Google

Kamenování neposlušných dětí

Datum:15 března, 2021
Komentáře
Přidej

„Tehdy všickni lidé města toho uházejí jej kamením a umřeť.“ (Deuteronomium 21:21)

Žalmista David, muž podle srdce Božího, vyznal Hospodinu o pravdě Jeho Slova, že „všecky rozkazy tvé o všech věcech pravé býti poznávám“ (Ž. 119:128), a stejné srdce má mít každý pravý následovník Pána Ježíše. David se ve svém přesvědčení utvrdil o to víc, že všude okolo něj bezbožníci zrušili zákon Boží, který on tak miloval (viz v. 126-127). David ctil všecka přikázání, a všecka stejně; nevybíral si mezi nimi ta, která se mu zdála pravější a spravedlivější oproti jiným, o nichž si myslel svoje.

I Mojžíš osvědčoval Izraeli, aby zvážil „který jest národ [tak] veliký, kterýž by měl ustanovení a soudy spravedlivé, jako jest všecken zákon tento, kterýž já vám dnes předkládám?“ (Dt. 4:8). V obecné rovině by třeba křesťané s tímto výrokem souhlasili, ale když se do Pentateuchu začtou, najdou v něm mnoho věcí, které jim tak spravedlivé nepřipadají, o nichž si spíš říkají, „ještě že se toto na nás už nevztahuje.“

Mezi takové patří i rozkaz pro rodiče neposlušného syna, aby jej nechali celým společenstvím ukamenovat: „Měl-li by kdo syna zpurného a protivného, ješto by neposlouchal hlasu otce svého a hlasu matky své, a jsa trestán, neuposlechl by jich: Tedy vezmouce ho otec i matka jeho, vyvedou jej k starším města svého, k bráně místa [přebývání] svého, a řeknou starším města svého: Syn náš tento, jsa zpurný a protivný, neposlouchá hlasu našeho, žráč a opilec jest. Tehdy všickni lidé města toho uházejí jej kamením a umřeť; a tak odejmeš zlé z prostředku svého, a všecken Izrael uslyšíce, báti se budou“ (Dt. 21:18-21).

Poznáváme i tento rozkaz Hospodinův býti pravý? Pravý křesťan by o tom měl být ze srdce přesvědčený, byť mu třeba momentálně není subjektivně zřejmé, v čem přesně spravedlnost onoho soudu záleží. Někdy, chceme-li poznat pravost rozkazů Hospodinových, musíme o nich více rozjímat. Co si tedy vzít z našeho textu?

Aplikace kdysi a dnes

Někdo by mohl namítnout, že pokud je daný rozkaz skutečně dokonale spravedlivý, znamená to, že bychom jej měli doslovně plnit i my sami. To však automaticky neplatí. Musíme mít na paměti, že se nacházíme v části, kde Mojžíš předkládá Izraelcům civilní zákon, tedy konkrétní aplikaci morálního zákona, vyjádřeného v Desateru, do jejich konkrétní situace a podmínek. Tato aplikace je ve striktním smyslu na dnešní církev nepřenositelná – na úrovni obecných principů ano, ale nemůžeme je uskutečňovat stejným způsobem, jako Izraelci před 3500 lety.

Asi nejpodstatnější rozdíl je, že již nežijeme v teokracii, přímé vládě Boží, přímém Božím spravování věcí veřejných. Zejména v dobách předkrálovských – i když nejen tehdy – uplatňování zákona spočívalo do značné míry v rukou celého společenství, byť rozhodování svěřovali určeným představitelům. Proto měli jako trest smrti užívat kamenování, které na rozdíl od jiných způsobů realizuje obecenství jako celek, a ne někdo konkrétní. V naší době však již veřejné trestání spadá do působnosti vlády (v širokém slova smyslu), jejíž autorita k tomu obecně pochází od Hospodina, který jí ji svěřil. „Neboť není vrchnosti, jediné od Boha, a kteréž vrchnosti jsou, od Boha zřízené jsou. A protož kdož se vrchnosti protiví, Božímu zřízení se protiví; kteříž se pak protiví, odsouzení sobě dobudou. Nebo vrchnosti nejsou k strachu dobře činícím, ale zle činícím. Chceš-li se pak nebáti vrchnosti, čiň dobře, a budeš míti chválu od ní. Boží zajisté služebník jest, tobě k dobrému. Pakli bys zle činil, boj se; neboť ne nadarmo nese meč. Boží zajisté služebník jest, mstitel zůřivý nad tím, kdož zle činí“ (Řím. 13:1-4).

Náš oddíl tedy neopravňuje křesťany dnes zabíjet své děti, byť sebeneposlušnější a sebezhýralejší. Nicméně však o tomto slovu stále platí, že pochází od Pána Boha, skrze vdechnutí neomylného a věčného Ducha Svatého. „Všelikéť písmo od Boha [jest] vdechnuté, a užitečné k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž [náleží] k spravedlnosti, aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový“ (2. Tim. 3:16-17). Musí nám být tedy aspoň nějak užitečné k poučení, napomenutí, napravení, vedení – a byli bychom v plném biblickém slova smyslu blázni, kdybychom to chtěli popřít.

Několik výkladových poznámek

Kamenování syna pro neposlušnost se nemělo uplatnit při každé neposlušnosti, ale v případě zpurnosti a protivnosti, rebelii a protivení se výtkám, zejména, byly-li spojené s neskrývanou prostopášností, viz konec 20. verše. Ona slova zpurnost a protivnost Hospodin často užíval o svém lidu: „Aby nebývali jako otcové jejich, pokolení zpurné a protivné, národ, kterýž nenapravil srdce svého, a nebyl věrný Bohu silnému duch jeho“ (Ž. 78:8). „Běda synům zpurným, dí Hospodin, skládajícím radu, kteráž není ze mne, a přikrývajícím [ji] přikrytím, ale ne z ducha mého, aby hřích k hříchu přidávali“ (Iz. 30:1). „Rozprostíral jsem ruce své na každý den k lidu zpurnému, kteříž chodí cestou nedobrou za myšlénkami svými, k lidu, kteříž zjevně popouzejí mne ustavičně“ (Iz. 65:2-3).

„Protivnými“ či „protivícími se“ nazval Izraelce i Mojžíš, kdy kraličtí přeložili toto slovo jako „reptáci“ a překladatelé Bible krále Jakuba jako „rebelové“: „I svolali Mojžíš s Aronem všecko množství před skálu, a řekl jim: Slyštež nyní, ó reptáci: Zdali z skály této vyvedeme vám vodu?“ (Nu. 20:10). Takový stav srdce muselo tedy prozrazovat synovo jednání. V originále je to מָרָה, „marah“, což mj. znamená hořkost (viz Ex. 15:23). Rebelovat, protivit se proti Hospodinu, proti Jeho řádům a přikázáním, je hořkou věcí a plodí jen další hořkost.

Jak poukazuje John Gill z rabínské literatury, přikázání se vztahovalo jen na děti určitého věku, přirozeně ne příliš malé, které by ani nemohly upadnout v hříchy jako opilství, a ne ani na ty, které se zcela osamostatnily, zejména založily vlastní rodinu.

Syna, který měl být pro svou vzpurnost zemřít, museli přivést před starší oba rodiče. To plynulo z obecného příkazu Božího o trestu smrti: „Kdož by koli měl na smrt vydati někoho, podlé vyznání svědků sáhne na vražedlníka; ale jeden svědek nebude moci svědčiti proti někomu na smrt“ (Nu. 35:30). Rodinné věci nepředstavovaly výjimku – v Izraeli věci nefungovaly podobně jako třeba ve starém Římě, kde otec rodiny (pater familias) měl zejména v době předcísařské nad svými dětmi neomezenou moc a mohl je – aspoň z hlediska práva – kdykoliv zbavit života. Naproti tomu ukamenování syna podle našeho verše byl zjevně až poslední krok, kdy jeho vzpurnost přesáhla meze a dotyčný se nenechal napravit žádnými užitými prostředky. Dokud se na nutnosti užití daného ustanovení neshodli oba rodiče, předpokládalo se, že situace ještě nepřesáhla stanovenou míru. Rovněž se nám tím Hospodin poukazuje na potřebnost jednoty v rodině, zejména při zásadních rozhodováních. I když hlavou rodiny a autoritou je muž, nemá nad manželkou tvrdě panovat, ale v jednotě s ní řídit rodinné záležitosti.

Komentátoři se zcela neshodnou, jestli přivedení syna „k starším města svého, k bráně místa [přebývání] svého“ – protože tam se v oněch dobách konaly soudy – v sobě zahrnovalo vedení soudního případu, kde se syn mohl hájit, nebo jestli se předpokládalo, že společné svědectví otce i matky nebude v takovém případě vymyšlené a lze mu implicitně věřit. Vzhledem ke svědectví Nikodéma („Zdali zákon náš soudí člověka, leč prvé uslyší od něho a zví, co by činil?“ Jan 7:51) se však přikláníme k prvnímu.

Poznamenejme ještě, že stejný trest čekal ty, kdo se rouhali proti Hospodinu: „Kdož by zlořečil jménu Hospodinovu, smrtí umře, a všecko shromáždění bez milosti ukamenuje jej. Tak cizí, jako doma zchovaný, když by zlořečil jménu Hospodinovu, smrtí umře“ (Lv. 24:16). Rodiče se ve vztahu k dětem považují za Boží zástupce, a vzpoura proti jejich Pánem dané autoritě je vzpoura vůči Hospodinu samotnému, na stejné úrovni, jako když by někdo zlořečil Jeho svatému jménu.

A na úplný závěr nemiňme, že marnotratný syn z podobenství Pána Ježíše, jenž „rozmrhal statek svůj, byv prostopášně živ“ (Lk. 15:13), se provinil přesně tímto hříchem, který si zasloužil ukamenování. Jelikož se s ním máme každý z nás, pouhých hříšníků, identifikovat, připomíná nám to, že od Otce jsme si zasloužili nejen odmítnutí, ale i smrt; ale pro onu nekonečnou lásku a milosrdenství jsme byli navráceni do plného postavení synů se všemi jeho privilegii.

Páté přikázání

Náš text bezpochyby představuje konkrétní aplikaci 5. přikázání „Cti otce svého i matku svou“. To, jak zdůrazňuje apoštol, „jest přikázaní první s zaslíbením, aby dobře bylo tobě, a abys byl dlouhověký na zemi“ (Ef. 6:3-4). Je to zaslíbení, ale zároveň i kletba; zaslíbení činícím, kletba neposlušným. Kdo nebude ctít otce svého i matku svou, nebude dlouhověký. Zdá se, že hlavním smyslem daného přikázání o kamenování bylo Izraelcům demonstrovat tuto pravdu velmi zjevným způsobem, který nikdo nemůže minout. My lidé jsme z přirozenosti tupí, zaslepení, a potřebujeme od Pána Boha ty nejvýmluvnější a nejvíc do očí bijící příklady, abychom pochopili Jeho pravdy. Bez nich máme neomylnou tendenci ve svých myslích závažnost Božích věcí snižovat, ohlazovat hrany, neutralizovat je svými pokřivenými náhledy.

Tato pravda platí ve všech dobách, ať už s nebo bez uplatňování tohoto či podobného pravidla. Případů, kdy si rodičů neposlušné, prostopášně žijící děti zkrátily život, je nespočet. Někdy se tak děje velmi rychle, třeba když navzdory varováním mladí lidé řídili neopatrně nebo pod vlivem alkoholu a způsobili nehodu. Jiní se nakazili smrtelnými pohlavně přenosnými chorobami či upadli do závislostí na drogách nebo alkoholu, které zkracují život sice pomaleji, ale neméně jistě. Svéhlavost mladých spojená s divokým „užíváním si“ naše společnost bere jako něco normálního, fázi, kterou si musí každý odžít, ale v Božích očích na ní nic normálního není – tedy v tom smyslu, že ji nemáme akceptovat jako realitu, se kterou nic neuděláme a musíme se s ní smířit. Tím méně, nechceme-li brát jako něco normálního jejich předčasné zahynutí, jenž je podle Božího Slova důsledkem takové „fáze života“ – a to určitě nechce nikdo. Že nectění rodičů vede k předčasné smrti, zkrátka neměl být pro Izraelce abstraktní princip, jenž se v praktickém životě skoro nijak neprojevuje, ale konkrétní, živá pravda Boží.

Pán tím rovněž učil neposlušné děti, že se svou vzpurností připravují o přirozenou náklonnost svých rodičů. Nemůžeme si myslet, že činění v rozporu s řády Božími neovlivní negativně naše vztahy, včetně vztahů rodinných. Jak píše Matthew Henry: „Ti, jenž se vydají prostopášnosti a bezbožnosti a nenechají se napravit, pozbyli svého dílu na přirozené náklonnosti svých nejbližších; původci jejich bytí se spravedlivě stanou původci jejich záhuby. Dítě, které zapomíná na svou povinnost, může děkovat jen samo sobě, a ne vinit své rodiče, když naň hledí s menší a menší příchylností. A jakkoliv těžké to pro citlivé rodiče nyní může být, vyrovnat se se spravedlivým trestem svých vzpurných dětí, v den zjevení spravedlivého soudu Božího bude veškerá přirozená náklonnost tak cele pohlcena Boží láskou, že přivolí dokonce i odsouzení svých dětí, protože Pán Bůh tím bude navěky oslaven.“

Neposlušný syn měl být předveden před starší města nejen proto, aby se provedla procedura nezbytná k jeho usmrcení, ale i proto, že se vždy jedná o záležitost dotýkající se celé komunity. Bylo to zlo v jejím středu, které by se jinak snadno rozšířilo a v posledku rozložilo společenský řád. To, co se zdá kruté vůči jednotlivci, představuje milosrdenství pro společnost. Každý se nad tím měl zastavit, bát se a nehřešit. Hřích je nutné vždy zastavit na počátku, což platí jak pro jednotlivce, tak pro sbory, církve a národy.

Aplikace v novozákonní době

Když neposlušnost zbavuje dlouhověkosti i v přirozeném a časném smyslu, tím spíše v tom duchovním a věčném. Kdo není poslušen rodičů, prokazuje tím, že se nikdy neznovuzrodil, a nemůže si dělat naděje, že by byl dlouhověký, žil na věky. Byť jsme si dobře vědomi, že spása plyne z pouhé milosti Boží bez lidských zásluh, přesto s vážností musíme konstatovat, že děti, které se nenaučily poslouchat své rodiče, mají velmi ztíženou cestu k obrácení. Pán ve své moudrosti spojil vylévání své milosti s jím danými prostředky, a učení dětí poslušnosti ze strany rodičů je takovým prostředkem. Bez užití prostředku milosti si můžeme dělat o svých dětech jen pramalé naděje.

Varuje před tím i biskup J. C. Ryle ve svém traktátu Povinnosti rodičů, ve kterém uvádí jako 9. bod, aby rodiče vedli, vychovávali (train) své děti ve zvyku poslušnosti. „Žádný zvyk, tuším, nemá na naše životy takový vliv, jako toto. Rodiče, uložte si, abyste naučili své děti vás poslouchat, ač vás to bude stát mnoho starostí a je mnoho slz. Ať neexistuje žádné zpochybňování, argumentace, pření odkládání a opětovné odpovídání. Když jim dáte příkaz, ať jasně vědí, že očekáváte, že bude splněn. (…) Rodiče, chcete, aby vaše děti byly šťastné? Vynasnažte se tedy, abyste je naučili poslechnout, když jim něco řeknete – když jim něco přikážete. Věřte mi, nejsme stvoření pro naprostou nezávislost – nejsme pro ni uzpůsobeni. (…) V mých očích je pohled na rodiče, kteří se vždy podvolí a dovolí dětem si dělat, co chtějí, nanejvýš bolestný – bolestný, protože vidím, jak je Boží řád věcí obrácen a převrácen – bolestný, protože jsem si jist, že důsledkem toho pro charakter dítěte bude v posledku tvrdohlavost, pýcha a samolibost. Nemůžete se divit, že mnozí odmítají poslouchat svého Otce, kterýž jest v nebesích, když jim jako dětem dovolíte neposlouchat své otce, kteříž jsou na zemi.“

Ve starém Izraeli rodiče, kteří nechtěli, aby někdy museli nechat své děti ukamenovat, měli dbát, aby je řádně vychovali k poslušnosti a potomci se ani nepřiblížili k postoji vzpurnosti a protivení se. A křesťanští rodiče dnes, nechtějí-li vidět své děti na věky zahynout, je mají vést ke stejné poslušnosti. Když dítě ve všem hned poslechne příkazy otce i matky, lze si dělat větší naděje, že z milosti Boží poslechne příkaz Písma činit pokání a věřit evangeliu, zejména, bylo-li odmala vedeno k bázni k Božímu Slovu a Božím věcem.

Nakonec, když už otec s matkou museli v oněch dávných dobách přivést syna před starší města, jistě jim při tom vyvstávaly na mysli mnohé jejich nedůslednosti ve výchově, jejíž výsledek dopadl tak tragicky. Kdyby činili, jak měli, nemusel jim potomek nyní zlomit srdce. To platí i dnes; v z dávných dob nám zní slova nejmoudřejšího z králů: „Neodjímej od mladého kázně; nebo umrskáš-li jej metlou, neumřeť. Ty metlou jej mrskávej, a tak duši jeho z pekla vytrhneš“ (Př. 23:13-14). Poslušnost přináší dlouhověkost, a chce-li kdo obojím zaopatřit své děti k věčnému prospěchu, musí dbát, aby jim ji od nejútlejšího věku všemi způsoby vštěpoval, vyučováním, instrukcemi, napomínáním, trestáním i vlastním příkladem.

To, že syna měli v teokratickém systému před soud přivést vlastní rodiče, nám připomíná výstrahu Spasitele: „Kdo miluje otce neb matku více nežli mne, neníť mne hoden; a kdož miluje syna neb dceru více nežli mne, neníť mne hoden“ (Mt. 10:37). Boží věci mají mít pro Božího člověka největší prioritu, jakkoliv bolestné pro něj upozadění vlastní rodiny může být. Aplikace v novozákonní době se může týkat například církevní kázně ve vztahu k ještě nesamostatným dětem křesťanských rodičů, které sice vyznaly víru, ale opět se vrátily na cestu hříchu. Ten, kdo bude ctít ducha našeho přikázání, nebude váhat – nepomohou-li jejich vlastní domluvy a káznění – předložit celou věc před církev, aby ji vyřešila skrz biblickou kázeň. Jinak se připodobní Elímu, jehož ctění synů nad Hospodina přivedlo do zkázy je i celou Elího rodinu.

Závěr

Apoštol Pavel varoval, že v posledních časech nastanou dnové nebezpeční, kdy budou lidé mimo jiného „rodičů neposlušní“ (2. Tim. 3:2). Tím se vyznačují i naše dny, o mnoho více, než takřka jakákoliv doba před námi. Náš oddíl nás vyučuje o nakažlivosti neposlušnosti, a jeho pravdivost vidíme všude okolo sebe. Každé dítě, které není naprosto svéhlavé a cele rozpustilé, se v naší společnosti považuje za velmi dobře vychované.

Mnohé křesťany dnes ustanovení zákona o kamenování neposlušných dětí děsí a ptají se, jak něco takového v Bibli vůbec může být, jak se s takovým hrozným přikázáním vyrovnat. Ale na všeobecnou neposlušnost dětí svých rodičů všude okolo nich si zvykli, ta jim tak hrozná nepřipadá, aspoň ne v porovnání s těmi „děsivými“ verši. Schází jim tak srdce žalmisty, který vyznával: „Děsím se nad bezbožnými, kteříž opouštějí zákon tvůj“ (Ž. 119:53). Jak je to s námi? Děsíme se nad „příliš tvrdým“ Božím Zákonem, nebo nad těmi, kteří jej opouštějí? Kéž Pán dá, aby to bylo to druhé. Amen i amen.

Žádné komentáře Přidej

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Předchozí příspěvek:

Další příspěvek: