Pod modlářstvím si většinou představujeme klanění se sochám. Taková představa, ač správná, je však příliš úzká. Modlářství je jakékoliv uctívání a sloužení jinému Bohu než Hospodinu, jakož i ctění a sloužení Hospodinu jiným způsobem, než On přikázal ve svém slově. To je ale vlastně rovněž sloužení jinému Bohu než Hospodinu, Bohu Bible – je to sloužení bohu našich představ, byť jej nazýváme stejně.

Jedním z aspektů sloužení Pánu Bohu je i to, jaké kvalifikace má mít ten, koho On povolává ke zvláštní službě Jemu uprostřed Božího lidu. Své zvláštní předpoklady měli oddělení služebníci ve Starém zákoně i v Novém zákoně. Apoštol Pavel své mladé spolupracovníky Timotea a Tita nenechal na pochybách, jaké požadavky jsou kladeny na biskupy, tzn. starší a kazatele. Když je tedy církev ignoruje a ustavuje si své služebníky Slova, slouží Hospodinu jinak, než On přikázal, takže si de facto vytváří boha k obrazu svému a spadá do modlářství. Otázka žen kazatelek, kterou se zabýváme v několika článcích, je tak i z tohoto pohledu nesmírně závažná. Proto se ještě jednou zaměříme na některé domněle biblické argumenty na podporu liberální pozice v této věci, proč je na Písmu stojící křesťan nemůže přijmout.

Většinou, když čteme o Priscille s Akvilou, je Priscilla jmenována na prvním místě. Tito manželé přitom byli významnými spolupracovníky apoštola Pavla; dokonce lépe poučili Apolla o křtu. Jestliže tedy Priscilla měla vůdčí postavení vůči svému manželu, je zjevné, že slova o vedoucí úloze muže, z nichž se dovozuje zákaz kázání ženami, aby neměly moc nad muži, nejsou absolutní. Proto lze připustit kázání ženami.

Je pravda, že apoštol Pavel si Akvily s Priscillou velmi vážil coby svých pomocníků, neboť s ním velmi pracovali na vinici Páně. Než se však dostaneme k tomu, co se z toho v námitce dovozuje, nejprve si shrňme, co přesně o nich z Písma víme. Byli to Židé, kteří přišli do Korintu pro edikt císaře Claudia, který vyhnal z Říma všechny Židy. Jelikož vyráběli stany, Pavel u nich bydlel a pracoval s nimi, neboť podle svého přesvědčení nechtěl svým živobytím zatěžovat církev, ale jak to jen šlo, zaopatřovat se vlastní prací. Když se poté apoštol vypravil do Sýrie, Cenchreis a posléze Efezu, dobří manželé pluli s ním. Zatímco Pavel z Efezu pokračoval dál do Jeruzaléma, Akvila s Priscillou zde z nějakého důvodu zůstali. Proto zde také mohli posloužit Apollovi, který sice kázal horlivě, ale měl nedostatky v učení ohledně křtu. Toto vše nalézáme v 18. kapitole Skutků.

Pak už o nich čteme jen v zmínky v epištolách, vždy na závěr v části týkající se pozdravů. Z nich mimo jiné vyplývá, že měli svou domácí církev, což ale patrně platilo o mnoha křesťanech té doby (jako další příklad uveďme např. Filemona). V listu Římanům Pavel žádá: „Pozdravte Priscilly a Akvily, pomocníků mých v Kristu Ježíši, kteříž pro můj život svých vlastních hrdel nasadili, jimž ne já sám toliko děkuji, ale i všecky církve pohanské, i domácího jejich shromáždění.“ (Řím. 16:3-5). V 1. listu do Korintu naopak dávají pozdravy oni: „Pozdravujíť vás v Pánu velice Akvila a Priscilla, s církví tou, kteráž jest v domě jejich“ (1. Kor. 16:19). A nakonec je Pavel pozdravoval z vězení přes Timotea: „Pozdrav Prišky a Akvile, i Oneziforova domu“ (2. Tim. 4:19). Ze všech zmínek v Novém zákoně je Priscilla jmenována před svým mužem buď v polovině nebo ve 2/3 případů (některé manuskripty uvádějí ve Sk. 18:26 Akvilu na prvním místě; na tomto místě se liší naše Kralická Bible od anglické Autorizované verze neboli KJV).

Můžeme se rozumně domnívat, že Priscilla měla dominantnější charakter než její manžel; tak většinou komentátoři vysvětlují, proč bývá jmenována před ním. Na tom samo o sobě není nic zlého, Pán dává různým lidem různé osobnosti, a tak je někdy manželka dominantnější, než manžel. To ovšem nic nemění na jejich biblických pozicích hlavy a podřízenosti, které Hospodin nerozlučně spojil nikoliv s charakterem, ale s pohlavím. Ani Priscilla nejednala v ničem na vlastní pěst, bez vědomí a mimo autoritu Akvily – i když ji Písmo někdy zmiňuje na prvním místě, nikdy se tak neděje bez manžela.

I když budeme ohledně jejich poučení Apolla vycházet z překladu Kralických, pořád z toho nemůžeme přesvědčivě vyvodit nic, co by podporovalo kázání žen při bohoslužbách. Za prvé se vše muselo dít se souhlasem a pod autoritou Akvily, byť by byl v praxi o něco pasivnější. Pavel, který ve svých epištolách jasně vyučoval, že žena se má muži podřizovat, si Priscilly velmi vážil – proto nelze přijmout výklad, podle kterého Priska de facto opouštěla své Pánem dané podřízené postavení; tak nekonzistentní by Pavel jistě nebyl. A za druhé, nikde nečteme, že Priscilla někde veřejně kázala. Poučení Apolla se dělo zcela soukromě („kteréhož slyševše Priscilla a Akvila, přijali ho k sobě, a dokonaleji vypravovali jemu o cestě Boží“), a do jaké míry jej učila Priscilla, se můžeme jen dohadovat. Na základě spekulací ohledně poměrně obecného verše nelze zavrhnout zcela jasné a konkrétní verše o kázání žen.

Velmi moudře na otázku učení Apolla Priscillou odpovídá puritán Matthew Poole: „Připustíme-li, že se Priscilla podílela na vyučení Apolla, jak nepochybně můžeme, je jisté, že se tak dělo jen při soukromém rozhovoru, což jsouce spojeno s tichým a pokorným chováním, může mít velký účinek ku obrácení duší, viz 1. Pt. 3:1-2. Tak byl Timoteus zavázán pro jeho známost ve věcech Božích své matce a babičce, 2. Tim. 1:5. Ale jinak není dovoleno ženě učinit, 1. Tim. 2:11-12.“

Pavlův zákaz ženám učit, vyslovený v 2. kapitole 1. Timoteovi, se vztahuje jen ke konkrétní situaci v Efezu, kde Timoteus působil jako starší. Tamější ženy se nemístně prosazovaly do vůdčích pozic, aby si kompenzovaly svůj nepříznivý statut ve společnosti, a navíc byly ovlivněny kultem ženy který panoval všude okolo nich s ohledem na uctívání Artemidy. Pavel zakázal tamějším ženám učit, jen aby tyto tendence neměly průchodu.

Tento výklad předmětných veršů na první pohled působí jako teoreticky možný, nebereme-li ohled na kontext. Chybí mu však pozitivní důkazy, a nejen to, s ohledem na zbytek kapitoly je mírně řečeno značně nepravděpodobný. To, co předmětným veršům předchází, je bezpochyby univerzálně platné pro všechny církve – povinnost modlit se za nám představené vládce, a to na každém místě bez hněvu a roztržitosti, nebo povinnost žen odívat se středmě a zkrášlovat nikoliv svůj zevnějšek po způsobu tohoto světa, ale raději, jakž sluší ženám, kteréž dokazují při sobě pobožnosti, dobrými skutky.

Slova o tom, že žena se má učit mlčet ve všeliké poddanosti, tak nutně musíme chápat jako přirozené navázání na předchozí verš, tzn. že Pavel nyní začíná hovořit o další věci, která se sluší na zbožnou ženu. Jelikož předchozí verše mají zcela nepochybně univerzální obsah, platný nejen pro efezské křesťany první poloviny prvního století, a jelikož mezi 10. a 11. veršem nenacházíme žádný radikální předěl, je toto jediný rozumný výklad rozebírané pasáže. Ostatně, v řečtině zde Pavel nepoužívá člen, což rovněž napovídá, že zde nemá na mysli konkrétní ženy v Efezu, ale obecně všechny (věřící) ženy.

Rozhodující pro pochopení druhé části 2. kapitoly 1. Timoteovi je slovo poddanost. Ta představuje základní princip, ze kterého vše vyvěrá. Z poddanosti vyplývá mlčení, neprosazování sama sebe, a v kontextu života církve zákaz veřejně učit ty, jimž pán svěřil autoritu. Učit a vládnout, tzn. vykonávat autoritu, jsou dvě strany téže mince. A jelikož Hospodin svěřil autoritu od stvoření muži, což vyplývá i z řádu stvoření (viz 1. část této série), žena učit nemá; to by ten řád stavělo na hlavu.

Následující verš o tom, že svedena byla Eva, a ne Adam, musíme chápat pořád v kontextu nutnosti podřízenosti ženy. Apoštol zde nechce svádět odpovědnost za pád na ženu místo na muže; Písmo nenechává na pochybách, že za něj primárně zodpovídá Adam. Jak píše komentátor Patrick Fairbairn, „na tento případ je odkazováno coby na veliký, leč žalostný příklad ze začátku dějin světa, jaké jisté zlo nastane, když v obecné správě věcí žena opustí své patřičné místo coby pomoci muže a když muž jí přepustí nadvládu.“ Eva správně neměla s hadem vůbec co debatovat nebo se potýkat, ale měla jej buď vůbec odbýt, nebo jej aspoň odkázat na svého manžela (bez ohledu na to, zda by Adam před hadem obstál či nikoliv – o čemž je zbytečné spekulovat – toto by byl od Evy správný či správnější postup). Místo toho s ďáblem začala diskutovat a byla podvedena, přemožena. A nejen to, zaujala aspoň v jistém smyslu vůdčí úlohu – „dala také i muži svému s sebou, a on jedl.“

Všechno zlo, co se od té doby za oněch asi 6 tisíc let odehrálo, padá na vrub tomuto selhání obou našich prvních rodičů – i když za něj nese primární odpovědnost Adam. Žena krátce zaujala vedoucí pozici, nebyla zcela poddána a nemlčela, a výsledkem bylo, že „příčinou přestoupení byla.“ Proto zbožné ženy nemají učit v církvi a vládnout nad mužem, aby se nepřipodobňovaly zlému skutku své první matky a nepřinášely na Boží lid další bídu, která nutně musí vzejít z převrácení Božího řádu.

Poslední verš, že „spasena bude v plození dětí“, je složitý a bývá často nepochopen. Určitě neznamená to, že rození dětí je záslužným činem, kterým si ženy zasluhují spasení, nebo dokonce, že představuje nezbytnou podmínku spásy. Spasení je z pouhé milosti pouhou vírou, což Pavel neopomíná zdůraznit – „jestliže by zůstala u víře.“ Pro správné pochopení musíme mít na paměti tři věci – jednak, nejde zde na prvním místě o plození děti, hlavní myšlenka a důraz jsou stále na poddanost; dále, tento verš se vztahuje jak k Evě, tak ke všem ženám obecně, a naposled, s ohledem na kontext celého Písma nejpravděpodobněji slova „spasena bude“ hovoří tom, jakým konkrétním způsobem měla a má žena s bázním a třesením spasení své konati.

Pokud jde o Evu, její spása záležela v tom, zda uvěřila zaslíbení Božímu o semeni ženy, které přijde a porazí satana, když mu potře hlavu, a on Jemu patu. A toto své spasení měla konat s bázní a třesením tak, že se navrátila do své poddané pozice (ač její vztah s manželem, žel, již postrádal původní harmonii) a plodila děti s vírou, že jeden z jejich potomků bude to Símě, které Hospodin dá podle svého zaslíbení časem svým – a tím byl samozřejmě Kristus. To bylo rovněž nadějí ostatních starozákonních žen, že snad jejich syn bude tím zaslíbeným Mesiášem, a v tom smyslu konaly své spasení skrze plození dětí.

Tento aspekt konání svého spasení skrze plození dětí již samozřejmě pominul, neboť to Dítě se nám již narodilo a Syn byl nám dán. Nepominul však s ohledem na poddanost manželky manželovi. Pavlova slova s ohledem na křesťanky v novozákonní době vyjadřují, že zbožné ženy místo toho, co by se snažily se prosazovat v církvi a stavět se do pozice vyučujících v Božím lidu, mají pokorně akceptovat Pánem danou pozici, což v běžných případech znamená, že mají mít děti, starat se o rodinu a v poddanosti poslouchat své manžely. Tak mají konat spasení své.

Případy, kdy Pán Bůh ve své prozřetelnost ženě nedá manžela nebo dopustí její neplodnost, Pavel na takovém krátkém prostoru neřeší. Jednak dost dobře nejde v jedné větě vystihnout jak situaci Evy, tak situaci všech žen po ní, a jednak s ohledem na hlavní myšlenku to ani není třeba. Hlavní důraz s ohledem na kontext není na samo plození dětí, ale na poddané postavení. O plození dětí se apoštol zmiňuje proto, že to je nejběžnější případ, v němž žena coby manželka a matka svou podřízenost realizuje. A jestliže to z nějakého důvodu nemůže činit přímo takto, tak se má učit být poddaná stejným způsobem jako ženy-matky, a zůstávat u víře, v lásce a v posvěcení svém se středmostí. Rozhodující je poddaný postoj srdce, ne vnější stav, který někdy člověk nemůže ovlivnit.

Na závěr podotkněme, že ač je Pavlův zákaz v tomto oddíle univerzální a nemíří jen na situaci v Efezu (ostatně se jedná o paralelní text ke stejným zákazům v 1. listu Korintským), i kdyby tomu tak bylo, stejně by to vylučovalo kázání žen dnes. Pavel chtěl údajně tímto způsobem umravnit efezské ženy, které špatně chápaly svou svobodu v Kristu a draly se do vůdčích pozic, majíce světské smýšlení ovlivněné efezským kultem Artemidy. I kdyby tedy uvedený zákaz nevylučoval kázání žen absolutně, nedovoloval by stále kázání žen v obdobných případech. A taková je přesně naše doba. Špatné chápání svobody v Kristu a toho, že v Něm již není muž ani žena, je neobyčejně rozšířené. A na dnešní ženy dychtící po kazatelské pozici má bezpochyby veliký vliv světské feministické smýšlení, které nejenže popírá stvořitelské rozdíly mezi muži a ženami, ale v rámci „osvobození“ žen propaguje mnohé naprosto protibiblické pozice, jako rozvody, potraty, promiskuitu a podobně. I kdybychom tedy falešný liberální pohled na rozebírané verše přijali, stejně bychom jej museli aplikovat tak, že dnešní feministické „křesťanky“ potřebují být obdobně usměrněny jako ony Efezanky, aby jim nebylo dovoleno kázat a do církve tak skrze ně neproniklo smýšlení v jádru stavící na světských principech.

Pavel nedovoloval ženám kázat, neboť ženy v jeho době postrádaly vzdělání. To dnes již neplatí, a proto neplatí ani jeho zákazy.

Jednou z kvalifikací biskupa, pravda, je schopnost učit (1. Tim. 3:2), ale Písmo to nespojuje s formálním vzděláním. To by jinak neměla v církvi co učit většina apoštolů, o kterých bylo veřejně známo, že jsou „lidé neučení a prostí“ (Sk. 4:13) – druhé slovo v řečtině dokonce zní ιδιωται, idiótai, což původně označovalo ty, kdo neměli žádnou veřejnou funkci ani se neúčastnili veřejného života; to většinou znamenalo, že neměli ani vzdělání ani zkušenosti s vystupováním před lidmi, a proto se ιδιωται přeneseně začalo používat právě v tomto smyslu. A takoví podle člověka apoštolové vskutku byli.

I v Korintské církvi měli jen málo křesťanů moudrých, mocných a urozených, tedy těch, u kterých se nějaké vzdělání očekávalo; v celých dvou listech však nenajdeme náznak, že by to většinu tamních věřících automaticky vylučovalo ze služby slovem, splňovali-li by jinak ostatní kvalifikaci (zbožnost, dobré vedení rodiny apod.). Boží Slovo nám neříká, že by pozice vyučujícího biskupa v první církvi přináležela jen malé kastě učenců. Služebníci Páně se nemají spoléhat na vzdělání, ale na moc Boží: „Ne silou, ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů“ (Zach. 4:6).

Ostatně, v Písmu čteme o ženách dostatečně vyučených k tomu, aby dokázaly vyučovat v soukromí – na prvním místě zmiňme výše rozebíranou Priscillu. Ale i Timoteova maminka Eunika a babička Lois očividně měly v této oblasti dostatek schopností, když jej dokázaly duchovně vzdělat tak, že od dětinství svatá Písma znal a byl vykrmený slovy víry a pravého učení. Kdyby problém spočíval čistě ve vzdělání, Pavel by neměl důvod neučinit výjimku v případě takových výjimečných žen, které dobře znal a jichž si velmii vážil. Ale o to zde nešlo; byla to pro něj otázka Božího řádu, a ne pouhé osobní kvalifikace.

Zapovídat ženám kazatelskou službu je diskriminační a sexistické.

Tento argument je z Božího pohledu tak nerelevantní, že bychom se jím ani nezabývali, kdyby neprozrazoval ducha, v kterém obhájci oprávněnosti kázání žen svou věcí hájí. Jedná se o ducha přizpůsobení se světu, jeho smýšlení a prioritám, které se pyšně vzpouzejí Božím řádům. Nejde zde o to, že někdo studoval Písmo a jelikož byl chytřejší a lepší vykladač, než všichni před ním, přišel na to, že všechno je jinak. Ne; někdo se nechal naočkovat feministickou ideologií, která popírá, že Pán Bůh stvořil muže a ženy rozdílně a dal jim jiné úkoly, a až poté přišel k Bibli, aby si ji natáhl podle svého.

Diskriminace znamená rozlišování mezi lidmi a podle toho rozdílné zacházení s nimi. Jistě, tam, kde Boží Slovo mezi lidmi rozdíly nečiní, nemáme tak právo činit ani my. Ale kde Písmo o rozdílech jasně hovoří, je naopak nelze popírat a ignorovat. Svrchovaným pánem v církvi nemohou být lidské názory a domněnky. Svrchovaným Pánem církve je Kristus, který ji spravuje svým Duchem a svým vdechnutým Slovem, totiž Písmem svatým (nepomiňme, že dech a duch je v řečtině to samé slovo).

Považme Boží svrchovanost nade všemi lidmi i co se týče spásy: „Nebo Mojžíšovi dí: Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kýmž se slituji. A tak tedy není na tom, kdož chce, ani na tom, kdož běží, ale na Bohu, kterýž se smilovává. Nebo dí písmo Faraonovi: Proto jsem vzbudil tebe, abych na tobě ukázal moc svou, a aby rozhlášeno bylo jméno mé po vší zemi. A tak tedy, nad kýmž chce, smilovává se, a koho chce, zatvrzuje. Ale díš mi: I proč se pak hněvá? nebo vůli jeho kdo odepřel? Nýbrž, ó člověče, kdo jsi ty, že odmlouváš Bohu? Zdaž hrnec dí hrnčíři: Pročs mne tak udělal? Zdaliž hrnčíř nemá moci nad hlinou, aby z jednostejného truple udělal jednu nádobu ke cti, a jinou ku potupě?“ (Řím. 9:15-21).

Pokud nemůžeme říci ani slovo proti tomu, co Hospodin svrchovaně činí při lidské spáse, tím méně si můžeme dovolit zpochybňovat Jeho svatou vládu nad svým lidem, který vykoupil. Pán má moc nad člověkem, aby z koho chce, udělal nádobu ku potupě, a tím spíše má moc zapovědět někomu kazatelský úřad, což navíc ani není ku potupě, protože v Jeho očích mají všechny Jeho děti své stanovené místo a svou čest coby jednotlivé údy těla. „Bůh tak způsobil tělo, dav poslednějšímu hojnější poctivost, aby nebyla roztržitost v těle, ale aby oudové jedni o druhé vespolek pečovali“ (1. Kor. 12:24-25). Věrná služebnice Boží, byť jí Pán svěřil menší úkol, obdrží větší slávu a odměnu než nevěrný služebník, který měl větší úkol. U Pána Boha není nespravedlnosti a v den soudný se to zjeví.

Co se týče sexismu, podle tohoto liberálního konceptu už vůbec nemůžeme soudit, co je při Božích věcech správné a patřičné a co nikoliv. Nezapomeňme, že v očích světa je sexistické i odmítat právo žen na potraty, protože jim musíme zanechat „svobodu volby“, totiž svobodu vraždit své nenarozené děti. Boží standardy nelze posuzovat prizmatem světských výmyslů.

Závěr

Žijeme v době, která dává veliký důraz na rovnost všeho druhu, za všech okolností a za každou cenu. Tento duch doby působí i na vyznávající křesťany. Jestliže nedbáme na varování Písma, abychom se nepřizpůsobovali věku, v němž žijeme, ale proměňovali se obnovením mysli své, abychom zkusili, jaká by byla vůle Boží dobrá, libá a dokonalá, nezůstaneme nezasaženi. Jádro problému ohledně žen kazatelek spočívá v tom, že mnozí v církvi se nechali naočkovat smýšlením světa, a proto jim nedává smysl, že by Pán Bůh činil takové rozdíly mezi ženami a muži, že by jedněm kázat neumožnil a druhým ano. A jelikož jim to nedává smysl, mermomocí se snaží nalézt „biblické“ důvody, proč to tak ve skutečnosti není.

Boží Slovo nás ovšem vyzývá, abychom nespoléhali na svou rozumnost a nebyli moudří sami u sebe, ale naopak doufali v Hospodinu a důvěřovali Jeho nekonečné moudrosti. „Běda těm, kteříž jsou moudří sami u sebe, a vedlé zdání svého opatrní“ (Iz. 5:21). Aplikace je jistě velmi široká, ale mimo jiné to znamená i toto: něco v Písmu nám, moderním lidem nedává smysl? Pak té záležitosti nerozumíme a díváme se na ni špatně. Musíme tedy prosit Pána, aby nám dal porozumět moudrosti svých cest a příkazů, a dokud nedá, tak se aspoň spolehnout, že když tomu nerozumíme my, Pán ví, co činí, a to stačí. Nemusíme rozumět všemu, když jen poslechneme. Takový postoj Pán Bůh časem a způsobem svým požehná.

Nechápeme, proč ženy nemají podle Bible kázat? Tak ať. Nezáleží na tom, dokud ji kvůli své moudrosti nezačneme natahovat, abychom si z ní ospravedlnili svůj „rovnostářský“ postoj. Pak běda nám. Kéž nás Pán od toho ve své převeliké milosti uchrání. Amen i amen.