Boží Slovo křesťany učí, že jsou v duchovním boji, který povedou až do konce života. Zároveň zdůrazňuje, že jej nemají vést tělesnými prostředky, protože nebojují proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem, proti pánům temností věku tohoto, proti duchovním zlostem vysoko (Ef. 6:12), to jest proti ďáblu a andělům jeho, a dále proti tělu a světu, totiž proti své hříšné přirozenosti a proti onomu principu vzpoury, který působí v neznovuzrozených a cele je ovládá – ale projevuje se i v dítkách Božích, pokud se nenechávají znovu a denně naplňovat Duchem Svatým, skrze Něhož jedině své sklony k světskosti a tělesnosti mohou mrtvit (Řím. 8:13). V pravě spasených však tento princip již nevládne, a ti vyznávající křesťané, v jejichž životech lze tyto zlé sklony viditelně spatřovat, notabene dlouhodobě, by měli vážně zkušovat své srdce, zdali jsou u víře (2. Kor. 13:5), totiž, jestli skutečně opravdu uvěřili, nebo se jen oklamali a ve skutečnosti se nikdy nenarodili znovu, nikdy Pána Ježíše v pravdě nepoznali.

O povaze a způsobu duchovního boje se však nedozvídáme jen z epištol, které o nich mluví velmi přímo, ale i z jiných částí Písem svatých. Bez významu nejsou ani pasáže ze Starého zákona, které popisují různé pozemské bitvy a války, které vedli muži Boží z Izraele jako Jozue, soudcové, David nebo jiní králové. I když popisují skutečné události a i když je nemáme vůči sobě vztahovat v přirozené úrovni, abychom šířili či hájili království Boží s mečem v ruce, nad jejich různými duchovními aplikacemi bychom měli meditovat, protože vše to bylo napsáno k našemu poučení (Řím. 15:4). V tomto se obě částí Písma doplňují.

Jinými slovy, když Bible popisuje náš život mimo jiné prizmatem válčení, má svůj význam něco o válčení vědět, podobně jako má smysl např. něco vědět o starověkém pastýřství, abychom více rozuměli biblickým ilustracím o nás ovcích a velikém Pastýři. Ne, že by si bez toho křesťané nemohli z uvedeného nic vzít, ale umožní to naše porozumění více prohloubit. Zaměříme se tedy nyní, jaké paralely můžeme spatřovat mezi zemským válečnictvím a naším duchovním bojem.

Výhody jezdectva

Bible na různých místech varuje před spoléháním na jízdu, kavalerii. Už zákon Mojžíšův zapovídal budoucím králům mít mnoho vozů a koní (Dt. 17:16), protože by odvedli jejich srdce od spoléhání na pomoc Hospodinovu ke skládání naděje v zemské věci, v nichž není žádná jistota, jakkoliv se nám to často zdá jinak. Stejné varování potom nacházíme v Žalmech i u proroků. Jezdectvo přitom v té době – a ostatně po většinu historie až do moderní doby – představovalo obvykle rozhodující zbraň v tehdejších bitvách. Tím jsme se již zabývali v jednom z předchozích článků.

Že kavalerie poskytovala ve válce (obvykle) značnou výhodu, ví i naprostý laik. Její překonání bez vlastního obdobně silného jezdectva se obecně považuje za projev taktického mistrovství; i proto se například dodnes oceňuje Žižkův vojenský um proti těžké rytířské jízdě křižáků, jakkoliv je moderní českého hejtmana kritizovat z jiných hledisek. Obecně však mívají v bitvě jezdci navrch. Mnoho lidí si podvědomě domnívá, že je z prostých fyzických důvodů – rozběhlý houf koní může pěšáky zkrátka převálcovat, navíc rytíř na hřbetě může těžit i z výšky, kterou mu jeho pozice poskytuje.

Vojenští historici však poukazují, že skutečnost je však složitější. I když není vyloučené, aby jezdec donutil svého oře najet do shluku lidí, v praxi to nemá vůbec snadné. Kůň je především zvíře s pudem sebezáchovy, takže snaha s ním ve velké rychlosti najet do stojící masy lidí představuje pro muže na hřbetě riziko samo o sobě, že mu oř zdivočí a udělá kdo ví co. Ale i kdyby nad ním vládl dostatečně pevnou rukou, že by jej k tomu přinutil, riziko tím nekončí. Kůň není beranidlo, a při prudkém nájezdu do překážky, byť tak křehké, jako člověk, může snadno dojít k úhoně, i fatální. A v takovém případě jezdec nemůže vědět, jak to dopadne s ním. Kdyby z koně „jen“ spadl a stal se opěšalým rytířem, může si ještě gratulovat. Pokud se zvíře zhroutí na zem a zalehne mu nohu, stane se z něj snadná kořist pro nepřítele. I když se oř udrží na nohách, může být zraněn jinak, což opět povede k panice a nemožnosti jej dobře ovládat. A i kdyby se tomu všemu jezdec dokázal dobře vyhnout, pro úspěšný boj potřebuje zůstat v pohybu, jenže v důsledku najetí do (stojících) nepřátelských pěšáků rychlost přirozeně ztratí. Proti jezdci bez rychlosti mají opěšalí protivníci stejně dobrou šanci jako on proti nim, zejména je-li jich více. Pro úspěšný útok si jezdectvo potřebuje udržet rychlost, bez ní výhody kavalerie v bitvě klesají.

Pokud však nájezd do stojící masy nepřítele představuje pro jezdce takové riziko, proč se tedy tak dlouho ve válčení takové útoky využívaly? Z prostého důvodu – pro pěší pluk je nesmírně těžké tváří v tvář rozjeté mase ořů vydržet a zůstat na místě. Hlavní účinek kavalerie nebyl a neměl být primárně fyzický, dát svému vojsku fyzickou výhodu při zabíjení nepřátelských vojáků – nebo resp. ano, ale nepřímo. Útok jízdy měl především zlomit morálku protivníka, donutit jej se obrátit zpět, přestat držet linii, uvést do chaosu. Zůstat stát na stanovené pozici, když člověk vidí, jak se na něj v plné rychlosti řítí velké zvíře, nadto s obrněným mužem na hřbetě, vyžaduje nesmírnou pevnost vůle, protože všechny instinkty v takové chvíli intenzivně křičí: Uteč!

Přesně toho měly útoky jízdy dosáhnout, a bývaly v tom hodně efektivní. Jakmile napadení vojáci neustáli tlak a obrátili se zpět, mohli si s nimi útočníci v sedlech s jistou nadsázkou dělat, co chtěli. Úkolem vojevůdců ve vztahu k pěchotě bylo až do moderních dob především najít způsob, jak dovést své vojáky, aby tváří v tvář psychickému náporu běžícího komoňstva obstáli a udrželi svou linii. Nesnažili se o to jen skrze vynalézání nejvýhodnějšího postavení a pozice, ale i utužováním vazeb mezi vojáky a podobně. Ale u necvičených branců, povolaných do armády často jen pár dní či týdnů před bitvou, to byl úkol nesmírně obtížný.

Cíl válečného úsilí

Vše, co jsme uvedli, je vlastně jen specifickým projevem obecného cíle válečného úsilí. Tím není – s výjimkou genocidních válek – pozabíjení co největšího počtu nepřátel; zabíjení představuje „jen“ prostředek. Skutečný cíl je zlomit nepřítelovo odhodlání bojovat. Toho se generálové pokoušeli a pokouší dosáhnout různými prostředky, fyzickými i psychologickými, samozřejmě podle technických možností své doby. Klasické bitvy proto nekončily tím, že jedno vojsko pozabíjelo to druhé, ale že se některé z nich nakonec obrátilo na útěk nebo složilo zbraně. To vyjadřuje například i známá píseň Martina Luthera Hrad přepevný jest Pán Bůh náš:

„Však hájí nás Rek udatný,
jejž Bůh nám dal k spasení.
Kdo by ten byl, nevíš? Jest Kristus Ježíš,
Bůh a Pán všeho, a neníť jiného,
pole jistě obdrží.“

Při střetu dvou armád na bitevním poli jedno nakonec uteče a druhá strana tedy to pole získá, obdrží – čili zvítězí.

Jednotliví vojáci proto i v dost krvavých (předmoderních) bitvách mívali statisticky poměrně vysoké šance je přežít, aspoň bezprostředně. Když muži vidí, že kvůli tlaku nepřátel musí jejich vojsko ustupovat a že jejich druhové ve zbrani všude kolem umírají v bolesti, nakonec dospějí k tomu, že nemá cenu bojovat dál. Toho chce každá bojující strana dosáhnout. Pokud se jí to podaří ještě před začátkem boje, tím lépe. Proto odnepaměti vojevůdci používali i zastrašování a snažili se propagandou podlomit bojovou vůli protivníka.

