Google

Zbytečný kompromis Manhattanské deklarace

Datum:Září 19, 2015
Komentáře
Přidej

Tento podzím tomu již bude šest let, co světlo světa spatřila Manhattanská deklarace. Jedná se o společné prohlášení jednotlivců z řad katolíků, pravoslavných a evangelikálů, které učinili na obranu lidského života, institutce manželství coby trvalého svazku (pouze) mezi mužem a ženou, a náboženské svobody, to vše coby základní kameny – nebo jedny ze základních kamenů – spravedlnosti a obecného dobra. V Deklaraci signatáři dále vyhlašují, že tyto hodnoty budou jednotně a společně hájit za každou cenu, a v případě nutnosti přikročí i k občanské neposlušnosti, bude-li se stát pokoušet křesťany či křesťanské instituce donutit k jakékoliv, byť nepřímé, účasti na potratech, eutanázii apod., či k podpoře a jakékoliv formě schvalování nemorálních stejnopohlavních svazků.

Mezi signatáře této deklarace patří mnoho známých osobností americké evangelikální scény, jako například předseda Teologického semináře Jižních baptistů Al Mohler, prezident National Association of Evangelicals (největšího amerického sdružení evangelikálů) Leith Anderson, nyní již zesnulý Chuck Colson, a mnozí i u nás známí evangelikální autoři, jako třeba Ravi Zacharias, Josh McDowell, Joni Eareckson Tada a James Dobson, včetně významných mužů z reformovaného a novokalvinistického tábora – měli bychom zmínit zejména J. I. Packera, Timothyho Kellera a Wayna Grudema.

Na snaze zasazovat se o nedotknutelnost lidského života, biblické manželství a náboženskou svobodu není samo o sobě nic špatného, ba naopak, je hodnotná a chvályhodná. Nicméně účel nesvětí prostředky. Ať už usilujeme o cokoliv, pokud tak činíme v rozporu s Božím Slovem, hřešíme, a dobré záměry to neomlouvají. V Manhattanské deklaraci se sice tvrdí, že signatáři jednají v poslušnosti a poddanosti Hospodinu, nicméně nějak zapomněli na jasná slova apoštola: „Nyní pak psal jsem vám, abyste se nesměšovali [s takovými], kdyby kdo, maje jméno bratr, byl smilník, neb lakomec, neb modlář. (…) S takovým ani nejezte.“ (1. Kor. 5:11) Římští katolíci a pravoslavní si v dnešní ekumenické době sice dávají jméno bratr, ale jejich uctívání Marie a svatých a klanění se před sochami a krucifixy dává jasné svědectví; o postoji pravoslavných vůči ikonám nemluvě. S takovými ani nemáme jíst, natožpak společně podepisovat nějaké deklarace, jakkoliv hezky vypadající. Všichni ti, kteří Deklaraci podepsali, tak postavili římský katolicismus a pravoslaví na stejnou roveň s biblickou vírou evangelia. Tomu Pán nemůže požehnat.

Vznik Manhattanské deklarace je tragický sám o sobě, i kdyby skutečně splňovala svůj zamýšlený účel, tedy společně hájit výše uvedené hodnoty; nicméně poslední vývoj v USA ukazuje, že Deklarace v praxi není jednoduše k ničemu. V červnu vydal Nejvyšší soud Spojených států ve věci Obergefell v. Hodge přelomové rozhodnutí (schválené nejtěsnější většinou 5 soudců ku 4), ve kterém judikoval, že právo uzavřít manželství podle Ústavy – resp. podle jejího 14. dodatku – náleží i sodomitům. Aktivistický soud tak svévolně předefinoval manželství a vyčaroval nové právo z čistého vzduchu. Jelikož manželství je z definice svazek muže a ženy, je marné mluvit o právu dvou mužů či dvou žen na manželství. Neumožnění sodomitům uzavřít „manželství“ tak proto nemůže být o nic protiústavnější, než neumožnit mormonům polygamní svazky, protože taková „manželství“ jsou vyloučená už z definice. 5 soudců Nejvyššího soudu si nicméně usmyslelo jinak. Je pravda, že asi 2/3 států USA sodomitům „manželství“ uzavřít umožňovalo již předtím (nezřídka také na základě soudních rozhodnutí), nyní však toto platí pro USA jako celek.

To vše znamená pro konzervativní křesťany v Americe, kteří v této otázce stále zastávají biblické stanovisko, do v určitých ohledech nové situace. Jaký to bude mít do budoucna dopad na církve, zda budou pod hrozbou žaloby kvůli diskriminaci či jiných sankcí nuceny provádět svatební obřady i pro sodomity, není v tuto chvíli (z právního hlediska) zcela jasné – i když to, že na ně bude v tomto směru vyvíjen veliký tlak, se dá očekávat téměř s jistotou. Někteří jednotlivci však již nyní staveni před rozhodnutí, zda budou poslouchat Pána Boha více, než lidi, nebo zda podlehnou a nějakým způsobem zlegitimizují svazky sodomitů. Asi nejznámější je značně medializovaný případ Kim Davisové, úřednice z z Rowanského okresu v Kentucky, zodpovědná za vydávání manželských povolení, tedy úředních certifikátů umožnujících uzavření manželství, která odmítla tato povolení vydávat homosexuálním párům s tím, že na základě Písma věří, že manželství může být jen mezi mužem a ženou, a že nemůže proti svému svědomí jakkoliv podpořit, schválit či umožnit to, co je před Hospodinem ohavností. Tato žena neposlechla ani nařízení soudu a proto ji zavřeli do vězení pro pohrdání soudem.

Amerika nyní tedy prožívá období, ve kterém jsou hodnoty, k nimž se hlásí Manhattanská deklarace, zpochybňovány a pošlapávány. Pod útokem ze strany bezbožníků byly již dlouho, ale ti nyní dostali novou munici. Jestli někdy byla doba, v niž bychom očekávali, že signatáři Deklarace podle svého předchozího prohlášení znovu povstanou a jednotným hlasem potvrdí své přesvědčení a odhodlání hájit uvedené biblické hodnoty za každou cenu a proti všem, je to dnes, po vydání rozsudku v případu Obergefell.

Je pravda, že takřka ihned po vydání rozsudku vydalo 100 významných evangelikálních osobností společné veřejné prohlášení, ve kterém s ním vyjádřili nesouhlas a znovu osvědčili biblickou pravdu o manželství (i když nějak opomněli připomenout, že sodomie je podle Písma ohavným hříchem). Mezi oněmi 100 evangelikálními vůdci byli někteří výše uvedení muži, jako J. I. Packer nebo Al Mohler, ale ne všichni. Významné ovšem je, že se jednalo o prohlášení evangelikálů, které s Manhattanskou deklarací sice spojovaly osoby signatářů a obsah, ale oficiálně na ni nenavazovalo ani neodkazovalo. Katolíci a pravoslavní se na něm nepodíleli. Je hezké, že tito evangelikálové se po rozsudku opět přihlásili k biblickému učení o manželství. Manhattanská deklarace s jejím velikým kompromisem – spojením s katolíky a pravoslavnými – k tomu však nebyla vůbec potřeba a ukázalo se, že je v praxi stejně nakonec bezzubá a zbytečná, protože v jejím rámci nebylo podniknuto v reakci na případ Obergefell nic.

Mimo výše uvedeného prohlášení evangelikálů však signatáři aktivní a produktivní příliš nebyli. V reakci na případ Kim Davisové se na blogu Manhattanské deklarace objevily dva příspěvky, a oba řešily otázku, jestli je ta žena v právu a jestli ve svém postoji občanské neposlušnosti činí správně. Jejich autor, Eric Teetsel zastává názor, že nikoliv, že měla rezignovat na svou pozici. Al Mohler, který je v článku zmiňován, se vyjádřil v tom smyslu, že to celé je složitá otázka, na kterou se nedá dát jednoznačná odpověď. Vypadá to tedy, že s proklamovanou odhodlaností přistoupit v případě potřeby k občanské neposlušnosti, vyjádřenou v Deklaraci, to nebude u jejích signatářů tak žhavé.

Toto vše nám opět ukazuje, jak marné a zbytečné je snažit se dosáhnout nějakých cílů – byť jsou samy o sobě dobré – podle lidské moudrosti a ne cestou Páně, zjevenou v Písmu svatém. Nepůjdeme-li cestou poslušnosti a biblické oddělenosti, nedosáhneme ničeho. Jediné, na čem záleží, je, aby byl Hospodin na naší straně. Gedeonovi tak stačilo k vítězství 300 mužů. O tomto příkladu se sice v církvi rádo káže, ale nerado se jej napodobuje. Malý se dnes rovná bezvýznamný. Ze všech stran naopak slyšíme volání o tom, že se všichni křesťané (tzn. ti, kteří nosí jméno křesťan) musí sjednotit a utvořit velké svazky, aby mohli mít vliv na dnešní svět, a to bez ohledu na to, jestli zde vůbec je něco podstatného, na čem se můžeme sjednotit.

Víra v Trojici je velmi důležitá, ale sama o sobě k jednotě nestačí. Je to jen čisté evangelium, nesoucí čisté ovoce, na čem lze založit jednotu. A toto evangelium s katolíky a pravoslavnými nesdílíme. Snaha Manhattanské deklarace je tak jen lidskou snahou, kompromisem, který nemůže fungovat – a dnes také vidíme, že nefunguje. Neslouží pořádně ani k zamýšlenému účelu, totiž hájit některé základní hodnoty. Jediné, k čemu Deklarace nakonec posloužila, bylo další sblížení evangelikálů s antikristovskými církvemi, které nemůže vést než k dalšímu úpadku. Varujme se i na základě tohoto příkladu spoléhat a jednat podle lidských strategií, odporujících Božímu Slovu a Boží cestě. Pán nepotřebuje množství lidí – chce jen lidi věrné, Jemu oddané a oddělené. S takovými může učinit velké věci, protože nic není z nich, ale vše z Něho, a On je všemocný. Spolčíme-li se však s nevěřícími a modláři, žádné jednání očekávat nemůžeme. Nenapodobujme tak signatáře Manhattanské deklarace a stůjme raději s Pánem věrně mimo stany. Amen i amen.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.