“Když takto říkával Hospodin: Zastavte se na cestách, a pohleďte, a vyptejte se na stezky staré, která jest cesta dobrá, i choďte po ní, a naleznete odpočinutí duši své, tedy říkávali: Nebudeme choditi.“ (Jeremiáš 6:16)

Nikdo, kdo vyznává křesťanskou víru, nemůže – ať už to v praxi vypadá jakkoliv – aspoň slovy popřít, že osobní vztah s Hospodinem a Boží věci mají mít v životě věřících nejpřednější místo. Pán Ježíš o tom vyučoval za dob své pozemské služby mnohokrát a mnohými způsoby; v jednom z nejznámějších veršů to vystihl slovy: „Ale hledejte nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno“ (Mt. 6:33). To je také heslo naší práce Svobodné presbyterní církve pro tento rok.

Mnozí v dnešních církvích hledají v subjektivní upřímnosti i velké horlivosti Boží království ve smyslu, že usilují o obecenství s Pánem, moc v životě (to platí zejména o oddaných charismaticích, i když ti si představují moc Ducha jinak než moc zbožnosti, o kterou jde), šíření evangelia. To je chvályhodné, ale je to jen polovina výzvy našeho Mistra. Musíme hledat nejen Pána Boha a Jeho, království, ale i „spravedlnosti jeho.“ Ta má dva aspekty, jednak ospravedlnění v Kristu, abychom v Něm nalezeni byli „nemající své spravedlnosti, kteráž jest z zákona, ale tu, kteráž jest z víry Kristovy, tu spravedlnost, kteráž jest z Boha, a u víře [záleží]“ (Fp. 3:9), a dále posvěcení Ducha, spočívající v oblečení „toho nového člověka, podlé Boha stvořeného, v spravedlnosti a v svatosti pravdy“ (Ef. 4:24). Na prvním úhelném kameni se tříští mnozí oddaní římští katolíci, druhý představuje Achillovu patu nového evangelikalismu a obecně moderní protestantské církve.

Tohoto rozdílu si všiml i dr. Peter Masters, kazatel sboru Metropolitan Tabernacle v Londýně, kde před mnohými lety kázal Spurgeon: „Když jsem byl ještě čerstvě spasený mladík, zdálo se, že hlavním cílem všech horlivých křesťanů – ať už kalvinistů či arminiánů – bylo posvěcení. Kázání, knihy a konference to zdůrazňovaly v duchu Římanům 12:1-2, kde apoštol úpěnlivě vyzývá věřící, aby vydávali těla svá v oběť živou a nepřipodobňovali se světu tomuto. Srdce byla konfrontována a pohnuta. Kristus měl být Pánem lidského života, a lidské JÁ se muselo odevzdat na oltář služby Jemu. Nyní to však vypadá, že na scénu přišel nový kalvinismus s novými kalvinisty, kteří dřívější cíle odsunuli stranou.“ Ó, kdyby to byl problém jen nového kalvinismu! Tento popis však výstižně sedí obecně na moderní křesťanství.

V tomto kontextu nám o to silněji zní slova proroka Jeremiáše o zastavení se, ohlédnutí se, kam jsme se dopracovali a navrácení se ke chození ke stezkám starým, které charakterizuje nejen poloviční hledání království Božího, ale to plné, zahrnující i hledání spravedlnosti jeho. S tím také služba Svobodné presbyterní církve začala, když Pán povolal do naší země bratra kazatele Miloše Šolce III., a to je její svědectví a výzva vší české církvi.

Toto motto biblického fundamentalismu vzácným způsobem vyložil v krátkém zamyšlení Rev. Ivan Foster, kazatel Svobodné presbyterní církve v Ulsteru, nyní již v důchodu, ale stále aktivní. To, že ve stezkách starých každý jistě nalezne odpočinutí duši své, osobně zakusil zvláštním způsobem v 60. letech, kdy ho dobrotivý Mistr spasil z cesty hříchu a kdy dal v oné zemi probuzení – ale znal to pak i celý další život, neboť Pán, který je původcem onoho odpočinutí, jest tentýž včera i dnes, i navěky. Ono rozjímání zde předkládáme přeložené k důkladnému zvážení a modlitbou, aby jej Hospodin převelmi všem čtenářům požehnal.

Úvod Rev. Fostera

Tato slova vyřkl Jeremiáš, když obyvatelstvo, vedené falešnými proroky, trpělo následky svého bláznovství. Tito zlí proroci nabízeli, co se zdálo dobrá cesta, ale nepřinesli nic jiného než hrozivou žeň. Také hojili „potření dcery lidu mého povrchu, říkajíce: Pokoj, pokoj, ješto není žádného pokoje“ (v. 14).

Lidé si přáli a toužili po pokoji, ale smutně odmítli Boží nabídku pravého pokoje a spokojili se s prázdným, falešným, pouze náhražkovým národním zdravím a prosperiou, kterou jim ti podvodníci slibovali. Jak hlasitě jej prohlašovali! „Pokoj, pokoj,“ volali. Ale byl to jen horký vzduch. Taková byla domýšlivá tvrzení falešných proroků vždycky.

Věnujte prosím pozornost několika prostým myšlenkám z našeho verše.

1. Pravá stezka je stará stezka

Jak staré jsou ty ‚stezky staré‘? Mohu říci, že jsou staré jako Hospodin sám. „I nasázel [Abraham] stromoví v Bersabé, a vzýval tam jméno Hospodina, [Boha] silného, věčného“ (Gn. 21:33). „Prvé, než hory stvořeny byly, nežlis sformoval zemi, a okršlek světa, ano hned od věků a až na věky, ty jsi Bůh silný“ (Ž. 90:2). To znamená, že věčná jsou i Jeho slova: „Nebe a země pominou, ale slova má nikoli nepominou“ (Mt. 24:35).

Nemůžeme čekat, že způsob, jak kráčíme s Hospodinem a ctíme Jej, se změní. ‚Změna a přizpůsobení‘ je modus operandi lidstva. Změny, které lidé vyhledávají, jsou vždy k horšímu. Proto jsme varováni před těmi, kteří jsou „neustaviční“ [v anglickém překladu ‚oddáni změně‘, ‚given to change‘, pozn. překl.]. „Boj se Hospodina, synu můj, i krále, [a] k neustavičným se nepřiměšuj“ (Př. 24:21). Když člověk změní cokoliv, co má duchovní podstatu, pokazí to a převrátí. Vskutku, to slovo „neustavičnost“ v Přísloví 24:21 je spojeno s převráceností: „Aby pije, nezapomněl na ustanovení, a nezměnil [v anglickém překladu ‚pervert‘, ‚převrátil‘, pozn. překl.] pře všech lidí ssoužených“ (Př. 31:5). Zde je stejné slovo v angličtině výstižně přeloženo jako ‚převrátit‘.

Je snad nějaká věc Boží, kterou se lidé nesnažili změnit na něco bezbožného? „Měvše se za moudré, blázni učiněni jsou. Nebo směnili slávu neporušitelného Boha v podobenství obrazu porušitelného člověka, i ptactva, i hovad čtvernohých, i zeměplazů. Protož i Bůh vydal je v žádosti srdce jejich k nečistotě, aby zprznili těla svá vespolek, [jako] ty, kteříž směnili pravdu Boží za lež, a ctili i sloužili stvoření raději nežli stvořiteli, kterýž jest požehnaný na věky. Amen. Protož je vydal Bůh v žádosti ohavné. Nebo i ženy jejich změnily přirozené sebe užívání v to, kteréž jest proti přirození. A podobně i mužské pohlaví, opustivše přirozené užívání ženy, rozpálili se v žádosti své jedni k druhým, mužské pohlaví s mužským pohlavím mrzkost pášíce, a spravedlivou mzdu, kteráž na jejich blud slušela, sami na sebe uvodíce. A jakož sobě nevážili známosti Boha, tak i Bůh vydal je v převrácený smysl, aby činili to, což nesluší“ (Řím. 1:22-28).

Je to smutný popis lidského opuštění stezek starých, které v naší době rychle postupuje se satanskou silou.

2. Dobro lze nalézt jedině na této staré stezce

Slovo ‚dobrý‘ v našem verši užívá Pán o Jeho stvořitelském díle: „A viděl Bůh světlo, že [bylo] dobré“ (Gn. 1:4, a dále v. 10,12,18,21,25,31). Staré steky nás vedou k tomu, co je dobré v očích Božích.

To je důležité vnímat. Nemůžeme se líbit Hospodinu, nenásledujeme-li stezek starých. Když z nich vykročíme, pak jakkoliv horlivé a upřímné se nám naše snahy mohou zdát, činíme, co není dobré. Naše snahy Pána uráží.

