Google

J. C. Ryle: Potřeby těchto časů

Datum:23 března, 2017
Komentáře
Přidej

Boží lid by měl být rozvažujícím lidem. Jejich znakem je, že v zákoně Hospodinově přemýšlí dnem i nocí. Každého bdění nočního přemýšlí o svém Bohu. Rozpomínají se na dny předešlé, a rozvažují všecky skutky Hospodinovy, a rozjímají nad dílem rukou Jeho. Toto rozjímání by se mělo vztahovat i na jejich dobu, kde se nyní nachází církev i svět, jak se sem dostali a kam budou zřejmě směřovat dále. Pán Bůh od svého lidu očekává, že bude umět soudit znamení časů – Pán Ježíš ostatně napomínal Židy, kteří to nedovedli. Abychom uměli souditi znamení časů, musíme přemýšlet o tom, co se děje okolo nás. A nejen přemýšlet, ale i vyvozovat praktické závěry. Tak to činili za časů Davidových synové Izacharovi, muži znající a rozumějící časům.

Jakožto impuls k přemýšlení o našich časech překládáme kázání Božího muže J. C. Rylea Potřebytěchto časů, vycházející právě z textu z 12. kapitoly 1. Paralipomenon o synech Izacharových. Jedná se o text někdy z konce 70. let 19. století. Striktně vzato o kázání nejde, neboť uvedený text tvoří kapitolu knihy J. C. Rylea Holiness (Svatost), nicméně v uvedené knize je každá kapitola v podstatě samostatné tematické kázání, jak obsahem, tak formou, a tak se jako kázání dá brát.

J. C. Ryle předkládá čtenářům 5 bodů, které podle jeho názoru představují základní nejpalčivější potřeby jeho doby, tedy poslední čtvrtiny 19. století. Podle dobrého biskupa měli křesťané v jeho době (1.) nebojácně a neochvějně trvat na celé pravdě křesťanství a plné inspiraci a neomylností Písem, (2.) mít jasný a rozhodný názor ve věcech doktríny, tzn. držet se dogmat, (3.) více vnímat nebiblickou a duši ničící povahu římského katolicismu, (4.) usilovat o vyšší standard osobní svatosti – zejména dle Desatera – a věnovat víc pozornosti praktickému životu víry a (5.) setrvávat ve starých stezkách vedoucích k požehnání našich duší, zejména co se týče soukromého náboženství, jak jej nazývá.

Varování hodné pozornosti

I když se jedná o hodnocení potřeb církve z předminulého století, bychom měli věnovat obzvláštní pozornost i dnes, a to proto, že jejich ignorování dostalo církev – alespoň tedy v západním světě – tam, kde nyní je. Stačí se jen zběžně podívat na uvedené body a srovnat si je s vývojem v posledních 140 let. Počet křesťanů trvajících neochvějně na plné inspiraci a neomylnosti Bible určitě nevrostl. Znalost a hájení ortodoxních doktrín také ne (považme, jak rozšířená je teze, že „láska je důležitější než učení“). Spolupráce protestantů s Římem je určitě podstatně užší než v době J. C. Rylea, stejně jako vzrostl počet evangelikálů, kteří by papeženství, i když s ním stále v mnoha bodech nesouhlasí, vlastně hájili. Standard osobní svatosti křesťané dnes určitě nemají vyšší než v 19. století, a to samé platí o zájmu o Desatero. A příklon k moderním způsobům oproti stezkám starým a zájem o všechny možné konference jsou příznačnými znaky moderního křesťanství.

Kdo není naprosto slepý a zhodnotí vývoj v církvi od konce 19. století po dnešek upřímně a nezaujatě, nemůže nevidět, že se církev vydala opačným směrem, než jakým ukazoval J. C. Ryle. Nuže, jaký je výsledek? Mocná, živá, rostoucí církev plná zapálených a oddaných věřících, kteří ve světě svou svatostí vyčnívají, takže je takřka na první pohled poznat, že jsou křesťané? Tak by dnešní církev asi popsal jen málokdo. Když řekneme, že ovoce směru, kterým se viditelná církev v posledním století vydala, není valné, je to velmi zdrženlivé vyjádření. Spokojenost se současným stavem nemůže vyjadřovat asi nikdo.

Nuže, na jedené straně zde máme ignorovaná varování a doporučení Božího muže a na straně druhé neveselý stav církve. J. C. Ryle sice reagoval na problémy církve jeho časů, ty se ovšem té doby nejenže nezmenšily, ale spíše narostly a staly se všeobecnějšími (považme jen, co by asi zbožný biskup řekl dnes). To je dobrý důvod, proč jeho varováním věnovat obzvláštní pozornost. Dlouho šla církev povšechně opačným směrem, než po jakém volal onen Boží muž, a podívejme se, jaké je ovoce té cesty v duchovních životech sborů i jednotlivých křesťanů. J. C. Ryle předvídal, že pokud viditelná církev nebude dbát na doporučení, jež předkládal, půjde to s ní jen dolů a k horšímu; proto svůj text psal. My po více než 130 letech ty důsledky můžeme vidět všude okolo sebe. Není čas se zastavit, znovu vše zvážit a vydat se cestou opačnou, cestou doporučovanou dobrým biskupem? Už jen z tohoto důvodu by měl každý, ale kazatelé zvlášť, věnovat jeho varování a doporučení obzvláštní pozornost.

Biskupovy rady ve srovnání s dneškem

Druhá věc hodná pozoru je, že kdyby měli dnešní kazatelé formulovat 5 bodů, které podle nich představují základní potřeby této doby, patrně by předložili přesný opak toho, co předkládal J. C. Ryle. Měla by církev trvat na všech ortodoxních pravdách křesťanství a neomylnosti Božího Slova? Ale kdeže; spíš by podle mnohých bylo na místě uznat evoluci místo šestidenního stvoření. Měli bychom stát za tím, že jasné učení Bible o ženách kazatelkách nebo zvrácenosti sodomie je plně závazné, autoritativní a nelze z něj za žádnou cenu uhnout? Je toto cesta navrhovaná většinou? To ani náhodou. Naopak, před takovými postoji by mnozí varovali coby před sektářským fundamentalismem.

Kolik křesťanů dnes volá po rozhodných doktrinálních stanoviscích? Nebylo by v očích mnohých lékem na duchovní problémy v denominacích spíš opuštění „starých sporů“ a všezahrnující „láska“, která přijímá takřka všechny postoje? Což není lidí, kteří zásadově trvají na dogmatech (myšleno jiných než těch skutečně základních, jako Trojice a podobně) a doktrinálním vyučování, jen menšina? A není rozšířeným argumentem, že takové dogmatické postoje neslouží k ničemu, než jen k rozdělení, a že je nutné je v zájmu jednoty když ne úplně opustit, tak aspoň zatlačit do pozadí? Nejenže vykostěný, bezvýrazný, medúzovitý stav duší vyznávajících křesťanů, co se týče přístupu k doktrínám a učení, o kterém J. C. Ryle píše, převládá minimálně ve stejné míře, ale spíš více, i dnes, ale tato doktrinální bezvýraznost a mdlost je ještě podporována propagací falešné ekumenické tolerance a „lásky“.

Co se týče zdůrazňovaného vnímání zhoubné a nebiblické povahy římského katolicismu, není třeba se dlouze rozepisovat. Ekumenismus obrousil mysle vyznávajících protestantů natolik, že mnozí dnes, začne-li někdo v jejich řadách ostře proti Římu vystupovat, postaví se proti němu a začnou papeženství sami hájit. Ano, oni také nesouhlasí se vším, ale jádro je zdravé, jsou to bratři ve víře a jsme na společné cestě do nebe. To je převládající sentiment a to by mnozí propagovali jako cestu, po níž kráčet. Pryč se starým antikatolicismem, ten v dnešní době nemá místo; to by bylo volání mnohých dnes – přesný opak toho, co Božímu lidu kladl na srdce liverpoolský biskup.

Pravda, oproti důrazům na svatost by v obecném rovině vystupoval asi málokdo (v tom smyslu, že by byl proti svatosti jako takové), ale jak se to promítá do praxe je věc jiná. Důraz na vyšší standard svatosti, o kterém píše Ryle, varujíc před hraním karet, chozením do divadla, tancováním, neustálým čtením světských románů či cestováním v den Páně, by se však patrně nesetkal dnes s pochopením, naopak, zástupy lidí – včetně kazatelů! – by volalo, že od takového „zákonictví“ se musí církev odpoutat. Svatost v dnešním pojetí je vágní, neurčitý pojem bez skutečného a konkrétního obsahu. A spojovat svatost se standardy Desatera? Tak oproti tomu by byl odpor takřka všeobecný (zejména co se týče 4. přikázání). I v této oblasti by v praxi byl dnes jako potřeba našich časů navrhován přesný opak toho, co navrhoval J. C. Ryle.

Co se týče posledního Ryleova bodu, ani s větším důrazem na osobní modlitební život a soukromé čtení Bible spojené by asi nikdo nepolemizoval. Jinak tomu ovšem bude co se týče Ryleova varování před spoléháním na různé konference, poněvadž to je recept dneska. Konference o manželství, rodině, a výchově dětí, konference mládeže, konference o uctívání a mnoho podobných akcí mají vyřešit bídu církve. Není život víry budován v místním sboru? Musíme jet na konferenci. Takový přístup je ale duchovně nezdravý, jak ukazuje dobrý biskup z Liverpoolu. Ne, že by byly křesťanské konference automaticky špatné; pokud se někde káže Boží Slovo v čistotě a pravdě a ne lidské smyšlenky, je to vždy dobře. Jde však o to, co bude páteří našeho duchovního života. Pokud to není na prvním místě naše osobní chození s Pánem a na druhém místě náš místní sbor, je to špatně. Konference mohou být zajímavým a užitečným zpestřením, ale samy nezmění nic. Pokud oživení a probuzení nevypůsobí Pán v osobních životů a v místních sborech, konference nic nezachrání. Konference probuzení nepřinesou, a pokud očekáváme v našem chození s Hospodinem hlavní impulsy právě z nich, není to duchovně zdravé. To ovšem málokdo dnes vnímá, a naopak, doporučování konferencí je v kurzu. I v této by patrně byla rada dnešních křesťanů a kazatelů když ne přímo opačná, tak přeci jen odlišná od hlavního důrazu J. C. Rylea.

Toto srovnání je pro dnešní církev velmi špatným znamením. Takový obrat! Takové opuštění, a co opuštění, přímo převrácení stezek starých, cest našich zbožných předků ve víře! Není divu, že se dnešní církev dostala tam kde se dostala, když nejen nebrala v úvahu zbožné rady svatých Božích mužů plných Ducha Svatého, ale vydala se přesně opačným směrem. Je vskutku čas zastavte se na cestách, a pohledě, a vyptat se na stezky staré, která jest cesta dobrá, i chodit po ní, abychom nalezli odpočinutí duši své, a ne říkávat: Nebudeme choditi. Setrvávání ve vytyčeném kurzu může dnešní církev dovést jen k ještě většímu úpadku.

Otázka oddělení

V souvislosti s předloženým pojednáním J. C. Rylea musíme pokuázat na jednu jeho slabinu, související s oddělením. Celý text psal dobrý biskup zejména pro svou denominaci, totiž anglikánskou církev. Ano, dobře si uvědomoval problémy, které v ní bujely. Nicméně na závěr přeci jen anglikánským čtenářům doporučoval setrvat. Podle jeho slov „dokud se anglikánská církev pevně drží Bible, 39 článků a principů protestantské reformace, dotud radím, se jí pevně přidržet. Bude-li 39 článků hozeno přes palubu a stará standarda spuštěna, pak, a ne dříve, bude čas pro vás a mě spustit loďky a opustit její vrak. Zatím se však té staré lodi držme.“ Jedním z důvodů, proč toto psal, byl určitý rozmach evangelikálního kázání v jeho denominaci v té době, pro který doufal, že bitva není ztracena a že je možné s Boží pomocí vytlačit nevěru, skepticismus, popírání pravd Bible a polopapeženství.

