Google

Charismatický Bábel

Datum:21 května, 2014
Komentáře
Přidej

Ačkoliv se tzv. glosolálie zdaleka nevyskytla poprvé v Azusa Street v roce 1906, kde začalo moderní letniční hnutí, od té doby se tento fenomén vskutku nebývale rozšířil a zaplavil všechny denominace bez rozdílu, římskokatolickou církev nevyjímaje. Glosolálie je extatické mluvení v naprosto neznámém jazyce – podle charismatického učení (zejména) v jazyce nebeském. Mezi charismatiky je glosolálie ztotožněna s darem mluvení v jazycích, a je chápána jednak jako znak “křtu Duchem svatým” (ve smyslu druhé zkušenosti), a jednak jako modlitební jazyk, který má prohloubit modlitební život obdarovaného.

I když v českém prostředí to již příliš neplatí, povaha biblického daru jazyků je dodnes předmětem teologických sporů, a to mezi pohledem letničně-charismatickým, který zastává názor, že se jedná o modlitební jazyky, a výkladem historickým, podle kterého ti, které Duch svatý obdařil tímto darem, promlouvali v cizích jazycích – lidských jazycích – které se nemuseli učit (na kterémžto výkladu se shodují např. J. Kalvín, M. Henry, J. Gill, M. Poole, Ch, Hodge, T, Scott, A. Clarke, Ch. Simeon, J. Bunyan a další; povšimněme si, že stejný pohled zastávali i kraličtí, kteří ve 14. kapitole přidávají jakožto pomůcku kurzívou slovo cizí). Na to by možná někdo namítl, že to bylo proto, že s darem jazyků neměli osobní zkušenost a tak nepochopili jeho význam, nicméně na to se dá odpovědět, že nevkládali do Písma žádnou svou zkušenost (eisegeze), ale jednoduše vykládali Písmo Písmem.

Účel modlitebních jazyků

Myšlenka daru extatických, „nebeských,“ lidem nesrozumitelných modlitebních jazyků nutně vzbuzuje některé otázky ohledně jeho povahy, smyslu a účelu. Různé charismatické skupiny se liší jak v některých otázkách učení, tak praxe, nicméně tento článek se bude zaměřovat na učení a pojetí těch relativně umírněnějších, kteří se snaží držet aspoň jistého biblického základu (i když stojí na mylném výkladu některých veršů) – jako například, že tento dar nebyl určen všem křesťanům (1. Kor. 12:30), nebo že neměl být užíván při bohoslužbě bez výkladu. Budeme-li nyní na chvíli předpokládat, že charismatici a letniční mají ve svém učení pravdu, vyvstanou nám některé problémy, kterými se musíme zabývat.

Jako první otázka se nabízí, proč by vůbec Duch Svatý dával promlouvat v nesrozumitelných jazycích, které, mají-li mít ve shromáždění jaký užitek, musí být vykládány. Pokud je cílem prohloubení modlitebního života, proč se obdarovaní nemodlí dokonalou, Duchem svatým přímo inspirovanou modlitbu rovnou svým jazykem? Tak by z tohoto daru mohli čerpat všichni bezprostřední užitek, když by v praxi viděli, jak se má Hospodin patřičně velebit a chválit. Vysvětlení předkládají charismatici několik. Podle některých nebeský jazyk vyjadřuje to, co lidské jazyky nemohou vystihnout, a tak modlitba v jazycích představuje nejvyšší možnou chválu Pána Boha. Nicméně tento užitek tak jako tak eliminuje potřeba modlitbu vyložit v „obyčejném“ lidském jazyce. (Onen výklad, který má mít též původ v působení Ducha Svatého, by pak nutně onu původní modlitbu v jazycích svým způsobem znehodnotil, což je absurdní výsledek působení Božího Ducha). A pokud dokonalou pravdu a charakter Boží vystihuje Boží Slovo, které je čisté jako stříbro v hliněné peci přehnané a sedmkrát zprubované (Ž. 12:7) a které na věky jest trvanlivé, uložené v nebesích (Ž. 119:89), a přesto je vyjádřené v lidských jazycích – hebrejštině, aramejštině a řečtině – tak proč lidské jazyky nemohou vystihnout „inspirovanou modlitbu“? Pokud to však nelze, znamenalo by to, že vymlouvání v jazycích převyšuje řeč Písma a má tedy vyšší hodnotu a i autoritu, kterýžto závěr žádný na Bibli stojící křesťan nemůže přijmout.

Někteří tvrdí, že řeč v jazycích byla dána, aby satan nemohl rozumět, zač se věřící modlí. Proč by tomu však ďábel neměl rozumět? Modlitbám Božího lidu v Bibli satan vždycky rozuměl a nijak mu to nepomohlo. Pán Bůh je svrchovaný Pán a satan není v žádném případě Jeho rovnocenným protivníkem. Boží úradky a činy nemůže nikdo, ani všichni ďáblové celého pekla dohromady, pokazit nebo narušit, a proto před nimi nemusí Hospodin nic skrývat. Už dávno dopředu již ostatně odhalil satanův konec (Zj. 20:10), a satan s tím neudělá vůbec nic. Toto vysvětlení ve svých důsledcích tak nanejvýš nepatřičným způsobem snižuje Boží moc a stejně ohavně zveličuje postavení a možnosti ďáblovy. (Ne, že by vůči nám lidem nebyl satan velmi mocný a hrozně nebezpečný, ale ve srovnání s Pánem Bohem není doslova nikým.)

Podle ještě jiného vysvětlení má takový dar jazyků lidi pokořovat, neboť bývají často příliš racionálně zaměření, všechno jim musí dávat smysl, a nejsou schopni přijmout nic, co není pochopitelné rozumem. Proto potřebují pokořit svou pýchu, vypnout svou mysl a odevzdat se působení Božího Ducha. Nicméně takové pojetí modlitby a uctívání nemá solidní biblický základ. Vyprazdňovat svoji mysl, abychom ji naplnili něčím „duchovním“ – to jsou mystické praktiky typické spíš pro všelijaká východní náboženství než pro pravou biblickou víru. Křesťanská bohoslužba má být rozumná (Řím. 12:1-2). Při pozorném čtení 14. kapitoly 1. Korintským ostatně vidíme, jak velký důraz na porozumění a zapojení mysli klade. Značná část argumentace oddílu by se dala shrnout slovy, že bez porozumění nelze očekávat žádný užitek; naopak, vydávání nesrozumitelných slov je jen „u vítr mluviti“ (verš 9). „Bratří, nebuďte děti v smyslu [tzn. v myšlení, porozumění], ale zlostí [tzn. ve špatnosti] buďte děti, smyslem pak buďte dospělí.“ (1. Kor. 14:20) Myšlenka o vypnutí mysle, aby křesťané pokořili svého příliš racionálně založeného ducha, vskutku velmi neladí s argumentací a důrazy apoštola v této důležité kapitole, které jsou vlastně úplně opačné.

Naposledy by někdo mohl argumentovat, že Duch dává křesťanům promlouvat v nesrozumitelných jazycích, aby jim i ostatním demonstroval, že jejich modlitba je skutečně nadpřirozeného původu, skutečně plně z Božího Ducha. Nicméně ani dar proroctví, tedy dar vyšší a hodnotnější, žádné takové „potvrzení“ nemá. Na první pohled se Duchem inspirované prorocké slovo neodlišuje od slova přirozeného, majícího původ u člověka; rozdíl spočívá v obsahu a v (ne)omylnosti, a proto bylo třeba duchovního rozsuzování, zda-li ten který člověk hovoří skutečně pod přímým vedením Ducha či nikoliv (1. Kor. 14:29). Těžko se tak obhajuje, že by měl mít takové „osvědčení“ dar menší, nižší. Povážíme-li navíc, že glosolálie se vyskytuje i v jiných náboženstvích (konkrétně třeba mezi některými hinduistickými skupinami, ve voodoo a podobně), argument to ještě oslabuje. Mluvení v nesrozumitelných jazycích zkrátka nepotvrzuje, že dotyčného jistě naplnil Duch svatý.

Nadbytečná rozličnost

Pokud má ten, kdo se modlí v jazycích, hovořit nebeským jazykem, nutně se nabízí otázka, proč je těch nebeských modlitebních jazyků víc. Ve 12. kapitole je tento dar popsán jako „rozličnost jazyků“ – doslova dokonce (různé) druhy jazyků. Proč by však mělo existovat víc druhů nebeských jazyků, víc druhů lidem nesrozumitelných a bez daru výkladu nepřeložitelných modlitebních jazyků? Při odpovědi na tuto otázku je třeba mít na paměti, že množství lidských jazyků způsobila lidská vzpoura. Lidstvo po potopě mělo jeden jazyk a jednu řeč – a také jeden úmysl, učinit si sobě jméno ve všeobecné vzpouře vůči svému Stvořiteli. Proto Hospodin zmátl jejich jazyky a rozptýlil lidstvo po celé zemi. Kdyby nebylo této rebelie vůči Pánu Bohu, všichni bychom stále hovořili jednou řečí. (Z praktického hlediska ovšem spekulování „co by bylo, kdyby“ samozřejmě postrádá smysl.)

V nebi ovšem žádná vzpoura, která by přinesla zmatení jazyků, nenastala. Neexistuje sebemenší biblický důkaz, že by satanovo pyšné pozdvižení se vůči Pánu Bohu přineslo něco takového. A i kdyby z nějakého důvodu Pán Bůh jako součást trestu jazyky přeci jen zmátl, týkalo by se to jen andělů padlých. Proč by měl Hospodin mást jazyky andělů, kteří Mu zůstali poslušní? Jestli vůbec existuje nějaký andělský jazyk (v Bibli andělé vždy hovoří jazyky lidskými, a odkaz 1. Kor. 13:1 na „jazyky andělské“ je za prvé hypotetické vyjádření – ve smyslu, i kdyby něco takového bylo možné, z čehož nelze mimo kontext přednosti lásky před vším vyvozovat nic dalekosáhlého – a za druhé to může stejně tak dobře označovat jednoduše tu nejvznešenější a nejdokonalejší výmluvnost, jakou se andělská mluva vyznačuje) pak podle vší biblické logiky musí být jen jeden.

Jediné (hypotetické) alternativní vysvětlení množství, které autora článku napadlo, se odkazuje na teorii o zabránění ďáblu rozumět, co se křesťané modlí, a spočívá v tom, že více druhů modlitebních jazyků má satanu zabránit, aby nemohl z inspirovaných výkladů odpozorovat význam jednotlivých slov a onen nebeský jazyk se posléze naučit, ale toto vysvětlení je naprosto absurdní ze všech možných úhlů pohledu a nikdo by ho jistě nebral vážně v úvahu. Už jen proto, že by popíralo teorii samotnou, neboť podle ní mají být modlitební jazyky pro ďábla nenaučitelné samy o sobě.

Další otázky

Otázek spojených s myšlenkou nebeských jazyků zůstává stále více než dost. V charismatickém pojetí má dar jazyků primárně osobní účel, má zejména individuálně budovat obdarovaného; užitek pro druhé v církvi je v praxi v podstatě vedlejší nebo druhotný, neboť se zdaleka ne vždy vykládá. V širším biblickém pohledu je však idea nadpřirozeného daru určeného primárně pro prospěch a zbudování obdarovaného, minimálně sporná. Když apoštol Pavel píše o darech, že „jednomu pak každému dáno bývá zjevení [tzn. manifestace] Ducha k užitku,“ z následného kontextu a ilustrace na tělesných údech je zřejmé, že tím míní k užitku celku, k užitku církve, všech věřících. Každý křesťan má své zvláštní obdarování a tím pádem svůj zvláštní úkol, stejně jako mají své zvláštní úkoly i rozličné údy těla, a tyto údy mají jedni o druhé vespolek pečovat. Obdarování a manifestaci Ducha tedy měli Korintští užívat pro zbudování a prospěch druhých, ne primárně svůj.

Pokud má dar jazyků na prvním místě budovat obdarovaného a prohloubit jeho osobní modlitební život a vztah s Pánem, proč tedy tento dar nemají všichni (1. Kor. 12:30)? Prohloubit své modlitby a vztah s Hospodinem potřebuje přeci každý křesťan, bez ohledu na to, zda uvěřil před měsícem nebo s Pánem chodí padesát let. Pokud Duch svatý neudělí tento dar všem (což nikdy neuděloval), někteří křesťané jsou tak ochuzeni o potřebný nástroj k přiblížení se svému Bohu.

Proč všichni křesťané neprorokují, je nasnadě – z veřejného prorokování profitují všichni naprosto stejně, jak prorok, tak jeho posluchači. [Poznámka na okraj – z 1. Kor. 14:5 vyplývá, že v tomto kontextu prorokování neoznačuje specificky předpovídání budoucnosti, ale obecněji předkládání Božího Slova, v tomto případě přímo inspirovaného Duchem Svatým. Ani ve Starém zákoně nebylo všechno prorokování spojeno s předpovídáním budoucnosti, jako např. většina proroctví Malachiáše.] Není třeba, aby tak činili všichni, neboť pro tento účel bohatě postačí proroků jen několik; jestli jich je ve sboru pět nebo padesát, pak už v praxi nehraje roli. Se zvěstováním Božího Slova je navíc spojena větší zodpovědnost (Jk. 3:1), takže neobdarovaní to mohli a měli vnímat tak, že je Duch ve své moudrosti ušetřil velikého břímě. U ostatních darů to funguje podobně.

Někdo by řekl, že stejný princip se vztahuje i na jazyky, neboť z nich může při výkladu brát užitek také celý sbor, ale jak již bylo uvedeno výše, u modlitebních jazyků je tento užitek za prvé jakýmsi vedlejším efektem, za druhé k tomu nedochází zdaleka vždy a za třetí má toto zbudování ostatních zcela jiný charakter než zbudování obdarovaného. Všichni ostatní jsou zcela zjevně zbudováni skrze obsah modlitby v jazycích, zatímco pro obdarovaného samotného je v charismatickém pojetí nejdůležitější jakési vnitřní napojení na Pána Boha skrze Ducha Svatého (dá-li se to tak říci), při kterém porozumění obsahu modlitby nehraje roli. O to nejzásadnější na daru jazyků, tedy o ono úzké mystické spojení a nadpřirozené prohloubení osobního modlitebního života skrze přímé působení Ducha Božího, jsou ostatní stejně ochuzeni. Otázka, proč tento dar tedy nemají všichni, zůstává.

Neposledním biblickým problémem, který dar mluvení nebeským jazykem provází, je, proč by tyto jazyky měly pominout (1. Kor. 13:8)? I když odhlédneme od kontroverze, kdy tyto jazyky utichnou, není sporu, že se tento verš vztahuje (minimálně) na nebe. Proč by však mělo mluvení v nebeském jazyku v nebi pominout? Nemělo by se snad spíše ještě nadmíru rozšířit? Cožpak nebeskými jazyky budou mluvit a chválit svého Stvořitele vybraní lidé na zemi, ale v nebi již nikdo? I skutečnost utichnutí jazyků tak pro letničně-charismatické pojetí představuje problém.

Duchovní zbudování

Důraz na mysl a porozumění ve 14. kapitole 1. listu Korintským byl již výše zmíněn. Přesto charismatici trvají na tom, že ten, kdo hovořil v jazycích, nevěděl, co říká (v dnešní době při glosolálii tomu tak samozřejmě je, nicméně charismatici to vztahují i na biblický dar jazyků). Když tedy Písmo hovoří v souvislosti s darem jazyků o duchovním vzdělání a zbudování, v jejich učení se jedná o zbudování mystické, nezávislé na obsahu. Tento názor však postrádá solidní základ. Slova, že ten, který mluví jazykem „duchem vypravuje tajemství“ (verš 2) neznamenají, že neví, co říká. Tajemstvím jsou pro ostatní okolo něj, kteří jej neposlouchají, kteří mu nerozumí. Navíc v Novém zákoně – a v Pavlových listech zejména – slovo tajemství označuje Boží pravdu evangelia, na kterou by člověk sám sice nemohl přijít, ale kterou Hospodin milostivě zjevuje. Apoštol často psal o tajemství Kristovu a z kontextu je zřejmé, že tím mínil evangelium, dříve zahalené, ale nyní plně zjevené. Na základě toho všeho lze jen velmi těžko dovodit, že dotyčný nerozuměl tomu, co mluvil. Rovněž slova o tom, že „můj duch se modlí, ale mysl má bez užitku jest“ (verš 13) nehovoří o tom, že by apoštol svou mysl vypnul, ale že jednoduše jeho mysl [nebo: porozumění] nenesla žádný užitek, žádné ovoce pro druhé. (I na jiných místech má zde užité slovo zcela očividně význam „nepřinášející prospěch“, viz např. Tt. 3:14, 2. Pt. 1:8 apod.)

Podstatná část argumentace apoštola ve 14. kapitole ostatně spočívá v tom, že bez porozumění není žádného zbudování. Na příkladu hudebních nástrojů, vojenské polnice a rozdílných jazyků mezi národy Pavel demonstruje, že bez vydání artikulovaných, rozpoznatelných zvuků a slov nikdo nemůže rozeznat melodii, povel k boji a to, co se mluví, a tedy nelze očekávat žádný výsledek. Ten, kdo nerozumí, nemůže říci k modlitbě ani amen (verš 16), a tak je lépe říci pět slov srozumitelně, než deset tisíc slov nesrozumitelně. (Jaký to poměr!) Tvrdit, že ten, kdo se modlil v jazycích, nevěděl, co říká, ale byl Duchem Svatým zbudován, tak přímo odporují všem důrazům předmětného oddílu.

Někdo by řekl, že argumenty o nutnosti porozumění, bez kterého nemohou křesťané očekávat zbudování, se vztahují jen na ty ostatní, kteří se nemodlili, protože toho, kdo se modlí jazykem, buduje osobně a přímo Duch Svatý svou mocí (vlastně tedy mysticky). To je třeba prozkoumat. Je nepochybné, že každé duchovní zbudování křesťana záleží na moci a působení Ducha Božího; člověk sám o sobě bez této práce Ducha v srdcích ani při sebevětší snaze nikoho nezbuduje. To apoštol Pavel v oddíle nepopírá, nicméně v tomto kontextu ani nezdůrazňuje, protože se soustředí na jiný aspekt, vnější, praktický nebo zemský, chceme-li. Ve 4. verši čteme, že „ten, kdož prorokuje, církev vzdělává.“ Tím apoštol nepopírá nutnost působení Božího Ducha při vzdělání církve, ale soustřeďuje se na vnější aspekt – duchovní zbudování nepřichází jen tak, ale souvisí s vnějším prostředkem, zde předkládáním Božího Slova ke „vzdělání, i napomínání, i potěšení.“ V tomto vnějším nebo praktickém smyslu se dá opravdu říci, že ten, kdo prorokuje, buduje církev, protože je zde jasná a přímá souvislost mezi tím, co říká, a duchovním vzděláním církve.

Ve stejném smyslu musí být vykládána i první polovina verše, že „kdož mluví jazykem, sám sebe vzdělává,“ tedy, že se zde hovoří z pohledu praktického nebo vnějšího. V jakém smyslu však vzdělává ten, komu má Duch dávat promlouvat nebeskými jazyky – kterým nerozumí – sám sebe? Jeho mysl se do procesu nezapojuje a mluvení má pocházet přímo z Ducha Svatého, takže se na svém zbudování dotyčný podílí jen minimálně a téměř v něm není osobně zapojen, protože zůstává pasivním příjemcem. Na rozdíl od biblického prorokování zde chybí vysledovatelná souvislost mezi mluveným slovem a zbudováním. Čtvrtý verš však zbudování skrze prorokování a zbudování skrze mluvení jazykem staví analogicky vedle sebe, byť nemají stejný rozsah. Vyloží-li tedy někdo, že první zbudování se děje „přirozeně“ skrze racionální porozumění obsahu (prorok přitom nepochybně vzdělával sebe principiálně stejným způsobem jako ostatní), ale druhé zbudování vysvětlí způsobem, který by patřičněji přináležel spíše k všemožným východním náboženstvím, které si vyprazdňují mysl meditacemi, užívá velmi pochybné hermeneutiky.

Pokud se zbudování modlícího se v jazycích může dít skrze nějaký pouhý vnitřní prožitek bez zapojení mysli (opět hovoříme z praktického, vnějšího úhlu pohledu), pak ovšem není důvod, proč by nemohli být žádným způsobem duchovně vzděláni i všichni okolo, kteří nerozumí, i kdyby jen skrze povzbuzení, že v jejich středu mezi některými bratřími viditelně působí Duch Svatý. Apoštol však jasně učí, že ten, kdo nerozumí, není vzdělán, a ani nemůže říci Amen k tomu, co se řeklo v jemu nesrozumitelném jazyku (verše 16 a 17), jakkoli dobrý obsah ta modlitba mohla mít – viz výše. Pokud ovšem nerozuměl tomu, co pravil, ani ten, kdo mluvil v jazycích, jak mohl říct Amen on? Jestliže však dobře díky činil a mohl k tomu na závěr říci své Amen, pak musel vědět, co říkal. Jak píše teolog a komentátor Písma Charles Hodge, „je-li nesrozumitelné neužitečné, musí to tak být stejně pro toho, kdo mluví, jako pro toho, kdo poslouchá.“

Pravé působení Ducha

Ohledně významu a užívání mysle vede Písmo křesťana ke zdravé vyváženosti. Na jedné straně varuje před spoléháním se na svůj rozum (Př. 3:5-6) a učí, že známosti Božích věcí člověk nedosáhne svým pouhým rozumem, že bez milostivého Božího zjevení pravého spásného poznání Hospodina nedosáhne ani ten nejmoudřejší a nejvzdělanější člověk (1. Kor. 2:11-14). Proto musela ztroskotat liberální teologie, která poté, co popřela univerzální pravdu Božího Slova, se k Pánu Bohu pokoušela dostat zezdola. Na druhou stranu však pravá víra nevede k vypnutí mozku, ba právě naopak. Pečlivé a ustavičné rozjímání nad Božím Slovem dostal Jozue jako příkaz (Joz. 1:8), doporučoval ho David (Ž. 1:2) a přemýšlení se měl věnovat i Timoteus (1. Tim. 4:15) a Filipští (Fil. 4:8). I sám Pán Ježíš své posluchače často vedl k přemýšlení různými otázkami (např. Mt. 21:28-31).

Křesťanství nevede k zavržení či potlačení mysle a ke spoléhání se na nějaké vnitřní impulsy; křesťanství není mysticismus. Jak napsal Charles Hodge ve své systematické teologii, „jakýkoliv systém, ať už filosofický nebo náboženský, který přikládá větší důraz na pocity než na intelekt, se [také] nazývá mystický“. Mysticismus vždy kvetl ve falešných náboženských systémech, římský katolicismus nevyjímaje. Zahrávat si s něčím takovým je velmi nebezpečné. A glosolálie nepochybně ze své podstaty do této kategorie spadá, neboť zbudování, ke které skrze ní má docházet, nijak s rozumem a porozuměním nesouvisí; jedná se tedy o zbudování mystické.

Někdo by na to namítl, že Duch Svatý ve své Božské všemohoucnosti přeci může křesťana zbudovat i bez zapojení mysle (a možná by dokonce řekl, že zpochybňovat to znamená zpochybňovat Boží moc). Duch Boží by tak jistě učinit mohl; není v Něm žádný nedostatek moci, aby tak učinil. Jenže stejně tak by mohl zbudovat křesťana, když se bude modlit naučenou modlitbu Páně v latině, aniž by jí jinak rozuměl. Bude však nějaký pravý věřící očekávat, že skrze takovou praxi Duch Svatý někoho takového duchovně vzdělá? Nebude; ačkoliv k tomu má dozajista dost moci, zkrátka takovým způsobem nejedná. Užitek z modlitby Páně lze očekávat jen tehdy, budeme-li vědět, co se modlíme, a přiložíme-li k tomu dostatečně mysl i srdce, abychom skutečně mínili, co říkáme. Ačkoliv je modlitba Páně nejvýbornější vzor a dokonalý příklad modlitby a oslavuje Pána Boha velmi patřičným způsobem, prosté odříkávání bez porozumění jednoduše nikomu neprospěje. Neprospěje dokonce, ani když jí někdo rozumí, ale modlí se ji bezmyšlenkovitě. To není zpochybňování Božské moci Ducha, ale správná známost cest a způsobů, jakých se Mu zalíbilo užívat.

Stejně tak zpochybňování, zda je glosolálie vskutku pravým, biblickým darem jazyků a zda z takové praxe může být někdo vskutku a opravdu duchovně vzdělán (biblické zbudování nesmíme zaměňovat s nějakým prchavým emocionálním zážitkem) není popíráním působení a síly Ducha Svatého. Duch Svatý by tak teoreticky sice činit mohl, ale Bible jasně zjevuje, že nic podobného dělat nebude; z důrazů 14. kapitoly lze jasně vidět, že se Pán Bůh rozhodl budovat svou církev skrze srozumitelné promluvy, ne nesrozumitelné, a je svévolným výkladem tvrdit, že jednotlivce s darem jazyků buduje jinak.

Proto se nejedná ani o popírání pravdy Božího Slova. S Božím Slovem se polemizovat nedá, ale s jeho pochybnými výklady ano. Charismatické pojetí stojí více na vkládání lidských zkušeností do Bible a citování pár veršíků bez patřičného zasazení do kontextu, než na důkladném výkladu Božího Slova ve všech souvislostech (a v případě 14. kapitoly v pečlivém sledování linie apoštolovy argumentace). A jak napsal významný teolog John Owen, „lidé nemají vyvozovat, že jejich názory jsou pevné a dobře zakotvené jen proto, že dosáhli zdánlivého potvrzení ze dvou nebo tří nejasných textů Písma.“ Kdyby v Písmu jednoznačně a nepochybně stálo, že dar jazyků je dar modlitebního nebeského jazyka, že ten, kdo jím hovořil, nerozuměl, co mluví a že Duch Svatý jej zbudoval nezávisle na mysli, veškeré námitky vůči charismaticko-letniční praxi by byly marné, zbytečné a bezbožné. To však z Písma zdaleka nevyplývá, a tak je více než vhodné a potřebné se nad tím vším kriticky zamyslet a znovu se zahloubat do Božího Slova.

Závěr

Byly zde předloženy některé důvody, proč je charismatické pojetí daru jazyku pochybné a jaké problémy a závažné nezodpovězené otázky jsou s ním spojené. To však samo o sobě ještě nestačí k plnému vyřešení problematiky, neboť se musíme vždy ptát: „Co praví Písmo?“ (Řím. 4:3) Patřičný výklad a význam některých důležitých předmětných veršů zde byl zatím jen nastíněn a na jiné se zatím nedostalo vůbec. Proto je třeba tento text vnímat jako pouhý úvod, nastínění, které má vzbudit otázky a vést k dalšími zkoumání, důkladnějšímu a specifičtějšímu, a to zejména Skutků 2. kapitoly a již v základních obrysech rozebírané 14. kapitoly 1. listu Korintským. To však není v možnostech tohoto pojednání, má-li být zachován aspoň trochu rozumný rozsah. Pokračování tedy může trpělivý čtenář očekávat, jak Pán dá, v blízké budoucnosti.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *