Jozue, když na něj po Mojžíšově smrti plně dolehla odpovědnost za dovedení Božího lidu do Kanánu a dobytí jej, dostal od Hospodina příkaz, který jej měl provázet celým životem: „Neodejdeť kniha zákona tohoto od úst tvých, ale přemyšlovati budeš o něm dnem i nocí, abys ostříhal [a] činil všecko podlé toho, což psáno jest v něm; nebo tehdáž šťastný budeš na cestách svých, a tehdáž opatrný budeš“ (Joz. 1:8). Ve stejném smyslu hovoří i žalmista o blahoslavenství toho muže, o kterém platí, že „v zákoně Hospodinově [jest] líbost jeho, a v zákoně Jeho přemýšlí dnem i nocí“ (Ž. 1:1).

Pravidelné přemyšlování nad Božím Slovem vyžaduje, abychom se jím i pravidelně zaobírali a četli jej – čímž myslíme denně. Byť na nás doléhají mnohé rodinné a pracovní povinnosti, nemůžeme si dovolit nevyhradit každý den čas obecenství s Pánem nad Biblí a v modlitbě. Užitečným nástrojem, jak si v tom udržet onu pravidelnost, jsou plány čtení celé Bible, ať už za rok či za dva. Jedním z nejznámějších takových plánů v anglických mluvících zemích je plán významného skotského kazatele 19. století Roberta Murrayho McCheyna (1813-1843), skrze který lze přečíst za rok Starý zákon jednou a Nový zákon s Žalmy dvakrát.

McCheyne, ač nežil dlouho (zemřel v necelých 30 letech na tyfus), se zapsal do historie církve jako muž Boží, v jehož srdci Duch Svatý vykonal vskutku neobyčejné dílo milosti – ne ani tak pro nějaké neobyčejné obrácení z života hrozného hříchu a bezbožnosti, ale pro jeho velikou posvěcenost a oddanost Hospodinu, ojedinělou nejen v porovnání s vlažnými věřícími, ale i těmi zbožnými a zapálenými. Byl to rovněž muž horlivé modlitby, pravý Eliáš, který, ač „člověk byl týmž bídám jako i my poddaný, modlitbou modlil se, aby nepršelo, i nepršel déšť na zemi za tři léta a za šest měsíců.“ Často se modlil, aby jej Pán učinil tak svatým, jak obrácený hříšník na tomto světě jen může být – a ti, co ho znali, osvědčovali, že Hospodin jeho modlitbu vyslyšel.

Ač byl tento muž kazatelem jen něco přes 7 let, zapsal se do paměti Božího lidu nesmazatelným písmem – už jen to o něm hodně vypovídá. Po McCheynově smrti napsal jeho blízký přítel, rovněž kazatel, Andrew Bonar životopis nazvaný Paměti a pozůstatky po Rev. Robertu Murraym M’Cheynovi (The Memoir and Remains of the Rev. Robert Murray M’Cheyne). Těmi „pozůstatky“ jsou myšleny především McCheynovy zápisky z deníku, dopisy, případně básně – i v češtině je známá jeho píseň Až pomine tento svět. Spurgeon o tomto životopise řekl, že to je „jedna z nejlepších a nejužitečnějších knih, co byly kdy vydány.“

McCheyne svůj známý plán čtení Bible vydal jen několik měsíců před tím, než si jej Pán odvolal – vedle Bonarova životopisu se tak jedná o jedno z jeho posledních dědictví lidu Božímu. Aby věřící ve svém sboru jednak povzbudil ke čtení, a jednak je varoval před nesprávným užíváním plánu, napsal jim krátký úvod, ve kterém shrnul rizika i užitky takového plánu, a dal instrukce, jak jej používat s co největším užitkem. Tento úvod nyní všem předkládáme k důkladnému zvážení. Pro vysvětlení některých maličkostí a zdůraznění duchovních lekcí přidáváme drobnějším písmem své komentáře.

Denní chléb, aneb Kalendář pro přečtení Božího Slova za rok

„Zprubovanáť jest řec Tvá dokonale, tou příčinou ji miluje služebník Tvůj.“ (Žalm 119:140)

McCheyne nikde neuvedl odkazy na verše z Písma, na které odkazoval (všechny jsme doplnili my pro čtenáře moderního), protože předpokládal, že to není třeba, neboť čtenářům budou dostatečně známé. Hodně to vypovídá o tom, jak se doba změnila, i v církvi.

———————————

Mé drahé stádce – jak se přibližuje další rok, vzbuzuje se ve mně nová touha po vaší spáse a po růstu již spasených. „Svědek mi jest zajisté Bůh, kterak po všech vás toužím v střevách Ježíše Krista“ (Fp. 1:8). Kdo může říci, co příští rok přinese? Duch všech dobrých lidí je zřetelně obtížen; vyhlížejí nějaký zvláštní soud, který bude vykonán na této zemi. Je třeba si nyní položit vážnou otázku: „Poněvažd v zemi pokojné, již si se dověřil, ustáváš, což pak spravíš při tom zdutém Jordánu?“ (Jer. 12:5)

Málokterá země byla tak zasažena a proměněna evangeliem, jako Skotsko. Boží muž a reformátor John Knox si to na Hospodinu doslova vymodlil, když volal: „Pane, dej mi Skotsko, nebo zemřu.“A jeho modlitby byly neobyčejně mocné, takže sama skotská královna Marie Stuartovna řekla, že se jich bojí víc, než armády 10.000 mužů; a přitom to nebyla žádná útlocitná žena, ba naopak, dala třeba souhlas k (nerealizované) vraždě Alžběty I. Spurgeon řekl, že když Knox šel do svého pokojíku přimlouvat se k Pánu Bohu za Skotsko, byla to ta největší událost ve skotských dějinách – a měl pravdu. Proto také Kníže kazatelů vyjádřil touhu: „Přál bych si kázat jako John Knox, ale desetkrát více bych si přál se modlit jako on – muž, který nevzal ‚ne‘ za odpověď, ale získal Skotsko pro Krista – a to zůstává Kristovo stále, skrze modlitby Johna Knoxe!“

V době McCheynově hodnocení Spurgeona, že ta země patří Kristu, ještě platilo. I když její církev nebyla ani zdaleka dokonalá, byla pořád úplně někde jinde, než ta dnešní. Světskost byla považována za něco hanebného, odmítání pravdy a neomylnosti Písem vzácné, o takových věcech jako obhajování ekumenismu s Římem, žen kazatelek nebo dokonce sodomie nebylo vůbec slyšet, ani by snad nikoho nenapadlo, že se to může kdy v církvi vyskytovat. Ale McCheyne coby duchovně citlivý muž plný víry a Ducha Svatého vnímal, že tamní lid je pořád daleko toho, co má být, a děsil se toho, jaký soud na sebe přinese pro vlažnost a chybějící praktickou bázeň Boží. O kolik víc bychom se měli třást my dnes, v době takového kompromisu a odpadnutí! Jak bychom měli naříkat! „Potůčkové vod vyplývají z očí mých příčinou těch, kteříž neostříhají zákona tvého“ (Žalm 119:136). A jak bychom měli volat o smilování Boží v Pánu Ježíši Kristu!

Nejpevněji budou stát Ti věřící, kteří se nespoléhají ani na sebe, ani na stvoření, ale na Hospodina Spravedlnost naší (Jer. 33:16). Musíme více tíhnout k našim Biblím a ke slitovnici, máme-li odolati v den zlý. Pak budeme moci říkat, jako David – „Pyšní mi se velmi posmívají, však od zákona Tvého se neuchyluji.“ (Žalm 119:51). „Knížata se mi protiví bez příčiny, však slova Tvého děsí se srdce mé.“ (Žalm 119:161).

Jako pravý kazatel Boží McCheyne neopomínal ve všem poukazovat na Krista – o Něm platí slova z Jeremiáše, a na Něj se odkazují slova o slitovnici. Slovo přeložené jako „smírci“ v Římanům 3:25 („jehožto Bůh vydal za smírci, skrze víru ve krvi Jeho, k ukázání spravedlnosti své, skrze odpuštění předešlých hříchů“) je v originále to samé, jako slitovnice v Žd. 9:5. Kristus je naším smírcím, a On je naší pravou slitovnicí.

Dlouho jsem měl v úmyslu připravit plán čtení Písma, na kterém by se mnozí, které Pán Bůh učiní ochotnými, shodli, aby se jednou za rok přečetla celá Bible a všichni mohli být paseni ve stejné části té zelené pastviny současně.

———————————

Jsem si naprosto vědom, že takový plán doprovází mnohá NEBEZPEČÍ .

(1.) Formálnost. – Jsme tak slabá stvoření, že každá naše pravidelně se opakující povinnost má tendenci zvrhnout se do mrtvé formy. Zvyk číst Slovo podle pevného řádu může v některých myslích vytvořit právě takovou skořápku náboženství. To je příznačný hřích posledních dnů – „majíce způsob pobožnosti, ale moci její zapírajíce“ (2. Tim. 3:5). Varujme se před tím. To ať raději tento kalendář zahyne, než aby tato rez pohltila vaše duše.

Někteří pro tuto tendenci lidského srdce převrátit čtení a kázání Písma v něco neživého a tedy neužitečného varují před dáváním „přílišného“ důrazu na Bibli – vždyť přeci tolik lidí ji dobře zná a dovede o ní mnoho mluvit, ale duchovně jsou mrtví, tak pozor, abychom neskončili jako oni. Taková argumentace je pošetilá, a McCheyne ji tím ani v nejmenším nechtěl podpořit – ostatně by ho patrně ani nenapadlo, že někdo může s něčím takovým přijít. Ano, na mrtvost si musíme dávat pozor, veliký pozor, ale je to především otázka srdce, a ne vnějších okolností. Jediné, co chtěl McCheyne říci, bylo, že jestli vidíme, že jedna forma pravidelného čtení Písem u nás produkuje takový postoj, tak ji raději nahraďme jinou, než abychom v něm zůstali (nakonec, jsou i dvouleté plány čtení Písma, pokud je ten jednoletý příliš náročný). Nejlepším lékem je ovšem upřímná modlitba o Boží smilování a působení. Ostatně, vrátíme-li se k výše uvedenému argumentu o „nebezpečnosti“ duši mrtvícího důrazu na Písma, to samé platí o modlitbě, neboť i ta se nám může snadno zvrhnout v mrtvý rituál – a nikdo by proto jistě neříkal, že to s modlitbou raději nemáme přehánět!

(2.) Samospravedlnost. – Někteří, když věnovali vymezený čas čtení Slova a splnili si svůj předepsaný oddíl, mohou být v pokušení hledět na sebe se sebeuspokojením. Zástupy, jsem přesvědčen, žijí bez jakéhokoliv Božího díla ve své duši – bez odpuštění, neposvěcení, hotovi zahynout – byť strávili určenou dobu v soukromé i rodinné bohoslužbě. To je jako jít do pekla s omylem v předsevzetí svém (Iz. 44:20).

Kralická slova „s omylem v předsevzetí svém“ v anglické Bibli králi Jakuba čteme jako „se lží ve své pravici“ – podobně to uvádějí Kraličtí i v poznámce v Šestidílce. Jak píše komentátor Albert Barnes, „smysl je ten, že to, co si oni sami vytvářeli a na čem záviseli, bylo klamné a marné. Dílo jejich pravice – ovoce jejich dovednosti a práce – bylo ošidné a nemohlo je spasit. Učí nás to, že to, na co hříšníci spoléhají pro spásu své duše, to, na co vynakládají nejvyšší úsilí coby na prostředek své spásy, je falešné a iluzorní. Tento popis platí na všechny náboženské snahy lidského původu ; všechny budou stejně klamavé a duši ničící.“ Na to odkazuje i McCheyne. Spása není v tom, že se dotlačíme k celoživotnímu plnění všech svých svatých povinností, spása je v naprostém spoléhání na Krista a Jeho dílo na kříži ve všech věcech – a z toho pak vyplyne, že v moci Ducha plníme všechny své svaté povinnosti, včetně pravidelného sycení se Slovem.

(3.) Lehkomyslné čtení. – Málo lidí se třese před Slovem Božím (Iz. 66:2). Málo lidí při čtení slyší hlas Hospodinův, který je plný velebnosti (viz Žalm 29:4). Někteří, majíce tak velký díl, mohou být pokoušeni se jím unavit, jako se stalo Izraeli u každodenní manny, když říkal – „duše naše chléb tento ničemný sobě již zošklivila“ (Nu. 21:5), a číst jej znevažujícím a nedbalým způsobem. To bude Pána Boha bázeň budícím způsobem popouzet k hněvu. Mějme se na pozoru, aby o nás neplatilo toto slovo: „Říkáte také: Ach, větší práce, ješto byste to zdmýchnouti mohli, praví Hospodin zástupů“ (Mal. 1:13)

K těmto slovům těžko něco dodat – snad jen opět: o kolik víc to platí dnes, zejména první věta! A to hovoříme o vyznávajících, evangelikálních, církvích, které se hlásí k autoritě a neomylnosti Písem. Každý z nás má důvod k velikému sebezkoumání.

(4.) Jho příliš těžké k nesení. – Někteří se mohou na nějakou dobu pustit do čtení horlivě, ale po chvíli to začnou cítit jako břemeno, které je těžké nést. Mohou shledat, že je svědomí nutí splnit určený úkol, ale bez jakéhokoli těšení se z nebeského pokrmu. Je-li tomu tak u někoho, nechť odhodí ty okovy, a svobodně se sytí v sladké zahradě Boží. Mou touhou není, abych na vás osidlo uvrhl (1. Kor. 7:35), ale abych napomohl vaší radosti.

———————————

Je-li zde tolik nebezpečí, proč vůbec takový plán předkládat? Na to odpovídám, že nejlepší věci jsou spojené s nebezpečím, podobně jako nejkrásnější květy se často sbírají v rozsedlinách nějaké nebezpečné propasti. Zvažme tedy VÝHODY .

(1.) Spořádaným způsobem se v průběhu roku takto přečte celá Bible – Starý zákon jednou, Nový zákon a Žalmy dvakrát. Obávám se, že mnozí z vás nikdy celou Bibli nepřečetli, a přesto má celá stejně Boží původ: „Všelikéť Písmo od Boha jest vdechnuté, a užitečné k učení, k trestání. k napravování, k správě, kteráž náleží k spravedlnosti, aby byl dokonalý člověk Boží“ (2. Tim. 3:16-17). Budeme-li některá části Písma přeskakovat, budeme neúplnými křesťany.

Vůči některým částem Božího Slova chovají někteří křesťané jistý despekt – zejména k rodokmenům nebo některým těžko stravitelným oddílům. Ale i ty rodokmeny mají v Bibli své místo, i ty jsou vdechnuté Pánem Bohem, a obsahují své duchovní lekce, jak prakticky dokládají např. Matthew Henry nebo J. C. Ryle. McCheyne má v tomto velikou pravdu, takovou, že ji snad ani neumíme plně docenit. Kolik neúplných křesťanů dnes v církvi je! I proto to s ní vypadá tak, jak vypadá.

(2.) Nebude se ztrácet čas výběrem pasáže ke čtení. – Často věřící nevědí, jak určit, na kterou část hory vonných věcí (Pís. 8:14) by měli směřovat své kroky. Tímto se ta otázka vyřeší hned a velmi jednoduše.

(3.) Rodiče budou mít pravidelně k dispozici látku, ve které budou zkoušet své děti a služebnictvo. – Je nanejvýš žádoucí, aby rodinná bohoslužba byla poučnější, než nyní běžně je. Pouhé přečtení kapitoly je často příliš podobné vylévání vody na zem. Ať si ji přečte každý člen rodiny předem, a pak se z něho vyvodí význam a aplikace jednoduchými otázkami a odpovědmi. Kalendář čtení v tom napomůže. Také přátelé, když se setkají, budou v oddílech, které si ten den přečtou, mít předmět k užitečnému rozhovoru. Na význam obtížných pasáží se lze doptávat moudřejších a zralejších křesťanů, a vůně jednodušších oddílů Písem se rozšíří všude vůkol.

McCheyne bral vážně Boží příkaz z Deuteronomia: „A budou slova tato, kteráž já přikazuji tobě dnes, v srdci tvém.A budeš je často opětovati synům svým, a mluviti o nich, když sedneš v domě svém, když půjdeš cestou, a léhaje i vstávaje. Uvážeš je za znamení na ruce své, a jako náčelník mezi očima svýma. Napíšeš je také na veřejích domu svého a na branách svých“ (Dt. 6:6-9). Kéž bychom na to vždy stejně pamatovali i my.

(4.) Kazatel bude vědět, v jaké části pastvy se jeho stádce pase. – Bude k nim tedy moci v den Páně vhodněji hovořit; a jak kazatelé, tak starší budou moci př návštěvách po domech upouštět slova světla a potěšení, na která budou dotyční pohotověji reagovat.

(5.) Bude posíleno to sladké pouto křesťanské lásky a jednoty. – Budeme často vedeni k tomu, myslet na ony drahé bratry a sestry v Pánu, blízko i daleko, kteří se s námi spojili ve čtení těch oddílů. Často budeme vedeni tak, že se shodneme na na zemi na něčem, zač budeme Pána Boha prosit. Budeme se modlit ohledně stejných zaslíbení, truchlit nad stejnými vyznáními, chválit Pána Boha stejnými písněmi a živit se stejnými Slovy života věčného.

O lásce a jednotě se v dnešní církvi často mluví. Nemiňme tedy, s čím si pravou křesťanskou lásku a jednotu Ducha spojuje tento vzácný Boží muž. Pravá láska je duchovní, a jde jí především o duchovní a věčný prospěch bratří a sester. Ta „láska“, kterou prosazuje moderní církev, je tomu smutně na hony vzdálená.

———————————

DOPORUČENÍ PŘI POUŽÍVÁNÍ KALENDÁŘE:

1. Sloupec uprostřed obsahuje den v měsíci. Dva sloupce nalevo obsahují kapitolu, která se má číst společně v rodině. Dva zbylé sloupce obsahují části, které mají být čteny při soukromém ztišení.

Boží lid té doby vskutku dbal na onu velikou povinnost rodinné bohoslužby. Povzbudit ji bylo jedním z cílů, který si McCheyne při zpracování plánu dával. Ovšem si přitom dával pozor, aby nevzbudil dojem, že se můžeme spokojit se společnou bohoslužbou a už nepotřebujeme každý trávit čas s Pánem sami, soukromě. Vidíme v tom jeho vyváženost ve všech věcech, kterak neopomínal nic důležitého v duchovním životě. I v tom je nám velikým příkladem – i když dnes mají křesťané spíše tendenci brát povinnost veřejné bohoslužby, ať už ve sboru nebo v rodině, na lehkou váhu s tím, že stačí být s Pánem sami. V těchto věcech je však třeba se neuchylovat ani napravo ani nalevo.

2. Hlava rodiny by si měla přečíst kapitolu pro rodinnou bohoslužbu předem a vyznačit dva nebo tři nejvýznačnější verše, na které může dát důraz, pokládaje několik jednoduchých otázek.

3. Často kapitola uvedená v kalendáři pro rodinné čtení může být vhodnější pro čtení soukromé; v takovém případě by měla hlava rodiny naznačit, že se má číst soukromě, a kapitola pro soukromé čtení může být použita v rodinné bohoslužbě.

4. Zmetrizovaná verze Žalmů by se měla být číst nebo zpívat v průběhu roku nejméně jednou.

Zmetrizované Žalmy jsou Žalmy přebásněné v tzv. metru („obecně platné rytmické schéma střídání stejného počtu slabik přízvučných a nepřízvučných“). V anglosaských zemích měli takto ke zpěvu upravené všechny Žalmy – některé skupiny zpívaly při bohoslužbě jenom je. Všechny byly v tzv. běžném metru, upraveném do slok se 4 rýmujícími se řádky po 8,6,8 a 6 slabikách. Vskutku tak tamní Boží lid mohl v plném smyslu oslavovat Hospodina “Žalmy, a zpěvy, a písničkami duchovními“ (Kol. 3:16).

5. Nechť se rozhovor u společného rodinného jídla často obrací na kapitolu, kterou ten den čtete, a Žalm, který ten den zpíváte. Tak bude každé jídlo posvěceno Slovem a modlitbou (1. Tim. 4:5).

6. Nechť naše soukromé čtení předejde úsvitu každého dne. Nechť je Boží hlas to první, co ráno slyšíme. Vyznačte si dva nebo tři nejvýznamnější verše a modlete se nad každým jejich řádkem a slovem.

„Nejlepší, co můžeme říci Pánu Bohu v modlitbě, je to, co On řekl nám ve svém Slově.“ (Mattew Henry.)

7. Při setkání s věřícími na ulici nebo jinde, když se k tomu nabízí snadná příležitost, se navraťte k těm kapitolám, které jste četli ono ráno. Bude to požehnaná změna oproti těm jalovým řečem, které maří duši a zarmucují svatého Ducha Božího. Píšete-li dopisy někomu vzdálenému, užijte toho, co jste ten den duchovně shromáždili.

Je smutné, že v naší bezbožné zemi toto nejde již aplikovat tak, jak McCheyne píše, protože se s věřícími nepotkáváme tak často, jak to mohl ve své době předpokládat on. S tím nejde nic udělat, aspoň ne snadno. Pořád to však lze dobře aplikovat při obecenství ve sboru po bohoslužbě nebo při vzájemných návštěvách mezi křesťanskými rodinami. Zdalipak využíváme aspoň tyto příležitosti?

8. Především užívejte Slovo jako svíci nohám vašim a světlo stezce vaší (Ž. 119:105) – jako vašeho vůdce v nejasných situacích – jako vaši zbroj v pokušení – jako vaši stravu v časech mdloby. Slyšme neustálé volání našeho velikého Přímluvce: „Posvětiž jich v pravdě své, Slovo Tvé pravda jest“ (Jan 17:17).

Když celý oddíl končí veršem z Bible, neměli bychom minout, jak celý nedlouhý text je citáty Božího Slova jen lemován (už jen jeho nadpis je krásně biblický). Skotský kazatel byl zkrátka tak plný Písem, že když psal, tak mu automaticky přicházely na mysl verše, které se hodily uvést v tom či onom kontextu. Podobně jako Bunyan, i McCheyne snad nemohl říci dvě věty, aniž by necitoval Bibli.