Postupné odcházení zbožných mužů a žen z časnosti na věčnost, jakkoliv obecně nevyhnutelné, je pro pravý lid Boží vždy zármutkem, ale nejvíce tehdy, když je nenahrazují mladší, kteří by po vzoru Elizea vzali pláště již nepřítomných Eliášů a ve spoléhání se na Eliášova Boha šli dále kupředu v moci Ducha. Úbytek věrných těžce doléhal i na Davida, který pozoroval úpadek zbožnosti za vlády Saulovy. Kvůli němu o to usilovněji volal k Hospodinu: „Spomoz, ó Hospodine; nebo se již nenalézá milosrdného, a vyhynuli věrní z synů lidských“ (Ž. 12:2).

Tím, co bylo předmětem přemyšlování a modliteb muže podle srdce Božího, bychom se měli zaobírat i my dnes, zejména, když se naše doba té jeho tolik podobá. A vskutku, úbytek věřících trápí dnes mnohé, a mnozí přicházející s recepty, jak mu zabránit. Někteří v naprosté slepotě volají, aby církev opustila poslední zbytky ortodoxní víry, kteráž jest jednou dána svatým (Ju 3) a co nejvíce se připodobnila světu, v jeho hudbě, filosofii, prioritách a vlastně ve všem. Manželství pro sodomity, feminismus, evoluce, ekumenismus a kdovíco ještě má církev přejmout, aby zůstala „relevantní“ a zastavila početní propad. Jako by církev mohl zachránit jed, který ji ve skutečnosti hubí.

Důvodů pro současný úpadek bychom jistě nalezli mnoho, ale na jeden velmi opomíjený nedávno poukázal vzácný bratr kazatel Ivan Foster ze Svobodné presbyterní církve v Severním Irsku, jehož články jsme zde již vícekrát předložili – a totiž, že „před příchodem zlého vychvácen bývá spravedlivý“ (Izaiáš 57:1). Vzhledem k tomu, v jakou dříve nevídanou vzpouru vůči Hospodinu se náš svět obecně vydal, nikdo biblicky smýšlející nemůže doufat, že jej čeká cokoliv dobrého. O současné společnosti, která tak horlivě prosazuje LGBT agendu, můžeme říci spolu s Izaiášem, že „hřích zajisté svůj jako Sodomští ohlašují, [a] netají. Běda duši jejich, nebo sami na sebe uvodí zlé“ (Iz. 3:9) Bible přitom ukazuje, že Sodoma a Gomora, kde se tento hřích tak rozmohl, jsou příkladem trestu, které Pán Bůh na takové hříšníky uvede: „A města Sodomských a Gomorských v popel obrátiv, podvrácením potupil, příklad budoucím bezbožníkům ukázav“ (2. Pt. 2:6). Jak se na naši dobu podle toho vztahuje verš z 57. kapitoly Izaiáše, bratr kazatel Foster dostatečně důkladně poukazuje.

Nad těmito věcmi máme rozvažovat ve veliké střízlivosti, ale nemají nás vést k nějakému fatalismu. Tak to ostatně nemyslí ani kazatel Foster, který přes svůj věk podle svých možností stále pracuje na vinici Páně a volá k návratu na stezky staré. I když obecně svět nemůže pro svou narůstající hříšnost čekat nic dobrého, a mnoho v Bibli poukazuje na to, že v posledních časech nemáme čekat nějaké všeobecné probuzení, neznamená to, že Božímu stádci nezbývá, než to zde nějak vydržet, než Pán přijde, a že vlastně už nic nemá čekat – myšleno veliké Boží činění a spásu duší. Ani tím nechceme říci, že nikde, ani lokálně, již nemůže přijít veliké vylití moci Boží a mocné zasažení duší. Otec doposud pracuje, a Pán Ježíš přijde, až se naplní počet všech, kdo mají uvěřit. Dokud zde má svůj lid, víme s jistotou, že lidé ještě budou docházet spásy, a máme se modlit a pracovat, aby se tak dělo i v našem okolí. A když nepřijde rozvlažení do širokého okolí, stále jej Pán rád dá do srdce těch, kteří Jej hledají upřímně a podle Jeho Slova.

Toužíme jistě, aby spasených bylo co nejvíce, ale úspěch záleží na Pánu, Jeho požehnání a smilování. My se máme starat, abychom zůstali věrní a sloužili Jemu tak, jak On chce, ne podle svých výmyslů a receptů, ale podle Božího Slova a stezek starých. Mimo ně nelze Jeho požehnání očekávat. Proto, má-li přijít nějaké probuzení, nemají si dnešní křesťané myslet, že se tak stane „jen tak“, že se prostě budou modlit, modlit a ještě více modlit, a najednou začne všechno, co doteď činili, zázračně „fungovat“ a církve se znovu naplní. Očekávat takové probuzení by dnes byla bláhovost, protože to ignoruje veliké odvrácení se od pravdy Boží, ke kterému došlo. Pokud dnes dá Pán probuzení, nejdříve s ním bude spojené veliké pročištění lidu Páně, odvržení všech nánosů, které se do církve za ta desetiletí vloudily – a pak až budeme moci čekat nějaký nárůst pravě znovuzrozených.

Ale nyní již k rozjímání bratra Fostera o ubývání pravých věřících:

Je toto důvod, proč klesají naše počty?

„Spravedlivý hyne, a žádný nepřipouští toho k srdci, a muži pobožní odcházejí, [a] žádný nerozvažuje toho, že před příchodem zlého vychvácen bývá spravedlivý“ (Izaiáš 57:1).

Když jsem dnes četl tento verš, napadlo mne, že se nad jeho významem a jasnými důsledky málokdo skutečně zamýšlí.

Každého opravdového věřícího znepokojuje zcela zřejmý úbytek těch, kteří se věrně drží Božího slova a otevřeně se zasazují za cesty spravedlnosti. Slovo ‚hyne‘ v našem textu má přenesený význam ‚mizí‘. Křesťané ‚mizí‘ ze společnosti. Praví věřící mohou jasně pozorovat, že se to děje. Nenechají se oklamat bobtnajícími řadami těch, kdo vyznávají víru, ale rozpoznávají, že jde o náboženství, které nemá problém odložit stranou jakoukoli část Božího Slova, kterou považuje za nevhodnou nebo pro ně se nehodící.

To není pravá víra Pána Ježíše Krista! „K zákonu a svědectví! Pakli nechtí, nechať mluví vedlé slova toho, v němž není žádné záře“ (Izaiáš 8:20).

Ač v naší době nepochybně přibývá takových falešných a prázdných „křesťanů“, mám za to, že je třeba uznat zcela zjevný úbytek těch, kteří usilují věřit celé Bibli a svědčit druhým o jejím poselství.

Výše uvedený verš se zabývá tím, co dnes tak zjevně vidíme, drazí křesťané. Zaznamenejme prosím:

I. NEVĚDOMOST ČLOVĚKA O TOM, CO SE KOLEM NĚJ DĚJE.

Izaiáš říká: „Spravedlivý hyne, a žádný nepřipouští toho k srdci, a muži pobožní odcházejí, [a] žádný nerozvažuje toho, že před příchodem zlého vychvácen bývá spravedlivý.“ Všimněme si slov „žádný nepřipouští toho k srdci“ a „žádný nerozvažuje toho.“ Toho, co se děje, si lidstvo obecně nevšímá.

Jistě, víme, že z poklesu počtu pravých věřících a smutného umlčení věrných svědků pravdy Bible se svět raduje. Bezbožníci ovšem tomuto jevu nevěnují žádnou skutečnou pozornost, ani to nezvažují. „Žádný nepřipouští toho k srdci.“

1. Světští lidé jsou příliš zaměstnáni záležitostmi časnosti a smyslů, než aby věnovali pozornost Božím věcem.

Křesťané jsou varováni, aby se takto zaměstnávali záležitostmi tohoto života.

„Neskládejte sobě pokladů na zemi, kdež mol a rez kazí, a kdež zloději vykopávají a kradou. Ale skládejte sobě poklady v nebi, kdež ani mol ani rez nekazí, a kdež zloději nevykopávají ani nekradou. Nebo kdež jest poklad váš, tuť jest i srdce vaše. Svíce těla jestiť oko; protož jestliže by oko tvé sprostné bylo, všecko tělo tvé světlé bude. Pakliť by oko tvé bylo nešlechetné, všecko tělo tvé tmavé bude. Jestliže tedy světlo, kteréž jest v tobě, jest tma, sama tma jaká bude? Žádný nemůže dvěma pánům sloužiti. Neb zajisté jednoho nenáviděti bude, a druhého milovati, aneb jednoho přídržeti se bude, a druhým pohrdne. Nemůžte Bohu sloužiti i mammoně.

Protož pravím vám: Nepečujte o život svůj, co byste jedli a co pili, ani o tělo své, čím byste se odívali. Zdaliž není život více nežli pokrm, a tělo nežli oděv? Hleďte na ptactvo nebeské, žeť nesejí ani žnou, ani shromažďují do stodol, ale Otec váš nebeský živí je. I zdaliž vy jich mnohem nepřevyšujete? A kdo z vás pečlivě mysle, může přidati ku postavě své loket jeden? A o oděv proč se staráte? Považte kvítí polního, kterak roste, nepracuje ani přede. Pravímť pak vám, že ani Šalomoun ve vší slávě své tak odín nebyl, jako jedno z nich.

Poněvadž tedy trávu polní, ješto dnes jest, a zítra do peci bývá vložena, Bůh tak odívá, i zdaliž mnohem více vás [neodívá,] ó malé víry? Nepečujtež tedy, říkajíce: Co budeme jísti? aneb co budeme píti? aneb čím se budeme odívati? Nebo toho všeho pohané hledají. Víť zajisté Otec váš nebeský, že toho všeho potřebujete. Ale hledejte nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno. Protož nepečujte o zítřejší den, nebo zítřejší den pečovati bude o své věci. Dostiť má den na svém trápení“ (Matouš 6:19-34).

Mějme stále na paměti kárající slova, jimiž Spasitel odpověděl ďáblu: „On pak odpovídaje, řekl: Psánoť jest: Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží“ (Matouš 4:4).

2. Neznovuzrozený člověk je stejně tak vůči Božím věcem ‚slepý a hluchý‘. Jsou jako oni muži, kteří doprovázeli Pavla pronásledujícího církev, když k němu Pán promluvil z nebe. „Ti pak muži, kteříž šli s ním, stáli, ohromeni jsouce, hlas zajisté slyšíce, ale žádného nevidouce“ (Skutky 9:7). „Ti pak, kteříž se mnou byli, světlo zajisté viděli, a přestrašeni jsou, ale hlasu toho, kterýž se mnou mluvil, neslyšeli“ (Skutky 22:9).

Tito muži slyšeli zvuk, ale nerozuměli tomu, co bylo řečeno. Řecké slovo, užité v obou verších, ἀκούω – akuó, má široký význam a znamená jak slyšet toliko zvuk, tak i rozumět tomu, co je slyšet. V tomto významu se stejné slovo objevuje ve Skutcích 2:37 – „To slyševše, zkormouceni jsou v srdci, a řekli Petrovi a jiným apoštolům: Což máme činiti, muži bratří?“ – a zjevně nese význam pochopení a naslouchání tomu, co slyšeli.

Příklad schopnosti číst, ale nerozumět máme názorně uveden v líčení o mouřenínském kleštěnci, komorníkovi královny Kandáces.

„Anděl pak Páně mluvil k Filipovi, řka: Vstaň a jdi ku polední straně na cestu, kteráž vede od Jeruzaléma do Gázy, kteréž jest pusté. I vstav, šel. A aj, muž Mouřenín, kleštěnec, komorník královny Mouřenínské Kandáces, kterýž vládl všemi poklady jejími, a byl přijel do Jeruzaléma, aby se modlil, navracoval se, na voze svém sedě, a četl Izaiáše proroka. I řekl Duch Filipovi: Přistup, a přiviň se k vozu tomu. A přiběh Filip, slyšel jej, an čte Izaiáše proroka. I řekl: Rozumíš-liž medle, co čteš? A on řekl: Kterakž bych mohl, leč by mi kdo vyložil? I prosil Filipa, aby vstoupil a seděl s ním. Místo pak toho písma, kteréž četl, toto bylo: Jako ovce k zabití veden jest, a jako beránek němý před tím, kdož jej střiže, tak neotevřel úst svých. V ponížení jeho odsouzení jeho vyhlazeno jest, rod pak jeho kdo vypraví, ačkoli zahlazen byl z země život jeho? A odpovídaje komorník Filipovi, dí: Prosím tebe, o kom toto mluví prorok? Sám-li o sobě, čili o někom jiném?“ (Skutky 8:26-34)

Viděl, četl, ale nerozuměl!

3. To, o čem mluví náš text, je nanejvýš hrozivé dění, které ovšem zůstává lidmi nepovšimnuto. Podobné okolnosti se vyskytovaly při jedné jiné příležitosti, která byla ve značené míře předzvěstí doby, v níž žijeme dnes. Mám na mysli dny Noemovy. Mezi obyvateli země se projevovala stejná ‚nevnímavost‘ skutečnosti, že se počty spravedlivých zmenšují. Věřím, že během oněch sto dvaceti let, jež plynuly od chvíle, kdy Hospodin oznámil Noemovi blížící se potopu, až do jejího příchodu (Genesis 6:3), si Hospodin povolával do svého nebeského domova spravedlivé jednoho po druhém, dokud v roce, kdy zemřel poslední z nich, Matuzalém, nepřišla potopa.

Obecně se má za to, že jméno ‚Matuzalém‘ znamenalo „až zemře, přijde to“. John Gill uvádí ke Genesis 5:21, kde se píše o narození a pojmenování Matuzaléma: „Enoch, který byl prorokem, mu toto jméno dal skrze ducha proroctví, předpovídaje tím, kdy přijde potopa; jeho jméno totiž podle Bocharta znamená ‚až zemře, nastane vylití‘ neboli seslání vod na zemi, aby ji zničily.“

Jeho jméno varovalo před potopou. Bylo zřejmé, že Pán zadržoval svůj soud do doby, než vzal ze země poslední Jeho svaté.

Noe a jeho rodina samozřejmě zůstali a byli na zemi, když přišla potopa. Ukazují nám na ty, o nichž Pavel mluví v 1. Tesalonickým 4:17. „Potom my živí pozůstavení spolu s nimi zachváceni budeme do oblaků, vstříc Pánu v povětří, a tak vždycky se Pánem budeme.“ Na zemi bude ostatek spravedlivých, až přijde Spasitel, ale stejně jako Noe a jeho rodina budou vyzdviženi, aby na ně nedopadl soud provázející Spasitelův příchod.

Věřím, že až se Spasitel vrátí, bude na zemi žít jen malý ostatek věrných, podobně jako před sesláním přívalů soudu zůstávala jen Noemova rodina. Spasitel nám říká, jak velká bude jeho církev, až se vrátí. „Pravímť vám, žeť jich brzo pomstí. Ale když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?“ (Lukáš 18:8) Z těch slov je zřejmé, že zůstávajících svatých bude při příchodu Pána Ježíše Krista jen málo.

II. DÍLO, KTERÉ PÁN ČINÍ

Činí dílo odebírání spravedlivých. Slovům „muži pobožní odcházejí“ můžeme rozumět tak, že jsou ‚shromažďováni, sbírání‘. [V anglickém překladu je uvedeno „merciful men are taken away“, milosrdní muži jsou odebíráni, pozn. překl.]

1. Je to předzvěst onoho velkého oddělení ovcí od kozlů. „Když pak přijde Syn člověka v slávě své, a všickni svatí andělé s ním, tedy se posadí na trůnu velebnosti své, a shromážděni budou před něj všickni národové. I rozdělí je na různo, jedny od druhých, tak jako pastýř odděluje ovce od kozlů. A postaví ovce zajisté na pravici své, kozly pak na levici. Tedy dí Král těm, kteříž na pravici jeho [budou:] Poďtež požehnaní Otce mého, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa“ (Matouš 25:31-34).

2. Boží lid byl vždy ‚odděleným‘ lidem. „Ale budete mi svatí; nebo svatý jsem já Hospodin, a oddělil jsem vás od [jiných] národů, abyste byli moji“ (Leviticus 20:26). „Protož nyní, jestliže skutečně poslouchati budete hlasu mého, a ostříhati smlouvy mé, budete mi lid zvláštní mimo všecky lidi, ačkoli má jest všecka země“ (Exodus 19:5). „Nebo ty lid svatý jsi Hospodinu Bohu svému; tebe vyvolil Hospodin Bůh tvůj, abys jemu byl lidem zvláštním, mimo všecky národy, kteříž jsou na zemi“ (Deuteronomium 7:6).

Co bylo řečeno o Božím lidu ve Starém zákoně, bylo řečeno i o novozákonních věřících. Spasitel to říká jasně. „Byste byli z světa, svět, což jest jeho, miloval by; že pak nejste z světa, ale já z světa vyvolil jsem vás, protož vás svět nenávidí“ (Jan 15:19).

Zdůrazňovali to i apoštolové. „A protož vyjdětež z prostředku jejich, a oddělte se, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás, a budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí“ (2. Korintským 6:17-18). „Ale vy [jste] rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid dobytý, abyste zvěstovali ctnosti toho, kterýž vás povolal ze tmy v předivné světlo své. Kteříž jste někdy ani lidem nebyli, nyní pak jste lid Boží; kteříž jste někdy byli nedošli milosrdenství, nyní pak jste došli milosrdenství“ (1. Petrova 2:9-10).

3. Je zcela v souladu s Božím záměrem pro Jeho lid, aby, jakmile svět upadne do temnoty posledních dnů s jejich antikristovskou vzpourou, jej od nich vzal. Co Spasitel řekl sboru ve Filadelfii, bude opět platit pro poslední generaci věřících. „Aj, dávámť z zběři satanovy ty, kteříž se praví býti Židé, a nejsou, ale klamají. Aj, způsobím to, žeť přijdou a budou se klaněti před nohama tvýma, a poznajíť, že jsem já tě miloval. A poněvadž jsi ostříhal slova trpělivosti mé, i jáť tebe ostříhati budu od hodiny pokušení, kteráž přijíti má na všecken svět, aby zkušeni byli obyvatelé země“ (Zjevení 3:9-10).

V těchto slovech nacházím obzvláštní útěchu. Jak se mé dny chýlí ke konci, nemohu nemyslet na svou rodinu, kterou zde musím ponechat, aby čelila rostoucímu zlu, které na svět přichází. Ale stejně jako Pán ochránil mne uprostřed zla mé doby, tak bude vždy chránit své stádce před vlky apostáze. On také ochrání naše milované uprostřed přicházející půlnoci.

III. ZLÝ ČAS, KTERÝ SE BLÍŽÍ

„Před příchodem zlého vychvácen bývá spravedlivý.“

Slovo ‚zlého‘ zde nevyjadřuje toliko morální úpadek, o kterém jistě všichni vnímáme, jak obklopuje svět kolem nás, ale i něco víc. Znamená ‚protivenství a soužení‘. Takto je přeloženo v Žalmu 10:6 a také v Žalmu 27:5.

„Bezbožník pro pýchu, kterouž na sobě prokazuje, nedbá na nic; všecka myšlení jeho [jsou, že] není Boha. Dobře mu se daří na cestách jeho všelikého času, soudové tvoji vzdáleni jsou od něho, [i] na všecky nepřátely své fouká, říkaje v srdci svém: Nepohnuť se od národu až do pronárodu, nebo ne[bojím se] zlého“ (Žalm 10:4-6). „Nebo [tu] mne ukryje v stánku svém, v den zlý schová mne v skrýši stanu svého, a na skálu vyzdvihne mne“ (Žalm 27:5). To, z čeho Hospodin ‚vezme‘, ‚vychvátí‘ svůj lid, je ‚protivenství‘, ono ‚soužení‘, které bude bez pochyby následovat vzpouru dnešního člověka.

Odpadlí kazatelé, slepí a oklamaní politici a pošetilí, bezstarostní hříšníci si možná vesměs myslí, že je nečeká žádný soud, žádná odplata, žádné skládání účtů Pánu Bohu za všechno to vzdorování Jemu a Jeho zákonu, jehož se dopustili, ale mýlí se!

Přichází na ně ‚zlé‘.

1. Tato pravda je součástí poselství evangelia. Proto o ní Pavel mluvil s místodržitelem Felixem. „A když on vypravoval o spravedlnosti a o zdrželivosti a o budoucím soudu, ulekl se Felix, a odpověděl: Nyní odejdi, a v čas příhodný povolám tě“ (Skutky 24:25). Současný odklon od pravdy se vyznačuje tím, že tento prvek evangelijního poselství je vymazán a zároveň zavrhován.

2. Byla významnou součástí Spasitelova poselství. Jeden příklad z mnoha, které by bylo možné uvést: „A ty Kafarnaum, kteréž jsi až k nebi vyvýšeno, až do pekla sstrčeno budeš. Nebo kdyby v Sodomě činěni byli divové ti, kteříž jsou činěni v tobě, byliť by zůstali až do dnes“ (Matouš 11:23). Spasitel o pekle mluvil mnohem častěji než o nebi.

3. Je to pravda, která – vedle dalších – utěšuje ztrápený Boží lid a pomáhá mu vše trpělivě snášet. „Vám pak, kteříž úzkost trpíte, odpočinutím s námi, při zjevení Pána Ježíše s nebe s anděly moci jeho, v plameni ohně, kterýž pomstu uvede na ty, ješto neznají Boha, a neposlouchají evangelium Pána našeho Jezukrista. Kteříž pomstu ponesou, věčné zahynutí, od tváři Páně a od slávy moci jeho, když přijde, aby oslaven byl v svatých, a předivný ukázal se ve všech věřících, (nebo uvěřeno jest svědectví našemu u vás), v onen den“ (2. Tessalonicenským 1:7-10).

Kolik lidí dnes v naší zemi stále čeká na spravedlnost za vraždu svých blízkých! Čekají, ale mají ve skutečnosti jen malou naději na spravedlnost, pokud vůbec nějakou!

Ne tak je tomu se ztrápeným lidem Božím. Až se Pán Ježíš vrátí, bude to proto, aby vykonal spravedlnost, ryzí a pravou.

4. Bibli zakončuje zjevení dne, o němž služebníci Boží hovořili již od Adamova pádu do hříchu. „I viděl jsem trůn veliký bílý, a sedícího na něm, před jehož tváří utekla země i nebe, a místo jim není nalezeno. I viděl jsem mrtvé, malé i veliké, stojící před oblíčejem Božím, a knihy otevříny jsou. A jiná kniha [také] jest otevřína, to jest [kniha] života, i souzeni jsou mrtví podlé toho, jakž psáno bylo v knihách, [totiž] podlé skutků svých. A vydalo moře mrtvé, kteříž byli v něm, tolikéž smrt i peklo vydali ty, kteříž v nich byli, i souzeni jsou jeden každý podlé skutků svých. Smrt pak a peklo uvrženi jsou do jezera ohnivého, a toť jest smrt druhá. I ten, kdož není nalezen v knize života zapsán, uvržen jest do jezera ohnivého“ (Zjevení 20:11-15).

Ten den zcela jistě přijde. Všichni, kdo odmítli evangelium a žili v temnotě hříchu, budou shromážděni před Hospodinem, aby vzali spravedlivé následky svého hříchu.

Křesťané se mohou radovat, že na ten soud nepřijdou, ale musí usilovat, aby všechny, s nimiž se setkávají, urgovali, aby urychleně „utekli budoucího hněvu“ (Lukáš 3:7).

Pokud by tento článek četl někdo, kdo se ještě v pokání a ve víře neobrátil k Pánu Ježíši Kristu, můžeme vás jen prosit, abyste tak v zájmu své věčné duše učinili ještě dnes.

„Rci jim: Živť jsem já, dí Panovník Hospodin, žeť nemám líbosti v smrti bezbožného, ale aby se odvrátil bezbožný od cesty své a živ byl. Odvraťtež se, odvraťte od cest svých zlých. I proč mříti máte, ó dome Izraelský?“ (Ezechiel 33:11).