Google

„Nemožné jest jednou již osvíceným…“

Datum:29 října, 2018
Komentáře
Přidej

Když čteme v Božím Slovu o některých, jejichž stav je tak beznadějný, že jim nebude odpuštěno, že se za ně ani nemáme modlit či že pro ně nezůstává již oběti za hříchy, musíme se přirozeně třást: „Kdož by mluvil proti Duchu svatému, nebude jemu odpuštěno, ani v tomto věku, ani v budoucím“ (Mt. 12:32) „Jestiť hřích k smrti; ne za ten, pravím, aby se modlil“ (1. Jan 5:15). „Nebo jestliže bychom dobrovolně hřešili po přijetí známosti pravdy, nezůstávalo by již oběti za hříchy, ale hrozné nějaké očekávání soudu, a ohně prudká pálivost, kterýž žráti má protivníky“ (Žd. 10:26-27).

Zároveň, jelikož hovoří o těch, jenž nějakým způsobem patřili k vnější církvi, slouží tyto oddíly často jako domnělé důkazy pro arminiány, že i praví věřící mohou odpadnout a ztratit spásu. Jedním z nich jsou i verše z 6. kapitoly Židům, že „nemožné jest jednou již osvíceným, kteříž i zakusili daru nebeského, a účastníci učiněni byli Ducha svatého, okusili také dobrého Božího slova, a moci věka budoucího, kdyby padli, zase obnoviti se ku pokání, jakožto těm, kteříž opět sobě znovu křižují Syna Božího, a v porouhání vydávají“ (Žd. 6:4-6).

Na základě jejich nesprávného chápání mnozí upřímní křesťané, kteří upadli v nějaký hřích, zoufali nad ztrátou svého spasení a možností jej znovu nabýt. Na druhou stranu také probudily mnohé vlažné křesťany k činění pokání a hledání Hospodina, aby nedopadli tak jako ti, o kterých se zde píše. Pokud jde o výklad Božího Slova, z milosti Boží nechceme nikdy odbočit napravo ani nalevo, abychom skrze ně nezúžili cestu spásy těm, kdo chtějí přijít ke Kristu, ač třeba velmi padli, a kterým stále zní zaslíbení Spasitele „toho, kdož ke mně přijde, nevyvrhu ven,“ (Jan 6:37), ale zároveň je nechceme výkladem „zneutralizovat“ tak, aby pro křesťany v praktickém životě pozbyly významu jako irelevantní. Potřebujeme tedy pečlivého výkladu, abychom se dobrali toho, co chce apoštol přesně říci, abychom z toho poté vyvodili správnou aplikaci. Pro detailnější výklad doporučujeme komentář k listu Židům od A. W. Pinka.

Předběžné poznámky

Než se zaměříme na text samotný, musíme si uvědomit, v jakém kontextu byl napsán. Nejdůležitější kontext nám předkládá samotný název epištoly – list Židům. Někdy u nadpisů biblických knih už ani nevnímáme jejich obsah, bereme je jen jako jméno; u listu Židům je však třeba na samotný titul a adresáty třeba dbát snad ještě více než u jiných epištol.

Tento list byl napsán křesťanům z židovského národa. Ti v oné době čelili zvláštnímu a pro ně osobně velmi skličujícímu nebezpečí. Když uvěřili v Pána Ježíše Krista, přijali Jej s radostí a horlivostí coby naplnění zaslíbení daných otcům a znovu a znovu potvrzovaných všemi proroky. V té síle první lásky snášeli mnohý boj rozličných utrpení (Žd. 10:32). Jelikož však většina jejich bratří podle těla Pána Ježíše odmítla, stali se v jejich očích tito židovští křesťané vyvrhely, odpadlíky od otcovských ustanovení a od víry, kterou obdrželi Izraelité od Abrahama a Mojžíše. To přirozeně adresáti epištoly těžce snášeli, a jak čas běžel a odcizení se prohlubovalo, upadali do většího nebezpečí, že evangelium zavrhnou a vrátí se ke „starému vínu“ mrtvého judaismu. Jak veliké nebezpečí to bylo, nám ukazuje i fakt, že církev musela od počátku zápasit s mnohými judaizátory, kteří se snažili smísit evangelium s židovskými tradicemi (viz např. Sk. 15:1).

Apoštol tedy ve svém dopise tyto židovské křesťany povzbuzuje a napomíná, aby byli vytrvalí a trpělivě drželi „nepochybné vyznání naděje“ (Žd. 10:23). Za tím účelem jim překládá nadřazenost křesťanství nad judaismem, což především znamená nadřazenost Krista nade vším, co zde bylo před Ním – nad všemi proroky (1:1-3), nad anděly (1:4-2:18), nad Mojžíšem (3:1-19), nad Jozue (4:1-13), nad Aronem (5:14-7:18), nad všemi židovskými ceremoniemi (7:19-10:39) a nakonec nad každým a všemi starozákonními svatými (11:1-12:3). V Kristu mají křesťané jádro, podstatu a skutečnost toho, co měl judaismus jen ve stínu a figurách.

Speciální zaměření na křesťany z Židů ani zdaleka neznamená, že tato epištola nemá žádnou aplikaci pro křesťany z pohanů. Vždyť nám vysvětluje mnohé věci o dokonalé oběti Kristově a Jeho věčném kněžství, které takto detailně nemáme nikde jinde – a to je téma stejně nezbytné pro židovské i pohanské věřící. Aplikace epištoly je neomezená. Ale při výkladu primárního smyslu textu – z čehož musí každá správná aplikace vycházet – musíme dbát na uvedený kontext. Je to psáno jako varování Židům, kteří se stali „nezpůsobných uší,“ byli učiněni „mléka potřebující, a ne pokrmu hrubšího“ a nechápali slova spravedlnosti, neboť byli duchovními nemluvňaty (Žd. 5:11-13). Pokud by takto pokračovali, mohli by snadno ztroskotat ve víře. Proto před ně musel apoštol předložit varování, jak vážný je stav těch, co odpadnou od víry Kristovy, která převyšuje víru židovskou.

Pět charakteristik

Nemožné jest jednou již osvíceným…“ – o kom přesně zde apoštol mluví? Na prvním místě musíme zaznamenat, že zde rozlišuje mezi těmi, o kterých hovoří, a těmi, ke kterým hovoří. Nemožné je někomu, padne-li, obnoviti se znovu ku pokání, ale u vás, adresátů, se naději něco lepšího, že dojdete spasení, protože Pán Bůh nezapomene na vaše skutky pravé lásky, jenž dokazují vaše znovuzrození. O těch „osvícených“ nečteme, že na ně Hospodin jistě nezapomene pro jejich pracovitou lásku, kterouž dokazovali ke jménu Jeho. Ale u adresátů dopisu pro důkazy spásy, které byly vidět v jejich životě, se mohl Pavel směle nadít, že je spravedlivý Bůh zachová – viz slova „nadějemeť se o vás lepších věcí a náležejících k spasení (…), neboť není nespravedlivý Bůh.“ Pavlova jistota spočívala primárně v Pánu Bohu, ne v něčem, co dělali Židé, kterým psal – to druhé „jen“ vyplývalo z toho prvního (viz také Fp. 2:13).

Když se vrátíme k samému text, „osvícený“ zde označuje někoho, komu se dostalo světla nebo poznání skrze učení. Neznamená to nutně to vnitřní osvícení Ducha Svatého spojeného se znovuzrozením. Například na počátku Janova evangelia to samé řecké slovo nacházíme v 9. verši: „[Tentoť] byl to pravé světlo, kteréž osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět.“ Bylo by na delší debatu, co přesně uvedený text znamená, ale určitě se jím nemíní to, že každý člověk, co se kdy narodil, byl duchovně Kristem osvícen ke spasení, protože hned poté čteme, že „na světě byl, a svět skrze něho učiněn jest, ale svět ho nepoznal.“

Pokud jde o náš text, ve skutečnosti zde Pavel hovoří o těch, kteří byli vyučeni v pravdě evangelia – ovšem jen přirozeným způsobem, jako když rodiče nebo učitelé nedělní školy naučí děti obsah evangelia, aniž by to nutně znamenalo, že to povede k proměně srdce skrze působení Ducha Svatého. Paralelní oddíl v 10. kapitole Židům hovoří o hřešení „po přijetí známosti pravdy“ (v. 26), aby po chvíli později zmínil dny, v nichž Židé, jimž píše, byli „osvíceni“, přičemž zde užívá stejného slova jako v 6. kapitole. Osvícení tedy znamená (intelektuální) poznání pravdy – které ovšem nemusí znamenat osvícení srdce ke spáse. Mnoho lidí, pocházejících z křesťanských rodin, věří, že Kristus zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých, coby historickému faktu, ale nemají pravou spásnou víru, která v Něj skládá veškerou svou naději. O takových lidech se zde píše, totiž o lidech, kterým jako Balám byly otevřeny oči, aby intelektuálně poznali, že vyjde Hvězda z Jákoba, ale přitom jsou stále ve svazku nepravosti.

…kteříž i zakusili daru nebeského…“ Komentátoři se neshodují, jestli se tím nebeským darem míní Pán Ježíš sám nebo Duch Svatý. Argumentovat se dá pro obojí, ale nakonec to není rozhodující. Každopádně podstatná myšlenka je, že měli nějakou zkušenost s nebeským zjevením, v kontrastu s mrtvým, zemským judaismem (nezapomeňme také, že judaismus se nerovná pravá víra Starého zákona, i když se z ní historicky vyvinul, stejně jako římský katolicismus se nerovná pravá víra Nového zákona, i když se z ní historicky vyvinul). Rozhodující je zde slovo zakusit, které kontrastuje s jedením a pitím.

Kristus řekl: „Nebudete-li jísti těla Syna člověka a píti krve jeho, nemáte života v sobě,“ (Jan 6:53), čímž nehovořil o večeři Páně, ale o víře v Něj, která ví, že bez Jeho krve a oběti nemůže mít duchovní život o nic víc, než může tělesně žít bez jídla a pití. Okusit ovšem není jíst a pít. Můžeme okusit jídlo, a přesto zemřít hlady, či okusit nápoj, a přesto zemřít žízní. Ten rozdíl nám zdůrazňuje Písmo samo. Pán Ježíš řekl učedníkům: „Ale pravímť vám, žeť nebudu píti od této chvíle z tohoto plodu vinného kořene, až do onoho dne, když jej píti budu s vámi nový v království Otce svého“ (Mt. 26:29). Poté však čteme, že mu na kříži vojáci dali „píti octa, smíšeného se žlučí. A okusiv, nechtěl píti“ (Mt. 27:34). Kristus okusil vinného octa, ale neporušil tím svá slova z 26. kapitoly, protože okusit neznamená pít, což verš sám zdůrazňuje. Tak i ti, kterými se náš text zabývá, sice okusili nějaké požehnání z evangelia Kristova a působení Ducha Svatého v první církvi, ale nemůžeme z toho dovodit, že z Krista učinili svůj pokrm a nápoj, aby z Něj čerpali vše pro svou spásu – ba, pečlivý výběr apoštolových slov zde nám ukazuje, že tak neučinili.

…a účastníci učiněni byli Ducha svatého…“ V originále není užito stejné slovo, které čteme ve verších, jenž se týkají znovuzrozených křesťanů coby účastníků „losu svatých ve světle“ (Kol. 1:12) nebo Boží přirozenosti (2. Pt. 1:4). Nacházíme ho například v Lk. 5:7, kde jej kraličtí překládají jako „tovaryši“, kteří byli na druhé lodi. Znamená jednoduše „společníci“ a odkazuje spíše na vnější společenství než to duchovní. Apoštol zde míní, že tito lidé měli účast, sdíleli požehnání a vnější účinky spojené s působením Božího Ducha. Nejspíše zde má na mysli to nadpřirozené působení v divech a zázracích, jako čteme v Žd. 4:2, že Pán Bůh „svědectví vydával skrze divy, a zázraky, a rozličné moci, i podělování Duchem svatým, podlé vůle své.“

Ti lidé toho byli svědky, možná sami zažili uzdravení, a kdo ví, možná nějaké divy činili i sami; to však samo o sobě neznamená, že byli v tu dobu skutečně spasení. Pokud platí i to třetí, pak by patřili mezi ty, o kterých Pán Ježíš řekl, že Mu jednou budou díti v onen den: „Mnozíť mi dějí v onen den: Pane, Pane, zdaliž jsme ve jménu tvém neprorokovali, a ve jménu tvém ďáblů nevymítali, a v tvém jménu divů mnohých nečinili?“ (Mt. 7:22) A jaká bude odpověď? Že to nehraje roli, protože od Něj odpadli a tím pádem svou spásu ztratili? Nikoliv: „A tehdyť jim vyznám, že jsem vás nikdy neznal.“ Je to zvláštní a tajemné, že ti, kteří Kristu nikdy nepatřili, přesto mohli činit mnoho divů v Jeho jménu, to jest, v Jeho moci a autoritě, ale Bible nám to říká, a tak to přijímáme, i když tomu dobře nerozumíme.

…okusili také dobrého Božího Slova…“ Židé měli již dávno před příchodem Pána Ježíše k dispozici Zákon a Proroky, a proto lze o všech v jistém smyslu říci, že okusili dobrého Slova Božího. Zde však apoštol hovoří o Židech, kteří vyznali Krista, a proto oním okusením Slova musíme rozumět něco víc. Judaističtí Židé sice četli Mojžíše, ale nerozuměli jeho pravému smyslu, totiž, že hovořil o Pánu Ježíši (Jan 5:46). Jejich duchovní stav popsal Pavel v 2. listu do Korintu takto: „Pročež ztupeni jsou smyslové jejich. Nebo až do dnes ta zástěra v čítání Starého Zákona zůstává neodkrytá; nebo skrze Krista se odnímá. Protož až do dnes, když čten bývá Mojžíš, zástěra jest položena na jejich srdci“ (2. Kor. 3:14-15).

Těm, o kterých zde čteme, ovšem již tuto zástěra byla odkryta, aspoň co se týče intelektuálního poznání. Ono „dobré slovo“ zde nejspíše zvláštním způsobem poukazuje na Boží zaslíbení, obdobně jako v Jer. 29:10: „Takto zajisté praví Hospodin: Že jakž se jen vyplní Babylonu sedmesáte let, navštívím vás, a potvrdím vám slova svého výborného o navrácení vás na místo toto.“ (Viz také Jr. 33:14). V listu Židům samozřejmě jde o zaslíbení příchodu Mesiáše a všech požehnání s tím spojených. Tito Židé zakusili, že Pán Bůh jej již naplnil, když poslal na svět Pána Ježíše, aby naplnil vše, co o Něm prorokovali proroci. Ale pořád se jednalo jen o „zakusení“, ne o skutečné přijetí ku duchovní výživě. Nebylo to pro ně duchovní mléko, kterým by skutečně rostli (viz 1. Pt. 2:2). Nemohli říci s Jeremiášem: „Když se naskytly řeči Tvé, snědl jsem je, a měl jsem slovo Tvé za radost a potěšení srdce svého“ (Jr. 15:16). Byli jako Herodes, který rád poslouchal Jana Křtitele, „věda jej býti muže spravedlivého a svatého,“ a „slýchaje jej, mnoho i činil“ – ale nikdy nedošlo k pravé změně jeho srdce.

…a moci věka budoucího…“ To je pokračování předchozí myšlenky. Věkem budoucím se rozumí nové období, které přišlo s příchodem Spasitele na svět. Odpovídá „posledním dnům“, o kterých hovořili starozákonní proroci (např. Sk. 2:16-17). Ty přišly v moci a v zázracích, takže nikdo, kdo se s nimi setkal, nemohl pochybovat, že jde o pravé dílo Boží, jak vyznal Nikodém: „Mistře, víme, že jsi od Boha přišel mistr; nebo žádný nemůže těch divů činiti, kteréž ty činíš, leč by Bůh byl s ním“ (Jan 3:2). Ti, o kterých Pavel hovořil, se s těmi důkazy osobně setkali, byli jejich svědky, a sami potvrdili jejich pravost, když učinili vnější vyznání, že Kristus je skutečně ten zaslíbený Mesiáš. Proto byli v případě jejich opadnutí a zavrhnutí křesťanství ponechání bez jakékoliv výmluvy, se kterou by mohli snažit přijít. Jejich případ tedy apoštol označil za beznadějný.

Nejvýmluvnější příklad

Vidíme, že z podrobného studia daného textu nevyplývá, že by se onen popis dal vztáhnout jedině na pravé obrácené křesťany, kteří pro své odpadnutí o svou spásu přišli, na naopak – text jasně rozlišuje ty, kteří odpadli, a adresáty, o kterých se lze dobře nadít, že došli pravé spásy a proto navěky nezahynou. Můžeme však poukázat na další důkaz proti názoru, že daný text hovoří o těch, co došli pravé spásné víry, ale přišli o ni – a to, že ty charakteristiky platí přesně pro jednu postavu Písma, o které nepochybujeme, že spasená nikdy nebyla. Tou postavou je Jidáš Iškariotský.

Jidáše Spasitel sám nazval ďáblem a při jiné příležitosti synem zatracení, to jest někým, kdo je hoden záhuby a ničeho jiného. V tom kontextu jasně odlišuje ty učedníky, kteří patřili Jemu a proto nemohli zahynout, neboť Kristus je zachoval, a zrádcem: „Kteréž jsi mi dal, zachoval jsem, a žádný z nich nezahynul, než syn zatracení, aby se písmo naplnilo“ (Jan. 17:12). Povrchní čtenář může říci, že se zde píše, že i onen „syn zatracení“ patřil mezi ty, kteréž Hospodin dal svému Synu – tedy, že byl původně pravým, spaseným věřícím – ale že posléze pro své odpadnutí zahynul a o spásu přišel. V Novém zákoně však často spojka „ale“ označuje protiklad, která nepatří do skupiny uvedené před ní. (Viz např. Mat. 12:3-4, Zj. 21:27). To, že Jidáš mezi ty, které Otec dal Synu, nepatřil, dokládají slova Mistra samotného v zahradě Getsemanské: „Z těch, kteréž jsi mi dal, neztratil jsem žádného“ (Jan 18:9). A nakonec to, že zrádce nikdy nevěřil, Písmo říká výslovně: „Ale jsouť někteří z vás, ješto nevěří. Nebo věděl Ježíš od počátku, kdo by byli nevěřící, a kdo by ho měl zraditi“ (Jan 6:64).

O Jidášovi, který tedy zjevně nikdy nebyl spasen, nepochybně můžeme říci, že jeho přirozené porozumění bylo osvíceno ve smyslu Žd. 6:4 – pochopil, že Pán Ježíš je Mesiáš, proto Jej také následoval. Byl ostatně také přítomen Petrově vyznání u Cesaree Filipovy: „Ty jsi Kristus, ten Syn Boha živého“ (Mt. 16:16). Zakusil daru nebeského, ať už jím míníme dar Mesiáše, v jehož přítomnosti neustále byl, nebo dar Ducha Svatého, projevující se v zázracích, které Spasitel činil. Ducha Svatého byl také v nějakém smyslu účasten, neboť obdržel moc činit divy, uzdravovat a vyhánět ďábly, jak čteme, že Pán „svolav dvanácte učedlníků svých, dal jim moc nad duchy nečistými, aby je vymítali, a aby uzdravovali všelikou nemoc, i všeliký neduh“ (Mt. 10:1). Při čtení si to často neuvědomujeme, ale Jidáš nebyl mezi Dvanácti žádnou výjimkou, uzdravoval jako ostatní.

Jidáš rovněž nepochybně okusil také dobrého Božího Slova, když dennodenně naslouchal dokonalému vyučování svého Mistra, a moci věka budoucího, když viděl všechny jeho zázraky a sám se na nich podílel podle moci, kterou od Něj obdržel. Všechno na něj sedí perfektně. Proto nemůžeme tvrdit, že daný text se musí vztahovat jen na skutečně spasené, ba právě naopak.

Je velmi výmluvné, že Jidáš poté, co Krista zradil, už nikdy nedošel pokání. Sice vyjádřil nějakou lítost, ale nebyl to „zármutek, kterýž jest podlé Boha,“, neboť „ten pokání k spasení působí, jehož nikdy líto nebývá;“ jeho zármutek byl „zármutek světa“, který „smrt způsobuje“ (2. Kor. 7:10) – také skutečně vedl ke smrti, k sebevraždě. To přesně odpovídá popisu z 6. kapitoly Židům o konci těch, kteří sice učinili vyznání a zakusili a mocně se přesvědčili o pravdě křesťanství, ale nikdy se v pravdě neobrátili a nakonec své vyznání zavrhli a pošlapali.

Beznadějný stav

Když jsme si vyložili, o kom náš text primárně hovoří, zbývá se ještě zaměřit na to, co se s nimi má stát – či lépe řečeno, co se s nimi nemůže stát: Je pro ně nemožné, „kdyby padli, zase obnoviti se ku pokání, jakožto těm, kteříž opět sobě znovu křižují Syna Božího, a v porouhání vydávají.“ Překlad kralických „padnou-li“ nevystihuje úplně originál – nejde zde o nějaký „obyčejný“ hřích, dokonce ani o pád do nějakého velikého hříchu, jako když David zhřešil s Betsabé a nechal zavraždit Uriáše Hetejského. Ba, můžeme říci, že se zde nemluví ani o zapření Pána Ježíše ze zbabělosti, protože tím se provinil Petr a přesto činil pokání. V originále Pavel píše o odpadnutí – používá velmi silné slovo, které označuje naprostou apostázi, zhynutí ve víře, plné, vědomé a veřejné odřeknutí se křesťanské víry, evangelia a všech specificky křesťanských pravd a principů. Znamená to říci: „Uvěřil jsem evangeliu, ale nyní prohlašuji, že je to naprostá lež. Vyznal jsem Krista coby Božího Syna, ale nyní prohlašuji, že je to podvodník.“ Nemusí to být nutně spojené s přijetím ateistické filosofie; primárně jde apoštolovi o případy těch Židů, co vyznali Pána Ježíše coby Mesiáše, ale poté Jej prohlásili za lžikrista a navrátili se k judiasmu, ať už farizejskému, saducejskému či jinému.

Takoví nemohou být zase, znovu obnoveni ku pokání. Co přesně se tím myslí?A proč tomu tak je? Předně myšlenka v originále spočívá ani ne tak v tom, že oni sami sebe nemohou obnoviti k pokání, ale že nemohou být [ostatními] obnoveni k pokání. Řecký výraz pro pokání doslova znamená změnu smýšlení – v 2. Tim. 2:25 čteme o „pokání ku poznání pravdy.“ Samozřejmě, při pravém, spásném pokání jde o mnoho víc než jen o to, že přijmeme nový, pozitivní názor na historickou pravdu o smrti a vzkříšení Krista a jejich smyslu. Je spojené se změnou srdce, vůle a celého vnitřního člověka. Ale v jádru je změna smýšlení, bez které by pokání nemohlo být pokáním. A toto jádro věci má apoštol nyní na mysli především, i když to nutně neznamená, že tím vylučuje i to ostatní, co ze spásné „změny myšlení“ vyplývá a co si s pokáním přirozeně spojujeme.

Co je „obnovení ku pokání“? Obnovení znamená změnu, zásadní změnu, a to k lepšímu. Obnoviti se ku pokání znamená důležitý obrat v myšlení, charakteru a službě. To se už těm osobám, o kterých text hovoří, v minulosti stalo – i když to nevedlo k pravému pokání, totiž změně srdce. Jidáš, když intelektuálně uznal, že Pán Ježíš je někdo zvláštní, že stojí za to Ho následovat jako Mistra, také prošel razantní změnou oproti svému dřívějšímu stavu, když neznal nic lepšího než ty formy judaismu, které kvetly všude okolo něj. To, že byl osvícen Spasitelovým učením, že zakusil moc Boží a sám na ní měl v nějakém smyslu podíl, znamenalo velikou změnu v jeho životě a mysli. Ale poté, co takový člověk to vše zavrhne, není možné jej k takové změně vést podruhé.

Něco není možné s ohledem na samotný Boží charakter – např. Pán Bůh nemůže lhát nebo odpustit hříchy bez zadostiučinění své svaté spravedlnosti, protože pak by přestal být takovým Bohem, jakým je, a tedy by přestal být Bohem vůbec. To je nemožné absolutně. Něco není možné s ohledem na Boží prozřetelné výnosy; pokud On určil, že Kristus bude ukřižován, nemohlo se stát něco jiného. A něco není možné s ohledem na řád věcí, které ustanovil; platí-li například, že víra je ze slyšení a slyšení skrze Slovo Boží, pak se to na nás a naši službu vztahuje tak, že nemůžeme očekávat, že v naší službě budou lidé přicházet k pravé víře, pokud jim nebudeme zvěstovat slovo Boží – k tomu nemáme ani Jeho příkaz, ani zaslíbení.

V tomto smyslu není možné tyto lidi obnoviti k pokání. Pavel o tom hovoří ve vztahu ke své službě (viz konec 5. kapitoly a začátek kapitoly 6.) Ti lidé již změnili své smýšlení na základě kázání evangelia. Když však později to samé evangelium odmítli, už před ně Pavel neměl co předložit. Nemohl jim kázat žádné jiné evangelium, žádného jiného Krista, než Toho, kterého odmítli jako podvodníka, ani dávat k víře nějaké jiné motivy či důvody, které by jim již nesdělil. O takových proto platí výzva Spasitele: „Nechte jich“ (Mt. 15:14). Jestliže je Pán Bůh sám později v jejich svědomí zasáhne, aby se rozpomněli, odkud vypadli a navrátili se k Němu v pokání, text neřeší a nemáme to řešit ani my. To je věc Boží prozřetelnosti; nám stačí vědět, že i kdyby takový případ nastal, Pán nám zjevuje, že by si stejně nevyužil naší služby, a tak se tím nemáme zabývat, natož abychom se něco takového sami snažili v oněch odpadlících vypůsobit.

…kteříž opět sobě znovu křižují Syna Božího, a v porouhání vydávají.“ Tím apoštol zdůrazňuje to, co jsme již uváděli výše, že odstoupením od Krista Jej tito vydali v další hanbu, protože Jej tím, ať už přímo či nepřímo, označili za podvodníka. Slovo „křižovat“ zde specificky odkazuje na vztyčení kříže, kde ukřižovaný visel před očima všeho lidu, aby jeho vina a hanba byla všem zjevná. Odmítnutím Pána Ježíše se tito Židé vlastně přidali na stranu velekněží, farizeů a zákoníků, kteří Krista ve svých očích ukřižovali ne coby svatého Beránka Božího, jenž tímto sňal hříchy světa, ale jako obyčejného zločince, který se ničím nelišil od těch dvou, kteří viseli po Jeho pravici a levici. (Vzpomeňme si na jejich slova Pilátovi: „Nepiš: Král Židovský, ale že on řekl: Král Židovský jsem.“). Paralelní oddíl k tomuto je Žd. 10:26-29. Tímto Jeho krev za nehodnou drahého vážení měli – jako mají lidé za nehodnou drahého vážení krev obyčejných zločinců – a tak pro ně už nezbývalo žádné jiné oběti za hříchy, protože Beránek Boží je jedinou obětí, kterou Hospodin přijímá.

Jinými slovy, tito lidé vnějším přijetím křesťanství evangelium Kristovo jakoby podrobili testu – tím, že se přidáme ke křesťanům, si osobně vyzkoušíme, jestli je to pravda nebo ne – a po tomto testu jej odmítli. Proto je nemá smysl znovu přesvědčovat; bylo by to házení perel před svině. Text má tedy sloužit jednak jako varování pro Boží služebníky, aby se zbytečně nesnažili působit tam, kde to již nemá podle samotného Písma smysl, a jednak jako varování pro všechny křesťany, aby zkoumali sami sebe, aby pro svou duchovní vlažnost a otupělost, která se vloudila do jejich životů, nakonec postupně nedospěli k zavržení všeho a tím neprokázali, že patří přesně do této skupiny, kteří nikdy nebyli spaseni. Je to podobné varování jako v 2. Kor. 13:5: „Sami sebe zkušujte, jste-li u víře; sami sebe ohledujte. Čili sami sebe neznáte, že Ježíš Kristus jest v vás? Leč jste snad zavrženi“ – tzn. leč se snad prokáže, že jste zavrženi.

Ještě dodejme, že tyto verše nemají odrazovat ty, kteří padli a zapřeli Krista, ale chtěli by se k Němu vrátit; neříkají, že takoví, byť by hledali upřímně, budou Pánem odvrženi. Pamatujme, že i Petr dostal milost k pokání po trojím zapření Mistra. Nebezpečí této skupiny odpadlíků spočívá v naprostém zatvrzení srdce, že se už nebudou chtít vrátit a že s nimi nepohnou žádné výzvy a žádné argumenty, které by před ně křesťané mohli předložit. Pokud však někdo touží se k Pánu navrátit, dokazuje, že mezi ně nepatří.

Závěr

6. kapitola Židům, ač se na první pohled může zdát opak, nehovoří o možnosti odpadnutí pravých věřících, ale o beznadějnosti stavu (primárně) těch Židů, kterým se dostalo takového osvícení mysli a souvisejících privilegií, že intelektuálně přijali pravdu, jak je v Kristu, ale poté ji vědomě naprosto zavrhli a znovu vystavili Krista v hanbu, když de facto svým odpadnutím prohlásili, že zemřel spravedlivě coby někdo, kdo se za krále Židů jen vydával. Takovým služebníci Boží již nemají co hlásat – vše jim bylo řečeno, oni to řádně zvážili a odmítli. I když se text hlavně zabývá nebezpečím pro Židy, obdobně by platil i pro křesťany z pohanů – například pro ateistu, který uzná, že Pán Bůh je a že Kristus skutečně vstal z mrtvých, vyzná víru, ale po nějaké době se opět vrátí ke svému ateismu a vědomě a veřejně zavrhne a odmítne vše, čemu intelektuálně předtím uvěřil. Co takovému ještě říci? Jak mu argumentovat a jak ho přesvědčovat o pravdě evangelia? Už nezbývá jej ponechat jemu samému; jestli Pán Bůh přeci jen zapůsobí v jeho svědomí, necháváme na Něm, ale jelikož k tomu nedal žádné zaslíbení, nemůžeme to očekávat tak, jako můžeme směle očekávat, že naplní to, co jasně řekl ve svém Slovu.

Pro pravé křesťany stále platí, že „ten, kterýž začal v vás dílo dobré, dokoná až do dne Ježíše Krista“ (Fil. 1:6). Stále platí slova Páně: „Tatoť jest pak vůle toho, kterýž mne poslal, Otcova, abych ničeho toho, což mi dal, neztratil, ale vzkřísil to v nejposlednější den,“ (Jan 6:39), a slova Pavlova: „Jist jsem zajisté, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížatstvo, ani mocnosti, ani nastávající věci, ani budoucí, ani vysokost, ani hlubokost, ani kterékoli jiné stvoření, nebude moci nás odloučiti od lásky Boží, kteráž jest v Kristu Ježíši, Pánu našem“ (Řím. 8:38-39).

Pokud by někdo namítal, že pak nebylo třeba, aby apoštol v listu Židům pravé křesťany varoval, pak musíme pamatovat, že Hospodin je Bohem, který působí skrze prostředky. Ano, je to On sám, kdo zachovává své svaté, ne my sami sebe. Ale zachovává je skrze morální působení, že je varuje svým Slovem, aby byli obezřetní a bdělí, a poté působí svým Duchem (viz Fil. 2:13), aby na tato varování reagovali a s bázním a třesením spasení své konali a snažili se povolání a vyvolení své upevňovati. A v tom smyslu jsou taková varování pro Boží lid nezbytná, protože je náš Bůh ustanovil jako způsob, skrze který jsme zachováváni. A ti, kdo patří Jemu, na to vskutku ve svých srdcích odpoví, pokoří se, budou činit pokání (protože není křesťana, který by nepotřeboval denně činit pokání) a probudí se k větší pilnosti v hledání Jej a království Božího.

Přidej komentář:

(Upozorňujeme přispěvatele, že vzhledem k množství spamu s pochybnými odkazy jde každý příspěvek s odkazem automaticky do koše. Děkujeme za pochopení.)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *