O prázdninách v našem malém sborečku bratr kazatel Miloš Šolc III. kázal sérii kázání na známé verše ze 7. kapitoly Matouše o těsné bráně a úzké cestě. Vycházel přitom zejména z výkladů významného anglického evangelikálního kazatele 20. století Martyna Llyoda-Jonese (1899-1981) na celé Kázání na hoře. Jeho kniha sama vznikla na základě výkladů, které v průběhu času předkládal svému sboru ve Westminster Chapel blízko Buckinghamského paláce. Tento Boží muž byl známý právě svými výkladovými kázáními, které pokračovalo v duchu a moci puritánů. Díla takových služebníků Páně vždy stojí za to si připomenout – natožpak díla na tak důležité duchovní téma, jako je ona těsnost brány, kterou vcházíme do života, a úzkost cesty, kterou kráčíme do slávy. Příslušnou kapitolu jsme tedy přeložili a předkládáme ji lidu Božímu k důkladnému zvažování.

Jelikož ke slovům jednoho z nejvýznamnějších kazatelů 20. století lze sotvaco přidat, jen si zdůrazněme, jak podstatné a aktuální vyučování tento text předkládá. Jakkoliv by bylo naprosto relevantní v každé době, protože člověk se ve své padlosti nemění, v jistém ohledu je dnes důležité mimořádně, protože všechny trendy v moderní zkompromisované církvi jdou přesně opačným směrem.

Důležitým bodem je rozlišení světskosti a cest světa, které dnes mnohým uniká. Před světskostí, tedy sklonem usilovat o to samé, co svět, čistě pozemské věci, které jdou přímo proti věcem Božím a které ve všech ohledech stojí „mimo křesťanství“, se aspoň slovy varuje, i když v praxi se zejména mladým lidem v církvi toleruje mnohé i z toho. Ale o nenásledování cest, způsobů světa, byť ze zdánlivě dobrých důvodů, toho slyšíme mnohem méně. To se přitom projevuje v mnohých oblastech, jak vnitřních, o kterých mluví kazatel Lloyd-Jones především, tak v církevní praxi. Dnešní církev nevidí adaptování způsobů světa jako nic špatného, pokud se tak děje v „křesťanském“ kontextu; směřuje-li k dobrým, duchovním cílům, je tím v očích mnohých ospravedlněno. Chceme žíti pro Hospodina, sloužit, evangelizovat – a co tedy záleží, pokud se za tím cílem vnějšně připodobníme tomu, co chce svět? Tím jen zvýšíme efektivitu našich snah. Důležité je přeci to, co máme v srdci, ne navenek. Ovšem důsledné biblické vnímání, že se vstupem na úzkou cestu zavrhujeme nejen svět samotný, ale i jeho cesty a způsoby, tomu zasazuje smrtelnou ránu.

Podobně podstatný bod je nutnost zanechat před branou také svoje Já, starou přirozenost, sklon prosazovat sama sebe a učinit ze sebe střed svého bytí. V moderní církvi se ovšem vše točí kolem lidského Já; když už ne v jeho nejhříšnějších projevech – i když v posledních letech ani to není výjimkou, například v „přijímajícím“ přístupu odpadlé církve vůči sodomitům – tak stále v jádru. Evangelium a víra je až příliš často předkládáno jako nástroj vlastní seberealizace, jak dosáhnout nejvyššího naplnění a mít hezký život v komunitě laskavých lidí. Ano, všechny tyto věci Pán Bůh v evangeliu nabízí a dává, ale dosahujeme jich způsobem, který On sám určil, podle nejzákladnějšího principu našeho života: „Ale hledejte nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno“ (Mt. 6:33). To, okolo čeho se má náš život točit, je Hospodin sám a věci Boží, a o to, jak budeme či nebudeme naplněni, se pak postará On sám. Tím se nemusíme trápit, můžeme to svěřit cele do Jeho rukou.

Jak píše ten veliký muž Boží, kdo vchází těsnou branou, upírá si samotné právo na své Já, dává ho cele do rukou Páně, kterému jedině správně náleží. Jestli něco moderní křesťanství nedělá, pak se nestaví proti lidskému Já, ale všemi možnými způsoby ho podporuje. V následujícím textu jsme před tím však důkladně z Božího Slova varováni. Kéž nám všem Pán dá číst tyto řádky s vážným zvažováním a bázní.

Těsná brána

Nyní samostatně prozkoumejme verše 13 a 14, v nichž náš Pán začíná své poselství aplikovat. Podívejme se na ně takto: říká nám, že to první věc,co musíme po přečtení tohoto kázání udělat, je zaměřit se na typ a druh života, k němuž nás volá, a uvědomit si, jaký je. Již mnohokrát jsme viděli, jak je při práci s Kázáním na hoře nebezpeční ztratit se v detailech nebo se nechat strhnout konkrétními věcmi, které nás zajímají. To je lichý přístup. Náš Pán nás tedy nabádá, abychom chvíli počkali, podívali se na kázání jako na celek a zamysleli se nad ním. Co bychom řekli, že je jeho nejvýraznějším rysem? Co vystupuje do popředí jako to nejdůležitější? Jaká jedna věc je nade vše ostatní a čeho se musíme držet coby hlavního principu? A sám na svou otázku odpovídá tak, že nejvýznačnějším rysem života, k němuž nás povolává, je ´úzkost´, opak širokosti. Je to úzký život, je to ‚úzká cesta‘.

Dramaticky nám ji předkládá slovy: „Vejděte těsnou branou“. Brána je těsná a také musíme jít po úzké cestě.

Jeho znázornění je velmi užitečné a praktické. Podává ho velmi živým způsobem, a ta scéna se před námi ihned zhmotňuje. Jsme zde, kráčíme kupředu a najednou proti nám stojí dvě brány. Jedna je vlevo, velmi široká a vchází do ní velký zástup lidí. Na pravé straně je brána velmi úzká, do které se nevejdou ani dva lidé najednou. Když se podíváme skrz širokou bránu, vidíme, že vede na širokou cestu a že se po ní valí celé zástupy.

Druhá cesta však není úzká jen na začátku, je úzká pořád, a jen málokdo po ní kráčí. Obrázek vidíme zcela jasně. To, říká v jádru náš Pán, je to, o čem jsem mluvil. Úzká cesta je ta, po které chci, abyste kráčeli. „Vcházejte úzkou branou.“ Vstupte na tuto úzkou cestu, kde Mne naleznete kráčet před vámi. Hned se nám připomínají některé význačné rysy onoho křesťanského života, k němuž nás náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus povolává.

Nejprve zaznamenejme, že jde o život, který je úzký či těsný hned od počátku. Okamžitě. Není to život, který je zpočátku poměrně široký a postupem času se zužuje a zužuje. Ne! Už samotná brána, samotný způsob, kterým se do tohoto života vstupuje, jsou úzké. Tento bod je důležité zdůraznit, protože z hlediska evangelizace je zásadní. Když se do evangelizace vloudí světská moudrost a tělesné pohnutky, zjistíte, že žádná ´těsná brána´ není. Příliš často se vytváří dojem, že být křesťanem se nakonec moc neliší od toho křesťanem nebýt, že na křesťanství se nemá nahlížet jako na úzký způsob života, ale jako něco nanejvýš přitažlivého, úžasného a vzrušujícího, a že do něj vcházíte v davech. Podle našeho Pána tomu tak není. Evangelium Pána Ježíše Krista je příliš upřímné na to, aby zvalo někoho takto. Nesnaží se nás přesvědčit, že je něčím velmi snadným, a teprve později začneme zjišťovat, že je ve skutečnosti těžké. Evangelium Kristovo se otevřeně a bez kompromisů hlásí k tomu, že je něčím, co začíná úzkým vchodem, těsnou branou. Je naprosto nezbytné, abychom si to uvědomili hned na počátku. Podívejme se na to tedy trochu podrobněji.

Na samém začátku této životní cesty, ještě než se po ní vydáme, je nám řečeno, že chceme-li po ní jít, musíme některé věci nechat za sebou venku. Není pro ně místo, protože musíme začít tím, že projdeme úzkou a těsnou branou. Rád si ji představuji jako turniket; je jako turniket, který vpustí vždy jen jednoho člověka a nikoho dalšího. A je tak úzký, že něco si s sebou prostě nemůžete vzít. Ta brána je od samého počátku výlučná, a je důležité, abychom se podívali na Kázání na hoře a spatřili to, co je třeba nechat za sebou.

První věc, kterou zanecháváme, je to, čemu se říká světskost.

Zanecháváme za sebou ony zástupy, a také cesty tohoto světa. „Prostranná brána a široká cesta jest, kteráž vede k zahynutí, a mnoho jest těch, kteříž vcházejí skrze ni. Nebo těsná jest brána a úzká cesta, kteráž vede k životu, a málo jest nalézajících ji.“ Musíte začít uvědoměním si, že když se stanete křesťanem, stanete se něčím výjimečným a neobvyklým. Radikálně se oddělujete od světa, od davu a od naprosté většiny lidí. Je to nevyhnutelné; a je důležité, abychom to věděli. Křesťanský život a cesta nejsou populární; nikdy nebyly a nejsou ani dnes. Jsou neobvyklé, výjimečné, zvláštní a jiné. Na druhou stranu, valit se prostrannou branou a putovat po široké cestě je něco, co, jak se zdá, dělají všichni.

Vy se z toho davu vědomě, s rozmyslem vymaníte a vydáte se k té úzké a těsné bráně, samotní. Do křesťanského života nemůžete vstoupit spolu se zástupem: nevyhnutelně to zahrnuje odloučení.

Snad nejlépe to vystihneme, když zdůrazníme, že jde vždy o něco velmi osobního. Vždyť nic není v tomto životě těžší než si uvědomit, že jsme individualitami. Všichni jsme tolik otroky toho, ´co se dělá´. Přicházíme do světa plného tradic, zvyků a obyčejů, kterým máme tendenci se přizpůsobovat. Je to snadné a samozřejmé a o většině z nás lze říci, že nic nesnášíme tolik jako být neobvyklý nebo jiný. Samozřejmě existují výjimky, někteří jsou výstřední od přírody a jiné výstřednost přitahuje; ale o naprosté většině z nás platí, že jsme rádi stejní. Děti jsou takové. Chtějí, aby jejich rodiče byli stejní jako jiní rodiče; nechtějí nic neobvyklého. Je pozoruhodné sledovat, jak se lidé instinktivně ochotně přizpůsobují vnějším vzorům v obyčejích, návycích a chování; ba, někdy je to až zábavné. Někteří lidé jsou slyšet, jak protestují proti této tendenci moderního zákonodárství tlačit k uniformitě. Velmi silně vyjadřují jak své námitky proti tomu, tak své přesvědčení o individualitě a svobodě. Přitom oni sami jsou často jen typickými představiteli určité skupiny, v níž byli vychováni nebo k níž rádi patří. Téměř okamžitě poznáte, jakou školu nebo univerzitu navštěvovali; podřizují se jejímu vzoru.

K tomu máme sklon všichni, což má za následek, že jednou z nejtěžších věcí, které musí mnozí čelit, když se stanou křesťany, je, že je to učiní neobvyklými a výjimečnými. Ale musí se to stát. Jinými slovy, jedna z prvních věcí, která se stane člověku, jenž se duchovně probere vůči poselství evangelia Kristova, je, že si řekne: ´No, ať už se s většinou stane cokoli, já jsem živá duše sám za sebe a zodpovídám za svůj život´.

„Jeden každý své břímě ponese.“ Když se tedy člověk stane křesťanem, nejprve začne vnímat sám sebe coby samostatná jednotku v tomto velkém světě. Dříve ztratil svou individualitu a identitu ve velkém davu lidí, k němuž patřil, ale nyní stojí sám. Předtím zběsile spěchal s davem, ale najednou se zastavil. To je vždy první krok k tomu, aby se kdo stal křesťanem. A nadto si uvědomuje, že má-li zajistit svou duši a to, kde bude na věčnosti, musí nejen na chvíli v proudu onoho davu zůstat stát – musí se od něj oddělit. Vymanit se z něj pro něj může být těžké, ale musí to udělat; a byť jde většina jedním směrem, on musí jít směrem opačným. Opouští ten zástup. Přes onen turniket celý zástup najednou nedostanete, projít může vždy jen jedna osoba najednou. Díky tomu si člověk uvědomí, že zodpovídá před Pánem Bohem, svým věčným Soudcem. Brána je úzká a těsná; přivádí mne tváří v tvář na soud, tváří v tvář Pánu Bohu, tváří v tvář otázce mého života a vlastního bytí, mé duše a toho, kde bude na věčnosti.

Ale musím nejen opustit zástup, totiž svět okolo mne s jeho ‚veselím‘. Ještě obtížnější a ještě těsnější je poznání, že musím zcela opustit cestu světa. Všichni to známe v praxi i ve svých křesťanských životech. Jedna věc je opustit zástup, ale úplně jiná je opustit jeho cestu, způsoby. To je samozřejmě základní a rozhodující omyl mnišství. Mnišství je v jádru založeno na myšlence, že když opustíte lidi, opustíte i ducha světa. Ale tak to není. Můžete opustit svět ve fyzickém smyslu, můžete opustit lidi i zástup, ale ve vaší osamělé cele může být duch světa stále s vámi. Totéž platí i v křesťanském životě. Někteří se sice vyčlenili ze skupiny, k níž patřili, ale přesto v nich duch světskosti stále zůstává, možná je dokonce zřejmý v jejich chování. Neopustili ducha světa a způsob života ve světě. To ale musíme. Žít způsobem světa a životem světa v jiném prostředí z nás křesťany nedělá. Jinými slovy, to, v čem má svět zalíbení, musíme nechat za branou. Tomu se nelze vyhnout.

Stačí si přečíst Kázání na hoře, abychom došli k závěru, že vše, co přináleží k naší neznovuzrozené přirozenosti a co se jí líbí, musíme zanechat před tou těsnou branou.

Lze to ilustrovat. Možná si vzpomenete, že jsme při studia tohoto Kázání slyšeli, jak musíme potlačovat ducha, který požaduje „oko za oko a zub za zub,“ že nemáme odpírat zlému: „Udeří-li tě kdo v pravé líce tvé, nasaď jemu i druhého.“ Takové věci neděláme instinktivně, nepřijdou nám přirozené a nesnášíme to. „A tomu, kdož se s tebou chce souditi a sukni tvou vzíti, nech mu i pláště.“ „Nutil-li by tě kdo míli jednu, jdi s ním dvě.“ „Slyšeli jste, že říkáno bylo: Milovati budeš bližního svého, a nenáviděti budeš nepřítele svého. Ale jáť vám pravím: Milujte nepřátely své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás, a modlte se za ty, kteříž vás utiskují a vám se protiví.“

Poslechnout tyto příkazy není instinktivní, ba, je to něco, co nemáme rádi. Instinktivní je vrátit úder, bránit svá práva, milovat ty, kdo milují nás a nenávidět ty, kdo nenávidí nás. Náš Pán nám však říká, že chceme-li skutečně být Jeho lidem a žít v Jeho království, musíme zanechat venku ty zkažené, instinktivní a světské věci, které miluje a činí naše padlá přirozenost. Pro takové věci v něm není místo. Měli bychom si hned na začátku uvědomit, že taková zátěž nebude tou branou puštěna. Náš Pán nás varuje před nebezpečím ‚laciného spasení‘, totiž tendence říkat: „Přijď ke Kristu takový, jaký jsi, a vše bude v pořádku.“ Ne, evangelium nám hned od počátku říká, že to bude těžké. Znamená to radikální rozchod se světem; je to zcela jiný způsob života. Opouštíme tedy nejen svět, ale i cesty, způsoby světa venku.

Ano, ale cesta je ještě užší a ještě těsnější; chceme-li skutečně začít s tímto způsobem života, musíme zanechat venku své ‘Já‘. A zde samozřejmě narážíme na tu největší překážku ze všech. Jedna věc je opustit svět a cesty světa, ale v jistém smyslu nejdůležitější je právě zanechat venku své Já. Přesto je to očividné, že? Na tuto stezku si s sebou své Já nemáme brát. To není nějaká pošetilost; je to příznačný způsob vyjádření Nového Zákona. ‚Já‘ – to je ten adamovský člověk, padlá přirozenost; a Kristus říká, že musí zůstat venku. Složte „toho starého člověka“, to znamená nechte ho za branou. Pro dva lidi, kteří by mohli projít touto branou společně, v ní není místo, takže starý člověk musí být ponechán za ní. Každá ilustrace se někde láme a ani toto přirovnání, které použil sám náš Pán, nemůže obsáhnout celou pravdu. V jednom ohledu křesťané toho starého člověka venku nenechávají a proto potřebují apoštolovo napomenutí, aby složili „toho starého člověka“. Přesto je nám hned na začátku řečeno, že v tomto království není pro naše „Já“ žádné místo.

Novozákonní evangelium naše Já a naši pýchu velmi ponižuje. Na začátku Kázání jsme konfrontováni slovy: „Blahoslavení chudí duchem.“ Žádný přirozený člověk narozený do tohoto světa není rád chudý duchem. Od přírody jsme pravý opak; všichni se rodíme pyšní, a svět dělá vše pro to, aby naši pýchu od narození podporoval. Nejtěžší věcí na světě je stát se chudým duchem. Pokořuje to naši pýchu, a přesto je to nezbytné. U vchodu do oné úzké brány je nápis: „Zanech své Já venku.“ Jak můžeme dobrořečit těm, kteří nás proklínají, a modlit se za ty, kteří nás utiskují, pokud jsme toto neučinili? Jak můžeme následovat svého Pána a být dětmi svého Otce, kterýž jest v nebesích, a milovat své nepřátele, když dbáme sami na sebe, ustavičně bráníce své Já a starajíce se o něj? Tím vším jsme již podrobně zabývali dříve, ale musíme se na to znovu zaměřit obecně, jak nás k tomu volá náš Pán v této výzvě, abychom vstoupili těsnou branou. Naše Já v této atmosféře nemůže vůbec existovat; musí být stále křižováno.

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ „Jakž byste chtěli, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim;“ a tak dále. To nám náš Pán říká hned na počátku. Nic si ohledně toho nenamlouvejte. Pokud si myslíte, že to bude život, ve kterém si vybudujete velké jméno a budete chváleni, nebo život, v němž se stanete někým znamenitým, tak se zastavte a vraťte se na začátek, neboť každý, kdo chce vstoupit touto branou, se musí rozloučit se svým Já. To by byl život pro sebe; ale kdo by chtěl vstoupit touto branou, musí se rozloučit se sebou samým. Život podle Kázání na hoře je plný sebeponížení, sebepokoření. „Chce-li kdo přijíti za mnou,“ co se stane? „ Zapři sám sebe“ (to je vždy na prvním místě), beř svůj kříž a následuj mne.“ Sebezapření, zapření svého Já však neznamená zdržet se různých potěšení a věcí, které se nám mohou líbit; znamená to, že si upíráme samotné právo na své já, necháváme jej venku a vcházíme branou se slovy: „Již ne já, ale živ jest ve mně Kristus.“

To je tedy první věc. Tato brána je těsná; samotný začátek křesťanského života je těsný, protože určité věci musíme zanechat venku.

Chtěl bych však zdůraznit, že ta cesta je těsná a úzká i v jiném ohledu, a sice v tom, že je obtížná. Křesťanský způsob života je obtížný. Není to snadný život. Je příliš slavný a podivuhodný na to, aby byl snadný. Znamená to žít jako sám Kristus, a to není snadné. Standard je obtížný – díky Pánu Bohu za to. Ten typ lidí, kteří chtějí jen to snadné a vyhýbají se tomu obtížnému, je prabídný. Křesťanský život je ten nejvyšší, jaký byl kdy lidstvu vylíčen, a proto je obtížný, proto je úzký a těsný. Je jen málo těch, kdož jej nalézají. Samozřejmě! Specialistů je v medicíně vždy méně než praktických lékařů; nikdy není tolik odborníků jako obyčejných dělníků. Nezáleží na tom, na jakou oblast nebo část života se zaměříte, vždycky zjistíte, že skutečných odborníků je málo. Když se v jakékoli oblasti života dostanete na vrchol, společníků budete mít vždy méně. Obyčejné věci může následovat každý; ale jakmile chcete učinit něco neobvyklého nebo dosáhnout k výšinám, zjistíte, že o totéž se snaží jen málokdo. Přesně tak je tomu i s křesťanským životem; je to život tak vznešený a tak mimořádný, že jen málo jich jej najde a nastoupí do něj, jednoduše proto, že je obtížný. To nemusíme zdůrazňovat. Zvažte, co nám bylo řečeno, když jsme podrobně procházeli toto Kázání. Pohleďte na onen druh života, jak jej vylíčil náš Pán, a uvidíte, že musí být úzký, protože je tak obtížný. Je to ten nejvyšší vrchol dokonalosti v životě.

Kromě toho je ten život těsný a úzký proto, že vždy zahrnuje soužení, a je-li skutečně žit, pak i pronásledování. „Blahoslavení budete, když vám zlořečiti budou a protivenství činiti, a mluviti všecko zlé o vás, lhouce, pro mne. Radujte se a veselte se, nebo odplata vaše hojná jest v nebesích. Takť zajisté protivili se prorokům, kteříž byli před vámi.“ Dělali to vždycky, svět vždycky pronásledoval ty, kdo následovali Pána Boha. Dokonale to vidíme na příkladu našeho Pána samotného. Svět Jej zavrhl. Muži i ženy Ho nenáviděli, protože byl Tím, kým byl.

„A takž,“ říká Pavel, „i všickni, kteříž chtějí pobožně živi býti v Kristu Ježíši, protivenství míti budou.“ Ale kdo je rád pronásledován? Nemáme rádi, když nás někdo kritizuje nebo když s námi někdo tvrdě nakládá. Co máme skutečně rádi, je když o nás všichni mluví hezky, a velmi trpce neseme, když jsme nenáviděni a kritizováni; ale Kristus nás varoval, že přesně to budeme, vstoupíme-li na onu úzkou cestu. Je úzká a obtížná, a když na ni vstupujeme, musíme se proto připravit na soužení a pronásledování.

Musíte se připravit, že budete nepochopeni; musíte být připraveni možná i na to, že vás nepochopí ani vaši nejbližší.

Kristus nám řekl, že nepřišel, „aby pokoj uvedl, ale meč,“ meč, který může rozdělit dceru proti mateři její nebo syna od svého otce, a kdy domácí jeho mu budou těmi největšími nepřáteli. Proč? Protože jste byli odděleni. Pán vás vyčlenil z vaší rodiny a vstoupili jste touto těsnou branou, která nás nepřijímá po rodinách, ale po jednom. To je velmi těžké, velmi obtížné. Ale Pán Ježíš Kristus je k nám upřímný, a nevidíme-li nic jiného, kéž Pán Pán dá, abychom viděli aspoň, jak upřímné a pravdivé je toto evangelium, jež nám hned od počátku říká, že se možná budeme muset oddělit od manžela nebo od manželky, abychom se stali křesťany a následovali Krista. Nejsme povoláni, abychom se oddělili fyzicky, ale duchovně. Přicházet totiž můžete jen po jednom, neboť je to brána těsná a úzká.

Zatím jsme viděli, jak úzký a těsný je tento život na jeho počátku. Ale on není úzký jen tehdy, úzký zůstává i nadále. Není to jen těsná brána, je to také úzká cesta. Křesťanský život je úzký od začátku až do konce. V duchovní sféře není nic takového jako dovolená. Dovolenou si můžeme vzít od své běžné práce, ale v duchovním životě nic takového neexistuje. Ten je vždy úzký. Jak začíná, tak pokračuje. Je to neustálý „boj víry“, až do konce. Je to úzká cesta, na jejíž každé straně jsou nepřátelé. Po celou dobu až do konce jsou a budou věci, které nás tísní, a lidé, kteří na nás útočí. Na tomto světě a v tomto životě nebudete mít žádnou snadnou cestu – a Kristus nám to říká hned od počátku. Domníváte-li se, že křesťanský život bude obtížný na začátku a později bude snazší, máte zcela mylný pohled na učení Nového zákona. Je úzký celou cestu, nepřátelé na vás budou útočit až do poslední chvíle.

Odrazuji vás? Má někdo chuť říci: „No, pokud je to takhle, tak se vracím zpět“? Než však takto rozhodnete, rád bych vám připomněl, že je nám rovněž řečeno něco o konci, k němuž to povede. Ovšem mimo to – není snad následovat Jej ta nejslavnější věc na světě? Přesto si nedělejme iluze; zápas proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temností věku tohoto potrvá, dokud člověk bude žít na tomto světě. Na cestě životem vás budou čekat záludná pokušení a vy se budete muset mít od počátku do konce na pozoru a zůstávat ve střehu. Nikdy si nebudete moci odpočinout. Stále si budete muset dávat pozor; budete muset chodit opatrně, jak v 5. kapitole Efezským říká Pavel; budete muset hlídat každý svůj krok. Je to úzká cesta, tak začíná a tak i pokračuje.

To vše tedy musíme mít na paměti, když zvažujeme toto Kázání jako celek. Je velmi nebezpečné – a také zcela nebiblické – si to neuvědomit si hned na začátku. Oddělit odpuštění hříchů od zbytku křesťanského života a přistupovat k němu, jako by to bylo vše, je zjevně blud. Pravá evangelizace, jak ji chápu já, je taková, která mužům i ženám předkládá křesťanský život jako celek, a musíme si dávat velký pozor na to, abychom nevzbudili dojem, že se lidé mohou ke Kristu takříkajíc cpát v zástupu a snažit se hnát úzkou branou, aniž by vzali v úvahu úzkou cestu, na kterou vede.

Byl to náš Pán samotný, kdo vyprávěl ona podobenství o bláznivých lidech, kteří si nespočítali náklady – o muži, který začal stavět věž, aniž by spočetl náklady, a tak musel svou stavbu nechat nedokončenou. Totéž platilo o králi, který se vydal do boje s jiným králem, aniž by si zhodnotil sílu nepřítele. Sám náš Pán nám říká, abychom si spočítali náklady a postavili se čelem k tomu, co máme činit, než začneme. Ukazuje nám, jaký je celý ten život. Nepřišel nás pouze zachránit před trestem a peklem; přišel nás učinit svatými a „očistit sobě samému lid zvláštní, horlivě následovný dobrých skutků.“ Přišel na tento svět, aby připravil cestu svatosti, a Jeho přáním a záměrem pro nás je, abychom po této cestě kráčeli v Jeho šlépějích, v tomto nejvyšším povolání, v tomto přeslavném životě, abychom žili tak, jak ho žil On sám, zprotivit se zlu až do krve, bude-li to třeba. Takový byl Jeho život, přímá a trnitá cesta, ale On po ní přesto kráčel. A vaší i mou výsadou je vyjít ze světa a vstoupit do tohoto života a následovat Jej celou cestu.