Zpívejte Žalmy rozumně. (Žalm 47:8)

Tak jako každý rok, i letos v tento vánoční čas otevírají křesťané v duchovních zpěvnících stránky, které po zbytek roku zůstávají zavřené, obsahující písně vztahující se k narození Pána Ježíše v Betlémě, aby ve zpěvu Pána Boha oslavili a poděkovali mu za tento největší Dar. I když se Pán Ježíš téměř určitě nenarodil v zimě (biblisté se úplně neshodují, ale mnozí uvádějí přelom srpna a září, a někteří dokonce i dobu velikonoc) a zvláštní připomínání si této události právě v tomto období nemá žádné biblické opodstatnění, písně oslavující příchod Mesiáše, dokonalého a svatého Spasitele, mají v našich kancionálech jistě místo (aniž by se nutně musely zpívat jen v prosinci).

Je však smutnou skutečností, že u nejedné vánoční písně – včetně mnoha tradičních – je třeba se mít velmi na pozoru, co vlastně zpíváme. Žalmista ve 47. Žalmu napomíná Boží lid, aby zpíval Hospodinu rozumně. Toto slovo bychom mohli přeložit také jako ‚s porozuměním‘ nebo ‚se zvažováním‘. Znamená to tedy – a to přesně chtěli Kraličtí vyjádřit – že nemáme zpívat bezduše, ale máme vždy zapojovat mysl a důkladně rozvažovat nad tím, co zpíváme. (Poznamenejme nyní na okraj, že důraz na mysl a hluboké přemýšlení o obsahu zpěvů je podstatnou náležitostí pravého chválení Hospodina, od čehož se ovšem moderní chvály, u kterých je důraz kladen na prožitek a na emoce, zásadním způsobem odchylují.) V tomto článku proto budeme rozvažovat nad tím, co v mnohých známých vánočních písních vlastně zpíváme – a možná s překvapením zjistíme, že ne vždy to jsou dobré věci.

Čisté panny všude vůkol

Jak už jsme zmínili, slavení Vánoc nemá biblické opodstatnění. Celá doba tzv. adventu je římskokatolický vynález. U vánočních písní můžeme tedy s větší pravděpodobností nalézt vlivy římskokatolických doktrín – a u českých písní to platí zvlášť, neboť v našich zemích po Bílé hoře římský katolicismus převládl na 300 let, a z tohoto období pochází nemálo našich nejznámějších vánočních písní.

Asi nepřekvapí, že na nejvíce problémů narazíme v souvislosti s Marií, konkrétně s doktrínou neposkvrněného početí. To si nesmíme plést s učením Písma, že se Pán Ježíš narodil z panny; neposkvrněným početím je míněno římské dogma, že se Marie narodila bez hříchu. Katolíci učí, že už od okamžiku početí byla Marie „předcházející milostí“ uchráněna dědičného hříchu a prokletí, které my lidé, kteří jsme zhřešili v Adamovi (Řím. 5:12) nerozdílně sdílíme, takže prožila celý život bez hříchu.

Není zde snad třeba obsáhle tento blud z Písma vyvracet; stačí poukázat na kategorické prohlášení apoštola Pavla: „Neboť není rozdílu. Všickniť zajisté zhřešili a nemají slávy Boží.“ (Řím. 3:23) Toto slovo se vztahuje na všechny normálně zrozené Adamovy potomky. Jediný Pán Ježíš Kristus, který nebyl jako ostatní lidé zplozen lidským otcem, ale byl počat z Ducha Božího a nebyl tedy ovlivněn Adamovým hříchem, neměl v něm podíl, je výjimkou – jestli se toto dá výjimkou vůbec nazývat, neboť se zde jedná o záležitosti rozdílné podstaty – a byl tedy bezhříšný. Jen On, nikdo jiný na celém světe a v celé historii. (Toto je také jeden z důvodů, proč se Kristus musel narodit z panny; popírání této pravdy Písma tak podkopává celé evangelium).

Vraťme se nyní k Marii a neposkvrněnému početí ve vánočních písních. Překvapivě mnoho vánočních písní obsahuje nějakou zmínku o čisté panně. V písni Slyš, jaká to libá píseň zpíváme ve 2. sloce: „Narodil se z čisté panny v městě Davidově dnes.“ 3. sloka písně Čas radosti, veselosti obsahuje slova: „Spasiteli, kvítku milý, Pane náš Ježíši, z čisté panny narozený, poklade nejdražší.“ I Narodil se Kristus Pán, jinak vzácná husitská duchovní píseň, má tento problém, konkrétně ve slovech „z života čistého“, kdy je slovo život míněno ve stejném smyslu, jak ho používá například Job: „Nahý jsem vyšel z života matky své.“ (Jb. 1:21) Ani lidová koleda Nesem vám noviny není výjimkou, neboť její druhá sloka začíná slovy: „Syna porodila, čistá Panna, v jesličky vložila Krista Pána.“ (O čisté panně se pak zpívá i v osmé sloce, ale k té se dnes již lidé málokdy dostanou.)

Všechny tyto zmínky jsou problematické. Panna je panna. Není to třeba dále ještě nějak kvalifikovat, něco k tomu dodávat. Ani Písmo tak nečiní; jak Izaiáš, tak evangelisté hovoří prostě a jednoduše o panně. Je pravda, že Marie byla zbožnější, než jiné izraelské panny, ale nebyla sama v sobě nějak čistší nebo neposkvrněnější, mezi panenstvím jejím a panenstvím ostatních dívek nebyl rozdíl. ‚Čistá panna‘ proto nevyjadřuje pouhou pannu, třebas zbožnou, ale něco víc, pannu neposkvrněnou, bez hříchu, a to Marie, přes všechnu svou zbožnost a přes to, že je nám velikým příkladem víry, zkrátka nebyla. Je tedy namístě o žádných čistých pannách nezpívat, ale slova „z čisté panny“ nahradit třeba spojením „z lůna panny“ a „z života čistého“ například slovy „z lůna panenského“. Vím, že tyto písně jsou tradiční a máme je takto již zažité, ale pravda Písma musí mít před tradicí přednost.

Bůh se zalíbením v hříšnících

Další věc, kterou se budeme zabývat, souvisí s překladem 2. části andělského zvěstování pastýřům (Lk. 2:14), respektive s textovými variantami a kontroverzí mezi tradičním Většinovým textem (Majority text, kterému v zásadě odpovídá Textus Receptus) a Menšinovým textem (Minority text, se kterým přišli zejména extrémní liberálové Westcott a Hort). Kralický překlad spolu s Biblí Krále Jakuba (King James Version, nebo také Authorized version) uvádí „lidem dobrá vůle“, tedy že lidem je v seslání Mesiáše projevena Boží dobrá vůle, milosrdenství. Moderní verze ovšem místo ἐν ἀνθρώποις εὐδοκία [en anthrópois eudokia], kde je slovo eudokia – ona dobrá vůle – v prvním pádu, vychází ze čtení ἐν ἀνθρώποις εὐδοκίας [en anthrópois eudokias], kde je již v genitivu a gramaticky se vztahuje k lidem, ne k Pánu Bohu prokazujícímu dobrou vůli. Proto ekumenický překlad, který vychází z moderní textové kritiky, obsahuje překlad (nebo spíš výklad) „Bůh v nich má zalíbení,“ což se také objevuje v různých písních, například v již zmíněné Slyš, jaká to libá píseň, nebo v Za krásné, jasné noci. (V obou případech však anglické originály obsahují „good will towards men“, tedy lidem dobrá vůle.)

Tyto písně tak lidem (stejně jako ČEP) naznačují, že Pán Bůh měl v hříšném člověku líbost, potěšení, a proto poslal svého Syna. Jenže je tomu tak? Má Pán Bůh v hříšném člověku jen tak zalíbení? Ano, je vůči němu milostivý a dlouhoshovívající a už jenom to, že hříšníky ihned nesešle do pekla, je větší milost, než si dovedeme představit a docenit. Nicméně zalíbení jako takové v lidech Pán Bůh kvůli jejich hříchu nemá a mít ani nemůže. Ano, nechce, aby zahynuli, ale aby se k Němu obrátili v pokání (Ez 33:11), ale dokud tak neučiní, je člověk coby hříšník pod Božím spravedlivým a svatým hněvem. „Bůh jest soudce spravedlivý, Bůh silný hněvá se na bezbožného každý den.“ (Ž. 7:11) „Nebo ohavností jest Hospodinu převrácenec, ale s upřímými tajemství jeho.“ (Př. 3:32) „V ohavnosti jest Hospodinu Bohu tvému, kdožkoli činí ty věci, všeliký činící nepravost.“ (Dt. 25:16)

Slova o tom, že Pán Bůh má v lidech zalíbení, jsou proto v rozporu s touto pravdou Písma, že člověk činí to, co je Pánu Bohu odporné a ohavné, a proto je Mu sám ohavný a odporný, jak to popisuje Jonathan Edwards: „Pán Bůh, který vás drží nad pekelnou jámou stejně jako ten, kdo drží pavouka nebo nějaký ohavný hmyz nad ohněm, si vás oškliví a je hrozně drážděn: Jeho hněv vůči vám hoří jako oheň, nahlíží na vás jako na toho, kdo si nezaslouží nic jiného, než být vhozen do ohně; je čistších očí, než aby vydržel se na vás dívat, jste v jeho očích desetitisíckrát ohavnější, než ten nejodpornější jedovatý plaz v očích našich.“ Naopak čtení Textu Receptu, které obsahuje kralický překlad „lidem dobrá vůle“, je v souladu s učením o Božím milosrdenství.

Písmo nás učí, že nám Pán Bůh projevil své milosrdenství a dobrou vůli ne proto, že jsme se Mu líbili, ale navzdory tomu, že v nás nemohl mít zalíbení: „Kristus zajisté, když jsme my ještě mdlí byli, v čas příhodný za bezbožné umřel. Ješto sotva kdo za spravedlivého umře, ač za dobréhoť by někdo snad i umříti směl. Dokazujeť pak Bůh lásky své k nám; nebo když jsme ještě hříšníci byli, Kristus umřel za nás.“ (Řím. 5:6-8) Když jsme ještě byli hříšní, když jsme ještě byli Pánu Bohu ohyzdní a ohavní, již tehdy nám byla projevena dobrá vůle v seslání Mesiáše, aby nás spasil a vykoupil. Kralický překlad andělského zvěstování tak vede k nízkému pohledu na přirozeného člověka, snižuje ho až do prachu, a velebí a na nejvyšší míru vyvyšuje Boží dobrotu a milosrdenství vůči nám, kteří jsme byli Jeho nepřáteli.

ČEP a vánoční písně se svým ‚zalíbením v lidech‘ naopak přirozenému člověku spíše lichotí a – vědomě či nevědomě – hrají na strunu jeho sebelásky a sebezalíbení, když mu předkládají, že v něm má Pán Bůh zalíbení a proto mu poslal Pána Ježíše. Nepodporují biblický nízký pohled na člověka, proto bychom se před nimi měli mít na pozoru a raději se navrátit do bezpečného přístavu překladu zbožných Kralických bratří, tedy zpívat místo ‚zalíbení‘ slova ‚dobrá vůle‘ (obojí má ostatně 4 slabiky). V písni Slyš, jaká to libá píseň proto můžeme zpívat ve 2. sloce „Pokoj, lidem dobrá vůle, ráj se opět otvírá,“, a v 1. sloce písně Za krásné, jasné noci například: „Buď pokoj lidem země a dobrá vůle všem, zní poselství to z nebe ve zpěvu andělském.“

Tichá noc

Krátce se nyní samostatně zaměříme na jednu z nejznámějších a nejpopulárnějších vánočních písní Tichá noc. Jakkoli je tradiční a jakkoli je oblíbená, není to dobrá píseň a neměla by znít v protestantských modlitebnách ani na Vánoce, ani jindy. Velikým vykřičníkem by měla být už skutečnost, že autor této písně, Joseph Mohr, byl římskokatolický kněz. „Od všeliké zlé tvárnosti se varujte.“ (1. Tes. 5:22) Nemáme se varovat jen od toho, co je zjevně a jasné zlé, ale i od toho, u čeho je třeba jen podezření, že by mohlo být zlé – což u díla vytvořeného lidmi svázanými řimskokatolickými bludy bude vždy.

Tichou noc bychom ovšem neměli zpívat, ani kdyby ji napsal protestant. U duchovní písně nestačí, že pouze neobsahuje žádné hrozné a viditelné hereze. Kdyby nějaká píseň jen donekonečna opakovala větu „Pán Ježíš zemřel za naše hříchy“, tak je to sice technicky vzato pravda, ale sotva bychom to mohli označit za duchovní píseň, kterou by měl k oslavě díla svého Spasitele zpívat lid Boží. Takové písně musí v sobě mít určitou hloubku, musí buď vyvyšovat Pána Boha a Jeho dílo spásy v Pánu Ježíši důstojným, obsáhlým způsobem, který nás vede k přemyšlování nad Boží velikostí, Jeho svatým a dokonalým charakterem a k bázni Boží nad nám projeveným milosrdenstvím (viz Ž. 130:4), nebo netriviálně předkládat před křesťany doktríny Písma či je vést a napomínat k plnění svatých povinností z lásky k Hospodinu – to vše, aby byla církev Boží náležitě vzdělána a zbudována a Pán Bůh patřičně vyvýšen a oslaven. I Jan Amos Komenský ostatně píše o písních, které mají malou jadrnost obsahu a proto mysl necítí chuť k nim, když vidí stále jen obvyklé věci a nemá možnost opříti se o nějaký hlubší smysl.

To je přesně problém Tiché noci. Nemá v sobě žádný hlubší smysl, ba naopak, když se zamyslíme nad její kompozicí a slovy, zjistíme, že tato píseň v nás má hlavně vzbudit sentimentální pocity nad idealizovanou scénou jesliček. Máme se zasnít nad výjevem tiché, klidné, velebné noci, kdy se Josef a Marie sklání nad roztomilým spícím děťátkem (originál obsahuje cosi o chlapci s kudrnatými vlásky). Stejně tak třetí sloka nám předkládá před oči roztomilé miminko, které se na nás tak krásně usmívá, že nám až srdéčko plá. (Dokonce zpíváme o zlatých řasách, což je naprostý nesmysl, neboť co se týče fyzického zjevu, působil Pán Ježíš pravděpodobně velmi obyčejně, což byla součást Jeho ponížení, které na se při vtělení vzal.) Tato píseň je napsaná tak, že v nás místo přemýšlení nad Spasitelovým příchodem a tím, co to to pro nás vše znamená, vzbuzuje – nebo má vzbuzovat – jen nějaký sentiment bez hlubšího biblického smyslu. To není dobrý a přijatelný účinek písně, kterou by měla církev zpívat. Tichá noc se ovšem na rozdíl od jiných vánočních písní nedá opravit a měla by proto být trvale opuštěna.

Další římskokatolické vlivy

Je třeba poukázat i na další vánoční písně, které by měly být pro pravé věřící naprosto nepřijatelné, a to zejména pro jejich římskokatolické pozadí a jeho odraz v nich. Jednou z nich je například Chtíc, aby spal. Je pravda, že v kancionálech, které mám k dispozici, se tato píseň nevyskytuje a je dobře možné, že ji žádní čeští protestanté při bohoslužbách nezpívají. Nicméně i v konzervativním sboru jsem se setkal s tím, že se tato píseň zpívala v rámci předvánočních či vánočních koncertů.

Tato píseň je již velmi stará; ke konci Třicetileté války ji spolu s mnohými jinými vydal Adam Václav Michna z Otradovic. Název díla, ve které se objevuje, je více než výmluvný: Česká mariánská muzika radostná i žalostná, v tři díly rozdělená, ke cti nerozdílné jediné Trojice, nejsvětější Rodičky a všech svatých. Vidíme, že tyto písně byly určené mimo jiné k oslavě a vyvýšení Marie. Vidíme to také zde, neboť Chtíc, aby spal se zabývá zejména tím, co všechno měla Marie pro novorozeného Krista udělat a co Mu říkala. Na uctívání Marie ovšem nemůže mít pravý věřící žádný podíl, proto nic takového nemáme zpívat ani trpět. Neobstojí výmluvy, že my to myslíme jinak a nechceme Marii uctívat; opět nám k tomu zní ono slovo Písma: „Od všeliké zlé tvárnosti se varujte.“ (1. Tes. 5:22) Tato píseň má navíc podobný problém se sentimentalitou jako Tichá noc, ale to zde již nebudeme rozebírat.

Jiné písně dávají důraz na vánoční období, například V svaté době („V svaté době, Bože, Tobě haleluja zpíváme, s cherubíny, serafíny oběť chvály vzdáváme.“) nebo Svatou dobu již tu máme („Svatou dobu již tu máme, nejmilejší z svátků, proto rádi zazpíváme: Sláva buď Děťátku!“) Zpíváním těchto písní vlastně dáváme najevo, že přijímáme řimskokatolický liturgický rok se všemi svátky a různými obdobími. Jak jsme si však již řekli, Vánoce a celé adventní období nejsou ničím jiným než papežským výmyslem bez biblického podkladu. Bible nám neříká nic o tom, že by prosinec byl v něčem svatějším obdobím než třeba půlka září. Jediné časové období se zvláštním významem a důrazem je Den Páně. Zpívat o tom, že teď na konci roku nastala svatá doba, proto nejen že nemá oporu v Písmu, ale jde přímo proti němu; těmto písním bychom se tedy měli vyhnout.

Co tedy zpívat?

Sice bychom se ještě mohli důkladněji zaměřit na některé lidové koledy, které jsou leckdy spíše rouháním než oslavou, ale – aby nebylo pojednání neúměrně natahováno – poukážeme si už jen na ty písně, které pro jejich hluboký obsah považuji za ke zpěvu vhodné, abychom nemluvili jen o bídě, když je v názvu článku i bohatství.

U některé písní jsem na počátku navrhl opravu některých problematických částí. Bylo to proto, že jinak jsou krásné, velebné a hluboké. Narodil se Kristus Pán je vzácným dědictvím české historie, a zejména 5. a 6. sloka musí každému pravému křesťanovi vyvěrat přímo ze srdce, když v nich volá k Hospodinu o pomoc, zachování před ďáblem a o smilování, to vše ve spoléhání se na Pána Ježíše coby našeho Vykupitele a Prostředníka. Slyš, jaká to libá píseň zase poukazuje například na Kristovy úřady Proroka, Kněze a Krále a vede nás k doufanlivému a vřelému vyhlížení slavného nebeského stavu, až běd i hříchu prosti nové počnem chválení, čímž směřuje naše mysle k vrchním věcem a k oné budoucí neporušitelné slávě, po které také máme lkát (Kol. 3:1, 2. Kor. 5:3-4).

Velmi vzácnou písní je také Jak vítati mám Tebe:

1. Jakž vítati mám tebe, můj Králi s výsosti,
jemužto zem i nebe vstříc plesá s vroucností?
Ó Jezu, světlo v duši mi rozsvěť jasné sám,
ať, jak Tě ctíti sluší, vždy právě vím a znám.
2. Nic z rajského Tě místa nevedlo v stánek náš,
než milost vroucí, čistá, jíž k všemu světu pláš,
chtě ze všech muk a strastí a z nevýmluvných bíd
i pekla ze propasti svůj vykoupiti lid.

V dalších slokách můžeme zpívat o tom, že Pán Ježíš je naším velikým Pastýřem a Utěšitelem a vede k k trpělivému očekávání na Jeho druhý příchod, kdy On potře všechny své nepřátele, nastolí spravedlnost a vezme svůj lid do slávy. Tato píseň tak vede k vysokému pohledu na našeho Mesiáše, poukazuje na to, jak Jej nezbytně potřebujeme a povzbuzuje k trpělivému boji víry, dokud se On nezjeví. Další vhodnou písní (po drobné úpravě) je již zmíněná Za krásné, jasné noci, která popisuje bídný stav lidstva tohoto věku, které se ve svém hříchu nemůže dobrat pokoje, a poukazuje na dokonalý pokoj v Pánu Ježíši Kristu a opět směřuje zrak k novému nebi a nové zemi, kde již bude plný a dokonalý pokoj.

Velmi dobré písně jsou i známé Předivný zrodil se člověka Syn a Vypravuj mi o mém Pánu, které popisují nejen příchod, ale i celou pozemskou službu Pána Ježíše včetně ukřižování a vzkříšení; jakkoli je narození Páně významné, bez Golgoty by pozbylo smyslu, takže je víc než vhodné se ke kříži obracet i v čase, kdy většinová pozornost směřuje k Betlému. Tyto písně příhodně poukazují na dílo Kristovo jako celek a proto je lze ke zpívání o Vánocích vřele doporučit.

Mohli bychom také zmínit ještě některé anglické klasické vánoční písně jako Hark! The Herald Angels Sing od Charlese Wesleyho (i Češi budou pravděpodobně znát její melodii od Mendelssohna, který byl mimochodem reformovaným křesťanem), která snad nemá konkurenci, co se týče vystižení významu příchodu Božího Syna na tuto zem a jeho aplikace v našich životech. Jak dlouho jen můžeme rozvažovat nad vzácnými slovy jako „Born to raise the sons of earth, born to give them second birth“ (narozen, aby pozvedl syny země, narozen, aby jim dal druhé narození), nebo „Rise, the woman’s conqu’ring Seed, bruise in us the serpent’s head“ (povstaň, vítězné símě ženy, potři v nás hlavu hadovu) – a podobných hlubokých vyjádření je píseň plná. Velmi známá je také radostná a triumfální Joy To The World od Isaaca Wattse.

Závěr

V tomto článku jsem se přirozeně zabýval těmi jen písněmi, které znám. Zde uvedené příklady dobrých vánočních písní nepovažuji samozřejmě za zcela vyčerpávající; mohou být i jiné dobré a přijatelné písně, které jednoduše jenom neznám. Některé písně jsem také nezmínil proto, že je nepovažuji ani za nějak zvlášť problematické, ale ani za příliš hluboké – příkladem může být Neslyšíte zpívat zvony vánoční (i když i tam by bylo více než vhodné nahradit „cítíme, že Ježíš přišel také k nám“ bibličtějšími slovy „věříme, že Ježíš přišel také k nám“). Jsou to písně, jejichž zpívání bych se sice vyloženě nebránil, ale ani bych je nenavrhl.

Boží lid má svému Pánu dozajista zpívat, a to radostně, oddaně, upřímně, z plna srdce a s láskou. Nicméně si také musí dávat pozor na to, co zpívá, aby v něm při tom všem přebývalo Slovo Kristovo, jak v souvislosti s duchovním zpěvem napomíná apoštol: „Slovo Kristovo přebývejž v vás bohatě se vší moudrostí; učíce a napomínajíce sebe vespolek Žalmy, a zpěvy, a písničkami duchovními, s milostí zpívajíce v srdci vašem Pánu.“ (Kol. 3:16) Tam, kde Slovo Kristovo přebývá bohatě se vší moudrostí, není prostor pro bludy, omyly, lichocení tělu či sentimentální povrchnost. Proto, chceme-li obcovat podle tohoto dokonalého příkazu Božího i v této době, musíme se proměnit obnovením mysli své a v souladu s tím odvrhnout nebo aspoň změnit vše špatné a nedostatečné ve vánočních písních, abychom se i v nich mohli náležitě vyučovat tomu, co pro nás znamená ponížený příchod Boha zjeveného v těle, Pána Ježíše Krista. Kéž je nám k tomu sám Pán slávy milostiv. Amen i amen.