Google

Amaziášova lekce o oddělení

Datum:28 ledna, 2017
Komentáře
Přidej

„Zatím shromáždil Amaziáš lid Judský, a ustanovil po domích otcovských čeledí jejich hejtmany a setníky, po všem Judstvu a pokolení Beniaminovu, a sečtl je od dvadcítiletých a výše, a našel jich třikrát sto tisíc vybraných mužů bojovných, kopidlníků a pavézníků. Najal také ze mzdy z Izraele sto tisíc mužů udatných ze sta hřiven stříbra. Muž pak Boží přišel k němu, řka: Ó králi, nechť netáhne s tebou vojsko Izraelské; nebo Hospodin není s Izraelem, a všechněmi syny Efraimovými“ (2. Paralipomenon 25:5-7).

Ale táhni ty. Učiniž tak, a posilň se k boji; jinak porazí tě Bůh před nepřátely, neboť může Bůh i pomoci i poraziti. Tedy řekl Amaziáš muži Božímu: Jakž pak udělám s stem hřiven stříbra, kteréž jsem dal vojsku Izraelskému? Odpověděl muž Boží: Máť Hospodin mnohem více nad to, což by dal tobě. A tak oddělil Amaziáš vojsko to, kteréž bylo přitáhlo k němu z Efraim, aby odešli na místo své. Pročež rozhněvali se náramně na Judské a navrátili se k místu svému s velikým hněvem. Mezi tím Amaziáš posiliv se, vedl lid svůj, a táhl do údolí solnatého, a porazil synů Seir deset tisíců“ (2. Paralipomenon 25:8-11).

Amaziáše bychom jistě nemohli zařadit bok po boku zbožných králů jako byl David, Jozafat, Ezechiáš nebo Joziáš. Boží Slovo o něm sice vydává svědectví, že „činil to, což pravého bylo před očima Hospodinovýma,“ vedle toho však dodává „ale však ne srdcem upřímým“ (2. Par. 25:2). V pozdějším věku se od následování cest přímých odvrátil a dopadlo to s ním špatně. Přesto nám knihy Letopisů zaznamenávají událost, při které Amaziáš učinil dobře, kdy poslechl Hospodina a bylo mu to požehnáním, aspoň zpočátku, dokud to zcela nepošlapal následným hříchem. I přes tuto skutečnost je však ona biblická událost, kdy Amaziáš jednal správně, vskutku hodná naší pozornosti, protože se týká dnes velmi nepopulární doktríny Písma o nutnosti oddělení. I když v ostatních věcech si máme z Amaziáše vzít varovný příklad, v této je hoden následování. Co nás tedy Písmo na příkladu krále Amaziáše učí?

1. Povinnost oddělení

Amaziáš neměl táhnout do boje proti Idumejským, který plánoval, se severoizraelskými žoldáky. Nebyla to Boží vůle. Samotného krále by to asi ani nenapadlo, protože předtím tyto muže klidně najal za 100 hřiven stříbra, ale Hospodin k němu poslal proroka, aby mu vyřídil, co má a nemá činit. V žádném případě neměl jít bok po boku s Efraimem (Efraim byl největší z 10 izraelských pokolení, které tvořily severní království, a proto někdy Efraimovým jménem byli nazýváni všichni jeho obyvatelé). Měl jít odděleně, aby to nevypadalo, že je s nimi zajedno, že jsou v jedné linii, že mezi nimi není žádný zásadní rozdíl. Vojáci ze severoizraelského království by sice možná táhli v samostatném šiku – to nevíme – ale i kdyby, nebylo to rozhodující. Pokud by do boje šli společně, vypadalo by to, že je mezi nimi jednota, obecenství. „Zdaliž půjdou dva spolu, leč by se snesli?“ (Am. 3:3)

Tak tomu ovšem být nemělo. V severním Izraeli vládlo modlářství. Brzy poté, co se Šalomounovo království pro pošetilost jeho syna Roboáma rozdělilo, Jeroboám, král deseti kmenů, zavedl systém bohoslužby odporující druhému přikázání i jiným ustanovením Zákona. Aby jeho poddaní nechodili uctívat Hospodina do Jeruzaléma, což bylo Pánem Bohem určené místo bohoslužby, vybral jim náhradní místa, Bethel a Dan. Ustanovil svoje vlastní svátky, které si sám vymyslel, a nahradil jimi svátky, které přikázal Mojžíš. Místo Pánem povolaných kněží z řad levítů a linie Aronovy umožnil vstoupit do kněžskému úřadu každému, kdo jen chtěl. A nadto vše ještě udělal dvě telata, aby se jim lid klaněl.

Při tom všem se ale Jeroboám snažil svým poddaným namluvit, že pořád podporuje uctívání Hospodina, Boha Bible. „Aj, teď bohové tvoji, ó Izraeli, kteříž tě vyvedli z země Egyptské“ (2. Par. 12:28) Ta telata neměla být nějaký nový bůh; podle Jeroboáma měla jen viditelně znázorňovat Toho, jenž se zjevil Mojžíšovi a oznámil mu své jméno JSEM, KTERÝŽ JSEM – v originále v 2. Par. 12:28 čteme, Aj, teď Elohím. Před Hospodinem to byl však veliký hřích, jdoucí přímo proti druhému přikázání. A v tomto hříchu pokračovali bez výjimky všichni Jeroboámovi nástupci.

Když však uvažujeme o Amaziášově povinnosti oddělení, nezapomínejme, že vojáci ze severního Izraele, které si najal, byli pořád potomci Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Jejich otcové vyšli z Egypta, byl jim dán Zákon, vešli do země zaslíbené, soudili je soudcové, vládl jim král David. A tvrdili, že uctívají stejného Boha. Při povrchním pohledu mohl Amaziáš tvrdit, že zde sice jsou nějaké rozdíly, ale to podstatné mají obě království společné, že i když spolu v něčem nesouhlasí, pořád jsou bratři ve víře. To však nemohlo před Pánem Bohem obstát. On s nimi nebyl. Izraelci se oddávali modlářství a i v jiných věcech byli neposlušní Božího Slova. Proto Amaziáš nesměl učinit nic, čím by mohl vzbudit dojem, že jde s modláři v jedné linii, nebo že mu jejich hřích nevadí – musel od nich zůstat oddělen. Aplikace pro dnešní dobu – zejména v souvislosti s moderním ekumenickým hnutím – je doufáme dostatečně zjevná.

2. Důvody oddělení

Hlavním důvodem, proč se měl Amaziáš oddělit, bylo jednoduše to, že mu to z Božího pověření řekl prorok. To mělo absolutní závaznost; neposlechnout proroka, který zvěstoval Slovo Boží v Jeho autoritě, bylo stejné, jako neposlechnout přímý Boží hlas z nebe. Proto se musel Amaziáš od severních Izraelců oddělit. Stejně tak i pro nás je primárním důvodem pro oddělení, že jej přikazuje Písmo svaté (viz např. Řím. 16:17-19, 1. Kor. 5:9-1, 2. Kor. 6:14-18, 2 Tes. 3:6, 2. Jan. 10-11 apod.). Už jen to stačí, jelikož pravý věřící nemá polemizovat s pravdou Boží, ani si z Bible vybírat, co se mu hodí. Když Hospodin řekl, že Amaziáš nemá táhnout s izraelskými žoldáky, bylo to samo o sobě důvod, aby se od nich oddělil.

Prorok ovšem Amaziášovi vysvětlil, proč má jít do boje sám: „Nebo Hospodin není s Izraelem, a všechněmi syny Efraimovými.“ Severní Izraelci byli ve vzpouře vůči Hospodinu. Oni si to možná nemysleli, nevnímali to tak, ale byli. Pán Bůh skrze Mojžíše přikázal: „Nepřidáte [nic] k slovu, kteréž já přikazuji vám, aniž [co] ujmete od něho, abyste [tak ]přikázaní Hospodina Boha svého, kteréž já přikazuji vám, zachovali“ (Dt. 4:2). Oni z něho však ujmuli zákazy modloslužby a přidali k němu svoje vlastní ustanovení. Vyzdvihnování sobě model má Pán Bůh v ohavnosti (Dt. 16:22), a takový člověk je zlořečený (Dt. 27:15). Nic z toho nemohl Amaziáš oddiskutovat. Neposlušnost jasným příkazům Božího Slova nutně vede k tomu, že s těmi, jenž to činí, Hospodin nebude, a nebude ani s těmi, kteří jejich hřích a neposlušnost budou ignorovat a klidně se s nimi spojí. To, že z lidského pohledu svými počty zvýší šance na vítězství, nehraje roli, neboť Pán Bůh nepotřebuje množství: „Hospodine, neníť potřebí tobě velikého množství, když ty chceš pomoci mdlejším“ (2. Par. 14:11).

Další důvod, byť již nevyslovený, může spočívat i v nesouladných motivech severoizraelských vojáků. Amaziáš šel proti Idumejským, kteří se před nějakým časem vzbouřili a odtrhli se od judského království, bojovat za Boží věc, za prospěch Božího lidu a království Davida, muže podle Božího srdce. Tento motiv žoldáci nesdíleli. Jejich předci již před dlouhou dobou řekli: „Jakýž máme díl v Davidovi? Ani dědictví nemáme v synu Izai. K stanům svým, ó Izraeli! Nyní opatř dům svůj, Davide“ (1. Kr. 12:16). O prospěch království, jemuž vládla linie, z níž měl vzejít Mesiáš, jim nešlo. Chtěli jen své peníze, případně kořist.

Ale při zápase o prospěch Božích věcí a Božího lidu mají být všichni jednoho srdce, jednomyslně pracujíce u víře. Budou-li vnitřně rozděleni, nebudou mít prospěch. Jestliže jeden usiluje o to a druhý o úplně něco jiného, nebudou mít požehnání. Tomu se měl vyhnout Amaziáš, a tomu se máme vyhnout i my dnes při zápase o evangelium. Jak se mohou evangelikálové spojit s katolíky a liberály ve službě nevěřícímu světu, když neusilují o totéž? Možná při zběžném pohledu se může zdát, že jsou zajedno, ale když pronikneme pod povrch, zjistíme, že všichni mají velmi odlišné představy. Evangelikál si přeje vést lidi ke spásnému poznání vzkříšeného Krista, ke znovuzrození skrze Ducha a k ospravedlnění pouhou věrou beze skutků pro Jeho zásluhy; katolík jej chce přivést do lůna „matky církve“, aby byl znovuzrozen „ex opere operato“ křtem a mohl si dobrým životem pěstovat svoje ospravedlnění; a liberál chce především svým sociálním evangeliem pozdvihnout společnost k větší sociální spravedlnosti.

To jsou zcela odlišné cíle. Jak může tedy Pán Bůh žehnat takovým nekonzistentním ekumenickým snahám? To nejde. Tam, kde lidé nesdílí jedno srdce, stejný zápal za stejné evangelium, stejné nejen podle názvu, ale v realitě, tam nemají vytáhnout společně do zápasu za Boží věci.

3. Cena oddělení

Na Boží varování Amaziáš z lidského pohledu reagoval logicky – a co ty peníze, které jsem již vynaložil? 100 hřiven stříbra nebylo vůbec zanedbatelné množství. 1 hřivna byla 3 000 šekelů, a šekel vážil asi 11,5 gramu, což tedy celkem tvořilo téměř 3,5 tuny stříbra, což by dnes stálo skoro 50 milionů korun. O takovou sumu nechtěl judský král přijít. Ale Pán Bůh mu řekl, aby to nechal být; co už zaplatil, zaplatil, ale nemá se tím nechat ovlivnit. Není to důvod neoddělit se.

Oddělení má svou cenu, a chceme-li následovat Pána Boha a plnit Jeho vůli, musíme být ochotni ji zaplatit. Je s ním spojená vnější ztráta. Nemusí to samozřejmě být nutně věc peněz. Oddělíme-li se od své původní církve, sboru, který se odchýlil od stezek starých a cest Páně přímých, také to něco stojí. Investovali jsme tam mnoho času, námahy, modliteb, vybudovali jsme vztahy, možná získali vážnost bratří. Vzdát se něčeho takového není vůbec lehké. Je to skutečná ztráta. S něčím takovým se loučí těžce. Má to svou hodnotu. Ale pro Boží věci a poslušnost Jeho Slovu musíme být ochotni se toho vzdát, jako se Amaziáš vzdal svého stříbra.

Pán Bůh ostatně dobře ví, jak těžko se nám leckdy loučí s tím, co jsme pomáhali budovat. Je to kus života. A proto přichází se svým povzbuzením: „Máť Hospodin mnohem více nad to, což by dal tobě.“ Tuto pravdu potvrzuje i sám náš Spasitel: „Amen pravím vám, žádného není, ješto by opustil dům, neb bratří, nebo sestry, neb otce, nebo matku, nebo manželku, nebo syny, nebo rolí pro mne a pro evangelium, aby nevzal stokrát tolik nyní v času tomto domů a bratrů a sestr a matek a synů a rolí s protivenstvím, a v budoucím věku život věčný“ (Mk. 10:29-30). Opustit to vše je mnoho, ale Pán Bůh dá ještě víc. On nikdy nebude nikomu nic dlužen. To, co učiníme pro Něj, nezůstane z Jeho milosti a pro Jeho svatou spravedlnost bez odměny. Jakkoliv veliká cena oddělení může být, Pán Bůh to mnohonásobně svým věrným vynahradí.

4. Reakce na oddělení

Oddělení, vystoupení s Kristem mimo stany, je bezesporu veliký krok, a proto nemůže zůstat bez povšimnutí a bez reakce. Ani v případě Amaziáše tomu nebylo jinak. Když se severoizraelští vojáci dozvěděli, že s nimi Amaziáš odmítá táhnout do války, že se s nimi již nechce společovat „rozhněvali se náramně na Judské a navrátili se k místu svému s velikým hněvem.“ Jak smutná a leckdy nelogická je lidská pýcha! Místo toho, co by byli rádi, že dostali 100 hřiven stříbra za nic, a že nemusí riskovat své životy za věc, která se jich netýká a na níž nemají žádný podíl, spaloval je uražený hněv.

Je zajímavé, že do té doby jim rozdíly mezi nimi a Judskými nevadily. Klidně se smířili s tím, že oni uctívají telata v Bethel a Dan 8. měsíce, zatímco Judští neviditelného Boha v Jeruzalémě 7. měsíce. Ale když jim Judští dali najevo, že s nimi nemohli nic mít, aby zůstali věrní Hospodinu zástupů, nemohli to snést. A nejen to, následně na Judské sami zaútočili, totiž na některá jejich města, která vyplundrovali (viz v. 13).

Tak tomu je i dnes. Římští katolíci i odpadlí liberálové se ještě dovedou dobře vyrovnat s tím, že zásadoví evangelikálové věří v ospravedlnění pouhou vírou a že neuctívají Marii, respektive že pevně věří všemu, co Bible říká a stojí za její plnou verbální inspirací – ale jen do té doby, dokud jsou s nimi evangelikálové ochotní jít v jednom ekumenickém šiku. To se ještě útoků dovedou zdržet, i když sami to vidí jinak a přáli by si, aby evangelikálové své postoje změnili. To se ty rozdíly ještě odsunou stranou, ano, sice některé věci vidíme jinak, ale máme společný základ, a tak láska Kristova víže nás.

Ale běda, jakmile někdo vystoupí s tím, že pro jejich falešnou víru s nimi nebude mít nic společného. To vyvolá bouři. Když dr. Frank McClelland, kazatel Svobodné presbyterní církve, přišel v 70. letech poprvé do Kanady, aby tam založil první sboreček na americké půdě, vyvolalo to veliké pozdvižení a psalo se proti němu mnoho ostrých článků v torontských novinách (v náboženské sekci). Přitom jeho obecenství byl malý hlouček, zcela nesrovnatelný s mnohými megasbory. A důvod proto nebyl, že stál za kardinálními doktrínami Písma a věřil pevně v jeho neomylnost. Takových bylo mnoho dalších. Ale vědělo se o něm, že spolu se známým kazatelem dr. Paisleym stojí proti Římu, odpadlému liberalismu a všemu zkompromisovanému ekumenismu, a to vyvolávalo prudký hněv a útoky. (Tímto však rozhodně nechceme tvrdit, že Svobodná presbyterní církev byla v té době v Kanadě jediná věrná, oddělená církev; je to jen jeden z příkladů ekumenické reakce na zásadový, oddělený postoj.) A tak každý, kdo se oddělí od hříchu, bludu a neposlušnosti, zakusí tento hněv a útoky těch, od nichž se oddělí.

5. Vítězství oddělení

Když se Amaziáš oddělil od těch, s nimiž ho ani nemělo napadnout se spojit, vytáhl do bitvy a zvítězil. Toho vítězství nedosáhl ani skrze vojáky, ani skrze strategii, ani štěstím; dal mu jej Pán Bůh sám podle svého zaslíbení. Prorok osvědčil, že „může Bůh i pomoci i poraziti,“ a Hospodin jeho pravdivá slova potvrdil skutkem. Amaziášovo vítězství spočívalo v poslušnosti víry. Podle člověka učinil velmi nemoudře, když odmítl jít proti Idumejským bok po boku se severoizraelskými vojáky. Zbytečně snížil své stavy o celou čtvrtinu, čímž z lidského pohledu ohrozil svou výpravu. Ale měl Boží Slovo, Boží příkaz, že musí jít odděleně. I když to šlo proti všem jeho zkušenostem a proti vší lidské moudrosti, uvěřil tomu, co řekl Pán Bůh. A v té víře bylo vítězství.

Tak tomu je s každým, kdo se v poslušnosti oddělí od bludu, neposlušnosti, kompromisu. Ano, jde to proti všemu, co by nám říkal náš rozum. Jestliže chceme být relevantní, musíme být ve velkém zástupu, v davech, společně, všichni, kdo nosí jméno křesťan, bez ohledu na cokoliv dalšího, jinak nebudeme ve světě relevantní. Ale tak tomu není.

Vítězství není v počtech. Vítězství je v naplnění Boží vůle. My máme činit, co po nás Hospodin chce – včetně toho, být oddělení – a výsledky jsou již na Něm, ne na nás. „Vyhledává se při šafářích [toho], aby každý z nich věrný nalezen byl“ (1. Kor. 4:2). Noe ve víře zvítězil, i když do archy vstoupil jen se svou rodinou, celkem pouhých 8 lidí. Abraham ve víře zvítězil, i když mu v zemi zaslíbené nepatřila ani píď země mimo pohřebního pole. Jeremiáš zvítězil, i když jej Židé vůbec neposlouchali a skončili v babylonském zajetí. Eliáš zvítězil, i když to v jednu dobu vypadalo, že ze všech věrných zůstal jen on sám. Pokud zůstaneme věrní Hospodinu, zvítězíme i my, ať už to navenek bude vypadat jakkoliv. A věrnost vyžaduje oddělení, vyjítí s Kristem mimo stany, mimo tábor. Jakkoliv nepravděpodobné a nesmyslné se to přirozenému člověka zdá, pozice oddělení je pozice vítězná.

Závěr

Příklad krále Amaziáše v rozebíraném oddíle je hoden následování všemi pravými věřícími. Dostal slovo od Pána, poslechl jej, oddělil se a zvítězil. V tom učinil dobře, a bylo mu to požehnáním. To bychom měli mít na paměti. Nicméně nelze rovněž pominout, že to byla jediná věc, kterou Amaziáš učinil správně. Ihned poté, co zvítězil nad syny Seir, přivezl s sebou jejich bohy, aby se jim klaněl. Když ho prorok Páně za to přišel napomenout, již jej neposlechl. Amaziáš následně pokračoval v pošetilém jednání, přes varování vytáhl proti severoizraelskému králi Joasovi a v bitvě padnul.

Jeho smutný konec je pro nás všechny varováním. I když v něčem učiníme správně a poslechneme našeho Pána, nezaručuje to, že učiníme správně i v tom ostatním. Musíme sami sebe ostříhat, dávat si pozor na své srdce, být bdělí. To, že jsme obstáli v jedné oblasti, neznamená, že obstojíme i v druhé. Pýcha a sebeuspokojení je velikým nepřítelem a nebezpečím. Musíme si dávat pozor, ať chodíme ve všech přikázáních a spravedlnostech Páně bez úhony. Poslušnost v jedné věci neomlouvá neposlušnost ve druhé. A to platí o všem – i o neoddělení. Stejně jako oddělenost Amaziáše neomluvila jeho následný hřích modlářství, tak neomlouvá věrnost v ostatních oblastech toho, kdo se oddělit odmítne. Pamatujme na to proto ve svém chození s Pánem Ježíšem, abychom mohli jednou uslyšet: „I řekl mu pán jeho: To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého“ (Mt. 25:21).

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *