Oblast proroctví je v posledních desetiletích – a můžeme říci již snad století či století a půl – mezi mnohými evangelikály, zejména v dispenzacionálních kruzích, velmi populární. Lidé studují výklady Zjevení i jiných prorockých knih s pomocí výkladových knih či názorných diagramů a snaží se přijít na to, v jakém pořadí se budou dít jaké události, a co rozumět pod jednotlivými prorockými obrazy – například na co poukazují 4 jezdci, co znamenají soudy 7 pečetí, 7 trub a 7 koflíků a podobně.

Studium Písma vždycky přinese nějaké požehnání. Boží Slovo vždy vykoná, co Pán zamýšlel, bude vždy duchovní výživou Božím dětem, coby ono mléko duchovní. A zrovna poslušné čtení a slyšení knihy Zjevení má své výslovné zaslíbení: „Blahoslavený, kdož čte, i ti, kteříž slyší slova proroctví tohoto, a ostříhají toho, což napsáno jest v něm; nebo čas blízko jest“ (Zj. 1:3). Nicméně zároveň lze jen těžko popřít, že pokud si proroctví vykládáme špatným způsobem, jeho pozitivní účinek bude nutně menší, než by jinak mohl být. Když Židé četli Mojžíše a měli přitom zastření na svých myslích, k jejich řádnému duchovnímu osvícení to nevedlo. Podobně i my, když budeme mít při studiu proroctví zastřenou mysl špatným přístupem a výkladem, omezíme sami sobě možnost být jím duchovně osvíceni, byť třebas ne v absolutním smyslu, aby nám neprospělo vůbec.

Je zcela nepochybné, že mnozí se při studiu proroctví významně mýlí – a to platí i tehdy, pokud budeme hovořit jen o znovuzrozených, zbožných, na Písmu stojících křesťanech. I mezi těmi najdeme zastánce všech eschatologických směrů – postmilenialismu, amilenialismus i premilenialismu, ať už historického či dispenzačního (ten první na rozdíl od druhého nevěří v tajné vytržení 7 či 3,5 let před příchodem Pána Ježíše). Jestli jedni říkají A, druzí B a třetí C, nemohou mít pravdu všichni, to je logicky vyloučené. Pro mnohé tedy užitek z jejich eschatologických studií bude aspoň v něčem omezený. Každý pravý křesťan se přirozeně bude snažit vyhnout, aby se to stalo právě jemu. Co tedy proto činit?

Ne, nechceme zde nyní prosazovat jeden konkrétní přístup k výkladu proroctví a knihy Zjevení, to ponecháváme na svědomí a porozumění čtenářů. Je zde však jeden přístup, který můžeme směle doporučit. Pán Ježíš pravil, že Písma „svědectví vydávají o mně“ (Jan 5:39). To není pravda jen o Starém zákoně, ale o celé Bibli, včetně Zjevení. Pravý biblický titul té knihy ostatně není Zjevení Janovo, ale Zjevení Ježíše Krista. Spasitel sám je jejím středem, od prvotního zjevení na ostrově Patmos, po konečné vítězství Beránka nad smrtí i peklem, jenž budou „uvrženi do jezera ohnivého“ (Zj. 20:14).

Budeme-li se především soustředit na pečetě, trouby a koflíky, nebo dva svědky či dvě šelmy, nikdo nám nezaručí, že je vnímáme správně (i když jsme si vědomi, že někteří radikální zastánci své eschatologie budou tvrdit opak). Ale pokud se budeme soustředit především na pasáže hovořící o Beránku Božím, o Jeho osobě, velikosti, slávě, moci, milosrdenství a všem dalším, co nám o Něm prorocké knihy zjevují, nejenže se nespleteme – nebo se aspoň nespleteme nijak zásadně, budeme-li k Němu hledět vysokým pohledem plným bázně a pokory – ale zcela určitě nemineme hlavní poselství knih, které studujeme.

Krásný příklad, jak kristocentricky vykládat proroctví, nám dává Matthew Henry, a to na mnohých místech svého komentáře. Jako příklad předkládáme jeho výklad závěru první kapitoly Ezechiele. Ezechiel je v mnoha ohledech tajemnou knihou; některá jeho vidění se nám těžko i jen představují, natožpak vykládají. První vidění u řeky Chebar, v kterém se Pán prorokovi ukázal ve své slávě spolu s cherubíny a koly uprostřed kol není výjimkou. Ty vykladači většinou chápou jako znázornění Boží prozřetelnosti, která řídí celou historii. To však nakonec není to nejdůležitější – i když tím nechceme zase význam tohoto vidění nepatřičně snižovat, neboť nazývat něco v neomylném a svatém Božím Slově nedůležitým či nadbytečným by nám bázeň před Jeho Autorem neměla dovolit.

Chceme zdůraznit toto – když už přeci jen mineme pravý význam většiny tohoto oddílu a zůstaneme v tom zmateni, tak aspoň nemiňme pravý význam jeho závěru, totiž vidění slávy Boží zjevené v Kristu. Ezechiel viděl podobenství slávy Hospodinovy – ale jelikož se lidem Hospodin zjevuje skrze Krista, tak Matthew Henry správně poukazuje, že Ezechiel zde vlastně viděl podobenství slávy druhé Osoby Boží Trojice. Ale – jak zbožný komentátor zdůrazňuje – jenom podobenství té slávy, protože ta pravá, plná sláva je pro hříšného člověka příliš jasná, je ve světle nepřistupitelném. Tak ve všem dobrý puritán vedl čtenáře k tomu nejvyššímu pohledu na našeho Spasitele, abychom více vnímali, „jakýž jest ten, kterýž snášel od hříšníků taková proti sobě odmlouvání, abychom neustávali, v myslech svých hynouce“ (Žd. 12:3). Čím větší rozumění velikosti Mesiáše, tím větší vděčnost za Jeho spásu a tím větší láska k Němu z srdce čistého. A ta je cílem všech přikázání Písma (viz 1. Tm. 1:5). Čtěme tedy bedlivě následující řádky, abychom v tomto smyslu rozněcovali svá srdce, vše ke slávě Boží a nám k upevnění v našem spasení.

Ezechiel 1:26-28

Všechny předchozí části tohoto vidění byly pouze předmluvou a úvodem k tomuto. Pán Bůh se v nich uvedl ve známost coby Pán andělů a Ten, kdo svrchovaně řídí všechny záležitosti tohoto spodního světa, z čehož lze snadno odvodit, že cokoliv Pán Bůh zaslibuje nebo čímkoliv hrozí skrze své proroky, je i mocen učinit. Andělé jsou Jeho služebníci; lidé jsou Jeho nástroje. Ale nyní, když má být proroku – a skrze něj církvi – dáno Boží zjevení, musíme hledět nad zvířata nebo kola, a musíme to zjevení očekávat od věčného Slova, které tyto verše popisují.

Ezechiel, když uslyšel hlas z oblohy, pohleděl vzhůru, podobně jako Jan, aby viděl ten hlas, kterýž mluvil s ním, a uviděl podobného Synu člověka (Zj. 1:12-13). Druhá osoba občas vyzkoušela způsob lidský, než se v něj oděla napořád a ve všem; a Duch proroctví se nazývá Duchem Kristovým (1 Pt. 1:11) a svědectvím Ježíšovým (Zj. 19:10).

1. Tato sláva Kristova, kterou prorok viděl, byla svrchu na obloze, kteráž byla nad hlavou těch zvířat (v. 26). Zaznamenejme: i hlavy samotných andělů jsou pod nohama Pána Ježíše; neboť obloha, která je nad jejich hlavami, je zároveň pod Jeho nohama. Andělé i mocnosti i moci Mu podléhají (1 Pt. 3:22). Tato důstojnost a nadvláda Vykupitele před Jeho vtělením ještě zvětšuje jeho milostivé sklonění se k nám při Jeho vtělení, když maličko nižší byl nežli andělé (Žd. 2:9).

2. Nejprve zpozoroval trůn; neboť Boží zjevení přichází podpořené a opřené o královskou autoritu. Musíme hledět zrakem víry na Pána Boha a Krista jako na trůnu. To první co Jan viděl ve svých viděních, byl trůn postavený na nebi (Zj. 4:2), který vyžaduje úctu a podřízenost. Je to trůn slávy, trůn milosti, trůn vítězství, trůn vlády, trůn soudu. Hospodin na nebesích utvrdil trůn svůj, to jest, připravil ho pro svého Syna, kterého ustanovil za Krále svého nad Sionem, horou svatou svou.

3. Na tom trůnu viděl tvárnost člověka. Pro syny lidské je dobrá zpráva, že na trůnu nad oblohou sedí Ten, kdo se nestydí i zde se zjevit v podobenství člověka. Daniel ve vidění spatřil, jak bylo království i panství dáno podobnému Synu člověka, který tedy má moc i soud činiti, nebo Syn člověka jest (Jan 5:27), a Ten se stejně zjevuje i v těchto viděních.

4. Viděl Ho jako knížete a soudce na svém trůnu. Ač se zjevil ve tvárnosti člověka, přesto se však zjevil ve více než lidské slávě (v. 27). (1.) Je Pán Bůh světlo jasné? Takový je i On: když Ho prorok viděl, viděl Jej jako kámen zafirový, totiž, jas všude kolem; neboť Pán Bůh přebývá ve světle a přiodívá se světlem jako rouchem. Jak převelmi se k nám Vykupitel sklonil, když – aby uskutečnil naši spásu – strpěl zastínění své slávy závojem svého lidství! (2.) Je Pán Bůh ohněm sžírajícím? Stejný je i On: Jeho bedra, jak nahoru, tak dolů, byla na pohled jako oheň. Oheň nad jeho bedrami byl na pohledění jako velmi prudká světlost; bylo to u vnitřku jejich vůkol. Ten pod bedrami byl vnější a otevřenější, ale přesto měl vůkol sebe blesk. Podle některých to první ukazuje na Kristovu Božskou přirozenost, jejíž slávu a moc skrývá prudká světlost; je to něco, co žádný z lidí neviděl, aniž viděti může. O tom druhém předpokládají, že odkazuje na Jeho lidskou přirozenost, jejíž slávu už někteří viděli; slávu jakožto jednorozeného od Otce (Jan 1:14). Paprsky po bocích svých měl, a přesto tu skryta byla síla Jeho (Abk. 3:4). Oheň, v němž se Syn člověka zjevil, zde možná měl ukazovat na soudy, které byly hotovy k vylití na Judstvo i Jeruzalém, pocházející z té ohně prudké pálivosti Všemohoucího, která pohltí Jeho nepřátele. Nic není pro ty nejtroufalejší hříšníky hroznějšího, než hněv Toho, kterýž sedí na trůnu, a toho Beránka (Zj. 6:16). Přichází den, kdy se Pán Ježíš zjeví v plameni ohně (2. Tes. 1:7-8). Měli bychom tedy líbat Syna, aby se nerozhněval.

5. Trůn je obklopen duhou (v. 28). Stejně tak je tomu i ve vidění svatého Jana (Zj. 4:3). Blesk vůkol něho byl různobarevný, jako duha, kteráž bývá na oblace v čas deště, která vypadá vznešeně a velkolepě, a stejně tak je zástavou milosrdenství a vypadá velmi laskavě; neboť je potvrzením onoho milostivého slibu Božího, že již znovu svět nezatopí, když řekl: Popatřím na duhu, abych se rozpomenul na smlouvu věčnou (Gen. 9:16). To naznačuje, že Ten, který sedí na trůnu, je Prostředníkem smlouvy, že Jeho vláda je pro naši ochranu, nikoliv pro naše zničení, že se klade mezi nás a mezi soudy, jež si zasloužíme, a že kolikžkoli jest zaslíbení Božích, v Němť jsou: Jest, a v Němť jest: Amen. Nyní, když měl oheň Božího hněvu vzplanout proti Jeruzalému, měly mu být rovněž stanoveny hranice, aby jej úplně nezničil, neboť měl popatřit na duhu a rozpomenout se na smlouvu, jak v takovém případě zaslíbil (Lv. 26:42).

Nakonec zde máme závěr tohoto vidění. Pozorujme:

1. Jak jej vnímal sám prorok: Bylo to vidění podobenství slávy Hospodinovy. Stejně jako vždy si i nyní dává pozor, aby střežil před všemi hrubě tělesnými myšlenkami o Pánu Bohu, které by mohly zlehčit tu vše přesahující ryzost Jeho přirozenosti .Neříká: Toto byl Hospodin (neboť Ten je neviditelný), ale toto byla sláva Hospodinova, ve které se Mu zalíbilo se zjevit coby slavná bytost; ale není to přímo sláva Hospodinova, ale podobenství té slávy, něco, co jí vzdáleně připomíná; aniž to bylo jakékoliv odpovídající podobenství té slávy, ale pouze vidění toho podobenství, jeho stín, a ne sám obraz těch věci (Žd.10:1).

2. Jaký dojem na něm udělalo: Kteréžto viděv, padl jsem na tvář svou. (1.) Byl jím přemožen; jeho oslnivý lesk jej porazil a srazil na na tvář; neboť kdož bude moci ostáti před Hospodinem Bohem svatým tímto? Nebo spíše (2.) se vrhl na zem v pokorném vědomí toho, jak je nehoden té cti, která mu byla prokázána, a onoho nekonečného odstupu, o kterém vnímal více než kdykoliv dříve, že je mezi ním a Pánem Bohem; padl na svou tvář v projevu té svaté bázně a úcty vůči Pánu Bohu, kterou byla jeho mysl opanována a naplněna. Zaznamenejme: Čím víc se Pánu Bohu zalíbí nám o sobě zjevit, tím poníženější bychom před Ním měli být. Ezechiel padl na tvář svou, aby hluboce uctíval majestát Boží, a aby úpěnlivě prosil o Jeho milosrdenství a odvrácení hněvu, o kterém viděl, že má být vylit na jeho lid.

3. Jaké pokyny skrze něj dostal. Vše, co viděl, jej mělo pouze připravit na to, co měl slyšet; neboť víra je z slyšení. Proto tedy slyšel hlas mluvícího; neboť jsme vyučování slovy, a nikoliv pouze symboly. Když padl na tvář svou, připraven k přijetí Slova, slyšel hlas mluvícího; neboť Pán Bůh má zalíbení ve vyučování pokorných.