Když Hospodin Bůh stvořil člověka ve stavu svatosti a dokonalé blaženosti, postavil jej do zahrady; ani před pádem na zemi nebylo krásnějšího místa, kde mohl Adam dlít. A zahrady dodnes patří mezi nejlíbeznější prostory, kde může člověk spočinout; jen málokdo v nich nenachází žádné zalíbení. Ano, krásu lidé spatřují v různých věcech, pro nomáda může být v jistém smyslu zahradou i poušť se svojí syrovou, drsnou nádherou; pro Eskymáka zase ledová pláň, a pro ještě jiného kamenité vrcholky hor. I v moderním velkoměstě někteří vnímají krásu svého druhu, dokonce třeba v prostorech brownfieldů, tedy opuštěných, zanedbaných nemovitostí, často průmyslového charakteru. Nikdo by však nenalezl byť jen sebemenší krásu v místě, které se stalo osobní zahrádkou čínského kazatele George Chena (čínským jménem Chen Minying) za dob Maovy kulturní revoluce – v místě, o kterém si často zpíval duchovní píseň Do zahrady přicházím sám (I Come to the Garden Alone).

Původ písně

Kazatel Chen píseň o zahradě nesložil, ta vznikla ještě před jeho narozením, a to v Americe z pera skladatele Charlesa Austina Milese (1868-1946). Miles pocházel ze státu New Jersey a od dětství měl o hudbu živý zájem. První vystoupení měl už ve 12 letech, kdy na jednom pohřbu musel zaskočit za jednoho varhaníka. Původně studoval v Pensylvánii farmacii, ale v roce 1892 tuto kariéru opustil, když napsal svou první duchovní píseň Tis Jesus’ Voice (Toť Ježíšův hlas), kterou vydalo nakladatelství Hall-Mack. Následující 4 dekády pro něj pracoval coby redaktor a manažer, a za tu dobu složil okolo 400 písní. O tom řekl vlastními slovy: „Jsem rád, že mne znají coby skladatele duchovních písní [v orig. gospel songs, evangelijní písně, ale ne nutně striktně evangelizační], protože tímto způsobem jsem nejužitečnější svému Pánu, jemuž sloužím ochotně, ač ne tak účinně, jak bych si přál.“

Skladba Do zahrady přicházím sám z roku 1912 se stala ze vší jeho tvorby asi nejznámější, zejména proto, že ji při svých evangelizačních shromážděních často používal známý Billy Sunday, bývalý slavný baseballový hráč, který se po svém obrácení stal kazatelem. Byla zahrnuta minimálně do 200 různých kancionálů a zejména v první polovině 20. století byla velmi populární – dokonce tak, že ji do alba svých gospelů How Great Thou Art zařadil i Elvis Presley, byť samozřejmě ve smutně světském aranžmá. Zajímavé je, že sám Miles ji prý napsal ve studeném, chmurném a vlhkém suterénu, který neměl ani okno, natožpak výhled na zahradu. Inspiroval se přitom textem z Janova evangelia, popisujícím setkání Marie Magdalény se zmrtvýchvstalým Pánem v zahradě, v níž se nacházel prázdný hrob.

V originále zní následovně (hudební záznam lze nalézt zde a notový zde):

1. I come to the garden alone,
While the dew is still on the roses,
And the voice I hear falling on my ear
The Son of God discloses.

Ref.: And He walks with me, and He talks with me,
And He tells me I am His own;
And the joy we share as we tarry there,
None other has ever known.

2. He speaks, and the sound of His voice
Is so sweet the birds hush their singing,
And the melody that He gave to me
Within my heart is ringing.

3. I’d stay in the garden with Him,
Though the night around me be falling,
But He bids me go; through the voice of woe
His voice to me is calling.

V českém překladu:

1. Do zahrady přicházím sám,
když již rosa padla a svítá,
a hlas slyším znít, že smím blíže jít,
tak Syn Boží mne vítá.

Ref.: On tu se mnou jde, se mnou mluví zde,
dí mi, Jeho věčně že jsem;
radost, již v Něm mám, s Ním když chodívám,
ve světě je skrytá všem.

2. On promluví a hlasem svým
ihned ztiší žal, jenž mne tísní,
a ten chvály tón, který dává On,
zní v srdci slavnou písní.

3. Rád v zahradě zůstal bych s Ním,
byl tu dál, ač vůkol se stmívá,
On však zve mne vpřed, ba i v hlase běd
hlas výzvy jít se skrývá.

Vězeňský tábor Eden

Kazatel Chen se narodil v roce 1932 v provincii Če-ťiang, ale pro tehdejší společenskou nestabilitu se jeho rodina brzy přestěhovala do Šanghaje. Tam se také setkal s evangeliem a uvěřil osobně v Pána Ježíše Krista. Měl rovněž srdce pro šíření království Božího, a Pán si jeho službu užil k ustavení tří vesnických sborů, kde bylo dohromady okolo 300 členů. Takového působení si nemohly čínské komunistické úřady nevšimnout, a tak tohoto služebníka Kristova v roce 1960 zavřely coby kontrarevolucionáře. Maův totalitní režim nesnesl nic a nikoho, co by se nepodřídilo jeho ideologii, tím méně zvěst Slova Božího.

Prvních tři a půl roku George Chen musel přežívat s pěti dalšími vězni v cele tak malé, že se v ní ani nemohli položit na zem. Často měl takový hlad, že se chtěl nasytit i zubní pastou. Žil v naprosté izolaci od vnějšího světa, takže se ani nedozvěděl, že mu zemřela manželka a komunisté zabili jeho malého syna. V roce 1964 přemístili do pracovního tábora v provincii An-chuej, kde strávil v těžké práci dalších 14 let. Dozorci chtěli zlomit jeho ducha, a zuřili, když se jim to nedařilo. Vězeň svou víru nezapřel.

To neznamená, že na muže Božího nesmírné soužení těžce nedoléhalo. Někdy musel zápasit s pochybnostmi, jestli jej Pán neopustil. Nejvíce jej však trápilo, že nemá žádné soukromí na čas s Pánem s modlitbami, zpěvem, čtením a rozjímáním nad Písmem. V táboře se nacházelo na 60 tisíc lidí a stráže nad nimi držely neustálou kontrolu. I při nejvyšší snaze věnovat se aspoň v mysli svým svatým a požehnaným duchovním povinnostem v tom byl pastor Chen velmi omezen. Křesťan pro to vše soukromí potřebuje. I Pán Ježíš vyzýval, ať se zavřeme do svého pokojíka, a sám častokrát chodil na místo pusté, aby se modlil. Georgi Chenovi byla tato možnost však upřena, a proto se za to mnoho modlil.

Zdálo se však, že situace se jen zhoršuje. Brzy mu dozorci přidělili další úkol, aby jej ještě více zdrtili. Musel každý den do táborové žumpy, kde se měl brodit a vybírat lidské exkrementy, aby se poté daly užít coby hnojivo na pole. Horší práce v táboře asi nebyla, každý se před ní třásl, nejen pro nesmírný zápach, ale i kvůli hrozným hygienickým podmínkám. Očekávalo se, že každý, koho tam pošlou, do půl roku podlehne infekčním nemocem.

Kazatel Chen velmi poklesl na mysli. V porovnání s novým utrpením byly dosavadní podmínky téměř snesitelné. Jak má ale vydržet toto? Rozvažoval, proč jej Pán nejen nevyslyšel, ale dopustil něco mnohem horšího. Aby se zcela duševně nezhroutil, začal si smutně zpívat. Jedna z písní, která mu přicházela na mysl, byla právě Do zahrady přicházím sám, kterou dobře znal ze svého mládí. A jednoho dne mu došlo, že to, co se zdálo jako nejhorší úděl, bylo právě vyslyšením dřívějších modliteb o soukromí pro čas s Pánem. Podmínky v žumpě byly tak nesnesitelné, že se k muži Božímu nikdo ani nepřiblížil, místu se vyhýbali strážní i vězňové. Zatímco všude jinde trestance neustále obtěžovali, ve svém koutku mohl bratr Chen trávit o samotě mnoho hodin v modlitbách, zpěvu i rozjímání, které mu předtím tak scházely. Jak často úplně míjíme vyslyšení našich proseb!

Těžko si představit místo, které by se zahradě podobalo méně, než tamní odpadní jáma. Dojem všech lidských smyslů z něj a ze zahrady byl absolutně opačný, tak opačný, jak je to jen možné. Přesto se kazateli Chenovi stalo malou osobní zahrádkou, soukromým Edenem. Každý den jej tam Pán Ježíš skrze svého Ducha přivítal, a každý den tam se svým Spasitelem trávil dlouhé hodiny nejsladšího obecenství. Píseň Austina Milese o zahradě se stala jeho dvojnásob oblíbenou, protože tak přesně vystihovala vše, co prožíval – způsobem, který její autor sám nemohl nikdy předvídat.

Další mnohá požehnání

Ve své zahrádce strávil dobrý pastor dlouhých 6 let. Tak, jak Syn Boží ochránil před ohněm tři mládence v peci Nabuchodonozorově, tak ochránil i jej před nemocemi zde. Kam Pán pošle své dítky, tam jsou zcela bezpečné, i kdyby se z lidského hlediska jednalo o to nejhorší místo na světě. A pro jeho trpělivost a neochvějnou víru pro něj měj v zásobě ještě další milost a požehnání.

Po smrti vůdce Mao Ce-tunga se poměry v Číně poněkud uvolnily. George Chena propustili v roce 1978 do domácího vězení, a o 3 roky později jej oficiálně rehabilitovali. Po celé dvě dekády v zajetí kazatel Chen mnoho myslel na své sborečky a mnoho se za ně modlil. Informace o vnějším světě neměl, ale ze své vlastní zkušenosti dobře věděl, jak tvrdě bezbožný režim věřící pronásledoval. Obával se, co se s nimi stalo, jestli je úřady nerozprášily a pokud ne, pak jestli jej bratři a sestry po tak dlouhé době ještě vůbec poznají.

S těžkým srdcem jel do své staré vesnice, ale za ty roky již budovy a tváře nepoznával. Vše se zdálo cizí. Když tu náhle jedna starší žena zvolala: „Bratře kazateli, jsi to ty?“ Obrátil se a zradoval se: aspoň jeden křesťan zde zůstal. Ale zpráva o jeho návratu se šířila dál, objevovali se další a další. Všichni předpokládali, že jejich pastor musel dávno zahynout, protože o něm po celou dobu neměli zpráv. A George Chen tak brzy zjistil, že jeho sbory nejenže nepodlehly zvůli komunistů, ale za tu dobu se rozrostly na 5 tisíc členů. Pán Ježíš jeho mnohé modlitby za ně v soukromé zahrádce odpadní jámy mocně vyslyšel.

Z takové milosti se dobrý muž velmi radoval, že z toho tu noc sotva mohl spát – i když jej poté zarmoutila zpráva o jeho rodině. Nicméně se opět pustil do duchovní práce. Od úřadů obdržel nejen svobodu, ale dokonce i pas, takže se mohl se svým svědectvím rozdělit i na Západě. Vždy vyjadřoval velkou vděčnost za všechny misionáře, které zejména anglosaský svět do Číny vyslal, a díky nimž mohl uslyšet evangelium i on.

Ve své rodné zemi se pastor Chen znovu oženil a po mnoho let cestoval a sloužil v jihovýchodní části země, kde se svou dodávkou rozvážel mnoho drahocenných Biblí, a to i poté, co v roce 2012 oficiálně odešel do důchodu. Pán si jej k sobě povolal nedávno, v roce 2021, a nyní již vzácný bratr může trávit se svým Spasitelem věčnost v pravé zahradě v nebesích, čehož mu onen čas v odpadní jámě byl podivuhodným závdavkem.

Závěr

Příběh kazatele Chena je mocným svědectvím o vítězství víry, které potřebuje každý křesťan. Apoštol Pavel napsal, že „skrze víru chodíme, ne skrze vidění“ (2. Kor. 5:7). Každý nezbytně potřebujeme, aby to byla pravda i v našich životech, nejen na papíře Bible. Za to se musíme denně modlit. George Chen takto skutečně chodil. Kdyby se spoléhal na smysly, musel by propadnout zoufalství a nikdy by nemohl zažít za daných okolností radost z obecenství s Pánem Ježíšem; nikdy by nepoznal, v jakou zahradu se může proměnit i to nejhorší místo.

V dnešní době lze na Youtube najít veliké množství různých nahrávek písně I Come to the Garden Alone, ale jedna ty všechny ostatní dalece převyšuje. Jde se o video samotného pastora Chena, kde krátce popisuje svůj příběh, a v jedné chvíli začne svou oblíbenou skladu sám zpívat se slzami v očích při vzpomínce na radost, kterou v táboře prožíval.

Krátká nahrávka prostého zpěvu muže na pohled nijak výjimečného musí každého pravého křesťana jímat u srdce. Jaký to rozdíl proti moderním chvalám profesionálních rockových skupin na velikých pódiích! Ano, tyto skladby často mají emocionální melodie a aranžmá, ale ti, co je zpívají, o pravé hluboké radosti, kterou vyjádřil dobrý George Chen, nemají tušení. Bratr Chen se při zpěvu radoval z úplně jiných věcí, než z tklivé hudby. O tom, co při tom prožíval, moderní církev se svými světskými zpěvy nemá tušení, ať už při nich subjektivně cítí cokoliv. Jaká bída, že se křesťané nechali světem okrást o pravé potěšení z duchovního zpěvu! Sotva si lze představit, že by současné tělesné písně někoho dokázaly přenést přes 6 let brodění se v doslovné žumpě, jako dřívější duchovní písně pro milost Boží pronesly onoho dobrého muže z Číny. A písně, které nám – i bez jakékoliv vnější podpory hudebního doprovodu – v Duchu Svatém nepromění o samotě v zahradu i to nejsmrdutější místo, jsou ztrátou času v každé době.