Vidíme to i v Bibli, jak se Asyrští snažili různými argumenty přesvědčit lid krále Ezechiáše, že nemá smysl jim vzdorovat (2. Par. 32:9-19). Poukazovali na velikost svého vojska a extrémní nepoměr vůči bezvýznamné síle judského krále; na skutečnost, že žádný z okolních národů nedokázal proti tehdejší světové velmoci obstát a byl poražen; že když se vzdají, a nechají přemístit, bude se jim dařit dobře; a snažili se je přesvědčit, že ani Hospodin není s nimi, když Ezechiáš zbořil Jeho oltáře na všech vysokých místech země (přičemž pominuli, že Pánu Bohu toto bylo ve skutečnosti libé, protože již v zákoně Mojžíšově řekl lidu, že obětovat má jen na místě, které On určí, tedy za doby králů v Jeruzalémě, Dt. 12:5). Kdyby Hospodin nebyl se zbožným králem a neučinil pro něj veliké věci – a kdyby se Ezechiáš na svého Boha cele nespolehl – tak by asyrská propaganda fungovala. Mimo spoléhání se na svého Boha Ezechiáš neměl na slova poslů protiargumenty. Vydat se do boje za daných podmínek byl zjevný nesmysl, nemělo cenu se o to pokoušet. Z lidského hlediska musíme považovat tuto psychologickou válku za nesmírně účinnou – ale Pán Bůh stojí nad tím vším, a může snadno rozbořit i ty nejefektivnější snahy oněch maličkých lidských červíčků.

Když nezafunguje pouhé zastrašování, přichází na řadu uštědřování materiálních škod a způsobování bolesti i smrti. To vše má protivníka na prvním místě přesvědčit, že odpor nestojí za to. Pokud jsou si ovšem válčící strany zhruba vyrovnané, může konflikt přerůst v zablokovanou opotřebovávací válku, i když je to záležitost většinou až moderní doby. Příkladem, který se nabízí na prvním místě, je 1. světová válka, ale vyskytly se i jiné případy, např. íránsko-irácká válka v letech 1980-1988.

Opotřebení se nemusí projevit jen v materiální a ekonomické rovině, ale i z hlediska bojové morálky. Příkladem může být válka ve Vietnamu, kde sice měli Američané z hlediska vybavení a techniky převahu, ale kvůli demoralizaci svých vojáků, kteří ve válce v cizině na opačné polokouli neviděli smysl, jakož i pro značný odpor americké veřejnosti ztratili vůli v konfliktu pokračovat a nakonec se z něj stáhli, aniž by dosáhli svých cílů. Něčeho podobného dosáhli Afghánci jak v ozbrojeném konfliktu se Sovětským svazem, tak se Spojenými státy, i když zde hrály roli i ekonomické aspekty. S problémem demoralizace se nyní potýká i Rusko při své „speciální vojenské operaci“ na Ukrajině. Na vůli bojovat jednoduše záleží, minimálně stejně jako na válečném vybavení. Ukrajinci si vedou proti silnějšímu nepříteli tak dobře – lépe, než většina lidí na začátku ruského vpádu předpokládala – právě díky silné motivaci.

Útok na tělo i mysl

O těchto aspektech válčení bychom se jistě mohli rozepisovat důkladněji, ale pro naše účely to bohatě postačí, neboť smysl článku má být duchovní poučení. Základní princip, totiž to, oč v duchovním boji usiluje ďábel, se totiž od fyzického lidského válčení neliší. Kníže temnosti chce hlavně dosáhnout, aby lid Boží ztratil svou vůli bojovat a vzdorovat mu. K tomu používá různých taktik, které se mohou lišit dle osobnosti pokoušených nebo i povaze konkrétních duchovních bojů, které vedeme.

V některých dobách využívá velmi přímé metody – pronásledování. Tím chce přivést k odvrhnutí našeho vyznání, a u těch, co nemají kořene a sémě jim v srdcích padlo jen na skálu, to je taktika velmi účinná. Ale u pravých křesťanů často vede k opaku, posílení se v Pánu a odvážnějšímu stání pro Něj. I to má ostatně svou reflexi na zemské úrovni – ve válce na Ukrajině vidíme, jak ruské masakry civilního obyvatelstva posilují obránce v odhodlanosti jim vzdorovat. Pronásledování může církev pročistit, což ji nakonec posílí; v historii často krev mučedníků zavlažila zem a vedla k nové duchovní úrodě. Kéž bychom se i my v časech útlaku, přijdou-li, takto posilnili v Pánu.

