V pátek 21. června jsme si mohli coby protestanté připomínat známou a důležitou událost, a to popravu 27 českých pánů na Staroměstském náměstí. Její politický dopad byl jistě značný, ale křesťany by měl zajímat především dopad duchovní. Je velmi smutné, jak málo si dnes čeští evangelikálové připomínají tyto vzácné předky u víře, tyto mučedníky pro pravdu Boží. Já sám si za víc než 20 let života v konzervativním sboru nevzpomínám, že by někdo kohokoliv z těchto mužů jakkoliv zmínil, tím méně jako příklad věrného křesťana nebo svatého mučedníka. Přitom takových mužů, kteří by se ochotně postavili proti římskokatolickému Antikristu a kteří by stáli věrně u víře až k smrti, nutně potřebujeme.

Kořeny duchovní bídy našeho národa můžeme dozajista vystopovat až tomuto popravnímu theatrum, na kterém český lid nechal zemřít svůj duchovní výkvět, aby se následně plně poddal oné římské šelmě, která na mnohá léta zotročila jeho svědomí všelijakými bludy, lidskými smyšlenkami a modlářskými marnostmi. Hospodin jej ve svém svatém trestání tomu všemu vydal, jakož poslal „ducha zlého mezi Abimelecha a mezi muže Sichemské“, když předtím Abimelech zamordoval 70 synů Gedeona a Sichemští si jej zvolili za vládce.

Jedním z oněch reků víry, kteří pro Pána Ježíše Krista a jeho církev položili život, byl i známý Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, o kterém se děti učí ve škole, aniž by jim ovšem kdo řekl, jak zbožný muž to byl. O to je pak tragičtější je příběh jeho manželky. Ó, jak je dnes česká církev podobná této bídné ženě, která nedbala na varování svého muže proti papeži a spolčila se s nepřáteli evangelia, až ji nakonec zcela převrhli. Buďme varováni tímto příklad a naopak se nechme povzbudit statečností a k smrti vytrvalostí pána z Polžic a Bezdružic. Nyní se již začtěme do řádků, které o něm píše ve své Historii o těžkých protivenstvích církve české Jan Amos Komenský.

Kryštof Harant, pán z Bezdružic a z Polžic a na Pecce

1. Že Evropu, Asii i Afriku projel byl a prohlédl (jakož to v jazyku českém sepsané na světlo vydal), netoliko velikou o sobě pověst, ale i mnohou věcí povědomost a opatrnost sobě spůsobil. Pročež nejprv od Rudolfa císaře za komorníka, potom od Matiáše za radu komory, až od Fridricha za presidenta komory království Českého zřízen byl. Ortele smrti na něj vynešeného příčinu tu položili, že s stavy do Rakous táhl a nebyv z první přísahy propuštěn, Fridrichovi přísahal; ježto to ne sám on než všickni jiní i papeženci učinili a také zrušením od Ferdinanda vlastního reversu jeho z té přísahy první osvobozeni byli.

Odkudž patrné bylo, že nenávist jejich k náboženství politických zástěr hledala. Často zajisté jezuiti svésti ho daremně se pokoušeli.

2. Na popravní theatrum jíti maje, zavolal k sobě kněze Rosacia a jemu, jak se velmi o manželku a dítky své stará, oznamoval. Nebo že zná, jak manželka v náboženství neživá jest, protož že se bojí, aby nemajeci, kdo by ji pamatoval, něčemu zlému na sebe i dítky přijíti nedopustila. Že sic na papíře poznamenal, nač by obzvláštně pamatovati měla; prosil však jeho, aby jí to připomínal.

Napřed, aby v náboženství evanjelickém (kteréž samo jistou a neomylnou cestu k spasení, totiž na milosrdenství Boží v Kristově zásluze spoléhání, ukazuje) stálá byla a žádnými slibnými věcmi od něho se odvésti nedala, na to pamatujíc, co od něho často slýchala, že on všeho světa náboženství prohlédl a zkusil a s Písmy svatými srovnával, ale nic jistšího a lepšího nenašel, než to, což již krví svou spečetí, že skrze krev Beránkovu spasení docházíme, kteréhož i sám již dojde. A té slávy chce-li ona také býti účastnice, aby v též víře setrvala.

Druhé, aby s poddanými mírněji nakládala, robot nepřivětšovala, ale raději umenšovala.

Naposledy, aby o dítky pečovala a v čistém nábožentví je vychovávala; budou-li jejím zanedbáním svedeny, že ji před Boží soud obsílá. – To ten dobrý pán tak, mnohými slovy a pobožně, s mnohým znamenitým osvědčováním potvrzoval.

Ale všetečná ta žena ničehož toho neplnila, Bohu, svědomí, dítkám i poddaným se zpronevěřila, když brzo potom za člověka převrhlce se vdala, syny k jezuitům k cvičení obrátila, sama přestoupila a na poddaných těla i duše ukrutnost vodila.

3. Volán byv na popravní theatrum, řekl: „Tolik jsem krajin světa projel, u tak mnoho pohanských národů býval, tak mnoho na zemi i na moři nebezpečentví vystál, a nyní, hle, v vlasti mé nevinně smrt násilná mi se činí! A to rukou těch, jimž jsem po všecken věk svůj sloužil, jako i otcové moji. Bože, jim odpusť!“ A jda, modlil se: „V tě, Hospodine, doufal jsem, nebuduť zahanben na věky.“Vstoupiv na theatrum, pozdvihl očí a řekl: „V ruce tvé, Pane Ježíši, poroučím ducha mého!“

A maličko mlče, pochodiv, přistoupil k rozprostřenému tomu suknu a pozastaviv se, zase mluvil: „V tobě, ó Pane, doufal jsem od mladosti své; doufám a tím jist jsem, že pro potupnou smrt Spasitele mého, Syna tvého, po této potupné smrti své do slávy tvé přijat budu.“ A tu pad na kolena, řekl: „Tobě poroučím duši mou; vykoupil jsi ji, Bože pravdivý a věrný.“

A když ještě kat nepospíchal (nebo pod obojí byv, nekvapil na žádného, leč až každý příhodné své modlitby skončil), zase zvolal: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nade mnou a přijmi ducha mého.“

S tím slovem pozadu přišed popravce, mečem mu hlavu smetl.