“Cizí učiněn jsem bratřím svým, a cizozemec synům matky své, proto že horlivost domu tvého snědla mne, a hanění hanějících tě na mne připadla.“ (Žalm 69:8-9)

Hospodin dává ve svém Slově mnohá zaslíbení, že spasí svůj lid, že vykoupí každého, kdo Jej bude vzývat. Ale učí nás, že to neučiní jen ve smyslu, že se k naší záchraně tedy uvolí, když Jej budeme velmi prosit, ale že svou spásu vykoná ochotně, ba, horlivě. „Ostatek zajisté domu Judova, kterýž pozůstal, vpustí zase kořeny své hluboce, a vydá užitek zhůru. Nebo z Jeruzaléma vyjdou ostatkové, a zachovaní z hory Siona. Horlivost Hospodina zástupů učiní to“ (Iz. 37:31-32). „Když tedy viděl, že není žádného muže, až se užasl, že není žádného prostředníka. A protož vysvobození jemu způsobilo rámě jeho, a spravedlnost jeho sama jej zpodepřela. Nebo oblékl spravedlnost jako pancíř, a lebka spasení na hlavě jeho. Oblékl se v roucho pomsty [jako] v sukni, a oděl se horlivostí jako pláštěm“ (Iz. 59:16-17) „Tedy řekl mi anděl, kterýž mluvil ke mně: Volej [a] rci: Takto praví Hospodin zástupů: Horlím pro Jeruzalém a Sion horlením velikým“ (Zach. 1:14).

Biskup Ryle tuto pravdu vystihl prostými, ale mocnými slovy, že Pán Bůh nás chce spasit mnohem více, než chceme být spaseni mi sami. A horlí-li Hospodin pro nás a naše dobro, i my máme podle toho horlit pro Něj a Jeho slávu – což je ostatně jeden z cílů naší spásy. „Kterýž dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti, a očistil sobě samému lid zvláštní, horlivě následovný dobrých skutků“ (Tt. 2:14). Takové horlení však má svou cenu, jak nám ukazuje náš úvodní verš. Na tomto světě nebudou pro Hospodina horlit ani zdaleka všichni, ba, ani zdaleka všichni, kdo se nazývají křesťané, a dokonce (žel) ani zdaleka všichni znovuzrození křesťané. Kdo na tomto světě horlí, bude tedy spíše osamocen, v naší době zejména – a proto bude těm ostatním v tomto ohledu odcizen. Zažil to David a zažili to všichni horliví služebníci Boží v každé době.

Zkušenost Davida…

Autor 69. Žalmu David se musel za svého života vyrovnávat s mnohým odcizením od svých blízkých kvůli Božím věcem, už od svého mládí. Asi nejzřetelnějším příklad vidíme v reakci nejstaršího bratra Eliába na Davidovu reakci na zjištění, jakou odměnu Saul nabízí za zabití Goliáše: „I mluvili Izraelští mezi sebou: Viděli-li jste toho muže, kterýž vyšel? Nebo aby pohanění uvedl na Izraele, vyšel. Kdož by ho zabil, zbohatí ho král bohatstvím velikým, a dceru svou dá jemu, i dům otce jeho osvobodí v Izraeli. I mluvil David mužům, kteříž stáli u něho, a řekl: Co bude dáno muži tomu, kterýž by zabil toho Filistinského a odjal pohanění od Izraele? Nebo kdo jest Filistinský neobřezaný ten, že pohanění uvodí na vojsko Boha živého? Odpověděl jemu lid v táž slova, řka: To bude dáno muži, kterýž by ho zabil. A uslyšev Eliáb, bratr jeho nejstarší, že mluví s těmi muži, rozhněval se Eliáb velmi na Davida, a řekl: Proč jsi sem přišel? A komus nechal kolikasi těch ovec na poušti? Známť já pýchu tvou a zlost srdce tvého, žes přišel dívati se bitvě“ (1. Sam. 17:26-27).

Davidův dotaz nemotivovala zištnost a touha pro králově dceři – ostatně i po zabití Goliáše považoval původně takovou svatbu za nerealistickou, viz 1. Sam. 18:17-23. Jeho dotaz byl výrazem nevěřícnosti – jak to, že izraelští vojáci na zabití toho rouhače Hospodinu nestojí fronty, aby obhájili Boží čest? Jak to, že je Saul musí motivovat takovou nesmírnou odměnou? Tento odvážný postoj víry, tato horlivost pro Hospodina však Eliába zahanbovala, protože on sám zjevně takovou odvahu neměl. Proto se na bratra utrhl a obvinil jej z pýchy. Nedokázal nebo spíš nechtěl porozumět Davidovým duchovním motivům – mladší bratr pro něj byl jako cizozemcem.

Tato událost z Davidova života dokládá asi nejvýrazněji, jakým konkrétním odcizením od svých nejbližších trpěl pro svou horlivost pro Hospodina a poslušnost Jemu; jsme si však jisti, že nebyla jediná. Dovedeme si například představit, jak asi pro sebe kroutili hlavou jeho přátelé, když viděli, že nepochopitelně odmítl využít příležitostí, které se mu shůry naskytly, aby zabil svého pronásledovatele Saule. Ano, za jiných okolností by možná David měl pravdu, že se pomazaný Páně nemá zabít, ale zde mu šlo o život! Vždyť by to byl jen akt sebeobrany! Jak jen mohl být tak pošetilý, tak iracionální?

…i Syna Davidova

Naše verše však nemají vztah jen k Davidovi, Boží Slovo samotné je vztahuje i k Pánu Ježíši Kristu, jehož byl David veliký typus, prorocký předobraz. O nikom jiném neplatí vlastněji, než o Spasiteli. Davidova horlivost a odcizení od bratří byly jen stínem horlivosti a zakoušení odcizení od bratří našeho Pána. David, přes všechnu zbožnost a oddanost neplál touto horlivostí bez přerušení, ba, v době jeho pádu velmi pohasla. Jediný Syn Boží měl před očima slávu Boží a vykonání vůle Otcovy vůle neustále, bez jediného zaváhání či polevení.

Jako Syn také nejvíc musel snášet odpor hříšníků vůči Pánu Bohu, byv jedno s Ním. „Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali Ho“ (Jan 1:11). „A považte, jaký jest Ten, kterýž snášel od hříšníků taková proti sobě odmlouvání, abyste neustávali, v myslech svých hynouce“ (Žd. 12:3). Na Něj nejvíc připadla hanění hanějících Otce; tím Žalmista vyjadřuje, že ti, kteří nejvíce odporovali Hospodinu, vidouce jeho horlivost, se zastavili a na chvíli místo toho, co by zlořečili Pánu Bohu, zlořečili Jeho horlivému služebníku. A v tom smyslu ti, o kterých se Pán Ježíš přesvědčil, že nemají milování Božího, totiž lásky k Bohu (Jan 5:42), nejvíc vystupovali proti Němu – což platilo samozřejmě především o kněžích, zákonících a farizejích.

Vedle toho se prorocké verše na Kristu naplnily i v doslovnějším smyslu, totiž že nebyl odcizen jen bratřím v širším smyslu, svému národu, ale i v tom užším, vlastní rodině. Nevěřili v Něj ani vlastní bratři (Jan 7:5), a nějaká část širší rodiny o něm dokonce měla za to, že přišel o rozum: „A slyšavše o tom příbuzní jeho, přišli, aby jej vzali; nebo pravili, že by se smyslem pominul“ (Mk. 3:21). To bylo zřejmě pořád na počátku Jeho služby. Oni znali Pána Ježíše jen jako tesaře, který do svých asi 30 let žil běžným životem chudého obyvatele Galileje tehdejší doby, a najednou vše opustil, začal chodit po celé krajině a kázat, pravě se zaslíbeným Mesiášem. To nebylo v jejich očích normální. Možná je ovlivnilo i to, že Jej přední z lidu označovali za posedlého ďábly.

Ano, tito příbuzní by nikdy nezpochybnili potřebu se pravidelně modlit, chodit každou sobotu do synagogy, účastnit se velkých svátků v Jeruzalémě a plnit další povinnosti dle Zákona. V tomto byli slušnými, spořádanými Židy. Ale všechno musí mít svou míru, přeci se nemají oddávat náboženským povinnostem tak, aby to bylo na úkor normálních vztahů s rodinou, jako to nepochopitelně dělal jejich Jehošua!

Apoštol Petr psal, jaké reakci museli čelit křesťané, kteří se odvrátili od svých původní cest a vydali se celým srdcem hledat Hospodina v Kristu: „A protož když s nimi neběháte k takovému vydávání se v rozpustilost, zdá se jim to cosi nového býti, a rouhají se tomu“ (1. Pt. 4:4). Podobně se zdála pravá horlivost cosi nového, divného těmto Židům – totiž když někdo nenásledoval jejich příklad vlažné nábožnosti, která sice zachovává zdání respektuhodné víry, ale o pravém, srdečném, horlivém hledání Pána Boha nic neví. Je to smutné, ale někdy ani ti, co vyznávají víru, nereagují moc odlišně od pohanů, a pokud jde o horlivost pro věci Boží, platí to snad více, než jinde.

Nejhorší odcizení

Ten, kdo se chce připodobňovat ve svém srdci a životě Pánu Ježíši Kristu, nemůže než usilovat, aby se rozhorlil podobně jako On pro slávu Boží, pro šíření Božího království, pro svaté věci Boží. Jsme vyzývání ke svatosti. „Svatý“ znamená oddělený pro zvláštní účel, nevyužívaný pro nic jiného; svaté srdce je srdce oddělené pro Hospodina, vztah s Ním a službu Jemu, které nedáváme ničemu jinému, zejména ne světu, hříchu a ďáblu. Ve Zjevení Pán známými slovy napomíná efezskou církev, aby se navrátila k první lásce (Zj. 2:4-5). To v sobě zahrnuje i horlivost. Církvi v Laodiceji je ostatně vyčítána vlažnost, opak horlivosti.

Kdo bude horlit pro Boží věci, zakusí podobné odcizení i od vlažných bratří. Nemůžeme čekat, že nás čeká něco jiného, než Mistra, budeme-li kráčet v Jeho stopách. „Neníť učedlník nad mistra, ani služebník nad pána svého. Dostiť jest učedlníku, aby byl jako mistr jeho, a služebník jako pán jeho. Poněvadž hospodáře Belzebubem nazývali, čím pak více domácí jeho?“ (Mt. 10:24-25). Vyrovnat se s rozdělením pro Boží věci není snadné, ale má to svou nesmírnou odměnu: „Tenť Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme synové Boží. A jestliže synové, [tedy] i dědicové, dědicové zajisté Boží, spolu pak dědicové Kristovi, však jestliže spolu trpíme, abychom spolu i oslaveni byli“ Řím. 8:16-17).

Být vystaven odcizení pro svou horlivost však není ani zdaleka tak hrozné, jako odcizit se od bratra pro jeho horlivost a naši vlažnost. To první má svou odměnu, neboť Pán to tak či onak vynahradí; i když takový někdy může pro svou osamocenost klesat na mysli jako Eliáš, bude Pánem časem svým povzbuzen a posílen (viz 1. Kr. 19). To druhé je v každém případě velikou ztrátou, dokladem minimálně duchovního sklouznutí, ne-li přímo odpadnutí.

Jestliže se odcizujeme od horlivých bratří a sester okolo nás, nemysleme si, že bychom za dob Božích mužů minulosti měli jiný vztah k nim. Rozhodně bychom nezakoušeli úzké obecenství s Abrahamem, Josefem, Mojžíšem, Jozuem, Samuelem, Davidem, Ezechiášem, Jeremiášem, Danielem, Pavlem, Petrem ani dalšími apoštoly. A jistě bychom neměli nijak blízko k samému Pánu Ježíši, když dlel na této zemi – což znamená, že s Ním nemáme úzké obecenství ani nyní. Pán Ježíš přišel křtít Duchem Svatým a ohněm, což vyjadřuje, že Duch – mimo dalších věcí – naplňuje svou horlivostí. Kde chybí horlivost, tam se nenecháváme naplnit Duchem, jak bychom měli – a tím pádem nemáme ani blízko k Pánu Ježíši, jak bychom měli, protože obecenství s Kristem nelze mít mimo Ducha Svatého, resp. Jeho působení. „Jestližeť pak kdo Ducha Kristova nemá, tenť není jeho“ (Řím. 8:9).

Příčiny odcizení

Proč však u vlažných dochází k onomu odcizení od těch, kteří horlí pro věci Boží a nechávají se jimi pohltiti? Důvodů je jistě povícero. Často to plyne ze snahy ospravedlnit sebe sama. Když někdo jiný velmi horlí, hledá nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, čemuž vše obětuje, tak to druhé obviňuje, že nečiní totéž. A když si nestojíme dobře s Pánem, nepřijímáme toto obvinění jako od Něj, coby volání k pokání a napravení svých postojů. Zbožný člověk bere i bití spravedlivého za dobrodiní a jeho trestání, kárání za olej nejčistší (Ž. 141:5), ale tělesný nesnese ani tiché napomínání skrze zbožný příklad. Snazší je horlivého bratra vykreslit sobě samému i druhým jako někoho, kdo to přehání, možná si v pýše myslí, že je lepší, než ostatní, nechápe, že je přeci potřeba žít normální křesťanský život, že taková přespřílišná zápalenost spíš ještě nevěřící odradí a podobně. Výmluvy jdou člověku přirozeně lépe, než vážné zvážení stavu svého srdce před Hospodinem. A protože před příkladem horlivých věřících nelze utéci, když jsme mu velmi přímo vystaveni, jako reakce přichází odcizení, kterým se nehorliví proti konfrontujícímu vzoru zaštiťují.

Dalším důvodem je absence duchovního smýšlení. Duchovní věci a jejich pravou hodnotu člověk přirozeným zrakem nespatří, dokud mu je nezjeví Hospodin sám. „Ale tělesný člověk nechápá těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího; nebo jsou jemu bláznovství, aniž [jich] může poznati, proto že ony duchovně mají rozsuzovány býti. Duchovní pak rozsuzuje všecko, sám pak od žádného nebývá souzen“ (2. Kor. 2:14-15). Když se náš duchovní zrak zakalil pro vlastní vlažnost, přestáváme rozumět důležitosti horlit pro věci Boží, čímž se odcizujeme od těch, jenž tak činí. Když někomu nerozumíme, nebudeme si ani příliš blízcí; tím spíše, máme-li za to, že vynakládá energii na něco zbytečného či pošetilého. Odcizení, o kterém Písmo mluví, tedy vychází rovněž z chození podle těla, jež působí zaslepenost.

S tím vším souvisí i přirozená pohodlnost a neochota snášet negativní reakce. Horlivost vyžaduje energii a něco stojí; vyhnání penězoměnců z chrámu také nebylo nic snadného. „Bouření vln“ není nic populárního, lidé – členy církví nevyjímaje – často preferují svůj klid. Horlivost druhých volá po nějaké reakci, a když jí nebude napodobení, pak přirozeně nastane to druhé, odcizení. To pak představuje vedle dalšího jakousi ochranu před tím, aby se nám převrátil klidný život a respektovaná pozice ve světě na ruby. Že se tím ovšem nezaštítíme před svatým Hospodinem, který zkoumá nejniternější pohnutky, netřeba zdůrazňovat.

Naposledy však zmiňme, že odcizení od horlivějších bratří je v posledku jen projevem jiného odcizení, totiž od Hospodina samého. Tomu, kdo Jej miluje horlivou láskou, pro Pána není nic zatěžko, ale ten, u koho tomu tak není – a ba naopak, pro koho je zatěžko se i identifikovat s horlivými křesťany – prostě nemůže milovat Pána Boha tak, jak by měl. Je to veliké varování. „Nebo kdož nemiluje bratra svého, kteréhož viděl, Boha, kteréhož neviděl, kterak může milovati?“ (1. Jn. 4:20). Kdo nemá úzký vztah s horlivým bratrem, kterého vidí, nemůže mít úzký vztah s horlivým Hospodinem, kterého nevidí. Jestliže jsou nám tedy horliví bratři v církvi jakoby cizozemci, nic nás k nim netáhne, nemáme s nimi nic společného – je na místě se zastavit a zvážit, jak si stojíme s Pánem.

Závěr

V našem fyzickém světě všechno samovolně vychládá, jestliže nedodáváme energii zvenčí (i když samozřejmě podle termodynamických zákonů energie nezaniká, jen se přeměňuje). Podobný princip funguje i v oblasti duchovní; bez dodávání energie Ducha, totiž bez Jeho neustálého působení, přirozeně duchovně vychládáme. Z pouhé setrvačnosti dlouho horlit nevydržíme, a když, tak jen tělesně, z neduchovních motivů, bez pravého poznání, prosazujíce sebe sama (viz Řím. 10:1-3). Proto každý musí vyznat, že mnohdy nehorlil, jak měl – či spíše že jen málokdy horlil, jak by náleželo.

To však nemusí znamenat, že se odcizíme od těch, kdo horlí více. Pokud jsme právě biblicky upřímní před Hospodinem – totiž nejen ve smyslu nějakého subjektivního pocitu, ale též v souladu s objektivním standardem Písem – dobrý příklad druhých, ač zahanbující, nás povede k pokání a napodobování, nikoliv k sebeospravedlňování a hledění skrz prsty na ty horlivější. Pokud je nám každý, kohož horlivost domu Božího snědla, vzorem následování (totiž do té míry, do které následuje Krista), a nikoliv předmětem odtažení, je to dobré znamení. V opačném případě je na místě sama sebe zkoumat a ohledovat, zdali pravě stojíme u víře. Kéž nám je v tom Pán milostiv, vyzpytuje naše srdce a vede nás stezkou přímou. Amen i amen.