Není pochyb, že Evropa prochází krizovým obdobím. Stačí si jen zapnout večerní zpravodajství a jsme zahrnuti novými informacemi o téměř neustávajícím proudu lidí směřujících (zejména) do Německa, nebo o dalším vývoji po útocích radikálních muslimů v Paříži. A to ani nezmiňujeme podobné události jinde ve světě. Na konci tohoto roku je situace nestabilnější a nejistší než na jeho začátku, a nevypadá to, že by příští léta měla být lepší. Přes všechna bezpečnostní opatření by asi jen velký optimista tvrdil, že teroristických útoků bude ubývat, a co se týče migrační krize, Německo a Švédsko dávají poměrně hlasitě najevo, že příliv pomalu přestávají zvládat. Ve společnosti napříč Evropou roste napětí a nespokojenost s politiky, kteří podle mnohých nedokážou na situaci adekvátně reagovat.

Situaci jistě nelze brát jen tak na lehkou váhu. Ať už se události vyvinou jakkoliv, celkem s jistotou se dá říci, že Evropa nezůstane stejná. Pro Boží lid se tedy nabízí přirozená otázka, jaký k vývoji posledních týdnů a měsíců má křesťan zaujmout postoj. Ppopravdě řečeno, odpověď na ní není jednoduchá; na prvním místě musí každý křesťan vše zkoumat před Pánem osobně, na modlitbách a ve studiu Písma, a postoj zaujmout podle toho. Politické stanovisko musí každý zaujmout sám, podle svého svědomí. Nechceme zde proto psát politický komentář; ovšem vnímáme jako důležité připomenout a poukázat na základní biblická východiska, na která by křesťané v souvislosti se současnými událostmi neměli zapomínat, když k nim zaujímají stanovisko.

1. Vše řídí a spravuje Boží Prozřetelnost

I když z lidského hlediska jen těžko můžeme situaci v Evropě popsat jinak než jako vzrůstající chaos, pamatujme, že ne tak je tomu u Hospodina. U Něj neexistuje náhody – „sám vše činí ušlechtile časem svým.“ (Kaz. 3:11) Všechno dění na této zemi má svou příčinu; to platí nejen z hlediska časnosti, že akce vyvolává reakci a jedna událost vyvolává druhou, ale i z hlediska věčnosti, to jest, že vše se děje podle Božího uložení či dopuštění, vše podle dobře libé vůle Jeho. „Cožkoli chce Hospodin, to činí na nebi i na zemi, v moři i ve všech propastech.“ (Ž. 135:6) Velmi jasnými slovy to ukazuje i prorok Amos: „Zdaliž zařve lev v lese, když by nebylo žádné loupeže? Vydá-liž lvíček hlas svůj z peleše své, kdyby lapiti neměl? Padne-liž ptáče do osídla na zem, když by žádné léčky nebylo? Bude-liž zdviženo osídlo z země, když by nic neuvázlo? Zdaliž když se troubí trubou v městě, lid s strachem se nezbíhá? Zdaž když se má státi v městě co zlého, Hospodin toho nečiní?“ (Am. 3:4-6)

Hospodin je Králem nad celou zemí, a jako Král také vládne, ať už to lidé uznávají či nikoliv. „Rcete mezi pohany: Hospodin kraluje, a že i okršlek zemský upevněn bude, tak aby se nepohnul, a že souditi bude lidi spravedlivě.“ (Ž. 96:10) Pán Bůh nekraluje jen formálně, ale skutečně – nic se neděje bez Jeho vůle a proti Jeho vůli – v tom smyslu, jako by někdo mohl učinit něco Pánu Bohu navzdory, aniž by to On dovolil a nechal jej tak učinit. „Srdce člověka přemýšlí o cestě své, ale Hospodin spravuje kroky jeho.“ (Př. 16:9)

A to, co platí pro jednotlivce, platí i pro národy: „Učinil z jedné krve všecko lidské pokolení, aby přebývalo na tváři vší země, vyměřiv jim uložené časy a cíle přebývání jejich.“ (Sk. 17:26) Albert Barnes k tomu píše: „Toto zjevně odkazuje na rozptýlení a stěhování národů. A znamená to, že Pán Bůh podle svých záměrů určil časy, kdy měla být každá země osídlena, a vzestup, prospěch a pád každého národa. Rozmanité kontinenty a ostrovy tedy nebyly osdíleny náhodou, ale moudrým řádem, a v souladu s Božím záměrem.“ Pohyb lidí z Blízkého východu a Afriky směrem do Evropy je tedy plně v souladu s Božími záměry a správou.

To není samo o sobě ovšem argument pro otevření hranic a bezbřehé přijímání; Boží záměr totiž nemusí být, aby na náš kontinent jednoduše přišli noví lidé, kteří se bez problému integrují, a Evropa bude pokračovat v klidu dál. Může to být i Boží soud nad naší kulturou a civilizací, která povšechně zavrhla Boží cesty a odvrátila se od svého Stvořitele a Zaopatřovatele. Když Izrael opustil Hospodina a Jeho svaté cesty, vzbudil Kaldejské, národ lítý a rychlý, kterýž měl zjezdit všecku širokost země, aby dědičně opanoval příbytky jiných (viz Abd. 1:6). Kdo ví, jestli se současný příliv muslimů neobrátí v něco podobného. (Jistě, milion a půl migrantů není zase tolik oproti půl miliardě Evropanů, aby se zatím stali takovými „Kaldejskými“, ale nevíme, kolik jich v příští dekádě přijde, ani kolik z nich má tendenci či aspoň potenciál se radikalizovat.) I kdyby to však bylo tak, nebude se jednat o nic nezaslouženého; Hospodin se tak jen osvědčí jako svatý a spravedlivý Bůh. „Velicí a předivní jsou skutkové Tvoji, Pane Bože všemohoucí, spravedlivé a pravé jsou cesty Tvé, ó Králi [všech] svatých.“ (Zj. 15:3)

Jak se situace nakonec vyvine, se sice můžeme dohadovat, ale jen Pán ví, co vše s tím zamýšlí. Namísto spekulací je tak lépe vložit vše do Božích rukou s důvěrou, že On se o svůj lid postará, ať se stane cokoliv, byť by to byl i ten nejčernější scénář. Apoštol Pavel řekl: „Umímť i snížen býti, umím také i hojnost míti; všudy a ve všech věcech pocvičen jsem, i nasycen býti i lačněti, i hojnost míti i nouzi trpěti.“ (Fil. 4:12) Blahoslavený každý, kdo se naučil témuž.

2. Nespoléhejme na politiky

Pán Bůh ve svém Slově velmi důrazně varuje před spoléháním se na člověka: „Zlořečený ten muž, kterýž doufá v člověka, a kterýž klade tělo za rámě své, od Hospodina pak odstupuje srdce jeho. Nebo bude podobný vřesu na pustině, kterýž necítí, když co přichází dobrého, ale bývá na vyprahlých místech na poušti [v] zemi slatinné, a v níž se nebydlí.“ (Jr. 17:5-6) „Lépe jest doufati v Hospodina, než naději skládati v člověku. Lépe jest doufati v Hospodina, nežli naději skládati v knížatech.“ (Ž. 118:8-9) „Nedoufejtež v knížatech, v synech lidských, v nichž není vysvobození. Vychází duch jejich, navracují se do země své, v tentýž den mizejí myšlení jejich. Blahoslavený ten, jehož spomocník jest Bůh silný Jákobův, jehož naděje jest v Hospodinu Bohu jeho, kterýž učinil nebe, zemi, moře, i vše, což v nich jest.“ (Ž. 146:3-6)

V člověku není pomoci; neradno je komukoliv doufat v knížata, byť by byla demokraticky zvolená. O této pravdě Písma se mohl každý bezpočtukrát přesvědčit – a to nejen křesťané, ale i nevěřící. Míra důvěry v politiky se dlouhodobě drží na bodu mrazu; přesto, jelikož však jsou politici obchodníky s nadějí, mnozí lidé – zejména ti, kteří zavrhli Hospodina a neutíkají se k Němu coby ke své Naději – se k takovým stále upínají, doufajíce, že ti nově zvolení konečně vyřeší problémy sužující naši společnost, ať už ekonomické, bezpečností či jiné.

Křesťané by však měli být prozíravější, pamatujíce, že „nebude-li Hospodin stavěti domu, nadarmo usilují ti, kteříž stavějí jej; nebude-li Hospodin ostříhati města, nadarmo bdí strážný.“ (Ž. 127:1) Neměli bychom podléhat dojmu, že problémy, kterým čelíme, vyřeší pouhé zvolení dobré strategie a politické linie, či pouhé zvolení těch „správných“ lidí do exekutivy či legislativy – nehledě na to, zda si kdo přeje spíše důslednou ochranu hranic Schengenu nebo dává důraz na přijímání a integraci příchozích. Bez Božího požehnání, bez toho, aby On sám dal zdar, nic nezmůže ani ten nejgeniálnější a nejprozíravější premiér.

To samozřejmě neznamená, že máme rezignovat, nezaujímat postoje a nesnažit se uplatňovat co nejprospěšnější politiku – podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. O zbožných judských králích čteme, že pro blaho své země činili mnohé praktické věci; David, nakolik to šlo, se snažil udržovat dobré diplomatické vztahy s ostatními králi či v zemi ustanovil soudce (viz např. 2. Sam. 7:11, 10:1-2), Šalomoun podporoval obchod, Aza opevňoval judská města, a podobných případů bychom nalezli více. I v oblasti politiky je jistě mnoho co činit; nicméně pamatujme, že v tom nespočívá skutečné řešení problémů naší společnosti. Nejen ateistické Česko, ale celá Evropa se obrátila vůči Pánu Bohi zády a zavrhla Jeho svaté cesty, zjevené v neomylném Slově Božím. V tom spočívá jádro problému, ne v přívalu uprchlíků či útocích teroristů. To neznamená, že v hypotetické zbožné Evropě by takový problém nemohl nastat či že by se dal snadno vyřešit; v takové Evropě bychom však mohli směle doufat v Boží pomoc a požehnání, a ty problémy by byly řešitelné. V současné skutečné Evropě, ve které nemůžeme očekávat přízeň Hospodinovu, můžeme ovšem maximálně doufat, že Pán Bůh ve své nezasloužené svrchované milosti dovolí politikům, aby utěsnili aspoň ty největší díry v pomyslné hrázi prosakující pod tlakem současných potíží – a možná ani to ne.

To vše nás vede přistupovat i k budoucím volbám s rozvahou a ostražitě. Politici všech stran toho mnoho naslibují, ale neměli bychom jim snadno podléhat a vkládat v ně příliš nekritickou důvěru. I když to budou třeba myslet upřímně (a to neříkáme v ironické narážce na Stanislava Grosse), jejich možnosti jsou i při největší snaze velmi omezené – ať už se zasazují pro jeden či druhý přístup. Nakonec vše záleží na Hospodinu, co On jim dovolí prospěšného vykonat, a to by mělo formovat náš přístup především. Modleme se proto za všecky v moci postavené, neboť tím prospějeme naší zemi nejvíc. „Mnohoť může modlitba spravedlivého opravdová.“ (Jk. 5:16) I v tomto bodě platí, že naše očekávání musí být od Pána Boha, a ne od lidí.

3. Pravou pomocí je především evangelium

Když se Pavlovi v Troadě zjevil ve snu makedonský muž a prosil jej, ať přijde a pomůže jim, ihned se svými spolupracovníky na vinici Páně usiloval o to, aby šli do Makedonie, tím ujištěn jsa, že je povolal Pán, aby jim kázali evangelium. To je velmi výmluvné – žádost o pomoc apoštol vnímal jako výzvu ke kázání evangelia. Vždycky více směřoval k nebeským, věčným věcem, nežli k zemským záležitostem časnosti. V tom by jej měl napodobovat každý pravý služebník Kristův a každé znovuzrozené dítě Boží. Situace lidí, kteří hledají v Evropě nový život, je nezviděníhodná, ale to není jejich největší problém a bída. Většinu z nich tvoří muslimové, kteří neznají živého, zmrtvýchvstalého Pána Ježíše Krista, protože se jejich země topí v duchovní temnotě. Proto to na Blízkém východě vypadá, jak to tam vypadá, a často tam ani není k žití. To je produkt falešného náboženství, kterým islám vždy byl a je. Pravda, Evropané na tom dnes duchovně povětšinou nejsou o mnoho lépe, ale přesto je Evropa lepším místem, protože stále může čerpat z dědictví minulosti, kdy nad ní zářil obličej Boží a prozařoval ji světlem svého Slova (i když jsme toto vzácné dědictví velmi pošlapali a v praxi si ho pramálo vážíme, jakkoli se na něj dnes mnozí odvolávají).

Jistě, pokud k nám přichází někdo, kdo prodal vše, aby se sem vůbec mohl dostat, nějakou praktickou pomoc potřebuje. Nelze takovému říci evangelium a pak ho nechat spát venku na mrazu. Chceme-li těm lidem posloužit evangeliem, nevyhneme se nutnosti jim posloužit i jídlem, přístřeším a dalšími nezbytnosmi. Přitom však mějme na mysli to nejdůležitější, totiž otázku jejich duchovního stavu, to jest, že ti lidé jdou do zahynutí. „Co prospěje člověku, by všecken svět získal, a své duši škodu učinil?“ (Mt. 8:36) Za příklad si můžeme brát Williama Boothe, zakladatele Armády spásy (to ovšem neplatí pro dnešní Armádu spásy, která je již velmi zkompromisovanou organizací). Toho nikdo nemůže obvinit, že by nesoucítil s lidmi v jejich chudobě a zemské bídě a že by se s tím nesnažil něco dělat. Jeho prioritou však bylo něco většího: „Ať se světské záležitosti postarají samy o sebe… mou záležitostí je, aby byl svět spasen.“ A o tomto spasení řekl: „Abychom skutečně spasili člověka, nestačí dát mu jen pár nových kalhot, stálou práci, nebo dokonce i univerzitní vzdělání. To všechno je vně člověka, a když jeho vnitřek zůstane neproměněn, promrhali jste své úsilí. Musíte, ať tak či onak, na lidskou přirozenost naroubovat přirozenost novou, která v sobě má Boží prvek.“

To je tedy to, oč nám má jít na prvním místě. Změna člověka, nové srdce, ospravedlnění a spása v Kristu. Od toho se pak odvíjí to ostatní. Zůstanou-li příchozí muslimové ve své duchovní temnotě, pomoc jim poskytnutá přijde ve většině případů nejspíš vniveč (nejen duchovně, ale i tělesně), jak to již vidíme v mnohých západních státech – mnozí z nich nemohou najít práci, vytvářejí ghetta, roste v nich frustrace a zůstávají v bludném kruhu, ze kterého se nemohou dostat ani jejich děti. Kořenem toho je jejich falešné náboženství, které je spoutává a produkuje špatné ovoce. A čím falešnější náboženství, tím zkaženější ovoce. Naopak, světlo evangelia přináší ve všech oblastech ovoce spravedlnosti. Proto protestantské státy, ve kterých zakořenila pravda Písma skrze reformaci, prosperovaly – Hospodin jim žehnal. To potřebují i muslimští migranti, na prvním místě pro spásu a blaho jejich duše, ale koneckonců i pro zemský život. Bez evangelia nemůže nikdo z nich očekávat blaženou věčnost a většina ani blaženou časnost. To neznamená, že pro případné obrácené muslimy bude nový život v Evropě snadný jako procházka růžovou zahradou, ale mohou očekávat Boží pomoc a požehnání. „Mlád jsem byl, a sstaral jsem se, a neviděl jsem spravedlivého opuštěného, ani semene jeho žebrati chleba.“ (Ž. 37:25)

4. Boží děti se nemají čeho bát

Pán Ježíš dobře ví a pamatuje na to, jak jsme my, Jeho ovečky, slabí a náchylní strachu. Proto nám předem dal veliká a drahá zaslíbení, abychom neklesali na mysli: „Zdaliž neprodávají dvou vrabců za malý peníz? A jeden z nich nepadá na zem bez [vůle] Otce vašeho. Vaši pak i vlasové na hlavě všickni sečteni jsou. Protož nebojte se, mnohých vrabců dražší jste vy.“ (Mt. 10:29-31) Zejména po teroristických útocích v Paříži se mezi Evropany vzedmula vlna strachu. V Bruselu úřady vyhlásily nejvyšší stupeň teroristického nebezpečí, protože podle tamních tajných služeb hrozil útok podobný pařížskému – a to bylo jen pár dní potom. Nejpřísnější bezpečnostní opatření však nemohou trvat napořád a tak je jen otázka času, kdy teroristé udeří znovu. Realisticky nemůže nikdo očekávat, že útoků bude ubývat, ba právě naopak.

Z lidského pohledu není strach v Evropě neopodstatněný. Boží lid však nemá něčemu takovému podléhat; ne však pro bláhové doufání, že vše bude dobré, že se nic nestane, že se situace zklidní. Ano, pokud Pán dá a pesimistický scénář se nenaplní, budiž Jemu chvála a dík. Ale ať už dá či nedá, my se bát nemáme. I kdyby Hospodin dopustil, že teroristé zaútočí v naší zemi a my se ocitli u toho, to nejhorší, co by se mohlo stát, je, že zemřeme – ale to je zároveň to nejlepší, protože pak už budeme s Pánem. Ano, smrt jako Boží lid nevyhledáváme, ale nemusíme se před ní třást. Až přijde, přijde, to vše podle Boží vůle, a je pro nás branou do nebeského království, kde vládne náš Pán a Spasitel. To je to, co má každý křesťan toužebně vyhlížet. Proto se nemusíme bát těch, kteříž zabíjejí tělo.

Ano jsme slabí a naše víra často kolísá, proto přese všechno, co nám Pán zaslíbil a co činí, strachu podléháme. Modleme se proto o Boží milost, ať nás On sám posílí v očekávání na něj, jak jsme již vícekrát zdůrazňovali. On je naší pomocí, naším doufáním, a jen k Němu se má obracet náš zrak a naše doufání. V Něm je naše jistota, ať už se stane cokoliv. Kéž Pán dá, aby náš postoj byl vždy ryze pavlovský: „Mně zajisté živu býti jest Kristus, a umříti zisk.“ (Fil. 1:21)

Závěr

To, jaký praktický postoj vůči současné napjaté situaci v Evropě kdo zaujme, je na každém, ať vše zvažuje před Pánem, na základě Jeho Slova, a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Na co přitom zejména pamatovat, jsme se obšírněji rozepisovali; měli-li bychom však zdůraznit jen jednu, tu skutečně nejpodstatnější věc, byla by to nepochybně na více místech opakovaná nutnost očekávání na Hospodina a důvěrné vkládání budoucnosti do Jeho rukou. V tom je skutečné tajemství, jak čelit každé nepříznivé situaci. Bez Něj nikdo nedosáhne ničeho, ať už se jedná o rovinu osobní, rodinou, společenskou či politickou. Kéž nám proto Pán sám dá srdce a postoj Žalmisty, který vyznává: „Aj, oči Hospodinovy [patří] na ty, kteříž se ho bojí, [a] na ty, kteříž očekávají milosrdenství Jeho, aby vyprostil od smrti duše jejich, a živil je v [čas] hladu. Duše naše očekává na Hospodina, On jest spomožení naše, a pavéza naše. V Něm zajisté rozveselí se srdce naše, nebo ve jménu Jeho svatém naději skládáme. Budiž milosrdenství Tvé nad námi, Hospodine, jakož naději máme v Tobě.“ (Ž. 33:18-22) Amen i amen.