem nebo nevěstkou Babylonskou a duchovně Sodomou a Egyptem, matkou smilství a ohavností na zemi.“ Hugh Latimer: „Jaké společenství má Kristus s Antikristem? Proto není dovoleno nést jha společně s papeženci. A protož vyjdětež z prostředku jejich, a oddělte se, praví Pán.“ Thomas Cranmer: „Co se týče papeže, odmítám ho coby Kristova nepřítele a Antikrista spolu s jeho falešným učením.“ John Bradford: „Uzurpovaná autorita svrchovanosti římského biskupa je bezpochyby ten veliký Antikrist, před kterým nás apoštol tak mnoho varuje.“ (Zdroj)

Thomas Hooper: „Římská stolice není jen tyranií a morem těla a duše, ale hnízdem vší ohavnosti. Bůh dej jemu a jeho následovníkům milost jejich ohavnosti opustit a přijít ke světlu Jeho Slova! O této šelmě je kázáno lidu, že se nemůže mýlit, jeho autorita je nad autoritu Boží a Jeho zákona a nad všemi knížaty země; ale Bůh jej bude soudit, jaký je, vrah jak těla, tak duše, a potrestá knížata tohoto světa, která jeho ohavnosti podporovala.“ (Zdroj) William Tyndale: „Králové bývali korunováni, jak jsem již dříve řekl, a dostali meč do rukou, aby mstili nad činiteli zla, aby se ostatní báli; ale nebyli korunováni, aby bojovali jeden proti druhému, nebo aby povstali proti císaři, aby bránili falešnou autoritu papeže, který je antikrist. (…) Kázání Božího Slova je ohavné a protikladné [biskupům]; proč? Protože je nemožné kázat Krista, když nekážeš proti antikristovi.“ (Zdroj)

John Knox: „Musíme rozlišit nevěstu Kristovu od duchovního Babylona, matku záhuby, abychom neprozřetelně nepřijali nevěstku místo nevěsty Kristovy; ba, abychom se nepoddali satanu, domnívaje se, že se poddáváme Kristu: neboť pokud jde o vaši římskou církev, ta je nyní tak zkažená v autoritě, v níž stojí vaše doufání ve vítězství, že nepochybuji, že je synagogou satanovou a že její hlava, nazývaná papež, je ten člověk hřícha, o němž hovoří apoštol, a to o nic více, než pochybuji, že Pán Ježíš Kristus trpěl přičiněním viditelné církve v Jeruzalémě.“ (Zdroj)

Dodejme, že někteří z těchto mužů své přesvědčení zaplatili i mučednickou smrtí u kůlu.

Závěr

Zatím tedy tolik; pokud bychom měli psát dále a dokládat pohledy dalších Božích mužů minulosti, Bunyana, Whitefielda, Edwardse, Wesleyho, Spurgeona a mnohých dalších, musel by tento článek být ještě násobně delší. Vedle toho je nutno dodat, že i historičtí premilenialisté, kteří nevěřili, že papež je ten Antikrist s velkým A, přesto vnímali papežství coby antikristovské a papeže jednoho z mnohých antikristů s malým a, o kterých psal apoštol Jan (1. Jan 2:18).

Předložení názorů reformátorů je však jen první část. Nestačí si jen připomínat historické pohledy Božích mužů pro připomínání samotné, jako bychom se zabývali jen školním dějepisem. Když apoštol vyzývá, abychom zpomínali na vůdce naše, kteříž nám mluvili slovo Boží, hned druhým dechem dodává, abychom spatřujíce, jaký byl cíl obcování, následovali jejich víry (viz Žd. 13:7). Poukazování na dějiny církve má mít vždy za cíl konfrontovat přítomnost, ať už coby varování nebo povzbuzení. Když jsme si tedy předložili, čemu ohledně Říma a Antikrista věřili reformátoři, musíme se rovněž zabývat tím, proč tomu věřili – i když mnohé je zjevné už z jejich vlastních slov – a dále, jak na jejich přesvědčení máme reagovat dnes, v 21. století, a to zejména v souvislosti s blížícím se významným výročím. Ale to je již téma pro další článek.