Bojujeme-li s nějakým pokušením, chce nás nepřítel našich duší přesvědčit, že nemá cenu vzdorovat, že útok nikdy nepoleví a jediná možnost je podlehnout. Naše síly jsou omezené, ale nevydrží věčně, zatímco ďábel jich má přeci proti nám v podstatě neomezeně. Ale to je lež. Ano, na obecné rovině s různými útoky satan nepřestane, dokud nevejdeme do slávy. Ale konkrétní útok a pokušení budou vždy trvat jen omezeně. Proto Boží Slovo dává zaslíbení: „Zepřete se ďáblu, i utečeť od vás“ (Jk. 4:7). Vzdorovat se vyplatí. Kníže temnosti nás může tříbit jen do té míry, do které mu to Pán Bůh dovolí, a On nenechá, aby nás potkalo pokušení nad naši možnost (1. Kor. 10:13). Přicházející zoufající myšlenky, že proti tomu či onomu již nemá cenu vzdorovat, nejsou ničím jiným, než ďáblovou taktikou duchovního boje, nebo, chceme-li, lživou propagandou, která má zlomit naše bojové odhodlání. Vítězství je v Pánu tyto myšlenky přemoci, připomínaje si zaslíbení Písem.

Stání za pravdou Boží

Všechny různé aspekty duchovního boje na tomto krátkém prostoru ani v nejmenším nemůžeme postihnout všechny, ba, ani v nejzkratkovitější podobě. Zaměříme se tedy již jen na jednu oblast, boje za pravdu Boží a proti apostázi, odpadnutí od víry, totiž od pravého, biblického obsahu víry. Tyto dvě věci spolu proto přirozeně souvisí. I zde chce ďábel především oslabit samotnou vůli bojovat.

Na prvním místě chce ďábel oslabit tuto vůli vzdorovat jeho falši tím, že přesvědčuje křesťany, že vést tento boj je špatné. To dnes činí zejména prostřednictvím ekumenického hnutí – všichni jsme křesťané, ano, v něčem máme odlišné názory, ale v jádru se shodujeme, všichni (nějak) věříme, důležitější je láska a jednota, které doktrinální spory zbytečně narušují. Tlak na toto „duchovní odzbrojení“ je však podobně jednostranný, jako byla protiválečná hnutí na Západě, které usilovalo o odzbrojení tamějších demokracií, a jestli Sovětský svaz, ta říše zla, učiní totéž, pro ně nehrálo moc roli.

Ovšem na obraně proti vpádu cizorodých elementů do věrných církvích není nic nelegitimního, a argumentovat proti ní s odkazem na potřebu míru, není o nic případnější, než volání po tom, aby se v zájmu míru Ukrajina přestala bránit Rusku, nebo abychom ji přestali vyzbrojovat. Jestliže Rusko vstoupilo se svými vojsky na údajně bratrskou Ukrajinu, má ona zase právo i povinnost stát proti nim; a pokud falešní učitelé, kteří nestojí za pravdou nebo ovocem evangelia, vstupují se svým učením do věrných církví, mají tyto právo a povinnost jim vzdorovat v duchovním boji – jakkoliv se ti první rádi vydávají za jejich bratry.

A pokud už někde církve a sbory zvednou prapor pravdy Boží a začnou vzdorovat, chce ďábel často zlomit jejich odpor frontálním útokem, často intelektuálního rázu. Popírání různých pravd Bible, např. co se týče historicity šestidenního stvoření, ze strany zástupu vědců a uznávaných profesorů teologie má stejný účel, jako měl v minulosti útok jezdectva – totiž přesvědčit věrné křesťany, kteří stojí proti nim, že nemohou obstát. Koně jsou příliš velcí, těžší, rychlí, smetou nás; a ti učenci jsou tak moudří, uznávaní, stojí za nimi takový všeobecný konsensus, proti těm neobstojíme, nemáme argumenty. Nemůžeme zůstat na své původní pozici, musíme nějak ustoupit. Ano, věříme, že Pán Bůh vše stvořil, ale musíme takticky zaujmout výhodnější ústupovou pozici, že si k tomu použil evoluci. A tak všelijak podobně.

Vítězství proti takovému útoku do značné míry spočívá v tom samém, v čem spočívalo vítězství pěchoty proti útoku koní – hlavně zůstat na místě, neobrátit se nazpět, neustupovat. Jak poukazuje Matthew Henry, Boží odění, ta duchovní zbroj z 6. kapitoly Efezským, chrání vše, kromě zad; není žádné ochrany pro ty, kdo nečelí útoku čelem. Zůstaneme-li nepohnutelní, stojíce za pravdou Boží a ve stezkách starých, ať na ni nepřátelé útočí, jak chtějí, s Boží pomocí obstojíme. Možná bychom rádi toto „jezdectvo“ zcela rozprášili, aby se stáhli s ostudou, totiž naprosto rozmetali všechny jejich argumenty, že by jim nezbylo nic, čím by mohli své pozice hájit. To se nám možná nepodaří. Ale tím se nenechme odradit, abychom jako dobří rytíři Vůdce svého spasení, onoho nebeského Kapitána (Žd. 2:13), aspoň pevně nestáli na místě, které nám v boji určil. Vítězství nad nepřáteli není nakonec naše, ale Jeho; my k Němu máme především neustále patřit (Žd. 12:2) a neustupovat. To je první věc. A pokud Pán bude chtít, učiníme i více.

Závěr

V kontextu srovnání některých aspektů pozemského válčení s duchovní bojem na závěr nemůžeme nezmínit velmi známý verš, který si typicky spojujeme jen s oblastí duchovní, přičemž platí pro oboje. „Kdož by kolik hledal duši svou zachovati, ztratíť ji; a kdož by ji koli ztratil, obživíť ji“ (Lk. 17:33). Toto učení je pro člověka tak kontraintuitivní, že ho máme tendenci považovat za jednu z těch duchovních pravd, které se vztahují čistě k duchovní realitě a pro svou nebeskost jdou absolutně proti vší pozemské zkušenosti a logice.

Ano, mnoho v Bibli je takového rázu, ale byť to může znít pro mnohé překvapivě, náš verš mezi to nepatří. Protože i v pozemském válčení má ten, kdo je připraven položit svůj život, větší naději, že si jej zachová (a nejen život fyzický, ale i život ve smyslu kvality, jako když říkáme „tohle není žádný život“, např. pro útlak nebo nesvobodu), než ten, kdo na něm úzkostně lpí za každou cenu. Když nepřítel ví, že je někdo připraven zemřít, o hodně více si rozmyslí, jestli má cenu jej vojensky napadnout, protože si nemůže dělat naději, že zlomí jeho vůli bojovat. Takového protivníka nezbývá, než vybít se vším všudy, což stojí mnohem více času, materiálu i obětí na své straně. Kdyby Rusové věděli od počátku, s jakou urputností se budou Ukrajinci bránit přes všechno ostřelování a masakry civilistů, kdo ví, jestli by se ke své agresi odhodlali. Troufli si na ni hlavně kvůli přesvědčení, že nebudou ochotni pro svou zemi umírat.

Naopak když si někdo chce zachránit život za každou cenu, neustojí nátlak a vydá se nepřátelům napospas. Když pěšáci nevydrží psychický nápor útoku jezdectva a opustí svůj šik, mají mnohem větší pravděpodobnost, že je při úprku zezadu rytíř v sedle dostane, než když risknou převálcování a zůstanou stát proti němu čelem. A mimo kontext bitvy, i když si ten, kdo se poddá nepřátelům pro zachování fyzického života, často zjistí, že přišel o onu kvalitu života. Když Češi na rozdíl od Poláků nebojovali proti Hitlerovi, měli menší (ale ne malé!) ztráty než severní slovanští sousedé – cca 3,5 % obyvatel proti 16 % – ale přišli i o něco navíc, o jistou kvalitu. O důsledcích podvolení se Mnichovu a zlomení páteře národa se toho již napsalo hodně; demoralizace společnosti není tak nízká cena za snahu zachovat si bezpodmínečně život, jak se některým naivně zdá, a nejen ve vztahu k naší historii, ale i současným událostem na Ukrajině.

Jistě, na zemské úrovni nefunguje nic spolehlivě. Náš verš představuje absolutní jistotu jen vzhledem k duchovním věcem, u těch zemských jde jen o pravděpodobnosti, takže u nich bychom našli protipříklady. Jestliže však poměrně často platí i pro pozemské boje, tím spíše nás to má povzbudit k odvážnému stání proti duchovním nepřátelům, kdy ve vztahu k nim se na neomylnost tohoto principu můžeme spolehnout stoprocentně. Kdo svůj život vydá, cele ztratí pro Pána Ježíše a evangelium, má jistotu vítězství nad mocnostmi temnoty. Takový se neobrátí nazpět při útocích, zůstane stát na svém místě a v síle Beránkově obstojí, podobně jako má dobrou šanci obstát voják, co je ochotný položit v boji život – akorát Boží člověk mnohem jistěji. A toto pomyšlení by nás mělo o více povzbudit ke statečnému stání pro Krista a vydávání svých životů Jemu, ať nás to zde stojí, co stojí. Odměnu máme jistou, jak vyznával apoštol: „Boj výborný bojoval jsem, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval. Již za tím odložena jest mi koruna spravedlnosti, kterouž dá mi v onen den Pán, ten spravedlivý soudce, a netoliko mně, ale i všechněm těm, kteříž milují to slavné příští jeho“ (2. Tim. 4:7-8). Amen i amen.