Pán Ježíš své učedníky před pokrytectvím, tím kvasem farizejů a zákoníků, varoval vícekrát. Pouhá vnější zbožnost, předstíraná víra, které neodpovídá stav srdce, je jedním z nejhorších a nejobtížněji léčitelných projevů té všeobecné nákazy hříchem. I mravně pokleslý celník se zastaví a přijde se svou bídu ke Spasiteli spíše než farizej. Pokrytecká vnější nábožnost člověku brání, aby si svůj stav přiznal, dokonce víc než otevřený hřích – právě ona jej podporuje ve zhoubné samospravedlnosti. Pokrytec si myslí, že jelikož je navenek vše v pořádku, musí být v pořádku vše.

Výstrah před pokrytectvím lze v dnešní době slýchat dost, což by nepředstavovalo takový problém, kdyby se nespojovalo se zrcadlově obráceným problémem. Jádro pokrytectví je oddělení toho vnějšího od vnitřního, takže spolu nekorespondují. Oddělení toho vnitřního od vnějšího je ovšem v jádru stejně problematické. Nezáleží, že navenek se někdo v církvi nedá odlišit od toho největšího světáka, hlavně když je v srdci upřímný. Kristus sám však řekl: „Vyčisť prvé to, což vnitř jest v konvi a v mise, aby i to, což jest zevnitř, bylo čisto.“ (Matouš 23:26). Čistota v srdci je primární, ale také produkuje čistotu navenek. Ano, mnoho lidí může navenek vypadat dobře, ale v srdci zůstávat zkažený, ale obrácené pokrytectví neexistuje, že by někdo navenek působil dojmem otevřeného hříšníka a srdce měl čistější než sníh. Čistota a oddělenost od světa v srdci vypůsobí totéž i navenek.

Biblická upřímnost, ač přirozeně obsahuje svůj výrazný subjektivní prvek – bez nějž by nebyla vůbec upřímností – má rovněž aspekt objektivní. V anglickém překladu se pro ni užívá slovo „uprightness“, které vyjadřuje rovněž ‚přímost‘. Podle Písem je upřímný pouze ten, který má ve svém srdci přímé stezky Páně, a nikdo jiný. I ten nejsrdečněji oddaný mormon není upřímný v biblickém slova smyslu, a totéž platí i o těch, jenž se sice nenachází ve vyložených sektách, ale navštěvují církve, které se od Božího Slova odvrátily.

O pokrytectví a pravé upřímnosti toho současná církev míjí povícero. Pokrytectví spočívá v předstírání něčeho, co nejsme. A jak poukazuje kazatel Rev. Ivan Foster, jehož články jsme již v minulosti přeložili a předložili, jednou z rozšířených forem dnes je když se někdo hlásí k určitému vyznání, které má historicky jasně daný obsah, a přitom v praxi stojí za něčím jiným. Na takový způsob pokrytectví se dnes téměř neupozorňuje.

Historické denominace měly obvykle svoje dané vyznání víry, které z tradice většinou přetrvalo až do současnosti. Anglikánská církev má svých Třicet devět článků, presbyteriáni zase Westminsterské standardy. Každý duchovní má při nástupu do služby potvrdit, že jim věří. Ovšem modernismus, liberalismus a racionalismus všechno to, co předkové v minulosti formulovali, zcela pošlapal, a jejich formulacím dal nové významy – a přitom odpadlí teologové dobře vědí, že ten smysl, který tradičním formulacím dávají oni, vůbec neodpovídá tomu, jak byly původně myšleny. Jak poukazuje Rev. Foster, je to veliké pokrytectví – hraní si na něco, co nejsou.

Vyskytuje se to přitom i v církvích, které formalizovaná vyznání nemají, ale hlásí se k evangelikalismu. Ačkoliv evangelikalismus zahrnuje různé proudy, které se v různých oblastech liší, základní věci má společné, nebo aspoň historicky měl. Víra v neomylnost Písem, v zástupnou oběť Kristovu, jenž svou krví usmířil hněv Boží, v potřebu znovuzrození, realitu věčného trestu v pekle, důraz na získávání duší pro nebe oproti pouhé sociální práci, stavění se proti zjevným hříchům, a mohli bychom zmínit další. Když někdo o sobě prohlásil, že je evangelikál, každý měl dobrou představu, za čím stojí. Dnes je však mnoho těch, kteří si chtějí ponechat označení, ale prosazují pozice, které s historickým vymezením evangelikalismu nemají nic společného, jako třeba univerzalismus – a přitom dobře vědí, jak neslučitelné s původním evangelikalismem jsou. I oni si hrají si na něco, co nejsou, a nadto se to podloudně snaží předefinovat. Ano, věřit si mohou, čemu chtějí, ale pokud jejich víra neodpovídá běžným evangelikálním pozicím, je značně pokrytecké se k tomuto proudu hlásit.

Jak ukazuje kazatel Foster, z evangelií můžeme jasně vidět, že Pán Ježíš by se s takovými rázně a jasně vypořádal, přímými a nekompromisními slovy. On přijímal hříšné, totiž ty, kteří k Němu pokorně přicházeli v pokání a s prosbou o milost, ale vůči těm, jenž si uložili ve svém hříchu a pokrytectví zůstávat, nešetřil slov, ani se je nesnažil zjemňovat. To jde zcela proti modernímu duchu v církvi, který snese všechny bludné pozice, ale ne již jejich jasné odsouzení. I pro tento aspekt by měli vyznávají křesťané článek tohoto starého muže Božího číst s velikou pozorností, jakkoliv se zaměřuje na britské reálie. Jeho aplikace je totiž univerzální.

Lidé, kteří svou víru jen hrají

„Ale běda vám, zákonníci a farizeové pokrytci, že zavíráte království nebeské před lidmi; nebo sami tam nevcházíte, a těm, kteříž by vjíti chtěli, vcházeti nedopouštíte“ (Matouš 23:13).

Vzpomínám si, jako by to bylo teprve včera, když jsem poprvé slyšel Dr. Paisleyho kázat z této kapitoly v době, kdy jsem v roce 1964 chodil do jeho sboru. Opět se hájil proti útočným obviněním ekumenických a modernistických kazatelů, kteří jej nařkli, že „nejedná jako Kristus“, když důrazně biblicky odsuzoval všechny, kdo se provinili popíráním pravdy Písma.

Nadchlo mne, když jsem viděl, že Božím nepřátelům lze odpovědět přímo, mocně a aniž by se kdo šetřil, a to ze samotných slov Pána Ježíše, jak je máme zaznamenány.

Věřím, že jsem tehdy dostal poučení na celý život!

1. Slovo „pokrytec“ je obzvláště vhodné.

Řecké slovo, z něhož pochází naše slovo „pokrytec“, je ‚hypokrites‘. Označuje herce, někoho, kdo hraje divadlo – tedy někoho, jenž pouze předstírá, že je někým, kým ve skutečnosti není.

Jak podivuhodně přesně a výstižně ono slovo popisuje muže, kteří se denně přestrojují za někoho, kým ve skutečnosti ani zdaleka nejsou! Výraz ‚farizej‘ přešel i do našeho jazyka a užívá se v hanlivém smyslu, když se hovoří o někom, kdo je známý svou náboženskou falší.

Většina protestantských kazatelů začíná svou službu tím, že veřejně odpřisáhnou, že věří konfesím a vyznáním víry, které v jádru pochází z dob protestantské reformace. Navzdory tomu, jak dlouho se již v církvích zabydlel modernismus a ekumenismus, má většina údajně protestantských církví ve svých základních doktrínách pořád zakotveny alespoň některé základní články biblické víry.

Když tito muži tedy ony doktríny oficiálně vyznají a následně ty pravdy popírají a podkopávají, vskutku prokazují, že jsou pokrytci, co vše pouze hrají – a to za peníze!

Žádný herec, ať už se snaží „vtělit“ do své role sebevíc, není ani zdaleka tím, koho ztvárňuje. Jakmile opustí divadlo, odloží jevištní „postavu“ a vrátí se opět ke své pravé identitě. V novinách se již objevily mnohé případy odhalení náboženských vůdců, kteří se nějak chovali na kazatelně a při plnění svých veřejných povinností, jež jim ukládal jejich úřad, ale úplně jinak ve svých záležitostech soukromých. Často nejenže spolu jejich veřejný a soukromý život neladil, ale byl mezi nimi naprostý rozpor.

U mnoha římskokatolických kněží, údajně dodržujících celibát, se ukázalo, že tento životní styl popírají nejhorším možným způsobem. Jejich pravým povoláním byla spíše sodomie a zneužívání dětí než celibát! A ti mezi protestanty, jejichž pokrytectví se prokázalo zrovna tak, se ukázali být stejně prolhaní a zkažení, dopouštějíce se nevýslovné bezbožnosti, odsuzované jejich konfesemi a především Božím Slovem.

S takovým pokrytectvím se samozřejmě setkáváme ve všech oblastech života. Politická sféra je jednou z těch, do nichž má široká veřejnost možnost nahlédnout takříkajíc „z první řady“. Slabiny a nedostatky našich představitelů se často dostávají na první stránky novin. Jejich pokrytectví je v záři reflektorů téměř denně.

Prakticky všichni naši poslanci podporují potraty a „stejnopohlavní manželství“. Přitom náboženské vyznání mnoha z nich takové názory odsuzuje. Mám za to, že hinduismus, ke kterémuž náboženství patří náš předseda vlády pan Rishi Sunak, učí, že potraty je třeba důrazně odsoudit a potvrzuje pro-life přístup k potratům. Jaké tedy pokrytectví, že pan premiér stojí v čele vlády, která potraty podporuje a schvaluje v jejich prospěch zákony!

Rozpory mezi tím, jakou víru poslanci vyznávají a co činí v praxi, bychom mohli rozebrat mnohem detailněji, ale není to nutné, protože málokdo by se přel, že je politika prostoupená a nasáklá mámivými a prázdnými řečmi.

2. Musíme zaznamenat, jak Spasitel své odsouzení opakuje.

Pán Ježíš v této kapitole používá výraz „ale běda vám, zákonníci a farizeové pokrytci“ asi sedmkrát. Z hlediska ‚biblické numerologie‘ se jedná o naprosté, nejplnější Spasitelovo odsouzení náboženských vůdců Jeho doby.

Myslím, že lze po právu říci, že herci jsou obvykle proslulí svou marnivostí a pocitem vlastní důležitosti.

Mají o sobě a svém životním postavení vysoké mínění. Jen málokdo z nich dovede zůstat ‚nohama na zemi‘. Samozřejmě, že servilní „uměnímilovná“ veřejnost je až příliš ochotná tyto lidi vyvyšovat a činit z nich vzory, jejichž životní styl by se měl napodobovat. To jsou skutečně moderní farizejové. Co bylo řečeno o farizejích starých, platí i o jejich současných protějšcích. „Všecky pak své skutky činí, aby byli vidíni od lidí“ (Matouš 23:5). Jak je odporné téměř denně vídat fotografie předních duchovních, jak pózují se sepjatýma rukama, považovanýma za správný „modlitební“ způsob, ověšeni všelijakými náboženskými cetkami, spojenými s moderním vysokým církevním úřadem!

Spasitelova slova naznačují, že bezbožníkům je třeba jasně a opakovaně poukazovat na jejich hříchy. Jen tak s nimi nepřestanou. Tvrdohlavost těchto lidí je vidět v tom, že i po takovémto odsouzení svého tlachání a balamucení zůstávají beze změny a staví se proti Kristu se stále stejnou neústupností.

Nemyslím si, že bychom mohli doufat, že se ti, kdo se zaprodali lži, budou někdy činit pokání. Když rozjímám o současných projevech ‚farizejství‘, vždy mne jímá hrůza nad hrozným údělem, který je čeká.

3. Smělost Spasitele vidíme v tom, že promlouval k těm, co tak činili, přímo.

„Ale běda vám, zákonníci a farizeové.“ Spasitel začal oslovením zástupu. „Tehdy Ježíš mluvil zástupům“ (verš 1). V onom zástupu se nacházeli, jako i v mnohých jiných případech, i zákoníci a farizeové. Od 14. verše 23. kapitoly Matouše mluví Spasitel zvláště k „zákonníkům a farizeům“, kteří se do onoho zástupu vmísili. Často šli v Spasitelových patách, neustále se snažíce Jej chytit v nějaké Jeho řeči. Důkaz toho můžeme vidět v 11. kapitole Lukáše, v níž máme raný projev onoho ducha, o kterém Kristus mluvil ve 23. kapitole Matouše. Po onom předchozím napomenutí z jejich pokrytectví čteme, že si uložili naložit se Spasitelem zle, „úklady činíce Jemu, a hledajíce popadnouti něco z úst Jeho, aby Jej obžalovali“ (verš 54). Tímto svým zlým odhodláním reagovali na to, že Spasitel hovořil jasně a přímo k jednomu farizeovi v jeho domě, když s ním Spasitel obědval, a pak se obrátil i proti ostatním farizeům, kteří zde také byli.

„A když on mluvil, prosil ho jeden farizeus, aby obědval u něho. A všed, posadil se za stůl. Farizeus pak viděv to, podivil se, že se neumyl před obědem. I řekl Pán jemu: Nyní vy farizeové povrchu konvice a misy čistíte, ale to, což vnitř jest u vás, plno jest loupeže a nešlechetnosti. Blázni, zdaliž ten, kterýž učinil, což zevnitř jest, neučinil také i toho, což jest vnitř? Ale však i z toho, což máte, dávejte almužnu, a aj, všecky věci vaše čisté budou. Ale běda vám farizeům, že desátky dáváte z máty a z routy a ze všeliké byliny, ale opouštíte soud a lásku Boží. Tyto věci měli jste činiti, a oněch neopouštěti. Běda vám farizeům, nebo milujete první místa v školách a pozdravování na trzích. Běda vám, zákonníci a farizeové pokrytci, nebo jste jako hrobové nepatrní, a lidé chodíce po nich, nevědí“ (Lukáš 11:37-44).

Jak jsem řekl, toto byla pouze předehra onoho plnějšího odsouzení namířeného proti „zákonníkům a farizeům“, jak jej máme zaznamenané ve 23. kapitole Matouše.

Spasitel nebyl ‚církevním diplomatem‘, jak lidé dnes od kazatelů vyžadují. Ne; On k těm, co potřebovali Jeho napomenutí, hovořil zcela otevřeně a přímo, dokonce i když se nacházel v jejich domě a jedl pokrm, který Mu předložili. Poznámky farizeje, v jehož domě se nacházel, podnítily Spasitele, aby reagoval slovy napomenutí. Zamysleme se nad verši 37-39 z 11. kapitoly Lukáše: „A když on mluvil, prosil ho jeden farizeus, aby obědval u něho. A všed, posadil se za stůl. Farizeus pak viděv to, podivil se, že se neumyl před obědem. I řekl Pán jemu: Nyní vy farizeové povrchu konvice a misy čistíte, ale to, což vnitř jest u vás, plno jest loupeže a nešlechetnosti.“

To, že k němu mluvil tak otevřeně, nebylo od Spasitele nevychované, neboť dobré mravy nikdy nevyžadují, abychom přehlíželi hřích a mlčeli před bláznovstvím.

Výraz „ale běda vám, zákonníci a farizeové“ (Matouš 23:13) jasně naznačuje, že se jim díval do očí a velmi zjevně směřoval svá slova na ně, stejně jako v případě onoho konkrétního farizeje v 11. kapitole Lukáše. Není divu, že jeho porušení společníci, kteří zaslechli jeho slova, reagovali na Jeho výtky tak prudce. „A když jim to mluvil, počali zákonníci a farizeové přísně na Něj dotírati, a k mnohým řečem příčiny jemu dávati, úklady činíce Jemu, a hledajíce popadnouti něco z úst Jeho, aby Jej obžalovali“ (Lukáš 11:53-54).

Místo aby dbali na Jeho slova, uložili si Jej zavraždit. Toto vražedné úsilí vyvrcholilo na Golgotě. „Po dvou pak dnech byl hod beránka a přesnic; i hledali přední kněží a zákonníci, kterak by Jej lstivě jmouce, zamordovali“ (Marek 14:1).

4. Pozorně si všimněme, že Spasitel ohledně těchto mužů nepoužil pouze výraz ‚pokrytec‘.

Svá slova odsouzení ještě znásobil. Přitom předložil důkazy svých obvinění; uváděl konkrétní příklady jejich hříšnosti. Vzpomínám si, jak doktor Paisley říkal, že by nedokázal přijít s takovým odsouzením, které Spasitel vyřkl proti svým nepřátelům. To by nemohl žádný člověk, protože Spasitel v této kapitole uvádí věci, které může říci pouze Pán Bůh. On viděl do srdcí těch, které odsoudil. To žádný člověk nemůže.

Zaznamenejte prosím, co Pán Ježíš proti farizeům říká.

„Ale běda vám, zákonníci a farizeové pokrytci, že zavíráte království nebeské před lidmi; nebo sami tam nevcházíte, a těm, kteříž by vjíti chtěli, vcházeti nedopouštíte“ (verš 13).

„Běda vám, zákonníci a farizeové pokrytci, že zžíráte domy vdovské, a to pod zámyslem dlouhého modlení; protož těžší soud ponesete“ (verš 14).

„Běda vám, zákonníci a farizeové pokrytci, že obcházíte moře i zemi, abyste učinili jednoho novověrce, a když bude učiněn, učiníte jej syna zatracení, dvakrát více, nežli jste sami“ (verš 15).

„Běda vám, vůdcové slepí, kteříž říkáte: Přisáhl-li by kdo skrze chrám, to nic není; ale kdo by přisáhl skrze zlato chrámové, povinen jest. Blázni a slepci, což jest většího, zlato-li, či chrám, kterýž posvěcuje zlata? (…) Blázni a slepci, i co jest většího, dar-li, či oltář, kterýž posvěcuje daru?“ (verše 16-17,19)

„Běda vám, zákonníci a farizeové pokrytci, že dáváte desátky z máty a z kopru a z kmínu, a opouštíte to, což těžšího jest v zákoně, soud a milosrdenství a věrnost. Tyto věci měli jste činiti a oněch neopouštěti. Vůdcové slepí, kteříž cedíte komára, velblouda pak požíráte“ (verše 23-24).

„Farizei slepče, vyčisť prvé to, což vnitř jest v konvi a v mise, aby i to, což jest zevnitř, bylo čisto. Běda vám, zákonníci a farizeové pokrytci, že jste se připodobnili hrobům zbíleným, kteříž sic zdadí se zevnitř krásní, ale vnitř jsou plní kostí umrlčích i vší nečistoty. Tak i vy zevnitř zajisté zdáte se lidem spravedliví, ale vnitř plní jste pokrytství a nepravosti“ (verše 26-28).

„Běda vám, zákonníci a farizeové pokrytci, nebo vzděláváte hroby proroků, a ozdobujete hroby spravedlivých, a říkáte: kdybychom byli za dnů otců našich, nebyli bychom účastníci jejich ve krvi proroků. Protož osvědčujete sami proti sobě, že jste synové těch, kteříž proroky zmordovali. I vy také naplňte míru otců svých. Hadové, plémě ještěrčí, i jakž byste ušli odsudku [do] pekelného ohně? Protož aj, já posílám k vám proroky a moudré a učitele, a [vy] z těch [některé] zmordujete a ukřižujete, a [některé] z nich bičovati budete v školách svých, a budete je honiti z města do města, ay přišla na vás všeliká krev spravedlivá, vylitá na zemi, od krve Abele spravedlivého, až do krve Zachariáše syna Barachiášova, kteréhož jste zabili mezi chrámem a oltářem“ (verše 29-35).

To jsou ta nejtěžší obvinění. Nikdy na nikoho nebyl namířen takový příval odsouzení tak přímočarým a neúprosným způsobem než v těchto káravých slovech, pronesených, dalo by se říci, ve stínu kříže, neboť byla vyřčena jen několik dní před Jeho ukřižováním. Podobná zazní znovu „v ten den, když souditi bude Bůh tajné věci lidské, podlé evangelium mého skrze Jezukrista“ (Římanům 2:16).

Předstírané náboženství je před Hospodinem něco nanejvýš ohavného, a navštíví jej hrozivým strašlivým soudem. V těchto dnech předstírání a přetvářky, povrchnosti a pozérství se každý z nás vynasnažujme „povolání a vyvolení své upevňovati“ (2. Petrova 1:10). Každý má sám sebe zkušovat, je-li u víře; sám sebe ohledovat. „Čili sami sebe neznáte, že Ježíš Kristus jest v vás? Leč jste snad zavrženi“ (2. Korintským 13:5).

Řecký výraz ‚zavržený‘ se obecně užíval ve spojitosti s se struskou kovové rudy, tedy něčím, co je plné nečistot. Taková víra, podobná plevám, je to, čemu se dnes běžně říká „křesťanství“.

S vážností dbejte na tyto výzvy a varování – nespokojte se s falešným a prázdným vyznáním víry!