Každý, kdo v dnešních evangelikálních církvích bere věci Boží aspoň trochu vážně, nemůže nevidět, jak nezbytně naše doba potřebuje rozvlažení od tváři Páně, totiž pravé probuzení shůry. Jakkoliv prospěch evangelia nezáleží na počtech, nepatrný zlomek vyznávajících věřících v naší společnosti zavdává důvod k nářku: „Byť nám byl Hospodin zástupů jakkoli malička ostatků nezanechal, byli bychom jako Sodoma, byli bychom Gomoře podobni“ (Iz. 1:9) – a to ani neotevíráme otázku, kolik z těch vyznávajících je skutečně znovuzrozených. Těch, jenž by byli solí země, se u nás nachází příliš málo, a proto mravní a společenský rozklad postupuje. Žijeme v době, která říká zlému dobré, a dobrému zlé, kladouce tmu za světlo, a světlo za tmu, pokládajíce hořké za sladké, a sladké za hořké – a to i v tak základních věcech, jako je rozlišení muže a ženy nebo sodomie. Jaký důvod úpěnlivě volat, aby se Pán smiloval a přivedl zase z vězení Jákoba!

Jak jsme však již uvedli dříve, o probuzení bychom neměli mít falešné představy. I kdyby to snad šlo čekat v jiných časech, v dnešní době velikého odpadnutí určitě nebude probuzení fungovat tak, že se zkrátka budeme hodně a usilovně modlit, a najednou nám všechno začne neočekávaně fungovat a naše sbory se naplní obrácenými. Ne; obdržíme-li dnes od Hospodina jakékoliv probuzení, zároveň s ním dojde k velikému pročištění církve od kompromisu, světskosti a odpadnutí.

Příklad toho, jaké probuzení jedině očekávat, dává i Kníže kazatelů Charles Spurgeon v jednom svém úvodním slovu na pondělní modlitební chvíli svého sboru Metropolitan Tabernacle, které nazval „Jenom modlitební chvíle“. Podle ní se později nazvala i kniha 40 jeho různých podobných promluv. Už ve své době si Spurgeon stýskal nad tím, jak mnozí ty „obyčejné“ modlitební chvíle opomíjí a v srdci jimi pohrdají – protože jim nestojí za úsilí, aby se na nich objevili. Kolik sborů má uprostřed týdne stejnou účast jako v neděli? Smutně jen naprosté minimum. Někteří věřící se i zdají pro modlitby horlit, organizují různé modlitební řetězy, zvláštní skupinky po domácnostech a podobně; přitom na běžnou modlitební chvíli nepřijdou, či jen nepravidelně. O takových snahách si děláme pramalé naděje. Spurgeonovo několikatisícové shromáždění přitom svou moc a vliv čerpalo ve velké míře právě z těch „obyčejných“ modlitebních setkání. Kdo skutečně věří zaslíbení „kdežkoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tuť jsem já u prostřed nich“ (Mt. 18:20), se na prvním místě vynasnaží nikdy nevynechat řádné chvíle k modlení, a až pak může začít organizovat něco nad ně. Nejdřív na sto procent využijme běžné příležitosti, a až pak můžeme uvažovat o něčem speciálním.

Pi čtení Spurgeonovy výzvy bychom měli zejména zaznamenat, jak specificky o probuzení (angl. revival: obživení, obnovení) hovoří. Neschovává se za obecná vyjádření, ale konkrétně mluví o obnově starého kázání, obnově osobní zbožnosti a posvěcení, o obnově praktické víry v domácnostech – která zahrnuje i rodinný oltář – a o obnově posvěcené síly. Měl přesnou představu, co doba potřebuje, a vyzýval své stádce, aby se modlilo přesně za to. Kolik lidí i kazatelů dnes v souvislosti s probuzením zmiňuje třeba obnovu doktríny a kázání? Ovšem obecnost modlitby uhašuje, včetně proseb za probuzení. Než začneme volat k Pánu, máme rozjímat, co všechno potřebujeme, a to velmi konkrétně. Spurgeonův příklad je v tom velmi hodný následování.

Jenom modlitební chvíle

Kolik jen se nás dnes večer sešlo! Mé srdce naplňuje radostí, až mám slzy v očích, když vidím, že se tolik stovek lidí shromáždilo na setkání, o kterém se někdy bezbožně říká, že jde „jenom o modlitební chvíli“. Dobré jest nám se přibližovati k Pánu Bohu na v modlitbě, a obzvlášť dobré jest, když se kvůli tomu sejde velké shromáždění. Zúčastnili jsme se i malých modlitebních shromáždění, kde byli jen čtyři nebo pět lidí, a byli jsme tam velmi rádi, protože jsme měli zaslíbení přítomnosti našeho Pána; ale velmi nás rmoutí, když vidíme, kolik našich sborů věnuje společné modlitbě tak málo pozornosti.

Toužili jsme vidět, jak se k modlitbám schází velké množství lidu Božího, a nyní se z tohoto pohledu těšíme. Chvalme Hospodina, že tomu tak je. Jak bychom mohli očekávat požehnání, budeme-li příliš zahálčiví, než abychom za ně prosili? Jak bychom mohli očekávat Letnice, když nikdy nebudeme trvat jednomyslně na modlitbě a pokorné prosbě, shromážděni na jednom místě, abychom společně očekávali na Pána? Bratři, v našich sborech se vesměs nikdy nedočkáme moc změn k lepšímu, dokud si křesťané nebudou modlitebních chvil mnohem více cenit. Smíchat je s biblickou hodinou uprostřed týdne, a de facto je tím ukončit, je smutným znamením úpadku. Divím se, že se v takových sborech nespojí dvě nebo tři upřímné duše, aby modlitební chvíle společně obnovili, a neuloží si, že v nich budou trvat bez ohledu na to, zda na ně kazatel přijde nebo ne.

Ovšem když jsme se zde nyní sešli, jak se máme modlit? Nesklouzněme do formálnosti, jinak budeme mrtví, domnívajíce se, že žijeme. Nekolísejme pro nevěru, jinak se budeme modlit nadarmo. Hospodin říká své církvi: „Otevři jen ústa svá, a naplnímť je.“ Ach, mít tak velkou víru, v níž bychom předkládali velké modlitby! Smísili jsme chvály i prosby do příjemné směsi vonných věcí, které můžeme dá na oltář ke kadění skrze Krista, našeho Pána; což nemůžeme v této chvíli předložit nějakou zvláštní, dalekosáhlou prosbu? Vnuká se mi, abychom prosili za pravé a nefalšované probuzení pravé víry na celém světě.

Jsem rád za každou známku života, byť i horečnatou a přechodnou, a jen s váháním soudím jakékoliv dobře míněné hnutí, přesto se však velmi obávám, že mnoho takzvaných „probuzení“ z dlouhodobého hlediska přineslo více škody než užitku. Těmi místy, které zažily největší náboženské vzrušení, se často dá nejhůře pohnout. Lidské mysli spekla dotvrda pec fanatismu. Mnohé fascinuje jistý druh náboženského hazardu, který jim vnuká nechuť ke střízlivému povolání pravé zbožnosti. Když však poukazuji na padělky, neznamená to, že si nevážím pravého zlata. To ani zdaleka. Je nadmíru žádoucí, aby Pán seslal skutečné a trvalé probuzení duchovního života. Potřebujeme nadpřirozené působení Ducha Svatého, který by do kázání Slova vlil svou moc, nadchl všechny věřící silou shůry a vážným způsobem zasáhl všechna nedbalá srdce, aby se obrátila k Hospodinu a žila. Neopíjeli bychom se vínem tělesného vzrušení, ale byli bychom naplněni Duchem; neskákali bychom u oltáře a nekřičeli a nevolali: „Ó, Báli, uslyš nás!“, ale spatřili bychom oheň sestupující z nebe coby odpověď na modlitby spravedlivých opravdové. Cožpak nemůžeme snažně prosit Hospodina, Boha našeho, aby v tento den úpadku a marnosti ohrnul před zraky všech lidí rámě svatosti své?

Toužíme po probuzení a obnovení starého učení. Obáváme se, že pokud se „moderní myšlení“ ještě více rozšíří, dále, bude způsob naší víry stejně mohamedánský jako křesťanský; ba ještě spíš se bude podobat nevěře než čemukoliv z toho. Jeden obrácený Žid, který pobýval v Londýně, navštívil non-konformistické shromáždění, které bych mohl jmenovat; když se vrátil k příteli, u něhož zůstával, ptal se jej, co to bylo na tom místě za víru, protože nic z toho, co přijal jako křesťanství, tam neslyšel. Učení, charakteristická pro Nový Zákon, se sice nepopírá výslovně, ale skrytě se vytratilo; sice se užívají známé obraty, ale přikládá se jim nový smysl.

Někteří moderní kazatelé mluví hodně o Kristu, a přitom křesťanství odmítají. Pod zástěrkou vyvyšování Učitele odmítají Jeho učení a nahrazují ho teoriemi, které se více shodují s duchem doby. Nejprve jim byl kalvinismus příliš tvrdý, poté evangelikální doktríny příliš zastaraly a nyní se i samotné Písmo musí sklonit před lidskými úpravami a vylepšeními. V dnešní době lze slyšet mnoho kázání, v nichž se nemluví o zkaženosti lidské přirozenosti, o působení Ducha Svatého, o smíření skrze krev ani o trestu za hřích. Kristovo Božství není napadáno tak často, ale evangelium, jež nám dal skrze učení své vlastní i svých apoštolů, se zpochybňuje, kritizuje a odsouvá stranou. Jedna z význačných misijních společností nám dokonce skrze jednoho svého pisatele říká, že nevysílá misionáře spasit pohany před přicházejícím hněvem, ale připravit je „pro vyšší říši, která je čeká za řekou smrti“. Přiznám se, že si dělám lepší naděje ohledně budoucnosti těch pohanů než ohledně stavu těch, kdo o nich takto píší. Pohané budou mít jen pramalý užitek z evangelia, které jim nejspíše přinesou ti, kdo si s Písmem takto zahrávají.

Nevím o jediné doktríně, kterou by ti, kdo by ji měli hájit, právě teď usilovně nepodkopávali; není jediné pravdy, jíž by si duše cenila, kterou by nyní ti, jejichž povoláním je ji hlásat, aktivně nepopírali. Doba je vymknutá z kloubů a mnozí doufají, že ji vymknou ještě víc. Za mne zcela jasně potřebujeme obnovení starého kázání evangelia, jako bylo to Whitefieldovo a Wesleyho; pro mne nejlépe to Whitefieldovo. Potřebujeme věřit: z Písem musíme učinit neomylný základ veškerého učení; zkáza, vykoupení a znovuzrození lidstva se musí předkládat jednoznačně, a to co nejrychleji, jinak se víra stane vzácnější než zlato z Ofir. Musíme od svých učitelů vyžadovat, aby nám předávali „takto praví Hospodin,“ neboť dnes nám předávají své vlastní smyšlenky. Jak v naší době platí Hospodinovo slovo v knize Jeremiášově: „Takto praví Hospodin zástupů: Neposlouchejtež slov těch proroků, jenž prorokují vám, prázdných vás zanechávajíce. Vidění srdce svého mluví, ne z úst Hospodinových. Ustavičně říkají těm, kteříž mnou pohrdají: Pravil Hospodin: Pokoj míti budete, a každému chodícímu podlé zdání srdce svého říkají: Nepřijdeť na vás nic zlého“ (Jer. 23:16-17). Mějte se na pozoru před těmi, kdo tvrdí, že žádné peklo neexistuje, a kdo vyhlašují nové cesty do nebe. Kéž se nad nimi Hospodin smiluje!

Naléhavě potřebujeme probuzení a obnovu osobní zbožnosti. V té se totiž skrývá tajemství rozkvětu a zdaru církve. Když jednotlivci ztrácejí svou nepohnutelnost, církev se zmítá a točí; ale když osobní víra zůstává pevná, církev zůstává věrná svému Pánu. V naší vlastní Jednotě i jinde se nachází mnoho pravých služebníků Kristových, kteří si však jen stěží vědí rady. Jejich věrnost svému Pánu a Jeho pravdě je větší než jejich láska k vlastní denominaci a nevědí, zda mají setrvat ve své současné pozici a bojovat o to, o co zde jde, nebo pozvednout starý prapor a opustit své odpadlé společníky. Ať už však učiní cokoliv, budoucnost pravé víry závisí na vpravdě zbožných a duchovních lidech v rukou Božích. Mít tak více skutečně svatých lidí, probuzených a naplněných Duchem Svatým, zasvěcených Pánu a posvěcených v Jeho pravdě! Co zmohou světští vyznávající křesťané, členové církve, co chodí do divadla, napůl nevěřící učitelé a filozofující kazatelé? Z jejich převahy nemůže vzejít nic než zkáza. Jejich přítomnost Pána Boha rmoutí a Jeho lid hubí. Bratří, každý z nás musí žít, má-li být církev živá; musíme žít pro Hospodina, očekáváme-li, že se Pánu zalíbí dát našim rukám prospěch. Posvěcené lidi nezbytně potřebuje každá doby, neboť jsou solí společnosti a zachránci svého národa. Pán způsobil, že je dražší člověk nad zlato čisté – totiž rozhodný, vyučený, odvážný a neochvějný muž Boží.

Velmi toužíme po probuzení a obnově živé víry v domácnostech. Zarmucují nás hrozné zprávy o nečistotě a nemravnosti tohoto města, ale jednou z příčin tohoto stavu je bezpochyby, že křesťané zanedbávají život víry u sebe doma a že v mnoha příbytcích chudých naprosto chybí běžná slušnost. V dobách puritánů byla křesťanská rodina oporou a hrází zbožnosti, ale v dnešní zlé době ve stovkách rodin takzvaných křesťanů není žádná rodinná bohoslužba, žádné držení na uzdě dorůstajících synů a žádná zdravá výchova a kázeň. Vizte, jak v rodinách mnoha z těch, kdo se vydávají za věřící, bují stejná namóděnost, rozmařilost a bezbožnost jako u děti nevěřících! Jak můžeme doufat, že půjde království našeho Pána kupředu, když ani Jeho vlastní učedníci neučí evangelium své syny a dcery? Neměli bychom naříkat jako Jeremiáš? „An draci vynímajíce prsy, krmí mladé své, dcera pak lidu mého příčinou ukrutníka podobná jest sovám na poušti.“ Jaký to rozdíl od otce věřících, o němž Hospodin řekl: „Nebo znám Abrahama; protož přikáže synům svým a domu svému po sobě, aby ostříhali cesty Hospodinovy!“

Nejjistějším způsobem, jak šířit zbožnost ve světě, je usilovat o ni doma. Nejkratší cestou ke svržení papeženeckého kněžstva je, aby každý člověk byl knězem ve svém vlastním domě a varoval své syny před svůdci. Kéž by naše drahé děti byly od dětinství vedeny tak, aby nejen unikly běžným neřestem naší doby, ale vyrostly ve vzory svatosti! To je v tomto ohavném městě, které se stává poskvrněné jako pohanské země, pro naše chudší přátele velmi těžké. Jedna dobrá sestra, která bydlí nedaleko této modlitebny, sem přijela z malého městečka se svým malým chlapcem a zanedlouho se zděsila, když ho slyšela užívat klení, jehož význam si zjevně neuvědomoval. Pochytil to na ulici nedaleko matčiných dveří. Kde se mají děti z pracující třídy proběhnout, když ani nemohou chodit po ulicích? Všude kolem se hřích stal tak otevřený, že bychom skoro záviděli slepému; ale i ten má uši, a proto ho budou trápit špinavé řeči bezbožných. Dobří lidé mi říkají: „Co máme činit?“ Kéž by ti, kdo žijí ve svěžích vesničkách na venkově, tam zůstali a vůbec nepřišli do našich úzkých ulic, uliček a dvorů, páchnoucích rouháním a špinavostmi. Proč mají dělníci tak často za nezbytné v běžném hovoru užívat tak ohavné výrazy, které k ničemu neslouží a jsou jednoduše odporné? Pokud by měl lid Kristův být kdy čistý a bdít nad svými dětmi se svatou žárlivostí, pak právě teď – a to je náležitý námět ke každodenní modlitbě.

Raději bych si přál, aby se obnovilo hlásání doktrín milosti, prohloubila osobní zbožnost a rozmohla se živá víra v rodinách, než abych se díval na horečný dav, jak se promenáduje po ulici s hlučnou hudbou a hrubým lomozem. V bubnech a tamburínách nevidím žádnou zvláštní ctnost. Dělejte si hluk, jaký chcete, abyste přilákali nedbalé, jen když jim potom předložíte zdravé vyučení v pravdě a pomůžete jim poznat význam Slova Páně; ale pokud to zůstane u pouhého vzruchu, zpěvu a chlubnosti, k čemu je to dobré? Nebude-li vyučována pravda evangelia, bude vaše dílo stavba z dříví, sena a strniště, která brzy shoří. Rychle postavené stavení málokdy vytrvá. Zlato, stříbro a kamení drahé jsou vzácný materiál, který se nesnadno shání, ale v ohni pak obstojí. K čemu je víra, která vzejde přes noc a stejně brzy uvadne? Ach, kolik prázdné chlouby jsme jen slyšeli! Věc byla hotová, ale pak nestála za nic; brzy to bylo, jako by se nikdy neudělala; a nadto tento falešný způsob způsobil, že skutečnému dělníku se potom pracovalo ještě namáhavěji.

Ó, křesťané a křesťanky, buďte v tom, co činíte, co znáte a co učíte, důkladní! Držte se pravdy s železným sevřením; vychovávejte své rodiny v bázni Boží a sami buďte „svatost Hospodinu“; a tak obstojíte jako skály uprostřed vzmáhajících se vln bludu a bezbožnosti, které zuří okolo vás.

Také si přejeme větší a větší probuzení a oživení vitální posvěcené síly. Prosil jsem o pravou zbožnost, nyní naléhavě žádám o jeden z jejích nejvyšších produktů. Potřebujeme svaté muže. Je možné, že všichni nemohou dosáhnout úrovně „oněch tří“ (2. Sam. 23:19); ale bez šampionů se neobejdeme. Potřebujeme mysle, v nichž působí milost Boží, vycvičené v nejvyšší formě duchovního života skrze časté obecenství s Pánem Bohem o samotě. Takoví drží v armádě korouhve: každý z nich je synem královským. Cítíte okolo nich jinou atmosféru, jakkoli jsou pokorní, jako u lidí, kteří dýchají čistší ovzduší. Takový byl Abraham, který si díky svému obecenství s Hospodinem osvojil více než královské vystupování. I král Sodomy se scvrkl do bezvýznamnosti v přítomnosti tohoto vznešeného šejka, který si ze své právoplatné kořisti nevzal ani řeménka obuvi, aby pohanský král neřekl: „Já jsem obohatil Abrahama.“ Svatí svou vznešenost získávají tím, že se neustále uchylují na místo, kde se s nimi Pán setkává. Tam také získávají onu moc v modlitbě, kterou tak potřebujeme. Ach, kéž bychom jen měli více mužů jako John Knox, jehož modliteb se skotská královna Marie děsila více deseti tisíců mužů! Kéž bychom měli více Eliášů, jejichž vírou by se zavíraly nebo otevíraly průduchy nebeské! Taková moc nepochází z nějaké jednorázové snahy; plyne z života cele zasvěceného Bohu Izraele. Budeme-li žít svůj život pouze na veřejnosti, bude to jalová, mlhavá, neplodná existence; ale budeme-li mít v skrytu vznešené obecenství s Pánem, budeme mocní k dobrému. Puritáni oplývali rozjímáním a modlitbou; a obrové byli na zemi v těch dnech. Kdo knížetsky zachází s Hospodinem, bude mít i u lidí vysoké postavení podle pravé míry urozenosti.

Kéž nám Pán pošle mnoho nezávislých křesťanů, jejichž zbožnost se opírá o Hospodina samého a není z druhé ruky! Vidíme příliš mnoho těch, kdo závisí jeden na druhém, jako narychlo navršené domy, postaveny tak chatrně, že kdybyste zbourali poslední v řadě, spadly by i všechny za ním. Varujte se, abyste nebyli pouhými přístavky; usilujte, abyste se mohli opřít o vlastní zdi opravdové víry v Pána Ježíše. Chvěji se o církev, jejíž trvání závisí na schopnostech a obratnosti jednoho člověka. Bude-li odstraněn, celé se to zhroutí: to je bídná věc. Kéž by nikdo z nás neupadl do nízké, zbídačené závislosti na člověku! Chceme mít mezi sebou věřící jako ona pevná, bytelná rodinná sídla, co stojí z generace na generaci jako pomníky vlasti; nic z papundeklu, ale pevně postavené budovy, které vydrží v každém počasí a vzdorují zubu času. Se zástupem lidí, kteří budou stálí, nepohnutelní, vždycky se rozhojňující v díle Páně, se sláva milosti Boží jasně ukáže nejen na nich, ale i na těch kolem nich. Kéž nám Pán sešle probuzení a oživení posvěcené moci a nebeské síly! Kéž jsou ti nejnestatečnější z nás podobní Davidovi, a David podobný andělu Hospodinovu!

Pokud jde o vás, kteří jste se neobrátili k Hospodinu, mnohé z vás zasáhne veliká vlna požehnání, způsobí-li Pán Bůh, že se nad námi převalí. Když svatí žijí pro Pána Boha, hříšníci se k Němu obracejí. „Obrátil jsem se,“ řekl jeden člověk, „ne tím, že jsem slyšel kázání, ale že jsem jej viděl.“ „Jak se to stalo?“ zeptali se ho. „Můj soused byl jediným ve celé ulici, kdo chodil na bohoslužby, a když jsem viděl, jak na ně chodí pravidelně jako hodinky neděli co neděli, řekl jsem si: ‚Ten člověk pamatuje na den sobotní a Boha soboty, a já ne.‘ Pak jsem jej navštívil doma a viděl jsem, jak tam vládne pokoj a pořádek, zatímco u mne mizérie. Uzřel jsem, jak jeho manželka i děti žijí v lásce, a řekl jsem si: ‚Tohle je šťastný domov, protože otec se bojí Hospodina.‘ Viděl jsem, jak je tichý v souženích a trpělivý při pronásledování. Věděl jsem, že je čestný, ryzí a laskavý, a řekl jsem si: „Zjistím, jaké je jeho tajemství‘, a tak jsem se obrátil.“ Kažte rukama, nemůžete-li kázat jazykem. Budou-li lidé v našem sboru nést ovoce pravé zbožnosti, brzy se lidé začnou pídit, jaký strom nese takovou úrodu.

Drazí přátelé, v poslední době na našich modlitebních setkáních náš Pán mezi námi velmi milostivě promlouval i k neobráceným. Jaká milost, že měli natolik zájem, aby přišli! Moc jsme jim toho neřekli, ale modlili jsme se za ně; hovořili jsme o radosti, kterou naše svatá víra přináší, a jeden po druhém během modlitebního setkání tiše odevzdávali svá srdce Hospodinu. Velmi se z toho raduji; nic víc jsme nepotřebovali, aby se nám naše setkání stala branou do nebe. Taková obrácení jsou obzvlášť vzácná, pochází natolik přímo od Pána a jsou takovým výsledkem Jeho působení skrze celou církev, že z nich mám radost dvojnásobnou. Ach, kéž by každé shromáždění věřících bylo lákadlem, které by přitahovalo k Pánu Ježíši další! Kéž by se k Němu utíkalo množství duší, protože tam vidí směřovat ostatní! Proč ne? Shromáždění svatých je první částí Letnic a shromáždění hříšníků tou druhou částí. Začalo to „jenom modlitební chvílí,“ ale skončilo velikým křtem tisíců obrácených. Ó, kéž by modlitby věřících na hříšníky působily jako magnet!

Je mezi námi pár – a jenom pár – těch, co ještě nejsou spaseni. Nevěřím, že by dokázali dlouho unikat spásnému působení, které toto shromáždění zaplavuje. Kolem některých z nich jsme vytvořili svatý kruh, a naší neodbytnosti musí brzy podlehnout, protože nevoláme jen k nim, ale též k Pánu Bohu. Modlí se za ně jejich manželky, modlí se za ně jejich bratři a sestry a i další jsou v tomto svatém spojení; proto nemohou než být brzy přivedeni. Ó, kéž by přišli ihned! Proč ta neochota být požehnán? Proč to váhání být spasen? Pane, obracíme se od těchto bídných, co tak bláznivě otálejí, k Tobě samému a prosíme za ně Tvého dokonale moudrého a milostivého Ducha! Pane, obrať je a obráceni budou! Prokaž skrze jejich obrácení, že dnes večer začalo pravé probuzení! Ať se rozšíří po všech našich domácnostech a pak se rozběhne od sboru ke sboru, dokud oheň z nebes nezapálí celé křesťanstvo! Modleme se.