Google

Jeroboámovy kněžky, část 2.

Datum:28 května, 2018
Komentáře
Přidej

Žijeme v době, kdy dochází k přenášení duchovních mezníků starodávních prakticky ve všech oblastech. I lidé, kteří se formálně hlásí k evangelikalismu, prosazují pozice, které evangelikální křesťané bez rozdílu denominace historicky měli za nepochybně nebiblické – ať už se to týká evoluce, sodomie, neomylnosti Písma ve všech oblastech a podobně. Jednou z nich je i otázka žen kazatelek.

Proč se tak děje, je nasnadě – dotyční jednoduše podléhají tlaku světa a feministické ideologie, která popírá Hospodinem dané rozdíly mezi pohlavími, neboť lidé světa vůbec nevěří, že člověk je stvořen Pánem Bohem, který mu také určil plán pro jeho život, jenž mimo jiné souvisí i s tím, jaké pohlaví mu ve své nekonečné moudrosti vybral.

V předchozím článku jsme poukázali na varovném příkladu Jeroboáma, který ustanovil kněží z lidu obecného namísto Pánem vybraných levítů, že ordinovat do pozice služebníků Božích jedince, kteří nesplňují ani základní biblickou kvalifikaci, má pro církev katastrofální důsledky – již nemůže očekávat Boží rozvažující jednání, bez něhož lid Boží bude nutně více a více upadat. Proto je třeba se znovu upevnit ve stezkách starých, v historických biblických pozicích, včetně té, že učit ženě ve shromáždění Božího lidu není dovoleno. Proto je vhodné odpovědět na některé námitky, které údajně dokazují, že podle Písma ženy kázat mohou.

Apoštol Pavel v 11. kapitole 1. listu Korintským vychází z toho, že ženy při bohoslužbě prorokují. To znamená, že jejich kázání Bible nezakazuje.

Nutno předeslat, že i kdyby byl tento argument správný a z uvedeného oddílu vyplývalo, že kázání žen ve shromáždění Božího lidu není proti Písmu, stejně by 11. kapitola odsuzovala – troufáme si tvrdit – naprosto všechny dnešní kazatelky; není nám známo, že by některé z nich nosily při svém „prorokování“ pokrývku hlavy, jak apoštol píše. Je to ostatně logické – jestli někdo nebere dostatečně vážně slova „ženě nedopouštím učiti“ a nevidí důvod, proč by se měla aplikovat i dnes, pokrývky hlavy mu budou v jeho nevěře dávat ještě menší smysl, a o to pravděpodobněji je zavrhne.

Nicméně pokud jde o jádro argumentu, musíme vzít v úvahu, že prorokování má v Písmu široký význam. Ano, biblicky označuje předkládání pravého, inspirovaného Božího Slova, ale to se mohlo dít různými způsoby. V Deuteronomiu 32 máme zaznamenáno prorocké kázání od Mojžíše, a podobných příkladů bychom našli v prorockých knihách bezpočet – například téměř celá kniha Malachaiáše je souborem prorockých kázání. Ovšem vedle toho čteme třeba o prorokování skrze modlitbu – například první proroctví, ve kterém je zaslíbený Spasitel nazván Mesiášem, totiž Pomazaným, vyřkla ve své oslavné modlitbě Anna, maminka Samuele (1. Sam. 2:1-11).

Velmi významnou formou prorokování byl i zpěv. Když David ustanovil syny Azafovy, Hémanovy a Jedutunovy za chrámové zpěváky, čteme, že to bylo, aby „prorokovali při harfách, při loutnách a při cimbálích,“ viz 1. Par. 25:1). Zpěv žalmů je forma prorokování, do kterého se může při bohoslužbách zapojit každý. I ženy tedy mohly skrze duchovní zpěv zvěstovat pravdu Boží, ve smyslu toho, co psal apoštol: „Naplněni buďte Duchem, mluvíce sobě vespolek v žalmích, a v chvalách, a v písničkách duchovních“ (Ef. 5:18-19). „Slovo Kristovo přebývejž v vás bohatě se vší moudrostí; učíce a napomínajíce sebe vespolek Žalmy, a zpěvy, a písničkami duchovními“ (Kol. 3:16).

Z toho si je třeba vzít dvě věci: Za prvé, prorokování nemusí být nutně kázání. Nelze tedy automaticky při výkladu předpokládat, že v tomto kontextu má Pavel na mysli u žen právě kázání. Když apoštol píše o tom, že muži nemají mít při bohoslužbě pokrytou hlavu a ženy naopak mají, hovoří zjevně o něčem, co se týká celého sboru. Kázání se z principu týkalo jen výrazné menšiny křesťanů (třeba ve velikém sboru v Antiochii bylo jen 5 proroků, viz Sk. 13:1, a to z nich ještě Duch Svatý posléze povolal Saule a Barnabáše k jinému dílu). Můžeme tedy spíše předpokládat, že v tomto kontextu Pavel míní prorokování, do kterého se může zapojit každý, stejně jako do modliteb, které klade hned vedle prorokování. Patrně zde apoštol nemá na mysli prorocké modlitby, jako byla ta Annina – to by jinak nemělo moc smysl užívat vylučující spojku „nebo“ – ale zpěv inspirovaných Žalmů, novozákonní verzi toho, co činili v chrámu Božím Azaf a jeho bratří.

Ovšem i kdybychom brali verš ve smyslu, že hovoří o jakémkoliv prorokování, včetně prorockých kázání, ani tak uvedené verše nepodporují možnost obsazení kazatelské pozice ženami. Nesmíme zapomenout, že má-li zde Pavel na mysli skutečné prorocké vyložení Božího Slova, hovoří o plně inspirovaném vyložení. Jak píše Albert Barnes, tento příklad by v dnešní době ospravedlňoval kázání žen jen do té míry, do které by dnešní ženy splňovaly kvalifikaci, kterou měly prorokyně v prvotní církvi, totiž že budou hovořit pod přímou inspirací Ducha Božího, stejně jako hovořili Izaiáš, Jeremiáš a další. Po dokončení kánonu Písma však již žádné nové přímé inspirované zjevení čekat nemáme. A vzhledem k jasnému slovu Bible ohledně neinspirovaného kázání žen nelze oddíl z 11. kapitoly 1. Korintským na jejich „neprorocké“ promluvy aplikovat.

V Písmu čteme o ženách prorokyních, jako např. Miriam, Debora, Chulda a v Novém zákoně Anna či dcery Filipovy. Některé z nich zastávaly i vedoucí pozice v Božím lidu. Ženám tedy s ohledem na uvedené příklady nelze upírat možnost zastávat kazatelský úřad.

Co se týče toho, nakolik lze z faktu, že některé ženy byly prorokyně, vyvozovat, že ženy smí v církvi kázat, odkazujeme se na odpověď na předchozí námitku, zejména na komentář Alberta Barnese. To, že v biblické historii Pán v některých případech inspirovaně prorocky promlouval i skrze ženy, dokazuje jen to, že ženy mohou inspirovaně prorokovat, bylo-li by jim to dáno – což po dokončení kánonu Písma již není, a to nejen ženám, ale nikomu.

Ale konkrétněji ke službě zmíněných žen. O Filipových dcerách, pannách, víme jen to, že prorokovaly. Co konkrétně to znamenalo, se můžeme jen domýšlet; možná předmětný verš vyjadřuje to, že zrovna v tu dobu, co Pavel dlel u Filipa, jeho dcery prorokovaly (i to je možný gramatický výklad řeckého originálu) – v tom případě by Lukáš zřejmě vyjadřoval, že tímto způsobem Duch Svatý Pavlovi i v Cesareji zjevoval, co ho má čekat v Jeruzalémě (viz Sk. 20:23).

O prorokyni Anně čteme, že „nevycházela z chrámu, posty a modlitbami sloužeci Bohu dnem i nocí“ (Lk. 2:37), z čehož lze jen těžko ospravedlňovat kázání ženami. Ano, mluvila o právě narozeném Pánu Ježíši „všechněm, kteříž čekali vykoupení v Jeruzalémě“, ale v tom je mnohem více příkladem ženy vydávajícím osobní svědectví o svém setkáním s Kristem – na čemž není nic nebiblického, právě naopak – než kazatelky hlásající Boží Slovo z titulu úřadu v církvi.

O povaze prorocké služby Miriam neboli Marie, sestry Mojžíše a Arona, toho rovněž nevíme tolik, abychom mohli činit dalekosáhlé závěry. V Micheáši 6:4 o ní čteme coby o vůdkyni Izraele spolu s Mojžíšem a Aronem: „Ješto jsem tě vyvedl z země Egyptské, a z domu služebníků vykoupil jsem tě, a poslal jsem před tváří tvou Mojžíše, Arona a Marii.“ Komentátoři se domnívají, že vedoucí úloha Miriam se týkala služby ženám, nikoliv celému lidu. Jediný příklad její služby totiž spočívá ve vedení žen v oslavování Hospodina po zázračném přejítí Rudého moře: „I vzala Maria prorokyně, sestra Aronova, buben v ruku svou, a vyšly za ní všecky ženy s bubny a s píšťalami. I odpovídala jim Maria: Zpívejte Hospodinu, poněvadž slavně zveleben jest; koně i s jezdcem uvrhl do moře“ (Ex. 15:20-21).

Pak už nám mimo její smrti Písmo sděluje jen, jak s Aronem vystoupila proti Mojžíšovi; jelikož nejspíš v této rebelii a povýšení se nad to, co jí Hospodin určil, hrála hlavní úlohu, potrestal ji Pán Bůh na 7 dní malomocenstvím. V tom představuje pro ženy toužící po vedoucí pozici spíše varovný příklad než povzbuzení k usilování o ní. Všude jinde v Pentateuchu čteme, že Hospodin mluvil buď k Mojžíšovi, nebo k Mojžíšovi a Aronovi. Nemáme žádný biblický důkaz, že by Miriam hrála roli zvěstovatelky rady Boží celému shromáždění.

Co se týče prorokyni Noadií, která stála coby protivník Nehemiáše na straně Tobiáše a Sanballata, se ani nemusíme zabývat; to už bychom se rovnou mohli v naší církevní praxi inspirovat Balámem. Zbývají tak Chulda a Debora. Zde znovu musíme zdůraznit, že jejich příklad by ospravedlňoval stejně jako u Korintských žen nanejvýš případy, kdy dotyčná předává lidem přímé zjevení od Hospodina. To však dnes již očekávat nemůžeme, a u běžné, neinspirované služby Slovem platí příkazy Nového zákona ohledně požadavků na biskupy, tzn. starší – zejména, že to musí být „jedné ženy muž“, a nikoliv „jednoho muže žena.

Už jen z poměru prorokyň vůči prorokům je zřejmé, že prorokyně představovaly výjimku, a nikoliv pravidlo. Zejména příklad Debory ve skutečnosti silně poukazuje, že obecný Boží řád je, aby pozici autority a vedení v Božím lidu zastávali Jim povolaní muži. Debora se nikdy netlačila dopředu, do vedoucí pozice. Ona sama bydlila bydlila pod palmou, mezi Ráma a mezi Bethel na hoře Efraim, a k soudu k ní chodili sami synové Izraelští (viz Sd. 4:5) – porovnejme to například se službou proroka Samuele, který naopak „chodě každého roku, obcházel Bethel a Galgala i Masfa, a soudil Izraele na všech těch místech“ (1. Sam. 7:16).

Když Pán Bůh určil čas vysvobození lidu od Jabína krále Kananejského a jeho vojevůdce Zizary, Debora v tom nechtěla hrát aktivní roli. Jednoduše oznámila Barákovi, že Hospodin povolal jeho, aby proti utlačovatelům bojoval a v Jeho síle zvítězil, a pokud by záleželo na ní, tím by pro ní vše i skončilo. To Barák požadoval, aby Debora šla s ním, že jinak nepůjde. V očích Hospodinových to však nebylo v pořádku, a proto spravedlivě Barákovi odňal čest, kterou by jinak měl; Zizara padl rukou ženy Jáhel. To byla pro Baráka Boží výtka, že nepostupoval zcela tak jak měl, že se nechopil plně své vedoucí pozice, do níž ho On postavil, ale nechtěl jít bez Debory. Tak i když zde Pán ve své svrchovanosti učinil výjimku, zároveň velmi zřetelně poukázal na obecný řád věcí v Jeho lidu.

Jak Debora, tak Chulda představovaly výjimku, a výjimky nemohou ospravedlňovat zavrhnutí Božích řádů; ani z nich nelze ospravedlňovat jednotlivé případy kázání žen, že se jedná také o výjimku; Debora a Chulda jsou striktně vzato výjimkou z titulu jejich zvláštního prorockého povolání, které, jak opakovaně zdůrazňujeme, již pominulo. Ostatně jejich služba byla především soukromého rázu, jednotlivcům, kteří přicházeli za nimi, a ne zástupům, za kterými by přicházely ony, aby jim veřejně kázaly.

A nakonec zvažme, že obě ženy působily v době velikého úpadku. Celá doba soudců je velmi smutným údobím, a konkrétně Debora sama osvědčila, jak bídný stav v její době panoval: „Za dnů Samgara syna Anatova, a za dnů Jáhel spustly silnice, kteříž pak šli stezkami, zacházeli cestami křivými. Spustly vsi v Izraeli, spustly, pravím, až jsem povstala já Debora, povstala jsem matka v Izraeli. Kterýžto kdyžkoli sobě zvoloval bohy nové, tedy bývala válka v branách, pavézy pak ani kopí nebylo vidíno mezi čtyřidcíti tisíci v Izraeli“ (Sd. 5:6-8) O Chuldě zase čteme v souvislosti s tím, jak se našla předtím nějakou dobu ztracená kniha Zákona, což o stavu lidu vypovídá velmi zřetelně. Opravdu chceme naše sbory spravovat podle toho, jak věc fungovaly ve starozákonním Izraeli v době úpadku a na tomto základě zavrhnout jasné zákazy Nového zákona? Jak nemoudré!

V Římanům čteme o apoštolce Junii. Mohly-li ženy zastávat apoštolský úřad, jistě mohou být i kazatelky.

Problém s tímto argumentem je dvojí. Není totiž ani jednoznačné, že šlo o Junii, a o to méně, zda šlo o apoštolku. V kraličtině předmětný verš zní: „Pozdravte Andronika a Junia, příbuzných mých a spoluvězňů mých, kteříž jsou vzácní u apoštolů a kteříž přede mnou byli v Kristu Ježíši“ (Řím. 16:7). Komentátoři se zcela neshodují, zda má být druhé jméno přeloženo jako Junius nebo Junia, v mužském nebo ženském rodě. Někteří argumentují, že jméno Junius či Junias ve starém Římě neexistovalo, ale jak uvádí John Gill, mohlo se jednat o zkráceninu užívaného jména Junilius či Junillus (pro příklad, nějaký Junillus Africanus byl kvestorem na dvoře císaře Justiniána). Je též otázka, jestli by žena byla Pavlovou spoluvězeňkyní; na druhou stranu zde Pavel nemusí mít nutně na myslí, že s dotyčnými přímo sdílel celu.

Nakonec to však není rozhodující; klidně můžeme vycházet z toho, že se jednalo o ženu – někteří se domnívají, že v tom případě nejspíše šlo o manželský pár. Podstatnější roli při posouzení tohoto verše hraje ta část o apoštolech. V originále doslova čteme „kteříž jsou vzácní, význační, přední mezi apoštoly.“ V češtině i řečtině je toto slovní spojení dvojznačné. Teoreticky to může znamenat jak to, že oba patřili mezi apoštoly a zaujímali mezi nimi prominentní postavení, tak to že si jich apoštolové velmi vážili, aniž by je nutně počítali mezi sebe.

Gramatický výklad ani bezprostřední kontext nám nedá odpověď, která z variant je správná. Musíme to posoudit s ohledem na širší výklad Písma. Apoštolové byli svědci Kristova života, smrti a zejména zmrtvýchvstání, jak osvědčil Petr před zvolením Matěje coby náhrady za Jidáše: „Musíť jeden z těch mužů, kteříž s námi bývali po všecken čas, v němž přebýval mezi námi Pán Ježíš, počav od křtu Janova až do dne toho, v kterémž zhůru vzat jest od nás, býti svědkem spolu s námi vzkříšení jeho“ (Sk. 1:21-22). Pavel sice takovým svědkem nebyl, ale i on viděl na vlastní oči vzkříšeného Pána Ježíše a o tom měl svědčit (Sk. 22:15), a Kristus sám jej vyučil své cestě zvláštním způsobem, bez lidských prostředníků (Gal. 1:11-20).

O Andronikovi ani Junii nic mimo uvedený verš nečteme. Pokud bychom přijali první výklad, pak bychom zároveň museli věřit, že lidé, o kterých jinak nemáme v Novém Zákoně sebemenší zmínku, nejenže splňovali přísné podmínky pro vykonávání apoštolského úřadu, ale navíc si v první církvi vydobyli tak výborné pověsti, že zastínili většinu ostatních apoštolů, o kterých čteme minimálně v evangeliích, a vyrovnali se svou proslulostí Petrovi, Janovi nebo Pavlovi. To je značně nepravděpodobné. Druhý výklad je mnohem rozumnější; v různých epištolách máme více zmínek o respektovaných „obyčejných“ křesťanech, o nichž sice nic detailního nevíme, ale kterých si zjevně všichni vážili pro jejich zbožnost a dlouholetou oddanost Pánu (Andronikus a Junia uvěřili ještě před Pavlem, čili nejspíš nějakých dvacet pět let – a možná i více – před napsáním listu Římanům). Musíme jej preferovat jednak proto, že činí zcela zadost textu samému, a na rozdíl od výkladu prvního nepopírá jiné části Písma o kázání žen. Ze dvou teoreticky možných výkladů se musíme přiklonit k tomu, který nerozporuje jiné pravdy Božího Slova.

Závěr

Argument s Deborou a Chuldou odhaluje jeden problém moderních křesťanů – nekonzistentní přístup ke Starému zákonu, který spočívá ve „vyzobávání si“ příhodných věcí a ignorování ostatních. I pro rozšířený dispenzacionalismus mnozí lidé v církvi nedokážou vidět, že mezi Starým a Novým zákonem je v jádru naprostá jednota a soulad. Jistě, co se týče vnější administrace, rozdíly vidíme na první pohled – např. ceremoniální bohoslužbu nahradila bohoslužba vpravdě duchovní. Jenže i ta ceremoniální bohoslužba byla ve své podstatě duchovní, jen to bylo více skryto za vnějšími obřady. Ty však všechny nějakým způsobem poukazovaly na spásné dílo Kristovo. Pokud jde o obě části Písma, platí tedy, že navenek rozdíly, ale v jádru naprostý soulad.

Detailně rozepsat, v čem se Nový a Starý zákon liší a v čem se shodují, by trvalo dlouho. Pro nás je nyní podstatné konstatovat, že dnešní křesťané obvykle přistupují ke Starému zákonu, jako by Nový zákon přinášel zásadní diskontinuitu. Když někdo poukazuje na čtvrté přikázání nebo desátky, vždy zazní argument, že to je přeci Starý zákon a pro nás křesťany to už neplatí. (Žel, někdy tento argument zní i při citování veršů z Leviticu o sodomii.) Tyto věci se jim nehodí, a uvedený argument se jim proto naopak velmi hodí.

Když však Starý zákon zdánlivě nabízí užitečný argument k podpoře nějaké pozice – o které se navíc Nový zákon buď nevyjadřuje, nebo dokonce vyjadřuje velmi jasně, jen ne tak, jak by se jim zamlouvalo – tak je jim najednou dobrý. Chceme si obhájit rockovou hudbu v církvi? Odkážeme se na Žalm 150 s bubny (i když ve skutečnosti se jedná nejspíše o něco jako tamburínu) a další nástroje, a co na tom, že Nový zákon o ničem takovém nehovoří. V této otázce přeci nemůžeme z mlčení Nového zákona nic vyvozovat, i když jinak z jeho mlčení vyvozujeme všechno možné, pokud se nám to zrovna hodí. A stejné je to s ženami kazatelkami. Starý zákon pro nás neplatí, ale příklad Debory je pro posouzení otázky kázání žen důležitější než výslovný zákaz v epištolách.

Jak nebezpečný přístup k Písmu! Apoštol Pavel o sobě mohl z milosti Boží osvědčit, že není „jako mnozí, cizoložící slovo Boží“, totiž falšující lstivě nakládající s ním. Kéž je tomu s námi také tak. I tato kontroverze tak odhaluje mnohé, že v tom mají mírně řečeno veliké nedostatky.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: