Je smutnou realitou, že i coby znovuzrození křesťané někdy čteme Písmo svaté se zástěrou na našem srdci a nevnímáme plný dopad a rozsah toho, co čteme. Zejména varovné příklady vnímáme příliš vzdáleně a nedostatečně si uvědomujeme, jak často přesně hovoří do naší situace. Jeden kazatel poukázal například, že Ezauovo prodání prvorozenství není něco, co učiní několik málo křesťanů jednou za život, ale miliony každý den, když dávají přednost časným věcem a odbývají kvůli nim ty věčné.

Podobným příkladem je i postoj učedníků jen několik dní před ukřižováním Páně, kdy se obrátili proti Marii, sestře Marty a Lazara, když na Krista vylila drahou mast a vytřela jí Jeho nohy svými vlasy. „A vidouce to učedlníci jeho, rozhněvali se, řkouce: I k čemu jest ztráta tato? Nebo mohla tato mast prodána býti za mnoho, a dáno býti chudým“ (Mt. 26:8-9). Když o tom čteme, je nám jistě smutno, že ti, kteří s Pánem Ježíšem chodili tak dlouho, se postavili proti krásnému vyjádření oddané lásky vůči Kristu, která neváhá obětovat to nejlepší. Nicméně když se více nad tímto textem zamýšlíme, uvidíme, jak často jejich postoje věřící napodobují a jak často jsme se v tom provinili i my sami – ať už vůči druhým, nebo vůči sobě samým.

Rozjímejme tedy nad několika základními lekcemi z tohoto oddílu.

1. I praví křesťané se nechají svést špatným příkladem.

V Janově evangeliu čteme, že proti Marii se postavil zrádce Jidáš; Marek a Matouš uvádějí obecně učedníky. Spojit si to dohromady není těžké – nejpravděpodobněji Jidáš začal a další se k němu ihned přidali. (Někteří komentátoři se domnívají, že Marek a Matouš hovoří ještě o jiném pomazání, které se stalo později – hovoří totiž, že se stalo 2 dny před Velikonocemi, zatímco Jan píše o 6 dnech; to nicméně není pro tento bod rozhodující, protože v každém případě ostatní učedníci od Jidáše pochytili zlý postoj, ať už hned, nebo až za 4 dny. Ještě dodejme, že Lukáš v 7. kapitole popisuje bezesporu ještě jinou událost.)

Mezi Jidášem a ostatními učedníky byl samozřejmě zásadní rozdíl. On, ač s Pánem Ježíšem chodil, nikdy Mu nepatřil a nemiloval Jej celým srdcem, na rozdíl od Jedenácti. Ale ten rozdíl nebyl až do samého konce patrný. Jidáš stejně jako ostatní učedníci následoval Krista i v době, kdy se od Něj jiní odvrátili (viz Jan 6:66nn), stejně kázal evangelium a stejně činil zázraky. Když Spasitel oznámil, že jeden z nich Jej zradí, nikdo na Jidáše nepomyslil. Nikdo se nezeptal: „Je to Jidáš, Pane?“ – kromě něho samotného. A dokonce i když Jidáš vyšel ven po obdržení omočené skývy chleba a Mistrově výzvě, ať jde a spěšně učiní, co zamýšlí, nikdo nechápal, oč zde jde a že Jidáš Pána Ježíše zrazuje. Rozdíl mezi pravými a falešnými věřícími jednoduše není často vidět hned.

Proto, ač je to smutné, nepřekvapuje nás, že se někteří učedníci nechali strhnout špatným Jidášovým příkladem a začali nedobře Marii vyčítat její skutek pravé duchovní lásky vůči Kristu. Je to velkým varováním, abychom si na sebe dávali pozor, abychom bděli, s kým jsme ve styku a kým se necháme ovlivňovat – a to i v církvi. Varování apoštola Pavla je aktuálnější snad víc než kdykoliv předtím, nakolik to jen můžeme říci: „Nedejte se svoditi. Porušujíť dobré obyčeje zlá rozmlouvání“ (1. Kor. 15:33 – přičemž slovo rozmlouvání zde označuje společnost, obecenství, spolek, úzký vztah). Zlý vliv často působí rychleji, než bychom si mysleli. Jidáš nemusel ostatní dlouho přesvědčovat, stačilo mu jít příkladem a ostatní se přidali sami. Jestli se toto stalo učedníkům, čím více si musíme dávat pozor my!

Ale nejde jen o to, mít se obezřetně proti vlivu druhých. Na prvním místě si máme dávat pozor na toho Jidáše uvnitř nás, na naši starou přirozenost, která jak jen může, vystrkuje svou ošklivou hlavu. Ta nás svodí mnohem častěji než případní Jidáši okolo nás, a jí se musíme vystříhat nejvíce. Často nás k jidášovskému postoji, který lituje vynaložit něčeho pro Spasitele, svede sama bez cizího přispění.

2. Jidášovi i učedníkům smutně přišlo, že něčeho je pro Pána moc.

Kdyby Marie vylila drahocennou mast na nohy Lazara nebo některého z učedníků, mohli bychom diskutovat, jestli to bylo vhodné, jestli ji využila skutečně nejlépe, jak mohla, a jestli by to nebyla opravdu škoda a plýtvání. Ale uvědomme si, že tak učinila Pánu Pánů a Králi Králů, jednorozenému Božímu Synu, odlesku slávy Otcovy, věčnému Slovu a Spasiteli, který opustil pro hříšníky slávu nebes, aby se za ně obětoval. V tom světle všechny argumenty blednou. Pokud Otec sám podložil vše pod Jeho nohy, nic pro Něj nemůže být příliš mnoho, protože cokoliv, co můžeme dát Spasiteli my, se nemůže rovnat tomu všemu, jež Mu dal Otec.

Přesto je nám někdy zatěžko pro Pána něco obětovat, jak ukazuje příklad učedníků. Pomazat Jej olejem za tři sta peněz jim přišlo jako moc. Možná se proti Mariině skutku ohradili i proto, že je svým příkladem zahanbila; možná v skrytu srdce cítili, že v tu chvíli by něco takového sami učinit nedokázali. Ano, je pravda, že když začali následovat Pána, opustili pro Něj vše (Mt. 19:27), ale obětování něčeho v minulosti nezaručuje, že budeme ochotni přinášet oběti i vždy v budoucnu; pokud zrovna nebudeme v dobrém duchovním stavu, bude nám to zatěžko přes všechno, co jsme pro Pána učinili či vydali dříve. Dobrý postoj srdce v minulost není nutně zárukou dobrého postoje v přítomnosti či budoucnosti. Celý život bude zápasem, v této oblasti i v jiných.

Naše tělesnost, která přebývá – ač již nevládne – i ve znovuzrozených křesťanech, se nerada omezuje, bez ohledu na formu. Proto se v našich srdcích často vyskytne pocit, že něco pro Krista učinit nebo se kvůli Němu něčeho vzdát či se v tom omezit, je příliš mnoho, nebo že to je zbytečné. „I k čemu jest ztráta tato?“ se neptali jen učedníci Marie; to se někdy ptal ve svém srdci každý z nás, a nejen někdy, mnohdy.

Smutně se někdy tento postoj nevztahuje jen k tomu, o čem Písmo nedává naprosto výslovný příkaz („Proč bych se měl vzdávat alkoholu? I k čemu jest ztráta tato? Jenom proto, abych někoho třeba nesvedl svým příkladem?“), ale i k věcem, o kterých se Písmo vyjadřuje zcela jasně, a my to jen nechceme vidět a svou neochotu si tím snažíme omluvit. Může se to týkat například dne Páně („Proč bych měl vyplýtvat celý jeden den tím, že nebudu dbát svých věcí a zábav, ale oddám ho bohoslužbě? I k čemu jest ztráta tato?“), nošení pokrývky hlavy („Proč bych měla riskovat, že budu před ostatními vypadat divně? I k čemu jest ztráta tato?“) nebo různých věcí světskosti a přizpůsobování se věku tomuto. („Proč bych neměl v tom a v tom jednat stejně jako tento svět? Vždyť je to tak lákavé a příjemné. Proč se toho vzdávat? I k čemu jest ztráta tato?“)

Příkladů bychom nalezli jistě mnoho. Podstatné je, že náš oddíl nás nevaruje toliko před lakomstvím, i když jistě i před ním. Ne; tento nedobrý postoj učedníků napodobujeme mnoha různými způsoby – vždy, když nás Duch pudí, abychom něco učinili či se něčeho vzdali, a nám to přijde jako zbytečná škoda.

3. Volání o zbytečné ztrátě má své skryté motivy.

Apoštol Jan pod vedením Ducha Svatého ukazuje, co stálo za tím, proč se Jidáš postavil proti Marii. „To pak řekl, ne že by měl péči o chudé, ale že zlodej byl, a měšec měl, a to, což do něho kladeno bylo, nosil“ (Jan 12:6) Zřejmě doufal, že by mu ty peníze jinak mohly být svěřeny a on by se mohl obohatit. Z tří set penízů se několik snadno ztratí. Každopádně jeho výstup plynul z chamtivosti, která ovládala jeho srdce. Jeho tělesná přirozenost vládla, a vládla natolik, že se urážela i nad láskou a ctí projevenou Synu Božímu, zaslíbenému Mesiáši.

A tak tomu je s každým, který tím či oním způsobem hájí, že něco pro Pána učinit či obětovat je příliš mnoho – je to proto, aby vyhověl svým tělesným sklonům a podpořil je. A nezáleží, jestli svou výtku vůči zbytečné ztrátě adresuje jen sám sobě skrytě v srdci, nebo druhým veřejně a nahlas. Když druzí nebudou ochotni pro Pána tolik obětovat, nebudou nám moci být svědomím, a my pak budeme moci klidněji žít ve své světskosti, aniž by nám nikdo svým příkladem připomínal, jak zlý postoj srdce chováme. Proto je pro naši tělesnost příhodné a žádoucí ozvat se proti všem oddaným Mariím tohoto světa, jež neváhají vydat vše. O to zde jde a o nic jiného.

Nicméně toto nelze říci nahlas, a proto si takoví potřebují najít výmluvu, přikrýt svůj pravý motiv pod pláštíkem ctnosti. Jidáš se tvářil, že mu jde o chudé. Někdo zase, že se chce vystříhat zákonictví a nepřijít o svobodu v Kristu, a proto nechce dávat průchod tomu, když někdo pro Krista odvrhuje vše byť jen načichlé světskostí a kompromisem. Jiný zase tvrdí, že mu jde o prospěch evangelia, aby si neuzavřel možnosti sloužit nevěřícím, a proto hájí například užívání moderní světské hudby nebo chození s nimi do hospod, aby jim ukázal svůj zájem o ně. Hezky znějících zástupných důvodů si dovedeme najít dost. A naše tělesnost je tak vynalézavá, že se můžeme i přesvědčit, že o to skutečně usilujeme z vyšších důvodů. Jestli si Jidáš nalhal, že mu opravdu jde o chudé, nevíme, spíše asi ne. Ale lidé obecně toto dovedou, protože každé srdce je přirozeně nejlstivější a nepřevrácenější.

Kdybychom se však do svého srdce podívali skutečně upřímně, zjistili bychom, jak často jsme ve skutečnosti ovládání snahou nestavět do cesty žádné zbytečné překážky naší tělesnosti, a mohli v klidu pečovat o tělo podlé žádosti jeho. Nemysleme si, že Jidáš je v tomto výjimkou. Stejně, jako jej v tom ihned následovali ostatní učedníci, má miliony napodobovatelů i dnes – a každý z nás, je-li před sebou a před Pánem upřímný, musí vyznat, že někdy byl jedním z nich i on sám.

4. Pán Ježíš postoj obětování všeho pro Něj požehná.

Když Marii napadli učedníci vedení Jidášem, Pán Ježíš sám se jí zastal, protože On se vždy zastává svých upřímných ctitelů. Ano, někdy to není tak bezprostředně, jako v našem oddíle, ale časem svým to učiní vždy. A i kdyby to nebylo za tohoto života, více než dostatečně obhájí svůj lid při svém druhém příchodu. Ovšem Kristus učinil ještě více, než že by dobrou Lazarovu sestru obhájil – ještě ji převelice poctil. „Amen pravím vám: Kdežkoli kázáno bude evangelium toto po všem světě, takéť ito bude praveno, co učinila tato, na památku její“ (Mt. 26:13). Tak to Pán činí, podle svého zaslíbení: „Těch, kteříž mne ctí, poctím“ (1. Sam. 2:30).

Můžeme dosti směle říci, že Marie ani dobře nerozuměla plnému významu toho, co pro Mistra činí. Nejspíš mu tímto způsobem chtěla především vyjádřit svou vděčnost za vzkříšení svého bratra. Kristus řekl, že to učinila k Jeho pohřbu; o tom však Marie sama neměla nejspíše tušení. Přes všechny předpovědi učedníky Spasitelovo uvěznění a smrt na kříži velmi šokovaly, a nemůžeme předpokládat, že Marie, která s Pánem Ježíšem ani netrávila tolik času a neslyšela vše, co Dvanáct, by rozuměla tomu, že má Kristus zemřít, být pohřben a třetího dne vstát z mrtvých. Ano, věřila v Něj coby v zaslíbeného Mesiáše, ale v tu chvíli ji povaha Jeho spásného díla ještě pořád unikala. Kristus však její skutek přijal, jako by ho skutečně vykonala k Jeho pohřbu, protože dobře věděl, že Ho to brzy čeká, a podle toho jej milostivě ocenil.

Mariina oběť drahého oleje pro Pána Ježíše tak měla mnohem větší dopad a význam, než mohla tušit. Tak tomu bývá u všech obětí, které učiníme pro Pána – konečný dopad a plné požehnání toho si často, ne-li většinou či snad dokonce nikdy nedovedeme plně uvědomit a pochopit. Pomazání Mistra přineslo i větší užitek než to, kdyby se zachovala podle výtek učedníků, olej prodala a peníze rozdala chudým. Jakkoliv nešlo o malou částku, veškerý prospěch, který by kdo z peněz mohl mít, by postupně nenávratně zmizel v propadlišti času. Ale jelikož podle slov Páně se o Mariině skutku kázalo všude, kde bylo a je hlásáno evangelium, měl věčný dopad. Všude tam totiž byl jejím příkladem Boží lid povzbuzován, aby neváhal pro Krista obětovat to nejlepší, ba, úplně vše, bez ohledu na to, co si o tom kdo bude myslet. Tímž si praví křesťané nashromáždili o to větší poklad v nebesích, kde jej rez nekazí a mol neničí.

Ten, kdo po vzoru Marie nebude váhat obětovat pro Krista cokoliv, si může být jist, že věrný Pán to nenechá bez povšimnutí a požehnání. A nadto bude takový příkladem, svědectvím a požehnáním i pro druhé; a přes všechny možné urážky, vysmívání se či odrazování jeho svědectví přetrvá a bude mu ke cti. Často i dlouho po jeho smrti.

Závěr

Jak jsme již zmínili, Marie měla veliký důvod, proč obětovat tak drahý olej na pomazání Božího Syna. Jen několik dní předtím měla velikou žalost, protože její bratr Lazar onemocněl a Pán Ježíš ani nepřišel včas, aby ho uzdravil, naopak, objevil se až čtvrtý den po pohřbu, kdy již po lidsku nebyla naděje, neboť i jeho tělo začalo podléhat rozkladu. Přesto však ve svém soucitu a moci zavolal: „Lazaře, pojď ven!“ Tím se zármutek sester proměnil v převelikou radost, a tím větší důvod měly projevit Mu lásku a vděčnost.

To byla Mariina motivace k vydání všeho Kristu bez ohledu na náklady. Budeme-li pamatovat na převeliká Boží milosrdenství nám učiněná, a zejména na to, že nás obživil mrtvé v vinách a hříších,v nichž jsme někdy chodili podlé obyčeje světa tohoto, a podlé knížete mocného v povětří, ducha toho, kterýž nyní dělá v synech zpoury. „My milujeme jej, nebo on prvé miloval nás“ (1. Jan. 4:19). A pak nám nebude zatěžko jednat podle příkladu Marie a vynaložit a obětovat pro Spasitele vše. Kéž nám v tom Pán pomáhá a nastrojuje k tomu naše srdce. Amen i amen.