Z toho důvodu řekl Hospodin o těch Izraelcích, kteří se strhli Jeho, opustili Hospodina a odvrátli se zpět (Iz. 1:2.4): „Od zpodku nohy až do [vrchu] hlavy není na něm místa celého, [jen] rána a zsinalost, a zbití zahnojené, aniž se vytlačuje, ani uvazuje, ani olejem změkčuje. (…) K čemu jest mi množství obětí vašich? dí Hospodin. Syt jsem zápalných obětí skopců a tuků krmných hovad, a krve volků a beránků a kozlů nejsem žádostiv. Že přicházíte, abyste se ukazovali přede mnou, kdož toho z ruky vaší hledal, abyste šlapali síně mé? Nepřinášejte více oběti oklamání. Kadění v ohavnosti mám, novměsíců a sobot a svolávání nemohu [trpěti], (nepravost [jest]), ani shromáždění. Novměsíců vašich a slavností vašich nenávidí duše má; jsou mi břemenem, ustal jsem, nesa je“ (Iz. 1:6.11-14).

Tím, že lidé opustili cestu Boží, poškvrnili tak služby Boží, že je v Jeho očích učinili marnými a ohavnými.

Totéž můžeme obecně vzato říci o moderním „křesťanství. Člověk upravil, změnil, překroutil a převrátil ‚stezek Páně přímých‘, takže to, co se považuje za ‚křesťanství‘, je ve skutečnosti ohavnost. Je to Izaiáš 1:14 znovu a znovu.

Pyšný člověk si myslí, že může vzít cesty Boží a zlepšit je oproti tomu, jak je učinil Pán. Z toho důvodu se dnešní ‚křesťanství‘ podobá jen málo nebo vůbec tomu, které předkládá Slovo Boží.

Kolik jen evangelikálů propaguje nové způsoby a slibuje požehnání a probuzení, budou-li se následovat! Dokonce by i uznali, že se jejich cesty nepodobají těm, které Pán Bůh požehnal v minulosti – cesty proroků, reformátorů a mučedníků. Ba, oni se svými vylepšeními a vypovězením starých stezek Bible chlubí. Jak mluví o Pánu Bohu a odvolávají se na Něj; jak vedou bohoslužby a jak se oblékají, když před Hospodina přicházejí, se totálně liší od dřívějších časů, kdy dům Boží a shromáždění Jeho lidu charakterizovala úcta, cudnost, pokora a vážnost.

V moderním ‚evangelikalismu‘ je vše o změně. Výsledkem je falešný oheň a popel, kde dřív byl svatý plamen Božího požehnání.

3. Dobro starých stezek lze zakusit jedině, když je hledáme

Z text je zřejmé, že ti, na které se Jeremiáš obracel, ztratili staré stezky ze zřetele. Ohledně toho musíme zaznamenat pět slov.

Zastavte se. Museli se zastavit, přestat jít po cestě, na které byli. Nemůžeme se znovu těšit Božímu požehnání, dokud si nepřestaneme hledět nových cest a standardů současného ‚křesťanství‘. Musíme se zastavit a začít dbát na to, co Pán říká.

Pohleďte. Musíme otevřít své oči a zřít, kam jsme směřovali, tu klamnou stezku, po které jsme kráčeli. Neposlušnost Pánu Bohu způsobuje slepotu. Pavel vyložil Efezským, proč byli pohané, jací byli: „Zatemnění v rozumu, odcizeni jsouce od života Božího, pro neznámost, kteráž jest v nich z zatvrzení srdce jejich, kteříž zoufavše sobě, vydali se v nestydatost, aby všelikou nečistotu páchali s chtivostí“ (Ef. 4:18-19). Odvrácení se od Pána Boha znamená odvrácení se od světla. Svatost znamená chození ve světle Boží přítomnosti: „Tedy Ježíš opět jim mluvil, řka: Já jsem světlo světa. Kdož mne následuje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života“ (Jan 8:12). Vně starých stezek je jen temnota.

Vyptejte se. Když rozpoznáme špatnost cesty, na níž jsme, budeme se vyptávat a prosit Pána, aby nás přivedl zpět na správnou stezku. „Hospodin pak předcházel je ve dne v sloupu oblakovém, aby je vedl cestou, v noci pak v sloupu ohnivém, aby svítil jim, aby ve dne i v noci jíti mohli. Neodjal sloupu oblakového ve dne, ani ohnivého sloupu v noci od tváři toho lidu“ (Ex. 13:21-22). Obrazy toho, co se po nás vyžaduje, můžeme vidět v Bibli.

Potřebujeme být jako děti a uznat, že nás naše hříšná pýcha dovedla k zbloudění na cesty trápení a žalu, a co víc, že jako ztracené ovce neznáme cestu k domovu. Dobře si pamatuji blahého času na prosté modlitby těch, jenž byli čerstvě vysvobozeni ze spletu ekumenických denominaci a shromažďovali se, aby prosili a volali k Pánu, aby je vedl sám k sobě. Pouhá vzpomínka na to je mé duši povzbuzením a požehnáním.

Choďte. Ó, ano, když jsme se vyptali, musíme poslechnout a znovu ve starých stezkách chodit. To se stalo v době reformace. Stalo se to i v dobách, kdy se náš národ těšil časům probuzení. Byly to časy, kdy byly z Boží milosti stezky staré znovu objeveny a zástupy v nich začaly chodit. Není to to, co by měli vykoupení Páně hledat dnes?

Naleznete. Na stezkách starých se dá něco nalézt. Je to „odpočinutí duši své“. To slovo „odpočinutí“ se ve Starém zákoně vyskytuje pouze zde. Na tom, co lze nalézt na stezkách starých, je něco unikátního. Nelze to nalézt nikde jinde. Svět se všemi svými potěšeními a marnostmi nemůže toto odpočinutí dát. Je to duchovní odpočinutí pro duši, která jej zakusí. Lidstvo dychtí po takovém odpočinutí, ač jej nezná. Alkohol, drogy, hledání rozkoší, prostopášnost – všem se lidé oddávají, aby nalezli to, co poskytují jen stezky staré. Pokoj, radost a světlo lze nalézt jen na starých stezkách pravdy Boží.

4. Staré stezky nejsou populární

Verš končí s tím, jak člověk odpovídá na Boží volání: „Tedy říkávali: Nebudeme choditi.“ Ustavili se, že budou pokračovat v odporu vůči Pánu Bohu. Smutně okolo sebe vidím více toho, než zastavení se, hledění, chození a nalezení požehnání duchovního odpočinku.

V těch slovech ‚nebudeme choditi‘ je opovážlivost. Bylo to nějakých 30 let před soudem Božím nad Jeruzalémem, když jej zničilo Babylonské vojsko. Stalo se to pravděpodobně na počátku vlády Joziáše (Jer. 1:2), kdy nastal nějaký obrat k Hospodinu (2. Par. 34:32-34), ale přesto v tomto věku dominoval duch vzpoury. Zhruba ve stejné době, kdy vyřkl slova našeho textu, Jeremiáš napsal: „A však s tím se vším neobrátila se ke mně zpronevěřilá sestra její, dcera Judská, celým srdcem svým, ale pokrytě, praví Hospodin“ (Jer. 3:10).

Dokonce i v časech Joziášova probuzení mnozí, mnozí v Judstvu hledali Hospodina s polovičním, falešným srdcem. Měli bychom zaznamenat, že v tom čase reformy měl král Joziáš velikou moc. „I rozkázal, aby každý stál, kdož by koli nalezen byl v Jeruzalémě a v Beniaminovi“ (2. Par. 34:32) – to jest, aby stál ke smlouvě, kterou král učinil. Ale těch, kteří se v pravdě pohnuli k poslušnosti, bylo, zdá se, jen málo, vzhledem k tomu, co Pán řekl ve výše citovaném verši (Jer. 3:10). Je zjevné, že národ se brzy navrátil ke svým starým hříchům, když Joziáš ve svých 39 letech zemřel. Tři měsíce potom se stal králem jeho syn Eliakim, který byl potom znám jako Joakim. O něm je řečeno: „V pětmecítma letech byl Joakim, když počal kralovati, a jedenáct let kraloval v Jeruzalémě. A (…) činil to, což jest zlého před očima Hospodina Boha svého“ (2. Par. 36:5).

To nám říká, že dokonce i královská rodina zůstala v požehnaných časech pod vládou Joziáše zkažená. Duch, který převládl a ke kterému se národ vrátil přes dobrý vliv Joziáše, byl duch naprosté vzpoury vůči Pánu Bohu. Postoj lidu byl: „Nebudeme choditi“.

I mezi těmi, kteří vyznávají víru v Krista, je jen málo těch, kteří se chtějí navrátit ke ‚stezkám starým‘. Žijeme ve věku nestydatých chlipnosti, žádostí, zbytečného pití vína, hodování, opilství, a ohyzdného modlosloužení (1. Pt. 4:3). Upřímným křesťanům v takových časech zní volání: „A zvláště pak vidouce takovou příhodnost, žeť jest se nám již čas ze sna probuditi. Nyníť zajisté blíže nás jest spasení, nežli když jsme uvěřili. Noc pominula, ale den se přiblížil. Odvrzmež tedy skutky temnosti, a oblecme se v odění světla. Jakožto ve dne poctivě choďme, ne v hodování a v opilství, ne v smilstvích a v chlipnostech, ne v sváru a v závisti, ale oblecte se v Pána Jezukrista, a nepečujte o tělo podlé žádosti [jeho]“ (Řím. 13:11-14).

To je, co znamená chodit se stezkách starých. Ale jen málo se jich připojí ke křesťanu, který si uloží poslechnout Pána Boha a navrátit se k těmto stezkám.