K tomu je třeba říci, že žádný člověk, ani ten nejlepší, není bez chyby. Dokonalost na této straně nenajdeme, a ani ti, kteří jsou z Boží milosti silní u víře a naprosto zdraví v mnohých oblastech jejich učení i praxe, jako byl J. C. Ryle, nejsou vždy zdraví a důslední ve všech. Oddělení bylo jeho slabinou (tak, jako i u mnohých jiných). Ne, že by Ryle odmítal učení o oddělení jako takové. Ve své knize Varování církvím napsal: „Rozdělení a oddělení jsou v náboženství velmi nežádoucí. Oslabují věc pravého křesťanství. (…) Ale než z nich budeme lidi vinit, musíme si dávat pozor, abychom je vinili tam, kde si to zaslouží. Falešné učení a blud jsou ještě horší než rozkol. Jestli se lidé oddělí od toho, co je bezpochyby falešné a nebiblické, měli by být spíše chváleni než káráni. V takových případech je oddělení ctnost a ne hřích.“ Obecně tedy s konceptem takový problém neměl; v praxi to bylo však přeci jen něco jiného.

Oddělení není bezpochyby jednoduché. Křesťan přirozeně inklinuje k tomu, být věrný svému obecenství. Jestli někdo s lehkým srdcem přechází ze sboru do sboru, není to v pořádku. Oddělení je vážná věc. Dobří křesťané se tedy kloní držet se své církve. Na tom není obecně nic špatného, drží-li se ta církev nekompromisně pravdy, je taková věrnost jen chvályhodná. Když se ovšem odkloní, věrnost Pánu musí mít přednost věrnosti denominaci. To je ale pro mnohé i dobré křesťany veliký problém. Jejich přirozená náklonnost a věrnost své denominaci v takových případech může snadno přesáhnout zdravou míru. A tento problém se nevyhnul ani dobrému biskupovi.

Jeho hodnocení anglikánské církve, ovlivněné přirozenou věrností dobrého muže, bylo přespříliš optimistické. To dokazuje skutečnost, že jeho varování nemělo v celé této denominaci širšího ohlasu. Vůči římskokatolickým tendencím se nezvedl široký odpor. V tendencích zpochybňovat různé části Bible nenastal žádný významný obrat. Anglikánská církev sklouzávala pomalu dál a dál, až do úplného odpadnutí. J. C. Ryle psal, že čas opustit anglikanismus bude, až opustí Bibli a zavrhne svých 39 článků (viz poznámka 12 v českém textu kázání). To formálně ta denominace nikdy neudělala. Nicméně v praxi se z nich stal pouhý historický dokument, který se aplikuje, jen když se to hodí. Tuto možnost, zdá se, liverpoolský biskup nevzal dostatečně v úvahu.

Historie ukázala, že závěrečné hodnocení J. C. Rylea ohledně času oddělení od anglikánské církve nebylo správné. Už v 19. století se jeho denominace výrazně odklonila od pravých cest Páně. J. C. Ryle před tim varoval, a bylo to správné. Nicméně když jeho varování nenalezlo širší ohlas, když na základě něho nevystoupil zástup věrných křesťanů, aby se postavil za pravdu Písma proti rozmáhajícím se bludům, J. C. Ryle na to měl reagovat oddělením, a to, že tak neučinil, nemůžeme omluvit. Zůstává to smutnou skvrnou na jeho jinak velmi vzácném a příkladném životním svědectví. Postoj Charlese Spurgeona vůči úpadku v baptistické denominaci byl správnější a bibličtější.

Závěr

S výjimkou části o oddělení však nelze než text biskupa Rylea doporučit. Nezbezpečí zpochybňování Písem, znevažování důležitosti zdravého učení, tolerance vůči Římu, nízkého standardu života i učinění všemožných konferencí páteří našeho duchovního života je velké; a dnešní církev, která uvedené věci přijala takřka s otevřenou náručí, to zakušuje na vlastní kůži. Tragické ovšem je, že je v tom všem tak ponořená, že už to ani není schopna vnímat; je oslepená.

Kéž z Boží milosti varování J. C. Rylea zapůsobí ve všech, jež si ho přečtou, jako hlas polnice, který je zasáhne v srdci, aby jim spadly šupiny z očí a oni prohlédli, aby jasně viděli potřeby těchto časů. Kéž by Pán dal i církvi dnes více takových kazatelů, více mužů Božích, kteří dýchali Písmo a měli duchovní smýšlení, aby dobře rozpoznali nebezpečí časů. Amen i amen.

Potřeby těchto časů (PDF, 194 kB)

Kázání v originále

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *