„Přišli k králi Izraelskému a řekli: Služebník tvůj Benadad praví: Prosím, nechť jsem zachován při životu. Kterýž řekl: Což jest ještě živ? Bratr tě můj“ (1. Královská 20:32).

Král Achab je smutným dokladem pravdivosti verše: „Když se milost činí bezbožnému, neučí se spravedlnosti; v zemi pravosti neprávě činí, a nehledí na důstojnost Hospodinovu“ (Iz. 26:10). I když mu Hospodin projevoval milost za milostí, nijak mu to neprospělo; jeho život nakonec skončil tragicky, nejen v zemském slova smyslu, ale především v tom duchovním. Už jen to, že mu Pán poslal takového proroka, jako Eliáše, byla převeliká milost. Ale Achab toho nijak nevyužil, naopak, měl jej za svého nepřítele a škůdce lidu (1. Kr. 18:17, 21:20). Pak na slovo Eliášovo přišlo sucho po dobu více než třech let; i když to Achaba nijak nevedlo k pokání, Pán Bůh přesto dal ze své milosti déšť. Výsledek však nijaký – Achab se nenavrátil srdcem k Hospodinu, ale naopak klidně dovolil, aby iniciativu převzala Jezábel a vyhlásila nad mužem Božím ortel smrti (1. Kr. 19:2). A když se po zvěstovaném soudu za Nábotovu vraždu přeci jen vnějšně pokořil, čímž přeci jen aspoň odsunul jeho vykonání, znovu svou vzpurnost potvrdil, když odmítl slovo proroka Micheáše, syna Jemlova, o kterém výslovně řekl, že ho nenávidí. Nedbal prorockého svědectví o tom, že jej Hospodin zamýšlí usmrtit v bitvě o Rámot Galád, vytáhl a zahynul. Kdyby si to všechno, v čem se mu Pán Bůh ukazoval, skutečně přiložil k srdci, nemusel skončit tak bídně a stát se synonymem naprosté zaprodanosti zlu (1. Kr. 21:20).

Jedním z dalších příkladů Achabem zcela ignorované a pošlapané dobroty Boží máme zaznamenaný ve 20. kapitole 1. knihy Královské. V ní čteme, jak byl bezbožný král tísněn syrským vládcem Benadadem, který chtěl jeho království velmi snížit, a Achab nevěděl, co s tím počít. Přesto Hospodin z nám lidem nepochopitelné milosti – a i když Achab nepřestával činit vše proto, aby s ním Pán Bůh naložil přesně opačně – mu dal nad jeho nepřítelem vítězství, dokonce dvakrát. Byť nesmíme zapomenout, že tak Hospodin učinil pro slávu svou vůči těm, jenž se Mu rouhali: „V tom přišel týž muž Boží, a mluvil králi Izraelskému a řekl: Takto praví Hospodin: Proto že pravili Syrští: Bohem hor jest Hospodin a ne Bohem rovin, dám všecko množství toto veliké v ruce tvé, abyste věděli, že já jsem Hospodin“ (1. Kr. 20:26). Nicméně ani teď se Achab nepoučil, a syrského krále, kterému Bůh Izraelský určil smrt (v. 42) zachoval při životě.

Jak poukazuje učenec Alfred Edersheim, Achabovy důvody se jen těžko chápou, protože propuštění agresora byla chyba i z čistě zemského, politického hlediska. Snad si pyšně myslel, že si tím zajistí spojence nebo i vazala. Každopádně fakticky zapřel, že vítězství mu dal Pán, neboť měl zjevně za to, že kdyby se snad Benadad vzbouřil zase, porazí ho i potřetí, a svémyslně zapomněl, že „kůň strojen bývá ke dni boje, ale Hospodinovo jest vysvobození“ (Př. 21:31).

Okolnosti a způsob, jakým Achab projevil Benadadovi rádoby milosrdenství – na nějž se také syrský král odvolával – jsou hodny naší zvláštní pozornosti, neboť, jak uvidíme, odráží se v nich mnoho z toho, jakým způsobem hříšníkům prezentují a vůči nim uplatňují odpadlé církve to, co vydávají za Boží milost.

Odpadlé náboženství Severního Izraele

Na prvním místě zdůrazněme, že Achabovo náboženství v principu přesně odpovídá odpadlému křesťanství dnešní doby, a proto na jeho přístupu k Benadadovi můžeme správně demonstrovat, jak v jádru přistupují k nevěřícím současnosti odpadlé církve. Achab formálně neodvrhl Hospodina, Boha Bible, který vyvedl Izraele z Egypta. Měl za to, že Jej pořád ctí, protože Jeroboámova telata v Dan a Bethel považoval za symbol Jeho přítomnosti: „Aj, teď bohové tvoji [dosl. Elohím tvůj], ó Izraeli, kteříž tě vyvedli z země Egyptské“ (1. Kr. 12:28). To, že si s Hospodinovými příkazy dělal, co se mu zachtělo – a v praxi na ně tedy vůbec nedbal – mu nebránilo, aby sám sebe subjektivně nepovažoval za syna a následovníka Abrahamova. A nijak mu nevadilo tuto „víru otců“ kombinovat s pohanskými vlivy od manželky Jezábel.

V tom jsou členové odpadlých církví Achabovi velmi podobní. Sami sebe považují za křesťany v plném slova smyslu, následovníky Kristovy i apoštolů. Že Jeho a jejich slova v praxi ignorují – například tím, že tolerují které Hospodin ve svém Slově nazývá ohavností, jako sodomie – a i jinak si upravují víru podle svých potřeb, takže už biblické evangelium nepřipomíná ani vzdáleně (viz např. zde), je nijak nevzrušuje. A k tomu i ty zbytky, převzaté od předků ve víře, kombinují se světskými filosofiemi a názory, jako evolucionismus, existencialismus, humanismus a kdo ví co ještě. Od dob Achabových se vnější podoba těch věcí změnila, ale podstata zůstala stejná.

Pomoci žádostivý Benadad

Když byl Benadad ještě na koni a zdálo se mu, že jeho výprava nemůže selhat, ani ho nenapadlo se pokořit a hledat odpuštění pro jeho nespravedlivé výboje. A hříšníci obecně, dokud se jim navenek dobře daří a ještě jim Hospodin nedal cele pocítit, že „cesta pak převrácených jest tvrdá“ (Př. 13:15), nevidí důvod, proč by měli hledat milost, pokání a odpuštění. Jakmile se však věci obrátily a na Benadada dopadl soud Boží pro jeho pohrdání Hospodinem a rouhání Jemu, ve svých úzkostech se snažil najít nějakou cestu ven, aby se mu dostalo pokud možno rychlé úlevy.

Zjevně se ovšem nejednalo o pravé pokoření skrze působení Ducha Svatého. Ano, Duch někdy coby vnějšího prostředku využívá upadnutí do těžkostí, aby obvinil z převrácenosti a vzpoury vůči Pánu Bohu, což pak skrze Jeho milost vede k pravému znovuzrození. Ale těžkosti samy o sobě pokání nepůsobí, nebo jen falešné, neupřímné. Tak tomu bylo i s králem syrským. Necítil hanbu nad svým hříchem, nad zlou vojnou, nad svým opilstvím a hýřením, a především ne nad svým rouháním Hospodinu Bohu Izraeli, Bohu jedinému a živému, když řekl: „Bohem hor jest Hospodin a ne Bohem rovin“ (1. Kr. 20:28). To šlo zcela mimo něj. Trápily ho jen následky, nikoliv příčiny, jen dopady hříchu, ne hřích samotný. Pokud by úspěšně vyřešil první, o druhé by už se nezajímal.

To tedy Benadada pohánělo, když se radil se svými služebníky v nejtajnějším pokoji, jak vyváznout z neutěšené situace po vojenské porážce. A na jejich radu se rozhodl spolehnout se na milost – v tomto případě na známou milost králů Izraelských: „Aj, toto jsme slýchali, že králové domu Izraelského jsou králové milosrdní. Medle, nechť vezmeme pytle na bedra svá a provazy na hlavy své, a vejdeme k králi Izraelskému; snad při životu zachová tebe“ (1. Kr. 20:31). Je trochu otázka, jestli zde králi domu Izraelského mysleli specificky severoizraelské krále, nebo měli na mysli i Davida a Šalomouna. Možná spíše to druhé, neboť se těžko představuje, že by si králové jako Báza, Zamri nebo Amri vysloužili takovou pověst milosrdných lidí. Často příslušníci odpadlých církví tyjí ze svědectví, které jim vybudovali jejich zbožní a věrní předkové. Matthew Henry poukazuje ještě na další možnost: „Možná měli tento dojem o králích Izraelských proto, že slyšeli, že Bůh Izraelský rozhlásil své jméno jako milostivé a lítostivé, a učinili závěr, že izraelští králové budou svého Boha následovat jako vzor.“

Každopádně Benadad a jeho služebníci měli nějaké ponětí o milosti a milosrdenství – ale ponětí jen velmi vágní, obecné, a v důsledku zcela mylné. Ano, věčný a neproměnný Hospodin Bůh Izraelský byl i ve Starém zákoně ochoten milostivě přijímat pohany, jenž by k Němu přišli s upřímným srdcem: „Odplatiž [tobě] Hospodin za skutek tvůj, a budiž mzda tvá dokonalá od Hospodina Boha Izraelského, poněvadž jsi přišla, abys pod křídly jeho doufala“ (Rut 2:12). Ale – muselo to být způsobem, který On sám ustanovil, jak se i při zasvěcení chrámu modlil Šalomoun. „Nýbrž také cizozemec, kterýž není z lidu tvého Izraelského, přišel-li by z země daleké pro jméno tvé, (neboť uslyší o jménu tvém velikém a ruce tvé přesilné, a rameni tvém vztaženém,) přišel-li by tedy, a modlil by se v domě tomto: Ty vyslýchej na nebi v místě přebývání svého, a učiň všecko to, o čež volati bude k tobě cizozemec ten, aťby poznali všickni národové země jméno tvé, a báli se tebe jako lid tvůj Izraelský, a aby věděli, že jméno tvé vzýváno jest nad domem tímto, kterýž jsem vystavěl“ (1. Kr. 7:41-43).

Nešlo zde o to, splnit nějaký prázdný náboženský rituál, ale o to, přijít k Pánu Bohu podle Jeho podmínek, v plné poddanosti, bez svých výmyslů. Nakonec, chrám poukazoval na Pána Ježíše Krista, a tak věrní Izraelité, kteří se s duchovní myslí podle Šalomounova příkladu modlili směrem ke chrámu, vlastně tím hleděli ke Kristu, skrze kterého jediného vyslýchá Otec lidské modlitby. Pohané, kteří by přišli modlit se do chrámu, by v duchovním smyslu přišli k Pánu Ježíši. Na něco takového však Benadad nemyslel ani o tom nevěděl; a co hůř, ani mu na mysl nepřišlo, že by snad měl pátrat po tom, jestli Bůh Izraele neurčil nějaký konkrétní způsob, jak u Něj hledat milost.

Falešné Achabovo evangelium

O milosti měl tedy syrský král ponětí jen to nejobecnější, a její pravý biblický smysl mu zůstal naprosto skryt. Tomu se na jednu stranu vůbec nedivíme, protože jako pohan měl přirozeně zcela zaslepenou mysl vůči Božím věcem. Proto větší vina padá na Achaba, protože ten nejenže neučinil nic, aby Benadadův omyl uvedl na pravou míru, ale nejspíš jej ani nedokázal odhalit. Přitom coby tělesný syn Abrahamův patřil mezi ty, kterým jest „svěřen zákon Boží“ (Řím. 3:2), a jeho neznalost byla tedy o to neomluvitelnější.

Achab, jakmile se jen doslechl, že za ním chce Benadad pokorně přijít („služebník tvůj Benadad“), ihned jej označil za svého bratra. V tom je velmi podobný dnešním odpadlým křesťanům, kteří jsou ochotni přijmout za bratra v Kristu kohokoliv, kdo projeví nějaký zájem o věci víry. Společné je jim to, že nepátrají do hloubky, zda jsou v daném případě skutečně dány důvody domnívat se, že v srdci dotyčného skutečně zapůsobil Duch Svatý a přivedl je k spásné víře.

Achab coby syn Abrahamův měl vědět, že pohan mu nemůže být bez dalšího bratrem. Ano, jak už jsme uvedli, i ve Starém zákoně byly dveře milosti pohanům otevřeny, byť jistě ne tak zjevně jako nyní v době plně zjevené milosti v Kristu. Náman Syrský byl toho dokladem. Ale mělo to své podmínky, které se v jádru nelišily od podmínek novozákonních (byť vnější forma se mohla lišit). Především šlo o pravé pokání a uznání Hospodina jako jediného Boha, a doufání v Něj podle Jeho Slova. To u Benadada zcela zjevně chybělo. Vůbec nevyznal své rouhání, když Svatého Izraelského označil za toliko boha hor – a přitom se na vlastní kůži v bitvě na plánich přesvědčil, jak hořce se mýlil. A Achabovi, když jej tak otevřeně přijal, to nijak nevadilo, a nesnažil se krále syrského k tomuto uznání vést ani dodatečně. Rovněž Benadada dlouho nenechal v jeho pokořeném postoji, aby se ukázalo, zda to myslí vážně nebo se jedná jen o krátkodobé divadlo. Ihned jej pozval na svůj vůz, což bylo prokázáním pocty – to vše, ještě než se vůbec mohl přesvědčit o tom, zda se Benadad pokořil v souladu s vůlí Hospodinovou.

Praxe odpadlých církví se té Achabově velmi podobá. Za prvé se spokojují s tím, že jejich „hledající“ mají byť jen tu nejobecnější představu o Božím milosrdenství, zcela mimo kontext Kristovy oběti a očištění Jeho drahocennou krví coby Beránka Božího. Ba naopak, ony samy hříšníkům předkládají jako hlavní důvod toho, proč je Pán Bůh rád přijme, tu obecnou lásku Boží ke všem lidem. Ta ovšem sama o sobě nespasí, ne bez oběti a krve Spasitelovy. Pán může pohlédnout na člověka s láskou, jako náš Mistr na onoho bohatého mládence, a člověk přesto může jako on odejít a zahynout.

Dále se tyto církve po Achabově vzoru u „obrácených“ spokojují s téměř jakoukoliv známkou změny k lepšímu, aniž by zkoumali, jestli dotyčný skutečně skrze víru obdržel nové srdce a zda je v pravdě novým stvořením v Kristu, maje v sobě onu pečeť Ducha Svatého. Lze s obávat, že jim postačí i přechod od ateismu k teismu, popř. „křesťanskému“ teismu – tj. názoru, že Pán Bůh opravdu je, a že je tím křesťanským Bohem, o kterém čteme v Bibli, ovšem nespojenému s živou vírou v zástupnou oběť Kristovu a spoléhání se na moc Jeho krve a přičtenou spravedlnost. (V tomto kontextu je zajímavé, že známý C. S. Lewis sám svou konverzi popisuje spíše právě jako změnu ateisty v teistu: „Poddal jsem se a uznal, že Bůh je Bohem, a klekl jsem a modlil se, možná tu noc coby nejsklíčenější a nejneochotnější konvertita v celé Anglii.“ O Kristu a Jeho prostřednictví nic.) Přes takové naprosto nedostatečné „pokání“ jsou odpadlí více než ochotni přijít s povzbuzením o Božím přijetí a plné lásce, které má dotyčného co nejdříve pozvednout ze všeho zarmoucení a vést do obecenství církve jako bratra – stejně jako Achab takřka ihned nazval bratrem Benadada a rychle jej pozvedl do svého vozu.

Pozvednutí ze sevření

Výše uvedenou kritikou nedobré praxe ovšem nechceme propagovat názor, že když hříšník činí pokání, musí přitom zákonitě dlouho setrvávat v pochybnosti, nejistotě a duchovním sevření, i po vyznání hříchů a prosbě za odpuštění. Nikoliv; Hospodin spravedlivého činí každého bezbožníka, který uvěří, a to ihned a jednou provždy pro zásluhy a oběť Kristovu. A „ospravedlněni tedy jsouce z víry, pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Jezukrista“ (Řím. 5:1). V Písmu máme mnohé příklady bídných hříšníků, kteří se obrátili v krátké době a ihned poté nalezli pokoj a radost v Duchu svatém – Zacheus, komorník královny Kandáces na cestě do Gázy, žalářník ve Filippis a další.

Ve všech těchto případech se však jednalo o jedince, kteří na základě jasného evangelia učinili jasné vyznání a v jejichž životech bylo jasně vidět změnu srdce skrze moc Ducha Božího. Ač stále duchovní nemluvňata, srdcem se naučili dvě základní pravdy, které vyjádřil John Newton, autor písně Tvá vzácná milost (Amazing Grace): „Jsou jen dvě věci, jimiž jsem si jist: jedna, že jsem bídný hříšník, a druhá, že Kristus je zcela postačující Spasitel.“ Nelze nic namítat proti tomu, aby se na základě zvěsti pravého, biblického evangelia v Pánu radovali všichni, kteří upřímně vyznávají totéž, ať už se obrátili čerstvě nebo před dlouhou dobou.

Ten, o kom výše uvedené nelze říci, však postrádá základ, o který by se jeho úleva z duchovního sevření mohla oprávněně opřít. Jediné, čeho se mu může dostat, je falešné hojení potření jeho rány povrchu, které nabízeli Izraeli falešní proroci: „Pokoj, pokoj, ješto není žádného pokoje“ (Jer. 6:14). Pozvdižehnutí pokořeného předtím, než jej pro evangelium a pravou víru ve Spasitele a moc Jeho krve pozdvihne Hospodin sám, je jednak lživé a jednak pro dotyčného nesmírně nebezpečné. Pro smrtelně nemocného není nic horšího, než když ho nějaký šarlatán přesvědčí, že se uzdravil, a neobrácenému nelze ublížit více, než když ho falešná církev ujistí, že dosáhl přijetí od Pána Boha. Achab tím, že Benadada předčasně povýšil coby bratra, aniž by se přesvědčil o opravdovosti a duchovnosti jeho pokoření, přispěl k jeho záhubě. Nezapomeňme, že ten muž skončil tragicky (2. Kr. 8:1-15), jak z pozemského hlediska, tak z věčného.

Závěr

Achabovský přístup k „hledajícím“ však nepředstavuje hrozivé nebezpečí toliko pro hříšníky samotné, ale i pro ty, kteří je svým nemoudrým přístupem předčasně pozvedají a utvrzují v jejich sebeklamu. Achab sám za přijetí Benadada coby bratra zaplatil životem, a stáhnul s sebou i svůj lid: „I odšed prorok ten, postavil se králi v cestě, a změnil se, zavěsiv sobě oči. A když král pomíjel, zvolal na něj a řekl: Služebník tvůj vyšel do bitvy, a hle, jeden odšed, přivedl ke mně muže a řekl: Ostříhej toho muže, jestliže se pak ztratí, budeť život tvůj za život jeho, aneb centnéř stříbra položíš. V tom když služebník tvůj toho i onoho hleděl, tožť se ztratil. Pročež řekl jemu král Izraelský: Takový [buď] soud tvůj, jakýž jsi sám vypověděl. Tedy rychle odhradil tvář svou, a poznal ho král Izraelský, že by z proroků byl. I řekl jemu: Takto praví Hospodin: Poněvadž jsi z ruky pustil muže k smrti odsouzeného, budeť život tvůj za život jeho, a lid tvůj za lid jeho“ (1. Kr. 20:38-42).

V tomto nebezpečí se zvláštním způsobem ocitají odpadlí kazatelé, a to v souladu se slovem Páně k proroku Ezechielovi: „Synu člověčí, strážným jsem tě postavil nad domem Izraelským, abys slyše slovo z úst mých, napomínal jich ode mne. Když bych já řekl bezbožnému: Smrtí umřeš, a nenapomenul bys ho, ani nemluvil, abys ho odvedl od cesty jeho bezbožné, proto abys ho při životu zachoval: ten bezbožný pro nepravost svou umře, ale krve jeho z ruky tvé vyhledám“ (Ez. 3:17-18). Hospodin nemá zalíbení ve smrti bezbožníka a chce, aby se obrátil a žil: „Zdaliž jakou líbost mám, když umírá bezbožný? dí Panovník Hospodin. Zdali ne raději když se odvrací od cest svých, aby živ byl?“ (Ez. 18:23), ale když to neučiní, spravedlivě zemře pro svůj hřích a nekajícnost, nemaje výmluvy.

Pán Bůh však činí odpovědnými i ty, kdo měli takového varovat a neučinili tak. Čím více pak bude vyhledávat krev bezbožných po těch, kteří – když hříšník aspoň nějak hledal Pána Boha a odpuštění, a snad by na základě pravého a plného evangelia i učinil pravé pokání – jej na základě svého falešného učení předčasně utvrdili v neobráceném stavu a přesvědčili ho, že jej Hospodin přijal, když se tak ve skutečnosti nestalo? Když už „pouhé“ mlčení zakládá odpovědnost za krev bezbožných, čím více aktivní utvrzování v jejich klamu?

Proto je třeba před následováním Achabova příkladu důkladně varovat, a to v zájmu všech zúčastněných – hříšníků, odpadlých kazatelů i lidu, jehož jsou tito pastýři. Achab pro své jednání s Benadadem nakonec přivedl zkázu Božího soudu na celý lid, a odpadlí kazatelé ji přivádí na celé své církve. Vyjdi tedy každý z Babylona moderních odpadlých liberálních ekumenických církví, dokud je čas: „Vyjděte z něho, lide můj, abyste neobcovali hříchům jeho, a abyste nepřijali z jeho ran. Neboť dosáhli hříchové jeho až k nebi, a rozpomenul se Bůh na nepravosti jeho“ (Zj 18:4-5). Amen i amen.