Slabostí a problémy postoje mnohých současných křesťanů, kteří odmítají mít psanou konfesi, tedy vyznání víry, jsme se již v minulosti vícekrát zabývali. Lidé se nechtějí nechávat „svazovat“ formalizovaným zakotvením toho, čemu věří, natožpak to aktualizovat s ohledem na vývoj v církvi, v níž podloudivší se falešní učitelé začínají dávat bodům, ohledně jejichž významu původně nepanovaly žádné kontroverze, nový a již značně sporný význam. To se stalo zejména doktríně inspirace (vdechnutí) Písma, která byla dřív evangelikály chápána jako tajemné vedení pisatelů Duchem Svatým tak, aby napsali vše dokonale a bez omylu, bez výjimek. Jak se šíří nevěra, i mnozí vyznávající evangelikálové začínají význam slova inspirace posunovat, že se možná netýká neomylnosti ve všech detailech, ale v tom „hlavním“, v učení o spáse apod.
Mnozí tedy, pokud už nějakou konfesi mít musí, preferují tu nejobecnější, takže propagují zejména Apoštolské vyznání. S tím samo o sobě, pokud jej dobře chápeme, není problém, s výjimkou toho, co jsme uvedli, že dnes již téměř není měřítkem ortodoxie z toho důvodu, že se k němu hlásí i apostátníci, kteří obratům v něm dávají své falešné významy, popř. některé jeho body chápou jen jako přihlášení se k nějaké tradici, aniž by nutně museli věřit všem jednotlivostem, např. početí z Ducha Svatého nebo fyzickému vzkříšení Spasitele. Proto jej navenek uznávají i mormoni či russelité (kteří sami sebe lživě zvou Svědky Jehovovými), kteří přitom popírají Kristovo Božství. Ale to není vina vyznání samotného.
U Apoštolského vyznání se musíme mít na pozoru ještě v jedné konkrétní věci, totiž že v sobě obsahuje formulaci, která při svém správném chápání není falešná, ale jejíž znění může svádět k přesvědčení o něčem, co již Bible neučí. Jde o formulaci „sestoupil do pekel“, která se v současném znění nachází mezi tím, že Pán Ježíš umřel i pohřben jest a že třetího dne vstal z mrtvých. Ta ve skutečnosti vyjadřuje jen jinými slovy to, co předchozí fráze „pohřben jest“, a nikoliv sestup do pekla ve smyslu místa utrpení zatracených duší. Na mylnost představy o Kristově údajném sestupu do doslovného pekla – často spojeném s domnělým kázáním zatraceným duším – se zaměříme v tomto článku.
Pouhé synonymum
To, že v apoštolském vyznání je sestup do pekla synonymní se Spasitelovým pohřbem, není jen nějaký náš soukromý, ojedinělý názor. Stojí za tím celá reformovaná teologie, jak dokládá i Westminsterský katechismus větší, který v sobě obsahuje doslova standard reformované doktríny. Ten ve své otázce č. 50 uvádí:
50. V čem spočívalo Kristovo ponížení po Jeho smrti?
Kristovo ponížení po Jeho smrti spočívalo v tom, že byl pohřben; a setrval ve stavu mrtvých a pod mocí smrti až do třetího dne, což se jinak vyjadřovalo a vyjadřuje slovy „Sestoupil do pekel.“
Dokládá to i skutečnost, že staré verze apoštolského vyznání v tomto místě často obsahovaly buď jedno, nebo druhé vyjádření, což dobře ukazuje, že byly chápány synonymně. Jak poukazuje teolog Louis Berkhoff, slova o sestupu se ostatně nevyskytují v nejstarších verzích, ani v nejznámějším nicejském vyznání; poprvé je nacházíme v akvilejské verzi okolo roku 390 po Kristu. I později zejména latinské verze častěji obsahovaly jen slova o pohřbu; ostatně podruhé je nacházíme až v polovině 7. století. Po mnoha generacích se však toto chápání vytratilo a začalo se do vyznání uvádět obojí, jako by šlo o samostatné skutečnosti.
Proč se však vůbec sestoupení do pekel v některých verzích objevilo coby jiné vyjádření pohřbení? Výraz „peklo“ je zde totiž ekvivalentem řeckého ᾅδης, hádes, a hebrejského שְׁאֹל, šeol. Hádes striktně vzato označuje něco neviděného, co bylo přikryto a skryto zraku – a tedy místo, kam odchází člověk po smrti a již jej nemůžeme vidět. Stejný význam má šeol, byť ten etymologicky pochází ze slova znamenajícího ‚požádat, vyžádat‘ – jde tedy o místo, které si vyžádá člověka v okamžiku jeho smrti. V mnoha, ne-li ve většině kontextů je v Bibli pod pojmem hádes či šeol míněno skutečné peklo, jak jej přirozeně chápeme v češtině – protože do něj jdou po smrti všichni bezbožní – ale nikoliv nutně. Někdy i kraličtí překládají šeol jako hrob (např. Genesis 37:35, Žalm 139:8, Job 14:13) – v daných verších by výraz ‚peklo‘ coby místo odsouzení bezbožných byl zjevně nepřípadný, protože mluví o sestoupení do šeolu u věřících. Jak to tedy shrnuje profesor teologie Charles Hodge, v Apoštolském vyznání to v jeho původním smyslu znamená „přejít z viditelného do neviditelného světa, což se děje všem lidem, když zemřou a jsou pohřbeni.“
Domnělé podpůrné texty
Tímto však daný předmět nelze ještě uzavřít, neboť jako u všeho se musíme podle slov „ptejte se na Písma“ zaměřit také na to, co k němu říká Bible. V ní nacházíme několik pasáží, které se zdají myšlenku doslovného sestoupení Páně do pekel, tedy nejen do hrobu, podporovat. Na ty se tedy zaměříme, jak jim správně rozumět. Abychom předešli zmatkům, v následujícím textu tedy budeme již výraz ‚peklo‘ používat pouze v klasickém smyslu místa věčného trápení nespasených.
(1.) Efezským 4:8-10 – „Protož dí: Vstoupiv na výsost, jaté vedl vězně, a dal dary lidem. Ale to, že vstoupil, co jest, jediné že i sstoupil prvé do nejnižších stran země? Ten [pak], kterýž sstoupil, onť jest, kterýž i vstoupil vysoko nade všecka nebesa, aby naplnil všecko.“ Především jde o verš 9. a slova o sestoupení do nejnižších stran země. Ta někteří vykládají právě jako sestoupení do pekla.
Taková interpretace však neobstojí. Apoštol Pavel tímto argumentem chce doložit, že každý znovuzrozený obdržel od Krista z Jeho současné pozice na výsosti nějaké obdarování k prospěchu církve. To dokazuje citátem ze Žalmu 68:19, který vztahuje na Mesiáše. A pokud vystoupil na výsost, logicky to znamená, že musel sestoupit. Nanebevstoupení předpokládá sestup; v Kristově případě pak bylo jeho opakem vtělení.
Ostatně, Kristus vystoupal do nebes ze země, z hory Olivetské. Paralelismus sám tedy ukazuje, že sestoupením se rozumí nejspíš sestup na tuto zem. Její nejnižší strany pak hovoří o tom největším ponížení, že se sklonil, aby žil po většinu doby jako chudý člověk a v naprosté periferii, od které se nic neočekávalo: „[A] může z Nazaréta co dobrého býti?“ (J. 1:46).
Předmětnou frázi o nejnižších stranách země nacházíme několikrát i ve Starém Zákoně. V Izaiáši 44:23 hovoří jednoduše o zemi: „Prozpěvujte nebesa, nebo Hospodin [to] učinil; zvučte nižiny země, zvučně prozpěvujte hory, les i všeliké dříví v něm, nebo vykoupil Hospodin Jákoba, a v Izraeli sebe oslavil.“ Žalm 139:15 jej užívá coby metaforu ženského lůna: „Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, [a] řemeslně složen, v nejhlubších místech země.“ A ano, Ezechiel 32:24 jej užívá o šeolu či hádu: „Tam Elam i všecko množství jeho vůkol hrobu tohoto. Všickni ti neobřezanci byvše zbiti, padli od meče, a sstoupili do zpodních míst země, kteříž pouštívali strach svůj v zemi živých. Jižť nesou potupu svou s těmi, kteříž sstupují do jámy.“ Čistě podle jiných veršů tedy význam fráze v listu Efezským nezjistíme, protože máme více teoretických variant; musíme jej určit podle bezprostředního kontextu.
Žalm 68, na nějž se verš odkazuje, o žádném pekle nehovoří, ten pouze popisuje vojenský triumf zahrnující vystoupení s mnohými zajatými a rozdělení kořisti. Jak uvádí Charlese Hodge, Pavel jednoduše říká, že tohoto místo, jež popisuje vojenský úspěch toho, o kom hovoří, musíme chápat jako odkaz na Mesiáše, protože se v něm mluví o nanebevstoupení, což předpokládá předchozí sestoupení na zem. Žádný jiný kontrast zde nenacházíme. Nechce a vůbec zde nepotřebuje vyjádřit něco o tom, co se s Kristem dělo mezi ukřižováním a vzkříšením, a proto bychom do toho takový význam neměli eisegezí vkládat.
(2.) Žalm 16:9-10 – „Z té příčiny rozveselilo se srdce mé, a zplésala sláva má, ano i tělo mé v bezpečnosti přebývati bude. Nebo nenecháš duše mé v pekle, aniž dopustíš svatému svému viděti porušení.“ Zde i podle českého překladu bychom mohli mít za to, že Kristus, o kterém Žalm nepochybně hovoří, jak ukazuje apoštol Petr (Sk. 2:25-32) i apoštol Pavel (Sk. 13:35-37), skutečně strávil čas mezi ukřižováním a zmrtvýchvstání v pekle. V originále se ve verši však nachází šeol, a na co to specificky poukazuje, musíme opět určit podle bezprostředního kontextu.
I když čteme výslovně o duši, ta v hebrejštině často stojí místo osobního zájmena – moje duše, tj. já sám. Žalmista, který vystupuje jako typus Krista, vyjadřuje víru, že nezůstane v moci smrti, což dokládá fakt, že neuzří porušení. Nenechat duši v pekle a neuzřít porušení odkazují na jedno a to samé. Důraz máme dán na vzkříšení, a tak verš apoštolové taky používali. O Davidovi verš nemůže mluvit, protože jeho hrob mohli Židé doposud v Jeruzalémě navštívit, čili nepochybně uzřel porušení. Tělo Pána Ježíše se ovšem nerozložilo, protože vstal z mrtvých a nezůstal v moci smrti. (Neměli bychom při tom druhém výkladu, že zde jde o doslovné peklo, také v zájmu důslednosti dovozovat, že historický David, jehož tělo se rozložilo, zůstal v ohnivém pekle? To je ovšem zcela zjevný nesmysl. Ano, v nejširším smyslu zůstal v šeolu, říši mrtvých, ale specificky ve věčné slávě, nikoliv v místě utrpení.)
Ani tento verš tedy nesměřuje k ukázání, na jaké konkrétní místo šel Spasitel po svém skonu, ale k tomu, že nezůstal mrtvý a nestalo se s Ním tedy to, co se přirozeně děje s mrtvými těly – což dokazuje realitu Jeho vzkříšení. Nemá tedy sloužit k dokázání jiných věcí, a nemáme jej takto užívat.
(3.) 1. Petrova 3:18-20 – „Nebo i Kristus jedinou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu, umrtven jsa z strany těla, ale obživen Duchem. Skrze něhož i těm, kteříž [jsou] v žaláři, duchům, přišed, kázal, tehdáž nepovolným, když [ono] jednou očekávala Boží snášelivost za dnů Noé, když dělán byl koráb, v kterémžto málo, to jest osm duší, zachováno jest u vodě.“
Tento verš je pro posouzení klíčový, protože se vskutku může zdát, že o tom hovoří výslovně v části o kázání duchům v žaláři. Než se zaměříme na detaily, musíme si uvědomit širší kontext těchto veršů – podle něj zjistíme, co na nich chtěl apoštol Petr obecně ukázat, a pomůže nám to dospět ke specifickému významu. Jak poukazuje skotský teolog Alexander Nisbet (1623-1669), autor známého komentáře na Petrovy epištoly, tato slova zapadají do série argumentů, proč se mají věřící pevně a poslušně držet evangelia přes všechna utrpení, která s tím mohou být spojená.
Ve 13. verši ukazuje, že i když to sice může přinést trápení, dobré činění obecně snižuje pravděpodobnost, že nám poté někdo ublíží – pokud to nepohne srdcem nevěřících, budeme tím spíše pod zvláštní Boží ochranou. Následující verš argumentuje, že i kdyby se tak nestalo, přesto je to spojené s požehnáním a blahoslavenstvím, jednak proto, že dokazuje, že patříme mezi pravě blahoslavené, a též proto, že to přináší nové blahoslavenství (viz též Mt. 5:10-12). Poté apoštol dává další instrukce, jakým způsobem reagovat na zlé snahy protivníků, a povzbuzuje, že budeme-li tak činit, naši nepřátelé tím budou usvědčeni a zahanbeni. Za čtvrté ve v. 17 nás Petr učí, že když takto poslušně stojíme v evangeliu, trpíme pro Krista, což nám přináší mnohem větší útěchu a prospěch, než kdybychom trpěli z jiných důvodů, zejména kvůli hříchu. S tím je spojený pátý důvod, že trpět budeme jen v těch případech, kdy tak určí vůle Boží, a ne v jiných, a této vůli Boží se máme ochotně poddat. Šestý důvod v 18. verši poukazuje na to, že spravedlivý Kristus trpěl za nás, aby nás smířil s Otcem, a proto se my nemáme zdráhat trpět za Něj podle Jeho příkladu.
Na to již následuje pro nás podstatný 19. verš, který předkládá sedmý důvod či motiv k našemu ochotnému snášení utrpení. Už kontext samotný tedy napovídá, že verš patrně nebude hovořit o tom, co se dělo s Kristem mezi ukřižováním a zmrtvýchvstáním, protože ať už to bylo cokoliv, sotva se to nějak, byť jen vzdáleně, dotýká našeho současného utrpení. Proč by na téma o nutnosti snášet trápení měl apoštol navazovat zcela nesouvisející zmínkou o Kristově kázání v pekle?
Pokud se zaměříme na jednotlivá slova, v úvodu čteme, „skrze něhož i těm, kteříž [jsou] v žaláři, duchům, přišed, kázal.“ Skrze kohož? Inu, skrze Ducha Svatého, který Jej také obživil. Ten byl tedy hlavním nástrojem či prostředníkem předmětného kázání. Znamená to snad, že do pekla spolu s Kristem sestoupil i Duch Boží? Nebo snad že tam sestoupil jen Duch Svatý, kterého si takto Kristus použil ke kázání? To by bylo vskutku podivné, ale text by tomu napovídal, kdybychom jej vztahovali k onomu údajnému sestoupení do pekla coby místa trápení.
S ohledem na to, že Písmo žádnou druhou šanci ku spasení po smrti nezná („uloženo lidem jednou umříti, a potom [bude] soud,“ Žd. 9:27), je zjevné, že oněmi duchy v žaláři Petr míní ty, kteří byli navěky uvězněni v pekle v době psaní jeho epištoly. Neříká, že se tam nacházeli v době zmíněného kázání. Naopak však velmi zdůrazňuje, že ono kázání se nedělo v jeho době – čteme výslovný odkaz na minulost: „…kázal tehdáž nepovolným, když [ono] jednou očekávala Boží snášelivost za dnů Noé“. Kázání se dělo za dnů Noé, v době, kdy Pán Bůh dával trpělivě čas hříšníkům k činění pokání a hledání záchrany v připravovaném korábu. Noeho kázání vedl sám Duch Kristův, a proto mohl apoštol směle říci, že oněm tehdy nepovolným, nyní v pekle uvězněným duším přinášel zvěst Kristus skrze Ducha. Noé byl pouhý nástroj, v jednom ohledu, totiž ve srovnání s oním věčným Původcem jeho zvěsti, zcela nedůležitý.
Alexander Nisbet s ohledem na to jako celek tedy vystihuje smysl a záměr verše takto: „Mnoho duší mužů a žen, kterým Kristus kdysi skrze svého Ducha prostřednictvím kázání Noeho a dalších svých služebníků jasně ukázal cestu k životu a spáse, jsou nyní navěky uvězněni v pekle, jelikož pohrdli takovou trpělivostí a úsilím, které vůči nim Pán kdysi projevil, obzvláště v onom čase, kdy Noe ještě připravoval archu, v níž jen několik lidí uniklo zkáze potopy: a z toho varování plyne, že všichni, kterým je evangelium nyní kázáno ještě o tolik jasněji, jej musí také poslouchat, ať už v důsledku toho v tomto životě trpí jakkoli.“ Jinými slovy: máte jasné evangelium, tak pro něj ochotně trpte, protože ti, kteří pohrdli menším světlem za doby Noeho, jsou nyní v pekle – abyste tedy nedopadli stejně.
Problém, kterému výklad o sestupu Krista do pekla v daném verši čelí, je právě skutečnost, že jej výslovně spojuje s kázáním duchům, kteří zahynuli při potopě, a ne jiným. Proč pouze jim? V čem se hřích této generace odlišoval od hříchů generací ostatních? V nevědomosti to spočívat nemohlo, protože měli po 120 let jasné svědectví o přicházejícím soudu v Noemově kázání a praktickém příkladu stavění korábu. Byli stejně zaviněně zatvrzelí jako kdokoliv jiný nespasený, ne-li ještě více než mnozí. Když už by tedy Kristus sestoupil do pekel, proč si k této službě vybral jen takovou specifickou skupinu?
Pro Nisbetův výklad uvedený výše to neplatí. Kázání nevěřícím za doby Noe zvolil apoštol jako jeden příklad z mnoha, které se teoreticky nabízely, a to zejména s ohledem na paralelu, kterou lze dát mezi křest a projití korábu vodami potopy. Na rozdíl od teorie sestupu do pekla z verše neplyne, že Kristus v době Starého Zákona skrze svého Ducha a služebníky přinášel zvěst záchrany pouze hříšníkům v době Noeho. Jistě tak činil i v jiných dobách, ale Petr pod inspirací Ducha zkrátka zvolil tento konkrétní případ, i pro to, že dobře umožnil navázat s analogií křtu.
Z těchto všech důvodů tedy můžeme mít směle za to, že o žádném Kristově sestupu do pekla se v předmětných verších nehovoří.
(4.) 1. Petrova 4:6 – „Proto jest zajisté i mrtvým kázáno evangelium, aby souzeni byli podlé lidí z strany těla, ale živi byli podlé Boha duchem.“ I když by se opět zdálo, že se zde píše o kázání zatraceným v pekle – mrtvým –, kontext nedává moc smysl. Jak by to souviselo s jejich souzením od lidí podle těla, když ti by mimo zvláštní Boží zjevení v Bibli nemohli ani tušit, že po Kristově ukřižování nějaké duše v pekle mohly slyšet evangelium? Přitom toto souzení představuje důvod kázání těmto mrtvým.
Opět zde potřebujeme učinit krok zpět a soustředit se na kontext – k tomu nás ostatně vede i úvodní „proto“. Na konci 3. kapitoly se Šimon Petr zabýval důvody, proč mají věřící poddaně snášet utrpení, a v této kapitole zase, proč mají neustále kráčet v posvěcení a nepoddávat se tělesným žádostem. Za prvé, protože v tom následují příklad Krista. V tomto apoštol navazuje na důvody, proč snášet utrpení, a spojuje je s tím, proč žít svatě. Kristus za nás trpěl a tím nás vysvobodil z odsouzení hříchu, abychom poté již nežili pod mocí hříchu, ale vůli Boží. (Spojení „trpěl na těle“ v tomto kontextu znamená zemřít, protože jedině tak to lze vykládat v úvodu verše o Kristově trpění na těle za nás. Je to obdobná myšlenka jako v Římanům 6:6-7, že jsme zemřeli spolu s Kristem, abychom poté nesloužili hříchu.) Dále, že na službu tělesným žádostem již tak vyplýtvali dost času v předchozím životě před obrácením. Za třetí tak mají činit, protože jakkoliv to vede k nepochopení a odporu ze strany pohanů, z nichž vyšli, ti za to brzy stanou před soudnou stolicí Boží; bylo by tedy velmi bláznivé se vrátit zpět na jejich stranu a sdílet s nimi stejný osud.
Na základě tohoto kontextu Alexander Nisbet parafrázuje 6. verš takto: „Vidouce tedy, že evangelium bylo kázáno svatým, kteří nyní odpočívají v pokoji, právě za tímto účelem, aby – jakkoliv museli čelit navenek příkrému hanění a pronásledování ze strany bezbožných – v jejich srdcích byl posilován život milosti a tím se připravovali na věčný život; nebyl tedy žádný důvod, proč by se nyní měl lid Boží nechat odradit kvůli něčemu, co potkalo všechny zesnulé svaté.“
Někteří vykládají verš v detailech odlišně, ale v každém případě oni mrtví zjevně nebyli ti, kterým bylo kázáno evangelium až po jejich smrti, ale podobně jako v 1. Pt. 3:19 ti, kterým bylo v minulosti kázáno evangelium, a dnes, v době psaní epištoly, již zemřeli. Podle kontextu nedává žádný smysl, proč by měl na tomto místě Petr opět něco říkat o tom, že Kristus sestoupil do pekel, aby tam mohl někomu kázat. To nijak nesouvisí s tématem nutnosti svatého života křesťanů na této zemi, spíš by jej to naopak podkopávalo – de facto by to učilo, že nevadí, že někteří mrtví se za svého života oddávali samým neřestem, protože měli ještě druhou šanci, když k nim přišel Pán Ježíš se svým evangeliem v mezidobí mezi svou smrtí a zmrtvýchvstáním. Proto do tohoto textu opět nemá eisegezí takovou myšlenku vkládat.
Závěr
Jako další podpůrný argument proti mylnému chápání „sestoupení do pekel“ jako něčeho odlišného od uložení do hrobu uvádí Charles Hodge, že Pán nemohl sestoupit do pekel ve svém těle, protože to nepochybně zůstalo v hrobu. Musel by tam tedy sestoupit jedině jako duše, což by znamenalo, že tuto fázi Jeho ponížení sdílela pouze část Jeho člověčenství. Nadto při své smrti Spasitel odevzdal svou duši Otci, což jednak s jejím sestoupením do pekla vůbec neladí – Otec v pekle není, peklo lze přímo definovat jako místo odloučení od Boha – a nadto to naznačuje, že v mezidobí mezi smrtí a vzkříšením byl spíše pasivní než aktivní. Biblicky tedy nenacházíme žádný důvod, proč vykládat slova apoštolského vyznání jinak, než jak uvádí Westminsterský katechismus větší výše v bodě 50.
Na samotný závěr dodejme, že římskokatoličtí teologové často vykládali sestup do pekel v poněkud jiném smyslu, protože rozlišovsali více úrovní pekla. Podle jejich teorie Kristus sešel do místa nazývaného limbus patrum (někdy také předpeklí), v němž měli přebývat starozákonní věřící, které měl Spasitel vyvést do nebe. V něm sice neměli trpět stejně jako bezbožní, ale zároveň nezakušovali žádné blahoslavenství oslavených svatých v nebi; šlo o jakýsi mezistav. Existence takového místa ovšem nemá sebemenší biblický základ; a nadto, jak poukazuje Charles Hodge, s ním papeženecká teologie přišla proto, aby opodstatnila svůj názor, že spasitelná milost se udílí pouze skrze římskokatolické svátosti. Ty starozákonní věřící neměli k dispozici, a proto bez nich nemohli dosáhnout plné spásy a potřebovali pro vstup do nebe něco víc než jen víru v přicházejícího Mesiáše. Představuje to tak praktické popření pravdy, že vše, co komukoliv postačuje pro vstup do slávy, dokonal Pán Ježíš na kříži, což také jasně osvědčil oněmi známými slovy z kříže.
Přidej